Lucčiny myšlenky – středa 14. března 2142.
Vyšla jsem ze sprchy a nerozhodně jsem zůstala stát. Na rozdíl od Nikolky, která Janinu rezidenci a kliniku projektovala a zná tady poslepu každý kout, já jsem tu nebývala až tak častým hostem. Znamená to, že si musím hlavní rysy tohoto objektu vydobývat z hlubin paměti. Naštěstí jsem narazila hned ve vedlejší místnosti – no, na koho jiného, než na Míšenku!
„Maminko!“ zvolala ještě dřív, než jsem ji sama objevila.
Podobně jako Pauli, ani Míšenka se za těch více než sto let nijak nezměnila. Pořád vypadá, jako osmnáctiletá holčina. Je vidět, že zásahy mimozemských přátel do našich těl jsou opravdu blahodárné. Jako by se u každého zastavil proces stárnutí okamžikem nabytí bioenergetické senzitivity. Začínám věřit tomu, že dlouhověkost biblických patriarchů není výmysl starověkých autorů.
„Počkej, zadrž, vždyť mě umačkáš,“ snažím se vyvinout z jejího vřelého objetí.
Místo toho sebou hodila na pohovku a mě strhla s sebou. Asi jí to mazlení s maminkou těch sto let opravdu hodně chybělo…
Konečně mě pustila. Sedíme vedle sebe na pohovce, obě v rouše Evině, a mlčky se na sebe drahnou chvíli díváme, nemohouce se pohledy nasytit.
Konečně Míšenka promluvila: „Tak tě tu vítám… Jak ses sem vlastně dostala?“
„To je taková zamotaná historie, víš? Prozkoumávaly jsme s Lenkou takovou záhadnou komoru, a najednou se zavřely dveře. Pak jsme jako někam padaly – a když se pád zastavil, byly jsme najednou v Jeruzalémě roku 1118. Daly jsme dohromady kalendář, díky Lenčiným vědomostem o historických událostech té doby jsme se jakž-takž zorientovaly, no a začaly jsme tam docela obstojným způsobem žít. I když tedy… Sice jsme se spřátelily s jeruzalémským králem, Balduinem II., s velmistrem Převorství sionského, Hugonem de Payns, ale za to jsme se musely mít na pozoru před gardou jeruzalémských patriarchů – tedy nejvyšších církevních hodnostářů…“
„Maminko, zadrž… To já všechno vím. Tvoje a Lenčina kronika byla nalezena jednou archeologickou expedicí a teta Sheila se postarala o její vydání. Dokonce byla řadu let i na Internetu – tedy, dokud ji neobjevili uctívači Baala Segula a neprohlásili ji za ‚politicky nekorektní‘. Nakonec ji nechali fanatici z BSSA ze Sítě odstranit. Ale výtisků jsme v jednom velkoobchodním skladu zachránili velké množství – dokonce v esperantu, takže má jeden exemplář k dispozici každý člen TERAGO a ještě nám jich dost zbylo…“
„No, počkej…“ ohradila jsem se dosti nekompromisně, „tu kroniku jsme v žádném případě s Lenkou nepsaly pro to, aby se z ní stala nějaká kultovní kniha!“
„Ale, mami… To není kultovní kniha, je to jen památka, podobně jako ten pamětní spis, který obdržela maminka Niki na rozloučenou s CPLE. Každý si ji rád přečte, ale nikdo se k ní nemodlí jako nějaký fanatik, neboj…“
„No dobře, budu ti věřit, ale… Co to je vlastně to… BSSA. Abych si to pak nepletla s BSE, víš?“
„No tak… nemoc šílených krav to sice není, ačkoliv by se to taky tak dalo pojmout – i když jen obrazně. Je to Baal Segul’s Secret Agency – tedy tajná agentura Baala Segula – dokonce působí s jeho vědomím. Je to skupina šílených náboženských fanatiků podobných těm, kteří kdysi vybudovali organizaci Opus Dei. Jsou ‚papežštější než papež‘ a osobují si práva na způsob ‚náboženské policie‘ nebo tak něčeho podobného.“
„Tedy, děvče! Tady ale panují poměry… Budeš mi mít hodně co vysvětlovat! Například – proč se nesmí používat kilogram jako jednotka hmotnosti? Ptala jsem se na to jednoho policisty, a ten mi to ‚vysvětlil‘ tak, že jsou za užití této jednotky stanoveny tvrdé trestní postihy. Tedy, ‚vysvětlení‘ opravdu na úrovni. Avšak, proč jsou za to tak tvrdé tresty – to neví. Jenom se to tak učili ve škole…“
Míšenka se srdečně rozesmála. „No, mami, to je taky dílo těch šílenců z BSSA – konkrétně české sekce. Ten důvod je tak stupidní, že se počůráš smíchy, až ti ho povím. Kdysi, hned po vzniku velké ropné krize, byl do Senátu zvolen také jeden z nejfanatičtějších obdivovatelů Baala Segula, jakýsi Štětek – není se čemu divit, protože hlavním jeho prorokem je Čech – Lukáš Malina, a proto má toto zvrhlé náboženství u nás takovou tradici. A ten fanatik prosadil na lokální úrovni zákaz užívání jednotky kilogram proto, že jeho zkratka je kg – velkými písmeny pak KG – což jsou iniciály prvního komunistického prezidenta – Klementa Gottwalda. A tenhle Štětek odůvodnil svůj návrh tím, že písmena KG mají v českém prostoru nevhodnou ‚historickou konotaci‘, a že on – jako ‚demokrat‘ – se nedokáže smířit s tím, že se na tato dvě písmena musí dennodenně dívat v každém supermarketu. Opravdu nevím jak, ale nakonec se mu tuhle krávovinu podařilo protlačit jak Sněmovnou, tak i Senátem – a dokonce i přes prezidentovo veto. Opravdu neskutečné…“
„Takže ‚Den vítězství‘ 8. listopadu se vztahuje k bitvě na Bílé Hoře roku 1620, nemýlím-li se,“ zeptala jsem se Míšenky, když jsem vstřebala předchozí informaci.
„Ne, mami, nemýlíš se,“ potvrdila Míšenka mou domněnku.
„Tak – a teď mi vysvětli tu největší záhadu: Jak je to tu s placením? Chtěly jsme si s Leničkou koupit noviny, a…“
„Hmm, to je trochu složitější. Když Baal Segul nastolil prostřednictvím svých ‚proroků‘, tedy Lukáše Maliny, Theresy Rayenové a dalších, svůj globální světový řád, byly zrušeny všechny měny založené na konvencích – tedy všechny národní měny, euro, dolar a tak, a začalo se platit globály – jenže neexistují žádné bankovky ani mince – všechno probíhá bezhotovostně. Měna je kryta energií a veškeré transakce jdou jedině přes globální energetickou centrálu. Představ si, že máš někomu něco zaplatit. Zajdeš tedy k prvnímu platebnímu terminálu – kdekoliv – v obchodě nebo ke kterémukoliv prodejnímu automatu, a místo, aby sis tam něco koupila, zadáš jen identifikační znaky příjemce, částku, zaplatíš – a je to. Jenže si při tom musíš uvědomit, že jsi kontrolována při jakémkoliv přesunu peněz – i kdybys je chtěla dát jako drobný dárek někomu k narozeninám!“
„Aha – a když tedy jsem kupovala ty noviny, chytil mě za ruku strážce automatů, protože se mu moje počínání zdálo podezřelé, Já jsem samozřejmě zareagovala tak, že…“
„Jasně, maminko, to dá rozum. Vyslala jsi elektrický impuls. To je čistá anergie, na kterou platební terminály samozřejmě reagují taky. Ty noviny jsi asi dost ‚přeplatila‘ – co? Terminál přijal energii, což je jedna z forem placení, ale protože nemáš náramek, neměl ti kam vrátit ‚drobné‘. A navíc – pánové z GAST budou mít co vysvětlovat na GATAOCFO, protože došlo k nekontrolované finanční transakci, a oni jsou schopni je obvinit z přijetí ‚daru od teroristické organizace‘, ha, ha, ha…“
„To se ti to směje! Ale dovedeš si představit ten šok, když jsme to zjistily?“
„Jo, dovedu. Taky by mě zajímalo, s čím bych se setkala, kdybych najednou přeskočila sto let…“ zamyslela se Míšenka.
„No, právě! Naprosto jsme netušili, že Sněhurka udělala chybu a že se posuneme více do budoucnosti, než bylo nutné. Ale co teď? Víš, sluníčko, my jsme tu ze středověkého Jeruzaléma čtyři. Vedle mě a Lenky ještě s námi přibyl bratr zahradník a jeho neteř – Luisa…“
„Luisa, aha, to je ta mladičká holčina. Ale bratr zahradník…“
„Bratr zahradník naneštěstí zůstal sám v Lenčině hájovně. O toho se musíme co nejdříve postarat, aby…“
„Tak moment,“ přerušila mě Míšenka uprostřed věty, „v Lenčině hájovně nikdo není. Tamního teleportu využívají dva kluci z Ostravy, kteří u nás příležitostně pracují jako údržbáři, a zrovna nedávno ho využili, aniž by tam někoho zastihli.“
„Tak odtamtud odešel nebo se teleportoval zpět ke Sněhurce – to budeme muset urychleně zjistit, aby nedošlo k dalšímu faux pas…“
„To budeme muset,“ poznamenala dosti vzrušeně Míšenka. „Ještě mi pověz – ta starší dívčina, která se sem teleportovala i s dětmi – to je kdo?“
„To je manželka jednoho policisty uneseného GSIB. Jo, a pak tu máme tu povedenou dvojici – štábního kapitána GSIB, což je naše rukojmí, a slečnu Duvalierovou, agentku GIA drze se vydávající za komisařku HRGO.“
„Ano, ano, ti už jsou uklizeni ve sklepních prostorách, které jsme byli nuceni předělat na vězeňské cely,“ povzdechla si Míšenka. „Sice to není takový komfort, jako na SSE, ale pořád je to lidštější, než ty odporné lágry, kam deportují své vězně ti syčáci z GSIB.“
„Kde to je?“
„No, to je na jednom bezejmenném ostrově v tropické části Pacifiku… Souřadnice ti ukážu později. Mají tam takové krychlové klece o straně půldruhého metru, a…“
„Dost, dost. To znám – to měli už Američané v tom ohavném táboře na jižním ostrově… Jak ale víš…“
„Zjistili jsme to retrospektivem!“
„Aha, retrospektivem…“
„Víš co, mami,“ zarazila Míšenka můj nekonečný proud otázek, „pojď na prohlídku. Zrovna se to hodí, paní doktorka tu právě je.“
„Nezlob mě, Míšo! Víš, jak já ty doktory nesnáším, a…“
Je sice pravda, že Míšenka je v tomhle směru pravý opak můj i Nikolčin – a navíc, když ji oslovím ‚Míšo‘, okamžitě zavětří jakousi nelibost z mé strany. Pak jsem si však řekla, že fungují-li zde taková pravidla, tak raději půjdu hned, ať to mám co nejrychleji za sebou, a zmlkla jsem.
Míša se jen chápavě pousmála a veze mě výtahem kamsi nahoru, zřejmě do vyšetřovny. Zavedla mě do přísálí, ve kterém nikdo není, a zazvonila u dveří. Ozvalo se ‚Dále,‘ dveře se otevřely, a —
„No ne, my už jsme se jednou viděly,“ zvolala překvapeně doktorka, zběžně na mne pohlédnuvši.
„Paní doktorka Kulová, nemýlím-li se!“
„Ano, správně. A vy…“
„To je moje maminka,“ ozvala se Míšenka stojící poněkud stranou.
„Maminka? Spíš bych řekla, že tatínek,“ pousmála se lišácky doktorka Kulová, a vzápětí k mé velké úlevě prohlásila: „Nu, vás prohlížet nemusím, viděly jsme se před měsícem…“
„Ano, to je pravda, ale tenkrát…“
„Tak na to zapomeňte. Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti. Já už jsem na dvojí identitu tak přivykla, že se mi ještě ani jednou nepodařilo vypadnout z role. I když je to někdy velmi obtížné, přiznávám…“
„Náhodou – chovala jste se ke mně velice korektně. Zažila jsem mnohem horší zacházení. Ale povězte – co se vlastně stalo s vaším kolegou, doktorem Fötzleinem?“ Při vyslovení toho jména jsem se mimoděk pousmála a zazdálo se mi, že doktorka Kulová můj úsměv opětuje… „V novinách psali, že…“
Ano, Felix dopadl velice ošklivě. Sice to svedli na TERAGO, ale to už je takový folklór – dokonce globálního charakteru. Pravdu, proč to udělali – a hlavně KDO to udělal, tu se už těžko dozvíme, leda by nám k tomu nějaká náhoda dopomohla… No, ale… je ho škoda. Fajn chlap a znamenitý odborník, i když tedy někdy morous – zvlášť, když ho něco rozhodilo. A stačilo mu k tomu ledaskdy opravdu málo, například nenašel vhodné místo k parkování – a bylo zle! Ale já jsem s ním vycházela velice dobře…“
„Asi byl znám hodně i ve světě,“ poznamenala jsem, „protože ho bral jako autoritu doktor Totenkopf, tedy… advokát Totenkopf…“
„Ano, znám ho, vím, o koho jde,“ přerušila mě doktorka Kulová. „Setkala jsem se s ním před pár dny a nutno přiznat, že na mě udělal ten nejlepší dojem. Jo – a co se týče kolegy Fötzleina, tak je pravda, že hodně publikoval v globálních časopisech – odborných i vědecko-populárních – a díky tomu byl znám široké veřejnosti – odborné i laické…“
„Aha… A, paní doktorko…“
„Já jsem Andrea,“ přerušila mě podávajíc mi ruku.
„Těší mě, Lucka,“ představila jsem se a podávanou ruku jsem stiskla. Ani mi nevadilo, že ona má na sobě doktorský plášť, zatímco já jsem pořád ještě nahá.
„Tedy, Andreo… Proč vlastně za tebou byl Totenkopf? Já jsem fungovala v tom jejich saharském lágru jako tlumočnice, protože…“
„Jako TLUMOČNICE!? Tos byla ty? Totenkopf mi říkal, že tam obhajuje jakousi dívčinu, s kterou není rozumná řeč, a…“
„Ano, o tu se taky jedná, i když právě té jsem tlumočnici nedělala. Totiž – ona je z roku 1118, zná jen Jeruzalém té doby a mluví jen starofrancouzštinou. Dokonce ani latinsky pořádně neumí. A já…“
„Aha! Takhle je to! A Totenkopf přišel s tím, že lékařská zpráva dodaná právě kolegou Fötzleinem obsahuje spoustu nesrovnalostí proti vyšetření, které jí udělal táborový gynekolog. Jenže už bylo pozdě, Felix se stal obětí atentátu den před Totenkopfovým příjezdem. Navíc obě sestry, které o ni před prohlídkou pečovaly, potvrdily, že jejich protokoly byly dodatečně zfalšovány. Jenže Felix už je tam a té dívčině kdo ví, kde je konec…“
No, ta dívčina se jmenuje Luisa – a byla sem teleportována asi před hodinou…“
„Cože? Ona je tady?“
„Ano.“
„A.. Ale říkáš, žes jí tlumočnici nedělala…“
„Nedělala, ale mohu. Starofrancouzštinu taky ovládám.“
„No, to je skvělé! Míšo, prosím tě! Mohla bys ji sem přivést? Hned. Teď! A ještě obě sestry – Plachou i Stavinohovou…“
„Marcelu raději ne,“ protestuje Míšenka. „Kvůli té noze…“
„Pravda. Ale ‚Plašanda‘ – jak jí aspoň říkají kolegyně – tady být může. Té nic nebrání…“
„Jistě, jistě, paní doktor, zařídím, zajistím, přivedu…“ ujišťuje Míšenka Andreu škádlivými průpovídkami.
„Tak maž – a neříkej mi tak, víš, že to nesnáším…“ pronesla Andrea poněkud nazlobeným hlasem, ale její pohled hovoří zcela jinak.
Zasmála jsem se maně vzpomenuvši, jak Andrea, jakožto plukovnice, za nepřechýlenou podobu svého titulu zepsula majorku od dozorčí skupiny. Ale na druhou stranu mě těší, že tady vládne taková uvolněná nálada a děvčata spolu slovně laškují.
Ze zamyšlení mě vytrhly otevřevší se dveře, ve kterých se zjevila Míšenka, vedouc s sebou Luisu, obě v Evině rouše, a za nimi přichází dívčina v sesterské uniformě.
„Tak, to bychom měly,“ komentuje jejich příchod Andrea. „Ještě však než začneme, tak se vy dvě oblečte, ať tu máme trochu civilizované prostředí. Nahá bývá obvykle pouze pacientka.“
Doporučení – nebo snad příkaz? – platí samozřejmě mně a Míšence, avšak odvážila jsem se vzdorovat: „To bych nedoporučovala. Luisa není na nahotu zvyklá, a kdyby tu měla zůstat ‚jak ji pánbůh stvořil‘ samojediná, asi by byla značně vystresovaná, což si myslím, že je v naší situaci krajně nežádoucí.“
„Dobře – tak v tom případě ale všechny,“ rozhodla Andrea rozepínajíc si plášť. „Plašando, to platí i pro tebe! Tu uniformu dolů – a prádlo taky!“
Vzpomněla jsem si na rozhovor dozorce s doktorem Fötzleinem, když mu zdůvodňoval, proč mě k němu posílá Andrea na vyšetření, a musela jsem se zase zasmát.
„Copak, copak,“ ptá se zvědavě Andrea, rozepínajíc si podprsenku.
„Ale… vzpomněla jsem si, jak jsem byla uvedena u tvého kolegy Fötzleina. Víš, ten dozorce mu řekl, že »… nás sem posílá doktorka – plukovnice Kulová. Máte se jí podívat na prsa« – a Fötzlein se udiveně zeptal, zda jako tobě, a pak poznamenal, že máš výstavní figuru, že se ti na prsa podívá moc rád a že ti je vyšetří opravdu důkladně.“
„Hmm, ano, to je jeho svérázný humor… Vlastně byl…“ povzdechla si smutně Andrea odkládajíc kalhotky.
„No, tak se podívej…“ zapózovala rozverně, vysvlečená už úplně do naha. „Co myslíš, líbila bych se mu?“
„No tak… Musím přiznat, že ten dozorce nelhal, když prohlásil, že i ve čtyřiceti jsi výstavní kus,“ hodnotím uznale její svůdnou postavu, sportovní a pružnou jako proutek.
Můj pohled se zvědavě zastavil na jejích prsou – a nezbylo mi, než uznale pokývat hlavou.
„To máš přírodní?“ zeptala jsem se skorem nevěřícně.
„Jistě, jistě. Klidně si sáhni, ty nevěřící Tomáši,“ vyzvala mě docela přímočaře.
Lehce jsem jí prsa pohladila.
„No, takhle toho asi poznáš…“ poznamenala jízlivě. „Důkladně prohmatat je musíš!“
Posadila se na židli a složila ruce za hlavu, aby svou obnaženou hruď zcela odhalila.
Vzala jsem ji za slovo a oba prsy jsem jí pečlivě prohnětla. Nezapomněla jsem ani na prozkoumání citlivosti bradavek.
„Tak co, spokojená,“ zeptala se Andrea, když jsem s prohlídkou jejího bujného poprsí skončila.
„No, vlastně…“ napadla mě bláznivá myšlenka! „… vlastně… ne! Mohla by sis ještě lehnout na stůl?“
„Ale prosím, prosím. Když na stůl, tak na stůl…“
Uvelebila se pohodlně na vyšetřovacím stole a dokonce si nechala od Míšenky zafixovat ruce i nohy k polohovacímu zařízení.
„A teď jí slož ruce za hlavu, prosím,“ požádala jsem Míšenku.
Nutno přiznat, že ovládání polohovacího zařízení stolu má Míšenka jako milovnice MedFet opravdu ‚zmáknuté‘ – ne jako Nikolka, která – aspoň podle svého vypravování – Vašíka Mámila docela slušně omlátila, když na stole ležela nahá Janička jako figurantka… Míšenka nejen že briskně splnila moje přání, ale navíc nasadila Andree tmavé brýle a rozsvítila příslušná světla.
„Tak co, mami? Spokojená?“ zasmála se.
„Na výsost, sluníčko…“ odpověděla jsem roztržitě, přistupujíc k nahé Andree ležící na stole s nádherným poprsím zcela a bez zábran zpřístupněným k důkladnému vyšetření.
Položila jsem ruce na její levý prs a jala jsem se ho pečlivě zkoumat, vzpomínajíc při tom, jak mě to kdysi učila Jana na prsou Lenčiných.
„Maminko,“ oslovila mě náhle Míšenka, „že ty se snažíš spočítat laloky mléčné žlázy?“
„Hmm, ano…“
„Ale, počkej… to děláš špatně. Já ti to předvedu, koukej…“
Míšenka se postavila bez okolků z druhé strany stolu a zmocnila se Andreina pravého prsu.
„Takhle, podívej… Jedna… dvě… tři… čtyři… Vidíš, jde to samo, jako po másle!“
Opravila jsem techniku prohmatávání podle Míšenčina vzoru. Ke svému údivu jsem napočítala jednašedesát laloků.
„Kdy jsi měla poslední menstruaci?“ zeptala jsem se mimoděk.
„Právě před týdnem,“ slyším tak trochu jako z dálky.
Co to znamená, nemusím snad pozorným čtenářkám vysvětlovat. Padla jsem do křesla hluboce zamyšlena.
Tak – Andrea, podobně jako Sofie, je s největší pravděpodobností pra-pra-pra…pravnučka Jošuova. A dokonce ještě ani neprošla menopauzou, což znamená, že je schopna vyrobit si autofarmaka potřebná k udržení a prodloužení mládí… To bychom však museli požádat o pomoc mimozemské přátele – a těm – kdo ví, kde je konec…“
Ani jsem nepostřehla, kdy Míšenka osvobodila Andreu z polohovacího zařízení.
Ze ‚snění‘ mě probudil až její hlas: „Výborně, paní doktorku bychom vyšetřenou měly. Teď ještě, co zjistíme o naší pacientce…“
Otevřela jsem oči.
„Tak, maminko, paní tlumočnice… teď je to na tobě,“ oznámila mi Míšenka dívajíc se mi do očí.
„Jo, jasně… Co mám překládat?“ Pohlédla jsem mimoděk na Luisu a zdálo se mi, že je dost vyděšená – zřejmě na ni neblaze zapůsobilo to naše předchozí extempore…
„Napřed té své chráněnce vysvětli, že jí uděláme důkladnou prohlídku, ale že se nemusí bát, že jí v žádném případě nemíníme ubližovat.“
Chvíli trvalo, než pochopila, co vlastně po ní chceme. Musela jsem vynaložit značné úsilí, než se mi podařilo jí to vysvětlit pomocí komplikovaných opisů. Starofrancouzštině pochopitelně chybí soudobá slovní zásoba (ach, pane Dänikene, co se vyjadřovacích možností starověkých – a i středověkých – jazyků týče, máte pravdu), proto nemohla dlouho pochopit, že většina předchozích událostí, které prožila, byly lékařské procedury. Dokonce některé zákroky, jako třeba cévkování nebo prohmatávání vagíny a její prohlížení pomocí přístrojů, tvrdošíjně považovala za ďábelské orgie a za přípravu na vstup do pekla.
„V první řadě jí vysvětli, že potřebujeme, aby se sama vyčůrala – ono cévkování opravdu není nic příjemného…“ požádala mě Míšenka podávajíc Luise vzorkovnici.
„Ach, Bože, tak tohle po mě pořád chtěli,“ zvolala s pochopením v hlase Luisa, když jsem jí vysvětlila, k čemu vzorkovnice slouží, načež do vzorkovnice vypustila obsah svého měchýře docela bez zábran…
„No, výborně,“ raduje se z prvního ‚úspěchu‘ sestra Plachá. Teď jí ještě nějak šetrně vysvětlete, že dostane klystýr…“
„Takhle to dál nejde,“ napodobuji postup doktorky Kulové. „Já jsem Lucka.“
„Já Monika,“ pochopila ‚Plašanda‘ a stiskla mi nabízenou pravici.
Obávala jsem se, že bude nutno udělat další složitý výklad ve starofrancouzštině, tentokrát o klystýru. Nakonec se ukazuje, že tato praktika je Luise známá, a nechala si udělat výplach střev docela bez problémů.
„No prosím,“ raduje se Monika, „to je hned jiná práce, když pacient rozumí, co se po něm chce. Já, když si vzpomenu na ty příšerné problémy s její přípravou na gynekologickou prohlídku…“
„Moment,“ přerušila jsem její úvahy a obrátila jsem se k Andree.
„To už konečně máš licenci na vyšetřování ženských orgánů? Mě jsi s vyšetřením prsou hnala k Fötzleinovi…“ poznamenala jsem poťouchle.
„Chceš praštit?“ utrhla se na mě docela nevrle. „Tady přece neplatí předpisy nějakých debilních globálních úřadů…“
Pak však pochopila a rozesmála se. S ní i Míšenka a Monika.
Po této ‚kulturní vložce‘ odvedla Monika Luisu do přilehlé koupelny. Tuto proceduru obzvláště nesnáším, proto jsem je nenásledovala, doufajíc, že mých překladatelských služeb nebude třeba.
„Irenina předpověď se potvrdila,“ poznamenává mezitím Míšenka k Andree. „Krev pro výrobu autofarmak musí být opravdu menstruační. Z krve odebrané ze žíly se kouzlo nepovedlo…“
„No, měla pravdu…“ potvrdila Andrea.
„Cože? Irenka je tu s vámi?“
„Ano,“ potvrzuje Míšenka, „a dokonce i s Májou. Obě pracují v auto- a xenofarmatické laboratoři. Když přišla Marcelka – tedy: sestra Stavinohová, a my jsme mocí mermo chtěli urychlit zhojení její zlomené nohy, tak jsme Máje poslali ne menstruační krev, ale krev odebranou ze žíly, protože po amputaci vaječníků Marcela nemenstruuje. Ona to samozřejmě poznala a pro jistotu se radila s Irenkou. Ta hned prorokovala, že z ní autofarmaka vyrobit nepůjdou…“
Pak mi začala obsáhle přednášet o významu menstruační krve, ale to už jsem ji zarazila.
Kteří mí známí tu ještě pracují, sluníčko?“
No, je tu ještě Pauli, Rodica…“
O Paulim a Rodice konec konců vím a další spolupracovnice a spolupracovníky už mi Míšenka vyjmenovat nestačila, protože se vrátila Monika s vyprázdněnou a vysprchovanou Luisou, připravenou k prohlídce, a mně nezbývá, než abych se zase věnovala jí a svým tlumočnickým povinnostem.
„Tak, pustíme se do toho,“ překládám Luise první Andreiny požadavky, „zvedni hezky ruce nad hlavu, procházej se a otáčej se, aby si tě mohla paní doktorka prohlédnout pěkně celou. Pak tě bude prohlížet podrobněji tady na stole, ano?“
Luisa odevzdaně provádí požadované úkony. Andrea ji však dlouho pózovat nenechala a přikázala, aby se postavila na váhu.
„Mimochodem – mám tu Fötzleinův protokol, abych mohla porovnávat,“ poznamenává k nám polohlasně. „Takže váha 610…“
„To zní příšerně,“ přerušila jsem ji, „u mě to vyvolává představu šesti metráků… Nemohli bychom aspoň zde používat kilogramy?“
„No, mohli, proč ne… I když to zase bude nezvyklé pro mě,“ souhlasí Andrea s drobnou výhradou.
Pak pokračuje: „To znamená, že dívčina za ten měsíc kilo přibrala, což se mi ani nechce věřit – už jen proto, že ten měsíc prožila v lágru…“
„Ale v lágru pro výcvik kojných,“ poznamenávám. „Tam by se dalo snad předpokládat, že…“
„To je pravda,“ souhlasí Andrea. „Uvidíme, co zjistíme dále. Trochu si ji přeměříme… “
Měření se ujala Monika: „Prsa 94/75… no, tak v prsou přibrala 2 cm, to už by odpovídalo košíčku D, pas 59 a přes boky 90.“
„No, něco se s ní za ten měsíc stalo,“ pokyvuje hlavou Andrea. „Ať si lehne na stůl…“
Stalo se. Luisa leží na vyšetřovacím stole, Monika s Míšenkou ji upoutávají k polohovacímu zařízení a nasazují ji tmavé brýle, zatímco Andrea už se nad ní sklání.
„Mimozemšťané prý vyšetřují prsa vždycky až jako poslední – zlatý hřeb prohlídky,“ poznamenává Andrea, ale já jsem tak úděsně zvědavá, že tím vyšetřením začnu – jestli vám to tedy nevadí. On totiž kolega Fötzlein zapsal protokolu jen mléčné žlázy obzvlášť bohatě vyvinuté, což je tedy chvályhodné, ale já bych přece jen chtěla znát přesný počet LGM…“
Všichni jsme tedy skoro bez dechu soustředěni na Andreino počínání.
„Je značně vzrušená,“ poznamenává náhle Míšenka k Andree. „Musíme jen doufat, že stihneš vyhmatat všechny laloky aspoň v jednom prsu dřív, než děvče dosáhne vrcholu.“
Uvážila jsem skutečnost, že Luisa si zatím příliš sexuálních podnětů neužila – vzhledem hlavně k náboženským předsudkům – a že se tedy u ní stále jedná o poznávání nového, což je zřejmě hlavní příčinou jejích problémů při vyšetřování nejen intimních tělesných partií.
„Sláva, stihla jsem to,“ raduje se Andrea, vytrhnuvši mě svou poznámkou z rozjímáni. „Je to úžasné! – 61 hlavních laloků mléčné žlázy v levém prsu!“
„Ale tenhle počet odpovídá mohutnosti mléčných žláz Sličných Akvabel!“
„Cože?“ zeptala se Andrea nechápavě.
„No, vždyť říkám…“
„O kom je řeč?“ přerušila mě Andrea znovu, tentokrát dosti netrpělivě.
„Ach tak… To jsou taková skvělá peruánská dvojčata, která se léčila s Nikolkou – mou sestrou – už na původní CPLE. Aspoň tak ty hodnoty uvádí legendární Janina tabulka, kterou – nemýlím-li se – nechal sám Jošua zahrnout do onoho pamětního spisu.“
„Aha, na původní CPLE… Tak to neznám…“
„On mezi spolupracovníky není nikdo, kdo…“
„Ne, maminko – to opravdu není…“ přerušila mě s lítostí v hlase Míšenka.
„Ale je,“ dovoluji si oponovat.
„Ano? A kdo?“
„Kdo, kdo… Rodica, přece!“
„Hmm, to je pravda – ale ta tam žila, nemýlím-li se, tak trochu dost nestandardním způsobem,“ připomíná Míšenka.
„To jistě, ale důkladně ji vyzpovídat vás za celých sto let nenapadlo, co?“ argumentuji vítězně.
„No tak, mami…“ když mi Míšenka řekne jen ‚mami‘, znamená to, že je s mým názorem hrubě nespokojena… „co si o nás myslíš? Že jsme tu měli málo seminářů, které Rodica jako služebně nejstarší vedla? Že nám neřekla a nevysvětlila všechno, čemu se během pobytu na všech třech mimozemských stanicích naučila a co si zapamatovala?“
„Ach jo… Tak promiň, sluníčko. To jsem opravdu nechtěla…“
„Jenže… Pauli říkal, že ty víš o tetě Lenočce…“
„Ano, vím. Právě teď je na SSE…“
„Cože? Jak se tam dostala? Cožpak to jde?“
„Jak vidíš, jde. Vy jste to nikdy nezkoušeli?“
„No, cožpak o to – zkoušeli. Ale nedaří se nám to, ač máme teleport s administrátorskými pravomocemi…“
„Aha – tak to vypadá, jako by se jim to povedlo zablokovat. Jenže… Mně se podařilo tam odsud uprchnout. A Lenka bez problémů teleportovala tady Luisu…“
„Jenže vy dvě – zrovna, konkrétně – máte vyšší pravomoci! Supervizorské!“ argumentuje Míšenka. „Ty má – nemýlím-li se, ještě Janička, maminka Nikolka, Sličné Akvabely, Sofie, Xiaolan… Kdo ještě? Vzpomeň si…“
„No, Tony a Jenny, Čokoládka… tedy – Malik… a možná ještě někdo další…“
„Dobře. Hlavně, že tu máme někoho, kdo těmito pravomocemi vybaven je,“ raduje se Míšenka. „Teď ještě…“
„Lucko, můžeme pokračovat,“ přerušila mě v té chvíli Andrea. „Ta dívčina už ‚vychladla‘.“
„Jak – vychladla? Snad ti ne…“
„Ale – tak jsem to nemyslela! Já, jako, že její sexuální vzrušení opadlo, tak můžeme pokračovat ve vyšetření. Řekni jí, prosím tě, aby uvolnila břišní stěnu…“
No, to je zase jeden z ‚moderních‘ doktorských a tělovýchovných termínů. Nezbývá mi, než Luise složitě popsat, co po ní Andrea chce. Asi po pětadvaceti minutách vysvětlování – vlastně názorné výuky, protože Míšenka to nakonec nevydržela, Luisu odpoutala a sama si lehla na stůl, aby si na její bříško mohla Luisa sáhnout a aby pochopila, co to vlastně to ‚uvolnění‘ je, mohla Andrea pokračovat v potřebných úkonech.
„Zase ji to pěkně nažhavilo,“ poznamenává Andrea po důkladné hluboké palpaci Luisina bříška.
Opravdu! Luisa zhluboka dýchá a její hruď se viditelně otřásá divokým tlukotem srdce.
„Buď dlouho sexuálně abstinovala, nebo má v krajině břišní nadměrné množství erotogenních zón…“ medituje nahlas Andrea.
„… případně platí obojí,“ dodávám tak trochu ironicky.
„… případně obojí,“ opakuje po mně automaticky Andrea. „Nechám ji zase nějakou dobu vychladnout. Monika ji může osprchovat, aby se trochu osvěžila. Prosím tě, přelož jí to.“
Stalo se a Luisa s Monikou zapadly do přilehlé koupelny.
Až vychladne, tak ji ještě důkladně prohmatám zevnitř – vaginálně i rektálně. Přece jen se mi na ní něco nezdá…“ Ale co, to si zatím nechala pro sebe…
Míšenka využila přestávky k dokončení výkladu svého nápadu.
„Když teď tady máme někoho, kdo supervizorskými pravomocemi disponuje,“ pokračuje dosti vzrušeně, „mohli bychom SSE sami navštívit a zjednat tam trochu pořádek. Oni tam na tom území totiž zřídili takový nechutný lágr, kde drží nedobrovolné ‚dárkyně‘ mléka, které tam procházejí drsným výcvikem. Nazývají je ‚dojnice‘ a dodávají je za úplatu GWNC. Podle toho, co se proslýchá, vypadá to tam podobně jako na starověkém tržišti s otroky.“
„Asi máš pravdu, sluníčko. Zažila jsem to i já – tedy jen týden, ale úplně mi to stačilo. Lenka s Luisou samozřejmě také,“ potvrzuji její slova. „Nedovedu si však představit… Vlastně – dovedu! Když sjednotíme dozorkyně s delikventkami – totiž: ty ‚dozorkyně‘ jsou vlastně taky zajatkyně, protože oni je fotografují nahé při nechutných náboženských orgiích a ty fotografie pak posílají jejich rodinám. A protože jsou to rodiny muslimské, ony se domů vrátit nemohou, protože by jim hrozilo bičování, kamenování a podobné barbarské středověké tresty. Většina by pak byla z titulu ‚cti‘ odsouzena k smrti.“
„Moment… Co je to GWNC?“ zarážím rozjetou Míšenku.
„Ach, promiň… To je Global Wet Nursing Center Ltd. – jedna z organizací, které zajišťují výcvik a registraci profesionálních kojných – jestli tedy víš, o čem je řeč. Jinak bych ti musela ještě vysvětlit…“
„Ne, nemusíš se namáhat, sluníčko, už mi to vysvětlovala Dita – ona jako profesionální kojná pracuje, protože je vdaná…“
„Ano, to je obvyklá práce všech vdaných žen,“ přitakala Míšenka. „Ale abych pokračovala v dění na saharské stanici – ty ‚dozorkyně‘ totiž – aspoň podle toho, co se proslýchá – jsou rukojmími globálních úřadů taky proto, že po asi půlroční službě mají právo na povýšení, při kterém…“
„Tak tohle jsem zažila,“ přerušuji Míšenku. „Avšak ta mladá dozorkyně se povýšení všemožně bránila poukazujíc na jakýsi úděsný obřad – zřejmě náboženský – kterého se zpěčovala zúčastnit.“
„To je právě ono! Ten ‚obřad‘ – jak říkáš – je jenom taková hnusná kamufláž. Za to ‚povýšení‘ musí ta dívka zaplatit opravdu krutou daň,“ uvádí mé zjištění Míšenka na pravou míru. Sheila zjistila, že během toho ‚obřadu‘ je ‚povyšovaná‘ dívka, která se ho musí zúčastnit úplně do naha vysvlečená, nejen fotografována, ale pak i omámena nějakou drogou, převezena na operační sál, uspána – a pak jsou jí odňaty vaječníky, které jsou prodány v dražbě některé z ‚výroben dětí‘. Taková dívka je pak do tábora odsouzena vlastně na doživotí. I kdyby jí rodina nakrásně odpustila, je závislá na pravidelném dodávání ženských hormonů. A navíc je pro rodinu naprosto bezcenná, protože bez základních reprodukčních orgánů ji nemohou prodat žádnému muži…“
„To je opravdu odporné!“ zvolala Monika. Já, když jsem vaječníky prodala, tak aspoň mám na deset let zajištěnou lékařskou péči zdarma a dodávky hormonů na doživotí… Vlastně… už taky nemám, když jsem se dala do služeb TERAGO…“
„Počkej… Sheila? Sheila Trentová d’Abdera?“
„No ano, ta,“ potvrzuje Míšenka.
„A ona nemá supervizorské pravomoci?“
„Je to divné, ale nemá. To, co se jí podařilo vypátrat, ví od jedné uprchlice, kterou zachránila asi před padesáti lety a přechovávali jsme ji tady. Bohužel, už byla po přechodu, takže zestárla a zemřela, aniž jsme jí mohli vyrobit potřebná autofarmaka…“
„Hmm, tak teď už je mi jasné, proč ty dozorkyně s vyšší šarží – tedy od hodnosti ‚samostatná dozorkyně‘, nemýlím-li se – nemají o útěk zájem. To je totiž první šarže na hodnostním žebříčku,“ poznamenávám na Míšenčin tázavý pohled. „“Podařilo se mi zmocnit diáříku jedné z nich – a ten obsahuje i stručnou příručku. Až tady skončíme, sluníčko, tak ti ho předvedu.“
„Budeme pokračovat,“ vyrušila nás ze zajímavého rozhovoru Andrea. „Ještě mám k dispozici půl hodiny, pak musím být na poradě GATAOCFO a nesmím se opozdit, protože tam mám referát.“
Míšenka jen přikývla a já jsem se ujala svých tlumočnických povinností.
Luisa si už docela pokojně lehla na vyšetřovací stůl a nechala se upoutat k ramenům polohovacího zařízení. Andrea pak ke stolu přistoupila a sešlápla ovládací pedály. Luisiny nohy jdou od sebe a nahoru. Nejintimnější partie jejího těla se bez jakýchkoliv zábran před námi odhalují…
Na Andreiných rukou zašustily chirurgické rukavice a její prsty jemně rozevírají Luisiny závojíčky. Cesta do jejího nitra se otevírá…
„Tak se podívej, Moniko. Co vidíš?“
„No… řekla bych, že, že… Je to vůbec možné?“
„Ano, je. To děvče bylo odborně deflorováno gynekologem během vyšetření – tady je ještě vidět zbytek hymenu, který časem odpadne. Takže ten táborový gynekolog správně usoudil, že defloraci provedl kolega Felix Fötzlein během její prohlídky u nás – a proto musel zemřít, když přišel požadavek od advokáta Totenkopfa. Jenže – kdo tento teroristický čin spáchal? Do aféry byl zapleten dozorce Kubeša, ale ten záhadně zmizel! Dobrá. Zatím by byla objasněna jedna domněnka. Teď se podíváme, jak vypadá vnitřní uspořádání jejích reprodukčních orgánů…“
Andrea si natřela dva prsty gelem a obratně jimi vnikla do hloubi Luisiny vagíny. Vzápětí je však vytáhla ven.
„Ano, myslela jsem si to… Děloha je prosáklá… To děvče je gravidní!
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah