Kapitola 29

Z Nikolčina deníčku – 5. července

Od rána sedím v hale hlavního brněnského nádraží a pročítám bedlivě všechny noviny, které mi přijdou do ruky – německé, rakouské, britské, americké i ruské – (české vzhledem k státnímu svátku nevycházejí), a musím konstatovat, že výsledek ‚protiteroristické akce‘ je opravdu tristní. Jedinou sebevraždu spáchala sebevražedná atentátnice – tzv. ‚černá vdova‘ – kdesi v Bostonu – a to se ještě stalo (ne)šťastnou náhodou, když si ve svém bytě upevňovala na tělo pás s výbušninami. Následkem neopatrného zacházení s takto nebezpečným materiálem došlo k explozi, při níž byl zdemolován nejen její byt, ale ještě tři byty nic netušících jejích sousedů. Naštěstí byli všichni mimo, takže jedinou obětí se stala sama atentátnice. Kdyby se jí bylo podařilo odpálit výbušniny někde na rušném místě plném lidí, určitě by to bylo dopadlo hůře. Vyšetřovatelé operují i s verzí, že tato atentátnice chtěla svým plánovaným činem narušit právě jednu z tamních ‚nahých promenád‘.

Naproti tomu se všechny redakce shodují v tom, že se konečně – zase jednou po dlouhé době – podařilo sjednotit celý ‚civilizovaný svět‘ proti společnému nebezpečí. Spojené státy prý konečně ukázaly správný směr, kterým se vydala nejen celá Evropa a Amerika (jak Severní, tak i Jižní), Austrálie a jih Afriky, ale dokonce i Čína, Rusko, Kuba a další státy, které s Američany příliš ‚nepečou‘.

Já osobně bych na zásluhy USA v tomto směru příliš nedala. Mám takový dojem, že hlavní zásluhu na takto provedené akci celosvětového významu má fanatická Malingerova církev podporovaná Baalem Segulem – konec konců, ten přednes onoho podmanivého textu ampliónem včera na náměstí je toho přímým důkazem. Jestliže takto zfanatizoval lidi u nás v městečku, tak podobnou službu mohl vykonat i všude tam, kde se k akci přihlásil byť i jediný člověk schopný ovládat takové jednoduché zařízení.

Avšak hodiny v hale ukazují 10:42. Složila jsem všechny noviny, které se mi podařilo sehnat, a musím vyrazit na nástupiště. Za nějakých deset minut odjíždí jeden z mála vlaků až k nám. Po posledních úpravách jízdních řádů byly vlaky tedy pěkně nestydatě okrouhány…

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 7. července

Pošťačka mi přinesla úřední obsílku. Mám se dne 10. července ve 13 hodin dostavit na radnici ohledně projednávání přestupku proti veřejnému pořádku – Obnažování se na veřejnosti jako členka organizované výtržnické skupiny i s celou svou ‚výtržnickou skupinou‘ – ha, ha, ha.

Sebrala jsem obsílku, z bezpečnostních důvodů jsem oblékla jen své miniaturní bikinky a obula sandálky, a zamířila na poradu nejprve ke starému pánovi. Se mnou vyráží i stejně oděná Magda, která obvykle funguje jako sestra, když ho Myra prohlíží, a velice si ho oblíbila.

„Ukaž, děvčica, co je to za blábol… Cha, chááá! Koukám, že paní starostka si opravdu přispíšila. Přitom docela zapomněla, že stejného druhu ‚výtržnictví‘ se dopustila sama – a také jako členka organizované skupiny, vezmeme-li v úvahu, že se akce zúčastnily i všechny členky městské rady. Fotodokumentace k jejich řádění je, myslím, dostatek…“

„To je možné, ale já nevím, kdo to fotografoval, vůbec jsem takové věci nesledovala…“

„Doporučil bych ti, abys zašla například za svým bývalým spolužákem Mírou, on tam lítal s fotoaparátem jako šílenec.“

Tam už se Magdě se mnou nechce, a tak zůstává u starého pána dál na návštěvě. U Míry doma jsem narazila jen na jeho tátu.

„A hele, Niki se na nás přišla podívat. Jenže máš smůlu. Míra má službu a vrátí se až v jedenáct večer. Přijď zítra, to má volno a na tebe si čas rád udělá – zvlášť tedy, když budeš zase takhle sexy oháknutá.“

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 8. července

Domluvila jsem se s děvčaty a na návštěvu k Mírovi nás v miniaturních bikinkách vyrazilo všech pět – Conchita, Jana, Magda, já i Sally, přičemž jsme to vzaly hezky středem náměstí, i když jsme si při tom trochu zašly. Drahnou chvíli jsme pak pózovaly před radnicí – provokaci vůči Štefkové jsem si nedokázala odpustit. Však také vyšla osobně na balkón a zahrozila na nás prstem, ha, ha, ha.

Konečně jsme došly k Mírovu domu. Když nás jeho otec přivedl do zahradního altánku, byl Míra poněkud vyveden z rovnováhy, protože čekal jen mě. Pochopitelně, že o ostatních nemohl vědět, ale rychle to napravil přinesením dalších čtyř skleniček a dvou lahví vína, které nám velice obřadně nalil. Na každém jeho pohybu je vidět, že k vínu přistupuje opravdu s láskou. V tomto směru ho otec těžko zapře.

Rozesadily jsme se v altánku záměrně tak, aby měl na naše spoře oděná těla nerušený výhled, a připili jsme si lahodným mokem.

„Co vás ke mně přivádí, děvčata, v tak hojném počtu?“

Beze slova jsem mu podala obsílku.

„No teda, to je čarodějnice. Non plus ultra, jak by řekla moje ex. Ale… co já s tím?“

„Co by,“ podívala jsem se mu přímo do očí, „jeden náš společný přítel mně prozradil, že jsi nadělal spoustu fotek – mimo jiné i nahaté paní starostky…“

„Jo tááák, foteček se vám zachtělo… Těch mám mraky. Chvilku vydržte, hned to přinesu…“

Odběhl – a za pár minut se vrátil s přenosným počítačem.

„Tak koukejte… vybírejte. Řekněte si, které chcete vytisknout…“ usmívá se potutelně.

Prohlížíme materiál, který Míra na slavnosti nafotografoval, a jsme nadšené. Vynechali jsme spoustu fotografií, které nás v tuto chvíli příliš nezajímaly (mimo jiné i našich, ha, ha, ha) a zaměřili jsme se jen na ty s paní starostkou v hlavní roli. A že jich Míra nadělal požehnaně…

Svlékající se Štefková. Nahá Štefková tančící uprostřed náměstí. Štefková nechávající si líbat své bujné obnažené poprsí. Štefková nechávající si důkladně prohmatávat nejen své bujné poprsí, ale i – světe, div se! – čistě vyholenou vagínu, ze které nádherně teče, jak jedna z fotografií věrně ukazuje. Štefková hodující v Evině rouše u jednoho z grilů, notně popíjejíc nejen víno, ale i slivovici. Dokonce i průvod, který doprovází nahou Štefkovou domů, je nafocen mnohokrát a ze všech stran.

„Teda, Míro… To je ale báječných fotek. Opravdu se ti povedly,“ raduji se z materiálu nadšeně. „Co kdybych si je okopírovala všechny?“

„Ale jo, klidně, máš-li kam. Jenže… upozorňuji, jsou ve vysokém rozlišení a je toho skorem sto padesát giga…“

„Klid, Míro, to zvládnem’,“ a vytahuji z kabelky jeden vysokokapacitní krystal, kterého jsem užila i tenkrát při kopírování oné databáze z počítače Billa C. na americké ambasádě. Za nějakých čtyřicet minut je hotovo.

Ještě asi dvě hodiny jsme poseděli a popovídali, ale nakonec jsme se přece jen měly k odchodu, i když se nás Míra pokoušel přemlouvat, abychom ještě zůstaly a dokonce přinesl další dvě láhve onoho skvělého vína. Jenže já už bych byla nejraději doma a připravovala si materiály na posezení s madame Štefkovou.

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 9. července

Celý den jsme věnovali výběru a tisku vhodných fotografií na zítřejší dýchánek s madame Štefkovou. Radou i pomocí přispěl i náš starý soused, kterého Magda osobně pozvala a který s sebou iniciativně přinesl jakýsi papír, který si Magda přečetla, od srdce se zachechtala a uložila ho k sobě do kabelky, aniž by nám prozradila, co to je, tajnůstkářka….

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 10. července

Po nočním přechodu studené fronty se dnes opravdu citelně ochladilo a docela vydatně prší, ale nám – jako osobám bioenergeticky senzitivním – to naprosto nevadí a vůbec nám to nezabránilo v tom, abychom se na ‚přestupkové řízení‘ k velevážené paní starostce vydaly provokativně v miniaturních bikinkách. Záměrně jsme vyrazily o hodinu dříve, než je třeba. Jdeme oklikou – nejrušnějšími ulicemi města – a sledujeme jak pohoršené, tak i obdivné reakce kolemjdoucích, spěchajících za svými záležitostmi v bundách či pláštěnkách s kapucemi, nebo pod otevřenými deštníky.

Na radnici jsme dorazily asi o dvacet minut dříve, než stanovila obsílka, a tak čekáme na paní starostku, která se ještě nevrátila z oběda, ve vstupním vestibulu.

Konečně před vchodem zastavilo auto a vzápětí klaply dveře.

„Už jde,“ spíše jsem naznačila, než řekla – a jako na povel jsme utvořily špalír, kterým bude muset paní starostka projít. Magda, která je v každém případě mnohem větší provokatérka, než my všechny ostatní dohromady, ještě na poslední chvíli navrhla, abychom si svlékly podprsenky a mávaly s nimi jako s praporky, ale na tom jsme se měly domluvit předem a kromě toho nám už nezbývá čas – dveře hlavního vchodu radnice se rozletěly a do vestibulu rázně vstoupila představitelka hlavní role doprovázená čtyřmi svými věrnými paními radními.

Zastavily se a zírají na nás v němém úžasu. Tedy, přiznávám, že my v první chvíli na ně taky… Starostka je oblečena docela civilizovaně a střízlivě, avšak členky její svity jsou od hlavy k patě zahaleny jako jeptišky. Docela mě zamrzelo, že jsme nestihly zrealizovat Magdin okamžitý provokativní nápad…

Jana se vzpamatovala jako první a postavila se do vzorného pozoru. My ostatní ji následujeme – a paní Štefková i členky její svity musí projít mezi námi husím pochodem – pěkně jedna za druhou, přičemž paní starostka na mě vrhla tak zlý pohled, že kdyby jím mohla zabíjet, tak už nejsem mezi živými…

Hodiny ve vestibulu ukazují 12:56, když tu se znovu otevřely dveře – a v nich se objevil – Míra! Chvíli na sebe zmateně koukáme.

„Co ty tady?“ zeptala jsem se konečně.

„Víte, děvčata… Já jsem sem na dnešek předvolán jako svědek…“

„Ty? Jako svědek?“

„Už tomu tak je – já jako svědek…“

„Tak pojď, svědku…“ pobídla jsem ho.

Vyrážíme tedy směrem ke kanceláři, do které nás zve obsílka. Avšak madame Štefková nás nechala čekat – nevím, zda úmyslně nebo neúmyslně, ale spíš bych byla ochotna věřit tomu prvnímu. Takže před ‚přestupkovou komisi‘ jsme byly předvolány členem ochranky až ve 13:20. Jak se dalo očekávat, komise je tvořena paní starostkou a oněmi čtyřmi ‚jeptiškami‘ – jak jsem je jen tak v žertu nazvala. A za dveřmi stojí hned čtyři členové ochranky – z každé strany dva. Jeden z členů ochranky ještě pro jistotu dveře zamkl a klíč vložil do kapsy.

V místnosti je pološero. Dámy sedí za dlouhým stolem, paní starostka uprostřed. Na stole před nimi – vedle myši a klávesnice – šálky s kávou a talířky se zákusky. U stropu tiše hučí počítačový projektor a v rohu za dveřmi jsem koutkem oka zahlédla bednu počítače.

„Výborně, delikventky se nám dostavily v plném počtu, drze vymóděné docela podle našich předpokladů,“ zahlaholila paní starostka, „myslím, že se můžeme pustit do práce.“

Teprve teď mi došlo, že madame mluví do mikrofonu, který jsem tak trochu přehlédla…

„Přistupujte jednotlivě ke stolu, předložte své občanské průkazy nebo pasy a oznamte každá své jméno, věk, stav a povolání.“

Když jsme absolvovaly tuto nudnou sérii oficialit, ujala se paní starostka opět slova:

„Vážené slečny, daly jsme si vás předvolat, abyste nám vysvětlily vaše nemravně a společensky nepřijatelné chování dne 4. tohoto měsíce v podvečerních hodinách zde, na Náměstí 13. prosince, před radnicí!“

Během jejího proslovu se jedna z jejích ‚věrných‘ chopila počítačové myši a na bílou stěnu v čele místnosti se promítla moje nahatá fotografie.

„Poznáváte se, paní architektko?“ otázala se mě jízlivě.

„Ale ano, samozřejmě…“ poznamenala jsem poněkud zmateně, protože jsem okamžitě poznala fotografii, kterou už jsem přece viděla – a dokonce znám i jejího autora…

Než jsem si však stačila promyslet další postup, na stěně se střídají v rychlém sledu další fotografie – a nejen moje. Magda se střídá s Janou, Conchita se Sally…

„Prosím, máte slovo, slečny…“ vybídla nás paní starostka po promítnutí asi padesátky fotografií, kde se zvláště Magda se Sally předvádějí docela odvázaně…

„No, já bych řekla,“ spustila jsem váhavě, abych odvedla starostčinu pozornost od dění v kanceláři – vlastně v zasedací místnosti, jak mi záhy došlo, „že přece jen ten výběr fotografií, je značně tendenční, nemyslíte?“

Teď už si mohu dovolit přímý útok, protože Magda, které kryjeme záda, stačila odpojit od počítače jejich myš i klávesnici – a připojit myš naši.

„Proč tendenční?“ zeptala se udiveně.

„No, víte, paní Štefková, (záměrně ji neoslovuji titulem její funkce) zdá se mi, že v té sérii spousta fotografií chybí – dalo by se říci, že podstatná část, a zrovna těch nejdůležitějších.“

„Dovolte, paní architektko, ale o výběru fotografií nechejte laskavě rozhodovat nás, ano?“

„A co když nenechám?“

„To by mě zajímalo…“ spustila Štefková opět jízlivě, „jak nám v tom chcete zabránit. Ostatně máme i důvěryhodného svědka – pánové, zavolejte ho…“ vyzvala jednoho z členů ochranky.

Ten odemkl dveře a vyzval Míru ke vstupu. Vzápětí za ním dveře zamkl.

„Pane svědku,“ spustila Štefková opět svým úředním tónem, „přistupte ke stolu, předložte svůj občanský průkaz a sdělte komisi své jméno, věk, stav a povolání.“

„Jaromír N.; 44; rozvedený; revizor Českých drah…“

„Dobře, děkujeme vám. Jelikož vystupujete jako svědek, ve věci Obnažování se na veřejnosti jako členka organizované výtržnické skupiny, kterého se dne 4. tohoto měsíce dopustily zde přítomné slečny, jsem povinna vás upozornit, že máte právo nevypovídat, pokud byste svou výpovědí poškodil osobu blízkou. Je některá z přítomných delikventek pro vás osoba blízká?“

„Jistě,“ reaguje pohotově Míra, „tady Nikolka je moje bývalá spolužačka a prima kamarádka.“

„Ani bývalé spolužačky, ani prima kamarádky nejsou z hlediska zákona osoby blízké, takže tyto delikventky vašimi blízkými osobami nejsou. Vypovídat proto můžete. Vezmeme vás teď pod přísahu. Položte pravou ruku na Bibli ležící na stole a opakujte po mně…“

„Moment, moment,“ přerušuje Míra starostčinu ‚slavnostní řeč‘, „tu Bibli si strčte… víte kam! Já jsem ateista. Jsem ochoten přísahat pouze na Ústavu!“

Tak tedy nepřísahejte, ale vaše svědectví zřejmě nebude příliš věrohodné. Ono taky – věřte ateistovi, a ještě k tomu rozvedenému…“ obrací se Štefková o podporu ke svým ‚věrným‘.

Pak se však přece jenom k Mírovi obrátila a zeptala se ho: „Pane svědku, poznáváte osoby na těchto fotografiích, jichž jste sám autorem? Rádi bychom věděli, zda…“

Větu však nedokončila. Magda totiž mezitím připojila do USB portu počítače i můj krystal – a na stěně vyvstal obraz nahé paní starostky v opravdu pikantní póze. V té chvíli jsem já hmátla na stůl a sebrala jsem dálkové ovládání projektoru.

„Samozřejmě, že vás poznávám, paní starostko,“ potvrdil Míra okamžitě.

„A co vy, paní Štefková, také se poznáváte?“ zeptala se tentokrát Magda.

(Janička do debaty nezasahuje, pilně překládajíc do esperanta pro Conchitu a Sally.)

Štefková se místo odpovědi vrhla ke klávesnici – ale s hrůzou zjistila, že tak trochu nefunguje. Magda mezitím promítá další její fotografie – mnohé opravdu hodně ‚odvázané‘.

„Ale, ale, paní Štefková,“ poznamenává Magda, „zdá se mi, že vy sama tady na náměstí jste řádila mnohem intenzivněji, než nás pět dohromady… Hotová sexuální dračice! No, nemám pravdu, pane svědku?“

Fotografie, na které si nechává prohmatávat svou vyholenou vagínu, ze které teče doslova proudem, ji dorazila. Vyletěla z křesla, přeskočila stůl a vrhla se na Magdu jako raněná lvice. (Musím konstatovat, že Štefková je ve výborné fyzické kondici…)

Jelikož ji potřebujeme při vědomí, zastavily ji Jana se Sally – a to originálním způsobem: Jana ji chytila za límec blůzky a Sally jí chytila za její ‚decentní výstřih‘ (Štefková je upnutá pečlivě až ke krku…) Její blůzka však tah z obou stran nevydržela, a když Sally opravdu ‚zabrala‘ uletěly Štefkové postupně všechny knoflíky od shora až dolů.

Dva členové ochranky po obou děvčatech sice vystartovali, ale jednoho silnou elektrickou ranou vyřadila Conchita, druhého pak já. Když se skácel k zemi, sáhla jsem mu ještě do kapsy uniformy a zmocnila jsem se klíče od dveří. Tím pádem jsme se staly vládkyněmi nad zasedačkou. Zbývající dva členové ochranky, vidouce osud svých kolegů, se raději k žádné akci neodhodlali. Míra jen zděšeně uskočil stranou, naprosto nechápaje, co se vlastně v ten moment stalo.

Jana se Sally mezitím stihly paní starostku zbavit nejen blůzky, ale i podprsenky, kterou použily k tomu, aby jí svázaly ruce za zády.

„Tak co, paní Štefková,“ oslovila ji znovu Magda, „líbí se vám to takhle, nebo půjdete úplně do naha?“

„Ty jedna CENZUROVÁNO…“ vmetla jí Štefková do tváře sprostou nadávku, snažíc se neúspěšně osvobodit své ruce.

„Chápu – tak úplně do naha,“ konstatuje Magda a Sally už vzadu rozepíná starostčinu sukni.

„Ta vaše podprsenka je opravdu pěkná,“ nabádá ji při tom Magda, „tak těma rukama tolik netrhejte, ať si ji nezničíte. Byla by jí škoda…“

Starostčina sukně spadla na zem.

„Teď z té sukně opatrně vystupte, paní Štefková,“ upozorňuje ji Magda naléhavým hlasem, „ať s ní nezametáte podlahu. Podívejte se sama, že příliš čistá opravdu není.“

Konsternovaná Štefková, vidouc, že jí nepomůže ani její zdecimovaná ochranka, ani žádná z jejích kumpánek, které sedí za stolem jako zařezané, poslouchá Magdu opravdu na slovo a ze sukně spadlé na zem opatrně vystoupila, aby na ni nešlápla a aby s ní nezametala. Na sobě má už jen punčochové kalhoty, kalhotky a samozřejmě lehké letní střevíčky. Jana její sukni opatrně zvedla a přehodila ji přes stůl.

„Budeme pokračovat, paní Štefková,“ nenechává ji Magda vydechnout, „teď dolů ty střevíčky, ano?“

„Ty jedna CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO! Opravdu mě chceš svléknout do naha?“

„Já ne,“ ‚protestuje‘ Magda. To vy si o to říkáte – těmi svými sprostými nadávkami. A svlékat byste se měla sama. Nebo se tomu svlékání aspoň nebránit, abyste si nezničila takové pěkné oblečení. Takže – jak to uděláme s tím zbytkem? Sama, s naší pomocí, po dobrém, po zlém?“

„Tak raději… po dobrém, ale s vaší pomocí,“ zhodnotila Štefková kupodivu realisticky svou situaci. Ani se raději nepokusila požádat o uvolnění svých rukou.

Opřela se zadečkem o stůl a zvedla ke mně levou nohu. Rozepnula jsem přezku a zula jsem jí levý střevíček. Stejně jsme naložily i se střevíčkem pravým. Nechala si ode mne svléknout i punčochové kalhoty, a teď před námi stojí jen v pouhých kalhotkách, které – jak jsem si všimla – tvoří s podprsenkou opravdu sexy soupravu. Přiznám se, že u členky fanatické náboženské organizace typu SKO mě to docela překvapilo.

„Vidíte, paní Štefková, jak to jde snadno a rychle, když spolupracujete. Ještě ty kalhotky dolů – a bude to skvělé,“ rozplývá se Magda.

„Kalhotky dolů… nééé… prosííím…“ vyjekla Štefková zoufale.

„Proč ne?“ ‚nechápe‘ Magda, „vždyť jste docela pěkně stavěná, i tady pánové se jistě rádi podívají na vaše úplně vybalené sexy tělíčko…“

Štefková se rozhlédla a zčervenala jako pivoňka.

Podotýkám, že oba zpacifikovaní členové ochranky už jakž-takž přišli k sobě, i když paralyzovanýma rukama zatím vládnout nemohou. Jejich kamarádi jim aspoň pomohli do křesel, aby se nemuseli válet na špinavé podlaze. Navíc je zde ještě ‚svědek‘ Míra. Celkem tedy pět mužských členů publika, ha, ha, ha.

„Co když budeme hlasovat?“

Míra se konečně taky vzpamatoval ze šoku, který jsme pro něj připravily s Conchitou, a ihned podává docela zajímavý návrh.

„Dobrá – a kdo bude mít podle tebe hlasovací právo,“ ptám se kamaráda.

„No tak… myslím, že nejdemokratičtější by bylo, kdyby hlasovali všichni přítomní, ne?“

Po jeho slovech se Magda příšerně zachechtala – a po ní i Sally, když jí Janička poslední slova přetlumočila do esperanta.

„Ale hlasování musí být tajné,“ zdůrazňuji, „protože kdyby tady madame Štefková věděla, kdo jak hlasoval, mohla by se po svých podřízených vozit, což by asi nebylo dobré…“

Po mých slovech se Magda vrhla k počítači, připojila znovu klávesnici a vytiskla patnáct ‚hlasovacích‘ lístků, na nichž stálo v češtině a v esperantu:

Pak sebrala se stolu hrst tužek a každému přítomnému přidělila jeden lístek a jednu tužku. Jako ‚volební urna‘ posloužil jeden ze starostčiných střevíčků.

„Tak, vážení, a teď hlasujte…“

Po ‚volbách‘ Magda střevíček popadla, vyhodila ho až ke stropu a nechala ho dopadnout. Lístky se pochopitelně vysypaly a rozletěly po podlaze.

„Co to vyvádíš, prosím tě?“ zeptala se jí Jana udiveně.

„No – teď je to hlasování opravdu tajné,“ odpovídá jí Magda spokojeně. „Protože kdybychom lístky vybrali a sečetli hned, mohl by někdo podle jejich pořadí odhadnout, kdo jak hlasoval.“

Sebrali jsme tedy lístky s podlahy a ‚volební komise‘ ve složení: Magda, Míra a jedna z přítomných ‚jeptišek‘, sečetla hlasy.

„No, tak je to jasné,“ oznamuje Magda co by ‚předsedkyně volební komise‘, „vychází to 8 pro a 7 proti. Takže, milá paní Štefková, vaše kalhotky jdou dolů, ano?“

Zajímavý výsledek! Je jasné, že čtyři ze šesti ‚proti‘ volily přítomné členky městské rady. Jeden hlas ‚proti‘ byl pochopitelně od samotné Štefkové a jeden ode mne – uvažovala jsem tak, že naše děvčata a asi i všichni pánové budou ‚pro‘, a došlo mi, že výsledek 10:5 by byl pro Štefkovou jasným signálem k šikaně. Ale výsledek 8:7 – kdopak?

Na meditace však není čas, protože v zasedačce se odehrává další dějství – svlékání paní Štefkové z kalhotek. Aby to stálo za to, ujímá se této práce ‚svědek‘ Míra – dalo by se říci, že i neobvykle ochotně, ha, ha, ha.

Štefková, vědoma si toho, že naším cílem není likvidace jejího odění – až tedy na utrhané knoflíky u blůzky, které Conchita pečlivě sesbírala – ochotně drží, takže je nám k dispozici v Evině rouše během pár vteřin. Pohled na její nahé tělo je opravdu rozkošný. V první řadě jsem si všimla, že je všude pěkně a rovnoměrně opálená, což znamená, že buď chodí někam na nudapláž, nebo do solária. Zajímalo by mě, jak to ve skutečnosti je – a hlavně: co si o tom myslí ty její ‚jeptišky’. To se dá ale snadno zjistit…

„No tak, myslím, že ten počítač už potřebovat nebudeme, protože jsme si všechny zajímavé fotografie prohlédli, hlasovat už taky nebudeme, že… Tak navrhuji roztáhnout žaluzie, aby tu bylo dobře vidět, a můžeme se podrobněji věnovat anatomii paní Štefkové, když už ji tady máme tak pěkně rozbalenou…“

Můj návrh je bouřlivě přijat, Magda vypnula počítač a Conchita s Janou roztahují žaluzie.

„Ještě by bylo dobré otevřít okna,“ míní jeden z paralyzovaných členů ochranky, „je tady docela vydýchaný vzduch…“

I jeho nápad je promptně proveden, venku sice není nejtepleji a paní Štefková toho na sobě také příliš nemá – ale zase: chladnější vzduch by jí mohl napomoci ke ztopoření bradavek, takže bude víc sexy, ha, ha, ha …

Zasedačku zalilo denní světlo a proud čerstvého kyslíku je také příjemný. Venku sice přestalo pršet, ale stále je pod mrakem a teplota vzduchu červenci tak trochu neodpovídá, jak jsem ostatně předpokládala, ale to nám nebrání v zábavě, která se paní Štefkové tak trochu vymkla z rukou…

„Jak se tak na vás koukám, paní Štefková,“ spustila jsem měkkým hlasem, „vy se ráda sluníte v Evině rouše, že?“

Podívala se na mě, jako by mě chtěla zničit.

„Jste nádherně opálená úplně všude…“

„No – a co!“ utrhla se na mě nevraživě. „Vy jste nikdy neslyšela o soláriích?“

„Tedy – myslím, že…“

Slibně začatý dialog náhle přerušila Jana.

„Moment, moment – teď tady takové prkotiny neřešte. Mně se totiž zdá… Paní Štefková, dovolte, abych se vám trochu podívala na prsa… Ty ruce bych vám rozvázala, co říkáte? Svázat vás můžeme vždycky, kdybyste nás zlobila, že ano…“

„Co? Proč? Co se vám nezdá na mých prsou…“

Štefková je poněkud zmatena – zvlášť tedy z toho, že jí Jana ruce opravdu uvolnila.

Jestliže jde Jana nějaké ženě po prsou, slibuje to vždycky nějaké nezvyklé překvapení – obvykle to znamená, že…

„No, co by,“ opáčila Magda sahajíc po své kabelce. „Vy totiž máte na svůj věk prsa nádherná, přímo by se dalo říci výstavní. Dovolte, abych vám něco přečetla.“

Načež vytáhla z kabelky onen papír, který jí včera předal náš starý soused, a spustila:

„Na tyhle nemravnosti a lesbické orgie, které budou zřejmě následovat, tedy opravdu nejsem zvědavá,“ zvolala pohoršeně jedna z ‚jeptišek‘, když Magda skončila – a ostatní ji následují ke dveřím.

„Jistě, pusťte je,“ pokynula jsem zbývajícím dvěma schopným členům ochranky, předávajíc jim klíč od dveří. (Pánové teď raději poslouchají nás, než aby také přišli k nějaké nemilé úhoně, jako jejich kolegové.)

„Nééé!“ zařvala zoufale Štefková. „Přece mě tu nenecháte samotnou s těmi sexuálními devianty!“

Ale už je pozdě. Než se Štefková zmohla na svůj srdceryvný výkřik, za jejími ‚jeptiškami‘ zaklaply dveře…

„Aspoň bude od nich pokoj. Babizny jedovaté…“ ulevila si Magda a otočila se k nahé Štefkové.

„Vůbec se nemusíte ničeho obávat, milostivá, tady Jana je universitní profesorka v oboru gynekologie a chce si u vás jen ověřit jednu drobnost…“

„Byla jsem letos na dovolené… na Krétě,“ obrátila se ke mně Štefková znenadání, a tam jsem chodila na nudapláž. Jenže… před tam těmi (mávla rukou směrem ke dveřím) to raději nerozebírejte, nevydržela bych s nimi…“

„Dobře, tak jsme si to vyjasnili,“ ujímá se slova Jana, „ale já bych tu teď ráda provedla jedno orientační gynekologické vyšetření. Prosím tedy všechny, kdo s touto procedurou nemají co do činění, aby opustili místnost. Pánové, prosím! A tebe, Nikolko, taky. Odejděte se Sally. Zůstanou tu jen Magda a Conchita. Jako sestry…“

- × - × - × -

Janiny zápisky – 10. července

„Když dovolíte, paní Štefková, tak vám něco řeknu hned úvodem,“ spustila jsem, jakmile Magda zamkla dveře za nezdravotnickým ansámblem. „Mezi námi se pohybuje – a dá se říci, že neuvěřitelně hodně – jedinců, kteří jsou potomky Božích synů – ne, nepřerušujte mě, tuším, co mi chcete říci, ale…“

„Hospodin Bůh má přece jen jediného syna…“ přerušila mě přesto Štefková.

„Myslíte?“ Sebrala jsem se stolu Bibli, na kterou měl Míra přísahat, a nalistovala jsem šestou kapitolu Genesis. „Tak se přesvědčte sama, že jich měl mnohem víc…“

„No jo, ale…“ spustila Štefková.

„Podle mého předběžného odhadu i vy patříte právě mezi jejich potomky,“ přerušila jsem ji, „právě tak, jako já, tady Magda s Conchitou, slečna Nikolka, slečna Lucie a paní Lenka, které znáte, a mnoho dalších.“

„Nepovídejte! Podle čeho jste poznala, že i já…?“ zeptala se s ironií v hlase.

„Nepoznala – jen to odhaduji. Ale když dovolíte, abych vám udělala jisté… tedy velmi podrobné vyšetření prsou pohmatem, tak to buď potvrdím, nebo vyvrátím.“

„Dovolím… nedovolím…“ spustila Štefková váhavě, „je pravda, že jste doktorka? Gynekoložka? Jak aspoň před chvílí tady už slečna říkala?“

„Ano, jsem,“ potvrzuji.

„A tady ty slečny opravdu…“

„…jsou zdravotní sestry. Všechny nezdravotníky jsem z této místnosti vykázala.“

„Hmm… Tak dobře, souhlasím. Jednak mi stejně asi nic jiného nezbývá, a pak… Nasadila jste mi brouka do hlavy. Samotnou by mě to teď zajímalo…“

Jelikož čas dost pokročil, já nemám k dispozici řádně vybavenou vyšetřovnu, a navíc moje novopečená pacientka není ani osprchovaná, natož pak připravena k nějakému důkladnějšímu vyšetření, rozhodla jsem se, že se spokojím jen a pouze s prohmatáním jejích prsou. Sklidily jsme stůl, ubrus jsme složily tak, aby tvrdé dřevo netlačilo pacientku do lopatek, a pak jsem paní Štefkovou požádala, aby si na něj lehla a složila ruce za hlavou.

Na to, že se jedná o náboženskou fanatičku, o které jsem se byla ochotna domnívat, že se bude chovat rezervovaně – až frigidně, ukazuje se, že je při vyšetření velice vstřícná a nebrání se žádnému z mých hmatů. Conchita dokonce musela ještě rychle složit ručník a podložit jí tak, aby sekret, který začal bohatě prýštit z její vagíny, neznečistil stůl.

Ovšem – to nebylo jediné překvapení, které mi připravila. Ač se jedná o ženu, která už překročila čtyřicítku, její prsa jsou stále pevná a pružná. Už když stála, stačila jsem si všimnout, že je nemá povislá – a to ani náznakem. A což teprve, když jsem je ucítila pod svýma rukama…

S bídou se mi podařilo spočítat jí laloky mléčné žlázy v levém prsu, kde jsem dospěla k číslu 56. Její prsa jsou natolik citlivá, že se ‚udělala‘ hned na začátku vyšetřování pravého prsu. Musela jsem skončit. Avšak počet laloků v jednom prsu je úžasný – jen o dva méně, než mám já sama.

„Výsledek předčil všechna očekávání,“ sděluji jí, když se u umyvadla v zasedačce dala v rámci možností do pořádku.

„Ano – a co se vám vlastně podařilo zjistit? Můžete mi to vysvětlit? Ale prosím tak, abych to pochopila…“

„Povím, vysvětlím… Ale nejprve: Jak se jmenuješ křestním jménem?“

Zarazila se a chvíli na mě kouká trochu nevěřícně.

„Já? E-Eliška,“ zakoktala se překvapením.

„Tak Eliška… Dobře. Podívej, Eliško, zjistila jsem, že opravdu patříš mezi nás, proto bych navrhovala, abychom odložily ty oficiality. Já jsem Jana.“

„Jana… Já vím…“ stiskla váhavě mou nabízenou ruku. „Ale… Jak se vlastně zjišťuje ta příslušnost k těm… Božím synům?“

„No, to se právě pozná podle mohutnosti mléčné žlázy. Průměrně má každá žena něco mezi 15 až 20 laloky mléčné žlázy, kdežto ženy poznamenané mimozemským genetickým kódem jich mají mnohem víc.“

„Mnohem víc… Ano to je možné. Můj gynekolog se opravdu několikrát podivoval nad mými nadprůměrně vyvinutými mléčnými žlázami. A ty říkáš, že ty… vy tady… Mohla bych si sáhnout?“

„Ale jistě, proč ne?“

Odložila jsem podprsenku bikinek a dovolila jsem Elišce, aby mi prsa ohmatala. Stisknout se ku podivu neodvážila. Conchita s Magdou, vidouce Eliščin zájem, rovněž odložily své podprsenky a nabídly jí svá prsa k ohmatání.

„No – ale, co dál? Já pořád teču…“ zhrozila se pojednou.

„To bude horší,“ poznamenala jsem trochu bezradně. „Kdyby tu byla vhodně zařízená vyšetřovna, dala bych ti tampón…“

„Tampón! Stačí menstruační?“ zeptala se s napětím v hlase.

„Bohatě…“

„Tak… ty mám v kabelce…“

„No, tak nač čekáš. Zaveď si ho, nebo já ti ho zavedu, vezmi si kalhotky…“

Když se zařídila podle mých dispozic, rozpačitě se na nás podívala.

„Nu co? S vyšetřením jsme skončily, už víš, kam patříš, tak se posaď, dáme si kávu – támhle v té termokonvici ji zbylo dost, zákusků je tu taky dost… no, a popovídáme si.“

„Co Niki a Sally?“ zeptala se v té chvíli Conchita (Magda jí dělá celou dobu tlumočnici).

„Co by. Ty už asi odešly domů – ale pro jistotu se podívej. Kdyby tu náhodou byly, pozvi je dál… ‚Nahoře bez‘, pochopitelně…“

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 10. července – pokračování

Pánové odešli, jen já a Sally jsme zůstaly sedět na lavici přede dveřmi zasedačky. Pochopila jsem, že odchodem ‚jeptišek‘ divadlo skončilo – a ukázala se syrová pravda: Paní starostka Štefková je vlastně v jejich moci – a ony si s ní hrají jako kočka s myší. Naprosto nechápu její postavení. Začínala jako ‚pravá křesťanská‘ ředitelka školy, kvůli svým náboženským fantasmagoriím šikanovala Míšenku a nebýt Lenky, kdo ví, jak by to dopadlo. Pak nějak ze školy zmizela, za SKO kandidovala na starostku, ale… co bylo pak?

…

Asi po půl hodině cvakl zámek, dveře se otevřely a vykoukla Conchita. „Vy jste tady? To je fajn, pojďte dál. Janička se obávala, že jste odešly domů. Jo, a svlečte si podprsenky…“

Vstoupily jsme se Sally do zasedačky a Conchita, sama ‚nahoře bez‘, za námi zamkla dveře. Tam u stolu sedí Jana s Magdou a se starostkou v družném hovoru. Štefková už je mírně oblečená – tedy: má na sobě kalhotky. Její podprsenka visí na věšáčku za ní na stěně – je naprosto jasné, že je to docela luxusní souprava. Teprve teď jsem si uvědomila, že všechny tři mají obnažená prsa – a automaticky jsem se přizpůsobila. Před nimi stojí šálky s kávou a talířky se zákusky. Ke čtvrtému šálku zasedla Conchita a další dva čekají na mě a na Sally, která rovněž už horní díl svých bikinek odložila.

Tázavě jsem se podívala na Janu.

„No, tak se konečně pořádně seznamte,“ spustila Jana. „To je Eliška, děvčata, no a tohle jsou Nikolka a Sally.“

Zírám, žasnu a nestačím se divit. Tak já tady svádím několik let boj s nějakou fanatičkou Štefkovou – a Jana z ní udělá za půl hodiny kamarádku Elišku. Podala jsem jí ruku tak trochu nedůvěřivě. Co si mám o ní myslet?

„Odkud mám začít,“ zeptala se mě Jana. Zřejmě jí tak trochu neuspokojuje můj nedůvěřivý pohled.

„Odkud… Třeba… od těch prsou, když už jsme tu všechny ‚nahoře bez‘…“ odpověděla jsem tónem, který se dá vykládat všelijak.

„Padesát šest…“

„Padesát šest…“ vydechla jsem překvapením. „Vidíš. A já jen 48…“

„Mohu si sáhnout?“

„Ale ano…“ nastavuji… Elišce – pořád si na to nemohu zvyknout – prsa k prohmatání.

Jen mi je lehce osahala a pak se podívala směrem k Sally.

„Sally ne,“ upozorňuje ji Jana. „Ta se svými osmnácti laloky mléčné žlázy patří k lepšímu pozemskému průměru.“

Sally však přesto nabídla Elišce svá prsa k ohmatání.

„Smím vědět,“ obrátila jsem se k Elišce se zásadní otázkou, „jak se vlastně shoduje to tvé náboženské přesvědčení a tím, co tady teď předvádíš?“

„Hmm, to je dlouhá historie… Asi tak… Jako sirota jsem žila u strýce – tedy otcova bratra. On byl fanatický kněz… A když mi bylo patnáct, dal mě ‚na výchovu‘ do kláštera. Tam jsem studovala na učitelku pro mateřské školy. Pak tady na Jižní Moravě vyhrála volby SKO – a ti sháněli do škol ‚pravé křesťanské učitele‘. Přihlásila jsem se a mohla jsem tady u vás na škole nastoupit jako učitelka. Jenže se ukázalo, že paní Pilná je ateistka, což bylo pro SKO nepřijatelné – a tak mě udělali hned ředitelkou. Bez zkušeností, bez přípravy, bez praxe. No – a na ‚hlídání‘ mi tam dali ty jeptišky… Ve škole jsem stejně dlouho nevydržela – to víš sama,“ obrátila se ke mně.

Tak – je pravda, že na škole působila jen dva roky…

„Pak jsem si musela dodělat universitu, no, a když jsem se vrátila, tak místo do školy rovnou do volební kampaně. Už třetí volební období tu dělám ‚starostku‘ s těmi čtyřmi megerami na krku. Naprosto nechápu, jak dokáží ty volby zfalšovat. Až dnes jsem vycítila příležitost – tedy, ten incident s těmi fotografiemi… Jen tak mimochodem – využila jsem té ‚tajné volby‘ a sama jsem zaškrtla ‚ANO‘ – jen abych jim zvedla mandle, babám jedovatým,“ přičemž zase pohlédla na Magdu. „Škoda jen, že jste je nesvlékly také…“

„Bylo by to určitě zajímavé,“ zasmála se Magda, „ale vždyť my máme i spoustu jejich nahatých fotek a ony to vědí, takže si moc vyskakovat nemohou.“

„Páni, to je hodin…“ zvolala náhle Jana.

„No, to je,“ přizvukuje Eliška. „Jenže… Ty babizny asi odjely domů naším autem – to abych šla pěšky, blůzičku mám roztrhanou… a venku zase začalo pršet.“

„Nic se neděje, zařídíme…“ chlácholím ji.

Pak jsem se otočila k děvčatům: „Zajdu domů a přinesu tady Elišce nějaké teplé a nepromokavé oblečení. Počkejte tu na mě, hned jsem zpátky.“

„Jakou máš velikost?“ zeptala jsem se jí vzápětí.

„Já? 78C…“

„Nemyslím podprsenku,“ oponuji, „té se přece nic nestalo. Svrchní oblečení mě zajímá…“

„Aha, tak to mám 45…“

Aniž bych se dlouho rozmýšlela, popadla jsem kabelku a vyběhla jsem na ulici. Až po udivených pohledech několika protijdoucích mi došlo, že jsem pořád ještě ‚nahoře bez‘…

Autor: © Éósforos, 2015

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah