Z Nikolčina deníčku – 11. července
Reakce muslimských zemí na sebe nedala dlouho čekat. Saudská Arábie zavírá své ambasády po desítkách denně – v Evropě, v Americe i v Austrálii. A za ní následují Írán, Irák, Kuvajt, Spojené Arabské Emiráty i Sýrie a Jemen. S vypovězením diplomatických vztahů jde ruku v ruce i okamžité vypovídání smluv o dodávkách ropy a zemního plynu – tedy hrozby, kterých tyto státy užily jako varování před ‚antiteroristickou‘ akcí USA, jejich spojenců i dalších nemuslimských států, jsou naplněny!
„Asi nám nezbude, než se tady doma zabarikádovat,“ uvažuji, „nebo se konečně zase spojit se SSE a teleportovat se tam, protože tady brzy dojde k velice ošklivým událostem.“
„Zkusíme to,“ souhlasí Jana a usedá ke komunikátoru.
„Nikdo neodpovídá,“ ozývá se po chvíli od komunikátoru. „Že by na dispečinku nebyla žádná služba?“
„Někdo tam být musí,“ oponuje Magda, která už má na SSE faktický domicil. Tady je na zapřenou, kdyby se policie dozvěděla o její přítomnosti, určitě by uspořádala manévry podobné těm, při nichž tenkrát naháněli Janu.
„Tak si k tomu sedni a zkus štěstí sama,“ vzdává Jana další pokusy a uvolňuje Magdě místo.
„Máš pravdu – nejde to…“ nezbývá Magdě, než souhlasit, když s komunikátorem zápasila dobrých dvacet minut.
„Tak zavoláme CPLEN,“ navrhuje Jana.
Marné volání… Ani CPLEN nám neodpovídá.
„Zkus Čokoládku v Bamaku,“ podává Conchita další návrh. (Hleďme, jak se Jorgeova něžná přezdívka pro Malik ujala – a to i mezi těmi, kdo s námi hrůzy internačního tábora neprožili…)
Tentokrát jsem ke komunikátoru usedla já a zkouším štěstí sama. Dispečerka mimozemské ambasády se ozvala okamžitě.
„Je přítomna Její Excelence,“ zeptala jsem se.
„Kdo volá?“
Místo odpovědi jsem sdělila smluvené heslo.
„Ano, okamžik… Hned vás přepojím.“
V reproduktoru jemně zapraskalo a ozvala se příjemná hudba. Po chvíli byla doplněna vyzváněcím tónem.
„Saluton, Nikolinjo,“ {„Nazdar, Nikolko,“} ozvalo se po chvíli.
„Malik! To jsem ráda, že tě slyším! Nemůžeme se dovolat ani na SSE, ani na CPLEN…“
„Já taky ne,“ stěžuje si kamarádka. „Už celý týden…“
„Celý týden – tedy od té celosvětové nahaté párty, ano?“
„Ano. Přesně tak. Od té nahaté párty,“ zasmála se Čokoládka. Pak však zvážněla. „Něco se toho dne muselo stát…“
„No, tak… Vedle toho, že muslimské země o překot zavírají své ambasády v Evropě i v Americe, a že tím pádem asi budou vypovídat smlouvy o dodávkách ropy…“
„Hmm, to je sice vážná věc,“ přerušila mou úvahu Čokoládka, „ale tohle jsem zrovna nemyslela. Cožpak ty jsi nesledovala tu poslední videokonferenci z CPLEN?“
„Právě, že ne…“
„Aha! To znamená, že nevíš, že byl Gabriel přerušen uprostřed věty – stačil jen vykřiknout »Baal Segul!« – a potom bylo spojení přerušeno? A právě od té doby…“
„Aha! Tak proto… Poslyš, Čokoládko, mám takovou obavu, že ten Baal Segul – nebo spíš členové jeho skupiny – provedli něco nekalého, protože nás před pár dny pronásledovali čtyři tajní agenti – tedy – my jsme si myslely, že čtyři, ale nakonec se ukázalo, že jen dva – a dva jejich lokajové, očipovaní jako dobytčata. Jeden z těch agentů – představ si! – byl dokonce bývalý výslechový specialista poručíka Brandona…“
„Počkej… Myslely… Kdo všechno?“ přerušila mě náhle Čokoládka.
„No, koho… Mě, Magdu, Conchitu a Sally. Tu druhou dvojici nám ještě pomohla zpacifikovat Jana. Proč se ptáš?“
„Proč… Napadlo mě, že bychom měly zjistit, kdo je ještě mimo dosah Baala Segula. Obávám se totiž, že se mu podařilo zmocnit obou hlavních stanic i se všemi, kdo na nich právě byli. K nim musíme přidat i celou expedici do And, protože ti se také nehlásí…“
„No, to jsi nás tedy nepotěšila,“ poznamenávám, a začíná mě obcházet hrůza. „Kdo všechno je tedy mimo jeho dosah? Musíme je varovat, protože by je mohlo potkat něco podobného jako nás…“
„No tak… Pokud mně je známo, tak Obereja je doma, na Tahiti, Paul zalesňuje poušť Kalahari a Sheila tam nedávno jela dělat reportáž. Pak měla jet zase do And, ale to bych jí nedoporučovala. Musíme se s ní okamžitě spojit. Pak tu mám k ruce dva mimozemské techniky na ambasádě, Urszula, Halina… Nevím, kde jsou…“
„Halina – ta snad je na návštěvě u Obereji,“ poznamenávám, „ale s Urszulou to bude horší. Ona si doma ani nenechala namontovat teleport a vůbec se s námi příliš nestýká…“
„Irenka zůstala u nás na klinice, Mája je s Martinem někde na prázdninách, ale nevím, kde. Vyrazili si na kolech a pod stan. Snad to bude Irenka vědět,“ vkládá se do rozhovoru Jana.
„No, a já ještě vím, že Patricie je někde v Paříži. Předvádí tam novou kolekci svých podzimních modelů,“ přispívá Čokoládka dalším jménem do seznamu.
„Sofie, pokud se nepletu, je právě doma – hostí Míšenku a Pauliho,“ pokračuji.
„A nesmíme zapomenout na Xiaolan,“ dokončuje seznam Conchita.
„Takže je nás 19. Martin zatím není bioenergeticky senzitivní a s Urszulou můžeme těžko počítat,“ shrnuji.
„“Dobře, tedy devatenáct. Co teď?“ uvažuje Čokoládka, „Bude lepší, když zůstaneme rozptýleni, nebo se někde společně sejdeme?“
„Každé to řešení má své výhody a své nevýhody,“ přebírá slovo Magda. „Budeme-li všichni pohromadě, usnadníme si tím obranu. A budeme-li rozptýleni, oni se budou muset rozptýlit taky.“
„Toho druhého způsobu užívali docela úspěšně ti Indiáni tenkrát – v tom zajateckém táboře na jižním ostrově,“ poznamenala Jana.
„Zřejmě bude opravdu lepší, když zůstaneme rozptýleni…“ doporučuje nakonec Čokoládka, i když trochu nejistě. „Podle toho, co nám řekla Prosy, ono jich zase tolik není, a budou-li chtít proti nám zakročit, budou si muset najít nějaké kolaboranty z řad pozemšťanů. Avšak zase bude dobré, abychom se navzájem pravidelně hlásili. Tak aspoň budeme o sobě vědět, že se nám nic nestalo…“
„Jenže – mě trápí ještě osud Lucky a Lenky. Co teď, když nějaký Baal Segul… A… Ony přece zmizely v souvislosti s ním, nemýlím-li se,“ poznamenala jsem nejistě.
„Dobře – ale ony odcestovaly časem – a my nevíme kam,“ namítá Čokoládka.
„No – právě… Nejraději bych začala pátrání přímo v Jeruzalémě!“
Asi jsem promluvila trochu afektovaně, protože Čokoládka ‚zbledla‘ i přes svou barvu pleti…
„Jenže…“
„Jaképak ‚jenže‘“ přidává se na její stranu Magda, „máme tu spoustu jiných problémů k řešení – a ty bys nejraději někam do horoucích pekel…“
„Jenže zmizení mé sestry a kamarádky Lenky do těch problémů patří! Domnívám se, že už jsme čekali dost dlouho – a podle mě už jsme měli v Jeruzalémě dávno být! Možná, kdybychom tady trpně nečekali na to, co se možná někdy dříve nebo později stane, tak už tu holky mohly dávno být – a ani Baal Segul a celá jeho skvadra by nemohli tak bezuzdně řádit, jako si to dovolují teď. Možná, že i doktor Zemill zmizel někam s nimi – a že…“
„Jenže – co budeš v tom Jeruzalémě dělat? Víš vůbec, co máš hledat? A až to najdeš, co s tím máš dělat?“ ptá se Magda.
„Tak – máme tu Jeruzalémskou kroniku sepsanou Lenkou a Luckou. To je docela dobré vodítko. A když mi pomůže jeden z těch Čokoládčiných techniků… Že mi jednoho půjčíš, Čokoládko…?“
„To na mně nezáleží. To se musím zeptat jich…“ povzdechla si Čokoládka.
„Tak se jich zeptej, můžeš?“
„Ale jistě… Jen vydrž, teď jsou mimo. Vrátí se večer. Vydržíš to?“
„Hmm, když jsem to vydržela až do teď… Jo, ještě… Nemáš tam k dispozici adresář teleportů? Potřebovala bych něco blízko Jeruzaléma – a v adresáři máme jen naše děvčata…“
„No, bylo by smutné, aby mimozemské velvyslanectví nemělo úplný seznam teleportů…“ mrmlá si Čokoládka ‚pod vousy‘ „… no… tohle ne, to je daleko… Haifa… to je jeden izraelský přístav – a je tam teleport… nějakých asi 150 km od Jeruzaléma…“
„Haifa? A čí je to teleport? Ani nevím, že by tam…“
„Haifa… Tady to mám,“ oznamuje mi Čokoládka po chvíli, „nějaký… David je tu psáno – ale bez dalších údajů… Podobně, jako jsou uvedeny naše domácí teleporty. Jen jméno…“
„David… David…“ opakuji si polohlasně.
„David? Není to náhodou jeden…“ Jana utnula náhle svoji úvahu uprostřed věty.
„Ty víš, kdo by to mohl být…“ zeptala jsem se udiveně kamarádky.
„No… jestli se nemýlím… po těch zmatcích – po té… transdimensionální teleportaci tenkrát… jak jsme se ani s kamarádkou Lenkou nemohly poznat…“ spustila Jana nejistě, „… tak David… to přece byl jeden z pacientů bývalé CPRE, ne? Vzpomeň si … Taky’s tam chodila na návštěvy…“
„No… chodilo nás tam sedm… Já, ty, Lenka, Xiaolan, Sličné Akvabely a ta… Halina, nemýlím-li se…“
„Máš pravdu,“ souhlasí Jana. „Celá naše terapeutická skupina.
„Teď ale skutečně nevím, o čem je řeč,“ ozývá se z druhé strany Malik.
„Co? Aha…“ snažím se objasnit problematiku kamarádce, „dáváme dohromady vzpomínky z úplně první CPLE, která byla spolu s CPRE součástí toho celého komplexu tenkrát tam… v tom mimoprostoru…“
„No ano… pravda! Vzpomínám si,“ medituje Malik. „CPRE! Jenže…tam já jsem nikdy nebyla… A když nás zavlekli do toho internačního tábora a pak jsme se dostaly jako zázrakem na CPLEN, tak žádnou z nás nenapadlo zeptat se našich přátel, co se s těmi kluky stalo…“
„Aha! A co kdybychom se zeptaly některého z těch tvých techniků, až se večer vrátí,“ navrhuje Jana.
„Zeptat se můžeme… za to nic nedáme,“ souhlasí Čokoládka, „ale… proč my vlastně vzpomínáme na události staré skoro dvacet let…“
„No, asi proto,“ vkládá se do hovoru Conchita, „že si tady Jana myslí, že majitelem toho teleportu v Haifě je nějaký David, bývalý pacient CPRE.“
„Pravda – a dokonce si myslím,“ uvažuje Jana, „že v té Haifě bychom mohly být před Baalem Segulem ve větším bezpečí, protože to místo je v podstatě skoro neznámé – aspoň tedy Terce a dalším kolaborantům, které se mu možná podařilo získat. Docela uvažuji o tom, že se tam možná teleportuji s Nikolkou – aspoň bychom byly lépe rozptýleny…“
„Tak moment, moment…“ přerušila Janiny úvahy Magda, „přece nás tady nenecháte samotné!“
„Konec konců… Vy tři byste se odsud taky měly ztratit, protože náš domek je v centru pozornosti tajných služeb i kolaborantů,“ snažím se kamarádky přesvědčit. „Zrovna naším teleportem sem přibyli, takže by bylo mnohem bezpečnější, kdybyste se uchýlily na Lenčinu hájovnu, ne?“
„Jó? A odkud nás sledovali ti dva čmuchalové,“ vyvrací Magda můj návrh. „Jestli se nemýlím, tak to bylo z Ostravy – možná už ze Lhoty…“
„To ano, ale o tom, že je tam teleport, zřejmě nevědí, když se tam museli dopravit vlakem!“
Magda musela mou námitku uznat. Ale vzápětí dodala: „To tedy znamená, že by bylo vhodnější, abyste se do Haify teleportovaly z Lenčina teleportu. Co, když je tenhle sledován? To by vás vyčmuchali dřív, než byste se nadály!“
„Asi máš pravdu,“ souhlasí Jana. „Prvním ranním vlakem vyrazíme do Lenčiny hájovny…“
…
Divoké řinčení zvonku nás probudilo v jednu hodinu s půlnoci. Rozespalá jsem pohlédla na obrazovku komunikátoru. Před brankou stojí Eliška Štefková s vyděšeným výrazem v očích. Zrušila jsem silové pole a otevřela branku. Vběhla do zahrady a do branky se za ní hrnou jakási postavy s černými kuklami na obličejích, mávajíce basebalovými pálkami. Sice jsem instinktivně branku zavřela, ale pozdě! Branka sice zaklapla a zabránila několika postavám ve vstupu, ale tři útočníci jsou už v zahradě. Uvedla jsem do provozu silové pole, jehož intenzitu jsem poněkud přehnala, takže odhodilo zbývající útočníky až na plot přes ulici, přičemž se navzájem srazili a válejí se na chodníku v jednom chumlu. Nakonec jsem ještě rozsvítila venkovní osvětlení, aby bylo na scénu dobře vidět.
Ale to už Magda, Sally, Conchita i Jana vybíhají ven. Naštěstí spíme nahé, jak jsme si kdysi dávno navykly na CPLE a CPLEN. Vybíhám za nimi, rovněž v Evině rouše, a oddělujeme útočníky od Elišky. Ukazuje se, že pánové mají na sobě izolační obleky – to znamená, že: 1. Předpokládali, kam se Eliška uteče pod ochranu; 2. Vědí, že se nás nemohou beztrestně dotknout; 3. Za dané situace na ně můžeme působit jen silovým polem.
„Schovej se v předsíni a zavři za sebou dveře,“ instruuji chvatně Elišku.
„Ale já… vy přece…“ snaží se cosi namítat.
„Eliško! Udělej, co jsem řekla. Překážíš nám v práci!“
Dosti neomaleně jsem ji ‚pobídla‘ silovým polem, takže chudinka trochu poskočila – ale došlo jí, že jde do tuhého, a konečně se zařídila podle mé rady.
Eliška je konečně v bezpečí a nás je pět na tři. Chytily jsme se za ruce a tlačíme útočníky k plotu. Tam ovšem působí silové pole objektu, to znamená, že se pánové najednou nemohou skoro hýbat. Pochopili, že ztratili všechny únikové cesty.
„Ty pálky pusťte na zem,“ začíná s nimi komunikovat jako první Magda.
„Nebude nám tu nějaká nahá coura nařizovat, co máme a co ne…“
Nedořekl. Zesílily jsme tlak pole natolik, že pán najednou nemůže dýchat. Pálku upustil docela proti své vůli.
„Tak, vy dva zbývající, taky s těmi pálkami na zem. Bude to!?“
Magdin hlas zní opravdu výhrůžně…
Polem jsme je ještě trochu přitlačili – a najednou jsou na zemi všechny tři pálky.
„No, vidíte, chlapci, že to jde, když se chce,“ pokračuje Magda. „Teď ještě svlečte ty apartní oblečky, ano?“
Do svlékání izolačních oděvů se jim opravdu nechce. Zřejmě jsou ‚poučeni‘ – avšak my je nutně potřebujeme této ochrany zbavit. Silovým polem je sice můžeme držet, ale to bychom nemohly dělat nic jiného…
Nakonec nám nezbývá, než je od sebe rozdělit – ale po jednom, pochopitelně. Já, Jana a Conchita držíme v jednom poli dva grázly, Magda se Sally si toho třetího oddělily a povalily ho na zem. Pak už bylo jednoduché vrhnout se na něj a servat mu část izolačního obleku. Jakmile se mu doslaly holky na kůži, bez milosti ho paralyzovaly.
„Tak, pánové, svlékáme se, svlékáme se, nevzpouzíme se, nediskutujeme,“ hlaholí Magda, aby slyšeli i zbývající členové party, bezmocně zírající za plotem, „nebo dopadnete stejně, jako váš kumpán!“
Když grázlíci zjistili, že se nám asi neubrání, své izolační oděvy – sice neochotně, ale přece – svlékli. Když odložili kukly, ukázalo se, že pod nimi mají opravdu bujné plnovousy a za jejich hřívy na hlavách by se nemuseli stydět ani vzrostlí lvi berberští.
„No tak, pokračujeme, pokračujeme, pánové,“ hlaholí dále Magda. „Kalhoty dolů, a ty košilky taky, ano?“
„Ano… ne… ale… proč?“ koktá jeden z útočníků.
„Proč, proč,“ posmívá se po něm Magda. „Chceme vědět, co nosíte pod tím, no. Letos prý je v módě hedvábí, tak by nás zajímalo, zda jste ‚in‘!“
Zatímco se s nimi Magda škádlí, Sally iniciativně svléká onoho paralyzovaného lotříka nevládnoucího pravou polovinou těla, jehož osudu se dva zbylí pánové opravdu děsí. Když mu nakonec stáhla i slipy a nechala ho na zemi vysvlečeného úplně do naha, ztuhli.
„Co… co to… děláte? To přece…“
„Co bychom dělaly? Chceme také zjistit, zda řádně dodržujete hygienu,“ komentuje hlasitě Magda kamarádčino počínání. „Tak bych prosila i ty vaše slipy dolů – a předložit ke kontrole!“
Sally totiž obrací grázlovy slipy na ruby a pod jedním ze silných venkovních světel hodnotí jejich stav.
„Tak tenhle pán se moc nevyznamenal,“ oznamuje hlasitě. „Skvrna na přední straně pochází zřejmě od semenné tekutiny, a řitní otvor si pán taky myje docela nedbale.“
Magda s gustem překládá a paralyzovaný grázl, svíjející se nahý na zemi, je červený jako pivoňka.
Jen koutkem oka jsem zahlédla, že Eliška pootevřela domovní dveře a dění na zahradě také napjatě sleduje.
„Tak pánové,“ hlaholí opět Magda, „jak dlouho budeme čekat na ty slipy? Dolů s nimi, dolů… Dělejte, ať se pak můžeme ještě vyspat. Prvním ranním vlakem totiž odjíždíme…“
Sally nahradila Janu v držení silového pole, a ta se teď sklání nad již svlečeným útočníkem.
„Hmm, je obřezán,“ komentuje hlasitě stav jeho penisu, „zřejmě nějaký náboženský fanatik – tedy – jestli mu to nenechali udělat jeho rodičové už v útlém věku…“
„No, prosím, prosím, pánové, co bude s těmi slipy?“ hlaholí opět Magda po Janině výroku, „I o prohlídku vaší ctěné anatomie máme zájem, jak sami račte slyšet! Tak dělejte, abychom nemusely…“
Pohled na paralyzovaného kumpána je přiměl k další nechtěné aktivitě – a slipy jdou dolů. Sice pomalu, váhavě a neochotně, ale nakonec má v rukou jedny Sally a druhé Conchita. Vzápětí si pánové zakryli rukama svá choulostivá místa.
„Tak, pánové, teď rozkročit na šíři ramen a ruce za hlavu, ano?“ velí jim Magda, zatímco Sally s Conchitou hodnotí čistotu jejich slipů. Nutno přiznat, že ani tito dva se nějak zvlášť nevyznamenali, co se hygieny spodního prádla týče…
Pánové opět uposlechli značně váhavě a neochotně, ale nakonec přece jen zaujali předepsaný postoj. Ukazuje se, že pohled na naše nahá těla je nenechává klidnými. Jejich penisy stojí ve vzorném pozoru a za červeň planoucí jim ve tvářích by se nemusela stydět ani virgo intacta v okamžiku deflorace, jak se aspoň k věci vyjádřila Jana.
Pánové jsou nazí a odzbrojeni. Teď už můžeme s klidem zrušit silové pole, kterým je držíme, aby se k nim mohla Jana přiblížit a prohlédnout jejich penisy.
„I tito dva jsou obřezaní,“ konstatuje okamžitě, jak jen jejich mužské pýchy vzala do ruky a uviděla jejich obnažené žaludy. Penisy jim ovšem stejně pečlivě vyšetřila Nutno zde poznamenat, že jeden z grázlíků byl asi hodně nadržen, protože když Jana jeho penis začala prohmatávat, náhle několikrát vystříkl. Naštěstí Jana zřejmě podle záškubů poznala, k čemu se schyluje, a včas uhnula, aby ji lump svou semennou tekutinou nepotřísnil. Také nesmím zapomenout uvést, že pánové byli při prohlídce otočeni čelem k plotu, takže celé divadlo zhlédli i jejich kumpáni, šmírující z ulice, ha, ha, ha…
„Fajn – ale co teď s nimi,“ ptá se Conchita, když Jana ‚orientační prohlídku‘ jejich penisů skončila.
„Co by,“ navrhuji, „svážeme je těmi jejich hadry, místo roubíků použijeme ty jejich slipy – to aby se nemohli navzájem domlouvat, uklidíme je do sklepa – každého do jiné kóje – a pak se v klidu poradíme. Přece to nebudeme vymýšlet před nimi…“
Když pánové zjistili, že proti nám nemají šanci, docela se zklidnili. Nechali si svázat ruce za zády svými vlastními opasky a odvést do sklepních kójí. Pravda – trochu se bránili, když jsme jim cpaly do úst ty jejich slipy – ne zrovna skvoucích čistotou, a převázaly jsme je pruhem látky z jejich vlastní košile, aby je nemohli vyplivnout, ale nakonec se beze zbytku podařilo uskutečnit i tuto část mého návrhu.
„Co se stalo?“ ptám se Elišky, jakmile jsme pány uklidily a usadily se k poradě v obývacím pokoji.
„Ále… vtrhli ke mně dva… členové… muslimské obce… ‚jak prý jsem mohla připustit ty satanské orgie…‘ Vytáhli mě ven. Sice jsem se jim vytrhla a dala se na útěk, ale pak se k nim odkudsi přidala celá partička… A hnali mě městem těmi pálkami… Naštěstí mě napadlo běžet sem…“
(Jen připomínám, že svou skvělou fyzičku nám Eliška předvedla nedávno – když se jí vymklo z rukou řízení přestupkové komise…)
„Členové muslimské obce? Ale vždyť oni mluví česky, jako…“
„Jistě,“ potvrzuje Eliška, „to jsou naši lidé, kteří k islámu konvertovali. Neříká se snad, že ‚poturčenec horší Turka‘?“
„Aha – tak proto ty hřívy, plnovousy a obřízky,“ shrnuje Jana.
„Kam je teď nastaven teleport?“ zeptala se náhle Sally.
„Kam by byl nastaven – ke mně,“ odpověděla spontánně Jana. „Vždyť jsem se sem teleportovala jako poslední, a jelikož mám doma teleport s administrátorskými pravomocemi, tak…“
„Jasné… tak kam před tím?“ přerušila její výklad netrpělivě Sally.
„Na nějakou neznámou adresu,“ odpověděla skoro okamžitě Magda, stisknuvši pár kláves na ovladači.
„Mám takový dojem,“ spustila Sally, „že to je adresa, odkud se sem teleportovali ti tajní zmetci Baala Segula. A s největší pravděpodobností bude zpáteční cesta volná, protože ten někdo na druhé straně bude očekávat jejich návrat. Docela pochybuji o tom, že ti čtyři mají představu o nějakých administrátorských pravomocech a že Baal Segul – či který ďas je sem na nás poslal, se jistě nebude obtěžovat s nějakým detailním výkladem. »Tady si lehneš, tohle zmáčkneš…« bude asi celá jejich instruktáž.“
„Docela s tebou souhlasím, ale proč to tady rozvádíš do takových detailů,“ ptám se Sally.
„No – proč asi? Pokud bude cesta zpět otevřená – ať už je to kamkoliv, tak si myslím, že jsme na tu adresu mohly poslat ty tři dárečky. Oni už si tam s nimi poradí, a my budeme mít svatý pokoj.“
Podívaly jsme se na sebe – a okamžitě je nám všem jasné, že návrh, který podala Sally, je asi to nejlepší a nejschůdnější řešení problému, který před námi tak nenadále vyvstal.“
„To ale znamená pány ostříhat a oholit, vycévkovat, dát jim klystýr a pořádně je vysprchovat, aby nám teleport nezaneřádili a nezablešili – kdo ví, co všechno mohou v těch chlupech mít,“ upozorňuje Conchita.
„No, tak se do toho pustíme hned,“ ujímá se organizace Magda. „Přiveďte sem, holky, prvního, já zatím připravím vše potřebné…“
„Tak to ne!“ protestuji důrazně. „Všechny procedury provedeme venku, na vydlážděné části dvora – tam, jak je odtokový kanál pro špinavé práce. Přece si s nimi nezaneřádím koupelnu a obývák!“
„Prosím tě,“ oponuje Magda, „úklidový robot dá všechno do pořádku za pár minut…“
„To jistě – ale ti grázlíci si přece žádný komfort nezaslouží,“ vznáším další argument.
„To je pravda,“ souhlasí Magda, skládajíc do kufříku všechny potřebné nástroje. „Jen mi je záhadou, jak je chceš potom na tom dvoře sprchovat…
„No co, postříkáme je zahradní hadicí,“ navrhuje Conchita, „není nic jednoduššího…“
„Tak ale v tom případě nejprve důkladně odtočte vodu, aby byla správně studená. Ať si to ti lumpi užijí,“ vkládá se tentokrát do ‚plánování akce‘ i Eliška.
„To snad je samozřejmé,“ přizvukuje jí Magda, hrnouc se s kufříkem ke dveřím.
„Moment, moment,“ hlásí se o slovo znovu Eliška, vidouc, že i my Magdu docela samozřejmě následujeme, „a to půjdete ven zase takhle? Jak vás pánbůh stvořil?“
„Z bezpečnostních důvodů ano,“ škádlí ji Magda.
„No, nevím, co je na tom bezpečného, ale když vás to předvádění se baví…“ mrmlá Eliška, avšak odpovědi už se jí nedostalo…
Vyšly jsme tedy znovu ven, všechny v rouše Evině, přičemž jsem zjistila, že zbývající členové party stále ještě postávají na ulici a nahlížejí přes plot k nám na dvůr a do části zahrady, kam je z venku vidět. Od plotu se ovšem drží v uctivé vzdálenosti, ale pár výhrůžných gest na naši adresu si, lumpové, neodpustili.
„Tak přiveďte prvního… anebo hned i toho jeho neparalyzovaného kumpána, aby ten druhý viděl už dopředu, co ho čeká,“ požaduje Magda, stavíc ke kanálu plastovou zahradní židli – opět tak, aby měla šmírující parta za plotem nerušený výhled.
„Posaď se!“ ukázala na židli, když Conchita se Sally prvního útočníka přivázaly k nedalekému stromu a druhého přivedly na ‚popraviště‘, jak ono místo Magda pokřtila.
„Hmm, musíme ho zbavit roubíku, abychom se k té jeho hřívě dostaly,“ mudruje Magda.
„Asi nám nic jiného nezbude,“ souhlasí Sally a odvazuje pruh látky z jeho košile, který drží ‚slipový‘ roubík v jeho puse.
Jakmile byl grázl zbaven onoho pruhu látky, s gustem vyplivl svoje uslintané slipy a jal se nám vyhrožovat soudy všech instancí, dokonce i tribunálem pro válečné zločince v Haagu.
„To co tady se mnou vyvádíte, přesahuje všechny meze,“ vyřvává na celé kolo. „Je to omezování osobní svobody, ponižování a hrubé porušování skoro všech článků Všeobecné deklarace lidských práv, porušování ústavy, porušování zákona o…“
Magda mu v nestřeženém okamžiku vrazila do pusy zpět jeho špinavé slipy a přidržela je rukou, aby ho umlčela.
„Kdežto ohrožování bezbranné ženy basebalovými pálkami a honění jí ve smečce přes celé město k lidským právům asi bytostně patří, že!?“ vmetla mu vzápětí do obličeje.
Pak mu slipy vytáhla, očekávajíc jeho reakci.
„To je něco jiného!“ ječí grázl z plných plic. „Ta CENZUROVÁNO jako první porušila zásady svobody vyznání, tím, že provokovala naše souvěrce svou nahotou na veřejnosti, ačkoliv má být jako žena zahalená – a to je prosím starostka města!“
„Ach tak, provokovala…“ spustila s vážnou tváří Magda. „Ty zase provokuješ nás – svou hřívou, svým plnovousem a tou svou obřízkou, protože to jsou prohřešky proti našim ‚náboženským‘ zásadám. S tou obřízkou už asi nic neuděláme – to bychom ti musely tu tvou mužskou pýchu amputovat – a mrzačení nebo jiné fyzické násilí na jinověrcích nám naše víra zakazuje – na rozdíl od té vaší. Ale hřívy a plnovousu tě zbavíme natotata!“
To už mu ovšem před obličejem cvaká Sally nůžkami…
„Nééé – já nechci!“ řve náboženský fanatik, jako kdyby ho vraždili, a několik jeho kumpánů, zevlujících na ulici, se divoce vrhlo proti plotu chráněnému silovým polem. Byli jím samozřejmě spolehlivě odmrštěni a teď se válejí jeden přes druhého v jednom chumlu uprostřed ulice.
„Tak, a teď se ve vlastním zájmu zklidni a drž, ať tě nepořežu,“ oznámila mu Magda, když mu Sally ostříhala plnovous a namydlila ho holicím gelem.
Grázl se skutečně rázem zklidnil, protože Magda drží k jeho hrůze v ruce – břitvu!
Magda ovšem vládne břitvou skvěle – leckterá profesionální holička by jí mohla závidět – takže grázlík je hladce oholen během několika málo minut.
„Tak – další pán na holení!“ hlaholí Magda, když tomu prvnímu postříkala tvář ještě kolínskou vodou.
„No, vidíš, zase jednou vypadáš jako normální člověk, a ne, jako nějaký národní umělec,“ pochválila jsem jeho pěkný účes, přivazujíc ho ke stromu na místo jeho kumpána.
„Ty CENZUROVÁNO!“ poděkoval mi zdvořile za mou pochvalu, ha, ha, ha.
Je pravda, že druhý lump, zhlédnuv procedury prováděné s jeho kumpánem, snáší svůj osud se stoickým klidem, nevzpouzí se a nevyřvává. Zřejmě je ještě zmítán studem a neustále uhýbá pohledem, protože je to ten, který se před námi spontánně vystříkal při kontrole penisu.
Děvčata jsou s ním hotova za poloviční dobu. Je hladce oholen a skvěle ostříhán, takže už nám zbývá jen ten jejich paralyzovaný kumpán. Toho ovšem musíme přinést a Magda pro jeho stříhání a holení připravila zahradní lehátko. Na židli by se s největší pravděpodobností neudržel.
„Asi jsem to s tou jeho ‚pacifikací‘ trochu přehnala,“ povzdechla si Magda, když ho Jana s Conchitou pokládaly na lehátko, „no, ale tak zlé to snad zase nebude. Do zítřka se vzpamatuje…“
„Mám dojem, že ten první ranní vlak už asi nestihneme,“ poznamenala Jana pohlédnuvši na hodiny, když konečně byl i třetí útočník oholen a ostříhán. „Už jsou skoro čtyři hodiny ráno, vlak odjíždí ve 4:08 – a my je chceme ještě vycévkovat, vypláchnout jim střeva, osprchovat a teleportovat je do horoucích pekel…“
Venku už se začíná rozednívat, za chvíli budu moci zhasnout venkovní osvětlení. Zběžně jsem pohlédla směrem k plotu a zjišťuji, že zevlouni z řad útočníků kamsi zmizeli. Nahradili je nějací jiní diváci obého pohlaví, z nichž některé jsem i poznala, ha, ha, ha.
„Hmm, tak pojedeme něčím pozdějším,“ míní Magda, „přece je neodešleme zaneřáděné – a honit se kvůli nim taky nebudeme. Jen ať si to pořádně užijí!“
Nezbývá nám, než s Magdou souhlasit. Za těch pár minut už bychom to na nádraží stejně nestihly, i kdyby byli útočníci již teleportováni.
„Za to jim namícháme ten klystýr aspoň čtyřlitrový,“ poznamenala Conchita a jala se s Magdou připravovat příslušné náčiní.
„Nu, a první adept může nastoupit,“ oznamuje Magda po chvíli.
„Vyčůráš se sám tady do kanálu, nebo tě máme vycévkovat?“ zeptala se prvního grázlíka, kterého jsme před ně s Janou přivedly.
„Tady? Před vámi – a před těmi lidmi, co sem tak CENZUROVÁNO čumí?“
„Samozřejmě! My potřebujeme vědět, že máš prázdný měchýř – a potřebujeme k tomu svědky,“ informuje ho docela samozřejmě Magda. „Tady se hezky rozkroč nad kanálem, čelem do ulice – a spusť. Jinak…“
Magda už větu nedořekla – jen mu zamávala před obličejem svinutou cévkou.
Pod vlivem této hrozby se grázlík nakonec vymočil podle Magdiných požadavků.
„No, vidíš, že to jde, když se chce. Tak, ještě se otoč zády k publiku, předkloň se… a drž!“
Conchita mu zavedla před zraky zírajícího davu do konečníku trysku klystýru a jala se napouštět jeho střeva čtyřmi litry mýdlové vody. Když procedura skončila, trysku vytáhla a obratem mu do řitního otvoru vrazila gumovou zátku.
„Nu, a teď to v sobě asi deset minut podrž…“
„Přiveďte sem toho druhého,“ požádala vzápětí Janu a Conchitu, zatímco já se Sally toho napuštěného uvazujeme zpět ke stromu a zavádíme mu do pusy jeho ‚slipový‘ roubík, který opět převazujeme pruhem látky z jeho košile.
Druhý grázlík, uviděv, co ho čeká, se poněkud vzpouzí, takže mu musela Jana udělit několik mírných elektrických šoků, aby se zklidnil. Osud toho prvního ho pochopitelně neminul. Teď jsou u stromů připoutáni oba.
„No – a co s tím paralyzovaným?“ ptám se, když jsme byly s těmi dvěma prvními hotovy.
„No – ten nám bez opory stát nebude,“ uvažuje Jana nahlas, „takže ho rovnou vycévkujeme a napustíme. Pak se uvidí, co bude dál…“
Jak Jana řekla, tak se také stalo.
„Hmm, ta obřízka je dobrá aspoň v tom, že má volně přístupné ústí močové trubice,“ poznamenává Magda hlasitě, zavádějíc mu cévku do močového měchýře, „ale koukat se na to je opravdu hnus…“
Nutno přiznat, že cévkování a napouštění toho paralyzovaného individua se protáhlo na více než dvacet minut, takže ti dva jeho kumpáni uvázaní u stromů se už usilovně kroutí a i přes roubíky docela obstojně skučí, majíce stále ve střevech napumpováno po čtyřech litrech mýdlové vody.
Konečně se nad nimi Magda slitovala. Odstranila mříž zakrývající kanál a nechala prvního pána přivést.
„Tak! Teď ti vytáhnu tu zátku a ty to hezky vypustíš tady do kanálu. Jasné?“
Lump jen přikývl, nemoha mluvit.
Když vyprazdňování skončilo, opět jsme ho přivázaly ke stromu – a na řadu přišel jeho kumpán. Po nich jsme stejným způsobem naložily i s tím paralyzovaným exemplářem.
„Nu, a teď vás pánové, na cestu trochu umyjeme,“ sděluje jim Magda docela samozřejmě, „aby si ti na druhé straně neřekli, cože jim to posíláme za čuňata.“
Ale to už Sally odtáčí vodu ze zahradní hadice. Když je pořádně studená – rovnou ze studny – obrací ústí hadice směrem k trojici lumpů. Ten paralyzovaný trpně leží na trávníku a nechává se proudem téměř ledové vody masírovat po celém těle, kdežto zbývající dva, jsouce uvázáni u stromu, sebou šijí jako pytel blech.
„Nu – a s očistou jsme hotovi,“ konstatuje Magda, „takže se připravte na cestu, pánové…“
„Na cestu – kam?“ zeptal se první grázlík, sotva jsem mu vytáhla z pusy jeho smradlavé, proslintané slipy.
„Jó, hochu, to bych taky ráda věděla…“ poznamenala Magda. „Tady si lehni – a šťastnou cestu!“
Lump se nám rozplynul před očima. U teleportace pro nás docela běžný jev – ale jeho kumpán, vida, co se stalo, začal vyvádět jako pominutý. Jana ho musela uklidnit několika lehkými elektrickými šoky. Po další čtvrthodině jsme odeslali i toho paralyzovaného a Magda adresu teleportu zablokovala pro protistranu, aby nám ty dárečky náhodou někdo z druhé strany zase neposlal zpátky.
„Tak. To bychom měly,“ oddechla si Jana, když se nám poslední útočník rozplynul před očima. „Docela se domnívám, že bychom mohly stihnout vlak po osmé. Zbývá nám ještě víc než hodina…“
„To ano. Jenže – co s Eliškou?“ namítám já.
„Zůstat tu nemohu,“ uvažuje Eliška. „Ti jejich kumpáni tu nejspíš někde zůstali, vy odjedete – ani nevím kam, a kdyby…“
„No, ale jsi starostka! Přece…“
„Klidně! Ať si to tu organizují ty čtyři fúrie. No, podívejte se, jakou fotkou se ti dva v mém domku oháněli! Vůbec jsem netušila, že by ten Míra byl takový podrazák…“
„Ale… to on přece nefotil,“ zvolala jsem náhle, prohlížejíc obrázek vystřižený z nějakých novin „když ti tu nalévá osobně víno, přece!“
„To je vlastně pravda…“ souhlasí nakonec Eliška. „On tam těch fotek nadělal nejvíc, ale do Brněnského večerníku, kam pravidelně přispívá, poslal samé s uměle rozmazanými obličeji…“
Dobře. Pojedeš tedy s námi. Ale upozorňuji – my jsme provokatérky a zásadně cestujeme jen v miniaturních bikinkách,“ škádlí ji Magda.
„No – ale já… žádné takové bikinky nemám,“ děsí se Eliška, „a v obchodech otvírají až od devíti, kdežto vy chcete jet už za necelou hodinu… Ani nevím, kam…“
Eliška vzala Magdino sdělení naprosto vážně. Ani jsem se neodvážila ji upozornit, že my po ní nic takového nechceme. Dokonce jsem ani netušila, že Magda další cestu v bikinkách plánuje.
„No tak – to není problém,“ oznamuje Magda docela samozřejmě, přistupujíc k výrobnímu automatu. „Jakou máš velikost?“
„Pro bikinky… 70 a 78C, oznamuje váhavě. „A boty 38…“
Magda zadala parametry – a bikinky pro Elišku jsou během deseti minut na světě.“
„Hmm – a v tom mám jako cestovat – kam vlastně?“
„Jen kousek za Ostravu,“ uklidňuje ji Magda.
„Cože!? Tak daleko? V bikinkách? Vždyť…“ děsí se Eliška.
„Nejdřív si je oblékni, ať vidíme, jak ti padnou,“ nabádá ji Magda.
Stalo se.
„No prosím – s takovou výstavní figurou, a ona by se styděla,“ poznamenává Magda, když se Eliška do dvou kousků oblékla. „Ještě si vezmi sandálky – a můžeme vyrazit…“
„Jen takhle? Bez zavazadel?“
„Žádná nepotřebujeme,“ oznamuje jí suverénně Magda. „Vše potřebné si opatříme na místě.“
Eliška už se nediví ničemu a vyráží s námi na nádraží. Cestou ovšem budíme značný rozruch. Dokonce i ti zbylí členové muslimské obce si nás všimli, a táhnou se za námi, jako žraloci za lodí. Já, Magda, Sally a Conchita jsme se chytily za ruce a obstoupily jsme tak Elišku. Kolem uzavřeného kruhu jsme vytvořily silové pole – tak jsme dorazily na nádraží…
Jana, která vyrazila napřed, mezitím zakoupila příslušnou jízdenku. Když jsme však nastoupily do vlaku, všimla jsem si, že několik členů party nalezlo do zadního vagónu.
„Sice je mi jedno, že nás sledují,“ poznamenala k tomu Magda, „ale bylo by lépe, kdyby nevěděli, kam jedeme. Musíme je nějak setřást…“
„Hmm, ale jak?“
„Mám nápad,“ poznamenala náhle Jana.
Nutno poznamenat, že Jana je vášnivá vlaková cestovatelka – vyložená ‚šotouška‘ – a že zná jízdní řády téměř nazpaměť.
„Ano, a jak to chceš udělat…“
„No, to je jednoduché. V Bránicích se střídají vlaky od Brna a na Brno – a navíc – náš vlak bude připojován k tomu od Krumlova. Až tam budeme, vyběhneme z vlaku a přejdeme do toho OD Brna. Ti lumpi nás sledují, takže udělají samozřejmě totéž – no, a jakmile bude dán odjezd, vyskočíme ven. Oni odjedou zpátky sem, no a my buď stihneme znovu nastoupit do našeho vlaku a pojedeme dál, nebo si počkáme na další…“
Janin nápad je sice velice riskantní, ale musím přiznat, že se nakonec podařil a že jsme tímto manévrem lumpíky opravdu parádně setřásly, ha, ha, ha.
- × - × - × -
Porada na základně Kurupira má opět slavnostní ráz, protože v karanténní cele dokončuje svou adaptaci Mořská Vlna, kterou po uspání nechal z opěrného bodu Templos de Kotosh teleportovat inženýr Verdelet, což nedávno dostal za úkol od samotného Baala Segula. Její sestra – jak už víme – byla teleportována jako první už před pěti týdny a nedávno dokonce podepsala pod nevybíravým nátlakem Statut spolupracovnice se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Dnešního dne se tedy má rozhodnout o dalším osudu dvojčat ‚podezřelých‘ z toho, že jsou poznamenána genetickým kódem někoho z Baal Segulovy skupiny.
„Nejprve bych je umístil obě do společné cely,“ navrhuje Verdelet, „a pečlivě bych odposlouchával všechno, co si mezi sebou řeknou. Ta nová nemá představu o tom, kde je, zatímco ta druhá to ví – a jistě bude chtít nějakým způsobem svou sestru na nás připravit, nebo dokonce ji před námi varovat. My tak nejlépe pronikneme do jejich smýšlení o nás a budeme se moci podle toho zařídit.“
„To nezní špatně,“ míní sám Baal Segul.
„Ale ony jsou obě bioenergeticky senzitivní,“ namítá Nihasa. „Co když…“
„Klid, Nihhy,“ přerušil ji netrpělivě doktor Azizill. „Vyšetřoval jsem přece důkladně jak tu novou samici, tak tu Jošuovu favoritku a dokonce i Theresu. Ač Zemill tvrdil, že všechny tři jsou bioenergeticky senzitivní, tak ani jedna nebyla schopna výměny informací. Ta Jošuova parta zkrátka svou práci parádně odflákla. Odtud nebezpečí v žádném případě nehrozí…“
„Když to říkáš ty, budeme ti věřit,“ ukončil debatu Baal Segul. „Zítra je dáme do jedné společné cely a uvidíme, jak se zachovají.“
„Dobře, zařídím,“ podvoluje se nakonec Nihasa. „A vyšetřovnu mám upravit jak – normálně, nebo jako svatyni…“
„Normálně, prosím tě,“ odpovídá s despektem Baal Segul. „Tihle náš ‚božský‘ původ nežerou…“
- × - × - × -
“What are you doing here?”
Theresa je vyděšena z náhle se objevivšího nečekaného pasažéra ležícího na teleportačním lůžku.
„Co? Cože?“
“I’ve asked you what…”
„Co? Já… já… nerozumím…“
Grázlík zírá na nahou Theresu (my víme, že je sledována a že se ‚doma‘ nesmí oblékat) vyděšeným pohledem.
„Co… co se mnou bude? Já… já… nechci…!“
Zatímco grázlík nesmyslně blekotá, naprosto bezradná Theresa usedá ke komunikátoru a spojuje se s Baalem Segulem. Jako zatím jediná ‚spolupracovnice‘ v terénu má k němu zajištěn přístup kdykoliv.
„Můj Mistře! Poníženě prosím, dovolte mi s Vámi promluvit…“
„Tak mluv,“ dovolil jí Baal Segul milostivě.
„Nerada obtěžuji, ale stala se podivná věc: Na teleportačním lůžku se náhle objevil nějaký cizí chlap, kterého vůbec neznám, a mluví na mě jazykem, ze kterého neznám ani slovo. Jen podle zvuku usuzuji, že je to tentýž jazyk, kterým mluví Malinger. Rovněž se mi zdá, že ten chlap je značně vyděšen.“
„Jednoduchá pomoc,“ rozhoduje Baal Segul bleskově. „Přepošli mi ho. My už z něj dostaneme, kdo je, kdo ho na tebe poslal a co u tebe pohledává!“
„Dobře, provedu. Jen prosím poníženě za prominutí, že jsem si Vás dovolila obtěžovat…“
Theresa nastavila adresu, stiskla odesílací tlačítko – a neznámý vetřelec zmizel stejně rychle, jako se objevil, aniž by stačil slézt z teleportačního lůžka. Avšak – co to? Vzápětí se na teleportačním lůžku objevil chlápek znovu!
Nedivme se Therese, že si rozdílů ihned nevšimla. Díky účesu, který Sally udělala všem třem grázlíkům ‚na jedno brdo‘, jí další návštěvník připadal podobný – ne-li stejný, jako ten první. V domnění, že se odeslání nepodařilo, stiskla odesílací tlačítko ještě jednou, aniž by se obtěžovala znovu spojit s Baalem Segulem.
Komunikátor ji ovšem nenechal dlouho v klidu. Přiskočila k němu – a zjistivši, že se s ní hodlá spojit sám její Mistr, nasadila ten nejpokornější výraz, jakého byla schopna, a postavila se před kameru tak, aby mohl Baal Segul bez zábran studovat její nahé tělo.
„Ach, můj Mistře, jaká to pro mě velká čest, že jste se rozhodl se mnou spojit…“
„Sklapni!“ zarazil její ponížený blábol Baal Segul uprostřed věty. „Nejprve mi vykládáš, že ti na teleportu přistál nějaký samec – a když ti milostivě dovolím, abys mi ho přeposlala, tak pošleš rovnou dva! Co to má znamenat?“
„Ach, můj Mistře, poníženě prosím za odpuštění. Domnívala jsem se, že se přenos nezdařil a že… Ach, ne… ne… Můj Mistře, Vy mi toho druhého posíláte zpátky? Co s ním mám dělat? Jaké úkoly pro mne plynou z jeho přítomnosti? Já…“
„Řekl jsem – SKLAPNI! Nikoho ti neposílám, ksakru!“
„V tom případě, ach, můj Mistře, tady na teleportu mám už třetího…“
„Cože? Třetího? Tak mi ho pošli taky – a zablokuj tu adresu, ať už ti tam nikdo nechodí, ty slepice jedna CENZUROVÁNO!“
„Ach, můj Mistře, tu adresu nemohu zablokovat, mají se odtamtud vrátit mí agenti, které jsem vyslala, aby zajistili čtyři kolaborantky…“
„O těch břídilech mi raději ani nemluv! Pěkné agenty jsi angažovala, jen co je pravda! Padli skoro nazí do rukou tamní policie a jsou obvinění z podvodu – jestli to ještě nevíš!“
„Poníženě hlásím, že to nevím…“
„Tak už konečně sklapni, zablokuj tu adresu a pošli mi ten třetí dáreček…“
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah