Baal Segul svolal mimořádnou poradu, jak ostatně Nihasa očekávala.
„Mám takový dojem,“ začal bez jakéhokoliv úvodu, „že na naší prestižní stanici, zvané SSE, se děje něco nekalého. Totiž… nehlásí se už dvanáct dní doktor Azizill, který tam byl, jak víte, jmenován velitelem. A navíc – z tábora pro výcvik dojnic posílá po celou dobu raporty jen jediná poručice Harlotová, ačkoliv se tam mají střídat čtyři důstojnice – majorka, kapitánka a dvě jejich asistentky – poručice. Přitom retrospektivní záznamy, kromě potvrzení toho, že slouží stále jedna jediná důstojnice, neprozrazují nic mimořádného. Rovněž tak ústřední budova se zdá, že funguje, jak má. Nevíme sice, co se děje uvnitř, protože pozemšťané nejsou bioenergeticky senzitivní a my si tedy nemůžeme dovolit její prosvícení tvrdým radioaktivním zářením – ven se nám jiné světlo nedostane, ledaže má místnost okna.
Jelikož selhávají všechny komunikační kanály, nezbývá nám, než osobní zásah na místě. Nejvhodnějším kandidátem by byl pochopitelně inženýr Verdelet, jenže toho tam poslat nemohu z jednoduchého důvodu – nutně ho potřebuji zde pro zajištění bezproblémového chodu naší základny. Hlásí se někdo dobrovolně?“
Chvíle, na kterou Nihasa netrpělivě čeká od momentu, kdy se k ní dostaly první zvěsti o tom, že na SSE nefunguje všechno tak, jak by mělo. Přihlásila se tedy bez váhání.
„Já bych se toho ujala, šéfe.“
„Ty, Nihhy? Když jsem se rozhodoval o tom, že požádám dobrovolníka, měl jsem na mysli spíše někoho z Verdeletových techniků – ne šéfku laboratoře,“ poznamenal Baal Segul váhavě. „Ale když si na to troufáš…“
Nihasa se odebrala neprodleně do teleportační místnosti a Baal Segul ukončil poradu se smíšenými pocity neklidu. Dění na SSE je v posledních deseti dnech opravdu záhadné a znepokojivé. Pustit do takového prostředí Nihasu… Ale někdy je opravdu na místě ženský instinkt, který lze uplatnit lépe, než strohou technickou logiku. Vyrazil ještě chvatně za ní, aby ji upozornil na nutnost chránit se ještě před přímým slunečním svitem, neboť se členům expedice začíná pigment teprve pozvolna tvořit, ale už bylo pozdě. Indikátory teleportu hovoří jasnou řečí…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – úterý 13. března 2142
Za zavřenými dveřmi ložnice se prokazatelně něco děje. I přes matné sklo ve dveřích je znát siluetu lidské postavy, která se v místnosti pomalu pohybuje. Vstala z teleportačního lůžka a zmizela za dveřmi koupelny, ale jen na pár minut. Pak opět prošla místností a usadila se ke stolku komunikátoru.
Cítím, jak mně Dita s Luisou křečovitě tisknou každá jednu ruku. Chvějí se… Tisknou se ke mně jako kuřata ke kvočně.
„Pusťte mě, abych se mohla podívat, co se vedle děje…“
Svou prosbu musím vyslovit česky pro Ditu a pak ještě znovu starofrancouzsky pro Luisu, což v této situaci docela zdržuje. Zlaté esperanto používané na mimozemských stanicích…
Než jsem se s děvčaty domluvila, šlehly před oknem dva ostré blesky doprovázené ohlušivě burácejícím zahřměním!
Vyděšené kamarádky se ke mně znovu pevně přimkly.
Nezbývá mi, než prosbu zase dvakrát opakovat – pro každou zvlášť jiným jazykem…
Venku se zatím rozpoutalo skutečné boží dopuštění. Blesk stíhá blesk a hřmění v podstatě vůbec neustává.
Konečně jsem se vymanila z jejich sevření a vykročila jsem ke dveřím, za jejichž matným sklem jsou znát obrysy nahé lidské postavy sklánějící se nad klávesnicí komunikátoru. Ten někdo se rovněž nezdržoval nějakým oblékáním po teleportaci.
Tiše tisknu kliku a zlehka otvírám dveře. Vzniklou škvírou už mohu rozeznat, že příchozím je urostlý mladý muž. Je tak zabrán do svého počínání, že vůbec nevnímá své okolí. Neustále sleduje obrazovku a rytmicky tiskne dokola stejnou kombinaci kláves. Občas změní jejich pořadí – to se potom venku zableskne a zahřmí.
Tiše jako myška se k němu blížím. To, že jsem nahá a bosá, je teď momentálně značná výhoda, protože se mohu pohybovat naprosto bezhlučně. Nic na mě nešustí a měkký koberec spolehlivě tlumí zvuk mých kročejů.
„Kion vi faras ĉi tie?“ {„Co tady děláte?“} zeptala jsem se záměrně esperantem v momentě, když jsem byla od něho asi tři čtvrtě metru.
Evidentně se lekl. Trhl sebou a zprudka se otočil. Pak na mě vytřeštil nevěřícně oči a zajíkaje se odpověděl: „Mi… mi… Panjo Lucinjo!“ {„Já… já… Maminko Lucinko!“}
Samozřejmě, že jsem se v první moment lekla i já – a to opravdu pořádně! Proti mně totiž stojí Pauli, syn Sheily Trentové d’Abdera, Míšenčin přítel.
Chvíli na sebe nevěřícně civíme – a pak jsme si beze slova padli do náručí.
„Kdo to tu s tebou je?“ ozval se konečně.
Otočila jsem hlavu. Jelikož stojím zády ke dveřím, nevšimla jsem si, že se v ložnici náhle zjevily Dita a Luisa. Drží se křečovitě za ruce a udiveně hledí na naše vítání.
„Aha, tyhle dvě…“ Uvědomila jsem si, že kvůli Paulimu budu muset mluvit hned třemi jazyky. Představila jsem mu tedy obě dívky v esperantu a pak jim Pauliho – česky i starofrancouzsky.
„Ach, maminko, se mnou můžeš taky mluvit česky, od Míšenky jsem se dávno naučil…“
Bylo by tedy divné, kdyby Pauli za více než sto let od Míšenky něco nepochytil – to mě mohlo konec konců také napadnout. Střídám tedy dál češtinu se starofrancouzštinou a snažím se Pauliho trochu ‚vyzpovídat‘, avšak on mě požádal, abych ho nechala dokončit ‚práci‘ – tedy přiznávám, že mi nějak uniká její smysl, ale předpokládám, že Pauli ví, co dělá a proč to dělá. Nechala jsem tedy zatím spoustu otázek stranou a sleduji se zájmem jeho počínání, i když se tedy jedná jen o rytmické tisknutí vybraných kláves v několika střídavě měněných sekvencích. Teprve kolem jedné hodiny s půlnoci Pauli přestal ‚blbnout‘ u komunikátoru a vešel k nám do obývacího pokoje, zavřev za sebou dveře do ložnice.
„Prosím tě, Pauli, co to mělo znamenat?“
„To je vypravování na dlouhé lokte, maminko,“ spustil váhavě. „Totiž… Snažíme se s Míšenkou a s Májou zachovat toto stanoviště v moci TERAGO, a tak tady kamuflujeme každou úplňkovou noc toto nechutné náboženské divadlo, aby ten debil Segul se svou povedenou skvadrou žili neustále v domnění, že je tady pořád jejich opěrný bod. Střídáme se tu tedy pravidelně – každý třetí měsíc jeden z nás – a vždycky tady pouštíme tu holografickou divočárnu i s některým z Malinových kázání, aby to vypadalo…“
„Moment, moment – s jakým Malinovým kázáním? Vždyť…“
„No jasně, že není to kázání slyšet – vždyť je pouštěno jen ven a zvuková izolace domu je tak dokonalá, že sem pronikne nanejvýš hřmění…“
„To má jako být ten Malina, co…“
„… se kdysi pokusil znásilnit maminku Nikolku. Ano, přesně ten!“ doplnil Pauli mou úvahu. „A toho Malinu se nám podařilo tak trochu zpacifikovat. Je už několik desítek let izolován na Janině klinice. Musí však žít ve speciální komoře obložené olověnými pláty, protože mu doktor Azizill zavedl do genitálií zvláštní sondy, kterých ho zatím nikdo nedovedl zbavit, a jakmile se octne mimo komoru, tak oni ho začnou ovládat.“
„To jsou mi věci… Ono se toho za těch více než sto let událo asi hodně. Pokus se mi nastínit historii té doby, po kterou jsme spolu nemohli komunikovat, ano?“
„Ano… Je to dlouhá doba, to budeme potřebovat spoustu času, a já se tady nemohu tak dlouho zdržovat, protože musím plnit spousty dalších povinností. Nejhorší je, že ty nešťastné komunikátory nefungují, jak by měly, nemůžeme se spojit s centrální databází Informačního systému a spoustu věcí tak musíme objevovat empiricky. Nebýt s námi Rodica, která si toho pamatuje nejvíc, tak nevím… Možná, že by bylo výhodnější, kdybyste se teleportovaly se mnou na bývalou Janinu kliniku, kde máme základnu. Přece jen – víc hlav víc ví a tys v tom Informačním středisku byla pečená, vařená – nemýlím-li se,“ přesvědčuje mě Pauli.
„To máš sice pravdu – ale… Co je s Nikolkou?“ napadlo mě najednou. „Vždyť ta si v Informačním středisku taky udělala pomalu druhý domov – a dokonce si pořizovala obrovské množství poznámek. Přece…“
„Nikolka… Nevíme. Nejspíš je dostali s Janou, Conchitou a Sally – a teď spí věčným spánkem na CPLEN, kam se nemůžeme dostat, abychom je vysvobodili,“ povzdechl si Pauli.
„Počkej – jak věčným spánkem? To jako myslíš, že Nikolka je… po smrti…“
„Ale ne, klid… Jen jsou hibernovány… Ale o tom až později… Jenže – cos to říkala o těch Nikolčiných poznámkách?“
„No támhle přece… V tom sekretáři, podívej!“
Hmátla jsem do nejspodnější přihrádky a vytahávám poznámkové bloky hustě popsané drobným Nikolčiným písmem.
„To všechno musíme vzít s sebou,“ rozhodl rezolutně Pauli. „To by se nám mohlo v naší nezáviděníhodné situaci opravdu hodit!“
„Škoda jen, že část poznámek, které Nikolka pořídila na původní CPLE, byla zabavena tajnými službami USA, včetně onoho pamětního spisu. I když tedy – ten znám skoro zpaměti, protože jsem měla možnost prostudovat ho důkladně během svého pobytu na CPLEN…“
„Sice nevím, kam chcete odsud odejít a kde to je, ale zatím se odsud nemůžeme vzdalovat,“ protestuje Dita, přerušivši moje nahlas vedené úvahy. „Dokud se neobjeví Max, tak…“
„Jaký Max?“
„Můj manžel,“ upřesňuje Dita informaci pro Pauliho.
„Aha. A co s ním vlastně je?“
„Sebrali ho ti lumpi z GSIB a pak na nás ještě nasadili agentku GIA. Tu CENZUROVÁNO jsme zneškodnili a máme ji dole ve sklepě,“ ulevuje si Dita titulujíc přitom naši zajatkyni nelichotivými nadávkami. „Jo, a taky tu máme v chládku jednoho štábního od GSIB…“
„V tom případě byste stejně udělaly lépe, kdybyste odsud zmizely. Z centra TERAGO vašeho muže najdeme snáze, než přes zdejší úřady,“ míní Pauli.
„TERAGO! U velikého Baala, budiž velebeno Jeho jméno! To je ale teroristická organizace!“ děsí se Dita.
„Ano, samozřejmě. A k obědu si dáváme pečené děti, neboť kanibalské praktiky členů TERAGO byly nedávno rozsáhle popisovány v Global Express News, nemýlím-li se,“ poznamenává Pauli s ironií v hlase. „Snad byste těm blábolům nevěřila, vážená paní…“
„Tak bulvár… ten s dovolením nečtu… Promiňte…“
Opravdu – mám co dělat, abych rozhovoru těch dvou porozuměla. Jen se pamatuji, že na zkratku TERAGO jsem v novinách narazila – a vždycky ve vztahu k jakýmsi teroristickým aktivitám. Pochybuji však o tom, že by se Pauli stal členem nějaké teroristické skupiny. Ale jestli nějaký bulvár popisuje ‚kanibalské praktiky TERAGO‘ – to mi připomíná goebbelsovskou propagandu uplatňovanou za války proti rudoarmějcům. Ta byla vedena ve stejném duchu, aby se Němci porobené obyvatelstvo jejich příchodu bálo – aspoň tak mi to vysvětlovali prarodiče…
„Jenže – co s Lenkou?“ vzpomněla jsem si na poslední chvíli. „Ona ví, že jsme tady, dokonce i Luisu nám sem poslala teleportem. A – kromě toho, v Lenčině hájovně zůstal bratr zahradník! O toho se taky musíme postarat – vždyť ani chudák nemá co jíst! Ve víru událostí jsem na něj úplně zapomněla!“
„Není problém,“ oponuje Pauli. „Já se s těmito děvčaty teleportuji na kliniku. Ty se teleportuj do Lenčiny hájovny a vyzvedni tam toho – jak že jsi říkala?“
„Bratra zahradníka,“ doplnila jsem.
„Dobře. Bratra zahradníka. Pak se teleportujte také rovnou na kliniku,“ navrhuje Pauli. „Lence necháme zprávy na obou místech, protože předpokládám, že se bude sama teleportovat buď sem, nebo tam.“
„Moment, moment,“ zarazila nás znovu Dita. „ Co ta Duvalierová a pan štábní?“
„Jaká Duvalierová a jaký štábní?“ vyptává se Pauli.
„No – přece ta agentka GIA, která se tu drze vydávala za komisařku HRGO, a štábní kapitán GSIB, kterého tu držíme jako rukojmí…“
„Kde je máte?“
„Ti? Ti jsou ve sklepě. Oba nazí – podle mimozemských zvyklostí – a svázaní, oba paralyzovaní, protože byli moc divocí, a Duvalierová má ještě navíc ošklivě popálenou ruku, protože na mě nenadále zaútočila,“ vysvětluji.
„Aha, tak to, že jsou nazí – to bych i předpokládal, zvlášť když vidím vás tři v rouše Evině. A svázaní… Čím?“
„Duvalierová má policejní náramky – svoje vlastní. Pan štábní je spoután rovněž svými vlastními pouty na rukou a nohu má připoutanou ke zdi dlouhým řetězem,“ popisuji dosti podrobně způsob pacifikace našich nedobrovolných hostí.
„Hmm, to se teleportovat nedá… No co, svážeme je fotoplastickou šňůrou a můžeme je teleportovat taky, vždyť zas tak o moc nejde. Na tu spáleninu se jí může podívat paní doktorka. Konec konců, stejně budou důkladně vyšetřeni, podobně jako, Luisa, Dita i její děti, a konec konců i Lenka, bratr zahradník a ty, jakmile se na klinice objevíte. Pravidla platí pro všechny. Doufám, že se nezlobíš…“
I přes představu, že budu zase vyšetřována nějakou cizí doktorkou, jsem uznala, že s Pauliho návrhem lze jen souhlasit, a realizujeme jej tedy okamžitě. Luisa, Dita a její děti jsou neprodleně teleportovány na bývalou Janinu kliniku.
Pak jsem nechala automat vyrobit velké klubko fotoplastické šňůry a vyrazili jsme spolu do sklepa. Naši dva zajatci dosud spí pod vlivem sedativ. I po probuzení jsou dosti malátní a navíc nemohou podle libosti pohybovat paralyzovanýma rukama, takže jejich spoutání fotoplastickou šňůrou proběhlo bez zvláštních excesů. S Pauliho pomocí jsme je vynesli ze sklepa a jednoho po druhém teleportovali za Luisou, Ditou a jejími dětmi.
Nakonec se Pauli pokusil teleportovat mě na Lenčinu hájovnu, ale pokus se nezdařil, protože náš teleport nemá administrátorské pravomoci. Při té příležitosti jsem si vzpomněla, že tento manévr se nám už kdysi nezdařil, když jsme se o to pokoušely se Sofií, abychom zmizely před Brianem a jeho kumpány. Upozornila jsem tedy Pauliho, že tudy cesta nevede…
Nakonec jsme se rozhodli tak, že i já se teleportuji na kliniku a teprve odtamtud do Lenčiny hájovny – ale až druhý den, protože dvě teleportace krátce po sobě jdoucí by mi nemusely udělat dobře. Janin teleport administrátorská oprávnění má, takže by to neměl být problém.
- × - × - × -
Alabastrově bílá postava v Evině rouše vyšedší ze sprchy teleportačního sálu Lenku překvapila. V prvním okamžiku ji napadlo, že se jedná o Sněhurku, avšak včas si uvědomila, že tato žena je o dost vyšší a navíc má vlnité vlasy. Došlo jí, že se zřejmě jedná o členku Baal Segulovy expedice. Obezřetně, tiše jako kočka, se vydala za ní, vědoma si skutečnosti, že tentokrát jde o mnohem nebezpečnější protivnici, nežli jsou nějaké táborové dozorkyně. Hlavně musím dbát toho, abych nebyla spatřena. Dokud o mně neznámá neví, jsem ve výhodě.
Klikatá chodba šestiúhelníkové architektury má jednu výhodu a jednu nevýhodu. Výhodou je, že se může Lenka snáze krýt, nevýhodou však je, že pronásledovaná může na kterémkoliv rozcestí uhnout jinam, než Lenka předpokládá. Zatím ovšem jsou na podlaze patrny její mokré ťápoty – jenže to jen do té doby, dokud po sprchování neuschne. Avšak dosavadní průběh cesty nasvědčuje tomu, že nová příchozí míří k výtahům. Po několika minutách se Lenčin předpoklad splnil. Neznámá si přivolala výtah a vstoupila do něj. Lenka učinila totéž u vedlejšího výtahu a nyní bedlivě sleduje indikátory prvního výtahu, aby měla představu o tom, kam má neznámá namířeno. Nemusí se obávat, že by neznámá zvolila patro pozemšťanům nepřístupné. Lenka jako dlouhodobá obyvatelka SSE, bioenergeticky senzitivní a navíc jako manželka mimozemšťana má na stanici přístup absolutně kamkoliv – a že její osobní kód a všechna oprávnění fungují spolehlivě i po více než sto letech, se už několikrát přesvědčila.
Pozorné čtenářky už jistě pochopily, že onou neznámou je Nihasa mající provést na SSE inspekci, neboť se Baalu Segulovi – tedy šéfovi expedice, kterému se podařilo ovládnout Zemi a který si teď hraje na Boha – na fungování SSE několik věcí nepozdává.
…
Musíme si tedy povědět o opatřeních, která Lenka na SSE učinila po ovládnutí tábora a uvěznění šéfa SSE, doktora Azizilla:
Předně společně se zajatkyněmi a dozorkyněmi – což vlastně – jak už víme – jsou také zajatkyně, avšak nemohou území SSE opustit, aby doma nebyly perzekuovány náboženskými fanatiky, pozatýkaly důstojnice a ostatní personál v táboře se vyskytující. Provedly to tak, že tábor opustily a přesídlily do hlavní budovy SSE. Lenka totiž zjistila, že z nějakých jí neznámých důvodů je hlavní budova téměř neobydlena. Slouží jen jako technické zázemí tábora a některé prostory jsou naprosto liduprázdné. Těch několik obyvatel samojediná snadno zpacifikovala a pozavírala do zajateckých cel v −7 patře.
…
Zatím se odehrála jen jedna ‚výměna‘ zajatkyň, a to tak, že známý autobus přivezl dvanáct nových dívek. Poručice Harlotová, která se uvolila se vzbouřenkyněmi spolupracovat, je formálně převzala do péče, avšak prohlásila, že ostatní ‚dojnice‘ dosud nejsou zcela vycvičené, takže autobus tentokrát odjel prázdný.
„Při příštím transportu však nastanou komplikace,“ varuje poručice Lenku. „Kapacita tábora není neomezená a členky eskortní skupiny to vědí. Zajímalo by mě, co uděláš při příští výměně…“
„Od toho tady máme tebe,“ Lenka ‚vrátila míč na její půlku hřiště‘, „co navrhuješ?“
„No, ono se těch problémů před vámi hrne víc,“ varuje Lenku Harlotová. „Předně: už přes týden podávám hlášení o chodu tábora jen já, ačkoliv jsme tu za tím účelem čtyři. „Teď navíc jsme nedodali žádné nově vycvičené dojnice, což rovněž vzbudí podezření. Nepozvaly jsme ani tribunál, což znamená další podezřelou okolnost, neboť těm novým delikventkám nikdo nevyměřil trest. A nakonec jsme přestaly provádět pravidelné gynekologické prohlídky. I ty se totiž centrálně evidují – a to provádějí táboroví gynekologové. Já ty prohlídky – tedy ty zápisy – kamuflovat nemohu. Nevím, jak se to dělá, a i kdybych věděla, nemám do databáze příslušná práva. Smím tam jen číst…“
„Děkuji mnohokrát, žes mi vyjmenovala řadu problémů, ale já jsem se tě ptala na řešení!“ Lenčin hlas ztvrdl.
„No – snad by se mi podařilo přesvědčit Petru, aby přešla na naši stranu. Přece jen je to kamarádka… Ale Tussiovou asi těžko. Ta mě strašně nenávidí. Její asistentka se má vrátit z dovolené za dva dny – ale je to s ní podobné…“
„Jakým způsobem se vrátí?“
„No, je to Kanaďanka… Takže z Texasu nějakým teleportem,“ míní Harlotová.
…
Pod dojmem problémů nastolených poručicí Harlotovou Lenka pochopila, že ona alabastrová neznámá je vlastně inspektorka, která má zjistit, co se na SSE v posledních několika dnech vlastně děje. Nepřekvapilo ji tedy, když zjistila, že indikátor na výtahu signalizuje patro B – tedy 11, tj. to nejvyšší, kde se donedávna nalézala apartmá obsluhujícího personálu. Lenka ovšem ví, že veškerý obsluhující personál je pozavírán v −7. suterénu a že své věrné ubytovala v apartmánech v 6. patře, kam jim zjednala přístup uživši svých supervizorských práv k hlavnímu komunikátoru.
Nejvyšší patro, kam ‚inspektorka‘ suverénně zamířila, je tedy liduprázdné. Po zjištění inspektorčina cíle Lenka tedy neváhá ani okamžik. Vbíhá do sousedního výtahu a vyjíždí rovněž do 11. patra. Kam ovšem teď? Inspektorka už téměř oschla a její poslední stopy jsou jen málo znatelné. Aspoň, že je znát, kterým směrem se neznámá vydala.
Lenka horečně uvažuje: Před naší vzpourou byly používány jen vyšetřovny v devítce, apartmány v jedenáctce a místnosti dispečinku v přízemí – včetně Informačního střediska. Pak ještě vězeňské cely v minus sedmičce, kde drželi Luisu. Nikde jinde jsem na nikoho nenarazila. A navíc – Lucce se také podařilo opustit stanici téměř bez problémů. To tady nejsou žádné stráže? Jak je to možné?
Najednou jí došlo, že několik apartmánů vedle jídelny bylo spojeno dohromady, sloužíce jako ‚velitelské stanoviště‘ – a inspektorka o této skutečnosti má povědomost, neboť směr, kterým míří zbytky jejích rychle schnoucích stop, tomu nasvědčuje.
To ‚velitelské pracoviště‘ se skládá ze sedmi modulů, uvažuje Lenka horečně, přičemž levé a pravé dveře toho vstupního modulu umožňují ten kruhový průchod. To znamená, že kdybych… Ale ano, to bude asi nejschůdnější řešení…
Lenka běží opatrně klikatou chodbou směrem k jídelně. Pořád je ve značné výhodě – inspektorka o ní neví, kdežto ona je si vědoma skutečnosti, že může na inspektorku narazit. Ale už je skoro na místě. Dveře do jídelny nechává po levé ruce a tiše jako kočka se blíží ke vchodu velitelského pracoviště. Vstupní modul je prázdný. Lenka v duchu zajásala, protože jejímu plánu nikdo nebrání. Zamkla pravé dveře a zámek opatřila svým osobním kódem se supervizorskými pravomocemi. Pak opatrně vstoupila do levých dveří. I druhý modul je prázdný. Podle zdi se blíží ke třetímu modulu a pak ke čtvrtému – ústřednímu, kde se nalézá komunikátor a další ovládací zařízení stanice, instalované sem skupinou Baala Segula, neboť – jak aspoň my víme – padlým andělům se nepodařilo získat od svých zajatců ani jeden osobní kód s vyššími pravomocemi.
Nahlédla letmo do pátého modulu a rychle uskočila stranou, zahlédnuvši v něm alabastrově bílou postavu vetřelčinu. Opatrně zavřela dveře a zamkla je stejným způsobem, jako dveře u druhého východu ve vstupním modulu. Teď je vetřelkyně uzavřena tak, že má k dispozici jen dva moduly – odpočinkovou místnost a koupelnu – přičemž do toho nejdůležitějšího, odkud by si eventuálně mohla opatřit pomoc, nemá přístup.
Lenka ještě chvíli postála u pravých dveří. Když se z druhé strany ozvalo divoké bušení, jehož zvuk je tlumen vynikajícími protihlukovými vlastnostmi stavební hmoty, odpověděla stejným způsobem, aby neznámou trochu vydráždila, a pak se odebrala zpět k výtahům. Sjela do přízemí a spustivši sirénu svolala své ‚ovečky‘ do Informačního střediska.
Nutno podotknout, že bývalé zajatkyně i dozorkyně – pokud nechtějí – už po stanici nemusejí pobíhat v rouše Evině, neboť Lenka, ovládnuvši výrobní automaty stanice, pořídila každé dívce oděv podle jejího gusta. Na druhou stranu ovšem nutno přiznat, že mnohé z nich oděv odmítly, inspirovány jejím příkladem, ačkoliv nejsou bioenergeticky senzitivní a nahota pro ně nemá obranný efekt.
„Děvčata,“ spustila jako obvykle francouzsky, využívajíc služeb své ‚tlumočnice‘, „máme tu nevítanou návštěvu. Chtěla bych vás proto důrazně upozornit, abyste se vyhýbaly jedenáctému patru, neboť se mi podařilo uvěznit ji ve dvou modulech bývalého velitelského stanoviště. Je sice pravda, že bez mé asistence nemá šanci se odtamtud dostat – tedy usuzuji aspoň podle toho, že nedisponuje supervizorskými pravomocemi. Ale její nebezpečnost spočívá v tom, že je to – aspoň usuzuji podle bílé barvy pleti – čistokrevná mimozemšťanka ze skupiny Baala Segula, která přišla zřejmě kontaktovat doktora Azizilla. To znamená, že ona se bude snažit dostat na svobodu jakýmikoliv prostředky. Na to nesmíme zapomínat!“
„Dobře, ale asi bychom měly provádět inspekci těch dvou modulů,“ doporučuje spolupracující Harlotová. „Kamery tam jsou, nemýlím-li se…“
„Dobrý nápad,“ souhlasí Lenka. „Jdeme na to…“
Zasedla k jednomu komunikátoru v Informačním středisku a vyhledala zobrazování vnitřních kamer. Snadno pak nastavila souřadnice oněch dvou modulů, ve kterých našla vězení neznámá vetřelkyně.
„Nu, prosím… Zatím se tu prochází jako lev v kleci,“ konstatuje Lenčina tlumočnice. „Uvidíme, oč se bude snažit dál…“
„Na to teď není čas,“ oponuje Lenka. „Je sice hezké, že jsme ji zajaly, ale předpokládám, že Baal Segul bude od ní v nějaké rozumně době očekávat zprávy. Těch se ovšem nedočká – a začne pátrat po tom, co se stalo. To znamená, že budeme asi poctěny nějakou další ‚vzácnou‘ návštěvou. Budeme tedy muset hlídat teleportační sál.“
„To je sice možné,“ přitakala supervizorka, ale vzápětí dodala: „Nesmíme však zapomínat, že Baal Segul (pod Lenčiným vlivem už nedodává ‚budiž velebeno jeho jméno‘ ani jiné podobné devótní průpovídky) není zase takový hlupák, aby posílal své lidi na zdejší základnu cestou, která se mu tak nějak… jak bych to řekla… neosvědčila…“
„Hmm, dejme tomu…“ medituje nahlas Lenka, „ale… kudy jinudy by se sem jeho agenti dostávali?“
„To… nevím… Někudy vnějškem?“ uvažuje supervizorka. Přesněji by to asi věděla Harlotová.“
„Jdeme za ní!“ rozhodla Lenka. „Okamžitě!“
Poručice Harlotová, jako spolupracující důstojnice, má právo obývat apartmá v 6. patře hlavní budovy podobně jako původní ‚delikventky‘ a řadové ‚dozorkyně‘. Dokonce ani nemusí chodit s koulí u nohy. Jediný rozdíl spočívá v tom, že nemá právo na žádný oděv.
„Jdeme na poradu, Maggie,“ oznámila jí Lenka ještě ve dveřích, což její tlumočnice briskně přeložila.
„Ano? A o čem?“
Poručice jeví známky nepokoje.
„Jakými cestami lze stanice dosáhnout, vyloučíme-li teleportační sál?“
„No, jak… Buď z velkého letiště po cestě, kterou přijíždí autobus s delikventkami – ale to vás asi moc nezajímá… A letecky vlastně odkudkoliv – helikoptéra může přistát na kterémkoliv letišti určeném kdysi pro místní diskoletovou dopravu…“
„Nechápu,“ poznamenává nejistě tlumočnice.
„Ale já ano,“ oponuje Lenka „Mně je to naprosto jasné!“
„Dobře – jasné… Ale co to pro nás znamená?“
„To znamená,“ vysvětluje Lenka, „ že musíme zapnout vnější ochranu a nad celým územím vytvořit abarické pole, aby se sem letadla ani helikoptéry nemohly dostat. Jdu to zařídit raději ihned – dříve, než bude pozdě.“
- × - × - × -
Dva dny uplynuly neskutečně rychle a Lenka, vědoma si očekávaného příchodu asistentky majorky Tussiové, tráví většinu doby v teleportačním sále, majíc po boku svou ‚tlumočnici‘.
„Jak se vlastně jmenuje ta asistentka?“
„Lafittová, myslím… Ano. Poručice Charlotte Lafittová.“
„To zní ale francouzsky, ne?“ ptá se Lenka.
„No… nemýlím-li se, tak ona je z jakési vesnice v Quebecké provincii…“
„Takže ona francouzsky mluví, ne?“
„Nevím,“ odmítá tlumočnice přímo potvrdit Lenčinu úvahu, „nikdy jsem ji francouzsky mluvit neslyšela. Ale to nic neznamená. Tady k tomu v podstatě neměla příležitost.“
„Uvidíme, až se tu objeví… Á – právě se něco začíná dít!“
Opravdu! Kontrolka teleportu signalizuje transport osoby! Nahá Lenka plná očekávání přiskočila k teleportačnímu lůžku. Z druhé strany stojí supervizorka v pečlivě upravené uniformě, zvědavě na ně upírajíc oči, neboť – ač už tady slouží několik let – je na teleportačním sále poprvé, a způsob, jakým má poručice na stanici přibýt, nikdy neviděla. Když se poručice začala zhmotňovat, úplně jí scenérie vyrazila dech. Padla na kolena a jala se úpěnlivě modlit. Arabsky, takže Lenka nerozumí. Avšak z několika málo slov pochopila, že se nemodlí k Baalovi, ale k Alláhovi…
Poručice se zhmotnila v několika minutách a tupě se rozhlíží kolem sebe, hledajíc zřejmě technickou obsluhu teleportu. Místo uniformované pracovnice však vidí na levé straně lůžka Lenku v rouše Evině a zprava klečí jedna z dozorkyň v hodnosti supervizorky a úpěnlivě se modlí…
„Kdo obsluhuje teleport?“ zeptala se chraplavým hlasem.
„Já,“ pronesla Lenka zřetelně francouzsky.
„Vy? Ale – jak to, že jste nahá? Proč na sobě nemáte uniformu techničky?“ spustila poručice spontánně rovněž francouzsky.
Pak si uvědomila, co se právě stalo, a pokračovala ve ‚výslechu‘, nadále užívajíc svou mateřštinu: „Jak to, že nemluvíte anglicky?“
„Protože angličtinu neovládám. Francouzštinu však ano – a myslela jsem, že když pocházíte z frankofonní oblasti Kanady, že to tak bude lepší, ne?“
„Jenže tady je užívání národních jazyků zakázáno! To nevíte? A kdo vlastně jste? Vůbec vás neznám!“
„Tak to jsme na tom stejně,“ zasmála se Lenka, „a to tak i tak… Jedna neznáme druhou – a obě tu jsme, jak nás pánbůh stvořil, no není to psina?“
„Psina… asi ano… Nebo ne? Nevím…“ pronáší poručice váhavě, snažíc si urovnat myšlenky, protože nastalá situace je pro ni naprosto nepochopitelná.
Lenka si po chvíli uvědomila, že ‚povinných‘ deset minut už dávno uplynulo, a navrhla poručici, aby vstala, že ji doprovodí do sprchy.
„Proto taky nemám uniformu,“ poznamenala jakoby mimochodem.
„Dobře, ale kdo vlastně jsi?“ ptá se znovu poručice, přešedši na tykání – a zdá se, že naléhavěji, aspoň podle tónu a zabarvení hlasu, uvědomuje si Lenka.
„Já? Byla jsem sem přidělena minulý týden jako technička teleportu. Jmenuji se Lenka…“
„Nevěřím! Nevěřím, nevěřím,“ protestuje poručice. „Bez znalosti angličtiny přece…“
„Ale klid, paní poručice. Tou slátaninou, která je tu vydávána za angličtinu, umím mluvit taky. Jenže je mi trapné prznit tak krásný jazyk, kterým psal sám veliký Shakespeare, a proto se jejímu užívání vyhýbám, pokud je to možné. Ve vašem případě to možné je – tak…“
„Jaký Shakespeare? Nevím, o kom blábolíš, u velikého Baala – budiž velebeno Jeho jméno?“
Lenka zírá na Kanaďanku s chabými kulturními znalostmi světové literatury jako na přízrak spadlý s jiné planety.
„Myslela jsem, že pro vás je angličtina něco jako druhý mateřský jazyk…“
„Samozřejmě. A co má být?“ utrhla se poručice na Lenku dosti nevraživě.
„No – tak snad byste mohla znát i největšího anglického spisovatele všech dob, žijícího na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, ne?“
„Neznám a nikdy mě takové blbosti nezajímaly, neboť je k práci nepotřebuji. Jen tak mimochodem – máš ty vůbec licenci k přednášení středověké literatury?“
„No tak… sedmnácté století už patří do novověku, avšak já jsem jinak doktorka filosofie a mám oprávnění přednášet literaturu a kulturu od starověku po novověk – aspoň tedy podle diplomu. Nějakou licenci ovšem nemám, bohužel…“
„Vaše chyba,“ obrací Lafittová zpět na vykání. „Když už jste od Global Bureau for Education získala oprávnění ke studiu literatury na universitní úrovni, tak jste si pak měla taky zažádat o příslušnou licenci – a nemusela byste tady skončit jako služba u teleportu. Tak pojďme tedy do té sprchy…“
Lence jde z debilních poměrů panujících v polovině dvaadvacátého století hlava kolem. Aby zakryla své rozpaky, chystá se pomoci poručici vstát z teleportačního lůžka, ale ta svižně vyskočila sama, dříve než jí Lenka svou pomoc stihla nabídnout.
Teprve teď, když ji uviděla v pohybu, si Lenka uvědomila, že paní poručice prošla také docela tvrdou fyzickou přípravou. Má totiž krásně vysportovanou ladnou postavu, podobně jako ostatní tři důstojnice a většina dozorkyň. Do sprchy jde lehkým pružným krokem v závěsu za Lenkou.
Lenka vešla do sprchové kóje jako první a nastavuje dosti vysokou teplotu vody. Poručice uskočila.
„To jste pustila moc horké… vám to nevadí?“
„Ne,“ odpověděla Lenka lakonicky a teplotu vody poněkud snížila.
Sprchují se spolu… Lenka pečlivě roztírá houbičkou sprchový gel po Charlottině těle a pak ji žádá o tutéž službu, očekávajíc, co se bude dít.
Paní poručice je sice zpočátku poněkud zmatena, avšak Lenčina žádost je pronesena tak sugestivně, že se nakonec podivnému pořádku přizpůsobila. Sprchují se dlouho. Lenka mistrně střídá teplou a studenou vodu, což, jak se zdá, poručice s povděkem přijímá a vůbec ji nezajímá, jak dlouho s ní míní Lenka pod sprchou zůstat.
„S kým střídám službu?“ zeptala se konečně.
„S poručicí Harlotovou,“ odpovídá Lenka mechanicky.
„Zrovna s tou… Strašně ji nesnáším! No, ale… Co se dá dělat…“
Teprve teď si Lenka uvědomila, že Harlotová se o Lafittové nevyjadřovala příliš lichotivě a že asi nastanou problémy.
Škoda. Možná, že bych ji dokázala získat na naši stranu… Z fyziognomického hlediska jsme si dosti podobné a docela jsem doufala, že bychom mohly být i kamarádky… Harlotová to zřejmě dost zkomplikuje… uvažuje horečně Lenka, vymýšlejíc další vhodný postup.
„Tedy… řeknu vám,“ ozvala se po chvíli opět poručice, „v té sprše bych s vámi vydržela klidně až do zítřka, jak je to příjemné. Ale asi bychom měly skončit. Za půl hodiny přebírám službu, ještě nejsem upravená – a Harlotová je pěkná mrcha. Od té se dá nadít čehokoliv…“
„Myslím, že to nebude tak žhavé,“ snaží se ji uklidnit Lenka. „Nejprve se osušte, pak si myslím, že bychom se měly trochu blíže seznámit, protože mi připadáte velice sympatická. Jen tak mimochodem… Ona o vás Harlotová mluví podobným tónem. Copak jste si navzájem udělaly – tedy – pokud to není tajemství. Opravdu bych nerada vyzvídala…“
Poručice je z Lenčiny řeči konsternována podobně, jako účetní šikovatel Vaněk, když se ho Švejk znenadání zeptal, čím je v civilu. Protože – aby se obsluha teleportu – tedy nějaká seržantka – takovým důvěrným tónem vnucovala do soukromí důstojnici, to opravdu nemá obdoby! Lafittová na ni vytřeštila oči jako na zjevení a chvíli přemýšlí, zda vůbec – a co má vlastně odpovědět… Nakonec neřekla nic. Jako hypnotizovaná vyšla ze sprchy a automaticky nastavila své rozkošné nahé tělo proudu horkého vzduchu, aby se osušila.
„Tak co? Můžeme?“
„Jo,“ odpověděla úsečně Lafittová a vyrazila – stále v Evině rouše, ostatně stejně jako Lenka, směrem k výtahům. Ani ji neudivilo, že jí seržantka – obsluha teleportu! – nenabídla žádný oděv…
Lenka navolila svůj osobní kód na klávesnici prvního výtahu a vyvezla Lafittovou – k jejímu údivu i zděšení – do třetího patra.
„Jsme na místě, pojďte,“ vyzvala ji měkce, když se dveře výtahu otevřely.
„Kde to jsme? Tady to neznám…“ zvolala vyděšeně poručice, když se rozhlédla – a zjistila, že dveře nejsou označeny běžnými a jí známými znaky.
„Klid, klid, paní poručice, hned se všechno dozvíte. Pojďte laskavě se mnou…“
Poručice tedy vyrazila váhavě za Lenkou, která ji vede klikatou chodbou směrem k obvodu budovy. Náhle otevřela jedny dveře a octly se v rozlehlém apartmá tvořeném hned osmnácti šestiúhelníkovými moduly.
„Kde… kde to jsem?“ vydechla poručice nevěřícně.
„Kde byste byla? U mě doma. Jste mým hostem. Posaďte se, udělejte si pohodlí a povězte, co si dáte? Mohu vám nabídnout kávu? Čokoládu? Víno?“
Opravdu! Lenka zavedla poručici Lafittovou do rozlehlého apartmá ve třetím patře budovy, přístupném jen vyvoleným, kde dlouhá léta bydlela se svým manželem Agillem a se svými dětmi. Nutno jen poznamenat, že se jedná o jednu z těch částí budovy, která je přístupná jen pomocí supervizorských oprávnění, kterými nikdo ze skupiny Baala Segula nedisponuje – a tudíž sem nemá za normálních okolností přístup ani nikdo z vedení tábora.
„Tady… vy… b-bydlíte…?“ vykoktala konečně poručice, konsternovaná na nejvyšší míru. „Tak v tom případě tedy kávu, ale prosila bych pořádného smrťáka,“ pronesla Lafittová roztřeseným hlasem, nemohouc pochopit, co se to na stanici během její dovolené stalo a kde se tu vzala ta podivné obsluha teleportu.
Lenka briskně splnila její přání a sobě tedy udělala také kávu, jen tedy ne tak silnou, jako pro svou návštěvnici.
„Ano, tady bydlím,“ potvrzuje Lenka, nesouc ke stolku dva šálky voňavého nápoje. „Ale teď dovolte, abych se představila: Jsem pravnučka astronavigátora, který se zachránil po ztroskotání hvězdoletu dne 30. června 1908 v povodí Podkamenné Tunguzky na Sibiři. Jmenuji se Lenka a mým manželem je Agill, jeden z lékařů mimozemské expedice vedené Jošuou.“
„Jakým Jošuou? Neznám…“
„No tak – zdá se, že Baal Segul zapracoval se svou skvadrou a se svými přisluhovači na změně historie opravdu důkladně. Nevím, zda se George Orwell v hrobě chechtá blahem, nebo otáčí hrůzou, ale jeho ‚Ministerstvo Pravdy‘ určitě lépe nepracovalo…“
„Žádného Orwella neznám, ale… Tím Baalem Segulem… myslíte boha Baala, budiž velebeno Jeho jméno?“ zeptala se s úzkostí v hlase poručice.
„Ano, toho právě myslím. A nemohu o něm říci nic lichotivého – tedy po rozhovorech s doktorkou Tanymoiallou, kterou pro rebelii vyloučil ze své expedice před asi čtyřmi tisíci lety v Jeruzalémě.“
„No… a co jako já s tím? Přece…“
„Co s tím? Tak asi takhle,“ spustila Lenka trochu oklikou, „já jsem se vrátila z delší cesty časem, ale trochu více do budoucnosti, než bylo zdrávo. A zjistila jsem, že vlády nad světem se ujal právě Baal Segul. Nevím jak, nevím kdy a navíc se mi nedaří najít nikoho z Jošuovy expedice. Svůj druhý domov mám ve Střední Evropě, ale tam jsem byla zatčena a byla jsem deportována sem. Odůvodnění: Pohybovala jsem se po území tzv. ‚Civilizované Zóny‘ bez identifikačních znaků a neumím anglicky.
Samozřejmě, že když jsem zjistila, jaké na Zemi panují poměry, nijak mě to nepotěšilo. A tak jsem začala tady. Využila jsem svých schopností a znalostí – a zmocnila jsem se nejprve zajateckého tábora a pak i celé stanice. Jenže je v tom háček: Jsem tu sama proti všem – tedy aspoň proti všem za hranicemi stanice. Část obsluhy stanice a arabské dozorkyně, které jsou tady drženy jen strachem ze svých rodin – takže jsou to vlastně také zajatkyně, které tu dozorují na základě hesla ‚Rozděl a panuj‘…“
„Moment, moment,“ zaráží poručice Lenku, „to je na mě trochu moc a zdá se mi to nepřehledné. Chcete tím říci, že jste se zmocnila vlády nad táborem i nad stanicí?“
„Ano, to je přesné. Dokonce se mi podařilo zajmout šéfa stanice dosazeného sem Baalem Segulem a následně i jeho agentku, kterou sem před pár dny speciálně poslal.“
„Hrůza! To nedopadne dobře!“ děsí se poručice.
„Hmm… záleží na tom, zda vás přesvědčím ke spolupráci. Druhá důstojnice nám tady dost citelně chybí…“
„Jak to? Vždyť vedle té mrchy Harlotové (Lenka si všimla, že Lafittová vyslovila její jméno se značným despektem) tady mají být ještě Inge a Petra, ne?“
Jestliže Lafittová mluví o Harlotové jako o mrše, zatímco na Tussiovou a Barnesovou se odkazuje křestními jmény, mám obavu, aby můj záměr záhy neselhal.
Lenka zatím mlčí, ale její šedá kůra pracuje na plné obrátky.
„Aspoň mi řekněte, jak vás mám oslovovat,“ pronesla Lafittová jako by mimochodem, snad jen proto, aby prolomila nepříjemně dlouhé mlčení.
„Ach, asi jste to přeslechla. Jmenuji se Lenka a přátelé o mně dost často mluví jako o Antické Bohyni…“
„Sice nevím, co znamená termín Antická Bohyně,“ poznamenává nejistě Lafittová, „ale zní to zajímavě…“
Lenka jen nevěřícně protočila panenky. Když se z nového šoku trochu vzpamatovala, pustila se do dalšího vyjednávání.
„Věc se má asi tak: Harlotová s námi sice spolupracuje, ale v podstatě jen pod hrozbou přísného trestu. Tussiová a Barnesová spolupráci odmítly vůbec, takže jsou zavřeny dole ve vězeňských celách. Jenže Harlotová nám potvrzuje bezproblémový chod stanice a tábora už nějak neúměrně dlouho – a my bychom ji potřebovali vystřídat. Rozumíte?“
„No… začínám tomu rozumět… Harlotová tedy… no, ale… Mohla bych mluvit s Inge?“
„Myslím, že by to neměl být problém. Pojďte se mnou…“
„Takhle? Vždyť já jsem… úplně nahatá – a to dokonce od samého příchodu. To přece…“
„Klid, já jsem přece taky úplně nahá – a konec konců – Tussiová rovněž…“
Lafittová tedy Lenku váhavě následuje do výtahu a sjíždějí do sedmého suterénu. Pak ji Lenka vede klikatými chodbami k majorčině cele. Cestou má Lafittová možnost vidět, že některé cely jsou obsazené bývalými zaměstnanci stanice, ale většina cel zeje prázdnotou. Zajatci jsou umístěni tak, aby každé dvě obsazené cely byly hodně daleko od sebe, uvědomuje si Lafittová. Samozřejmě, že jí neunikla ani skutečnost, že všichni zajatci jsou vysvlečeni úplně do naha a na pravé noze má každý přikovanou kouli.
Asi po deseti minutách se Lenka zastavila před jednou celou a oslovila její obyvatelku hlasitě německy.
„Dobrý den, paní majorko. Vedu vám návštěvu…“
„Inge!“
„Charlotto!“
„Tak si popovídejte, já si tady pro Charlottu přijdu za hodinu…“
Než se Lafittová vzpamatovala z toho, že ji nějaká seržantka drze označila křestním jménem, Lenka zmizela v záhybu chodby a důstojnice osaměly. Jedna ve vězeňské cele, s koulí na noze, druhá na chodbě – ale obě bez rozdílu v rouše Evině…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah