Kolegyně Plachá a Stavinohová se probudily téměř současně po docela klidné noci v neznámé zšeřelé místnosti. Šero je způsobeno zataženými žaluziemi. Žaluzie, ač zataženy, propouštějí však dostatek světla na to, aby se obě dívky mohly v místnosti snadno orientovat.
Sestra Stavinohová (se zlomenou nohou) se jen lehce nadzvedla, aby svou spolupracovnici pozdravila, zato sestra Plachá odhodila pokrývku a bez dlouhého otálení vstala, cítíc se spánkem skvěle osvěžena. Jakmile se chodidly dotkla koberce u svého lůžka, žaluzie se začaly pomalu obracet tak, že je místnost během asi šesti minut plně osvětlena. Venku je totiž už dávno bílý den a dokonce se zpoza mraků prodírá sluníčko. Lehce se protáhla, provedla pár prostocviků a jala se zkoumat zařízení jejich nového útočiště.
Místnost šestiúhelníkového půdorysu je zařízena opravdu komfortně. Dvě pohodlná ergonomická lůžka, stůl, čtyři židle, pohovka, dvě křesla, podivný přístroj – jakási kombinace počítače a televizoru, a další nábytek – prosklená knihovnička obsahující několik svazků psaných sice latinkou, ale jí neznámým jazykem, skříně… avšak jejich uzavírání a otevírání je pro ni záhadou. Dvě stěny jsou opatřeny dveřmi. Jedny jsou zavřené – a sestra Plachá se marně snaží zjistit, jak funguje jejich zavírací mechanismus, druhé jsou pootevřené – a zde nalézá komfortně vybavenou koupelnu a toaletu.
Jednu ze šesti stěn pak tvoří obrovské zrcadlo. Teprve při pohledu do něj si sestra Plachá uvědomila, že je dosud úplně nahá, avšak nemá představu, jak by se mohla k nějakému oděvu dostat.
„Tedy, Plašando, v existenci nějaké organizace TERAGO jsem nevěřila,“ spustila sestra Stavinohová uprostřed její ‚pátrací akce‘. „Domnívala jsem se, že je to zase nějaký výmysl GG. Nakonec se ukazuje, že TERAGO opravdu existuje a dokonce jsme – jak se zdá – pod jejich ochranou.
„Prosím tě, jak jsi přišla zrovna na TERAGO?“ ptá se její kolegyně roztržitě, byvši vyrušena ze svých výzkumů.
„Tak se podívej na strop… No, prosím tě, co že tady bezcílně pobíháš, jak tě veliký Baal – budiž velebeno jeho jméno – stvořil?“
„Tak mi nějaké oblečení sežeň, když jsi tak chytrá!“ odsekla sestra Plachá nevraživě, hledíc při tom upřeně na strop, jak jí kolegyně doporučila.
Po chvíli spatřila na stropě podivný emblém, v němž se neustále pomalu objevuje písmeno po písmeni nápis TERAGO, a po chvíli opět písmeno po písmeni mizí.
„Hmm, jak je vidět, tentokrát si GG nevymýšlí, ale určitě to nebude Terrorist Agents’ Organisation, jak je to jejich jméno vykládáno. Už proto ne, že se nás zastali proti ohavnému komplotu…“ medituje sestra Plachá nahlas.
„No, to budeš mít asi pravdu, ale musíme nějak zjistit, co ta zkratka ve skutečnosti znamená,“ uvažuje dále sestra Stavinohová, vstávajíc rovněž z lůžka, což se jí vzhledem ke zlomené noze daří poněkud obtížněji. „Bylo by přece jen divné být pod ochranou teroristických agentů…“
Úvahy obou kamarádek byly přerušeny lehkým cvaknutím a vzápětí otevřením dveří, se kterými si před chvílí sestra Plachá nevěděla rady. V nich se objevila svěží pohledná blondýnka v jednoduchých bílých minišatech, sahajících jí s bídou do třetiny stehen, a s hlubokým výstřihem, které zdůrazňují její dokonalé křivky. Zdá se, že je to její jediný kus oděvu, protože pod ním neprosvítá žádné spodní prádlo, a navíc je bosa, k čemuž měkký teplý koberec na podlaze přímo svádí. Obě sestry poněkud zazmatkovaly, obě jsouce v rouše Evině, avšak nově příchozí jejich rozpaky docela samozřejmě ‚přehlíží‘.
„Vítám vás na české základně TERAGO, děvčata,“ pronesla příjemným hlasem doprovázeným milým úsměvem. „Doktorka Kulová informovala náš dispečink, že jste obě zdravotní sestry, což je pro nás velice žádaná profese, takže se nemusíte bát, že byste se u nás nudily. Nejprve však dovolte, abych se představila. Jmenuji se Michaela, jsem ředitelka ochrany stanice, ale pro nedostatek personálu jsem tento měsíc momentálně i ve funkci zdejší průvodkyně.“
„Děkujeme za milé přijetí, paní ředitelko…“ spustila sestra Plachá, avšak byla Míšenkou ihned přerušena.
„Prosím vás, děvčata, tu ‚paní ředitelku‘ si nechejte od cesty. Přátelé mi říkají Míša, ano?“
„V tom případě já jsem Monika,“ přistupuje sestra Plachá na Míšenčinu hru, tisknouc jí podávanou ruku…
„… já Marcela,“ připojuje se sestra Stavinohová, opírajíc se o stůl.
„Copak, copak, Marcelko?“
„Coby… Zlomila jsem si nohu při lyžovačce – no, a paní doktorka Kulová mě vytáhla z bytu, ačkoliv mám zůstat aspoň šest týdnů na marodní. Jsem zvědavá, jak svou nepřítomnost doma vysvětlím pojišťovně a…“
„Aha. Klid, to spravíme,“ chlácholí ji Míšenka. „Za pár dní budeš zase běhat jako srnka a žádné formality s pojišťovnou už stejně řešit nebudeš, protože na této základně je ti souzeno zůstat doživotně, nechceš-li skončit v nějakém příšerném lágru…“
„… To platí i pro tebe,“ obrátila se vzápětí k Monice.
„Pokud máte rodiny, tak sem pochopitelně dopravíme i vaše blízké – manžele, děti…“ poznamenala pak k oběma samozřejmě.
„U nás je to jednoduché…“ reaguje se značným váháním Monika na poslední Míšenčinu poznámku. „Rodiny nemáme…“
„O to je to jednodušší,“ poznamenala Míša tichým hlasem, tušíc v Moničině váhání další problém. „Seznámím vás tedy s dnešním vaším programem. Využijeme toho, že jste skoro celý včerejšek a celou noc prospaly, a provedeme vám vstupní lékařskou prohlídku, abychom měli představu o vašem zdravotním stavu. Potom dostanete oběd a odpoledne můžete odpočívat. Zítra ráno vám navrhneme nejvhodnější terapie, pokud by paní doktorka objevila nějaké vážnější zdravotní problémy – to se týká především tvé zlomené nohy, Marcelko. Jenom se omlouvám – podle pravidel Etického kodexu by vás měl vyšetřovat lékař, ale po atentátu na Felixe jsme tu dopadli tak, že máme k dispozici jen jednu jedinou doktorku… No, a po skončení terapeutických procedur vám navrhneme nějaké vhodné pracovní zařazení, které je ovšem dobrovolné – bude záležet na vás, zda je přijmete, nebo zda se samy zabavíte nějak jinak. Souhlasíte?“
„Ano…“ souhlasí váhavě Marcela.
„No… dobře. A ještě… co to tedy ve skutečnosti znamená – to TERAGO?“ zareagovala spontánně Monika.
„TERAGO? To znamená Tutmonda Eduka kaj Rezista AntiGlobala Organizo, ne ten příšerný výmysl GG, který nikdy nevyslovuji, protože by mi pak opravdu ani nechutnalo jíst,“ oznamuje Míšenka poněkud vyděšené Monice.
„Ale… Co to znamená? Já umím anglicky docela obstojně…“
„Asi to není anglicky,“ usmívá se Míšenka.
„Anglicky to není… jak tedy?“
„Esperantem,“ odpovídá Míšenka jediným slovem.
Pak si všimla Moničina vyděšeného výrazu a dodala chlácholivým hlasem: „Klid, klid. Pasivní hypnopedickou lekci dostanete v nejbližších dnech – to abyste rozuměly a abyste si mohly v klidu prostudovat Etický kodex, kterým se tady řídíme. Nejdůležitější jeho pravidla se dozvíte na jedné z přednášek, kterých byste se měly pravidelně zúčastňovat. No – a aktivně začnete mluvit samy za pár dnů po té, není to nic těžkého… Ještě nějaké otázky?“
„N-ne…“
„Výborně. Začneme tedy tou prohlídkou,“ navrhuje Míšenka. „Pojďte laskavě se mnou, zavedu vás do vyšetřovny… Marcelko, pokud chceš, mohu tě tam odvézt.“
„Takhle?“ protestují obě kolegyně unisono. „Bez oděvu?“
„Nu, co? Vždyť se zas tak moc neděje,“ oponuje Míšenka. „Kdybyste někam cestovaly letadlem, tak byste také proti nahotě nemohly protestovat…“
„Jenže…“
„No, dobrá…“ pronesla Míšenka záhadně.
Jedním navyklým hmatem rozepla svoje šatečky a svléknuvši se, odhodila je do jakéhosi otvoru v jedné ze stěn.
„Tak jdeme. Snad vám to teď nebude divné,“ usmála se spiklenecky na obě dvě své chráněnky, stojíc před nimi hrdě v plné nahotě jako řecká bohyně Afrodita.
Monika s Marcelou už nic nenamítají a vyrážejí za ní dlouhou širokou chodbou. Tempo samozřejmě určuje Marcela, odmítnuvši dopravu na vozíku z důvodu udržení si kondice.
„Schodiště slouží pouze jako nouzový únik,“ informuje Míšenka své svěřenky, vedouc je k výtahu. „To jen, abyste náhodou někdy neprovedly nějakou nepředloženost…“
„Proč nepředlo…“
Monika svou otázku nedokončila, protože v té chvíli se dveře výtahu otevřely – a v něm cestují dva muži v montérkách!
Míšenka bez rozpaků vstoupila dovnitř, avšak Monika s Marcelou zůstaly stát před otevřenými dveřmi jako opařené.
„No tak, děvčata, nezdržujte…“ nabádá je Míšenka. „Já vás nerada nutím ke spěchu, ale tady Kája s Rudou mají čas přesně vyměřen, protože žijí ve dvou identitách, takže se prohřešků proti Etickému kodexu občas nevyvarujeme…“
„Jenže my jsme – to…“
„Jak vidíte, já jsem taky to… a nevadí mi to. Prosím vás, nastupte, ať můžeme pokračovat, ano?“
Přesto ještě chvíli trvalo, než se dívky odhodlaly do výtahu nastoupit. Konečně se tak stalo. Dveře se zavřely a výtah se vydal dále směrem dolů.
„Co se stalo?“ pozeptala se Míšenka jednoho z údržbářů.
„Vítr hnul zřejmě anténou a paní generální se nezdál příjem impulsů dost intenzivní. Museli jsme to na střeše trochu upravit. Jenže se jednalo o neplánovaný zásah – takže máme opravdu nejvyšší čas! Ráno musíme do služby – a nebylo by dobré, kdyby…“
„Ano, rozumím,“ přerušila je Míšenka, „ještě štěstí, že vás máme, chlapci. Až bude příhodnější chvíle, ráda bych si s vámi popovídala. Prý jste zachytili další dvě z nás, je to pravda?“
„Ano, je, ale zmizely nám. Druhého dne se na smluveném místě už neobjevily…“
Pro Moniku a Marcelu záhadný rozhovor skončil zastavením výtahu.
„Vystupujeme, děvčata,“ upozornila Míšenka své chráněnky.
Stalo se. Vzápětí se dveře výtahu opět zavřely a oba muži odjeli zřejmě někam níž, zatímco Míšenka vede své chráněnky opět kamsi dlouhou chodbou. Pojednou otevřela jakési dveře.
„Jsme v prvním patře, v přísálí jedné z přijímacích vyšetřoven,“ oznamuje jim Míšenka. „Podle Etického kodexu byste měly být vyšetřeny každá zvlášť, neboť nejste ani zajatkyně ani delikventky, ale protože paní doktorka žije rovněž ve dvou identitách a nemá času nazbyt, ráda bych vás požádala, abyste souhlasily s vyšetřením společným…“
„Co se dá dělat…“ povzdechla si Monika.
Marcela jen přikývla.
„Tak, pojďte dál… Zatím se jedná o prohlídku orientační. Důkladné vyšetření vás stejně nemine, ale to až budeme mít laboratorní testy a podobně. To víte, pracujeme tady řadu let jen v provizoriu…“ omlouvá se znovu Míšenka.
Dveře vyšetřovny se otevřely – a obě sestry vyjeveně zírají na svou představenou – doktorku Kulovou!
„Vítám vás, děvčata,“ hlásí se k nim doktorka srdečně. „Jsem ráda, že jste se sem dostaly v pořádku. To víte, až k bráně jsem vás dovést nemohla, protože to byla taková opravdu ‚hurá‘ akce, nic nebylo připraveno – a já jsem vás opravdu nechtěla nechat na pospas těm gaunerům. Však víte, jak dopadl chudák Fötzlein…“
V té chvíli se Monika s Marcelou nezadržitelně rozchechtaly – a doktorka kupodivu s nimi.
„No, tak… Už dost… dost…“ vyráží doktorka ze sebe mezi jednotlivými záchvaty smíchu, avšak cítí, že ani ona sama nemá na to, aby se smát přestala.
I Míšenka se nechala ke smíchu strhnout, aniž by věděla proč. Aspoň se mohla zase jednou sama na vlastní kůži – pardon, bránici! – přesvědčit, že smích je opravdu nakažlivý…
„No, moc času opravdu nemáme,“ medituje doktorka dívajíc se ustaraně na hodiny. „Budeme rády, dáme-li dohromady aspoň anamnézu. Děvčata, máte některá z vás nějaké závažnější zdravotní potíže? Vážné úrazy, chirurgické zákroky nebo tak něco podobného?“
„Kromě té mé zlomené nohy snad ani nic,“ uvažuje Marcela nahlas.
„Jak to, že ne?“ oponuje Monika. „Obě jsme přece po adnexectomii. Zdravé vaječníky jsme si nechaly vyoperovat pro GPRI, Ltd. Tedy, ono je těch firem na umělou výrobu dětí víc, ale GPRI má nejpřijatelnější podmínky, dodávají nám pravidelně chybějící estrogen a dobře platí.“
„Pravda. Jejich agenti u nás dělali nábor loni v srpnu a tehdy se nás přihlásilo osm,“ doplňuje Moniku Marcela. „Jenže teď bude ta renta propadat, když… Těžko je donutíme, aby nám platili, budeme-li pod ‚ochranou‘ TERAGO, což je pro ně teroristická organizace…“
„No… Tedy nevím, nevím, co si mám o vás myslet, děvčata,“ kárá je doktorka Kulová téměř mentorským tónem. „Zdravé vaječníky si necháte vyoperovat – vlastně se necháte zmrzačit. Za peníze… A pro globální instituci…“
„Jenže – ono to dnes jinak ani nejde. Z čeho máme platit ty nehorázně úročené hypotéky, nesmyslné poplatky na zprivatizovaných přechodech a mýtné na soukromých chodnících…“ oponuje Monika. „Tím, že jsme se zúčastnily náborové akce GPRI, Ltd., nasmlouvali s námi ještě deset let veškeré zdravotní péče zdarma, včetně léků. To taky není k zahození. Jenže teď asi o všechny ty výhody přijdeme…“
„Proč? Jelikož jste nám pomohly, tak se o vás postaráme po všech stránkách,“ uvádí Míšenka věci na pravou míru.
„Budete pod neustálým lékařským dohledem – zdarma, pochopitelně – zvláště tedy, když jste prodělaly adnexectomii. Dost možná vám naklonujeme příslušné tkáně a vaječníky vám vrátíme. To ale záleží na výsledcích opravdu podrobného vyšetření, kterému vás v nejbližších dnech podrobím,“ doplňuje Míšenku doktorka Kulová.
„Nejprve však musíme dát do pořádku tu Marcelinu nohu,“ upozorňuje Míšenka doktorku.
„Jo, pravda – to musíme udělat okamžitě,“ souhlasí doktorka. „Ukaž, odeberu ti krev a vedle v přípravně odevzdej moč, aby mohli v laboratoři připravit podle výsledků potřebná xenofarmaka…“
„Proč ne autofarmaka? To je přece rychlejší – nemýlím-li se,“ oponuje Míšenka.
„No – to je pravda, ale Marcela nemá vaječníky – to znamená, že její krev ani moč pak neobsahují ani stopové množství jejích vlastních pohlavních hormonů, takže to jinak nejde. Místo tří dnů bude tedy léčba trvat asi týden. Co se dá dělat? Jen tak mimochodem – děvčata ani nemenstruují, chápeš to? Do rozhodnutí, co s nimi dál, nebudeme mít od nich ani plnohodnotný biologický materiál…“
Míšenka jen přikývla na souhlas. Počkala, až doktorka odebere Marcele krev, a po rozloučení všechny tři opustily vyšetřovnu.
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – pondělí 12. března 2142
Ukazuje se, že Dita měla pravdu. Teprve dnes se objevila v naší ulici neznámá mladá žena a rozhlíží se po domech.
Zavolala jsem si Ditu.
„Zdá se, že je tady ta komisařka…“
„No, ale to se tedy na ni musíme pořádně připravit… Půjčila bys mi nějaké bikinky, které by mi byly? Já tu nic ze své garderoby nemám, a…“
„No, moment…“ napadlo mě přivést její nápad ad absurdum, „co by udělala, kdybychom ji přijaly vysvlečené úplně do naha? Sice nejsem žádná exhibicionistka, ale jde-li o bezpečnost…“
„Ty bys to pro mne udělala?“ zazářily Ditě oči. „O takovou službu jsem se ani neodvažovala tě požádat… A co ta… Luisa?“
„No, mně to nevadí a Luisa to nějak přežije. Víš, ono to bude mít ještě jeden efekt. Až tu komisařku zavedeme do sklepa, a ona tam najde pana štábního v Adamově rouše…“
„Jo, to je pravda,“ ťukla se Dita do čela. „To by byl od nás neodpustitelný prohřešek. Ona musí nabýt dojmu, že nahota je u nás jev naprosto normální.“
Dita strhává dolů své oblečení a ve chvíli stojí přede mnou, jak ji pánbůh stvořil.
„Hlavně se zase nelekni,“ varuji ji následujíc jejího příkladu.
„Čeho bych se jako měla to, lek… Veliký Baale – budiž pochváleno Tvoje jméno! – Ty jsi opravdu ďábel!“ zvolala spatřivši mé nejintimnější tělesné partie.
„Ale ne, neboj. Jsem jenom transsexuálka. Zvykneš si…“
Dita odvrátila ode mne pohled – naštěstí do okna – a znovu se vyděsila.
„Tak! Teď nás našla, jde k brance! Rychle! Postarej se o Luisu, já zatím svléknu děti!“
Luisa se svlékla právě včas. Ozval se komunikátor. (Na venkovní zvonek reaguje, je to součást vnitřního okruhu.)
Pohlédla jsem na obrazovku a ohlásila jsem se.
„Dobrý den,“ ozvala se návštěvnice, „Dovolte, abych se představila. Mé jméno je Hermína Duvalierová a působím jako komisařka HRGO. Přijela jsem ze ženevské kanceláře na přání GSIB a žádám vás tímto o povolení vstupu do vaší nemovitosti a provedení kontroly u vašeho zajatce. Tady je můj průkaz, prosím… Kde máte čtečku?“
Zmateně se rozhlíží po sloupku, na kterém se nachází tlačítko zvonku.
„Průkaz si schovejte, věřím vám. Račte vstoupit, jdu vám naproti…“
Zrušila jsem ochranné pole a otevřela branku. Komisařka vstoupila do zahrady, ale vzápětí za ní se hrnou čtyři zakuklené gorily. Pohotově jsem přirazila branku a vzápětí jsem znovu vytvořila ochranné pole. Trochu jsem svůj zákrok přehnala, takže zakuklenci odletěli přes celou ulici až na protější chodník, zatímco komisařka, která už brankou prošla, byla značnou silou odhozena směrem do zahrady. Padla sice na obličej, ale naštěstí do hluboké sněhové závěje, takže se jí kromě leknutí nic moc nestalo.
Otevřela jsem domovní dveře, vyšla jsem ven a pomáhám jí vyhrabat se z jejího sněhového lůžka, ve kterém tak komicky přistála.
„Veliký Baale – svaté je Tvoje jméno! – vy vycházíte v takové zimě ven… úplně nahatá?“
Mé mužské genitálie přehlíží. Napadlo mě, že se zřejmě jedná o osobu znalou, pracuje-li jako profesionálka v oblasti lidských práv.
„U nás je nahota normální,“ poznamenala jsem jakoby mimochodem, očisťujíc od sněhu její kolena. „Pojďte do tepla…“
Odvedla jsem ji do vstupní haly.
„Odložte si, udělejte si pohodlí, jako doma. A pojďte dál…“
Komisařka bez rozpaků odkládá veškerý oděv včetně spodního prádla, přizpůsobujíc se našim ‚zvyklostem‘ – přesně podle Ditiny předpovědi.
„Posaďte se tady, ke stolu, a povězte, co si dáte? Kávu, čaj…“
„Čaj bych prosila. Hodně horký a s citronem…“ vyráží ze sebe drkotajíc zuby. „Musím se trochu zahřát, venku je příšerná zima!“
Není důvod její přání nesplnit. Dita, která se za ten týden už obstojně vyzná v obsluze automatu, se ujala ‚kuchyňských prací‘ a donesla kouřící konvici i šálky pro celé osazenstvo.
„Přišla jsem,“ spustila komisařka po chvíli, z pověření GSIB, jak už jsem uvedla před tím, abych vydala svědectví o tom, zda zacházíte se svým zajatcem podle mezinárodních konvencí. Jinak by nebyla možná dohoda o výměně zajatců.“
„Cožpak o to, my s panem štábním zacházíme jako v rukavičkách – o tom se budete moci přesvědčit. Otázkou však je, zda také GSIB zachází nápodobně s mým manželem,“ vmetla jí Dita do tváře docela jízlivě.
„Vy o tom pochybujete?“
„Pochybuji – a docela právem,“ stojí na svém Dita. „Víte, slečno komisařko, ono se o praktikách GSIB a GIA vypráví ledacos – a já silně pochybuji o tom, že jsou to všechno lži, rozumíte mým obavám?“
Já jsem se do jednání zatím nezapojila – konec konců – Dita je »současná« - předpokládám tedy, že ví, co si může a nemůže dovolit. Zatím jen zjišťuji, že angličtinu ovládá opravdu skvěle. Není to takový ten newspeak či neolekt, jak ho George Orwell popisuje ve svém románu »1984«, který jsem hodně slyšela tam v tom saharském lágru. Je vidět, že jí hodně používá.
„Máte možná pravdu, ale to já vám opravdu nemohu zaručit…“ povzdechla si komisařka tak trochu zkormouceně.
Buď je dobrá herečka, nebo s Ditou a její rodinou opravdu soucítí – to skutečně neumím zatím odhadnout. Možné je obojí…
Čaj je dopit a komisařka vstává od stolu: „Ráda bych teď provedla inspekci. Zaveďte mě prosím k vašemu zajatci, ano?“
„Zajisté… Jdeme…“
„Ještě moment… Vezmu si kabelku s dokumentační technikou…“ oznámila komisařka směrujíc své kroky nejprve do vstupní haly.
Pak teprve jsme vyrazily ke schodům do sklepa, přičemž jsem si všimla, že Dita návštěvnici neustále pozoruje, jako by ji rentgenovala. Došlo mi, že ji vlastně hlídá, aby někam nepozorovaně neumístila nějaké sledovací zařízení, a svou novopečenou kamarádku jsem napodobila. Děti zůstaly v pokoji pod němým dohledem Luisiným.
Komisařka je docela ‚kočka‘, své tělíčko zřejmě často trápí v nějaké posilovně, protože ho má pěkně vypracované. Svůdné křivky prsou i boků, ploché bříško a jemně vyrýsované svaly na pažích i nohou vydávají o tom jasné svědectví. Docela mám pocit, že je nahotě na veřejnosti zvyklá, a to nejen kvůli tomu, že často létá. Pakliže značná část jejích ‚klientů‘ posupuje stejně, jak nám dnes předurčila Dita, tak jí konec konců nic moc jiného nezbývá. Sleduji každý její pohyb ‚zrakem ostřížím‘ a hlavně dávám pozor, aby cestou něco jako neztratila. Zvlášť důležité jsou momenty, kdy svou ruku kradmo přiblíží ke své kabelce, což se dělá hodně často a při tom se snaží, aby to vypadalo jako náhodný nechtěný pohyb.
Je výhodné, že díky mimozemské technice lze i schodiště do sklepa jasně osvětlit – pamatuji se ještě, že před rekonstrukcí našeho domku jsme měly s Nikolkou toto schodiště osvětlené opravdu spoře – slabou 15 W žárovkou – jen tak, abychom se zde mohly hrubě orientovat a nezabily se tu. Ale po rekonstrukci, když nám mimozemští přátelé v domě nainstalovali ve skrytém podzemí rozdílovou elektrárnu, můžeme si dovolit jasné osvětlení po celém domě – včetně chodeb, schodišť, sklepa i půdy.
S tím zřejmě slečna komisařka nepočítala, protože jde nesmyslně pomalu a cestu dolů po schodech všemožně zdržuje. Její nahota jí kromě toho nedovoluje jednat jakkoliv v skrytu, protože každý její – i sebenepatrnější – pohyb jsme schopny s Ditou zaregistrovat – zvláště tedy, víme-li, že by milá komisařka mohla nějakou takovou nepřístojnost provést.
Co by se však stalo, kdybych já nebo Dita – kdyby zkrátka některá z nás něco podezřelého zaregistrovala? Upozorníme komisařku, že o jejím nekalém činu víme, nebo budeme dělat, jako že se nic nestalo, a teprve po jejím odchodu nebezpečný předmět zlikvidujeme?
„Co uděláme, provede-li nějakou nepřístojnost?“ zeptala jsem se Dity polohlasně česky.
V té chvíli se ke mně komisařka obrátila a pronesla docela uraženým tónem: „Je neslušné bavit se v přítomnosti cizince etnickým jazykem. Já ve vaší přítomnosti taky nemluvím francouzsky!“
„Klidně můžete,“ opáčila jsem zcela samozřejmě jazykem Molièrovým. „Ovládám francouzštinu stejně dobře, jako svou mateřštinu. Další připomínky?“
„Cože? Vy máte na francouzštinu licenci?“
„Ne, jsem samouk…“
„Takže vy… Vy jste se naučila francouzsky… bez dovolení?!“ Komisařka na mě vyvalila údivem – a možná i pohoršením – oči.
„Jistě… A kromě toho i esperanto, latinsky, řecky, německy, rusky, srbsky, polsky, italsky, španělsky, portugalsky, švédsky, finsky, maďarsky, arabsky, persky, čínsky, japonsky…“
Komisařka strnula. „Za takovou drzost se budete zodpovídat! O to už se postarám!“ zvolala nakonec docela rozhořčeně. „S takovým porušením zákonů o hospodářské soutěži jsem se v životě ještě nesetkala. Zvlášť tedy to esperanto vás bude mrzet! Vždyť je to zakázaný jazyk užívaný tajně teroristy! Ale – konec konců, nedivím se. Vy mezi ně zřejmě taky patříte, když jste si dovolily drze unést důstojníka GSIB…“
V rozčilení na mě mluví svou mateřštinou, naprosto neberouc v úvahu Ditinu přítomnost.
„Mám takový dojem, slečno komisařko, že právě teď porušujete zásady, o kterých jste mě před momentem poučovala,“ přepnula jsem opět docela automaticky do angličtiny, využivši momentu, kdy se nadechovala k další litanii.
„Ach, ano, promiňte,“ obrátila se i ona anglicky k Ditě. „Nechala jsem se unést… Neovládáte vy náhodou taky esperanto?“
„Ne… Co to je?“ zeptala se vyděšeně Dita.
„Hmm, to nic… Jenom mě to tak napadlo. Ale pojďme se konečně podívat na toho vašeho zajatce. Kde ho vlastně máte?“
Vedeme komisařku dále po schodech dolů bedlivě kontrolujíce každý její pohyb. Mám takový dojem, že si naši obezřetnost docela nepříjemně uvědomuje. Neustále se ošívá, její ruka občas zabloudí jakoby kradmo ke kabelce, ale hned ji zase oddálí…
Blížíme se ke dveřím a blíží se také jeden z nejkritičtějších momentů naší cesty, se kterým komisařka zřejmě počítá, protože její ruka teď na kabelce spočívá. Zřejmě uvažuje tak, že při otevírání dveří naše pozornost ochabne. Dveře naštěstí nejsou zamčeny – stačí jen stisknout kliku, což mohu udělat snadno po slepu, přičemž z komisařčiny ruky nemusím spouštět oči. Kromě toho – Dita taky bedlivě sleduje každé její hnutí, takže vetřelkyně opravdu nemá šanci cokoliv ‚jako‘ ztratit.
Vedeme ji do jedné kóje, kterou jsme pro svého zajatce provizorně vybavily docela komfortně. Přivítal komisařku v Adamově rouše, pravda, avšak neválí se tam na betonové podlaze nebo na otepi slámy, jak zřejmě komisařka očekávala. Má totiž k dispozici karimatku, stůl a pohodlné křeslo. Ruce má sice spoutané, ale vepředu. Nohy spoutané nemá, avšak jednu nohu má připoutanou dlouhým řetězem k masivnímu kruhu ve zdi. Může se tedy docela volně pohybovat hned po několika kójích, ale ze sklepa nemá šanci utéci. Navíc jsem vybrala místo pro jeho vězení tak, aby sousedilo s kójí, kde je instalován záchod a sprcha, kam jeho řetěz pohodlně dosáhne.
„Myslím, slečno komisařko,“ ujala se tentokrát slova Dita, „že takové podmínky ve vězení můj manžel ani zdaleka nemá!“
„Vaše tvrzení nemohu ani potvrdit ani vyvrátit,“ odtušila komisařka suše.
Pak se obrátila k našemu vězni: „Dobrý den. Jsem Hermína Duvalierová, komisařka HRGO, a mým úkolem je zjistit, v jakých podmínkách jste vězněn. Odpovíte mi, prosím, na několik otázek?“
„Napiš tam, ty CENZUROVÁNO, že mě tady drží, jak mě ten CENZUROVÁNO Baal stvořil, a táhni do CENZUROVÁNO, ty jedna CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO! Zajímalo by mě, kolika CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO mě ještě budou tyhle dvě CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO takhle předvádět!“
Pan štábní zahrnul komisařku, mě i Ditu v jazyce českém i anglickém obrovskou záplavou vulgarismů (představujících názvy pohlavních orgánů, ženštin lehkých mravů a všech možných tělesných výměšků) veřejně nepublikovatelných – a to ani po dvaadvacáté hodině! Naprosto jsem netušila, že jich MŮŽE tolik existovat.
„Promiňte, pane kapitáne, ale já jsem tu přece proto…“ snaží se komisařka trochu zmírnit jeho běsnění.
„Mně je to všechno u CENZUROVÁNO, ty hyeno jedna CENZUROVÁNO!“ spustil pan štábní další sérii nadávek, tentokrát do nich přimíchav obyvatele zoologické zahrady. „Já na ty tvoje CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO…“
Kapitán se proti komisařce rozběhl jako rozzuřený býk, před kterým zamával toreador muletou.
Komisařka v panice uskočila a strhla s sebou i Ditu. Já už jsem však uhnout nestačila a vzhledem k tomu, že komisařka i Dita nejsou ode mne v bezpečné vzdálenosti, nemohu si dovolit vytvořit kolem sebe ochranné pole.
Štábní kapitán na mě narazil plnou silou, takže jsem zavrávorala a upadla na podlahu – ale to mi nezabránilo v tom, abych mu uštědřila mohutnou elektrickou ránu. Tím pádem mě ovšem tvrdě zalehl, a protože je to dvoumetrový kolos vážící hodně přes sto kilo, dalo mi opravdu dost práce vymanit se z pod jeho bezvládného těla.
„Myslím, slečno komisařko, že energie, kterou pan štábní disponuje, je tím nejlepším důkazem o tom nejslušnějším zacházení, jaké můžete po věznitelích požadovat, takže asi od dalších otázek ustoupíte, že? Konec konců – jediné, čeho se od něj můžete reálně dočkat, je další sbírka sprostých nadávek…“ snažím se ji přesvědčit, spontánně ji oslovujíc rovněž ‚slečno‘ podle Ditina vzoru.
„Zřejmě mi nic jiného nezbude, avšak ráda bych učinila ještě jeden pokus o rozhovor,“ míní komisařka.
„Víte, ve vší slušnosti… Nedoporučovala bych vám to. Sama vidíte, jak podrážděně na vás zareagoval…“
„Nu, dobrá, dám tedy na vás – ale… Co mám napsat do posudku?“
„Co byste tam jako chtěla uvést? Na vašem místě bych napsala pravdu: »Je držen ve vyhovujících podmínkách, ubytování, strava a hygiena v normě« – vždyť vidíte, jakou energií disponuje. No, a pár větami můžete vylíčit také to, jak vás přijal. To si myslím, že bude hovořit za vše. S ním teď stejně nemůžete pár dní hovořit, protože jsem ho paralyzovala přes příliš, bude mu tedy trvat delší dobu, než se z toho šoku vzpamatuje. Za to se tedy omlouvám, ale sama jste viděla, že jsem už nemohla nic jiného dělat. On je fyzicky nezvladatelný i v poutech.“
„Dobrá, něco v tom smyslu stvořím…“
Komisařka pochopila, že další možnosti přátelského rozhovoru s panem štábním se asi hned tak nedočká, a má se k odchodu. Obrátila se ke schodům…
„Promiňte, slečno komisařko,“ oslovila jsem ji náhle nevinně, „něco jste ztratila…“
Komisařka strnula jako socha, zatímco jí jsem se shýbla a sebrala cosi se země.
„Mám takové neblahé tušení, slečno komisařko,“ spustila jsem vzápětí medovým hlasem, „že ta vaše mise nemá tak zcela přátelské cíle, jak jste nám na začátku uváděla. Už to, že se sem za vámi pokusily vtrhnout ty čtyři kreatury, nebyla náhoda. Měla jste je sem jakoby ‚nechtíc‘ dostat. Rovněž pak tato štěnice, kterou jste se u nás pokusila nasadit, svědčí o úplně něčem jiném, než o pouhé kontrole našeho zajatce.“
„Vždyť mně to bylo jasné už od začátku,“ rozkřikla se Dita – zdá se, že spíš na mě, než na komisařku. „Pokud mně jsou známa pravidla jednání komisařů HRGO, nejsou – nebo spíš neměly by být – podrazy tohoto druhu ve vaší kompetenci. Ve skutečnosti jste totiž agentka GIA, přiznejte se!“
V té chvíli se komisařce napjaly svaly na rukou i na nohou a šlachy jí vystoupily jako provazy. S hbitostí útočícího chřestýše se vrhla na Ditu a prudkou ranou ji srazila k zemi. Maně jsem si uvědomila, že komisařčino tělo je mnohem dokonaleji vypracované, než jsem si původně myslela, ale na další úvahy v tomto směru mi nezbyl čas, protože komisařka vzápětí obrátila svou pozornost ke mně. To, že mezi mnou a jí leží na zemi bezvládné Ditino tělo, není pro ni žádný problém. Docela samozřejmě jí šlápla pravou nohou na záda, aby byla ke mně blíž, a pak po mně chňapla rukou. Docela neomaleně a tvrdě mě chytla levačkou za pravý prs a přitáhla si mě k sobě. Pravou rukou se rozpřáhla…
Ve zlomku vteřiny, který ještě zbýval, než mi dopadne její omračující rána na sonar, jsem si uvědomila, že nemohu ke své obraně použít elektřiny, neboť útočnice je s Ditou vodivě spojena, což by znamenalo, že část výboje by tedy šla do země přes bezvládné tělo kamarádčino – a vydala jsem tedy ze svého prsu značný nadbytek energie tepelné.
Účinek mé obrany je ovšem strašlivý. Odhalená agentka, naprosto nečekajíc obranu tohoto druhu, zařvala jako raněná lvice, zírajíc naprosto nechápavě na obrovský puchýř, který se jí ve chvíli nalil přes celou dlaň a všechny prsty až po zápěstí. Využila jsem momentu překvapení, prudkou ránou jsem jí skopla pravou nohu s Ditiných zad a současně jsem jí ji silnou elektrickou ranou paralyzovala. Zavrávorala a zhroutila se k zemi.
Sebrala jsem její kabelku a nahlédla dovnitř. No samozřejmě! Zapnutý diktafon nahrávající každé naše slovo, pistole, náramky a ještě spousta drobností – žádná však nepřipomínající běžný obsah dámské kabelky.
Z jejího vybavení jsem tedy použila v první řadě náramky – a to takovým způsobem, že jsem jí připoutala její nezraněnou pravou ruku za zápěstí ke kotníku její nezparalyzované levé nohy. Pak jsem ji dvěma kopanci odstrčila blíže ke zdi, aby nepřekážela uprostřed chodby, a sklonila jsem se k bezvládné kamarádce.
Dýchá… S ulehčením jsem ji zvedla se země a přitiskla ji k sobě, jenže – nereaguje… Zvedla jsem ji do náruče a odnesla ji pod sprchu, kterou užívá pan štábní. Pustila jsem na ni ledovou vodu… Otevřela oči a vyjeveně se rozhlíží kolem.
„Kde to jsem?“
„Nu, kde… U mě, ve svatyni, přece,“ zažertovala jsem.
„U tebe? Ve svatyni?“
Pustila jsem jí na hlavu znovu proud studené vody.
„Aha, ano… Jenže… Co ta… ta… Komisařka! Je to agentka GIA! Takové CENZUROVÁNO odporná jedna smradlavá, slizounka CENZUROVÁNO!“
„Co by… Nic… Támhle leží…“
„Jenže… Co teď bude s mým Maxem? Vůbec ses neměla před ní zmiňovat o tom, že ‚upustila‘ štěnici. Měly jsme ji nechat jít a štěnici zlikvidovat až po jejím odchodu. Teď už je to v CENZUROVÁNO!“
„No tak až zas ne, nemyslíš? Máme další rukojmí, odhalenou agentku… To snad budeme mít větší naději na výměnu,“ snažím se ji přesvědčit. „Dva zajatce za jednoho…“
„Ale kuš!“ utřela mě docela neomaleně. „Vždyť nevíš, co blábolíš!“
„Nechápu, co je špatného na mém návrhu?“
„Všechno!“ odsekla docela vztekle. „Odhalená agentka je pro ně ‚spotřební materiál‘ – v podstatě mrtvá agentka. Sice jsme ji odhalily, ale pes už po ní neštěkne. Nikdo se k ní nebude hlásit, nikdo se nebude snažit ji osvobodit. Nesplnila svůj úkol a navíc se nechala odhalit, nezneškodnila nás, neubránila se – tak co s ní? Jednou odhalenou agentku oni už nemohou znovu nikam nasadit, tak dají od ní ruce pryč.“
„Jenže – ona se ohlásila jako komisařka HRGO, měla tu určité poslání. To nesplnila…“
„No a co má být? Oni ji docela sprostě zapřou! Řeknou, že sem nikoho neposlali…“
„To je hezké – ale pana štábního snad budou chtít vyměnit, ne?“
„Možná… Ale taky je možné, že Max už nežije – a oni sem budou posílat agentky tak dlouho, dokud se některé z nich nepodaří nás zneškodnit a štábního osvobodit,“ spustila Dita další ze svých litanií. „To už se stalo kolikrát, takovéhle podrazy. Nemysli si! Já, jako žena policisty… Vím o tom své, i když on má povinnost držet hubu, dokonce i přede mnou v posteli, jak se mi jednou důvěrně svěřil… Proto také nějaké komisařce nevěřím, i kdyby opravdu pracovala pro HRGO! Vždyť oni si HRGO už dávno obsadili svými lidmi, takže je to taková ‚ochrana lidských práv‘ jen na oko… Aby se neřeklo, rozumíš?“
Dospěla jsem k názoru, že od dob Černého ptáka se svět po právní stránce zase až tak moc nezměnil…
„Hmm, to je mrzuté… Ale – co teď s ní? Musíme se o ni nějak postarat…“
„O tu agentku? Postarat? Nevím, jak… Jenom nám tady bude překážet a smrti stejně neuteče. Je odhalená, takže její sprovození ze světa bude jedním z úkolů další agentky, kterou oni sem pošlou,“ sděluje mi Dita docela samozřejmě. „A, co myslíš, my? My jsme rovněž předurčeny k likvidaci. Já totiž už nevěřím tomu, že můj Max žije. Když na nás poslali agentku GIA, tak to znamená, že už ve skutečnosti s nějakou výměnou zajatců nepočítají. Ne, že by nechtěli, rozuměj – ale oni nemají KOHO vyměnit! Jenže – co teď bude se mnou a s mými ubohými dětmi…“
„No, tak slečnu agentku… Moment! Podle čeho jsi poznala, že je slečna?“
„Protože žádná zaměstnankyně globálních úřadů se vdávat nesmí. To je zakázáno zákonem. A také většina z nich prodala své zdravé vaječníky některé z agentur zabývajících se výrobou dětí. Moc bych se…“
„Moment, moment.“ Přerušila jsem další její výklad, „ty tady teď mluvíš o dětech jako o nějakém zboží, o věcech…“
„No – a co je například ta agentka?“ vrhla Dita směrem k ní nenávistný pohled. „Vždyť to všechno jsou výrobky, jejichž cena spočívá jen ve výcviku. Proč si myslíš, že ji mohou jen tak lehce ‚odepsat‘? Protože je to výrobek ze zkumavky – bez rodiny, bez jakéhokoliv zázemí. Kdyby nám ji nějaký doktor vyšetřil, tak zjistí, že jí vyoperovali vaječníky hned, jak u ní skončila puberta. Taková se nemůže vdát, i kdyby chtěla…“
„A ona to ví, že je ‚odepsaná‘?“
„Samozřejmě, že to ví…“ Dita se na mě dívá, jako kdybych spadla s Měsíce.
„To ale znamená, že tím spíš se o ni musíme postarat. Přece nepřipustím, aby byla zavražděna – dokonce v mém domě!“ oznámila jsem Ditě rozhodně.
„Ále… dělej si s ní, co chceš. Já jsem ti situaci vysvětlila – a myslím, že dost srozumitelně…“
„No, právě – to mě udivuje. Tvůj Max mi nevysvětlil skoro nic – například proč je zakázána jednotka kilogram…“
„He, he… to já taky nevím. Jenom vím, že jsou za to dost tvrdé tresty… řekla bych, že až nesmyslně tvrdé, ale proč – to opravdu nevím…“
„Dobře – a proč tedy víš o metodách výroby dětí i o tom, co stihne tady tu agentku?“
„No – to už jsem ti snad říkala, že pracuji jako registrovaná kojná a že to dělám jen proto, že to byla podmínka k tomu, aby mi byl povolen sňatek, ne?“
„Jo, to ano, ale nechápu, jak to s tím souvisí?“
„Takhle,“ spustila Dita skoro jako někde ve škole na přednášce. „Když jsem se já sama chtěla vdát a mít rodinu, musela jsem podepsat rozsáhlé, asi čtyřicetistránkové prohlášení, že jsou mi známa všechna rizika spojená s plozením a rozením dětí oproti výhodám odoperování a prodání vaječníků, a musela jsem z té slátaniny složit zkoušku. Teprve, když jsem předložila na magistrátě diplom, byl mi sňatek povolen. No – a co se té agentky týče, to zase vím od Maxe, protože on v posteli ‚hubu nedržel‘, ač to měl jako policista předepsané přímo ve služebním řádu. Ještě něco chceš vědět?“
„Zatím už radši nic, prosím tě. Jdi se podívat za dětmi, já se postarám tady o tu agentku.“
Dita se tedy odebrala za dětmi a za Luisou, zatímco já jsem vyklidila další kóji, sousedící s koupelnou a toaletou z druhé strany. Vybavila jsem ji karimatkou, uložila jsem na ni zraněnou agentku a na popálenou ruku jsem jí dala studený obklad. V její kabelce jsem mimo jiné našla injekce se sedativy – aspoň tak byly ampulky popsané. Píchla jsem jí tedy půlku jedné ampulky a počkala jsem, až usne. Druhou půlku dostal pan štábní, kterého jsem uklidila do jeho kóje, a pak jsem se ulehčeně vrátila k Luise, Ditě a jejím dětem.
…
Setmělo se a na bezmračnou oblohu se vyhoupl Měsíc v úplňku.
„Dito…“
„Ano?“
„Podívej… Měsíc v úplňku… Nemají se tady náhodou v tuto noc dít nějaké podezřelé orgie?“
„Pro Baala všemohoucího – budiž velebeno jeho jméno… Musíme pryč! Hned, teď, protože to, co se tu za chvíli stane, nemáme šanci přežít! Lucko, já, já… já mám strach!“
„Tak jen klid, mě by totiž moc zajímalo, proč se mého domku děsí celé okolí. Takže tady zůstáváme, nikam neutíkáme a ničeho se neděsíme, ano?“
„Jenže, Lucko… Já nevím, nevím… Ten velekněz, až se tady objeví… až tady začne provozovat ty svoje čáry…“
„Klid, prosím tě! Kdy že se tady ten velekněz objevuje?“
„O každém úplňku… Pravidelně… Od nepaměti… I můj otec a moje babička – jeho matka – tady ten strašlivý obřad pamatují už jako děti…“
„Dobře – o úplňkové noci… Ale ta je právě teď – a nic se neděje, tak nevyšiluj…“
„Ještě není půlnoc… Od půlnoci do jedné jsou mocnosti zla nejsilnější…“ vydechla Dita, v jejíchž očích se zračí čistá hrůza.
„Pohlédla jsem na hodiny. Za dvanáct minut půlnoc. Tak to jsem tedy sama zvědava, co se tu bude dít za orgie. Pro jistotu jsem rozsvítila světla ve všech místnostech, po chodbách, schodišti, ve sklepě i na půdě – všechna na plno.
„Co děti?“ vyjekla na poslední chvíli Dita.
„Co s nimi chceš dělat? Děti už dávno spí spánkem spravedlivých tady vedle v pokoji, nechala jsem jim svítit jen tlumenou lampičku…“
„Ale… Nejraději bych je uklidila,“ navrhuje Dita. „Někam do sklepa, nebo tak…“
„Na to už je pozdě. Jestli chceš, posuneme tady tu pohovku před dveře a sedneme si na ni.“
„Dobře, aspoň to…“ souhlasí Dita váhavě.
Poslední úpravy jsme provedly pár sekund před půlnocí. Velká ručička se blíží nezadržitelně ke dvanáctce. Dita se posadila vedle mě na pohovku, přitulila se ke mně a drží se mě za ruku jako klíště. Luisa, zachvácena Ditiným neklidem, následuje jejího příkladu a tulí se ke mně z druhé strany. Docela jsem zapomněla, že od onoho odpoledního extempore s komisařkou-agentkou jsme se ještě neoblékly a mačkáme se k sobě na pohovce docela nahé. V ten moment jsem si uvědomila, že čekání na nějakého ‚velekněze‘ v rouše Evině není asi to pravé ořechové, ale už je pozdě. Malá ručička s velkou se spojily…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah