„Tak, začneme,“ spustila Lenka, mluvíc střídavě esperantem, aby rozuměla Barnesová, a francouzsky, aby rozuměla supervizorka. „Zatím jen s mírou, přitvrdit můžeme vždycky. Vyhni se dvorcům a bradavkám a veď rány zatím přes horní partie.“ (Poslední věty pronesla jen francouzsky – pokyny pro supervizorku.)
Karabáč zasvištěl vzduchem a prsa slečny Harlotové jsou poznamenána prvním rudým pruhem. Ačkoliv supervizorka bere v potaz Lenčin pokyn, poručice ošklivě zavyla.
„Už mi věříš?“ zeptala se Lenka kapitánky.
„Jo!“
„A nerozmyslela sis to? Máme pokračovat?“
Ticho.
„Víš co? Zbav Margaretku toho roubíku, ať řve naplno. Třeba si chce Petruška ten koncert vychutnat, jak se patří,“ instruuje Lenka exekutorku francouzsky – což její ‚úřední tlumočnice‘ pohotově překládá do angličtiny.
„Sadistko!“ zařvala Barnesová přeskakujícím hlasem.
„Nač ta silná slova, Petruško? Vždyť sama víš, že to záleží jen a jen na tobě,“ chlácholí ji Lenka medovým hlasem.
„Tak – a pokračujeme,“ obrací se vzápětí k exekutorce, vidouc, že delikventka je zbavena roubíku. „Jo, a můžeš trochu víc přitlačit, ať si to ta holčina opravdu pořádně užije. Kdypak se jí to zase povede, aby byla seřezána přes nahá prsa, že?“
„Au-úúúú-áááá-óóóóóóoh…“ vydala ze sebe slečna Harlotová neartikulovaný skřek po další ráně a její prsa jsou ozdobena dalším rudým pruhem.
Ty pruhy z odpoledního ‚škádlení‘ prsou už jí začaly fialovět, uvědomuje si Lenka.
„Když nemá roubík, měla by rány počítat a děkovat za ně,“ navrhuje Lence tlumočnice.
„Nemyslím, krotí ji Lenka. „To se snad dělá jen v případě, že je počet ran předem stanoven. Tady to však záleží na její kamarádce…“
„… která si to opravdu užívá,“ vstupuje do hovoru další z dozorkyň.
„Proč myslíš?“ zeptala se jí Lenka udiveně. Maně si vzpomíná, že se jmenuje Sarah a že je to jedna z těch, které ji přišly dopoledne oddělit od Luisy.
„Protože jsem ty dvě nedávno přistihla při jejich lesbických hrátkách,“ ujímá se Sarah opět slova, a Lenčina tlumočnice hbitě překládá do francouzštiny.
„Ano? Tak povídej, co jsi zjistila?“
„Mlč, ty CENZUROVÁNO, nebo si to s tebou vyřídím tak, že na to nezapomeneš ani v pekle!“ zařvala Barnesová nepříčetným hlasem, mocně cloumajíc svými pouty.
„Roubík!“
Lenčin rozkaz je promptně splněn. Barnesová je opatřena roubíkem a Sarah je vyzvána k pokračování ve své výpovědi.
„Obrátilas jim role,“ spustila tiše, s obavami hledíc ke kříži s uvázanou nahou Barnesovou, z jejíchž očí šlehají blesky nenávisti.
„Jak – obrátila role?“
„No… Harlotová je dominantní a sadistická, kdežto Barnesová je ve vztahu k ní submisivní a masochistka…“
„No, tak v tom případě jsme to zvolily správně, ne? Barnesovou řezat nemá cenu, avšak teď bude záležet na Harlotové, kdy povolí,“ rozhodla Lenka.
Pak se otočila k nahé delikventce upoutané v krajně nepohodlné poloze na gynekologickém stole a spustila: „Milá Margaretko, jelikož tvá kamarádka selhává ve své funkci – nebo věz, že ten případ z internačního tábora skončil zcela jinak – totiž už před první ránou – tak bude záležet na tobě samé, zda budeš s námi spolupracovat dobrovolně, nebo jestli to z tebe budeme muset vymlátit. Věř mi, že barbarské metody tohoto druhu jsou mi opravdu proti srsti a ráda bych užila proti tobě a tvým spolupracovnicím šetrnějších prostředků, ale to by nás nesměl tlačit čas. Kromě toho zjišťuji, že udílení tělesných trestů je zde na denním pořádku, tak si myslím, že jeden ostřejší výprask navíc se tu docela ztratí, zvláště tedy, když poslouží dobré věci. Znovu se tě tedy ptám: Budeš pro nás pracovat dobrovolně?“
„Ne! Aúúú-áááá-óóóóóóóh-úúúúúúúúúúúúúúúú-éééééééééééé!“
Exekutorka tentokrát vedla ránu po spodní, lépe inervované partii delikventčiných prsou.
„Odveďte Barnesovou do cely… Ne! Do korekce!“ opravila se Lenka. „Ať si to vychutná. Je docela možné, že Harlotová před ní nechce souhlasit a já zase nechci, aby byla řezána přes míru.“
Stalo se – a Harlotová se svými ‚trýznitelkami‘ osaměla.
„Tak co, Maggie, nerozmyslíš si to přece jenom,“ zeptala se Lenka měkce.
Nutno složit poklonu její ‚úřední tlumočnici‘, která dokáže i v překladu mistrně napodobit Lenčinu intonaci.
„Asi… ano…“ vydechla Maggie téměř neslyšně.
„Ještě jednou, nahlas a zřetelně,“ požádala ji Lenka.
„Ano!“
„Dobrá. Vytáhněte jí ten trámek zpod zad, uvažte ji k tomu stolu co nejpohodlněji, na prsa jí dejte studený obklad a po půlhodinách ho vyměňujte,“ instruuje Lenka dozorkyně. „Ráno si pro ni přijdeme, aby podala hlášení. Teď jdu pátrat po Luise. Nevíte některá z vás, kam byla přemístěna?“
„Vím,“ ozvala se supervizorka.
„Překládej,“ požádala Lenka svou ‚tlumočnici‘.
„Jako prominentní delikventka byla umístěna ve speciální cele v hlavní budově Centra.“
„Jdeme pro ni!“
„Těžko. Tam se nedostaneme…“
„Ale aspoň se pokusíme,“ rozhodla Lenka. „Kde je majorčina identifikační karta!“
„My je nemáme. Identifikační znaky nám nahrávají do hodinek…“ poznamenala supervizorka.
„Tak je to jasné,“ rozhodla Lenka okamžitě, nalezši majorčiny hodinky. „Jdu tam. Mám na to ještě čtyři hodiny. Před šestou budu každopádně zpátky.“
„Vezmi si aspoň její uniformu, ne?“
„Nahá se cítím bezpečněji,“ prohlásila Lenka samozřejmě, a navlékajíc si majorčiny hodinky vyrazila poklusem k brance v žiletkovém plotě.
Ta se před ní poslušně otevřela a Lenka běží dál. Oběhla bazén a bez zaváhání vstoupila do vestibulu hlavní budovy. Majorčiny hodinky zafungovaly opět spolehlivě, ale nesrovnalosti si všimla strážná na bývalém dispečinku Informačního centra: „Slečno majorko, kde máte uniformu?“
Lenka však kolem ní proběhla jako vítr naprosto ignorujíc její dotaz. Vrátná jen mávla rukou. Je to velitelka tábora a do jejích výstředností mi nic není…
Lenka vběhla do výtahu a navolila −7. podlaží.
»Neoprávněný požadavek« signalizuje monitor, »Zadejte svůj osobní kód«.
Zrada, pomyslela si Lenka, ale pak ze setrvačnosti navolila na klávesnici svůj bývalý osobní kód, který jí byl kdysi přidělen na CPLEN. Výtah se dal k jejímu úžasu i velké radosti do pohybu. Vystoupila v bývalém tajném oddělení s vězeňskými celami. Prochází chodbami a prohledává jednu celu za druhou. Konečně! Konečně narazila na uzavřenou celu. Její kód opět spolehlivě zafungoval…
„Luiso!“
Nahá dívka spící na pohodlném lůžku mžouravě otevřela oči – a vykřikla radostí!
„Sestřičko!“
„Pojď, nezdržuj…“
Luisa poslušně vstala a uchopila Lenku pevně za ruku jako klíště. Lenka cítí, jak se chvěje. Zřejmě má strach, aby nebyly od sebe opět odloučeny.
Lenka vede Luisu nejkratší cestou do výtahu a z něj rovnou do teleportačního sálu.
„Tady si lehni a ničeho se neboj,“ instruuje svou chráněnku před jedním teleportačním lůžkem.
Stalo se a vyděšená Luisa se poslušně položila na vykázané místo.
Lenka přistoupila k ovládacímu panelu a jala se horečně uvažovat, kam má Luisu teleportovat, když vtom za nimi do sálu vtrhla četa po zuby ozbrojených dozorkyň.
Lenka pohotově stiskla odesílací tlačítko a Luisa zmizela. Pak kolem sebe bleskurychle vytvořila ochranné pole. Ozvaly se dva výstřely a dvě dozorkyně se zhroutily k zemi.
„Mimozemšťanka,“ zařvala jedna ze zbývajících a úprkem vyrazila pryč ze sálu. Ostatní za ní. I přes opravdu široké dveře došlo ke skrumáži. Jedna dozorkyně upadla, ostatní o ní zakopávají a padají přes sebe.
Teprve teď si Lenka uvědomila, že musí nejprve zjistit, kam vlastně Luisu poslala. Pohlédla na adresní souřadnice. Aha… tak k Lucce. Teď otázka, jestli je Lucka vůbec doma…
Lenka se jala manipulovat s komunikátorem, ale zjistila, že se nedaří navázat spojení – podobně jako u ní v hájovně…
Napsala tedy krátký vzkaz, položila ho na teleportační lůžko a odeslala ho za Luisou. Lístek zmizel, ale zakrátko se ozval signál žádající příjem věci. Lenka příjem okamžitě potvrdila – a na teleportačním lůžku se zjevil vzkaz od Lucky. Luisa dorazila v pořádku. Kdy se objevíš ty?
Lenka napsala tedy další vzkaz… Vydržte, ještě se musím postarat o spojenkyně. Nenechám je tu přece těm lotrům napospas. Teď už z teleportačního sálu odcházím, další vzkazy neposílej.
Když lístek zmizel, využila Lenka svých administrátorských práv a smazala všechny záznamy tohoto teleportu ze žurnálu. Pak vyrazila zpět do tábora. Objevila se tam právě včas. Majorčiny hodinky ukazují pět čtyřicet…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – pondělí 5. března 2142
S Ditou i jejími dětmi jsme se docela skamarádily, avšak ‚svatyni‘ – jak ona nazývá náš domek – nemůžeme opustit, protože v okolních ulicích hlídkují kordóny tajných špiclů. Ne, že bych se jich bála – mně konec konců nemohou nic udělat, ale Dita s rodinou jsou velice zranitelní a opravdu nerada bych viděla, aby ji nebo některé z jejích dětí unesli a někam zavlekli.
Štábní kapitán je sice ‚dost velké zvíře‘, ale zase ne tolik, aby byla jednání s odpovědnými orgány dostatečně hladká a rychlá.
Problémy s Ditou nastaly dnes ráno.
„Musím jít do práce,“ prohodila jen tak mimochodem u snídaně.
„Ani nápad!“ krotím její pracovní elán. „Ještě unesou tebe a z dětí budou sirotci – doufejme tedy, že jen ‚slamění‘…
„Co to je – ‚slamění‘?“ vyjeveně se zeptala.
„Co to je… hmm… to se tak říká – nebo říkávalo. ‚Slaměný vdovec‘ například je ženatý muž, jehož manželka na několik dní odcestovala někam daleko a není uvažováno o tom, že by se vrátila před daným termínem. Užila jsem podobného obratu vzhledem k dětem…“
„Aha… ale nepřijdu-li do práce, tak o ni přijdu – a navíc svou nepřítomností způsobím zmatek a chaos, protože dnes mají přijít jednat dva Egypťané…“
„No tak, počkej… nejprve mi pověz, kde jsi zaměstnaná, a co tam vykonáváš za práci?“
„Já? Jsem zaměstnaná u GAST jako registrovaná kojná, chápeš?“
„Chápu… tedy jen napůl… GAST je společnost provozující prodejní automaty, nemýlím-li se – (Vytanula mi na mysli nedávná reklamní přednáška strážce automatů na ostravském nádraží) – ale ‚registrovaná kojná‘ – to je co za funkci?“
„No, prosím tě… Registrovaná kojná… Takové rozšířené povolání mezi vdanými ženami,“ žasne Dita, „a ty to neznáš?“
„No – neznám… To slyším opravdu poprvé…“ sděluji zkoprnělé Ditě.
Dita na mě drahnou chvíli zírá, jako kdybych spadla s Měsíce, avšak nakonec se přece jen rozhodla mi celou problematiku podrobně objasnit.
Začala pěkně ze široka: „Tak… pro klid mezi Civilizovanou Zónou a islámským světem je nutné, aby se islámští muži stýkali jen se ‚zakázanými‘ ženami. No, a aby byla žena pro muslima ‚zakázaná‘, musí to být jeho pokrevní příbuzná nebo sešvagřená příbuzná, kojná anebo soukojenka. Takže já, jakožto registrovaná kojná, zajišťuji kojení žen i mužů. Můj tajemník potvrzuje do jejich kojeneckých průkazů, že byli mnou kojeni, což ještě dosvědčují čtyři muslimští svědkové. Když pak mají oba ve svých průkazech moje registrační znaky, fotografii kojení a potvrzení oněch čtyř svědků, jedná se o soukojence a mohou spolu bez zábran jednat.
Problém je ovšem v tom, že já musím kojit pravidelně, aby u mne nepřestala laktace. Kdyby k tomu – nedej veliký Baale, buď pochváleno Tvé jméno – došlo, tak by bylo nutné, aby všichni, kteří mají mé registrační znaky ve svých kojeneckých průkazech, tak aby se nechali zaregistrovat a nakojit u jiné kojné, protože pak by ‚kouzlo‘ nefungovalo.
Víš, kdyby se některý z muslimských mužů domákl, že se nemůže stát soukojencem některé z žen, se kterými ‚v dobré víře‘ jednal jako se svými soukojenkami, mohlo by se stát, že by je mohl nahlásit svým úřadům – a pak by bylo zle. Totiž – taková nahlášená žena by už nemohla vycestovat na jednání do muslimského světa, neboť by jí hrozilo zbičování – to v lepším případě, nebo ukamenování – to v tom horším případě.
A pak je tu ta úplně nejhorší možnost – to kdyby se ukázalo, že muslimka v muslimském světě jednala s mužem, který není její příbuzný nebo soukojenec. To by pak krutému trestu neunikla ani náhodou…“
„No, prosím tě… Tak snad stačí, když to kojení vyznačíš v tom… jak že se to jmenuje… kojeneckém průkazu – a jak někdo nezaujatý pozná, že k aktu kojení došlo, nebo ne?“
„Omyl, omyl. Kojit opravdu musím, protože, jak už jsem ti řekla předtím, se tak děje pod dozorem čtyř muslimských svědků, kteří musí akt kojení v průkazu potvrdit, a celá procedura musí být doložena fotografií . Aby nedošlo k pochybnostem, musím být při tom do půl těla svlečená, a ten, koho kojím, musí zcela vypít obsah jednoho prsu, což potom svědci kontrolují pokusem o další sání. Kdyby některý ze svědků měl podezření, že byl akt kojení odbyt, nedal by do průkazu své potvrzení a bylo by nutno celou proceduru opakovat od začátku.“
„Hrůza! Ale – co, že tě napadlo pracovat v takovém choulostivém oboru?“
„Nic jiného mi nezbylo, když jsem chtěla mít vlastní děti…“ mluví Dita odměřeně, jako by se obhajoval před soudem za nějakou špatnost.
„Nerozumím…“ povzdechla jsem si opět.
„Podívej, děti se u nás rodí ze zkumavek a embrya se vyvíjejí ve speciálních láhvích v centrálních líhních,“ pustila se tedy do rozsáhlého výkladu. „Když chce mít nějaká žena děti vlastní, porozené přirozenou cestou, musí se zavázat, že bude po porodu pracovat jako registrovaná kojná. Je to jednodušší cesta k získání mateřského mléka, než vyvolání laktace u nulligravid…“
„Ach aha – tak to znám… Ale stejně mi není jasné, proč je nutné kojit muslimy.“
„Nejen muslimy, ale i všechny, kdo s muslimy přicházejí do styku. Nařizuje to Al Obeikanova – Izzat Attiyova – Azizillova fatwa, víš?“
Při vyslovení Azizillova jména jsem ovšem strnula, protože je znám od Sněhurky a mám představu, o koho se jedná.
„Tedy – ty dva první pány neznám, ale Azizill? To je přece doktor ze skupiny toho lotra Baala Segula, ne?“
„Jak to mluvíš o velikém Baalovi – budiž velebeno jeho jméno! To přece nemůžeš, to je rouhání – smrtelný hřích! Peklo tě nemine…“ zvolala vyděšeně Dita.
„Hmm… Proč bych nemohla?“
„Snad nejsi jedna z nich? Vlastně! Ty jsi jedna z nich, protože bydlíš beztrestně ve svatyni! Veliký Baale – budiž velebeno Tvoje jméno! – kam jsem se to dostala? Co teď se mnou bude? Co se stane s mými ubohými dětmi? Pomóóóc…“
Dita padla přede mnou na kolena a rozplakala se.
„Klid, Dito, klid,“ chlácholím nešťastnou ženu, jemně ji zvedajíc se země. „Já přece neublížím ani tobě ani tvým dětem – a o Baalu Segulovi si mohu mluvit, jak chci. Ten na mě totiž neplatí, víš?“
„Neplatí! Takže – ty jsi z té druhé strany! Z pekla! – Ale to je ještě horší! Baale veliký! Pomoz mi ze spárů ďábla!“
„Přestaň už skučet,“ napomínám Ditu, ztrácejíc s ní pomalu trpělivost. „Žádný ďábel, žádný bůh a žádné peklo přece neexistují. Jsi horší, než středověká svíčková bába! Dito! Vzpamatuj se, přece!“
„Ale veliký Baal – budiž pochváleno jeho jméno – ten přece existuje! Dokonce tady na zdi máš jeho portrét, podívej…“
Pohlédla jsem na obraz, kterému jsem až dosud nevěnovala pozornost. Skutečně – uviděla jsem vážnou mužskou tvář s ostře řezanými rysy. Jeho uhrančivý pohled mě téměř vyděsil. Uvědomila jsem si, že obraz je namalován onou zvláštní technikou, vyvolávající dojem, jako by mě jeho pohled sledoval při každém mém pohybu.
„Ach ano, tenhle pán – Baal Segul – pokud je to skutečně jeho portrét, opravdu existuje,“ ubezpečuji Ditu. Avšak vzápětí hned dodávám: „Ale v žádném případě to není bůh, Dito. Je to jen šéf jedné z mimozemských expedic, který si na boha jenom hraje. A protože má k dispozici rozsáhlou škálu technologií mnohem vyspělejších, než se dosud podařilo vyvinout lidem na Zemi, tak se mu ta hra zřejmě docela daří. Pověz mi: Učili jste se v dějepise něco o působení mimozemšťanů před asi sto lety? Měli tu dvě stanice – jednu na Sahaře a jednu v Antarktidě…“
„Moment, počkej…“ přerušila mě netrpělivě. „Ty věříš těm takzvaným konspiračním teoriím, které šíří ta teroristická organizace… TERAGO se jmenuje… Ale to… to znamená, že jsi uprchla z blázince… Přiznej se!“
„Z blázince jsem neuprchla, ale jestli budeš pokračovat dál v tomto tónu, tak mě tam určitě dostaneš. Dito! Já jsem s těmi mimozemšťany řadu let spolupracovala a na obou stanicích jsem i žila a podílela jsem se na řešení jejich výzkumných úkolů. Takže bezpečně vím, že se o žádné konspirační teorie nejedná a ta organizace TERAGO v tom případě zřejmě hlásá pravdu, i když s největší pravděpodobností žádného jejího člena neznám…“
V té chvíli mě napadlo, že nejspíš znám – že zřejmě ti dva řidiči ostravských autobusů – Rudolf a Karel… Ale Ditě se zatím se svým náhlým vnuknutím raději svěřovat nebudu…
„Tak tedy, dejme tomu, že máš pravdu,“ pustila se do mě Dita dost zostra. „Jak mi tedy vysvětlíš, že vypadáš stejně stará, jako já, když je ti přes sto let?“
„Hmm, to ti vysvětlím asi dost snadno. Prodloužené mládí je odměna mimozemšťanů za spolupráci, no, a také jsem tak trochu cestovala časem, což mi na stáří také nepřidá.“
„Veliký Baale – buď velebeno Tvé jméno – cestovala časem! Vždyť to je jeden z nejpřísněji trestaných zločinů! Skončíš v koncentráku uprostřed Nevadské pouště a sem se už nikdy nevrátíš!“
Dita opět padla na kolena, a obrátivši svou tvář tentokrát k tajemnému obrazu, zoufale lomí rukama. „A jelikož to vím, budu sdílet tvůj osud i se svými nebohými dětmi!“
„Tak už dost toho lamentování!“ uhodila jsem na ni nebývale tvrdě, protože mi už jdou ty její věčné litanie, nářky a nesmyslné náboženské představy na nervy. „Tady si sedni, najez se, vzbuď děti a dej jim taky snídani. Do práce samozřejmě nepůjdeš, nechceš-li, aby se ti stalo právě to, čeho se nejvíc obáváš. Pamatuj si, že se mnou a tady jsi v bezpečí, jasné?!“
„Dobře, do práce nepůjdu, ale omluvit bych se snad měla, aby místo mě sehnali jinou kojnou s příslušnou registrací,“ medituje Dita nahlas. „Nemůžeš přece ode mne chtít, abych se chovala nezodpovědně.“
„No – ale mně tady z nějakého záhadného důvodu nefunguje telefon,“ namítám.
„Nevadí, mám svůj,“ oznámila samozřejmě, mávajíc mi mobilem před očima.
„Ale jo, v tom případě si zavolej…“
Dita kamsi volá, oznamuje, že z rodinných důvodů je nucena si vzít několikadenní dovolenou, ale že dnes měla obsloužit několik muslimů, kteří právě jedou na jakési jednání. Během telefonování postupně přechází z obývacího pokoje do kuchyně. Dopřávám jí v tomto směru soukromí. Její hovor v kuchyni se dost protahuje.
Konečně se vrátila s dosti nešťastným výrazem v obličeji.
„Nu, jak to dopadlo?“
„Nakonec jsem šéfa přesvědčila, i když tedy – ten dnešek mi napíše jako neomluvenou absenci, protože jsem si o dovolenou řekla až po začátku pracovní doby. Kromě toho musí využít služeb veřejné registrované kojné, kterou musí objednat jako pro akutní případ, což se samozřejmě dost prodraží – a jedná se o škodu, kterou budu muset nahradit… O tu práci bych opravdu nerada přišla. Jsem u nich zaměstnána hned oz začátku, když pan generální vydal to oznámení, tedy od června minulého roku – to jsem právě dokončila kurs. Oni skvěle platí, mám tam skvělý tým a milé spolupracovníky – a já jsem ještě neměla žádnou neomluvenou absenci ani jiný podobný karambol – až tedy dnes…“
Poznámka autora: Dita sice příslušný dokument oznamující zaměstnancům, že GAST zavádí funkci firemních kojných, u sebe nemá, ale to neznamená, že se s ním nemůžeme
seznámit…
„Nu, klid, Dito, klid. Vždyť se tak moc neděje… Škodu i ušlou mzdu ti nahradím v potravinách několikanásobně. Pochop, že kdybys odsud odešla, zle by se ti vedlo.“
„Cože? Já ti nemusím platit za pobyt? Za jídlo, za vodu…“
„Ne, nemusíš. Proč bys to dělala? Nechtěně jsem tě dostala do nepříjemné situace, tak se o tebe přece musím postarat. Jen ještě pro úplnost – kdo je to ta… veřejná registrovaná kojná?“
„No, já jsem podniková – to znamená, že jsem zaměstnankyně GAST, mám tam svou kojírnu – to je oddělení, kde pravidelně kojím jak naše zaměstnance, tak i návštěvy, které k nám služebně přicházejí. Současně se mnou jsou tu k dispozici pravověrní svědci, tajemník a další personál. Nemusím se starat ani o předepsané lékařské prohlídky, které musím podstupovat každé dva měsíce, ani o světlo, teplo, vodu, úklid… O nic dalšího. Na tuto práci mám řádnou smlouvu a beru za ní pravidelný plat.
Veřejná kojná si musí zařídit svou kojírnu se vším, co k tomu patří, musí si platit svědky a personál, důkladné lékařské prohlídce se musí podrobovat každý měsíc – a navíc: musí mít koupenou licenci k provozování této veřejné služby. To znamená, že má s tímto provozem značné náklady a ty musí promítnout do ceny za její poskytování.
Taky se může stát, že nemá delší čas klientelu, ztratí laktační schopnost, no, a tak může snadno zkrachovat, ztratit právo na důchod a skončit v pracovním táboře pro dlužníky.“
„Opravdu, hezké vyhlídky,“ komentuji její obsáhlý výklad.
…
Odpoledne se dostavil vyjednávač GSIB, aby nám sdělil, že navrácení Maxe je sice možné, ale zase ne tak jednoduché. Musíme přistoupit na to, že nás navštíví inspektor pro lidská práva, který vydá dobrozdání o tom, jak zde s naším zajatcem zacházíme. Pak prý se dostaví komise GSIB, která vyšetří okolnosti kapitánova únosu, zkontroluje, zda jsme nezneužily některého z kapitánových tajných dokladů – a kdesi cosi…“
„Proti inspektorce pro lidská práva nic nenamítám, ale žádnou komisi GSIB sem samozřejmě nepustíme. Nejsme, opravdu, nejsme padlé na hlavu,“ odpověděla rezolutně Dita.
„Všimla jsem si,“ obrátila jsem se k Ditě po odchodu vyjednávače, „že jsi požádala výslovně o inspektorku… Rovněž by mě zajímalo, proč jsi odmítla vyšetřovací komisi, myslíš, že to nebude na překážku ohledně Maxova propuštění?“
„Milá Lucko,“ (poprvé mě oslovila jménem!) „o inspektorku jsem požádala proto, že ji přijmeme v bikinkách – anebo ještě lépe: nahoře bez, pokud ti to nebude vadit – a ona bude nucena se přizpůsobit, jelikož je téhož pohlaví a je to v souladu se zněním pracovního kodexu HRGO, který jim nařizuje maximálně se přizpůsobit straně, se kterou jednají – za účelem vzájemné rovnosti. Tím pádem jí velice ztížíme možné nasazení odposlouchávací aparatury kdekoliv v domě, protože bude mít nedostatečné maskování – jen minimum oděvu, kde by mohla cokoliv ukrýt, což si snadno ohlídáme.
To ovšem pro vyšetřovací komisi GSIB neplatí – ti jsou zvyklí chovat se za všech okolností nadřazeně. Jelikož my jsme dvě, jich by tedy přišlo osm, protože jsou povinni chodit ve čtyřnásobné přesile. Nedovedu si představit, jak bychom jim my dvě mohly vzdorovat. Nakonec by se mohlo stát, že tak zvaná ‚komise‘ – což je jen kamuflážní výraz pro ‚přepadové komando‘ – mohla naše rukojmí osvobodit a nás dvě unést do nějakého tábora, odkud obvykle není návratu.“
„Zajímavé… Ještě, prosím tě – co je to HRGO?“
„Ach ano… nevíš… HRGO je Human Rights Global Office se sídlem v Ženevě. Sice mají rozsáhlá oprávnění v oblasti kontroly dodržování lidských práv, ale jejich nálezy jsou všem většinou jen pro smích. Však to sama poznáš, až si porovnáš nález paní inspektorky s tím, co z toho udělají nejprve kompetentní úřady a pak média na nátlak GSIB…“
„Ach, ano… to mi zní velice povědomě,“ povzdechla jsem si. „Bude nám moc chybět Sheila Trentová d’Abdera…“
„Cože? Ta teroristka?“
„Teroristka? Zajímavé… Co o ní víš?“
„No, ona byla původně Američanka. Ale sčuchla se s vesmírnými vetřelci a psala podvratné články v jejich prospěch. Pak byla internována do jednoho tábora… nevím kam, a veliký Baal – budiž posvěcen jeho jméno – ji zajistil tak, že už nemohla brojit proti němu a jeho americkým přátelům…“
„Aha, ano… proti americkým ‚přátelům‘. Dobrá, beru na vědomí.“
„Ty máš něco proti americkým přátelům?“ podivuje se Dita.
„Hmm, proti jak kterým,“ odpověděla jsem dosti váhavě. „Co dál o ní víš?“
„Ona v tom táboře moc dlouho nebyla. Nějakým záhadným způsobem se jí podařilo utéci, pak se asi před dvěma roky stala jednou z mluvčích TERAGO. Teď někam zmizela, nikdo neví kam. Ale pokud je mi známo, v rukou GSIB není… Zřejmě dál pracuje pro TERAGO.“
„Dobře. Víš co? Zajdu pro nějaké noviny. Hned budu zpátky…“
Vzhledem k rozporuplným Ditiným názorům jsem ji raději nezasvětila do obsluhy ochranného pole. Zaběhla jsem jen k nejbližšímu automatu na prodej novin, vydobyla jsem z něj několik titulů a okamžitě jsem se vrátila zpět, nevyhledávajíc zbytečně kontakty s ostatními lidmi.
„Tak, podívej…“ ukazuji Ditě titulky většiny deníků ihned po svém návratu, neboť jsem část tisku prolistovala zběžně už cestou domů, »Masakr na Ferdinandově třídě«, »Řádění teroristických bojůvek je bezmezné«, »TERAGO se nehlásí ke svým zvrhlostem«, »Důstojník GSIB unesen aktivistkami TERAGO«, »Hanebné chování příslušníků místní policie«, »Konstáblova manželka unesena teroristy«, »Svatyně velikého Baala – budiž pochváleno jeho jméno – znesvěcena členkami TERAGO«.
Dita prolétla očima několik peprně otitulkovaných článků a proti své vůli se rozesmála. „Ach jo! Ti pitomci ani nevědí, co přesně se stalo, ale už dovozují samozřejmé závěry. Vždyť ty jejich pindy nemají hlavu ani patu!“
U posledního článku ji však smysl pro humor přešel a znovu upadla do deprese… „Ale tohle je opravdu zlé… »Konstáblova manželka osobně napadla štábního kapitána GSIB razantním paralyzérem a přivedla ho ke ztrátě vědomí…« – tedy, jestli mi toto nakonec přišijí na triko, tak se z pracovního tábora opravdu nedostanu. Lucko, opravdu jsi schopna mě před nimi ubránit?“
„Doufám, že ano. A – konec konců – pana štábního jsem paralyzovala já a v případě nutnosti to také přiznám, neboj…“
„Měly bychom se tedy připravit na návštěvu té komisařky, ne?“ zeptala jsem se Dity, když se poněkud uklidnila.
„No, to je opravdu důvod k zasmání,“ pohlédla na mě rozverně. „Počítej tak tři, čtyři dny, možná i týden, než se celá byrokratická mašinerie rozhoupe. HRGO není GSIB a nemá služebnu v každé vesnici.“
„Aha, tak máme dost času, myslíš?“
„Samozřejmě!“
„Dobrá. Tak zatím zavedeme školu pro tvoje děti, aby toho příliš nezameškaly, co říkáš?“
„Hmm, ty máš učitelskou licenci?“
„Ne. To vadí?“
„Jistě. Protože jednak bys neodváděla daně a pak – nejsi registrovanou členkou Globálního ani Národního Ministerstva Osvěty, takže ani nevíš, co dětem říkat smíš a co ne. Pak, až budou dělat zkoušky před komisařem – ať už na globální nebo národní úrovni, mohlo by se stát, že…“
„Tady vládnou opravdu zajímavé poměry,“ přerušila jsem Ditin výklad. „Omezím se tedy jen na matematiku, ta snad je pořád stejná, ne?“
S matematikou Dita souhlasí, takže jsme ji věnovaly celé odpoledne. Pak ovšem večeře a děti jdou spát. Komunikátor nekomunikuje, nefunguje tedy ani rozhlas a televize. S Ditou jsme ještě chvíli podiskutovaly – seznamuje mě s poměry roku 2142, ale nakonec jsme se i my odebraly do kanafasu. Ditu jsem uložila do obývacího pokoje na pohovku, sama jsem si ustlala v ložnici, kterou za normálních okolností sdílíme s Nikolkou. Dveře jsem však nechala na Ditinu žádost otevřené.
…
Probudil mě signál teleportu. V první chvíli jsem se domnívala, že se asi objeví onen záhadný velekněz, ale pak mi došlo, že do úplňku chybí ještě celý týden.
Na teleportačním lůžku se začíná kdosi zhmotňovat, to znamená, že na druhé straně pracuje teleport s administrátorským oprávněním. Jinak bych musela dát k příjmu souhlas. Ještě pár minut…“
„Luiso! Sestřičko!“
Skutečně. Před mýma očima se zhmotnila ztracená kamarádka.
„Klid, zatím lež, musíš asi deset minut vydržet. Pak se přivítáme, jak se sluší a patří…“
Náhle jsem zjistila, že nejsem sama, kdo sleduje příchod nové obyvatelky našeho domku. Nepatrný hluk totiž probudil Ditu, která už drahnou chvíli tiše stojí ve dveřích a nevěřícně zírá na nepochopitelný ‚zázrak‘, který se děje přímo před jejíma vyvalenýma očima. Navíc zjišťuje, že s nově se objevivší dívkou hovořím naprosto neznámým jazykem.
„Co… kdo… to je?“ vydechla téměř neslyšně, když se naše pohledy střetly.
„Kdo by… Moje kamarádka,“ sděluji jí samozřejmě. „Jmenuje se Luisa a mluví jen starofrancouzsky. Vydrž, za necelých deset minut vstane – a pak se seznámíte.“
„Jenže – jak se sem dostala?“ podivuje se Dita.
„Však vidíš… teleportem.“
„Teleportem… To existuje i pro normální lidi? Tak se tady totiž objevuje velekněz – aspoň mi to říkala jedna známá… A jak je možné, že neumí anglicky, jako každý v Civilizované Zóně?“
„Milá Dito! Luisa přichází z roku 1118. Tehdy ještě angličtina neexistovala – tedy aspoň ne v podobě, jakou se hovoří dnes.“
„Ale… Cesty časem jsou trestné! Kdyby…“
„Já jsem taky přicestovala z roku 1118,“ přerušila jsem další její výlev údivu. „Jak jinak bych se byla naučila starofrancouzsky – no řekni!“
„Jenomže…“
„Dito, prosím tě, rozmysli si, co vlastně chceš?“ uťala jsem její další větu už značně naštvaně. „Na jedné straně se hrozíš, co bude s tvým manželem, který byl bezdůvodně zatčen – a na straně druhé bys mě nejraději nahlásila jako čarodějnici a cestovatelku časem vašim špiclovacím úřadům. To přece nejde dohromady. Buďto tady budeš se mnou a potažmo i s Luisou v bezpečí, budou tu v bezpečí i tvoje děti a budeš mít jakous-takous naději, že se nám podaří vyměnit tvého Maxe za pana štábního – nebo tě odsud vykážu. Můžeš jít na ty vaše povedené úřady a na tajnou policii oznámit, že jsem přicestovala časem a že okupuji svatyni. Jak tak zjišťuji práci vašich úřadů – zažila jsem to na vlastní kůži, upozorňuji! – tak dopadneš velice špatně. Jelikož ses setkala se mnou – a navíc jsem ti poskytla pomoc! – skončíš v nějakém z těch pochmurných táborů, kterých se tak obáváš, a tvoje děti budou odvlečeny na ‚náležité‘ vychování. Mně je to srdečně jedno, já se jim tady snadno ubráním.“
„No, dobře… Ale mám hrozný strach,“ vyráží ze sebe Dita skoro neslyšně.
„Opakuji ti: U mne jsi v bezpečí!“
Mezitím už Luisa vstala z teleportačního lůžka a plaše se rozhlíží kolem.
„Nu, do koupelny běž. A osprchuj se,“ nabádám ji k další činnosti ukazujíc jí cestu.
V té chvíli se ozval teleport znovu a na lůžku se objevil Lenčin dotaz, zda Luisa v pořádku dorazila. Krátce jsem na něj odpověděla. Pak přišel další lístek, v němž mi Lenka sděluje, že už jí psát nemám, neboť teleportační sál opouští. Je to hloupé, protože jsme si navzájem nenavrhly nějaký náhradní způsob komunikace, ale na druhou stranu předpokládám, že Lenka je dosti uvážlivá na to, aby zhodnotila svou situaci a zařídila se podle toho.
Jako bioenergeticky senzitivní jedinec vydržím beze spánku velmi dlouhou dobu, pravda, ale ponocování mě opravdu nebaví, proto jsem obě děvčata zahnala zpátky do kanafasu, hned jak se vrátila Luisa z koupelny. Přece jen jsou tři hodiny v noci…
- × - × - × -
„Jdu se podívat, zda slečnu Harlotovou náležitě opečováváte, jak jsem vás instruovala před svým odchodem,“ byla Lenčina první slova, když vstoupila do soudní síně-mučírny.
„Obklady na prsou jsme jí pravidelně vyměňovaly, dokud neusnula. Teď ji nechceme budit,“ oznamuje Lence její ‚oficiální‘ tlumočnice.
„To je v pořádku,“ pokyvuje Lenka pochvalně hlavou, „ale nedá se nic dělat, vzbudit ji musíme, protože se blíží šestá hodina, kdy má podávat hlášení.“
S těmito slovy zamířila Lenka ke gynekologickému stolu, na němž je nahá poručice Harlotová fixována, a odkrývá mokrý obklad z jejích zbičovaných a značně nateklých prsou. Zběžně prohlédla řadu podlitin, které se přes noc vybarvily výrazně do fialova, a poznamenala k probouzející se delikventce: „Hmm, přece jen jsme to dotáhly na ty čtyřky, ale prohmatávat ti je nebudu, pokud chceš opravdu spolupracovat…“
„Budu, slíbila jsem to… Ale… Mohli byste mě odvázat? Potřebuji na záchod, mám hlad a žízeň…“
„Ale ano, samozřejmě… Děvčata… odveďte ji na záchod a hlídejte ji tam. Pak ji důkladně vysprchujte studenou vodou – jako delikventku. Ale najíst dostane, až pošle hlášení…“
Dozorkyně se ujaly svých úkolů se vší vážností, takže byla paní poručice s celou toaletou hotova během necelých patnácti minut.
„Výborně,“ raduje se Lenka, když ji dozorkyně přivedly vyprázdněnou, vysprchovanou a osušenou zpět. „Teď podej hlášení, že chod tábora je v mezích normy, a dostaneš snídani…“
„Ale ano, jistě… Jenže… To musím do kanceláře, a vy jste mi sebraly hodinky.“
„Nevadí, mám majorčiny, takže se tam snadno dostaneme. Doprovodím tě,“ oponuje Lenka.
„To ale nejde! Přece nemohu podat hlášení jako majorka, když neznám její přihlašovací kódy a heslo?“
„Vezmeme tedy tvoje hodinky, žádný problém,“ rozhodla Lenka bleskově.
Neuplynuly ani dvě minuty – a slečna poručice má k dispozici svoje doklady. Celá svita vyráží do kanceláře.
„Tak začni, Maggie, ale to ti povídám: Žádný podraz!“ nabádá ji důrazně Lenka.
„Kdyby tě náhodou napadlo předat s hlášením i kód tichého poplachu,“ doplňuje Lenčino varování supervizorka, „tak to budeš první ty, kdo to šeredně odskáče, protože z tebe uděláme zaživa nadívanou sekanou.“
„Za tím účelem budeš hned po podání hlášení opět připoutána nahá na stůl, abychom mohly provést exekuci, jakmile by se nějaký tvůj podraz provalil,“ rozhodla nekompromisně Lenka, když jí její tlumočnice přeložila supervizorčino varování.
„Ale po podání hlášení jste mi slíbily snídani,“ protestuje poručice.
„Neboj, nakrmíme tě,“ odráží Lenka pohotově její námitku. „Teď už konečně začni!“
Poručice Harlotová přistoupila k telefonu a zvedla mikrotelefon. Pak navolila číslo a vzápětí se služebně přihlásila. Pak komusi na druhé straně nadiktovala jakousi nesmyslnou kombinaci písmen a číslic. Chvíli si počkala na ‚odpověď‘ a zavěsila.
„Dobrá, úkol jsem splnila,“ oznámila samozřejmě, „takže teď očekávám od vás adekvátní plnění.“
„Tak jdeme,“ zavelela Lenka, a průvod, v jehož středu se Harlotová nachází, se vrací zpět do ‚soudní‘ síně.
Tam znovu poslušně ulehla na gynekologický stůl a nechala se připoutat za ruce i nohy.
„Než ti dáme najíst,“ vzpomněla si Lenka, „pověz, co víš o té vězeňkyni v hlavní budově!“
„No… o tu se stará osobně sám veliký šéf stanice… tedy… nemýlím-li se. Bylo to v denním rozkaze, nikdo jiný k ní nesmí vstupovat!“
„Aha – a kdopak je tím šéfem?“ zeptala se Lenka, když jí její tlumočnice zajíkavou odpověď paní poručice přeložila.
„Jeho Excelence doktor Azizill…“ vydechla poručice šéfovo jméno tak tiše, jako by se ho bála nahlas vyslovit.
„Aha. A jak často ji navštěvuje?“
„“Každý den… nějak odpoledne, ale to nevím přesně…“ odpovídá zmateně důstojnice.
„Dobře, děkuji.“
Pak se otočila k supervizorce: „Opatřete jí snídani a nakrmte ji,“ nařídila Lenka dozorkyním. „Vydatnou, vždyť ani nevečeřela…“
„Jaké další problémy budeme muset vyřešit?“ položila Lenka zásadní otázku supervizorce, zatímco dvě jiné dozorkyně krmí poručici ovesnou kaší s medem.
„No… spoustu! Předně – veliteli Centra bude podezřelé, že se tady v táboře zdržují všechny tři důstojnice. Přinejmenším Tussiová už měla být dávno zpět. Samozřejmě, že ona je svou paní, ale taky je pravda, že pravidelně navštěvuje velitelův čajový dýchánek skoro každé odpoledne, když nemá službu. Včera službu měla, ale dnes ne. Neukáže-li se tam jednou, nic moc se neděje, ale co zítra?“
„Hmm, to problém je,“ souhlasí Lenka. „Co dalšího?“
„Je nutno nějakým rozumným způsobem zajistit soužití nás – dozorkyň – s delikventkami. Ty jsi snad první, která pochopila, že ‚disciplína‘ je tu udržována právě metodou rozděl a panuj, to je záměrným štvaním jedněch proti druhým. Nevím, jak jsi to odhalila, ale v momentě, kdy bys odsud zmizela, došlo by okamžitě k vzájemnému osočování a napadání, což by byl důvod k tomu, aby sem vtrhla ozbrojená jednotka. Pak ale by došlo k tomu, že by sem naveleli nové dozorkyně a z nás – stávajících dozorkyň – by udělali rovněž delikventky…“
„Já vím… a vy se ani nemůžete vrátit domů, protože vám hrozí nelidské tresty podle práva šarí’a.“
„To je taky pravda…“ povzdechla si supervizorka.
„Dobrá, tak musíme nejprve nějakým způsobem smířit oba tábory – tj. vás s delikventkami. Dokud nebudete všechny táhnout za jeden provaz, tak tu bude pořád nebezpečná a výbušná atmosféra. Je tady dost oděvů pro všechny?“
„Proč?“ zeptala se supervizorka udiveně.
„To je přece jasné,“ argumentuje Lenka. „Přece ‚delikventky‘ musí vidět, že v táboře zavládla rovnost – a nerovnosti je zde dosahováno především tím, že vy, dozorkyně, jste oblečené, zatímco delikventky jsou nuceny pobývat zde zcela nahé, chápeš to?“
„Hmm, zase máš pravdu,“ přitakala supervizorka, „jenže – to je právě ten problém… Delikventek je tu asi čtyřikrát až pětkrát víc. Tolik oděvů – vlastně uniforem – tady v žádném případě neseženeme, ledaže bychom se odvážily do Centra, a tam…“
„To zatím nepřichází v úvahu,“ zaráží Lenka supervizorčin nápad. „Uvědom si, že pohyb v Centru je monitorován ještě pečlivěji, než tady v táboře. Provést diverzi v Centru mohu jenom já sama. Proč – to nechápu, ale zjistila jsem, že mohu. Jenže abych se tam mohla bez obav odebrat na delší dobu, musím mít jistotu, že tady v táboře bude klid, chápeš to?“
„Chápu… Jenže – jak toho dosáhnout?“
„Nu, je jen jediná cesta. Když zde není dostatek oděvů pro delikventky, nezbývá, než aby se oděvu vzdaly dozorkyně. Myslím, že by to neměl být problém, protože se v táboře muži nevyskytují a není tu tedy nikdo, kdo by nás případně mohl sexuálně obtěžovat, co myslíš?“
„No, budeme-li nějakým vhodným způsobem eliminovat lesby Barnesovou a Harlotovou…“
„Je pravda, že my tady budeme mít přece jen tři delikventky – Barnesovou, Harlotovou a Tussiovou,“ upřesňuje Lenka, „jenže ty musíme nějak výrazně jako delikventky označit – a ony si musí neustále uvědomovat, že delikventkami jsou. Přesto však musí zůstat rovněž ‚in their birthday suits‘, protože jinak by se mohly cítit ve výhodě, což je nepřípustné. Máš nějaký nápad?“
„No… mám. Tam, v ‚mučírně‘, jsou i koule, co se poutají k noze. Dvacetiliberní. Kdybychom jim je na nohy připnuly a ony by byly nuceny neustále je tahat za sebou…“
„To nezní špatně,“ uvažuje Lenka. „Musíme se však na ně nejprve podívat a posoudit, do jaké míry budou vhodné… Ale v první řadě – děvčata, svlékněte se do naha. Hned, teď. Je nutné, abyste vy obě – ty jako supervizorka, tedy nejvyšší šarže mezi dozorkyněmi, a ty, jako moje tlumočnice – šly svým kolegyním příkladem…“
Supervizorka – jsouc už postarší žena – s plněním Lenčiny výzvy chvíli váhá. Když si však uvědomila, že i Lenka pobývá po celou dobu v táboře v Evině rouše, a když se bez váhání svlékla do naha i tlumočnice, Lenčino přání přece jen splnila…
„Samozřejmě, že tu věčně nahé chodit nebudete,“ podotkla Lenka, „ale dokud neobstaráme dostatek ošacení pro všechny, tak vydržte.“
„Nebudete, říkáš? A co ty?“ podotkla supervizorka. „ Ty…“
„Já se takhle cítím bezpečněji,“ sdělila Lenka nanejvýš překvapené supervizorce. Ale nechejme už toho, teď nás čeká spousta jiných úkolů.“
„Jakých?“
„Teď se asi rozdělíme,“ rozvíjí Lenka své plány. „Vy zajistíte koule na nohy pro naše zajatkyně – důstojnice. Já zatím půjdu obhlédnout hlavní budovu. V první řadě musím zjistit, zda tam ti lumpové nevězní náhodou ještě nějaké další dívky, a pak bych si chtěla něco vyřídit s ‚Jeho Excelencí‘… Za pár minut bude poledne, to mám nejvyšší čas se tam vypravit!“
…
Lenka prošla brankou v žiletkovém plotě, která se před ní ochotně otevřela hned po načtení majorčiných osobních identifikačních znaků z jejích hodinek. Stejného triku použila i při vstupu do hlavní budovy SSE, nedbajíc láteření dispečerky na adresu její nahoty. Zřejmě nějaká ortodoxní muslimka, pomyslela si jen. Vstoupila do výtahu a užitím svého původního osobního kódu sjela do sedmého podzemního podlaží.
Pečlivě prozkoumává jeho chodby a cely, aby zjistila, zda tu není vězněn někdo další. Když zjistila, že je zde úplně sama, jala se připravovat svůj plán na odstavení doktora Azizilla. Vstoupila do bývalé Luisiny cely, použivši kosmetických přípravků a nástrojů, kterými je toaletní koutek každé cely vybaven, si upravila účes tak, aby se co nejvíce podobal tomu Luisinu. Asi po čtvrthodinovém úsilí je konečně se svým výtvorem spokojena. Pak už jen ulehla na Luisino lůžko a napjatě očekávajíc děj věcí příštích.
Konečně zaslechla kroky v ohbí chodby a bleskurychle se otočila tváří ke zdi. Doktor Azizill vstoupil do její cely, sprostě zaklel zjistiv, že dveře nejsou zamčeny, a přistoupil k lůžku, na němž spočívá zcela nahá dívka přesně podle jeho předpokladu. Aniž by se blíže přesvědčil, zda se jedná o pacientku, kterou přišel vyšetřit, začal se jejímu tělu zevrubně věnovat. Zatím nepotřebuje měnit jeho polohu. Jen jí orientačně prohmatal bříško, přičemž zaregistroval značně naplněný močový měchýř. Přistoupil ke skříňce se vzorkovnicemi – tedy zády k Lence. Ta ovšem ihned využila situace. S kočičí hbitostí seskočila s lůžka, vyběhla na chodbu a přirazivši mříž otočila klíčem, který vzápětí vytáhla. Když se doktor Azizill vzpamatoval z nečekaného vývoje situace, bylo už pozdě. Lenka jen pro pořádek – co kdyby měl doktor ve svém plášti rezervní klíč? – zakódovala zámek ještě svým osobním kódem se supervizorskými pravomocemi.
„Co to děláš?!“ vyjel doktor na Lenku docela vztekle anglicky.
„Nic,“ odpověděla mu Lenka stejným jazykem a vyrazila spěšně směrem k výtahům, zanechavši láteřícího Azizilla jeho osudu.
Sedmé podzemní podlaží tak přivítalo prvního zajatce ‚nové generace‘ – samotného šéfa SSE, doktora Azizilla.
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah