Lima 25. března (SAN) – Od našeho stálého jihoamerického dopisovatele. Už celý týden pátrá početný tým vojáků a horských záchranářů po zmizelé skupině ruských studentů romanistiky, kteří absolvovali exkurzi po zdejších archeologických nalezištích. Pohřešovaná skupina složená ze 7 studentů, třiadvaceti studentek, jejich profesorky, horského průvodce a dvou řidičů autobusu, je pohřešována od 17. března, kdy měli dorazit do Templos de Kotosh. Jejich autobus zn. Ikarus maďarské provenience byl nalezen na dně 26 metrů hluboké strže mimo silnici, necelé 2 km od cíle, NAPROSTO NEPORUŠENÝ i s celou jejich výbavou a osobními zavazadly. Všichni členové skupiny však zmizeli neznámo kam.
Na podlaze autobusu navíc byly nalezeny jejich veškeré oděvní součásti včetně obuvi a spodního prádla. Představa, že by všichni opustili autobus zcela nazí, je až příliš fantastická, avšak naprosto reálná. Jinak by to totiž znamenalo, že se museli všichni převléci. Tomu ale odporuje fakt, že podstatná část zavazadel byla uložena v zavazadlovém prostoru autobusu a přístup do něj byl blokován dvěma vzrostlými stromy, takže nešel otevřít. Teprve po vyproštění autobusu ze strže byl zavazadlový prostor otevřen a bylo zjištěno, že všechny kufry, tašky, batohy a další zavazadla zůstaly pečlivě srovnány. Dost těžko se dá předpokládat, že by se všichni hromadně převlékli, zavazadla znovu uložili a oděvní součásti právě v užívání by bez ladu a skladu rozházeli po podlaze autobusu, na nějaké zastávce někde cestou.
Jakým způsobem se autobus dostal mimo silnici, přes neporušená svodidla a bez jediné stopy poškození – dokonce ani stopy po škrábancích od větví a balvanů nebyly nalezeny! – a jak mohl navíc bez úhony zapadnout do hluboké strže, je neřešitelná hádanka i pro renomované odborníky. Jeho vyproštění a usazení zpět na silnici jeřábem trvalo více než deset hodin.
Vedoucí záchranářů se nechal slyšet, že Carlos Ibáñez, pracovník cestovní agentury, jenž skupinu doprovázel, je zkušený průvodce, kterého zná řadu let a který se v této oblasti And dokáže bez problémů orientovat i v bezměsíčné noci nebo za značně zhoršených povětrnostních podmínek. Je proto divné, že nedokázal svěřenou skupinu zavést do bezpečí po záhadné havárii. „Jestliže autobus skončil na dně strže bez jediné újmy a těla pohřešovaných se v něm nenalézají, ačkoliv byly oboje dveře zavřené, znamená to, že celá skupina musela autobus opustit a kamsi odejít, i když není možno zjistit, kterým směrem. Navíc ještě všichni s největší pravděpodobností zcela nazí, bez dokladů, bez zavazadel a nezanechali naprosto žádných stop,“ sdělil vedoucí záchranářů na včerejší tiskové konferenci.
Našemu dopisovateli se ještě podařilo vypátrat, že se jednalo o skupinu 30 studentů a studentek ve věku 20 – 23 let, jejich profesorku španělštiny Annu Sergejevnu Rybkinovou (38) a dva řidiče, Genadije Nikolajeviče Krylova (28) a Fjodora Ivanoviče Morozkina (37). Podle srovnání otisků na volantu s těmi v biometrických pasech obou řidičů, které byly v jejich oděvech rovněž nalezeny, je zřejmé, že v době havárie autobus řídil starší a zkušenější z nich, F. I. Morozkin, který pracuje i jako instruktor autoškoly.
Co se vlastně dne 17. března v lůně peruánských And stalo? Únos? Teroristický útok? Přírodní katastrofa? Dopravní nehoda? Pátráme dál, sledujte náš list.
- × - × - × -
„Co myslíte, páni doktoři, už bych se mohla ukázat na denním světle?“
„Myslím, že by to neměl být až tak velký problém,“ míní profesor Amynill, vyměniv si několik slov s doktorem Hillem. „Avšak doporučil bych vyvarovat se pobytu na přímém slunci – aspoň tedy pro začátek. Jenže tady, v Antarktidě, už vládne polární noc, takže se na denní světlo podíváš stejně až za čtyři měsíce.“
„Ale to snad ne,“ oponuje Proseprina. „Mohu se přece teleportovat na SSE.“
„To je pravda, ale tam s tím pobytem na sluníčku opravdu velice opatrně!“ varuje ji Hill.
„Abych vám řekla pravdu, pánové: Já jsem totiž slíbila Sličným Akvabelám průvodcovské služby po jistých archeologických nalezištích, takže se na SSE stejně dlouho nezdržím.“
„V Peru ovšem nemáme žádnou stále fungující stanici – takže tam teprve nebudeš dostatečně chráněna,“ hrozí se Hill.
„Klid, klid, doktore. Celá výprava s mým dočasným omezením počítá. Vysvětlila jsem děvčatům, kde přesně je vchod do základny dnes zvané Templos de Kotosh. Až tam vstoupí, uvedou do provozu tamní teleport a já se k nim dostanu, aniž bych byla nucena pobývat ve vnějším prostředí. Lékařského dozoru se míní ujmout doktor Gavrill a technici v čele s Erigyem slíbili, že mi tam venku zařídí odstíněné místo, abych mohla také z toho podzemí občas vyjít.“
„Ach tak. Když už to máš dohodnuté až do takových detailů, nebudeme ti bránit,“ rozhodl profesor Amynill. „Jenom pověz, kdy chceš na tu cestu vyrazit?“
„No, uvažovali jsme asi tak v půlce května. Asi za tři, čtyři dny má expedice vyrazit, nějakou dobu bude trvat, než se tam dostanou a připraví tam pro mě podmínky. Ale na SSE bych měla odcestovat co nejdříve, abych si na to denní světlo pomalu začala zvykat, co myslíte?“
„Jistě, jistě,“ souhlasí Amynill, „smutno ti tam nebude, máš tam přece i přátele – Andyho a Gwen, nemýlím-li se…“
„Pravda – Andyho a Gwen… Ty už jsem dlouho neviděla…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 1. května
Kam jen se Lucka s Lenkou a Sněhurkou mohly teleportovat? Doma mě nic nebaví, Rozhodla jsem se k pobytu na SSE – starý pán tam taky tráví svou ‚jarní dovolenou‘ a já si tady připadám jako na ztracené vartě. Nejraději bych se vypravila rovnou do Jeruzaléma a pustila se sama do pátrání, jenže teď tam je zase nějak moc horká půda – dokonce i mezinárodní archeologická expedice byla evakuována. Nedávné dva teroristické útoky sebevražedných atentátníků se odehrály přímo ve středu města, mrtví a těžce zranění se počítají na stovky.
K uklidnění situace nepřispěla ani výzva jakési podivné náboženské sekty Saint Malingers' World Church zveřejněná nemýlím-li se právě před měsícem – 1. dubna. Nejprve jsem se domnívala, že se jedná o nějaký aprílový žertík, ale dnes jsem ke svému údivu zjistila, že existuje i jakási česká pobočka této podivné sekty, jež vydala podobnou výzvu – dokonce přizpůsobenou našim podmínkám. A navíc – fotografie toho jejich ‚proroka‘… Vždyť je to ten kriminálník Malina! Sice podivuhodně omlazený, s vyhlazenou jizvou z obličeje, ale je to on! To znamená, že celá ta fraška pochází z dílny Baala Segula – nebo spíše těch, kteří na základně Kurupira stále ještě pracují, když tedy podle Prossiných slov byl samotný Baal Segul znovu hibernován. Nebo že by byl opětovně probuzen a pustil se do nových rejdů? Na to musím mimozemské přátele zvlášť upozornit, aby náhodou nedošlo ke karambolu.
A navíc – název té ‚církve‘ je nějak podivný… Malina – Malingers’ … Saint Malingers' World Church – že by to byla přímo JEHO církev? No – to mě teda podrž! V doslovném překladu to znamená Svatá světová církev ulejváků nebo simulantů nebo tak něco podobného… Ale oni spíš zpotvořili jeho jméno, aby v té jejich angličtině neznělo cizorodě… Kromě toho – ten emblém, pod kterým SMWC vystupuje, tedy čtyřcípá hvězda v kruhu, mi tak nějak podvědomě připomíná symbol NATO. Že by…?
No nic. Jakmile se ocitnu na SSE, předvedu to přátelům. Taková Magda se počůrá smíchy, určitě, ha, ha, ha.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 2. května
V noci na dnešek jsem se nechala teleportovat na SSE – a hned jsem naplno zapadla do nepředstavitelného blázince. Sličné Akvabely se totiž znovu chystají na archeologickou expedici, tentokrát se jedná o naleziště Templos de Kotosh. Erigyos bere na cestu místo čtyř rovnou šest ze svých lidí a navíc šest techniků-historiků, protože se k nim má za dva týdny připojit i Proseprina, která slíbila expedici průvodcovské služby po tamní základně.
Mého příchodu ihned využil inženýr Hefaistos a poprosil mě, abych se zařadila do dispečerských služeb. Cožpak o to, na služby jsem zvyklá, ale protože jsem tady od konce ledna nebyla, musím se podrobně seznámit se současnou situací na základně. Nevysvětlitelné zarušení části Jižní a Střední Ameriky se sice podařilo vysvětlit a následně eliminovat díky Proseprininým informacím o záměrném vysílání dehibernačních vln, takže tady teď panuje klid a pohoda.
O asistenci jsem proto požádala ‚číslo‘ (jak se o ní párkrát vyjádřila Jana) Magdu, která je mi velice sympatická – a hlavně – je s ní za všech okolností o zábavu postaráno. Ani tentokrát nezklamala a všechny události za tři měsíce, o kterých jsem nevěděla nebo o kterých jsem měla jen zběžné informace, mi přiblížila svým svérázným způsobem, přičemž je nezapomněla okořenit různými pikantnostmi. Například jsem se dozvěděla, že Andy a Gwen ‚onemocněli‘ Jennifeřiným-Nancyiným syndromem, což mělo za následek, že byli několikrát nazí vykázáni z jídelny. To je sice důvod k zasmání, jenže – to není až tak důležité. Totiž – ve světě se dějí jiné znepokojivé a navíc záhadné věci.
O bláznivém nápadu oné trhlé náboženské sekty Saint Malingers' World Church v čele s ‚prorokem‘ Lukášem Malinou, přejmenovaným na ‚Malinger‘, jsem se už zmínila. Magda mě začala přesvědčovat, abychom se aktivně zúčastnily – a nejen mě. Jejími oběťmi se stávají také Sally, Gwen, Sofie a další pozemské dívky, které na SSE bydlí nebo se zde právě zdržují. Naposledy přesvědčovala Sheilu a Malik. Když jsem jí ukázala českou variantu, byla jí přímo nadšena a prohlásila, že i když se jí nepodaří nikoho jiného získat, půjde do toho třeba i sama – a doma, kde si bude moci (jak aspoň doufá) dopřát i grilovaných steaků a dobrého pití.
To je ta humornější stránka věci. Horší ovšem je, že tato akce má zvlášť negativní odezvu mezi muslimy – ať už těmi žijícími v islámských zemích, nebo mezi emigranty v Evropě i Americe. Saudská Arábie, Írán a Pákistán dokonce pohrozily rozvázáním diplomatických vztahů se všemi zeměmi, kde se ‚nemravné satanské orgie‘ setkají s podporou úřadů.
SMWC – jak se zdá – získává stále více příznivců a dokonce začínají pod její patronací vznikat tzv. ‚americké kluby‘, jejichž cílem je nejen organizace ‚nahatého amerického dne‘, ale také pravidelná opakování této akce i na počest jiných svátků či výročí, např. ‚9/11‘. Nutno přiznat, že uvolnění napětí ve světě taková akce nepřidá, ale zase musím chtíc-nechtíc souhlasit s Magdou, že fanatickým islamistům bychom ustupovat neměli a že je nutné jim nastavit zrcadlo, aby pochopili, že v zajetí středověkých předsudků se věčně žít nedá.
Na její stranu se přidala i jinak rozvážná Malik, která prohlásila, že bez šatů samozřejmě pobývá nejen na SSE či CPLEN, ale i u nich doma na vesnici, kde je to rovněž docela normální. „Na ambasádě v Bamaku k tomu nemám mnoho příležitostí, pravda, ale i tam si v soukromí volnost dopřávám,“ poznamenala s úsměvem, když jsem se jí ptala na její názor.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. května
Přípravy na novou expedici do Peru jsou v plném proudu, na SSE se objevil i Jošuův ‚technický náměstek‘ Gabriel, aby dvojčatům pomohl sestavit tým a vybavit ho materiálem. Dokonce mi i nabídl účast, což jsem však s díky odmítla, protože tady, na SSE, se z první ruky dozvím o osudu sestřičky Lucinky i kamarádky Lenky, kdyby se snad náhodou někde zjevily po své cestě časem. Souhlasila jsem však se zapojením do dispečerského týmu, jenž bude bdít nad příjmem a zpracováním informací expedicí posílaných.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 4. května
Část archeologické expedice se v noci na dnešek teleportovala do Peru na naleziště Chavín de Huantár. Původně Mořská Pěna – šéfka expedice – navrhovala jako výchozí bod Huánuco de Viejo, avšak Gabriel nesouhlasil, považuje takový počin za hazard.
„Nezapomeň, že naleziště navštívili příslušníci amerických tajných služeb, jimž zřejmě nevědomky otevřela cestu Miss Sexy Betsy svou
striptýzovou produkcí. Jelikož jsme tuto lokalitu od té doby nenavštívili, nevíme, jak to tam po jejich ‚nájezdu‘ vypadá. Komplex pod Chavínem je však zabezpečen a tamní teleport zůstal po katastrofě v Huánuco de Viejo v provozu, proto se jedná o příhodnější výchozí bod. Je samozřejmé, že Huánuco de Viejo rovněž navštívíte, ale přijdete tam z vnějšku – jako poprvé.“
Gabrielův argument je sice jediný, zato však pádný – a Mořská Pěna ho nemíní brát na lehkou váhu.
- × - × - × -
Deník expedice – 4. května
(veden Mořskou Vlnou, originál v esperantu)
Teleportace v noci na dnešek úspěšná. Všichni členové – tj. prozatím já, sestra, Erigyos, lékař expedice Gavrill a dva technici-historici – doktor technické historie Ossmaill a inženýr Damian – jsme hned za svítání vyrazili na cestu. Ne však volným terénem, jako při minulé expedici, nýbrž po silnici, aby byla cesta k výchozímu bodu co nejdříve překonána. Teprve po opětovném prozkoumání naleziště Huánuco de Viejo budeme pokračovat ve stejném stylu, jako před tím.
Další členové se k nám připojí až na místě – tedy na nalezišti Templos de Kotosh po zprovoznění tamního teleportu. Předák Pedro se svou partou dělníků se však k naší skupině připojí už v Huánuco de Viejo.
Až bude náš tým kompletní, přijmeme i vzácnou návštěvu – peruánskou vládní delegaci vedenou ministryní kultury, paní Esperanzou Gonzálesovou, která má o náš výzkum a jeho výsledky eminentní zájem a která by se ráda seznámila i s Proseprinou.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. května
Expedice dorazila na naleziště Huánuco de Viejo a rozbila tábor. První návštěva podzemních prostor přinesla obraz zkázy, protože speciální vojenská expedice základnu téměř celou vyrabovala a podstatná část zařízení – ač se jednalo o funkční stroje a přístroje, našla svůj nový domov v soukromých muzejních sbírkách bohatých Američanů, aby bylo z čeho výpravu zaplatit. Jakkoliv bylo toto jednání protiprávní a barbarské, stalo se a nápravu bychom asi těžko zjednávali. Přesto Gabriel rozhodl, že bude podáno trestní oznámení a ještě večer kontaktoval Malik v Bamaku. K žalobě se přislíbila připojit i ministryně kultury Peru, na jehož území k tomuto barbarskému činu došlo – američtí vojáci na nalezišti řádili bez povolení tamních úřadů. Uvidíme, jak americká justiční mašinérie zafunguje…
- × - × - × -
Deník expedice – 16. května
Včera jsme dokončili dokumentaci zpustošené základny Huánuco de Viejo a dnes ráno jsme vyrazili dále k základně Templos de Kotosh, o které se Proseprina vyjádřila jako o hlavním stanu jejich expedice před třemi tisíci roky – před tím, než byli nuceni se uchýlit do jeskyní pod Kurupirou. To tehdy, když hrozilo prozrazení jejich pravé totožnosti.
„Na bohy si nelze hrát věčně,“ poznamenala tehdy na závěr svého vypravování.
Když jsme tímto stylem procházeli krajinou od Chavína k Huánuco de Viejo, dělala nám navigátorku Lucka, protože jsme netušili, proč jsou naše elektronické přístroje rušeny. Teď už to víme a Erigyos se o navigaci stará, maje s sebou potřebnou odrušovací aparaturu.
- × - × - × -
Deník expedice – 17. května
První den cesty proběhl bez jakýchkoliv problémů či mimořádných událostí. I noc byla klidná. Ani dnešek nám nepřipravil žádných překvapení, proto bych se v krátkosti zmínila o vlastní organizaci naší cesty, aby o ní měli naši čtenáři aspoň rámcovou představu.
Dohodli jsme se, že vždy po prozkoumání terénu okruhu šesti kilometrů od tábora přesuneme své stanoviště o dalších dvanáct kilometrů a provedeme zevrubný průzkum nového území. Jelikož máme před sebou něco kolem šedesáti kilometrů, znamená to pět zastávek po dvou až třech dnech. Naleziště Templos de Kotosh bychom měli dosáhnout v prvním červnovém týdnu. V noci zásadně nepracujeme, proto abychom co nejefektivněji využili dobu denního světla – a zvláště pak slunečního svitu, cestujeme většinou nazí, takže se cestou neustále nabíjíme – což, jak se během minulé expedice ukázalo – je procedura, jejíž zanedbávání by se mohlo těžce nevyplatit. Kombinézy si pak oblékáme jen v době vlastního průzkumu, protože tyto oděvy – a zvláště pak jejich kapsy – jsou vybaveny všemožnými přístroji a nářadím. Při přemísťování tábora provádíme jen orientační průzkum, ke kterému není pomůcek třeba.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. května
Včera jsem se vrátila z Menstruačního oddělení, kde jsem poslední dva dny strávila v Magdině společnosti, což rozhodně nebyla nuda. Dnes jsem si nechala aplikovat laktogenní sérum, abych se zase naplno zapojila do života na SSE. Dárcovství mléka totiž patří k čestným povinnostem každé ženy dlící na SSE či CPLEN, nehledě k tomu, že každodenní odběry pomocí vibrační podprsenky a následné masáže prsou i bradavek jsou procedury příjemně eroticky vzrušující. A navíc – objevila se tu Conchita, která asistovala Agillovi při aplikaci séra, a ptala se mě, zda by zase mohla být mou osobní sestrou, mám-li ovšem zájem.
„Střídala by se s Magdou,“ doplňuje její návrh Agill.
Jelikož mi Conchita dělala osobní sestru na CPLE i CPLEN, ráda jsem souhlasila, protože je to milá a sympatická dívčina a navíc i fajn kamarádka.
Dnešek jsem skoro celý prospala, pravda, ale až do včerejška jsem dění na stanici pilně sledovala přes komunikátor, takže se mohu zítra zase vrátit do pravidelných služeb.
- × - × - × -
Deník expedice – 20. května
Objevili jsme hrůzný nález. Při průzkumu jedné velké jeskyně. Asi na poloviční cestě mezi Huánuco de Viejo a Templos de Kotosh jsme narazili na sto dvaadvacet mrtvol lidí, kteří zřejmě spáchali hromadnou sebevraždu. Jelikož je jeskyně dobře větraná a suchá, jsou lidské ostatky už částečně mumifikované.
Doktor Gavrill odhaduje, že k tragédii došlo někdy před osmi až devíti měsíci, tedy v době, kdy se nad oblastí začalo rozlévat silné dehibernační záření. Podle symbolů nalezených v jeskyni se jedná o příslušníky Řádu chrámu Slunce, což by i odpovídalo řadě událostí z přelomu července a srpna loňského roku, jak o tom jednou hovořil Pauli. Konec konců, zmínil se o tom i v jejich
cestovním deníku.
Skutečnost námi silně otřásla, protože je něco jiného číst o tom zprávy v novinách a pak takové hromadné pohřebiště objevit.
„Kdybyste byli pokračovali v cestě loni v říjnu, nalezli byste tyto mrtvoly ještě skoro čerstvé,“ poznamenal Gavrill zamyšleně. „Co ale ty lidi k takovému hroznému činu vedlo?“
„Náboženský fanatismus násobený vlivem dehibernačního záření,“ odpovídá mu Ossmaill. „Není to jen specifikum pozemšťanů, setkali jsme se s podobným jevem už na několika planetách. Kupodivu se vždy jedná o vyznavače kultu ústřední hvězdy soustavy – v tomto konkrétním případě tedy Slunce – kteří očekávají ‚konec světa‘.“
„Hmm, konec světa. Blázni blázniví…“ poznamenal polohlasně Erigyos.
„Blázni, možná… Psychiatrické vyšetření se zatím nepodařilo udělat ani u jednoho stoupence této či podobné sekty, ať už tady na Zemi nebo jinde v Galaxii,“ namítl Ossmaill.
Do tábora se vracíme v pochmurné náladě. Nevím, jak takový příšerný zážitek doléhá na naše mimozemské přátele, ale já už vím, že určitě nebudu celou noc spát. A sestra rovněž ne…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. května
Fotografie z místa hromadné sebevraždy, které dodal Erigyos jako přílohu k deníkovému zápisu Mořské Vlny, jsou opravdu otřesné – a zrovna na mně byla služba. Kdybych to byla věděla, určitě bych si ji s někým vyměnila, ale stalo se. Jako automat jsem předala službu Tonymu a zavřela jsem se ve svém apartmá. Hrůzné obrazy mám stále před očima. Proč jen to ti lidé udělali? Co je k tomu vedlo?
Z chmurných myšlenek mě naštěstí vytrhla Conchita hledající parťačku pro plážový volejbal. Obvykle hraje se svou věrnou kamarádkou Laurou – bývalou osobní sestrou Lenčinou. Ale ta teď ‚lenoší‘ (jak tento pobyt obvykle komentuje Magda) na Menstruačním oddělení – a Conchita nemá s kým hrát…
„A to chceš hrát proti dvojici Magda – Sofie, jo? Tak to máme prohrané už předem,“ varuji ji.
„Naštěstí ne,“ uklidňuje mě potenciální spoluhráčka. „Magda má službu ve vyšetřovně – Myra dělá preventivní prohlídku starému pánovi, takže to je zase na celý den.“
„Aspoň tak… A kdo tedy bude proti nám hrát?“
„Sofie si našla Nancy…“
„Sofie a Nancy? Hmm… To by mohlo vyjít. To je taky nezvyklá dvojka. Tak jdeme!“
Odhodila jsem župánek do špíny a vyrážím z apartmá v Evině rouše. Conchita následuje mého příkladu. Řada pozemských dívek pobývajících na SSE si užívá volnosti bez jakéhokoliv oděvu po většinu dne (Lenka, Jana, Sličné Akvabely, Magda, Sally, Malik, Sofie, Rodica a další). Já však – po té, kdy jsem se zasloužila o odhalení astronavigátorova tajemství – své nahé tělo zbytečně na odiv nevystavuji a mám v tomto směru řadu následovnic. Conchita a Laura patří mezi ně. Avšak při sportovním vyžití je zde nahota normou – a to i pro muže. Umožňuje totiž absolutní volnost pohybu, takže jakýkoliv oděv by byl v tomto případě nevýhodou.
Sjely jsme dolů výtahem a blížíme se k východu z budovy, když vtom jsem si všimla, že do přísálí Informačního střediska vcházejí pánové Brandon a Sirk. Určitě nás museli zahlédnout, avšak když jsem se po nich instinktivně otočila, zmizeli chvatně uvnitř.
„Mám takový dojem, že pánové kují nějaké pikle,“ poznamenala jsem ke své parťačce. „Vydrž. Než se pustíme do hry, musím na jejich podezřelé chování někoho upozornit.“
Stočila jsem kroky ke kanceláři šéfa stanice, zvoním, ale nikdo neotvírá.
„Zkusíme to u něj doma,“ rozhodla jsem se.
Vrátily jsme se k výtahu a vyjíždíme zase nahoru – tentokrát do třetího patra. Sem má přístup jen málo pozemšťanů, ale my obě patříme mezi nejbližší spolupracovníky, proto máme přístup zajištěn všude po celém areálu. Jdeme přímo k bytu inženýra Hefaista.
„No ne, taková vzácná návštěva – dokonce i sama Nikolka,“ vítá mě šéf stanice nadšeně, ačkoliv o nás musel vědět dříve, než otevřel dveře. „Copak vás ke mně přivádí, děvčata?“
Vylíčila jsem mu stručně letmý zážitek u vchodu do Informačního střediska.
„Hmm, říkáš, že dovnitř zapadli nějak podezřele rychle… Podle čeho usuzuješ?“
„No… podle čeho… Podívej, já se po zdejším areálu příliš často v Evině rouše nepohybuji – Conchita konec konců taky ne. Když už se tak stane, a ti dva pánové mě nahou zahlédnou, civí na mě obvykle jako u vytržení, protože jsem jim přece jen tolik nezevšedněla. Je to – jen tak mimochodem – další potvrzení mého objevu, za který jsem byla i patřičně oceněna,“ neodpustila jsem si jedovatou poznámku, neboť i přes mé závěry – uznané za správné i Galaktickou vědeckou komisí – si mou pravdu většina mimozemšťanek a následně i celá řada pozemšťanek na SSE žijících, za svou nevzala.
„Dobrá, dám to vyšetřit. Děkuji za upozornění. Víte, děvčata… Po příchodu Prosepriny a ‚pokusných‘ objektů Baala Segula dozor nad oběma pány trochu polevil. Avšak domnívám se, že to asi nebylo dobře. A – abych nezapomněl – po Erigyově odchodu s expedicí je zřejmě zanedbávána práce s kamuflovaným Janiným telefonem. Toho by se měl taky někdo ujmout. Jenže – to musí být muž znalý praktik amerických ozbrojených sil a tajných služeb, aby pánové i přes zkreslení hlasu nepoznali, že…“
„Tak by se toho měl ujmout třeba Tony, ne?“
„Pravda – to je asi nejlepší řešení,“ souhlasí Hefaistos s mým návrhem „Domluvím to s ním hned a předěláme služby. Jdu na to!“
Rozloučily jsme se s vedoucím stanice a vyrážíme znovu ven.
„Kam máte namířeno, děvčata?“
„Tady Conchita mě vytáhla na volejbal…“
„Na volejbal – tak proto jste ve ‚sportovním‘. Určitě vám přijdu fandit…“ usmál se Hefaistos, dívaje se nám upřeně na odhalená prsa, jak už to mají všichni mimozemšťané ve zvyku. Avšak počínají si při tom se zbožnou úctou, proto se to dá u nich snadno tolerovat.
Volejbalu jsem si však příliš neužila, neboť musím neustále myslet na to podezřelé chování těch dvou povedených dárečků. Jaké nekalosti zase připravují? Proč se mimozemšťané více nezajímají o jejich podvratné kejkle? Už několikrát se nám jejich liknavost v tomto směru zle vymstila – zapomenutý Janin telefon, nekontrolovatelná komunikace Theresy se základnou Kurupira, zmizení Lucinky a Lenky… Samozřejmě, že se moje duševní rozpoložení do hry promítlo, a prohrály jsme v rekordně krátké době po dvou setech.
- × - × - × -
Deník expedice – 21. května
Dnes jsme objevili další záhadu – dva opuštěné luxusní osobní automobily. Jak se sem, do obtížně schůdného – a už vůbec ne sjízdného! – terénu mohly dostat – a navíc naprosto nepoškozené, bez jediného škrábnutí na naleštěné karoserii?
„Vypadá to, jako by obě auta byla pečlivě umyta a naleštěna až tady, na místě,“ poznamenala k nálezu sestra.
Erigyos a dva jeho technici provádějí pečlivou dokumentaci. Nejprve široké okolí místa nálezu, pak vozidel samotných – jak fotografie, tak i prohlídku technickou a dokonce snímají i otisky prstů. V obou vozidlech se nacházejí všechny osobní věci cestujících – dokonce i doklady a veškeré jejich ošacení včetně spodního prádla!
„Něco mi to připomíná,“ poznamenal předák dělníků, Pedro.
„Myslíš tu zmizelou skupinu ruských studentů?“
„Ano, paní doktorko,“ potvrzuje Pedro nevědomky mou domněnku.
„Podle dokladů a oděvních součástí nalezených v prvním voze se jedná o tři dívky ve věku 19, 21 a 23 let, ve druhém pak o dívky 18, 20 a 21 let,“ uvažuje sestra nad nálezem. „Dvě z nich zde zanechaly svá řidičská oprávnění, tři pak studijní průkazy a všechny do jedné pak cestovní pasy.“
„Že by holky cestovaly někam do zahraničí a zřítily se sem – ze srázu do propasti… Vždyť ohyb silnice je dobrých dvacet metrů nad námi…“ uvažuji nahlas.
„Právě – to je ta záhada,“ vstupuje do debaty Erigyos. „Jak se sem ta auta dostala? Proč je ty dívky upustily úplně nahé?“
„Což se spojit s policií oznámit jim registrační čísla vozidel a jména a čísla pasů cestujících,“ navrhuji. „Uvidíme, co o nich vědí.“
„I to je řešení,“ souhlasí Erigyos, „ale učiníme tak až po podrobném prozkoumání obou vozidel. Vzpomeňte si na únos Lucky před třinácti lety. Nevíme, na co u policie narazíme, a já bych nerad něco zanedbal z naší strany. Co když nám budou taky házet klacky pod nohy?“
Erigyův argument byl nakonec uznán jako závažný a jednohlasně jsme se usnesli na tom, že budeme zdejší policii kontaktovat až po té, kdy z nálezů sami vytěžíme maximum informací.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. května
Pánové Brandon a Sirk zmizeli! Když jsme se včera navečer vrátily s Conchitou, Sofií a Nancy od bazénu, oznámil nám to sám inženýr Hefaistos. Tak proto on nám nepřišel ani fandit, ač nám to původně slíbil.
„Tak zmizeli – a to i přes moje varování?“
„Ano, i přes tvoje varování,“ potvrdil šéf stanice. „Přestože jsem pověřil dva techniky jejich sledováním ihned po vašem oznámení, už bylo pozdě. Jako by se po nich slehla zem.“
„Slehla zem… Spíš se nechali někam teleportovat, ne?“
„Jistě, jistě, samozřejmě, že se pánové někam teleportovali. Kluci už prověřují všechny teleporty. Po večeři bude svolána mimořádná porada.“
V určený čas jsme se všichni sešli ve velkém sále Informačního střediska. Tam nám inženýr Hefaistos oznámil to, co jsem podvědomě předpokládala: „Oba bývalí důstojníci se nechali teleportovat na základnu Kurupira…“
„To ovšem znamená,“ ujala jsem se slova, „že ještě existuje nějaký kanál, kterým oni mohli bez kontroly komunikovat – a tím pádem je ohrožena především expedice vedená Sličnými Akvabelami do srdce peruánských And!“
„Proč myslíš?“
„Podívej, inženýre, už jednou byla expedice zmařena – a to právě před cestou k Templos de Kotosh. Jak už nám prve sdělila Proseprina, patří nenavštívení a hlavně neprozkoumání této základny k prioritám Baala Segula a potažmo i ostatních členů jeho skupiny. Jestliže on třeba i nevěděl, že jsme vyslali další expedici – i když tedy osobně o tom pochybuji, tak se to od pánů dozvěděl nejpozději v těchto chvílích, kdy tam oba utekli. A jsem přesvědčena, že Baal Segul udělá všechno pro to, aby i naše druhá expedice ztroskotala.“
„Obávám se, že máš pravdu,“ povzdechl si Hefaistos po krátkém zamyšlení. „Budeme muset naše lidi varovat – a to ihned!“
„Jen tak mimochodem,“ poznamenávám k Hefaistovi, „to záhadné zmizení skupiny ruských studentů v blízkosti cíle cesty expedice… nebylo dosud objasněno a nepamatuji se, že by bylo Erigyem bráno v potaz. Je si vůbec vědom nebezpečnosti celého podniku?“
„Taky se nepamatuji, že by se Erigyos nebo kdokoliv jiný o případu zmiňoval,“ zarazil se Hefaistos, „na to je musíme v tom varování také upozornit. Ujmeš se toho?“
„Samozřejmě. Jdu na to hned!“
„Tak šťastné pořízení,“ popřál mi, když jsem opouštěla velký sál Informačního střediska.
Zakotvila jsem u jednoho z komunikátorů v knihovně a snažím se navázat přímé spojení s expedicí. Erigyův telefon je obsazen, zato Mořská Vlna se mi ozvala okamžitě po prvním volacím signálu. Pozorně mě vyslechla, vyptala se na podrobnosti zmizení obou důstojníků, a pak mi sdělila:
„Cožpak o to – útěk pánů Brandona a Sirka mě nepřekvapuje, protože se dalo po Theresině útěku předpokládat, že ji budou následovat. Překvapuje mě spíš, že si dali tolik na čas. Jenže na druhou stranu – oni se k tomu odhodlali právě teď, v době, kdy my jsme na cestě, což skutečně nevěstí nic dobrého.
Otázka té zmizelé skupiny ruských studentů nás ovšem napadla. Vždyť se jedná o docela čerstvou a nevyřešenou událost před necelými dvěma měsíci. My jsme totiž narazili na cosi podobného – objevili jsme dva luxusní osobní automobily opuštěné podobným způsobem. Až pošlu včerejší zápis deníku, tak pochopíš. Jen tak mimochodem – už jsme tomu místu, kde byl autobus objeven, docela nablízku.“
„A ještě něco,“ upozorňuji kamarádku, „já jsem jako prvního volala Erigya, ale měl obsazeno.“
„Obsazeno? To je možné, před chvílí totiž k sobě volal Pedra a jeho skupinu. Já tady v táboře připravuji zápis včerejšího deníku a doprovodné materiály pro přenos do Informačního střediska. Kdo teď slouží na dispečinku?“
„Mám dojem, že Tony… Vlastně… ne. Inženýr Hefaistos služby přepracoval a Tonyho uvolnil pro speciální úkol. Mám dojem, že jsem tam zahlédla Sofii.“
„Sofii… Výborně. Asi za půl hodiny, nejpozději za tři čtvrtě, začnu vysílat.“
Rozloučily jsme se a já jsem přešla na dispečink, abych si počkala na zprávy expedice.
- × - × - × -
Deník expedice – 22. května
Zbývá nám už necelých pět kilometrů k nalezišti Templos de Kotosh. Ač prozkoumáváme krajinu opravdu pečlivě, stopy po dávné mimozemské expedici nenacházíme. Zato však stopy docela nedávných dopravních katastrof jsou velmi časté, i když už ne v takovém rozsahu, jako v oné jeskyni provizorně pojmenované Hrobka Řádu Slunce, o které jsme podali obsáhlou zprávu před několika dny.
Je až s podivem, kolik lidí zde zřejmě zmizelo beze stopy, nebo kolik lidí se evidentně neshání po vozidlech nalezených naší expedicí – pár kilometrů od hrůzné jeskyně jsme totiž objevili dva osobní automobily, jak už jsem poznamenala včera, a dnes jsme narazili na dva další – sice zase luxusní, ale obyčejné, ne tedy terénní! Ty sem mohly také jedině spadnout – ale JAK? Vždyť jsou rovněž mechanicky neporušené, podobně jako ty nalezené včera – ovšem mistrně ukryté a maskované vegetací i skalními útvary tak, aby nebyly ze silnice vidět!
Obě vozidla jsou v bezvadném mechanickém stavu, lesknou se a září čistotou. V útrobách každého z nich nalézáme veškeré osobní věci tří pasažérek – doklady, oděv včetně spodního prádla. Přesně totéž, co včera. Avšak po posádkách obou vozů se zem slehla…
Prozkoumali jsme pečlivě i svah, po kterém by se mohlo jedno z vozidel eventuálně dostat dolů – avšak nenašli jsme nic! Vůbec nic. Stromoví, kterým by se muselo auto prodírat, je neporušené – ani větvička široko daleko není zlomena, stopy po pneumatikách veškeré žádné. Když technici provedli podrobné ohledání místa nálezu i obou automobilů, kontaktovali jsme místní policii a zjišťovali jsme, zda ta auta nebyla nahlášena jako pohřešovaná nebo kradená.
„Podle registračních značek, které nám hlásíte, se jedná o vozidla kradená a všech dvanáct dívek je pohřešováno,“ oznámila nám policejní mluvčí po delší odmlce.
„Nezdá se mi to,“ uvažuje nahlas sestra. „Nedovedu si představit, že by mladé holky kradly auta. To je spíš chlapská záležitost…“
„Nezapomeň však na Theresu,“ připomíná jí Erigyos.
„Theresa… To je kapitola sama pro sebe,“ míní sestra. „Ta necouvne před ničím – ani před vraždou. Natožpak před krádeží auta.“
V duchu jí dávám za pravdu.
„Nezbývá, než hledat souvislost i se záhadnou havárií autobusu s ruskými studenty, kterou nám připomněla Nikolka,“ poznamenávám, „i když tedy – jak je možné, že nám únosy dívek a mizení aut unikalo? Přece se to muselo objevit někde ve zprávách.“
„To je značný rozdíl,“ namítá Erigyos. „V případě toho autobusu šlo o velkou skupinu lidí, kteří byli očekáváni, a jejich zmizení muselo pozornost veřejnosti vyvolat. Kdežto zmizení osobního automobilu – navíc kradeného – tam se dá předpokládat například i krádež za účelem rozebrání na součástky. Rovněž tak je těžké předpokládat, že spolu souvisejí krádeže aut s mizením mladých dívek. Avšak náš nález dá policejnímu pátrání zřejmě nový rozměr.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 29. května
Nálezy nearcheologického materiálu v blízkosti komplexu Templos de Kotosh práci expedice značně zdržují, avšak na druhou stranu musím přiznat, že nám peruánské úřady vycházejí všemožně vstříc. Na místě pracuje tým jejich kriminalistů a dva specialisté – poručík Rodrigo Mendéz a kapitán Miguel Cortagena – byli dokonce přijati na SSE, kde jsou podrobně analyzovány výsledky pátrání.
‚Moje‘ Conchita byla jmenována styčnou důstojnicí, což znamená, že jsem na čas přišla o svou osobní sestru. Důvodem je, že Peruánci si přáli do této funkce pozemšťana, a Conchita, jsouc Španělka, funguje rovněž jako tlumočnice – aspoň tedy do doby, než se najde čas na obvyklou šestatřicetihodinovou hypnopedickou lekci esperanta. Oba docela sympatičtí pánové, asi pětatřicetiletí, byli totiž zavaleni horou práce hned po příjezdu. Ruku k dílu přiložil i starý pán, prohlásiv, že je sice vysloužilý policista, ale mezi přáteli tu vysloužilost zas až tak nepociťuje, ha, ha, ha.
Magdu nejvíce zajímalo, jak je možné, že noví spolupracovníci neprošli důkladnou přijímací prohlídkou, jak je na SSE zvykem.
„Zatím není čas,“ krotí její zájem Myra. „Až se situace trochu uklidní, neutečou jí.“
„No jo, Magda,“ poznamenala jsem zaslechnuvši útržek jejich konverzace, „vidí nové samce a je jako utržená ze řetězu. Že chceš u té jejich prohlídky asistovat jako sestra?“
„Kdo by nechtěl?“ opáčila Magda se zasněným tónem v hlase. „Včera odpoledne si vyšli na hodinku v plavkách k jezeru, a…“
„… a tys od nich nemohla odtrhnout pohled, jak tě znám.“
„Ani člověka nenechá domluvit,“ durdí se Magda. „To není totiž všechno, víš?“
„Nevím, zrovna tou dobou jsem měla službu na dispečinku,“ upozornila jsem kamarádku.
„No právě! Když totiž pánové zjistili, že se jedná o nudapláž, docela ochotně se přizpůsobili. Tak jsem měla možnost poznat je hned první den i bez plavek…“
„No prosím! Tak ona už je úplně nahaté viděla – a přesto chce u jejich prohlídky asistovat jako sestra…“
„Ne a přesto, ale právě proto,“ dává Magda zvláštní důraz na poslední dvě slova.
„Dobře, budu tě u jejich prohlídek angažovat,“ přislíbila jí Myra.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 30. května
Usilovná práce týmu na místě činu a analytické skupiny na SSE přináší první výsledky. Bylo zjištěno, že všechna ukradená auta pocházejí z lupu jedné organizované skupiny. Dokonce se ukazuje přímá souvislost s ‚havarovaným‘ zájezdovým autobusem – totiž: všechny krádeže následovaly až po této události v pravidelných dvanáctidenních intervalech. Tedy: ‚havarovaný‘ autobus: 18. března. Pak pět ukradených a zmizelých automobilů – 30.3., 11.4., 23.4., 5.5. a 17.5. – včera by tedy teoreticky měl být ukraden šestý vůz. Otázkou ovšem je, zda budou zloději pokračovat po nalezení čtyř vozidel z pěti.
Večerní porada SSE je cele věnována tomuto tématu.
„Zatím nebylo nalezeno to první vozidlo ukradené 30. března,“ oznámil nám Miguel.
„Třeba se taky najde,“ míní starý pán.
„To doufáme,“ míní Miguel. „Zatím všechno hraje. Stopy DNA nalezené na prádle zmizelých dívek byly porovnány se vzorky poskytnutými jejich rodinami, avšak daktyloskopické stopy nalezené na volantech a dalších ovládacích prvcích vozidel neodpovídají otiskům žádné z nich. Jenže – my ty otisky známe! Patří totiž řidičům havarovaného autobusu…“
„Co to znamená,“ zeptala se Magda.
„To znamená, že všechny dívky byly uneseny – tedy s největší pravděpodobností! A navíc – ta havárie autobusu včetně zmizelých cestujících přibírá na sebe další otazník – totiž kde se tu najednou objevili ti dva řidiči?“
Jenže podle adres těch dívek bydlela každá úplně jinde – a to se dokonce týká i každé trojice v jednotlivých autech,“ namítám.
„O to je to záhadnější – i když tedy se jedná o vysokoškolské studentky a mohly se znát třeba ze školy,“ kontruje Miguel. „Sice se podle výslechu jejich rodinných příslušníků navzájem zřejmě neznaly, jenže to zatím nic neznamená. Nestačili jsme totiž ještě vyslechnout jejich spolužáky, kamarádky, spolubydlící na kolejích. Teprve pak můžeme pokročit dál.“
Pak také je překvapující, že všechny, naprosto všechny měly u sebe mimo dalších dokladů cestovní pas – jako by se chystaly na cestu do zahraničí,“ připomíná Magda.
„To ale znamená,“ míní starý pán, „že každá do toho auta nasedla dobrovolně. Zřejmě to byla jejich reakce na nějakou hodně lákavou nabídku. Teprve potom, když řidič nabral vytipované pasažérky, došlo k vlastnímu únosu.“
„I to je přijatelná hypotéza,“ souhlasí Rodrigo.
„Dobře. Udělali jsme si docela podrobnou rekapitulaci,“ ujal se slova inženýr Hefaistos. „Jaké další kroky navrhujete?“
„Zatím jsme zjistili, že všechny zmizelé dívky jsou vysokoškolské studentky z relativně chudých rodin. Jejich rodiče a zletilí sourozenci už byli vyslechnuti. Zbývá tedy ještě výslech jejich spolužáků, kamarádek, spolubydlících na kolejích, jak už jsem se zmínil před chvílí,“ referuje o dalším směru pátrání kapitán. „Máme před sebou ještě spoustu mravenčí práce.“
„Chtěl bych upozornit ještě na jednu závažnou skutečnost,“ přihlásil se o slovo starý pán. „Mám takový dojem, že jste nevzali v úvahu fakt, že pachatel – nebo pachatelé – za sebou zásadně nezametají stopy. Auta byla sice ukryta tak, aby je nebylo možno na první pohled spatřit ze silnice, ale zase na druhou stranu – já kdybych byl na místě pachatelů, tak bych ta auta co nejvíce poškodil, zanechané šatstvo a doklady bych spálil, pečlivě bych setřel všechny otisky. Zatímco tito pachatelé nám všechny stopy přímo naservírovali pod nos. Jen jedno udělali – zamaskovali ukradená auta tak, aby nebyla nalezena ihned – ale aby nakonec přece jen nalezena byla – a to i s veškerým svým obsahem. Připadá mi to, že oni chtějí, aby k tomuto odhalení nakonec došlo.“
„Ale – proč by to dělali?“
„Pane kapitáne,“ opáčil starý pán, „sloužil jsem u policie pětatřicet let – a za tu dobu jsem zažil ledacos. A to, co se nám tady děje před očima, je typický příklad pachatele či pachatelů – exhibicionistů. Tedy takových, kteří se chtějí předvádět, jak jsou dobří, a jak jsou na ně všichni policajti krátcí. To oni jsou ti supermani, borci a všeumělcové – a my jsme proti nim jen ubozí břídilové, kteří nemají šanci je dostat.“
„Anebo…“
Všechny zraky se upjaly na Proseprinu, která se porady sice taky zúčastnila, ale zatím nepromluvila ani slovo.
„Nebo – co?“ zeptal se jí udiveně inženýr Hefaistos.
„Nebo je to dílo Baala Segula.“
„Baala Segula?“ podivil se inženýr Hefaistos. „Podle čeho usuzuješ?“
„Všechno, co jste tady teď prodiskutovávali, nese totiž jeho rukopis,“ pronesla Proseprina zastřeným hlasem.
Jako na potvrzení jejích slov se rozječela siréna. Byl vyhlášen poplach.
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah