Z Nikolčina deníčku – 31. května
Co se děje? Inženýr Hefaistos vběhl do dispečerského sálu jako první. Za ním všichni účastníci porady.
„Byl nalezen poslední ukradený automobil,“ hlásí dispečerka Sally.
„Dobře, ale proč kvůli tomu vyhlašuješ poplach?“
„Protože… Ale, víte co? Seznamte se s posledním zápisem v deníku expedice…“
- × - × - × -
Deník expedice – 31. května
Dnes v 9:20 zdejšího času byl nalezen poslední ukradený luxusní automobil ve vzdálenosti pouhých 260 metrů od místa, kde se má podle Proseprininých slov nalézat maskovaný vstup do areálu mimozemské stanice Templos de Kotosh. Na rozdíl od předchozích nálezů se tentokrát jedná o těžce zdemolovaný vrak bez poznávacích značek. Vozidlo bylo možno identifikovat jen podle čísla karoserie. Motor chybí. Podle specialisty na automobily – člena doprovodné skupiny kriminalistů, byl motor odborně vymontován, z čehož usuzuje, že vozidlo nehavarovalo, ale bylo zdemolováno úmyslně až po demontáži motoru. Palivová nádrž je nepoškozená, ale prázdná.
Ve zdemolované kabině byly nalezeny osobní doklady, ošacení a spodní prádlo tří dalších pohřešovaných dívek. Jejich cestovní pasy dokonce obsahují vstupní víza do Spojených států, což se u zbývajících devíti nepotvrdilo. Mezi doklady jedné z dívek byla nalezena paměťová karta, jejíž záznamy zřejmě osvětlují podstatnou část závažných událostí předcházejících únosu i fingované havárii. Obsah karty byl před chvílí nahrán do Informačního systému.
Nedaleko objeveného automobilu se nachází maskovaný vchod do podzemního komplexu Templos de Kotosh. Jak právě zjistila sestra, je zde instalována funkční nudabrána, neboť se před ní skála bez problémů rozestoupila. Zdá se nám proto nanejvýš pravděpodobné, že všech dvanáct děvčat se nalézá uvnitř podzemního labyrintu a vzhledem k maskování vchodu ovládaného nudabránou nebylo možno je nalézt. Ostatně – i ukradená vozidla nebyla na první pohled patrná.
Průzkum podzemí zahájíme v poledne místního času. V první řadě je nutno najít a zprovoznit zdejší teleport, aby k nám mohla přibýt Proseprina coby průvodkyně.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 31. května – pokračování
„Nechápu, proč kvůli tomu vyhlašuješ poplach,“ pohlédla jsem udiveně na Sally.
„Protože jejich poledne bylo před třemi hodinami – a od té doby se nikdo z expedice nehlásí.“
„A ta zpráva? Ten deníkový zápis – ten se sem dostal – jak?“
„Jak, jak! Ten odeslali hned, ale to jsem ještě neměla službu. Až když jsem se jim chtěla také ohlásit jako dispečerka, zjistila jsem, že na mé volání není žádná reakce. No, a když jsem si přečetla ten poslední záznam – a hlavně ty poznámky na té kartě…“
„Moment, moment… Kdo měl službu, když ta zpráva přišla?“
Podle času příchodu té zprávy já,“ ozval se Steve, „jenže – já o jejím příchodu nic nevím! Komunikátor mi nic nehlásil!“
Inženýr Hefaistos se vrhl k dispečerskému komunikátoru a jal se prohlížet žurnál.
„Skutečně! V žurnále o jejím příchodu není ani zmínka! To není možné!“
„A vidíš, je,“ poznamenala Myra. „Jenže… nejde mi na rozum, jak k tomu mohlo dojít.“
„Obávám se,“ poznamenala jsem, „že vedle toho Janina zapomenutého telefonu bude v komunikačním kanále ještě nějaká jiná zapomenutá bezpečnostní díra – a dost možná, že ne jen jedna.“
„Nestraš…“
„Strašit bych si nedovolila,“ ohradila jsem se proti Hefaistově poznámce, „jenže – jak jinak si chceš vysvětlit, že přijde do Informačního systému zpráva, aniž by ji dispečerský komunikátor zaevidoval do žurnálu!“
„To je taky pravda,“ souhlasí Hefaistos. „Pustím se do toho hned a osobně.“
Myra mezitím zasunula paměťovou kartu do snímače a promítla její obsah na velkou obrazovku. Objevil se španělský text, který Myra okamžitě začala tlumočit do esperanta, aby všichni rozuměli.
- × - × - × -
Poznámky na paměťové kartě
29. března
Dnes jsem zažila cosi neuvěřitelně bláznivého. Ač tedy si deník zásadně nevedu, dospěla jsem k názoru, že si ty neuvěřitelné události musím dopodrobna zaznamenat, protože zítra už bych tomu pravděpodobně neuvěřila a musela bych si myslet, že se mi to v noci zdálo. Jenže to nebyl sen, ale holá skutečnost, ale jaká? Příšerná? Neskutečná Bláznivá? Perverzní? Vzrušující? Nesmyslná? Tak tedy:
Ráno jsem ani nešla do školy. Jsem velice rozrušená, protože v deset hodin mám být u doktora. Prý se mám připravit na důkladnou prohlídku, protože agentura vyžaduje podrobný posudek o zdravotním stavu, jinak prý studijní vízum na šest měsíců nedokáží zařídit. Amíci se zřejmě bojí, abych se k nim nešla léčit s nějakou exotickou chorobou nebo abych u nich neporodila dítě, které by se tak automaticky stalo občanem USA.
Ani jsem raději nesnídala, protože v propozicích stojí, že mám přijít vyhladovělá, a krátce po poledni obcházím podivnou polozbořenou kůču v jedné ze zapadlých uliček Limy, kde se má podle adresy lékařská ordinace nacházet. Už, už se chystám zklamaně odejít a uvažuji, jak z nich vydobudu zpět tu šílenou zálohu, kterou jsem musela zaplatit, když vtom ze dveří vyšla mladá žena v sesterské uniformě a pozvala mě dál. Tedy – v sesterské uniformě… V kraťoučkých minišatech, které sesterskou uniformu vzdáleně připomínají, odhalujících nádherně modelované nahé nohy, a s výstřihem tak hlubokým, že je jí vidět žlábek mezi ňadry skoro v celé délce. Figuru má tedy fantastickou – všechna čest! Až jsem si v duchu řekla, že je jí na sestru škoda… Promluvila ke mně anglicky – zřejmě tedy Američanka. Nutno přiznat, že se Amíci opravdu důkladně jistí před nezvanými imigranty…
Prošly jsme tmavou zatuchlou chodbou po popraskaných a rozviklaných dlaždicích k oprýskaným dveřím. Ty žena otevřela elektronickým klíčem – a za nimi se objevily další dveře, tentokrát z jakési lesklé hmoty.
„To nic, to je jen maskování před konkurencí,“ poznamenala sestra otvírajíc i druhé dveře.
Vstoupily jsme do kabiny výtahu a sjíždíme značnou rychlostí dolů. Asi po třech minutách prudkého klesání jsme vystoupily a jdeme dlouhou podivně klikatou chodbou. Minuly jsme několikeré rozvětvení. Asi po stu krocích ztrácím v labyrintu orientaci.
„Jsme na místě,“ sdělila mi sestra a otevřela přede mnou dveře označené záhadnou kombinací číslic a písmen. „Pojďte dál.“
Vstoupila jsem za ní dovnitř a dveře tiše zaklaply. Letmo jsem se rozhlédla. Místnost má půdorys pravidelného šestiúhelníku – tak proto ty klikaté chodby! Dvoje dveře v protilehlých stěnách. Jedněmi jsme právě vešly, druhé jsou zavřené a bez jakéhokoliv označení. Dvě sousední stěny vlevo tvoří obrovská zrcadla. Podél páté stěny je umístěn barový pult, obrovský chladicí box naplněný dvoulitrovými lahvemi limonád nejrůznějších příchutí a skříňka s nádobím. Poslední stěnu tvoří vysoká skříň se šestero kovovými dveřmi připomínající trezor. Uprostřed stůl ve tvaru pravidelného šestiúhelníku se šesti měkkými křesly kolem. Sestra mi však nedala čas k podrobnějšímu zkoumání zařízení.
„Odložte si do spodního prádla a posaďte se. Své věci si můžete složit sem,“ požádala mě otevírajíc jedny ze šesti trezorových dveří.
Ochotně jsem se svlékla ‘to two pieces’, jak oni občas říkají, neboť místnost se zdá značně přetopená. Boty, halenku, sukni, ponožky a punčochy jsem složila do přidělené skříně a usadila jsem se ke stolu. Na sobě mám bílou krajkovou podprsenku a decentní bavlněné kalhotky téže barvy. Obvykle nosím tanga, ale usoudila jsem, že k lékařské prohlídce bude lépe něco konzervativnějšího.
„Výborně, teď vypijte tohle,“ požádala mě předkládajíc na stůl asi dvoulitrovou láhev báječně vychlazené limonády a sklenici.
„Všechno?“
„Ano, všechno, ale nemusíte naráz, máte na to asi hodinu…“
V duchu jsem se zasmála. Dva litry obvykle dokážu vypít tak za půl dne… Ale docela jsem to zvládla.
Mezitím - asi v pětačtyřicetiminutových intervalech sestra přivedla další dvě pacientky, které následují mého příkladu. Svlečeny do kalhotek a podprsenek sedíme všechny tři za stolem a popíjíme limonádu – tedy přesněji: Ony popíjejí. Já už jsem svou dávku vypila jako první a spokojeně jsem se rozvalila v pohodlném křesle. Moje siesta však netrvala dlouho. Asi za půl hodiny jsem totiž pocítila neodbytné nutkání. Limonáda je zřejmě značně močopudná. Vstala jsem z křesla a nervózně jsem začala přecházet po místnosti. Sestra si toho okamžitě všimla.
„Svlékej se!“ spustila náhle panovačným tónem, jako by mi udílela rozkazy. „Kalhotky, podprsenku – všechno dolů! Hodinky a šperky taky! I náušnice!“
Uvědomila jsem si, že nemám šanci odsud utéci, protože neznám mechanismus otevírání dveří a v tom hrozném labyrintu za nimi bych jisto jistě zabloudila, nehledě k tomu, že jsme kdoví jak hluboko v podzemí a já ani nemám klíč od výtahu. Nakonec mi ještě došlo, že dokud se nesvléknu, kýžené úlevy se nedočkám. Nezbylo mi, než slepě vykonat všechny její rozkazy. I zbylé oděvní součásti pečlivě rovnám do vyhrazené skříně.
Najednou před ní stojím, jak mě pánbůh stvořil, aneb – jak oni říkají ‘in my birthday suit’.
Prohlédla si mě od hlavy k patě, aby zjistila, zda náhodou na sobě ještě něco nemám.
„Ještě sem dej kabelku,“ ukázala na skříň.
Stalo se. Sestra skříň s mými věcmi zavřela a zamkla.
Už docela nahou mě odvedla do sousední místnosti, ze které se vyklubala rozlehlá koupelna. Tam jsem se musela pod její kontrolou úplně vyčůrat do plastové odměrky, přičemž ona měří čas, jak dlouho mi vyprázdnění měchýře trvá. Při pohledu na téměř plnou odměrku nestačím žasnout nad tím, jaký objem můj měchýř snese.
„Tady se polož,“ ukázala na zdánlivě běžné lékařské lehátko pokryté jakýmsi nechrastivým igelitem. „Roztáhni nohy. Pořádně! Ještě víc! Tak, a ruce za hlavu!“
Cvakly náramky.
„Co to děláte?“ vykřikla jsem leknutím.
„Klid, klid, děvče. To je jen z bezpečnostních důvodů…“ pronesla rádoby chlácholivým hlasem, avšak já jsem v něm postřehla osten jízlivosti.
Vzápětí zacvakla pouta i na mých kotnících! Tak! Teď jsem na lehátku docela nahá, roztažená, bezmocná, neschopná pohybu. Co bude dál? Sestra nespěchá. Odebrala dvě zkumavky krve a slin. Přepečlivě mi vyholila pubické ochlupení i podpaží a několikrát mi vypláchla vagínu. Postavila se tak, abych dobře viděla, co dělá, a podala si ze skříňky dvoukubíkovou injekční stříkačku, kterou naplnila jakousi jedovatě žlutozelenou olejnatou tekutinou. Nasadila silnou jehlu a odstříkla vzduch.
„Teď drž, bude to trochu bolet…“
Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, píchla mi demonstrativně připravenou injekci hluboko do vnitřní strany stehna poblíž levé slabiny. Stiskla píst a já jsem vykřikla leknutím. Říkala sice ‚trochu‘ bolet, ale já jsem v té chvíli viděla snad všechny svaté. Šílená bolest trvala dobrých dvacet sekund – preparát je zřejmě dost hustý, špatně se vytlačuje a je ho poměrně hodně. Proto asi i ta silná jehla. Odhaduji, že to byla nějaká droga nebo něco podobného, protože se mi dělaly mžitky před očima, ale asi za dvě, tři minuty jsem byla opět v pohodě.
„Co to bylo za příšernou injekci?“ odvážila jsem se zeptat.
„Klid, děvče. Nic špatného… Ale to za chvíli poznáš sama.“
Když jsem se trochu vzpamatovala, napumpovala do mě klystýr, vrazila mi do řitního otvoru gumovou zátku a jala se mi prohmatávat napuštěné útroby. Docela to bolelo, ale nepočínala si až tak surově, takže se to dalo vydržet. Asi po pětiminutové masáži mi vytáhla zátku z konečníku a podložila mě průhlednou fekální mísou.
„Teď to vypusť!“
Strašlivě jsem se styděla, ale tlak v útrobách nakonec zvítězil, takže se mi podařilo s největším sebezapřením střeva vyprázdnit. Odměnou mi byla obrovská úleva.
Sestra vizuálně zhodnotila obsah nádoby, vylila ji do odpadu a vypláchla ji proudem horké vody. Celé martyrium jsem musela podstoupit ještě třikrát. Teprve když už ze mě vytekla jen čistá voda, odpoutala mě od lehátka a nařídila mi, abych se posadila na lavičku, načež mi svázala vlasy do velice úhledného drdolu, jak jsem se přesvědčila pohledem do zrcadla.
Teď se pořádně vysprchuj. Nejdřív horkou a pak studenou vodou, ano?“
Když jsem vyplnila její rozkaz, odvedla mě do další značně rozlehlé místnosti, kde se mě jala měřit a vážit.
„Tady si sedni a počkej na pana doktora,“ ukázala mi na dlouhou nízkou lavičku u zdi.
Usadila jsem se na vykázané místo a čekala jsem. Jsem sice nahá, ale místnost, ač se musí nacházet pěkně hluboko pod zemí, je příjemně vyhřátá, takže mi to fyzicky nevadí. Zřejmě jsem si musela na chvíli zdřímnout.
Probudily mě nějaké hlasy. Otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se. Jak se dalo čekat, sestra přivedla do ordinace další adeptku, rovněž vysvlečenou úplně do naha, a jala se s ní provádět stejné procedury, jako před chvílí se mnou. Když i ji nakonec změřila a zvážila, posadila ji vedle mě a zmizela za dveřmi. Pohlédla jsem na novou pacientku. Když jsme spolu seděly u stolu, nevěnovala jsem jí mnoho pozornosti, ale teď najednou zjišťuji, že mám o ni takový podivný zájem. Je asi stejného věku jako já, ovšem na rozdíl ode mne poněkud – tedy dost poněkud – při těle, s velkými prsy, na bříšku a na zadečku dost ‚oplácaná‘, ale i tak pohledná. Někteří chlapi to prý mají docela rádi – když si prý do takové plácnou, neudělá se jim modřina (tedy – těm chlapům na ruce, pochopitelně…) Panenko Maria! V jaké já jsem prekérní situaci – a jaké bláznivé myšlenky mě napadají…
Nová dívka však zareagovala na můj pohled tak, že stydlivě sklopila hlavu a rukama si zakryla prsa i klín. Pochopila jsem sice, že s ní budu hovor asi těžko navazovat, takže jsem se o to ani nepokusila, ale její nahé tělo přitahuje můj pohled jako magnet.
Asi po další půlhodině přivedla sestra třetí adeptku, rovněž v Evině rouše. Změřit, zvážit a sednout… Sedí se sklopenou hlavou, zakrývajíc si rukama choulostivé tělesné partie, zatímco předchozí dívka se už nezakrývá, ruce má volně položené na stehnech a střídavě si nás obě prohlíží těkavými pohledy.
„Ale, ale! Jen si zvykejte! V USA budete žít spolu delší dobu – a tak byste před sebou neměly mít žádná tajemství. To potom nedělá dobrotu! Všechny tři – odsuňte se dále od sebe, posaďte se zpříma, ruce za hlavu, vypněte prsa a roztáhněte doširoka stehna!“
Váhavě jsme uposlechly a já mám možnost prohlédnout si i třetí dívku. Ta vypadá sportovně zaměřená s jemně vyrýsovanými svaly na nohou i pažích, pěkně modelovaná prsa s velkými dvorci a úžasně ploché bříško. Představuji si, že takhle nahá by mohla fungovat jako tanečnice u tyče ve strip-baru a stala by se miláčkem publika… No fuj! Jaké myšlenky mě to zase napadají… Jako bych nebyla v ordinaci u doktora, ale na nějaké bláznivé sex párty! Co to se mnou je? Nikdy jsem na takové perverznosti ani nepomyslela – a teď se mi neodbytně honí hlavou jedna chlípnější myšlenka než druhá! Snad ze mě tou injekcí neudělala lesbičku? Náhle si začínám uvědomovat, že na sebe všechny tři upřeně hledíme a očima přímo hltáme svá nahá těla navzájem. Jako automat jsem roztáhla stehna od sebe ještě víc, takže jsou mé nejintimnější tělesné partie vystaveny jejich pohledům bez jakýchkoliv zábran. Obě dívky reagují kupodivu stejným způsobem. Z rozjímání mě probudil až bas přišedšího doktora.
„No ne! Nádherné exempláře! Která je první na řadě?“ zeptal se bez pozdravu.
Mluví anglicky – zřejmě i on je Američan, i když ten přízvuk je takový podivný… Rovněž jeho vzhled je zarážející – až jsem se lekla! Sice má na sobě bílý plášť, bílé kalhoty a boty – ale! I jeho obličej a vlasy jsou bílé, jako padlý sníh! Vypadá jako obživlá mramorová socha!
„Tady ta,“ ukázala sestra na mě.
„Tak vztyk!“ nařídil mi rovněž docela nezdvořilým rozkazovačným tónem.
Vstala jsem a rozhlédla jsem se po místnosti, hledajíc nějaké další dveře, kam mám jako za doktorem jít. Ke svému zděšení jsem zjistila, že se i vlastní prohlídka bude konat v téže místnosti za přítomnosti obou dalších pacientek, které vidím poprvé v životě – a v té chvíli jsem pocítila vlnu vzrušení! Panenko Maria, kam jsem to jen vlezla? Jaké perverzní agentuře jsem se vlastně upsala? Slibovali mi studijní vízum do USA včetně stipendia na celý pobyt, ale za dosti podivných podmínek: Musela jsem složit zálohu – tisíc dolarů, které mi budou podle smlouvy vráceny i s dvanáctiprocentním úrokem po úspěšném dokončení kursu…
„No tak, děvče, co je s tebou,“ vytrhl mě doktorův netrpělivý bas ze zamyšlení. „Nezdržuj! Prohlídka je dlouhá a náročná – a jste tu na dnešek objednané hned tři!“
Vzpamatovala jsem se a postoupila blíže k němu. Podvědomě cítím, že bych měla aspoň nějak zakrýt své intimní tělesné partie, ale cosi mě naopak nutí k tomu, abych to nedělala – naopak jsem nucena si počínat tak, abych svou nahotu sama co nejvíce vystavila na odiv jak pohledům doktorovým, tak i pohledům ostatních přítomných… Co je to se mnou?
„Až sem pojď,“ ukázal mi na kruh v podlaze o průměru asi dva metry, „dej si ruce za hlavu, vypni prsa a postav se zpříma tak, abys měla nohy na značkách.“
Kruh je bílý, značky nohou červené – a pěkně daleko od sebe. Musela jsem se pořádně rozkročit, abych příkaz splnila.
„Jsi připravena? Můžeme začít?“ zeptal se doktor stoje u jakéhosi ovládacího pultu s mnoha knoflíky, páčkami a kolečky.
„Ano…“
Doktor stiskl několik ovládacích prvků a kruh se začal pomalu otáčet – takže si mě mohou všichni v místnosti po libosti prohlížet ze všech stran. Postřehla jsem, že sestra opět napomíná obě zbývající pacientky, aby se nezakrývaly a aby se dívaly, co se ve vyšetřovně děje. Prý aby věděly, co mají dělat, až přijdou na řadu, a aby zbytečně nezdržovaly…
Na točně se mě doktor podrobně vyptal na anamnézu – osobní i rodinnou. Následovala série detailních intimních otázek ohledně mého sexuálního života a sexuálních praktik včetně masturbace. Ačkoliv se snažím mluvit tiše, mé odpovědi se jasně a hlasitě rozléhají po celé místnosti, jako bych mluvila do mikrofonu. Rovněž tak i doktorovy otázky…
„Dobrá, přistoupíme k vlastní prohlídce,“ prohlásil, když jsem zodpověděla poslední intimní otázku.
Letmo jsem pohlédla na hodiny na stěně. Moje zpověď trvala skoro půl hodiny. Panebože, co přijde teď?
„Mírně se zakloň a roztáhni si rukama stydké pysky,“ nařídil mi vzápětí.
Když nechal kruh několikrát otočit kolem dokola, musela jsem se předklonit a roztáhnout si od sebe hýždě.
„Ruce za hlavu a postav se na levou nohu. Pravou uhni co nejvíce do strany!“
Po několika otočeních jsem musela nohy vyměnit. Následovala řada prostocviků, při nichž doktor kriticky hodnotí mé tělo a postavu. Protokol je zřejmě nahráván, protože ani doktor ani sestra nic nezapisují. Sestra mimoto hlídá obě zbývající pacientky, zda bedlivě sledují, co se ve vyšetřovně děje.
„Poněkud nesportovní typ a zdá se mírně podvyživená…“ dělá doktor závěrečnou rekapitulaci hodnocení. „Nu což, budeš víc jíst a pravidelně sportovat. Máš raději plavání, gymnastiku nebo atletiku? Asi nic moc z toho, že? Ale oni si tam s tebou už poradí, neboj se!“
Pak mi ukázal na gynekologický stůl: „Tady se polož, zadeček přes okraj, nohy do třmenů, ruce za hlavu!“
Sestra mi připoutala nohy řemínky a vzápětí mi nasadila kožené náramky i na ruce. Teď jsem roztažená, bezbranná, neschopná pohybu. Ale to už se doktor ujímá vlády nad mým tělem, jehož všechny partie jsou mu bez jakýchkoliv zábran přístupné. Nejprve mi důkladně a zdlouhavě prohmatává prsa. „Patnáct, nemohu si pomoci. Tuctový typ, dokonce při dolní hranici průměru – ale i tu můžeme z nouze využít. Předepíšeme vhodnou terapii na zpevnění. Ještě se podíváme na dvorce a bradavky… Značně citlivé, nevpáčené, ochotně se topoří, pigmentace dvorců přiměřená, žlázky rovněž dostatečně citlivé.“
Z prsou přechází rovnou na bříško. Opět zdlouhavé prohmatávání – nejprve napjaté břišní stěny a kritika povoleného svalstva, pak hluboká palpace povolené stěny spojená se zavedením prstů do vagíny. Proud jeho diktátu nevnímám, je na mě příliš odborný.
Následuje pečlivé vyšetření rodidel – jak prohmatáním, tak i v zrcadlech, a stěr s děložního čípku.
„Ještě odebereme vaginální sekret a podíváme se na její reakce při orgasmu,“ rozhodl doktor.
Na ta slova mi sestra zavedla do vagíny vibrátor s odsávačkou a doktor mi hněte prsa. Orgasmu jsem se nemohla ubránit…
„Hotovo,“ prohlásil konečně doktor uvolniv moje ruce i nohy z pout. „Teď půjdeš na pozorovatelnu, ano?“
Když jsem slezla se stolu, byla jsem tak vyčerpaná, že jsem si připadala jako po dvacetikilometrovém puťáku. Pohlédla jsem na hodiny a zjistila jsem, že jsem na stole proležela skoro sto padesát minut…
„Tady se postav,“ ukázala mi sestra na značky nohou na podlaze vedle lavičky, a dej ruce za záda.“
Sotva jsem tak učinila, zacvakly náramky. Rovněž tak mi zafixovala kotníky a mezi nohy mi položila misku, do které stále odkapává má milostná šťávička.
„Výborně. Teď pozorně sleduj vyšetření své kolegyně.“
Aha – tak proto oni tomu říkají ‚pozorovatelna‘… Nevím, jak je to možné, ale pohled na vyšetřovanou spolupacientku mě vzrušil natolik, že jsem začala samovolně téci znovu. Její intimní zpověď, při které rudne studem od hlavy k patě, pohled na její nahé tělo předvádějící se na točně, nemilosrdná doktorova kritika tentokrát zaměřená na nadbytek tělesného tuku, a nakonec zdlouhavá důkladná prohlídka na gynekologickém stole… Jako bych znovu cítila sama na sobě všechny doktorovy rafinované hmaty a doteky, stisky a hnětení, kterými dokáže rozehrát všechny erotogenní zóny v těle – směs studu a ponížení z přítomnosti cizích lidí ve vyšetřovně smíšená s úžasným sexuálním vzrušením a rozkoš ze závěrečného orgasmu… nakonec jsem pocítila neodbytnou touhu prožít to všechno znovu – a třeba i s jinými diváky! Když pak jí sestra zavedla do vagíny vibrátor a ona dospěla k bouřlivému orgasmu, začala jsem rozkoší křičet také.
„Ó, to snad není možné,“ poznamenává doktor k sestře, „slečna tu prohlídku prožívá znovu…“
„Ano?“ obrátil se tentokrát ke mně.
„A-A-ano…“ vykoktala jsem ze sebe hlasem třesoucím se ještě vzrušením.
„Nuž, uvidíme, co se s tím dá dělat. Teď ovšem se musíme podívat na tu třetí princeznu…“
Druhá dívka zaujala podobnou polohu jako já a společně sledujeme prohlídku poslední pacientky. Tentokrát se doktor o její postavě vyjadřuje docela pochvalně. Dokonce mám takový dojem, že prohlídku jejího těla na točně záměrně o dost prodloužil. Škoda, že mě nenapadlo podívat se při začátku seance na hodiny…
Ale chybu jsem napravila, když třetí dívka ulehla na gynekologický stůl. S hrůzou zjišťuji, že už je půl sedmé večer! To znamená, že prohlídka nás tří trvá skoro osm hodin – a to kdo ví, co nás ještě čeká… Hlavou se mi honí nekonečný proud myšlenek. Zavřela jsem oči…
„Probuď se, děvče!“ napomenula mě sestra. „Tvým úkolem je sledovat prohlídku další pacientky!“
Znovu jsem pohlédla na hodiny – tři čtvrtě na osm! No, to mě tedy nechala ‚přemýšlet‘ dost dlouho. Dívka na gynekologickém stole právě podstupuje závěrečný test orgasmu – s vibrátorem ve vagíně se svíjí vzrušením a vydává slastné výkřiky. Znovu jsem pocítila onu podivnou rozkoš ‚tam dole‘ a své vzdechy nedokážu zadržet. Rovněž si uvědomuji, že nemohu odtrhnout pohled od jejího nahého těla na gynekologickém stole. Její dmoucí se prsa, záškuby jejího břišního svalstva, střídavé napínání a uvolňování stehen i paží je natolik fascinující, že bezděky kopíruji její pohyby. Kdy se mi náhodou podaří uhnout pohledem stranou, zjišťuji, že ‚kolegyně‘ vedle mě si ostatně počíná stejně jako já.
„Mám dojem,“ poznamenává sestra k doktorovi, „že ten váš nový preparát dělá přímo divy.“
„No ne! Zdá se, že slečna závidí,“ pronesl doktor hlasem, který bych si dovolila označit za jízlivý, „nechceš si ho taky vyzkoušet?“
„Hned teď?“ zeptala se sestra vyděšeně.
„Samozřejmě. Ani o tu službu nemusíš prosit. Svlékni se!“
Sestra kupodivu uposlechla doktorova příkazu bez jakýchkoliv odmluv či rozpaků – i když tedy té poznámce o ‚nutnosti prosit‘ vůbec nerozumím. Jediným nacvičeným hmatem strhla ten nepatrný hadřík, který měl představovat sesterskou uniformu, a stojí před námi rovněž v rouše Evině. Doktor mezitím uvázal i třetí dívku do řady vedle nás dvou a pokynul nahé sestře k uvolněnému gynekologickému stolu. Ta na něj okamžitě předpisově ulehla, vložila nohy do třmenů a ruce za hlavu. Doktor ji pečlivě zafixoval a třmeny roztáhl tak, že se jí samovolně pootevřely stydké pysky. Pak si připravil mně už známou dvoukubíkovou injekční stříkačku, kterou zcela naplnil onou jedovatě žlutozelenou olejnatou kapalinou, nasadil silnou jehlu a odstříkl vzduch.
„Tak kam? Čím citlivější místo si vybereš, tím víc trestných bodů ti nechám odepsat.“
„Ano? Tak… do prsu… do dvorce…“ vydechla sestra přiškrceným hlasem a zavřela oči.
V té chvíli jsem si uvědomila, že já jsem injekci – zřejmě tutéž! – dostala do poměrně slušně inervované vnitřní strany stehna a že měla k pohlazení dost daleko. Co ta holka šílí? Do prsu!
Doktor však na její podivné přání přistoupil. Chvíli studuje sestřin pravý prs, pak na něm otírá desinfekcí místo asi tak uprostřed mezi bradavkou a spodním okrajem dvorce. No, to si tedy užije! Než jsem stačila domyslet, doktor bodl jehlu hluboko do očištěného místa a stiskl píst.
Sestra nejprve vyjekla bolestí, avšak vzpamatovala se, zaťala zuby a teď jen syká. Doktor tiskne píst pomalu – jednak musí dávat pozor, aby nedošlo k protržení jemné tkáně, ale na druhou stranu prodlužuje její utrpení. Jenže – co se to se mnou děje? Při sledování této příšerné scény se opět začínám vzrušovat a v jednu chvíli jsem dokonce zatoužila po téže injekci a na totéž místo. Asi bych měla při nejbližší příležitosti vyhledat pomoc psychiatra.
Doktor si dává na čas. Letmo jsem stočila pohled k hodinám a uvědomuji si, že sestra má jehlu v prsu už čtyřicet sekund a doktor pořád ještě tiskne píst. Padesát sekund… konečně je stříkačka vyprázdněna, ale doktor ještě jehlu nevytahuje. Minuta… Konečně jehlu vytáhl ven. Sestřin prs je naběhlý a dvorec nabývá fialové barvy. Nechápu, co mělo celé toto divadlo znamenat…
Doktor nechal nahou sestru uvázanou ke stolu a přistoupil k nám: „Je čas na malé občerstvení, slečny. Za hodinu budeme pokračovat.“
Odvázal nás a odvedl do oné místnosti, kde jsme dopoledne popíjely limonádu. A k mému zděšení se dopolední procedura opakuje. Byly jsme nuceny každá vypít zase dva litry. Zjišťuji, že po vypití limonády mizí u mne jak pocit žízně, tak i pocit hladu. Zřejmě se jedná o vysoce energeticky bohatý nápoj.
Za necelou hodinu pociťuji nutkání, podobně jako po první dávce této – zřejmě značně močopudné limonády, čehož si doktor okamžitě všiml a naznačil mi, abych se odebrala do koupelny. Obě moje ‚kolegyně‘ mne následují. Stojíme frontu na vzorkovnice. Každá z nás se musí vyčůrat pod doktorovým dohledem. Ten měří množství i čas a vypočítává průtok.
„Tak, princezny, teď osprchovat a do vyšetřovny!“
Ve sprchách nás čekala jen ledová voda – ale nakonec jsme ji shledaly velice osvěžující. Když jsme vstoupily znovu do vyšetřovny, zjistily jsme, že doktor mezitím odpoutal sestru od gynekologického stolu a uvázal ji k jedné ‚pozorovatelně‘. Podobně se vede i mým ‚kolegyním‘.
„Tak prosím…“ pohlédl doktor konečně na mě a pokynul mi k uprázdněnému stolu.
Co chce proboha ještě vyšetřovat? Nezbylo mi však, než se podvolit. Ulehla jsem znovu na stůl – odvažuji se napsat, že s potěšením! (co se to se mnou jen stalo??) – a nechala si od doktora zafixovat ruce i nohy. Stočila jsem svůj pohled letmo k ‚pozorovatelně‘. Sestra i obě spolupacientky zírají na mě s očima doširoka otevřenýma – a do misek mezi jejich nohama začíná odkapávat jejich vaginální sekret! Uvědomila jsem si, že i já začínám nezadržitelně vlhnout.
Musela bych se dokola opakovat, protože nakonec jsme se na stole vystřídaly znovu všechny čtyři, přičemž doktor opakoval vyšetření stylem, který jsem už popsala výše. Celé to bláznivé divadlo – jinak se to ani nazvat nedá – trvalo do jedné hodiny s půlnoci. V životě jsem však žádnou gynekologickou prohlídku neprožívala s tak úžasným vzrušením, jako ty dvě dnešní – a navíc jsem se vzrušovala při pohledu na vyšetřování ostatních dívek včetně sestry, která se od večera v podstatě změnila jakoby v jednu z nás.
Po skončení celé seance jsme se všechny důkladně vysprchovaly studenou – ba přímo ledovou! – vodou, sestra oblékla svou prapodivnou uniformu a ujala se znovu své funkce. Zavedla nás do ‚šatny‘ – tak jsem v duchu pojmenovala místnost, kde jsme zanechaly své věci a oděvy. Ty nám vydala a odvedla nás do jiné části podzemního labyrintu, kde nás ubytovala – každou zvlášť do poměrně velké místnosti šestiúhelníkového půdorysu.
„Upravte se ke spánku, za deset minut zhasne světlo,“ oznámila nám sestra, než jsme se rozešly do svých pokojů.
Ale já nemohu a nemohu usnout. Světlo dávno zhaslo, ale já jsem vytáhla ze své kabelky mobil, připojila jsem paměťovou kartu – a musím psát a psát. Jenže ta podivná droga působí i teď! Během psaní jsem se tak vzrušila, že jsem se musela svléknout do naha a zavést si svůj vlastní vibrátor. Jak dlouho to bude ještě působit? Je to sice nádherný pocit, ale děsím se toho, co přijde zítra. Doktor nám má vydat zdravotní posudky a studijní víza – a máme odjet společně do Států…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 1. června
Dnešní porada je cele věnována dvěma věcem: Jednak svědectví zachovanému na paměťové kartě, která byla nalezena v dokladech jedné ze zmizelých studentek, a pak tomu, proč se od včerejška nikdo ze členů expedice neozval.
„O jakési afrodiziakální droze Azizill mluvil už před hibernací a použitelná substance měla být k experimentům připravena už během několika málo dní, ne-li hodin, ale pokud vím, pokusy mu překazila hrozba odhalení,“ míní Proseprina. „Zřejmě se jedná o jeho první pokusy – a zdá se, že nad očekávání úspěšné.“
„Dobře. Tak to bychom měli vysvětlenu jednu část záhady,“ shrnuje inženýr Hefaistos. „Shánějí mladé dívky pod slibem zajištění studijního pobytu ve Spojených státech, a…“
„Jenže – kdo to tam Azizillovi asistuje? Jako jediná sestra tam může fungovat Nihasa, avšak ta dívka se vůbec nezmiňuje o tom, že by taky byla bílá jako obživlá socha. Podívejte se na mě,“ upozorňuje Proseprina.
„No, dvacátého března měli k dispozici jedinou pozemšťanku – Theresu – pokud víme,“ dovolila jsem si poznamenat. „Že by ji angažovali do funkce sestry?“
„Vyloučit to nemůžeme,“ souhlasí Hefaistos. „Co si o tom myslíš, Prossi?“
„Nezbývá, než souhlasit. A že to byla pozemšťanka – o tom nemůže být pochyb. Už ta zmínka o těch trestných bodech – Theresa je zřejmě odměňována a trestána systémem cukru a biče, ve kterém se Seggi přímo vyžívá, a Azizill jeho manýry věrně kopíruje. Někdy mám pocit, že oni dva se chovají jako dvojčata.“
„Ještě je škoda,“ upozorňuje Magda, „že ta holčina nám na tu kartu nepoznamenala taky adresu. Lima je přece jen dost velké město…“
„To je opravdu škoda,“ souhlasí Hefaistos, „ale buďme rádi aspoň za ty informace, které se nám podařilo získat.
„Myslím, že tato záhada je dostatečně vysvětlena – aspoň tedy na základě informací, které se nám podařilo získat,“ shrnuje Myra. „Teď bychom snad měli řešit ten druhý problém – totiž proč se nám od včerejšího podvečera nikdo z expedice nepřihlásil.“
„Ano, to je opravdu záhada – a dokonce i problém, protože tentokrát nezmizeli cizí studenti – to už víme, co se s nimi zřejmě stalo, ale přímo naši lidé,“ souhlasí Hefaistos. „Obávám se totiž, že by se mohli stát zajatci Baala Segula a jeho skvadry.“
„Nelze to vyloučit – i když je to tedy ta nejčernější možnost,“ míní Myra, „jenže to, že jsme i takovou katastrofickou verzi vzali v úvahu, členům naší expedice příliš nepomůže. Co vlastně víme o jejich osudu těsně před jejich odmlčením?“
„Podle retrospektivních záznamů, které jsem dal ještě včera pořídit, vstoupili všichni do vchodu podzemní základny Templos de Kotosh a dosud žádny z nich nevyšel.“
„Mně se na té celé záhadě stejně něco nezdá,“ vstoupila jsem znovu do diskuse.
„Co se ti nezdá, Nikolko?“
„Tohle: Zpráva, na jejímž základě byl včera vyhlášen poplach, byla odeslána dosti podivným způsobem – totiž tak, že o ní chybí zápis v žurnále. Navíc je její součástí přímo skandální obsah té podivné paměťové karty. Kdy podle retrospektivních záznamů vstoupili členové expedice do podzemí? Byla poslední zpráva z deníku expedice skutečně odeslána Mořskou Vlnou nebo některým z ostatních členů expedice? Není náhodou podvržená? Jak je možné, aby si Azizill nevšiml, že některá z dívek si dělá v noci poznámky, a jak je možné, že dokonce byl tak neopatrný, aby tu kartu zanechal na místě činu? Není to náhodou taky podvrh?“
„No, podle zprávy samotné byla pořízena v 9:20 a do podzemí měli vstoupit v poledne,“ shrnuje Hefaistos. „Jenže Steve, který měl službu, si v 9:20 ničeho nevšimnul. Poplach vyhlásila až Sally, která po něm převzala službu. To bylo už v době, kdy všichni členové expedice byli v podzemí. Podle retrospektivu tam vstoupili v osm hodin a deset minut ráno tamního času… Vlastně – ano! Nikolko, máš pravdu, ta poslední zpráva není od nich!“
„No prosím! Takže všechny dosavadní úvahy jsou k ničemu! Přece…“
„Klid, klid,“ přerušila mě Proseprina. „Nejprve si ujasněme, co přesně víme a jak to koresponduje s tím, co se stalo podle té – zřejmě tedy podvržené zprávy. Co možné je a co je jejich fabulace mající nás zmást.“
„Co tedy víme,“ ujal se slova Hefaistos, „je, že naše expedice vstoupila do podzemního komplexu o hodinu a deset minut dříve, než byla poslána zpráva, že tak učiní v poledne. Zpráva hovoří v první řadě o nálezu posledního pohřešovaného vozidla. To je pravda, protože retrospektivní záznam vrak vozidla ukázal. Na místě už operuje vyšetřovací tým peruánské policie. Vyšetřovatelé vrak zajistili a prohledali. Našli doklady tří pohřešovaných dívek…“
„… a mezi nimi i paměťovou kartu, ne?“ zeptala jsem se.
„Právě, že ne! Žádná karta v dokladech pohřešovaných nebyla nalezena. Ale palubní deska vozidla je přímo pokryta otisky prstů patřících Therese Rayenové!“
„Tedy Theresa se na únosech podílí…“
„Zdá se, že ano, Nikolko. A jestli je aspoň něco pravdy na těch zápiscích, pak Theresa funguje nejen jako řidička – a že ona jezdit umí v podstatě se vším, co má kola a motor, o tom my víme své – ale i jako zdravotní sestra.“
„I to by souhlasilo,“ potvrzuje Jenny. „Spousta agentek CIA má příslušné kursy – ovšem ne pro nějakou samaritánskou službu. Vzpomeňte jen na případ Nancy kontra Lucka…“
„Raději ne,“ ohradila jsem se.
„O to teď nejde,“ uklidňuje mě Hefaistos. „Jde o to, že Theresa zřejmě zastává obě funkce – a pro obě byla také vyškolena. Ne však Seggiho skupinou, ale už dříve v kursech CIA. Jestliže ovšem pracuje v Seggiho službách – jako že s největší pravděpodobností ano, tak své schopnosti dokáže skvěle zúročit.“
„Teď bych chtěla promluvit trochu o té podivné zprávě,“ ujala se slova Proseprina. „Azizill – jak sama vím – na přípravě silného afrodiziaka pracoval a mohl by ho v tomto případě skutečně aplikovat. Jenže to, co ta dívka popisuje, odporuje většině jeho zásad. Podle nich musí vyšetřovaná pozemská osoba – ať už tedy muž nebo žena – pociťovat v maximální míře stres, stud a ponížení, po celou dobu vyšetřování nesmí vědět, proč je mu podrobena, jaké jsou jeho cíle a kdo vlastně jsou oni podivní vyšetřovatelé. Tady v tom popise jsou téměř všechny jeho zásady eliminovány tím, že je použita droga, která touhu po vyšetření vyvolává. Kdyby tomu tak bylo, Azizill by si značně usnadnil práci – pravda. Ale – zbavil by tím své oběti psychologických zábran, jejichž vyvoláváním a studiem se s takovou oblibou zabývá.“
„Dobře – a jaká je tedy tvá hypotéza v této věci, kterou bychom měli prověřit, Prossi?“
Já bych prověřovala rovnou dvě hypotézy. Jednak tu, že zápisky na kartě odpovídají pravdě. Pak tedy hrozí, že Azizill rozešle nové spolupracovníky s drogou do světa a její aplikací nic netušícím obětem budou vyvolávat touhu po zevrubném eroticky vzrušujícím vyšetření. To jim bude nabídnuto – a po jeho absolvování dojde k únosu. Tím počet pozemšťanů pod Seggiho vlivem poroste geometrickou řadou. Následky si domyslete sami.
Na – a pak musíme uvážit, že zápisky pravdivé nejsou – tedy že Azizill drogu dosud nevyvinul a že ta prohlídka těch tří studentek – o tom, že důkladně vyšetřeny byly, nepochybuji – probíhala docela jinak a drastičtěji, zatímco Azizill nás chce přesvědčit o jejím nenásilném průběhu.“
„Dobře, ustanovíme tedy tři týmy,“ rozhodl inženýr Hefaistos. „První tým povedu osobně a jeho úkolem bude pátrání po zmizelých členech expedice. Teleportace dnes v noci na Huánuco de Viejo. Druhý tým povede Myra. Jeho úkolem je zajištění všech dostupných materiálů Seggiho expedice a jejich studium zaměřené hlavně na tu část, která se týká výroby afrodiziakálních drog.
Do svého týmu si vyberu lidi sám. Ty, Myro, mi do hodiny sdělíš, koho si vybereš do svého týmu. Koordinace obou týmů bude probíhat přes dispečink. Hlavní koordinátorkou jmenuji Nikolku, protože ta se jako dispečerka zatím osvědčila nejlépe. Rovněž i tebe žádám, abys mi sdělila, koho chceš mít v koordinačním týmu.“
Úkoly jsou tedy rozděleny. Počkala jsem, koho si vyberou Hefaistos a Myra. Ti si vybrali své spolupracovníky především z řad mimozemšťanů, tak jsem si sestavila svůj koordinační tým ze zbývajících pozemšťanů – Magdu, Sally, Jenny, Tonyho, Raye, Steva, Sofii, Gwen a Andyho. Poslední dva jmenovaní se totiž zapojili s chutí do práce a o nějaké cestě domů už dávno neuvažují. Jsem jen zvědava, jak se bude nově sestaveným týmům dařit plnění zadaných úkolů.
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah