Z Nikolčina deníčku – 2. června
Po obvyklé dvouhodinové službě na dispečinku – kdy jsem se tedy nic nového nedozvěděla, ačkoliv jsem po teleportaci Hefaistovy skupiny v nové zprávy doufala – jsem odešla rovnou do Informačního střediska, kde jsem se chtěla podrobněji seznámit se záznamy o základně Kurupira, protože jsem byla přece jen pár měsíců mimo a nerada bych, aby mi unikla nějaká podstatná věc. Vždyť tady záleží i na nepatrných maličkostech…
Procházejíc spojovacími dveřmi mezi dispečerským stanovištěm a Informačním střediskem, uslyšela jsem jakýsi hovor, ale nerozumím. Zřejmě je buď tichý, nebo vzdálený – popřípadě obojí. V přísálí jsem si převlékla speciální župánek a jdu dál. Po několika krocích záhadný hovor sice poněkud zesílil, ale stále nerozumím. Vychází z jedné z postranních kójí přiléhajících z druhé strany k hlavnímu sálu. Zamířila jsem tam.
V křesle uprostřed sedí nahá Conchita a napjatě poslouchá cosi, čemu téměř nerozumím. Je do poslechu tak zabraná, že mou přítomnost vůbec nevnímá. Letmým pohledem na indikační panel kóje jsem zjistila, že má vypnuté etherické tlumočení. Poslouchá tedy podle všeho jakýsi španělský originál.
„Kion interesan vi aŭskultas?“ zeptala jsem se tiše.
Žádná odpověď. Místo toho poněkud roztáhla nohy a zabloudila rukou ke své lasturce. V té chvíli i mě přepadla nesmírná touha po něžnostech a milostných hrátkách. Conchita je sice kamarádka, ale nikdy ani jedna z nás nenašla odvahu začít si s tou druhou nějaký ten románek. Teď však najednou…
Hnána podivným pudem roztrhla jsem suché zipy, odhodila jsem župánek na podlahu, zprudka jsem si sedla Conchitě na klín a vášnivě jsem ji objala. Automaticky mě k sobě přitiskla a jala se mi líbat prsa. Svezly jsme se z křesla na měkký koberec. Conchita se posouvá svými rty dolů. Opouští má prsa, a jede přes bříško až do mých nejintimnějších míst. Postupně se dostáváme do polohy 69 a kamarádčin jazyk neomylně nalézá můj klitoris. Zachvěla jsem se rozkoší a opětuji její něžnosti.
Vyvolala jsem kalihapický efekt. V té chvíli začínám rozumět tomu, co Conchita vlastně poslouchá. Je to hlasová verze paměťové karty oné ztracené studentky. Právě teď popisuje svoje pocity z důkladného vyšetření na gynekologickém stole a já – ač se od doktorů držím pokud možno co nejdál – jsem najednou pocítila obrovskou, přímo nesnesitelnou touhu být vyšetřována právě tak důkladně, jako ona. Kalihapický efekt zafungoval opravdu bezvadně, protože Conchita si nade mne klekla a jala se zevrubně prohmatávat všechny mé tělesné partie, počínajíc si zpočátku jako skutečná doktorka. Její hmaty nabírají však postupně na intenzitě a já cítím nevýslovnou rozkoš. Začíná prohmatáváním svalů končetin – tvrdě, až na kost. Pak mi brutálně hněte prsa proti hrudníku a zkouší citlivost bradavek, odstřikujíc z nich gejzíry mléka. Když mi začala prohmatávat bříško proti dvěma prstům ve vagíně, dráždíc mi současně palcem klitoris, dosáhla jsem bouřlivého orgasmu.
Pak se však staly dvě věci současně: Jednak skončilo předčítání té záhadné paměťové karty a pak jsme zjistily, že v kóji nejsme samy! Nad námi totiž stojí poručík Rodrigo Mendéz – rovněž úplně nahý a ze ztopořeného penisu mu odkapávají zbytky ejakulátu! Všichni tři na sebe navzájem nevěřícně zíráme, nevědouce najednou, co se vlastně stalo. Já pořád ještě ležím na koberci se dvěma Conchitinými prsty zastrčenými v mé vagíně.
Když jsem si uvědomila, v jaké prekérní situaci nás poručík nachytal, vykřikla jsem studem a leknutím. Conchita a Rodrigo nezůstali za mnou pozadu.
„Co se to tady děje za hrůzy?“
Aby toho nebylo dost, vběhl do kóje ještě Miguel, domnívaje se, že se nám něco stalo.
„No tohle! Oni si tady dělají navzájem rozkoše a vyvádějí při tom, jako by je vraždil,“ konstatoval, lišácky se usmívaje.
Conchitu konečně napadlo vytáhnout prsty z mé lasturky, obě jsme vstaly se země a mumlajíce jakousi nesmyslnou omluvu opouštíme zmateně Informační středisko.
Zatáhla jsem kamarádku do svého apartmá, kde jsme se společně důkladně vysprchovaly a pak jsme se spolu usadily na pohovce, obě stále nahé.
„Taková ostuda…“ vydechla jsem nešťastně.
„Hmm, je to hloupé, že nás kluci přistihli,“ souhlasí Conchita, „ale abych řekla pravdu, docela se mi to líbilo. Ani jsem netušila, že to může být s dívkou tak příjemné a vzrušující.“
„No jo – příjemné a vzrušující… To bylo, pravda. Dokud ovšem… Ani si nevzpomínám, co bylo toho příčinou.“
„Příčinou? Všimla jsem si, že na té nahrávce záhadné paměťové kartě je i zvuková verze. Tak jsem si ji pustila a zjistila jsem, že to vyprávění je podáno velice podmanivým hlasem. Začalo mě to vzrušovat – no, a když to bylo v nejlepším, tak ses tam objevila ty…“
„… a vzrušilo mě to taky, i když španělštině téměř nerozumím…“
„Takže myslíš, že tady nešlo ani tak o obsah, jako o formu? To by možná stálo za podrobnější výzkum. Jenže asi ne v Informačním středisku,“ navrhuje Conchita.
„V Informačním středisku určitě ne,“ souhlasím se svou osobní sestrou. „Jenže teď co s tím faux pas? Představ si ty dva kluky, jak museli být z toho…“
„No tak – Rodrigo určitě, protože ten podmanivý hlas působil i na něj. Všimla sis jeho penisu?“
„Jo, všimla. Ale co Miguel?“
„Ten přišel do Informačního střediska až po tom přednesu a vzal to jako nějaké naše hrátky, no. S tím už nic nenaděláme,“ míní Conchita.
„No právě! Vždyť teď jsme se dostaly do opravdu prekérní situace. Představ si, že…“
„Ale, Nicolita,“ chlácholí mě kamarádka, „co šílíš? Vždyť se před nimi producírujeme nahé každou chvíli! V bazénu, při volejbale… Jen si vzpomeň, jak ti minulý týden Miguel zuřivě fandil…“
„Jenže – tohle je naprosto něco jiného,“ vybuchla jsem zoufale. „Dnes nás nachytal ve velice intimní situaci, což se mi ještě nikdy nestalo. Vždyť teď – snad abych se mu do smrti vyhýbala. Taková ostuda…“
„Ach jo. Když se nad tím zamyslím z tohoto hlediska, tak ti dávám docela za pravdu,“ uvažuje kamarádka nahlas.
„Právě! A ještě si představ, že by o tom mohli někde vyprávět…“
„Nesmysl!“ oponuje Conchita. „Sice jsou to policisté, ale jedná se o velice kultivované a galantní kluky. Nedovedu si představit, že by někde vykládali…“
„Dobrá. Strávila jsi s nimi více času, než já, znáš je tedy mnohem lépe, ale přesto bychom měly na pár dní – nebo spíše týdnů – odsud zmizet, nemyslíš?“
„Cožpak o to – zmizet… Já si to konec konců mohu dovolit. Esperanto už bravurně ovládají a tlumočnice jim tedy netřeba. Jenže – co ty? Ty jsi přece hlavní koordinátorka!“
„Tak si požádám o dovolenou a o vystřídání,“ rozhodla jsem se. „Nikdo přece není nenahraditelný… Nechtěla by sis udělat dovolenou se mnou?“
„Proč ne? Mohly bychom se uchýlit někam do ústraní a provádět pokusy s tou nahrávkou.“
Zdá se, že Conchitu ten záznam opravdu pořádně nažhavil, když se k němu neustále vrací. Jenže – kam se tedy uklidit, abychom na ty její ‚výzkumy‘ měly dostatek soukromí, klid a dost času?
„A taky bychom s sebou měly ještě někoho vzít, abychom se přesvědčily, že to účinkuje na každého – nejen na nás dvě,“ pokračuje ve svých úvahách Conchita, jako by to už byla hotová věc.
„Dobře, dobře, to by asi šlo – ale nejprve se musím já vyvázat ze služeb. Jdeme!“
Oblékla jsem si čistý župánek, druhý jsem nabídla kamarádce – a vyrazily jsme. Hefaistos sice už odcestoval, ale jeho zástupkyně Myra nás přijala okamžitě.
„No… sice je to poněkud nezvyklé, abych tě střídala po pár dnech, ale věřím ti, že máš k tomuto kroku pádné důvody. Koho za sebe navrhuješ? Uvažovala jsi o tom?“
„Což takhle… Rodica,“ vydechla jsem poněkud stísněně.
„Ale jo, Rodica je skvělá dispečerka, s tím mohu souhlasit. Nechám ji zavolat.“
Rodica však právě vedla gymnastický kroužek, musely jsme skoro hodinu čekat, než se uvolnila. Dostavila se nahá – jak jinak. Ještě z ní tekla voda po sprchování.
„Ale ano, ráda,“ souhlasila s převzetím mé funkce, když jí Myra vysvětlila situaci.
Padla tedy nejvážnější překážka a Conchita rozvíjí své plány dál.
„Potřebujeme k sobě ještě aspoň dvě dívky…“
„Aspoň? Já bych řekla spíš ‚nanejvýš‘ dvě,“ oponuji kamarádce. „Teprve kdyby se ukázalo, že to opravdu účinkuje, měly bychom to nějakou vhodnou formou oznámit Myře, aby sama navrhla rozsah dalších pokusů. Do těch našich bych nerada zatahovala víc kamarádek, abychom nakonec nebyly nařčeny z nějaké podvratné činnosti.“
„Dobrá, máš pravdu. Koho navrhuješ?“
„Vzhledem k tomu, co jsme při tom poslechu prožívaly my, bych navrhovala někoho, kdo se v těchto praktikách přímo vyžívá.“
„Tuším, koho myslíš,“ zasmála se Conchita. „Magdu a Sally, mám pravdu?“
Jenom jsem přikývla na souhlas.
„Fajn. Teď ještě zbývá určit místo konání…“
„Mám nápad,“ zvolala jsem ozářena náhlou myšlenkou, „Lenka má v lese na samotě takovou chalupu – vlastně bývalou hájovnu. Daleko od lidí… A je tam veškeré vybavení – hlavně komunikátor, který nám může do nekonečna předčítat tu paměťovou kartu. Kromě toho je tam taková improvizace gynekologického stolu – tedy nic moc – místo třmenů jen dvě přišroubované ohnuté trubky s pevnou roztečí – nedají se nastavovat… pozůstatek z doby, kdy dělala Lenka Janičce figurantku před zkouškou z gynekologie. Ale docela nápadité dílko. Lenka si ho tam nechala jako památku…“
„Na ten se tedy opravdu ráda podívám,“ zasmála se Conchita. „Ale teď pojď tedy agitovat další adeptky…“
Nemusím snad připomínat, že Magda přímo zajásala a Sally, její věrná submisivní souputnice, je rovněž nadšena. „Kdy vyrazíme?“
„Necháme se teleportovat zítra v noci – jen co po mně Rodica přebere službu.“
- × - × - × -
Nihasa, stisknuvši několik kláves na komunikátoru, se škodolibě uchechtla a přivolala k sobě Baala Segula.
„Hotovo, šéfe,“ nahlásila mu, jakmile se zjevil ve dveřích laboratoře.
„Co je hotovo, Nihhy?“
„No přece tohle! Tohle, podívej…“
Baal Segul upřel svůj pátravý pohled na obrazovku komunikátoru a přímo zaskřehotal blahem, spatřiv dvě nahé členky archeologické expedice marně pózující před čidlem nudabrány snažíce se otevřít pancéřové dveře vedoucí ven.
„Zrušila jsem nudabránu a nahradila ji kódovým uzávěrem,“ vysvětluje Nihasa.
„No, to je úžasné,“ pochvaluje Baal Segul svou kolegyni. „Ještě mi prozraď, co plánuješ dál.“
„Ještě jsem nekontrolovaně odeslala zápis z jejich deníku a přidala jsem jednu fikci, která by měla Jošuovy lidi zavést na falešnou stopu. Předpokládám, že bude ustanoven jednak tým, který bude hledat členy zmizelé expedice – toho se pokusíme zmocnit také – a dále že bude nějaké vědecké kolegium prověřovat pravost textu zápisu v deníku a tím zároveň i té mé fikce. Ta je sice napsána dost ‚suše‘, avšak kdyby si to někdo nechal předčítat nahlas, zabudovala jsem do audiostopy autosugesční prvky, což…“
„Ukaž – dej mi to přečíst…“
Baal Segul přejel zběžně očima text nahraný na údajné paměťové kartě a zeptal se Nihasy, zda přidané autosugesční prvky na audiostopě jsou univerzální nebo speciální.
„Univerzální, šéfe. Pochopitelně…“
„Takže nezávislé na použitém jazyku, ano?“
„Když jsem řekla univerzální, tak univerzální,“ potvrdila uraženě šéfka laboratoře.
Baal Segul se jen ďábelsky zachechtal a opustil místnost.
- × - × - × -
„Jako poslední se k dnešní ranní audienci přihlásila spolupracovnice Theresa,“ oznámil Baal Segul. „Nechť předstoupí!“
Theresa vystoupila váhavým krokem z řady a předpisově poklekla na hrbolatou dlážděnou značku vyhrazenou pro klečící prosebnice. Doširoka roztáhla stehna, takže byla zřetelně vidět štěrbina mezi jejími pootevřenými stydkými pysky, vypjala prsa a složila ruce za hlavu. Pak teprve spustila: „Můj Mistře! Já, nehodná spolupracovnice Theresa si dovoluji co nejponíženěji prosit o potrestání veřejným trestem krácení osobního volna v trvání tří hodin ve formě vystavení na pranýři vkleče v nepohodlné poloze za to, že jsem v sobě našla tu drzost a odvažuji se prosit o podstoupení očistného tělesného trestu v trvání 1080 sekund.“
„Dala sis na čas,“ dodal Baal Segul na závěr milostivého souhlasu s trestem za obtěžování.
Vzhledem k tomu, že Theresa prosí o podstoupení očistného trestu v maximální možné délce a zároveň se jistí velice tvrdým trestem za obtěžování svého Mistra, je pozorným čtenářkám jasné, že vzpurná agentka stačila nasbírat opravdu nebezpečně mnoho trestných bodů.
Nemusím snad ani připomínat, že teď, když už víme, že zápis na údajné paměťové kartě je Nihasin podvrh, musí každému dojít, že dne 20. března si Theresa nenechala píchnout onu bolestivou injekci do prsního dvorce a tedy jí ani žádné trestné body umazány nebyly.
- × - × - × -
Theresin služební deník – 3. června
Veřejné vystavení na pranýři vkleče v nepohodlné poloze je trest opravdu příšerný. Úderem čtrnácté hodiny jsem celá nesvá vstoupila do atria stanice, kde se mě zmocnili ihned dva členové posádky a odvedli mě k pranýři, kde jsem byla nucena pokleknout na hrbolatou dlažbu a doširoka rozevřít stehna. Zafixovali mi kotníky kovovými pouty k podlaze a za zády mi vysunuli jakousi kovovou tyč opatřenou ostny, přes kterou jsem se musela zaklonit. Oni mi pak připoutali ruce ke kruhům ve stěně za mými zády. Od kruhů k tyči vedou ještě řetěz, abych byla s celou konstrukcí vodivě spojena, takže si nemohu pomáhat vyvoláním silového pole, i kdyby sem náhodou synchronizační impulsy odněkud pronikly. Nezbývá mi, než abych vytvářela sama sobě namáhavou polohu, kdy se musím neustále vzpínat, abych se nepopíchala o ostny na té zatracené tyči. Ještě roubík do pusy a dílo je téměř dokonáno.
Když jsem se ocitla v této nezáviděníhodné pozici, zavedli mi do pootevřené vagíny vibrátor s odsávačkou a hadičku zavedli do vzorkovnice, to vše za účasti hojného publika tvořeného skoro všemi unesenými ženami a několika muži. Jenom jsem si uvědomila, že už zde několik týdnů nepůsobí to příšerné individuum. Kampak ho asi uklidili? Nemám však příležitost o tom přemýšlet, protože slečna Nihasa vydala příkaz jednomu z ruských studentů:
«Прощупай ей груди! Жёстко!» ({„Prohmatej jí prsa! Tvrdě!“} – To mi napsala včetně překladu jedna z ruských spolupracovnic, znalá angličtiny, na mou prosbu do deníku, jakož i ostatní ruské rozkazy. Ale neumím je přečíst…)
Ačkoliv nerozumím ani slovo, vím, co bude následovat, neboť jsem už viděla jinou spolupracovnici v podobné situaci – a nemýlila jsem se! Mladík ke mně váhavě přistoupil, věda, co ho nakonec čeká, a jal se mi tvrdě prohmatávat prsa. Nezbývá mně, než tupě zírat na jeho zvětšující se penis, vzpínat se a svá prsa mu k hnětení přímo nabízet. Kdybych se totiž snažila stáhnout dozadu, musela bych se zády přitisknout na tu ostnatou tyč – což se mi chce ještě méně. Asi po deseti minutách kluk vyvrcholil a jeho ejakulát skrápí má prsa, míse se s mým mlékem, které mi vystřikuje z bradavek. Tak proto oni mi neudělali odběr!
Když dosáhl orgasmu, nechala ho slečna Nihasa uvázat na pranýř, kam ještě nedávno uvazovali to individuum, do pusy mu vrazili roubík a do konečníku vibrátor, který mu důkladně masíruje prostatu. Pak poručila dalšímu ze studentů:
«Продолжай!» {„Pokračuj!“}
Mých prsou se tedy zmocnil další nešťastník, avšak místo hnětení mě docela něžně hladí a jemně mi mne bradavky mezi prsty. Má zavřené oči a veškeré jeho počínání nasvědčuje tomu, že se snaží svou ejakulaci pokud možno co nejvíce oddálit. Pochopitelně – na pranýř vedle svého kolegy se mu nechce.
«Я говорила – жёстко!» řekla mu sestra Nihasa ostrým tónem. {„Říkala jsem – tvrdě!“}
Nevím, co přesně po něm chtěla – ale na její pokyn skončil i tento nešťastník na pranýři, podobně jako jeho předchůdce – s roubíkem v puse a s vibrátorem v konečníku. Navíc mu slečna Nihasa vlastnoručně přetáhla předkožku, podvázala varlata a bezohledně mu je prohnětla. Zjišťuji, že mnou podstupovaný trest je záminkou ke kratochvilnému terorizování ostatních. Jak ti mě budou nenávidět za to, že jsem si sama o ten trest poprosila!
A už je to tady! Třetí student, na kterého padla Nihasina volba, si počíná přímo neurvale a snaží se mě přitisknout zády k té ostnaté tyči. Mám co dělat, abych tomu zabránila. Naštěstí ejakuloval velmi rychle a putoval na pranýř vedle svých předchůdců.
Posledním přihlížejícím mužem je jeden z řidičů autobusu – ten starší, ale toho kupodivu slečna Nihasa nevyzvala, aby dráždil má prsa. Zbytek trestu jsem přežila v relativním klidu. Nutno však přiznat, že zásah těch tří kluků mě stačil vzrušit natolik, že teču jako Amazonka. Sestra Nihasa musela vyměnit dvě vzorkovnice. Ale za tři dny mě čeká osmnáctiminutový veřejný výprask… Jestli ho přežiji, tak se má Brandon na co těšit. Už prý ho pro mne připravili…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 4. června
Rodica dnes se mnou absolvovala dvě dispečerské služby ve funkci koordinátorky – jednu dopoledne a druhou odpoledne, abych měla jistotu, že se mohu na delší dobu odklidit do ústraní. Oběma peruánským důstojníkům se zatím úspěšně vyhýbám, proto ani nevyhledávám žádnou zábavu a mimo službu jsem zavřená ve svém apartmá. Dokonce jsem odmítla i Magdinu lákavou nabídku, abych jí dělala parťačku při plážovém volejbale, neboť Sofie je stále ještě na Menstruačním.
- × - × - × -
Deník expedice – 5. června
Už šestý den jsme uvězněni v podzemí komplexu Templos de Kotosh. Dveře vedoucí ven jsou hermeticky uzavřené a nudabrána nefunguje. Ani Erigyos ani oba technici-historici zatím nedokázali najít způsob, jak dveře otevřít.
Naše situace je sice vážná, nikoliv však zoufalá, ačkoliv podstatná část naší výbavy zůstala venku. Můžeme totiž využívat technického zařízení stanice. Jediným problémem je styk s vnějším světem – do podzemí totiž neproniká signál ze žádné naší komunikační družice, což je podstatný rozdíl proti oběma předchozím základnám – Chavín de Huantár a Huánuco de Viejo. Tam aspoň naše satelitní telefony fungovaly. Zdejší komunikátor je nastaven na obcování se stanicí Nemesis II, jež však nefunguje, a jeho přeprogramování na Lucii I, II, nebo III, popřípadě na jednu z obou původních bezejmenných družic selhává právě pro absenci jakéhokoliv signálu.
Technikům-historikům se naštěstí podařilo uvést do provozu výrobní automat, takže máme i dostatek potravin pro Pedrovu četu dělníků, kteří zde uvízli s námi. Technici však nejprve zkusili zjistit, které produkty byly automatem vyrobeny před jeho dlouhověkou odstávkou. K jejich velkému překvapení automat vydal sadu dvanácti dlouhých tenkých fotoplastických injekčních jehel, jejichž účel nám objasnil doktor Gavrill – sloužily prý k provádění biopsie…
Zdá se, že zde, v útrobách této stanice, byly opravdu prováděny odporné pokusy na lidech, proti kterým protestovala Proseprina i její kamarádka Tanymoialla, kterou nechal Baal Segul za trest hibernovat kdesi v Jeruzalémě, jak o tom svědčí tam nalezená kronika psaná našimi ztracenými kamarádkami Luckou a Lenkou.
„Což takhle uvést do provozu zdejší teleport,“ navrhuje doktor Gavrill.
„Můžeme se o to pokusit,“ souhlasí zdráhavě Erigyos, „avšak obávám se, že…“
Jeho věta byla přerušena výkřikem hrůzy z hloubi stanice. Rozběhli jsme se tím směrem, když tu se proti nám vyřítila část dělníků v čele s Pedrem v Adamově rouše.
„Zmizeli!“
„Kdo zmizel?“ zeptala jsem se vyděšeného Pedra.
„Zmizeli…“
„Ano, slyším. Zmizeli! Ale kdo a kam?!“
„Vaše… vaše sestra, paní doktorko, a… a… jeden z mých dělníků… Manuel…“
„Cože? Moje sestra a Manuel?“
„Ano, paní doktorko. Zmizeli“
„Ale kde a kam?“
„Kam? To… to nevíme. Zmizeli tam v tom prostředním traktu… jak… jak…“
„Pojďte nám to ukázat,“ ujal se řízení akce Erigyos.
Vyrazili jsme rychlým krokem za nahým Pedrem a jeho dvěma dělníky. Ti nás dovedli do zadního sálu v prostředním traktu stanice. Hned za dveřmi se na podlaze povaluje jeho kombinéza, boty a spodní prádlo.
„Tady!“ ukázal Pedro na jedny z dveří chráněných nudabránou. Poblíž nich na věšáku u stěny nacházíme oděvní součásti Manuelovy a pod nimi sestřiny.
„Nákladní teleportační komora 2. generace,“ konstatuje jeden z techniků-historiků, aniž bychom otevřeli pancéřové dveře.
„No nazdar! To je tedy pěkný průšvih!“ poznamenal Erigyos. „Jak se to stalo?“
„Při průzkumu,“ spustil Pedro. „Paní doktorka objevila čidlo nudabrány a svlékla kombinézu, když vtom se vedle ní ocitl Manuel. Čidlo pochopitelně nezareagovalo a Manuel se zeptal paní doktorky, zda si může otevření dveří sám vyzkoušet. Aniž by vyčkal jejího souhlasu, svlékl také kombinézu. Když byl nahý, čidlo zareagovalo, dveře se otevřely a on vstoupil do komory jako první. Paní doktorka vykřikla a vrhla se za ním.
My jsme pracovali ve vedlejším sále, tak jsme slyšeli celý jejich rozhovor i její úzkostný výkřik. Vběhli jsme do sálu za nimi, jenže jsme byli oblečení. Nudabrána zareagovala – dveře zaklaply… Rychle jsem se taky svlékl a kluci uskočili ze zorného pole čidla. Dveře se přede mnou znovu otevřely – ale uvnitř nikdo nebyl!“
Shodila jsem rovněž kombinézu a požádala kolegy, aby ustoupili ze zorného pole čidla. Dveře se otevřely – a skutečně! Komora je prázdná. Udělala jsem dva kroky směrem k otevřeným dveřím, když vtom vběhl do sálu Erigyos, rovněž svlečený donaha. Chytil mě za ruku a strhl mě zpátky. „Dál ani krok! Stačilo, že už nám zmizeli dva pozemští přátelé!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 5. června
V noci jsme se teleportovaly do Lenčiny hájovny – já, Conchita, Magda a Sally. Jelikož je mým cílem ‚někam se na čas uklidit a raději nevylézat‘ – kvůli tomu nešťastnému faux pas předevčírem v Informačním středisku, porušila jsem všechna pravidla a nenahlásila jsem, kam máme namířeno. Zneuživši svých administrátorských pravomocí jsem dokonce i vymazala záznamy ze žurnálu, takže naši přátelé na SSE se mohou mylně domnívat, že jsme doma – buď u mě, nebo u některé ze spolucestujících kamarádek. Satelitní telefony jsme rovněž vypnuly, abychom nebyly ani touto cestou dohledatelné – i když jsem na tuto drobnost kamarádky upozornila až po teleportaci, takže teoretická možnost našeho vypátrání by tu byla. Jen doufám, že toto drobné nedopatření nebude mít vážnějších následků…
Na návštěvě u Lenky, v její hájovně, jsem vlastně nikdy nebyla. O jejím uspořádání a vybavení jsem jen slyšela od ní a od Jany, která ji navštěvovala pravidelně. Přivedla jsem proto své kamarádky do prostředí, které sama pořádně neznám, proto jsme první dny zasvětily takové – řekla bych exkurzi.
Bývalá hájovna je situována sice na kraji lesa, ale z poněkud vzdálené silnice vidět není. Je totiž ukryta až za prvními stromy a vede k ní jen úzká štěrková cesta. Pozemek byl původně ohrazen plaňkovým plotem, jehož zbytky jsem objevila ve stodole jako palivové dříví. Nový plot postavený mimozemšťany z jejich stavebního plastu slouží jako ochrana proti vniknutí cizích osob, i když tedy Lenka zde nikdy nebyla atakována tajnými službami – ani našimi ani cizími. Přestěhovala se sem totiž krátce před tím, než přišla s mimozemšťany do styku, a nestačila si ještě nechat předělat doklady. Po prvních útocích na nás a na Janu se rozhodla, že pravé místo svého pobytu úřadům neprozradí – a dobře udělala.
Na pozemku stojí nejblíže k silnici obytný domek a za ním bývalá hospodářská stavení – stodola, chlévy pro dobytek, maštal pro koně. Stodola je teď rozdělena na dvě nestejné části. Menší slouží jako dřevník, z té větší si Lenka udělala garáž pro své auto – letitého Spartaka z konce padesátých let minulého století, dědictví to po dědečkovi. Pokud však vím, Lenka autem jezdí nerada. Užívá ho jen k cestám do vesnice v sousedství a na nádraží.
Ve chlévech má Lenka složeno různé nářadí – lopaty, motyky, rýče a podobně, z maštale si vybudovala takovou šikovnou letní kuchyň, která jí umožňuje za pěkného počasí téměř nepřetržitý pobyt venku.
Lenčina zahrada osázená ovocným stromovím je uprostřed vybavena pětadvacetimetrovým bazénem a také ‚opičí dráhou‘ – neklamná to známka, že majitelka si libuje v pohybových aktivitách všeho druhu.
Obytnou část má Lenka zařízenou opravdu elegantně. Sklep s technologickou části – elektrárna, vodárna apod., v přízemí kuchyň, velká koupelna, ložnice, tělocvična (to by ani nebyla Lenka!) a dva pokoje, v podkroví knihovna a několik pokojíků pro případné návštěvy, každý samostatně vybaven sprchovým koutem a WC. Dovolenou tady budeme mít určitě báječnou!
- × - × - × -
Theresin služební deník – 6. června
Už za týden! Za týden mám být teleportována domů a pověřena zvláštním úkolem. S sebou dostanu svůj honorář – 132 liber zlata a jako nádavkem toho zrádce Brandona. Na rozloučenou jsem se však musela podrobit očistnému trestu. Seřezali mě tedy opravdu důkladně – bolí mě každý čtvereční palec mého těla, doufám, že to přežiji… A hlavně – nesmím nasbírat už žádné trestné body. Život na základně je – když ještě ne peklo, tak předpeklí určitě. Několikrát jsem byla ostatními spolupracovnicemi přistižena při porušování Statutu – a samozřejmě nahlášena. Trestné body mi nebezpečně přibývaly. Proto jsem byla nucena prosit o očistný trest. Je hrozné žít v neustálém strachu a být ve střehu od rána do večera, abych před svědky neprovedla nějakou nepředloženost. Je to tedy opravdu kruté, ale ten Brandon za to stojí! Včera mi ho ukázali jako návnadu – bezcílně bloudil celou v Adamově rouše. Směla jsem ho asi půl hodiny pozorovat poloprůhledným zrcadlem. Můj Mistr mě ujistil, že ten lotr vůbec nemá představu o tom, kde vlastně je, jak dlouho tu je a co se s ním má stát za týden. Ještě přesně nevím, co s ním provedu, ale ať se moc netěší!
- × - × - × -
„Vedle zmizelé expedice jsou od včerejší noci nezvěstné další čtyři dívky,“ hlásí dispečer Tony Sofii při předávání služby. „Nikolka, Magda, Sally a Conchita zmizely beze stopy.“
„Beze stopy? Vždyť se nechaly teleportovat na dovolenou, ne?“
„Ano, ale – KAM??“
„Na dovolenou – pokud vím – se jezdí odsud domů nebo na návštěvu některé z kamarádek,“ míní Sofie.
„To ano, ale všechny čtyři komunikátory jsou zapnuté jen v pohotovostním režimu a satelitní telefony mají vypnuté úplně. Kromě toho – v žurnále není žádný záznam o cíli teleportace!“
Po tomto Tonyho výčtu záhad se Sofie zachvěla hrůzou.
„Budu to muset nahlásit Myře,“ pokračuje Tony, „avšak obávám se, že ani ona řešení nenajde. Těch mimořádných událostí nám den ode dne přibývá a každým pokusem o jejich řešení vznikají další…“
…
Ani večerní porada, která se nese opravdu v ponurém duchu, nevrhla do podivného případu světlo. Ač byly sezvány všechny pozemské dívky právě dlící na SSE, ač byla kontaktována Jana přes videokonferenci, žádná z nich nemá ani tušení, kam že se Nikolka s kamarádkami chystaly na dovolenou. Dokonce i starý pán, který byl požádán o fyzickou kontrolu Nikolčina domku, byl nucen konstatovat, že se zde Nikolka už celé tři měsíce nezdržovala a i teď je její domek opuštěn.
„Vedle této záhady musíme vzít ještě na vědomí, že se ozval Gabriel ze stanoviště Templos de Kotosh,“ informuje Sofie účastníky porady. „Podle jeho hlášení jsou pancéřové dveře neprodyšně zavřeny, nudabrána je vyřazena z provozu a nelze je běžným způsobem otevřít. Na prostranství před vchodem zůstala podstatná část výstroje i výzbroje expedice, což znamená, že dlí-li její členové skutečně uvnitř komplexu, jsou tam téměř bez prostředků.“
- × - × - × -
Theresin služební deník – 13. června
Doma! Jsem skutečně doma – tedy ne tam, kde jsem bydlela dříve, ale v rozlehlé rezidenci na pomezí Nového Mexika a Texasu, kterou mi Baal Segul opatřil a vybavil. Jedná se podstatě o nedobytnou pevnost obehnanou vysokou zdí a chráněnou silovým polem. Je vybavena rozdílovou elektrárnou, výrobním automatem a vůbec vším mimozemským komfortem.
Abych pravdu řekla, jsem poněkud vyděšena formou, v jaké jsem obdržela svůj honorář za školení, které jsem byla nucena absolvovat na základně Kurupira. V ložnici na stolku vedle dveří totiž leží na ozdobném podnose pod fotoplastickým poklopem zlatá koule o průměru sedm a čtvrt palce! Dostala jsem svůj honorář tedy ve zlatě – ale v jednom jediném kuse! Prohlédla jsem kouli ze všech stran, dokonce i lupou – ale nikde jsem nenašla žádný punc. Podle rozměrů a váhy jsem si snadno spočítala, že se jedná o nejryzejší zlato bez jakékoliv příměsi stříbra, mědi nebo nějakého jiného kovu, ale vůbec si nedovedu představit, jak bych takový danajský dar mohla zpeněžit, aniž bych byla obviněna z nezákonných rejdů. Nezbude mi asi, než si ho ponechat na věčné časy jako suvenýr…
Naštěstí mám k dispozici tučné dolarové konto – jednak přímo královskou zálohu na plat a jednak obrovskou provozní zálohu, z níž mám financovat první pracovní úkol, který mi byl před teleportací zadán – mám financovat propagandu akce jakési církve či sekty – jmenuje se Saint Malingers' World Church, která má pořádat na Den nezávislosti – 4. července – Americký antiteroristický den. Já osobně jsem byla instruována, že ho mám nejen propagovat a financovat, ale mám se ho sama aktivně zúčastnit, dokonce přímo ve Washingtonu, D. C., co nejblíže Bílému domu. Mám se tam procházet úplně nahá celou hodinu.
Ostatně – v rámci svých pracovních povinností musím i v obvodu celé rezidence dodržovat veškerá ustanovení o nahotě tak jak jsou uvedena ve Statutu spolupracovnice, neboť jsem i zde sledována kamerovým systémem na každém kroku. Minimální nutné odění si mohu obléknout jedině tehdy, chci-li rezidenci opustit, a to v přechodové komoře, která vede z mé rezidence ven. Minimálním oblečením jsou míněny miniaturní bikinky pro mé běžné působení venku, nebo některý z vyzývavých modelů, jejichž nošení jsem nacvičovala v rámci kursu. To ovšem v případě, že bych pracovně pobývala v ‚lepší‘ společnosti.
Rovněž tak musím vést dál i tento služební deník a nechávat ho denně kontrolovat službu majícím dispečerem. Jeho přesnost, správnost a úplnost je jednou z podmínek, za jakých mi bude vyplácena mzda.
Samozřejmě, že součástí mého honoráře je i ten zrádce – poručík Brandon. Podle propozic, které jsem k němu obdržela, si s ním mohu dělat v podstatě, co chci – až tedy na to, že ho nesmím usmrtit nebo zranit – ale to neznamená, že ho nemohu takovými akty strašit. V každém případě si pěkně užije jak za zradu, tak i za to příkoří, které jsem musela denně podstupovat v době výcviku. Byl teleportován asi hodinu po mně. Uložila jsem ho spícího a pochopitelně úplně nahého do speciální cely se zvláštní výbavou, kterou mi nechal Baal Segul za tímto účelem zařídit. Krychlová místnost o rozměrech 24 × 24 × 24 stop, zatím se skrytou veškerou výbavou – tedy teď jsem j ponechala bez jakéhokoliv nábytku, všechny stěny, strop i podlaha tvořené poloprůhlednými zrcadly, takže je do ní vidět ze všech čtyř stran, shora i zdola… Každá strana je osazena šesti sledovacími kamerami a dispečerské pracoviště, ze kterého je ona místnost komplexně řízena, je vybaveno i šestatřiceti monitory – pro každou kameru jeden. No, nechtěla bych v ní pobývat – ale on bude! On už tam je! On už se tam válí na vyleštěné zrcadlové podlaze jako dobytče. Čekám už jen, až se vzbudí…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 13. června
V Lenčině hájovně jsme se za ten týden skvěle aklimatizovaly. Uvedly jsme sice do provozu výrobní automat, ale přesto jsme si nakoupily potraviny a používáme i Lenčinu letní kuchyň – hlavně tedy o večerech, kdy sedíme pod hustými korunami stromů a grilujeme.
„Od zítřka bychom taky měly začít se studiem té záhadné nahrávky na té paměťové kartě,“ připomíná u grilu Conchita, „nezapomínejte, děvčata, proč jsme vlastně odešly ze SSE a daly jsme si tolik práce se zahlazením stop.“
„Pravda,“ přizvukuje Magda. „Nejprve mi tady o té nahrávce napovídáte tolik vzrušujících věcí – a pak mě na ten zázrak necháte týden čekat.“
„Dobrá, začneme – ale jsem právě po menstruaci a skončila mi laktace,“ souhlasím váhavě.
„To nevadí,“ usmívá se potutelně Conchita. „Co není, může být…“
Její poznámku jsem nepochopila, ale do toho výzkumu se mi tak nějak nechce. Mám přece jen na ten první poslech dosti nepříjemné vzpomínky, ale už si nemohu dovolit tuto práci nadále zdržovat. Tímto se tedy dobrovolně přiznávám k tomu, že jsem to byla já, kdo tak doposud záměrně činil, ale Ty, deníčku, můj věrný kamaráde, to určitě nikomu neprozradíš…
- × - × - × -
Theresin služební deník – 14. června
Sláva! Pan poručík se nám probral ze zimního spánku! Nejprve otevřel oči, nechápavě se rozhlížel, pak se zvedl na čtyři, znovu se udiveně rozhlédl – a postavil se. Aby se dokonale probudil, rozhodla jsem se donutit ho k nějaké vhodné ranní rozcvičce.
Uvelebila jsem se u dispečerského pultu jeho cely a začala jsem experimentovat. Nejprve jsem začala intenzivně vyhřívat podlahu jeho cely. Když teplota dosáhla asi 140°F (60°C), začal zuřivě stepovat. Dospěla jsem tedy k názoru, že je nutné ho trochu ochladit – i uvedla jsem v činnost dvě masážní trysky. Z nich vyrazil ostrý proud ledové vody a zasáhl ho do zad i do prsou. V úleku uskočil, ale já směruji obě dvě trysky tak, aby ho ledová voda pronásledovala na každém kroku. Pobíhá zoufale po cele, snaží se kličkovat – ale marně. Spustila jsem další dvě trysky. Před ostrým proudem vody o teplotě 36,5°F (2,5°C) není pro něj úniku. Nakonec si znovu lehl na podlahu. Ale ani tam ledové lázni neunikl. Uzavřela jsem odtokový kanál a ledová voda, která rozpálenou podlahu už dávno vychladila, se rozlévá po podlaze tvoříc mělké jezírko. Vstal neuvěřitelně bystře, takže ho mohu ještě chvíli prohánět masážními tryskami po cele.
Konečně jsem vodu zarazila a připravila jsem mu malé ‚občerstvení‘ v podobě půl galonu (1,8 l) diuretického čaje, do kterého jsem navíc namíchala silné projímadlo. Nejprve si ho pořádně vyprázdním a pak mu udělám důkladné ‚vyšetření‘ na gynekologickém stole. Musí prožít ve stejné intenzitě všechna příkoří a ponížení, ke kterým jsem byla donucena já vinou jeho hnusné zrady! Bude to mít jen jedinou vadu na kráse – totiž i já jsem nucena se před ním producírovat v Evině rouše, což mi pro pobyt ve vlastní rezidenci ukládá Statut. Avšak – možná, že i to bude mít něco do sebe, nehledě k tomu, že během našeho dlouhého pobytu na SSE mě viděl nahou nesčíslněkrát, takže to zas až tak veliká hrůza nebude.
Ve chvíli před ním vyrostl z podlahy malý stolek s konvicí mého lektvaru opravdu odporné chuti, který on však hltavě vypil. Účinky na sebe nedaly dlouho čekat. Po necelé půlhodině se začal podezřele ošívat. Pak se začal rozhlížet, hledaje zřejmě odtokový kanál. Ten já jsem ovšem preventivně zavřela a podlaha je opět jednolité hladké zrcadlo. Po další půlhodině se jeho tvář zkroutila v křeči a on, nemoha již déle snášet nesnesitelný tlak v útrobách, se vzdal. Z jeho penisu vyrazil ostrý proud zlatožluté moči, jež se začala rozlévat po podlaze, mísíc se s obsahem jeho střev, která vyprázdnil vzápětí mohutným gejzírem. Pohotově jsem mu ostrým proudem vody podrazila nohy a nechala jsem ho, aby se ve svých výkalech pořádně vyválel. Teprve teď jsem se mu ukázala, zprůhlednivši stěnu, za kterou se nachází ovládací kabina.
„Dobré ráno, poručíku! Teda – vy vypadáte! Co se vám proboha stalo?“
Zírá na mě jako na strašidlo. Jeho tvář zrudla studem a z jeho penisu vystříkl další proud moči. Jelikož právě leží na podlaze na zádech, skrápí mu zlatá sprcha břicho a prsa.
„Copak, že močíte přerušovaně, poručíku? Zřejmě vás začíná zlobit prostata, že? To máte z toho, že jste během svého pobytu na SSE dlabal na všechny lékařské prohlídky, které jste si – jen tak mimochodem – mohl dopřávat kdykoliv jste chtěl. Oni by vás v takovém neutěšeném stavu určitě nenechali. Ale nebojte, jen co si vás trochu vykoupu, udělám vám důkladné vyšetření sama.“
Zrádce se zatím nezmohl ani na odpověď na pozdrav. Jen na mě tupě poulí oči jako debil.
„Pa-pa-pa…“
„Jaképak ‚pa‘ – ty lumpe! Ještě jsme se ani nepřivítali – a ty už by ses loučil,“ přerušila jsem ostře jeho blekotání.
„Pa-paní kolegyně, já přece… kde to jsme? Chtěl jsem…“
„Za prvé: Nebudeš mě oslovovat ‚paní kolegyně‘, ale pouze a jenom ‚má Paní‘, jasné? A za druhé: Kde jsi – to ti může být jedno, lumpe, neboť od této chvíle jsi můj otrok. Pouhá věc, majetek – rozumíš? Za to, cos mi provedl, si ani jiný osud nezasloužíš. Teď ti pustím vodu a důkladně se umyješ. Pak půjdeš rovnou na stůl, těš se! A běda ti, jestli z tebe při vyšetřování něco ucítím, zle se ti povede!“
…
Ten lotr se umyl opravdu pečlivě. Zřejmě vzal mé varování vpravdě vážně – pod střídavě horkou a ledovou sprchou vydržel skoro tři čtvrtě hodiny. Mezitím jsem stačila upravit část jeho cely jako vyšetřovnu. Když jsem vodu zastavila, díval se na mě dosti vyčítavě.
Nedala jsem mu však čas na přemýšlení.
„Postav se na váhu, otroku!“
Váhavě vykročil k přístroji a chvíli se rozmýšlel, má-li tak učinit, nebo ne.
„Tak bude to?!“
Konečně se uráčil.
„Postav se rovně, hned si tě i změřím!“
Poslechl.
„Tak to máme 6’2” a 291 liber, no, pěkně se nám to nadělení rozkošatělo! Od uvěznění na SSE to přibralo přes 150 liber… Jako prase před porážkou,“ komentuji svá zjištění. [188 cm; 132 kg; 37,347 kg/m²]
Zrudl studem jako čínská vlajka, ale nenechala jsem mu čas na rozjímání. Ze středu podlahy jsem vysunula vyšetřovací stůl a nařídila jsem mu, aby si na něj lehl. „Zadek přes okraj, nohy a ruce na ramena polohovacího zařízení!“
„Cože?“
„Jak to se mnou mluvíš, otroku?! Lehni na stůl, jak jsem ti nařídila, abych si tě mohla, jak se patří, prohlédnout. Se svým majetkem jsem zvyklá se seznamovat opravdu pečlivě!“
„Jenže…“
„Splň rozkaz, otroku!“ nařídila jsem mu ostře povzbudivši ho silným elektrickým výbojem, který proti němu vyšlehl z podlahy.
I přes svou obezitu vyskočil na stůl jako srna a dokonce předpisově ulehl. V ten moment jeho kotníky i zápěstí sevřely náramky polohovacího zařízení. Stiskla jsem ještě několik kláves a vedle stolu se zjevila skříňka s celou potřebnou výbavou. V zápětí na to jsem vešla do jeho cely. Přistoupila jsem těsně ke stolu a sklonila se nad ním. Má štěstí! Není cítit žádným puchem svých výkalů
Už letmý pohled na jeho nahé tělo zbavené veškerého ochlupení prozrazuje, že si ho mimozemšťané rovněž intenzivně vytěžovali. Mě ovšem nejvíce zajímají jeho nervové reflexy a sexuální reakce. Kromě toho jsem pořádného chlapa neměla už po mnoho let a tenhle lotr vypadá dosti obstojně na to, abych si ho JÁ mohla po libosti užívat – i když tedy JEMU ze sexu udělám peklo…
Nejprve jsem mu zdlouhavě a tvrdě prohmatala ty jeho přetékající tukové zásoby, pod nimiž se stydlivě schovávají ochablé svaly, abych si udělala představu o jeho fyzické výbavě. Býval to docela obstojný chlap, ale podepsalo se na něm to mnohaleté bezcílné poflakování po stanici. Naposledy jsem zhnuseně hrábla do jeho sádelnatého břicha: „S tímhle to nebudeš mít u mě lehké, prase!“
Pak jsem se pustila do vyhledávání jeho erotogenních zón mimo oblast genitálií. Zjistila jsem, že reaguje docela obstojně na prohmatávání dolní partie břicha, dráždění prsních bradavek i podpažních uzlin. Nuž dobrá, budu s těmito reakcemi počítat. Teď ovšem přichází na řadu prohlídka penisu, prostaty a pohlavních žláz. Roztáhla jsem mu nohy téměř do rozštěpu, abych si tyto oblasti bez zábran zpřístupnila. Prohmatávám ho opravdu pečlivě a zdlouhavě, zjišťuji, kde jsou moje hmaty pro něj nepříjemné a kde bolestivé. K těmto místům se častěji vracím, neboť jeho občasný řev je rajskou hudbou pro mé uši.
Přetáhla jsem mu předkožku a na jeho obnažený žalud jsem nasadila dobře napruženou ozubenou svorku. Znovu rozkošně zavyl.
„Nu, a teď je čas seznámit se s tvou prostatou,“ poznamenala jsem rozverně, vnikajíc do jeho konečníku dvěma prsty. Žlázu má opravdu mírně zvětšenou, takže to přerušované močení je u něj opodstatněné. Mně však tato skutečnost umožňuje, že mu mohu tuto žlázu snáze a intenzivněji masírovat. Moje počínání se nemíjí účinkem. I přes obtěžující svorku na žaludu se mu začíná penis znovu silně topořit a celé jeho tělo se zachvívá v počínajícím orgasmu. Druhou rukou jsem hmátla po fonendoskopu a pečlivě poslouchám jeho srdeční činnost. V momentě, kdy vystříkl, uštědřila jsem mu do penisu silnou elektrickou ránu. Potřebuji u něj vypěstovat příslušný reflex, aby dokázal výstřiky zadržovat a zůstal tak vzrušen co nejdéle podle mých sexuálních choutek.
„Tak, otroku! Dnešní prohlídku uzavřeme hodinou tělocviku. Ten moc potřebuješ.“
Připojila jsem ke svorce, kterou má neustále nasazenou na žaludu, kablík a zasunula jsem ho do jedné ze zdířek generátoru. Sondou do konečníku dráždící jeho prostatu, s límcem za svěračem, aby ji nemohl vytlačit, jsem uzavřela elektrický obvod. Teď dostává postupně se zesilující elektrické šoky. Při každém nepříčetně zavyje.
„Simuluj kopulační pohyby a přestane to,“ sděluji mu samozřejmě. „Jakmile se přestaneš hýbat, budeš dostávat šoky v pravidelných intervalech. Ty se budou zkracovat a intenzita se bude zesilovat, jasné?“
„Cože?“
Za drzou otázku jsem mu uštědřila šok dvojnásobné intenzity. „Máš odpovědět »Ano, má Paní!« – to za prvé. A za druhé – já jsem ti to vysvětlila. Pokud jsi to nepochopil z výkladu, praxe tě naučí sama. Za hodinu se uvidíme…“
Opustila jsem jeho celu a chvíli potajmu sleduji jeho úsilí. Zřejmě pochopil a opravdu se snaží. Škoda jen, že i já jsem nucena předvádět se mu v Evině rouše, jsouc i zde, ve svém novém domově, pod neustálou kontrolou svého Mistra.
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah