Lima 15. listopadu – (SAN) Našemu zpravodaji se podařilo získat přísně tajné materiály týkající se expedice jednotky zvláštního nasazení US Army do Peru. V oblasti blíže nejmenovaného archeologického naleziště byl nedávno odkryt maskovaný vchod do podzemních prostor a vyzvednuty velice zajímavé artefakty – mimo jiné prý i dosud funkční přístroje, jejichž stáří se odhaduje na více než tři tisíce let.
K nálezu se váže i velice pikantní historka, podle které se o vstup do podzemí nejvíce zasloužila jistá Miss Sexy Betsy, což je umělecký pseudonym oblíbené striptýzové tanečnice z nočního klubu Three Red Flittermice v Las Vegas, která byla do expedice přibrána na návrh nejmenovaného příslušníka CIA – pro obveselování vojáků. Skála se prý před ní náhle otevřela právě při vyvrcholení jedné její produkce.
Zdroj blízký kruhům CIA našemu zpravodaji prozradil, že slečna Betsy utrpěla z tohoto zvláštního úkazu nervový šok a po svém návratu z expedice byla neprodleně převezena do vojenského sanatoria v Nevadě. K velké nelibosti klientů v klubu už zřejmě tančit nebude, neboť se proslýchá, že rozkošné rusovlásce bylo velením CIA doporučeno, aby se nějaký čas držela v ústraní i po propuštění ze sanatoria a neobjevovala se pokud možno na veřejnosti.
Pátráme dál, sledujte náš list!
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 16. listopadu
„Není těch mimořádných situací, které musíme řešit už přespříliš?“ poznamenává Erigyos na další mimořádné poradě, kterou jsem nechala svolat kvůli článku v Secret Agent Notes, na který mě upozornila emailem Jana. Jen pro pořádek poznamenávám, že se jedná o bulvární plátek s chybou v názvu, jehož reportéři se před osmnácti roky proslavili poukázáním na Sallyin případ a který tehdy Jana z vděčnosti předplatila a odebírá ho ze setrvačnosti dodnes.
„Je,“ dávám mu za pravdu. „Lucka a Lenka byly teleportovány někam v čase, zmizel doktor Zemill, zmizela Sofie i Terka, pánové Sirk a Brandon si bezostyšně komunikují s kýmsi anglicky po vnitřní síti, v oblasti Střední a Jižní Ameriky nefunguje komunikace. Ta byla navíc narušena i mezi SSE a CPLEN. A teď k dovršení všeho se Američané dostali do podzemních prostor pod nejmenovaným archeologickým nalezištěm v peruánských Andách, o kterém my se můžeme s určitostí domnívat, že se jedná o Huánuco de Viejo.“
„Podle čeho usuzuješ, teto,“ zeptala se Evička.
„Protože TAM zůstala funkční zařízení po odchodu expedice vedené Mořskou Pěnou,“ povzdechla jsem si něžně tisknouc Lenčinu dceru k sobě.
„Dá se však věřit nějakému bulváru? Vždyť oni považují za největší senzaci té expedice účast striptýzové tanečnice,“ kontruje sarkasticky Eugenika. „Naprosto nechápu, jak by se mohla tuctová komediantka, kterou si tam ti chlapi s sebou vzali – jak uvádí zdroj blízký kruhům CIA – pro svoje obveselení, největší měrou zasloužit o...“
„A zrovna mohla!“ Erigyova věta zazněla jako výstřel a přerušila zbytek Eugeničiny úvahy.
„Nechápu…“
„Je to velice jednoduché,“ vysvětluje Erigyos své tvrzeni. „My jsme odešli odtamtud velice narychlo a jako jediné bezpečnostní opatření tam měla posloužit nově aktivovaná nudabrána. Moc by mě zajímalo, zda ta dívčina vůbec znala pravý důvod, proč si ji do té expedice vybrali – tedy jinými slovy: zda tu bránu otevřela vědomě nebo jen ‚náhodou‘.“
„To by ale museli pánové z CIA vědět, že tam ta nudabrána (původní Lucčin výraz, blesklo mi hlavou, vida, jak se krásně ujal i mezi mimozemskými přáteli…) funguje,“ uvažuji nahlas. „Kdopak jim to asi prozradil? Že by zmizelý doktor Zemill? Neteleportoval on se nakonec někam do USA?“
„I to je možné a musíme tuto hypotézu prověřit,“ míní technický ředitel Gabriel. „Ovšem, nesmíme se upnout jenom na ni. Musíme zjistit, jakými cestami ještě mohou z našich základen tak důležité informace unikat. Neříkala jsi zrovna ty, že Brandon hovořil anglicky s nějakým… Paddym? A že by to mohl být Paddy O’Connor, šéf CIA pro Dirty Operations, nástupce plukovníka Birda?“
„To říkala Míšenka, ale tady Erigyos zjistil, že volal ve vnitřní síti.“
„To mohu potvrdit,“ přizvukuje Erigyos. „Jeho hovor nebyl zapsán do žurnálu, to znamená, že ani nelze zjistit telefonní číslo, na které volal. Kdyby volal ven, tak se do žurnálu zapisuje automaticky, protože spojovací poplatky s ostatním světem poctivě platíme.“
„Co tedy navrhuješ, Erigye?“ zeptal se Gabriel. Porada se už příliš vleče a toto je evidentní snaha o její ukončení.
„Tři věci, šéfe. Za prvé musíme prověřit, nakolik je informace SAN pravdivá a nakolik je to novinářská kachna. Zadruhé musíme prověřit Nikolčinu hypotézu o tom, zda se nám Zemill nakonec opravdu neteleportoval do USA, i přesto, že například já o tom silně pochybuji, protože kdyby tomu tak bylo, musel by už na něj dávno narazit retrospektivní průzkum. Ledaže by tam byl někde vězněn… A za třetí musíme provést důkladnou analýzu celého komunikačního systému, abychom zjistili, zda je možné, aby odsud odcházely nekontrolovaně důvěrné informace do ostatního světa. Tento úkol si vezmu na starost osobně, ovšem ty dva první…“
„Ty by měl provést někdo přímo ve Spojených Státech,“ uvažuje nahlas Gabriel, „a já už také vím, kdo. Máme přece mezi našimi přáteli a spolupracovníky dvě bývalé agentky CIA – Jennifer a Nancy. Znají prostředí, umějí se v těchto kruzích pohybovat…“
„To ale nepůjde,“ namítám. „Jenny je přece těhotná!“
„Pravda, zapomněl jsem, promiň, Nikolko. Ale Nancy samotnou tam pustit nemůžeme, to by bylo příliš riskantní. Máme tu sice další Američany – piloty Steva a Raye – jenže ti nejsou bioenergeticky senzitivní, Anthonyho bych nerad odloučil od Jenny – ona stačí zmizelá Lenka od Agilla…“
„Ale je tu ještě Sally,“ napadlo mě.
„Skvělá úvaha,“ zaradoval se Gabriel, „ještě dnes v noci se teleportuji na SSE a vyjednám to s nimi osobně.“
„Bezpečnější by to bylo přes Bamako, ne?“
„To myslím nebude třeba. Teleportace funguje. To jen ty s Erigyem jste cestovali do Bamaka a teleportovali se odtamtud, aby jistí lidé na SSE neznali cíl vaší cesty. Neboj, já nikomu neprozradím, že jste tady – hlavně tedy ne Brandonovi a Sirkovi, to dá rozum…“
- × - × - × -
„Máme ji,“ sděluje Proseprina Zemillovi, „dokonce i s bonusem… Tu Theresu, tedy tu informátorku, si vzal Seggi nádavkem. Teď jsou obě v karanténě a pak se uvidí.“
„Jak – nádavkem? To nechápu. Ona mu tupě ‚sedla na lopatu‘ jako ta ježibaba z perníkové chaloupky?“
„Nerozumím. Jaká ježibaba, co to je?“
„Ale nic, jedna taková obluda z pohádek pro děti. Časem poznáte – tedy když se budete také zajímat o jejich kulturu…“
„No právě! To já bych moc ráda, jenže Seggi – no jen experimenty a přetvořování – tomu Malinovi nechal vpálit řídící čip rovnou do penisu – při vědomí… Ten vyváděl! A to netuší, že ho za pár dní čeká aktivace. Ještě si to svoje sado-maso užije…“
„No jo, sado-maso… Takového lumpa opravdu není škoda, na tom bych si s chutí zapracoval i já sám. Totéž co se té Theresy týče – s tou bych se taky nijak nemazlil. Ale Sofie – od té bys pochytila ten pravý kulturní základ. Na tu se zaměř.“
„Jo, na tu se zaměř… Seggi z ní chce vydobýt, co se dá! Vždyť je to nositelka našeho genetického kódu – ostatně, ta první, ta … Gwen … taky! Pochop, že ty Seggi jen tak z drápů nepustí…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. listopadu
Všechny úkoly stanovené na předvčerejší poradě se rozběhly. Gabriel se nechal ještě v noci na dnešek teleportovat na SSE a Erigyos se pohroužil do zevrubné analýzy informačního systému. Já se zatím seznamuji s událostmi na CPLEN, které se odehrály v posledních dnech, když vznikly poruchy v komunikaci se SSE.
Nejprve tedy činnost Theresy Rayenové: Opravdu se vypravila nahá na ledovec – dokonce dvakrát. Zbytek času proseděla v Informačním středisku. Zabrala jsem si pro sebe komunikátor, u kterého se prý nejčastěji zdržovala, a pročetla jsem si podrobně jeho žurnál za dobu, kdy ho používala. Ono toho tedy nebylo mnoho. Jelikož u něj nevykonávala službu dispečerky, měla žurnál pro vnitřní síť vypnutý. Pro spojení s vnějším světem jsem objevila pouze dva záznamy – oba o připojení k emailové schránce na Internet. Z toho se nic vyčíst nedá, protože obsah komunikace se zaznamenává jen na přání uživatele.
A teď zmizení její i Sofie: Sofie se nechala teleportovat domů – do Eresu – v noci na 9. listopadu ve spánku přímo ze svého apartmá. Nevyužila služeb teleportačního sálu. Od té doby o ní nikdo neví, ačkoliv teleport signalizoval úspěšný přenos.
„Prozkoumali jsme její teleportační lůžko velice pečlivě – jak u ní v apartmá, tak i řídicí modul na dispečerském stanovišti. Zajímavé je, že adresa cílového teleportu zmizela,“ informoval mě technik mající v inkriminovanou dobu noční službu na dispečinku. „Teleport mě sice ‚zazlobil‘ – musel jsem odeslání opakovat, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Byl jsem zaměstnán tou poruchou komunikace se SSE, která dosud není vyřešena, a tak jsem ten teleport spustil jen jako rutinu. Možná, že kdybych tomu věnoval více pozornosti… Jenže ani po důkladné revizi jsme po ohlášení zmizení slečny Sofie neobjevili příčinu neúspěchu.“
„DVAKRÁT? A nebyly náhodou úspěšné OBA přenosy??“
Technik zkoprněl.
„Myslíš, že Theresa Rayenová… Ale to by muselo být úmyslně připravené a důkladně předprogramované nastavení! Je to sice možné, ale pochybuji, že by byl někdo schopen proniknout do jádra systému a provést tak rafinovaný zásah. Kdyby mně to dal někdo za úkol, strávil bych na tom několik dní – a to patřím k absolventům servisního kursu.“
„Jenže Theresa…“
„Theresa NEMOHLA takový zásah provést – vždyť má jen kurs běžného uživatele – ne servisního technika nebo dokonce systémového analytika. To má snad jen Gabriel, Hefaistos a možná Erigyos!!“
„A co když ti řeknu, že Theresa během své služby dispečerky na SSE běžně vyřazovala činnost žurnálu? Ba co víc – dokázala nějakým způsobem nahrávat žurnál fingovaný?!“
„To bylo prokázáno?“ Technik nevěřícně vrtí hlavou.
„Nebylo sice prokázáno, že ona takové věci prováděla vědomě, ale bezpečně bylo zjištěno, že po dobu její služby se tak dělo!“
„Ale v tom případě… Pojď!“ Technik ani nedopověděl, co v tom případě, a spěšně vyrazil k výtahu. Jen tak-tak jsem mu stačila. Musela jsem za ním popobíhat. Zvolil třetí podlaží.
„Kam vlastně jdeme?“
„O tom je nutno informovat Jošuu…“
- × - × - × -
„Jak pokračuje příprava toho … Maliny?“ ptá se Baal Segul doktora Azizilla na další poradě.
„Včera jsme ho nechali zase vyprázdnit a dnes mu zavedeme sondy poslušnosti – Nihasa už je v laboratoři vyrobila na míru. Hned na to mu budeme aktivovat řídicí čip.“
„Kam mu je chcete zavést, smím vědět, nebo se mám dát překvapit?“
„Vzhledem k tomu, že Nihasa vyhmatala při jeho generálním vyšetření velice citlivá místa – tedy nasazení nadvarlat na varlata, zavedeme mu je tam. Potom bude velice jednoduché ho na dálku trestat za odepření poslušnosti. Tedy – abychom si rozuměli, šéfe, zněl úkol tak, že bude rozkazy přijímat za plného vědomí, a ne v transu?“
„Samozřejmě, doktore! Ovládat někoho, když je v transu – to dokáže každý nedouk!“
„Začínáme za půl hodiny, šéfe. A test funkčnosti je naplánován na zítřek.“
„Dobrá, jdu také.“
…
Andy a Gwen opět stojí jako přibiti před zrcadlovou stěnou, přes kterou je zřízen výhled do vyšetřovny.
„Jaké hrůzy nám zas chtějí předvádět?“ děsí se dívka zjistivši, že je u stěny držena silovým polem.
„Určitě nic pěkného,“ mručí podrážděně Andy.
Vtom se dveře do vyšetřovny otevřely dokořán a dovnitř vjíždí lůžko Lukášem Malinou. Ten je neprodleně přestěhován na ‚oltář‘, položen na záda, roztažen a připoután k němu řetězy za ruce i nohy, které mu vsadili do třmenů. Celá procedura je provedena bleskově. Dříve, než se stačil vzpamatovat, je ‚oltář‘ skloněn v úhlu asi 30° tak, aby měl hlavu směrem dolů.
„Úžasně nepohodlné,“ poznamenává doktor Azizill k přihlížejícím – Baalu Segulovi a Proseprině, mna si spokojeně ruce. Pak dodal na vysvětlenou: „Pro následující operaci totiž potřebujeme pokud možno co nejvíce odkrvit jeho pohlavní orgány.“
Mezitím Nihasa přistoupila k oltáři, posadila se mezi Lukášovy doširoka rozevřené nohy, uchopila jeho penis a přetáhla mu předkožku, aby měl žalud obnažený v co největší délce.
Lukáš zasténal.
„Dnes mu raději nasaď roubík, ať tolik neřádí,“ požádal ji Azizill usednuv na místo, které byla uvolnila.
Nihasa provedla zadaný úkol bleskurychle. Stiskla Lukášův nos, aby ho přinutila otevřít ústa, a nacvičeným hmatem mu do nich vrazila rozevírák, který okamžitě zaaretovala. Od této chvíle je Lukáš schopen vydávat pouze tlumené neartikulované skřeky.
„Můžeme začít?“ zeptal se Azizill.
„Jistě,“ potvrdila laborantka podávajíc mu obřadně cosi neviditelného do ruky.
Azizill převzal od Nihasy fotoplastickou sondu a jal se ji zavádět do Lukášovy močové trubice, kontroluje její dráhu na monitoru ultrazvukového přístroje. „Ještě kousek a uhneme do levého chámovodu,“ komentuje přitom o svém počínání přihlížející zvědavce.
„Teď,“ vydechla bezhlesně Nihasa za doktorovými zády.
V té chvíli sebou Lukáš zazmítal v poutech, ale marně. Sonda nezadržitelně proniká do vývodu pohlavní žlázy.
„Myslím, že tam jsem,“ poznamenává po chvíli doktor Azizill, pečlivě prostudovav obrázek na monitoru. „Doděláš to, Nihhy.“
Nihase zazářily oči radostí a uspokojením. Bez okolků usedla na uvolněné místo a stiskla mezi prsty místo nasazení levého nadvarlete na varle. „Ještě kousek… takhle … a teď uvolníme hrot… vnitřkem prořízneme… Hotovo!“ Lukáš se opět zazmítal v poutech a vydal sérii skřeků tlumených sice roubíkem, ale pro Andyho a Gwen znovu několikanásobně zesílených.
„Co to s ním provádějí za hrůzy?“ děsí se Gwen. Ráda by od příšerného divadla odvrátila pohled, ale silové pole jí nedovolí pohnout hlavou ani zavřít oči.
„Tak, ještě vpravo – a budeme aktivovat…“ raduje se Nihasa, když jí Azizill dovolil, aby druhou sondu zavedla sama. Ukázalo se, že má obratnější prsty, takže je s celou operací hotova skoro o deset minut dříve než doktor. Nakonec ještě pečlivě prohmatala Lukášovy pohlavní žlázy, aby se podle jeho reakcí přesvědčila, že hroty sond jsou opravdu zavedeny do nejcitlivějších bodů. Když podle záškubů pout a skřeků usoudila, že tomu tak je, uvolnila opět místo Azizillovi.
„Aktivace je nejnáročnější část celé operace,“ komentuje následné dění Azizill pro čumily, „protože musíme obě sondy spojit s řídicím čipem, který jsme mu minule injektovali pod kůži žaludu, a to tak, že druhé konce sond uchytíme k nejbližším nervovým vláknům mikrosvárem. Teď si užije to svoje sado-maso opravdu na doraz. Nakloňte mi ten stůl ještě o takových patnáct stupňů… a Verdelete… ten akustický zesilovač raději vypni, ano?“
Stalo se. Vzápětí Azizill nasadil na Lukášův obnažený žalud malý svěráček a jal se opatrně tisknout jeho čelisti k sobě. Přitom pozorně studuje obrázek na monitoru.
„Musíme pozorně sledovat, kdy sondy v močové trubici budou rovnoběžné s nejbližšími nervovými vlákny. K tomu nám napomůže odkrvující se erekční těleso… Teď!!“
Azizill stiskl čelisti prudce k sobě a vzápětí zapraskal elektrický výboj. Lukášovo tělo se napjalo v poutech tak prudce, že praskl jeden z řetězů poutajících mu nohy k opěrkám …
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. listopadu
Sedíme s Evičkou a Eugenikou, které se spolu rychle skamarádily, na kraji bazénu v minus prvním suterénu a jen tak šploucháme nohama ve vodě.
„Copak, děvčata, už vás plavání nebaví…?“
„I baví,“ odpovídá Eugenika zadumaně, „jenže Evička mě vždycky moc rychle utahá. Musím často odpočívat.“
„Z toho si nic nedělej. Až budeš bioenergeticky senzitivní, tak se jí snadno vyrovnáš.“
„Já vím, vím, teta Sofie mi to vysvětlovala několikrát, jenže cesta k tomu je dlouhá…“
„Náhodou… Míša s Májou to stihly za šest týdnů,“ oponuje Evička.
„Jenže to by tady Eugenika musela trochu lépe spolupracovat s tvým tatínkem…“
Agill si mi totiž nedávno stěžoval, že Eugenika je ‚neposlušná‘ pacientka a nespolupracuje tak ochotně, jak je u jiných zvyklý. Zanedbává odběry, často vynechává vyšetření, a když už se dostaví, tak ke všem procedurám přistupuje se značným despektem.
„Připadám si tady jako nějaký pokusný králík,“ stěžuje si mi. „Teta Sofie básnila o tom, jaké tady budu mít přímo ‚rajské‘ podmínky ke studiu matematiky a fyziky – a zatím…“
„Copak – zatím?“
„Každý den si musím lehnout ve vyšetřovně docela nahatá na stůl, on mě celou prohněte jako nějakou roládu, pak se mi vrhne na prsa, snaží se tam čehosi dopočítat, jenže mě během toho udělá a druhý den to začne všechno nanovo…“
„Ach tak… Ano, on se snaží dopočítat tvých laloků mléčné žlázy, protože to je pro mimozemšťany hlavní ukazatel, zda náhodou nejsi nositelkou jejich genetického kódu – a ty zřejmě jsi, protože se nemůže dopočítat.“
„Aha. A ta ostatní pořád dokola opakovaná vyšetření?“
„Musí dělat kontrolní vyšetření – vždyť se jedná o velice náročnou proceduru,“ chlácholím věčnou kverulantku, což je přezdívka, kterou si tady za pár dní vykoledovala. „Podívej – mě to ze začátku taky příliš nebavilo. Sama se řídím heslem, že od doktorů raději dál, ale když jsem opět nabyla vládu nad zraněnou rukou, řekla jsem si, že asi moc dobře vědí, co dělají, nechala jsem věcem volný průběh – no a vyplatilo se mi to.“
„Jenže – utíká mi semestr, matematiku jsem ještě ani neviděla a fyziku jakbysmet. Všichni mi jen vykládají, že bioenergetická senzitivita je děsně důležitá, že se bez ní v životě neobejdu a kdesi cosi. Nabýt takové schopnosti jenom proto, abych přeplavala Evičku…“
„Ale, ale, děvče! Bioenergetická senzitivita je podstatě nezbytnost pro každého, kdo přišel do styku s mimozemšťany. Já bych ti mohla vyprávět…“
„Jé, teto, na to jsem se tě chtěla zeptat už dávno, ale nějak vždycky není čas…“ ozvala se v té chvíli Evička, „vyprávěj, jak ses vlastně seznámila s mou maminkou.“
Zmizelá Lenka! Něžně jsem Evičku k sobě přitiskla a spustila jsem. Vzpomínky na události před osmnácti roky se mi rozjely před očima jako by to bylo dnes… Příjezd na původní CPLE vlakem a záhadným taxíkem, první zkušenosti ve vyšetřovně… pak to první setkání s dalšími děvčaty v odpočinkové místnosti… „TAM jsem vlastně viděla tvou maminku prvně… taky mi bylo proti srsti nechat se vyšetřovat vysvlečená úplně do naha a vůbec ten celý pobyt taky… oblékaly jsme se vlastně jen do jídelny, dokonce na přednášky jsme musely chodit, jak nás pánbůh stvořil. Platil tam
Domácí řád a připadaly jsme si jako někde v kasárnách. Ale znáš maminu – té to docela vyhovovalo, dodnes se obléká jenom tam, kde je to výslovně nutné a vystačí si většinou jen se župánkem, který odhazuje, jakmile nutnost oblečení pomine. Ale ona je taková… báječná kamarádka, je na ni spolehnutí v každé situaci a já jsem moc ráda, že jsem měla možnost se s ní seznámit.
Víte, děvčata, po návratu z kliniky jsme byly uneseny agenty FBI a náš domek jimi byl úplně zničen – dokonce i omlácené omítky, vytrhané podlahy – no hrůza jen na to pomyslet. Opravdu to nebyla žádná legrace.
Nevím, Evičko, jak dalece tě maminka informovala, ale tehdy jsme vlastně byly první dvě – ona a já – vybaveny bioenergetickou senzitivitou, abychom byly schopny bránit se zvůli vojáků, kteří vládli tomu internačnímu táboru. Ony ty útoky neustaly ani po našem osvobození a nalezení azylu tady – na CPLEN.
K nám do domku tajné služby vtrhly vlastně třikrát a mezitím se o to pokoušely nesčíslněkrát neúspěšně. Poprvé když jsme byly internovány, podruhé přepadla Nancy Lucinku a potřetí pan nadporučík Brian Lucku a Sofii…“ pohlédla jsem významně na Eugeniku.
„Ale podruhé zachránil Lucku doktor Zemill…“ (při vyslovení toho jména jsem se zachvěla) „… a potřetí jsme se ubránily samy, protože to už jsem byla bioenergeticky senzitivní.
Pak by tu byl například únos Xiaolan – také se ubránila jen díky této schopnosti… Nebylo a není to jednoduché, děvčata. Když například Lucka, která zatím bioenergeticky senzitivní nebyla, potřebovala zařídit doma důležité věci a já jsem s ní nemohla cestovat, protože jsem byla těhotná s Míšenkou, tak se jí jako průvodkyně ujala Janička. A když chtěla domov navštívit teta Sofie, Eugeniko, byla s ní jako průvodkyně právě teta Lenka.
Možná se vám všechna ta opatření zdají přemrštěná, ale musíte si uvědomit, že jsme byly pronásledované na každém kroku. Jednou dokonce teta Jana jela dělat nějakou zkoušku, při přípravě na níž jí právě Lenička dělala figurantku – to jen tak mimochodem – a cestou zpět byla přepadena příslušníky tajné služby. Byli oblečeni do izolačních gumových oděvů, aby jim nemohla uštědřovat elektrické rány. Odvlekli ji do tajného úkrytu v jednom ze zrušených kladenských dolů. Sebrali jí úplně všechny dokumenty, které u sebe měla, oblečení, telefon…“
TELEFON!
TELEFON!!
TELEFON!!!
To slovo mi projelo znovu hlavou jako elektrický šok. Najednou jsem si uvědomila, že Janin telefon zabavený jí před osmnácti roky Jednotkou pro boj s organizovaným zločinem vlastně nebyl vrácen, ačkoliv ostatní dokumenty Jošua získal zpět… po okopírování. On se tehdy chytil s tím velvyslancem...
„Děvčata! Mě teď něco napadlo – a to musíme prověřit hned – teď – OKAMŽITĔ!! Pojďte…“
„No tak aspoň počkej, teto, až trochu uschnu a obleču se,“ protestuje Eugenika.
Přesto však, když zjistila, že pro tentokrát nemám pro ni pochopení, vyrazila za námi tak, jak byla. Ostatně – my s Evičkou také nejsme oblečené…
Vtrhla jsem do Informačního střediska jako velká voda a sháním se po Erigyovi. Jdu vlastně najisto. Sedí u komunikátoru užívaného Terkou a své okolí zjevně nevnímá. Je zahloubán do výpisu jakýchsi údajů z vnitřní paměti komunikátoru.
„Neruším?“
„Co… aha… rušíš… Tedy… promiň. Záleží na tom, zda to, s čím přicházíš, je důležitější, než toto – “ a ukazuje na řady čísel valící se na nás z monitoru.
„Myslím, že je… Poslyš, Erigye, nepamatuješ se, co se vlastně stalo s Janiným telefonem, který jí zabavili tam na té kladenské služebně?“
„Coooo? Janu někdo přepadl a přišla o telefon? No to nám ještě scházelo…!“
„Ale! Ne teď! Tenkrát, před osmnácti toky. Vzpomeň si! Jela dělat zkoušku…“
„Před osmnácti roky… Jana… telefon…“ pobrukuje si roztržitě. Asi byl do toho výpisu vyloženě ‚zažraný‘.
„A sakra!“
Konečně mu to došlo. Vrhl se k sousednímu komunikátoru, přihlásil se a stiskl několik kláves. Pak na mě upřel oči jako by mě rentgenoval. Až jsem se jeho výrazu lekla.
„Je pořád aktivní… Ale to přece…“
„To přece… Co? Ten telefon se prostřednictvím té služebny a přes FBI nepochybně dostal do drápů hochů z CIA, nemyslíš. A protože je napojen do vnitřní sítě, tak si může Brandon klidně volat, aniž by byl povinen zaznamenávat hovory do žurnálu, že?“
„Může být, Jen nechápu, jak jsme na něj mohli zapomenout… Jestli oni s jeho pomocí odposlouchávali naše konferenční hovory, tak je jasné, proč tenkrát to letadlo nabralo kurs přes Maďarsko – například…“
„Dobře, je to možné… Ale co bylo, bylo. Teď musíme ten telefon zablokovat, ne?“ Naprosto nechápu jeho stoický klid, s jakým hledí střídavě na mě a na monitor komunikátoru, aniž by zahájil nějakou obrannou akci.
„Zablokovat myslíš?“
„Co jiného?“ vyjela jsem na něj dosti zostra. Docela mi projela hlavou myšlenka, že jsem se neměla o pomoc obracet k němu. Co když to byl právě on – a ne Zemill, kdo působí potíže a Zemill se stal obětí jeho rejdů, protože na to přišel…
„No – to ani náhodou, Nikolko…“
„Jak to – ani náhodou?!!“ Moje podezření roste.
„To by byla taktická chyba, děvče! Představ si, že ten někdo, kdo se pomocí toho telefonu domlouvá s agenty CIA, jak máme důvod se domnívat, neví, že jsme tento kanál objevili. Jak se bude chovat?“
„Jak by se choval… Bude škodit dál!“ odsekla jsem nakvašeně.
„Nebude, neboj. Od této chvíle si bude jenom myslet, že škodí…“
„Proč si to bude jenom myslet?“
„Protože jsem dostal nápad! My na ten telefon nasadíme odposlech! Pak budeme vědět nejen to, kdo s jeho pomocí podvratnou činnost provozuje, ale i to, o jaké informace má CIA zájem a co se proti nám chystá. Pak budeme moci vždy včas účinně zasáhnout. Když budeme mít štěstí, tak se nám možná podaří rozkrýt celou podvratnou síť a dost možná se i dozvíme, kam zmizeli Zemill, Lucka, Lenka, Sofie i Terka.“
„Snad nechceš ještě tvrdit, že nám CIA ruší komunikaci?“
„To těžko…“ posteskl si Erigyos. „Ten telefon může – ale také nemusí – být jen jedna z příčin, proč je naše práce mařena. Pochybuji o tom, že by byli Američané schopni narušovat činnost naší techniky – nevidím možnost, jak by to mohli dokázat pouhým satelitním telefonem. Zřejmě musí být na nás napojen ještě někdo jiný, ale kdo? To by nám mohla prozradit tato čísla…“
„No dobrá – můžeš ten odposlech nějak zařídit?“
„Jistě, Nikolko. Už se stalo…“
Pohlédla jsem na monitor, kde je zobrazen vnitřní telefonní seznam. U původního Janina telefonu blikají tři červené křížky…
- × - × - × -
Gwen otevřela oči a ke své hrůze zjistila, že se během spánku zase dostala do té příšerné místnosti s oltářem uprostřed, a zachvěla se hrůzou. Pak si uvědomila, že tentokrát není spoutána. Vstala a jala se místnost podrobně zkoumat. Prochází podél stěn, osahává kruhy zapuštěné do zdí i podlahy, tahá za řetězy, pohrává si s různými svorkami, koženými náramky, roubíky, obojky, bičíky, důtkami, rákoskami a dalšími rekvizitami, kterými nechal Verdelet vybavit místnost na základě studia příslušných internetových stránek. Nakonec přistoupila ke kamennému oltáři a zkoumá jeho masivní desku, když tu se najednou s protivným skřípotem otevřely dveře a v nich se objevil… Lukáš Malina!
Gwen couvla zpět ke stěně a okamžitě se postavila do střehu očekávajíc útok. Lukáš, spatřiv Gwen, vykročil jí sice vstříc, ale asi tak uprostřed cesty se podivně zkroutiv udělal dřep a oběma rukama se chytil za penis a šourek, přičemž bolestně zavyl. Padl na kolena a blíží se ke Gwen ‚po čtyřech‘. Pokaždé, když se pokouší postavit, provede vzápětí týž manévr.
Konečně dolezl po kamenné podlaze až ke Gweniným nohám. Stále na kolenou vzpřímil trup a prosebně sepjal ruce. Pak ze sebe vykoktal poníženou prosbu, která Gwen málem vyrazila dech: “I … humbly beg you… for mercy, … my mistress. Could I have… a drink… of your… breast milk?”
„Cože? Opakuj to ještě jednou, lumpe!“
„Poníženě prosím o smilování … má paní …. Mohu se napít vašeho … mateřského mléka?“
„Nezdá se ti, ty lotře, že na to jdeš příliš zhurta? Naprosto nechápu, jak se vůbec můžeš opovážit požádat o takovou věc po tom, co se mezi námi stalo minule? Nejraději bych tě spráskala jako prašivého psa…“
Gwen na důkaz svých slov hmátla po jednom z bičíků, který právě měla nejblíže po ruce a významně jím zapráskala Lukášovi nad hlavou.“
„Jde na to trochu zostra,“ poznamenala Proseprina, která je autorkou Lukášových replik, jež pak Azizill vysílá do řídicího čipu. Ten zpětně vyhodnocuje i jeho reakce a kdykoliv jeví náznak, že se Lukáš zpěčuje vykonat vyslaný rozkaz, generuje impuls do některé ze sond poslušnosti. V té chvíli má Lukáš týž pocit, jako když mu během posledního zákroku Nihasa bezohledně tiskla citlivé body genitálií. Jeho chování pak odpovídá přání ovládajícího.
„My sice nutně potřebujeme, aby se napil, ale pokud bude samice volná, zřejmě si to od něj nenechá líbit,“ uvažuje Azizill. „Protože dnes a právě teď provádíme pokusy s řízením samce, necháme ho dnes odejít s nepořízenou. Za pár dní však uděláme taková opatření, aby měl možnost se napít…“
„Ale ještě zkusíme jednu věc,“ navrhuje Nihasa. „Donutíme ho, aby samici provokoval a aby ona proti němu použila násilí. Ráda bych věděla, zda samec přijme raději výprask nebo pár impulsů do sond poslušnosti.“
Lukáš upřel pohled na Gwenina prsa a pokouší se vstát, aby na ně dosáhl ústy.
„Nerozuměl jsi, chlípníku, co jsem ti řekla?!“
Bič zasvištěl. Jednou, dvakrát, třikrát… Na Lukášových zádech se začínají vybarvovat tenké rudofialové pruhy. Instinktivně se obrátil na útěk, ale vtom se u něj dostavila znovu ta strašlivá reakce. Chytil se oběma rukama za genitálie a zůstal oddaně stát nechávaje dopadat další rány Gwenina bičíku na svá záda, břicho i hruď…
„Vyhráli jsme!“ raduje se Nihasa, když se Lukáš na Gwenin rozkaz ohnul přes ‚oltář‘.
Autor: © Éósforos, 2008-2010
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah