Jeruzalémská kronika – sobota 4. května 1118
(Lucčin zápis)
Můj host se dostavil včera večer krátce po setmění převlečen v mnišskou kutnu, přesně podle svého slibu. Čekala jsem na něj oblečena pouze ve svých meruňkových bikinkách – to jsem musela slíbit Lence, která se neustále obává o naši bezpečnost („Ty si neumíš představit, kvůli jakým maličkostem se dokáže středověký člověk rozlítit a provést nějakou nepředloženost…“). Ukryla jsem se při tom v ústí známého tunelu u branky, aby neupadl v podezření, kdybychom byli spolu viděni v zahradách Konventu. Měsíc byl krátce po první čtvrti vysoko na obloze, proto jsem zahlédla návštěvníkův stín mnohem dříve, než jsem uslyšela jeho tiché kroky. Prochází zahradou sice naprosto volně, ale tiše a ostražitě. Uvedla jsem do provozu telefon visící mi na krku jako talisman, navázala jsem spojení s Lenkou a oznámila jí, že se návštěva blíží. Přistroj jsem od této chvíle nechala zapnutý. Počkala jsem, až návštěvník vstoupí do stínu tunelu a tiše jsem ho oslovila: „Čekám tu na tebe, bratře…“
Jen se lehce uklonil a prošel za mnou brankou. Vstoupili jsme do chodby. Požádala jsem ho, aby sestoupil po schodech jako první, abych mohla za sebou zavřít dveře oddělující schodiště od vnější části úzké chodby. Elektronický zámek zaklapl. Teprve teď jsem rozsvítila svou kapesní svítilnu a odvedla jsem ho do cely bratra zahradníka, přesně tak, jak jsme se s přáteli domluvili odpoledne. Jelikož bratr zahradník obývá celu sám, vybavili jsme ji užším lůžkem; zato si však muže dovolit mít u stolu dvě židle.
„Posaď se u nás, bratře. Dovolila jsem si připravit menší občerstvení.“
Sice nám bylo řečeno, že oslovovat vojáky ‚bratře‘ se nehodí, ale toto je rytíř – dokonce velmistr řádu (jak mě aspoň upozornila Lenka), proto jsem zkusila štěstí – a vyšlo to. Proti oslovení neprotestoval a jal se mě také oslovovat obdobným způsobem. Usedl však teprve tehdy, když byl pečlivě prohlédl skromné zařízení cely – zřejmě se chtěl přesvědčit, že se v místnosti už nikdo další neukrývá a že jsme naprosto sami.
„Myslíš, sestro, že si takové hody zasloužím,“ odpověděl pohlédnuv na bohatě prostřený stůl.
Na jeho řečnickou otázku jsem neodpověděla, jen jsem mu gestem naznačila, že si může bez obav brát ze všeho, co bylo na mísách připraveno. Do jídla se však pustil teprve tehdy, když jsem začala jíst já sama, přičemž jsem zpozorovala, že si bere vždy tam, kde jsem si před tím vzala já. Jestli si myslel, že se ho chystám otrávit…
Nedalo mi to a přímo jsem se ho na to zeptala.
„Nesmíš se zlobit, sestro, ale je to tak. Máme ve městě dost nepřátel – i po smrti patriarchy.“
„Proč?“
„To je právě důvod, proč s tebou chci mluvit o samotě. Čím méně lidí bude o tom vědět, tím lépe. Jedná se totiž o věc hodnou nejvyššího utajení.“
„Ano, už jsem slyšela. Ovšem – dokud nebudu vědět, v čem celá věc spočívá, nevím, jak bych ti mohla pomoci.“
„Než ti to prozradím, sestro, budu se tě trochu vyptávat. Sledovali jsme vaše postupy při konstrukci těch… hromosvodů?“
„Ano, hromosvodů…“
„Taky jsem si osobně prohlédl celu, ve které byl vězněn bratr zahradník, kterého vy z nějakého mně neznámého důvodu ochraňujete…“
„No, a co jste zjistili?“ Nemíním mu vykládat o důvodech ochrany jediného přítele, kterého se nám zatím podařilo získat – tedy nepočítám-li Jeho Veličenstvo. Bratr zahradník nám tu poskytuje neocenitelné průvodcovské služby a je zdrojem veškerých důležitých informací, které potřebujeme znát, abychom mohly ve městě vůbec pobývat – funguje jako učitel ‚občanské výchovy‘ – abych jeho úlohu charakterizovala nějakým srozumitelným způsobem. Od JV nemůžeme pochopitelně požadovat stálou přítomnost u nás…
„Byli jsme udiveni,“ spustil návštěvník po krátké pauze, kdy zřejmě očekával, že se přece jen vyjádřím i k bratru zahradníkovi, „že máte k dispozici zvláštní nástroje, kterými provádíte práce, které sice dovedeme dělat taky, ale je to pro nás velice namáhavé a zdlouhavé. Například jste vězně dokázali zbavit okovů takřka za okamžik, kdežto našemu kováři to trvá celou věčnost. Totéž ohledně konstrukce těch … hromosvodů. Než by naši kováři spojili tolik šípů, tak by určitě přešlo několik bouří.“
„Rozumím-li tomu dobře, chceš od nás, abychom provedly nějaké ‚kovářské‘ práce, ano?“
„Ne od vás, ale jen od tebe – protože podle našich pozorování jsi to právě ty, kdo těmi nástroji vládne. A my potřebujeme, aby o naší činnosti věděl co nejmenší počet zúčastněných.“
„Ach tak, co nejmenší počet zúčastněných… To bude ovšem velice obtížně uskutečnitelné, bratře. I přesto, že část takových prací mohu dělat sama, přece jen na většinu z nich potřebuji pomocníky – a k práci s nástroji, o kterých ses byl před chvílí zmínil, nemohu pustit nikoho, kdo není vyškolen k jejich používání. Bez potřebných vědomostí a zkušeností se jedná o nástroje velice nebezpečné a ten, kdo by jimi chtěl vládnout bez nutných znalostí, mohl by způsobit škody na majetku, zdraví a životech lidí včetně sebe sama, rozumíš?“
„Co obnáší takové zaškolení?“
„Inu, takové zaškolení…“
V té chvíli jsem si uvědomila, že uskutečnit nějaké školení o používání elektrického, ultrazvukového nebo dokonce i laserového ručního nářadí včetně bezpečnostních předpisů by byl pro mne i pro případné účastníky nadlidský úkol. Vždyť ti lidé ještě věří, že Země je placka ve středu vesmíru, kolem které se všechno točí. Nemají ani minimální znalosti fyziky na úrovni naší základní školy, natožpak speciální znalosti z oboru optiky, akustiky, elektřiny a magnetismu. Nástroje mimozemské provenience, o kterých můj návštěvník hovoří, rozhodně nejsou určeny pro kohokoliv. Jenom než MNĔ dovolil Erigyos poprvé vzít do ruky laserový řezák, musela jsem absolvovat dvoutýdenní intenzivní kurs – a to jsem jeden čas sama přednášela fyziku na universitě. Taková Jana nebo Lenka – ty byly zaškolovány skoro tři měsíce, pokud mne paměť neklame. Jenže – jak to mám svému návštěvníkovi vysvětlit, aby se neurazil? To bych opravdu nerada.
„Kolik lidí z těch, které bys chtěl nechat zaškolit, umí aspoň číst a psát?“
„Co? To je zapotřebí?“ podivuje se můj host.
„Samozřejmě! Budou si muset dělat poznámky a učit se. Bez složení potřebných zkoušek z matematiky, fyziky a zásad bezpečnosti práce nepřipadá v úvahu, abych jim dovolila s tak složitými nástroji zacházet. To by bylo ode mne krajně nezodpovědné!“
„To… myslíš vážně, sestro? V tom případě… Nikdo z nich neumí číst a psát… “
„Pokud tedy chceš, bratře, aby byly práce, o nichž ses zmínil, vykonány co nejdříve, pak ti nezbývá, než připustit, aby se zapojila i sestra Lenka, Co se týče bratra zahradníka, tomu zatím nezbývá, než aby jednu z nás neustále následoval. Patriarcha je sice po smrti, jak jsi sám poznamenal, jenže zatčení a věznění mu hrozí neustále. Pokud však nepřistoupíš na moje podmínky, pak ovšem lituji. Sama se do žádných prací pouštět nemohu a vzhledem k absolutní negramotnosti tvých lidí by jejich zaškolení trvalo několik let. Sice nevím, o jaký rozsah prací se jedná, ale i tak možná budou hotovy dříve jen pomocí vašich kovářů.“
„Dobře, projednám celou záležitost s přáteli a dám ti vědět. Bůh a Panna Maria tě opatruj.“
S těmito slovy se se mnou rozloučil a spěšným krokem opustil podzemí. Pečlivě jsem zavřela dveře na schodiště a zaklepala jsem na dveře naší cely, abych nemusela svlékat bikinky. Lenka s bratrem zahradníkem mě už očekávají. Dveře se otevřely okamžitě.
„Nevíš, o jaké práce se jedná?“ pokládám otázku bratru zahradníkovi.
„To opravdu určitě nevím, ale co jsem se doslechl, tihle lidé se nejčastěji zdržují v ruinách bývalého Šalomounova chrámu. Zřejmě tam něco hledají. Jenže s nimi nikdo nechce spolupracovat. Mnohé jejich rituály totiž připomínají snahu spolčit se s ďáblem. Proto taky patriarcha nařídil jejich sledování a zakázal věrným křesťanům spolčovat se s nimi.“
„A ty takovým povídačkám taky věříš, bratře zahradníku?“
„Mně ani nic jiného nezbývá,“ odpovídá bratr zahradník na mou otázku, „protože jejich počínání je krajně podezřelé. Vždyť jen ty jejich obavy a snaha, aby do jejich činnosti bylo zasvěceno co nejméně lidí…“
Bratr zahradník se zarazil. Nemohu říci, zda hledal další vhodná slova nebo čekal na naši reakci. Jeho sdělení však je velice důležité – aspoň tedy pro mne. Vzniknuvší pauzy využila Lenka a ujala se slova: „Začínám chápat podstatu věci, a jestli je tomu tak, jak si myslím, Hugo de Payns tvou nabídku přijme, protože mu nic jiného nezbude.“
„Podle čeho míníš, sestro Lenko?“
„Hugo de Payns provádí pod ruinami Šalomounova chrámu archeologický výzkum. Při tom narazil na překážku…“
„Co je to ten ‚archeologický výzkum‘ – už jednou se o tom mluvilo v konventu v souvislosti s vámi, Ignacius mínil, že by to mohl být sněm čarodějnic…“
Lenka nevydržela a rozesmála se.
„Archeologický výzkum je vlastně hledání výtvorů lidské činnosti, které se nám zachovaly z minulosti – z dávné minulosti,“ snažím vysvětlit bratru zahradníkovi přes smějící se kamarádku. „Sněm čarodějnic – to je opravdu povedený výklad…“
„Jestli se nemýlím, vy jste taky řekly o sobě, že jste členkami archeologického sněmu…“
„Ne sněmu, ale expedice, bratře zahradníku,“ opravila ho Lenka.
„To znamená, že vy jste jejich…“
„Nejsme ‚jejich‘ – my jsme členky archeologické expedice v Peru, kdežto…“
„V Peru?“
„Promiň, to nemůžeš znát, bratře zahradníku,“ napravuje Lenka mou chybu, „to je země daleko v západním oceánu.“
Diskrétně zamlčela existenci dalšího oceánu, rozkládajícího se mezi Amerikou a Asií.
„Leničko, a ty víš, na jakou překážku Hugo de Payns narazil?“ zeptala jsem se využivši další pauzy v hovoru.
„Řekla bych, že na nepřekonatelnou – tedy aspoň z hlediska jeho současných technických možností. Jinak by si poradil sám a nemusel by vyhledávat naší – respektive tvou – pomoc. Otázkou ovšem je, kdo by mu asi tak mohl nějakou nepřekonatelnou překážku někdy v minulosti připravit.“
Záblesk v jejích očích je tak významný, že mi odpověď došla zcela automaticky.
„Dobře. Míníš tedy, že něco významného našli, ale nevědí, jak pokračovat dál… To by skutečně mohl být důvod. Předpokládejme tedy, že tomu tak opravdu je a jim nezbude nic jiného, než aby nás požádal o pomoc znovu – tentokrát obě nebo dokonce všechny tři – snad je ten člověk natolik důvtipný, že vezme v úvahu i postavení tady bratra zahradníka.“
Lenka přikývla na souhlas, ale s protestem vystoupil bratr zahradník: „Bůh a Panna Maria mě ochraňuj před nějakými hrátkami s ďáblem, sestry. To je věc velice nebezpečná a pobuřující. Každý věrný křesťan…“
„Bratře zahradníku,“ přerušila jsem rázně jeho litanie, „opakuji ti, že žádní ďáblové neexistují. Jsou to jen pohádky na strašení malých dětí – a ty přece nejsi malé dítě!“
„Sestro! Při živém Bohu tě zapřísahám, nevěř tomu, co jsi právě teď řekla! Vždyť to je právě to, nač ďábel spoléhá a oč usiluje: Aby budil před prostými smrtelníky zdání své neexistence. Čeká, trpělivě čeká, celé věky čeká na svůj čas, kdy budou lidé ukolébáni právě takovými názory. A pak… Pak udeří! Udeří náhle a nemilosrdně… Všechno zlo se z něj naráz vylije a pekelné plameny stráví zemi i s lidmi a vůbec vším živým…“
Jeho předsudky mě vyprovokovaly k tomu, že jsem mu vyjevila jednu z moderních teorií o zániku Země, která téměř doslova odpovídá jeho představám, i když na rozdíl od Apokalypsy je postavena na jedné z hypotéz stále ještě ověřované vědou: „Ano, bratře zahradníku, jednou přijde den, kdy pekelné plameny stráví Zemi i s lidmi a se vším živým, co na ni existuje. Ale katastrofu nezpůsobí ďábel, nýbrž samo Slunce ve své smrtelné křeči. Přijde ten den, ale bude to trvat ještě milióny let. Avšak než ten den přijde, musí být lidé připraveni k vlastní záchraně. Musí se oprostit od různých předsudků, musí si nebezpečí uvědomit a nesmí se už dopředu třást hrůzou z ďáblů, bohů a dalších nesmyslných představ. Místo toho je nutno se věnovat rozvoji vědy a …“
Zarazil mě neskutečný výraz hrůzy v jeho očích.
„Promiň, to jsem nechtěla.“
„Raději už půjdu spát,“ rozloučil se s námi rozechvělým hlasem.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – středa 8. května 1118
(Lenčin zápis)
Celé tři dny zůstal bratr zahradník ve své cele. Vycházel jen z nejnutnějších důvodů. Ani Hugo de Payns se neobjevil, aby Lucce sdělil rozhodnutí své i svých přátel.
My ovšem nezanedbáváme ani pravidelné nabíjení na sluníčku ani nutnou hygienu, zvlášť když se mi v noci na neděli spustila menstruace. Uvědomila jsem si v ten moment, že jsem jeden celý cyklus nějak záhadně vynechala, protože jsem ji čekala 20. října, jenže šestého jsme se nějak záhadně dostaly do 26. března 1118… Sice je to otázka pro Agilla, ale zaznamenat to musím.
Agill! Agill, Evička a dvojčata! Kdyby tak tušili, kde s Luckou jsme a jaká dobrodružství zažíváme… Snad to vědí…
„Lucinko, co myslíš? Mají naši přátelé v budoucnosti představu, co se vlastně s námi stalo?“
Lucka hned nereaguje, zřejmě o čemsi usilovně přemýšlí. Až teprve na druhý pokus se mi podařilo ji ‚probudit‘.
Zvedla hlavu, v očích zádumčivý výraz… „Snad mi nečteš myšlenky?“
„Ne, to bych si přece nedovolila…“
Zasmála se, ale hned zase zvážněla. „Možná, že to vědí, možná, že ne. Záleží na tom, jaké indicie o naší cestě do středověku budou nalezeny v archivech, muzeích a podobně. Nebo někdo i ví, co se s námi stalo. Sama se pamatuješ, že kromě vypínače světla jsme se na ovládacím panelu ničeho nedotkly a k teleportaci došlo až po uzavření vnějších dveří. Ty jsme nemohly zavřít – ani já, ani ty – když jsme přece byly obě uvnitř.“
„Tak snad Nancy? Omylem zavřela dveře, pak se je snažila otevřít. Při tom mohla nešťastnou náhodou stisknout…“
„Těžko, Leničko. To by musela být strašlivá náhoda, aby přibouchla silou opancéřované dveře a vzápětí uvedla do chodu příslušný proces. To by musela udělat záměrně a musela by přesně vědět, jak postupovat.“
„Ale kdo tedy mohl zvenku…“
„Jen některý z mimozemšťanů,“ míní Lucka, „ale který? Erigyos a oba jeho technici přepravovali nemocné dělníky do Chavína…“
„Nu, tak už zbývá jenom pan doktor Zemill!“
„Zemill!“ zvolala Lucka rozhořčeně. „Jedině Zemill! On také patří do okruhu podezřelých z rozhazování těch podivných krabiček po tábořištích… Že by ON?“
„Nu, podezírat ho můžeme, ale tady a teď s tím asi nic víc nenaděláme,“ poznamenávám pochybovačně. „My totiž nevíme jednu důležitou věc – zda se Erigyos s techniky nevrátili zpět v době, kdy my jsme prozkoumávaly trezor. Jediná rozumná věc, kterou můžeme udělat je, že trochu pomůžeme přátelům, aby narazili na naši stopu…“
„Jak?“
„Například tak, že necháme třeba svou Jeruzalémskou kroniku uložit do některého archivu nebo ji samy uložíme na nějaké památné místo,“ navrhuji kamarádce.
„To by se zrovna hodily ty ruiny Šalomounova chrámu,“ míní Lucka.
„Báječný nápad, zvolala jsem a uznale poklepala Lucce na rameno. „Jenže to bychom tam musely získat přístup tajně, bez vědomí těch lidí, kteří tam cosi hledají a chtějí od tebe…“
„Měla bych návrh kompromisního řešení,“ uvažuje Lucka nahlas. „Šla bych tam s nimi sama, abych viděla, jak to tam vypadá a jaké práce by bylo nutné tam provést. Pak bychom se poradily, jak to zařídit, abychom se tam dostaly spolu bez jejich vědomí. Samozřejmě, že budeme neustále ve spojení přes telefon a já udělám na místě i snímky, abys sama hned viděla to, co já.“
„Nezbývá mi, než souhlasit, i když tedy – ta zásada, že budeme dělat všechno spolu a nebudeme se rozdělovat, vyšla od tebe…“
„To je pravda,“ spustila Lucka, „ovšem kdyby se ukázalo, že to odloučení by bylo pro naše potřeby výhodné…“
Svou myšlenku však nedokončila, protože v té chvíli se za námi ozvalo zvolání bratra zahradníka: „Salus a Domino Jesu Christo, sorores gratissimae, mohu se vás na něco zeptat?“
Po jeho slovech jsme vstaly z hebké trávy, kam jsme se při nabíjení pohodlně uvelebily, a přistoupily jsme k němu poněkud blíže, abychom nemuseli na sebe tolik křičet. Bratr zahradník totiž – vždycky když přijde on za námi – drží se od nás v ‚uctivé vzdálenosti‘. Nechápu to. Kdyby tu byly s námi Sličné Akvabely, asi by se zbláznil, protože ty když s někým mluví, téměř se na něj ‚lepí‘.
„Buď vítán, bratře zahradníku,“ pozdravila jsem ho přátelsky, „samozřejmě, že se nás můžeš zeptat. Na cokoliv. Pokud to bude v našich silách, tak ti i odpovíme.“
Lucka se místo pozdravu mile usmála.
„Jenom jsem chtěl vědět… Jak jste to myslely s tím Sluncem?“
„Tak to tě celou dobu trápí, bratře?“
„Ano…“
„Nemusíš se tím trápit, opravdu,“ ujala se slova Lucka. „Je to jen jedna z vědeckých hypotéz, ale zatím nejsou pro její potvrzení k dispozici nezvratné důkazy. Je však neustále prověřována na základě nových poznatků astronomie, geofyziky a dalších příbuzných oborů.“
„Astronomie, geofyziky… To je co? A jak je nutno se na ten den připravit pro spásu duše? Vždyť Janovo zjevení…“
„Bratře zahradníku,“ přerušila jsem jeho proud myšlenek, které nám sděloval se zjevnou úzkostí v hlase, „opakuji ti, že žádné obavy z toho, co přijde za milióny let, nejsou na místě. Důležité je, že o hrozbě víme, ale modlitby ani klanění se bohu nepomůže. Bez získávání nových vědeckých poznatků a bez rozvoje techniky by ovšem bylo lidstvo ztraceno. Proto také uvažujeme se sestrou Lucií o nabídce Hugona de Payns na spolupráci v jeho bádání. Máme totiž všechny důvody k tomu, abychom se domnívaly, že ona nepřekonatelná překážka, na kterou zřejmě narazil, by mohla být jedním z dalších klíčů k vědeckému pokroku.“
„Sestry… Pro boží lásku a pro milosrdenství Panny Marie, nespolčujte se s tím člověkem… On koná tajně, proti zájmům Svaté církve a všech bohabojných křesťanů. Dokonce je důvodně podezřelý z konání černých mší, klanění se Satanovi – pánu pekel, a jiných čarodějnických rituálů…“
„Bratře zahradníku,“ vzala si slovo tentokrát Lucka, „jestliže je Bůh všemohoucí a vševědoucí, proč tedy onoho Satana, jak říkáš, proč trpí jeho vládu nad peklem? Což není dosti mocný, aby jeho rejdům zabránil?“
„Sestro Lucie… To jsou přesně ty argumenty, na které Satan spoléhá. Trpělivě čeká, až ostražitost lidí otupí a pak…“
Kruh je uzavřen. V debatě jsme se dostali do téhož místa, kde jsme v sobotu večer skončili… Rozhodla jsem se proto k argumentaci jiného druhu – místo nějakého teoretizování jsem se uchýlila ke konkrétní záležitosti samotného bratra zahradníka.
„My dvě, například, jsme byly Jeho Eminencí označeny za čarodějnice; tady sestra Lucie dokonce za zplozence pekel. Je tomu tak, bratře?“
„Je…“
„Přitom jsme tady nikomu neublížily a dokonce jsme tě zachránily od jisté smrti, když ti, kdo ‚ctí‘ boží desatero, kde stojí i NEZABIJEŠ, chystali pro tebe smrt na hranici. Je tomu tak?“
„Je…“
„Četl jsi dokument, který nám podstrčili ‚soudci‘ k podpisu?“
„Četl…“
„Kolik z jeho obsahu je pravda?“
„Ani slovo…“
„Bratře zahradníku, a teď dobře poslouchej: Nestojí snad mezi oněmi deseti přikázáními též NEPROMLUVÍŠ PROTI BLIŽNÍMU SVÉMU KŘIVÉHO SVĔDECTVÍ?“
„Stojí…“
„Proč tedy ti ‚dobří křesťané‘ se snažili, seč mohli, aby z nás vynutili křivé svědectví proti tobě a neštítili se k tomu užít ani nízkého podvodu? Jak si tedy vysvětluješ, bratře zahradníku, že lidé, kteří o sobě tvrdí, že věří v Boha a dokonce že jsou jeho služebníky, porušují jeho přikázání tím nejhrubším způsobem na každém kroku – a to slovy i činy – zatímco lidé označovaní za zplozence pekel či za čarodějnice tato přikázání dodržují?“
„Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, sestry. Dost možná, že tomu Bůh tak chtěl…“
„Je zajímavé, bratře zahradníku, že vždycky, když si nedovedete něco vysvětlit – nebo NECHCETE – svedete to jednoduše na boha – a celá věc je vyřízena bez ohledu na to, že ono vysvětlení je nad slunce jasnější, že?
„Jaké máš tedy vysvětlení pro tento čin, sestro?“
„Strach o ztrátu prestiže a tím i moci a možnosti ovládat ostatní lidi jako tupé stádo,“ ozvala se pro změnu Lucka.
„I to je možné…“ pronesl bratr zahradník váhavým hlasem. „Avšak počínání Hugona de Payns a těch lidí kolem něj…“
„Navrhujeme ti jednu věc, bratře zahradníku,“ přerušila jsem ho dříve, než mohl na jejich adresu vznést další várku nesmyslných a nepotvrzených obvinění, „totiž abys nejprve s námi zjistil, na čem tito lidé pracují, a teprve potom je soudil. Ukáže-li se, že provozují něco nekalého, okamžitě s nimi spolupráci přerušíme. Souhlasíš?“
„Dobře. Zařídím se podle vás, sestry,“ povzdechl si odevzdaně. „Stejně mi nic jiného nezbývá, protože vzdálil-li bych se od vás, hrozila by mi jistá smrt…“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – čtvrtek 9. května 1118
(Lucčin zápis)
Konečně!! Dnes se znovu objevil Hugo de Payns – opět s celou svou družinou na koních, když jsme šli na tržiště. Po zkušenostech z minula jsme se s Lenkou ani neobtěžovaly chystat k obraně. Nebylo také proč. Rytíři i vojáci nám přátelsky kynuli na pozdrav a sám Hugo de Payns seskočil s koně. Lenka pohotově navázala spojení našich telefonů, které neustále nosíme na krku jako talismany, a naznačila mi, abych mu vyšla vstříc. Vzdálila jsem se od Lenky a bratra zahradníka asi na sto metrů.
„Budiž chvála Kristu i Panně Marii, že se s tebou znovu setkávám, sestro.“
„I mě těší,“ odpověděla jsem mu. „Jak ses rozmyslel ohledně prací, které jsi byl ode mne žádal, bratře?“
„Tvé podmínky jsou velice tvrdé, sestro. Nemám žádného člověka, který by je splňoval. Kromě sebe sama…“
„Dobrá, zkusíme to jinak,“ navrhuji. „Ukážeš mi, jaké práce bys potřeboval provést, a já uvážím, zda je zvládnu sama. Pokud ne, budeme dále jednat o podmínkách – například o tom, že podstoupíš několikaměsíční školení nebo o tom, že dovolíš, aby i sestra Lenka mohla spolupracovat – tedy za předpokladu, že se zavážete ochraňovat bratra zahradníka.
„To už zní rozumněji. Nerad bych, aby právě on věděl o činnostech, kterým se v troskách Chrámu věnujeme. Předpokládám tedy, že tě jistě upozorňoval…“
„Předpokládáš správně, bratře,“ usmála jsem se, „jenže jeho snažení je marné. Když dovolíš, bratře, posoudím, zda práce, které požaduješ, mají sloužit bohu nebo peklu. Ovšem, sama bych byla nanejvýš uspokojena, kdybych zjistila, že poslouží především lidstvu…“
„Lidstvu…“ pronesl Hugo de Payns tónem, který mohl signalizovat stejně tak obdiv, jako posměch či skepsi.
„Jistě, lidstvu, bratře. Souhlasíš s mým návrhem?“
„Poradím se s přáteli a večer za tebou přijdu jako posledně – doufám, že s příznivou odpovědí.“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pátek 10. května 1118
(Lucčin zápis)
Včera večer po setmění se Hugo de Payns objevil v zahradách, podobně jako před týdnem oblečen v mnišskou kutnu. Zavedla jsem ho do cely bratra zahradníka, která byla opět pohostinně upravena, s bohatým občerstvením.
„Vítám tě, bratře, v našem skromném příbytku. S jakými zprávami přicházíš?“
Posadil se na židli a spustil: „Přátelé souhlasí s tvým návrhem – tedy nejprve obhlédneš místo a budeš seznámena s tím, co bychom od tebe potřebovali. Vyslechneme tvůj názor na věc a zařídíme se podle něj.“
Neznatelně jsem se usmála, neboť jsem očekávala podobný vývoj událostí. Ale nečekala jsem, že se dá do pohybu tak rychle!
„Kdy bys asi tak myslel, že by bylo nejvhodnější místo prací prozkoumat?“
„Nejlépe ještě dnes v noci, abychom se zbytečně nezdržovali,“ oznámil mi tónem, jako by mě zval na čajový sedánek.
„Teď – v noci? Nebylo by lépe učinit tak za denního světla?“
Lehce se pousmál. „Tam, kam tě chci zavést, sestro, denní světlo stejně neproniká…“
„Dobrá. Něco pojíme a vyrazíme. Vezmu s sebou jen potřebné vybavení. Chvilku tu na mě počkej…“
Vyšla jsem na chodbu. Lenka je báječná parťačka, protože hned za dveřmi jsem objevila pohotovostní brašnu. Letmo jsem přehlédla její obsah – svítilny, zásobu baterek, nejnutnější přístroje a nářadí. Chvíli jsem na chodbě postála a vrátila jsem se ke svému hostu.
„Můžeme vyrazit, chceš-li.“
Vyšli jsme mezi stromy. Vedl mě zahradou zalitou bledým světlem Měsíce k jedné z budov, která je součástí areálu. Zastavili jsme se.
„Dovol, sestro, abych ti zavázal oči,“ pronesl téměř pokorným hlasem. „Je to jen bezpečnostní opatření – dokud se nerozhodneš, zda s námi budeš nebo nebudeš spolupracovat.“
Neprotestovala jsem. Proč také, když mám na krku satelitní telefon se zapnutou infrakamerou pro noční vidění, která zaznamenává každý detail cesty včetně souřadnic.
Zavázal mi oči šátkem a několikrát mnou otočil dokola, abych ztratila orientaci (sestřička by určitě připsala „ha, ha, ha“), a vzal mě za ruku. Ušli jsme asi sto padesát až dvě stě metrů, když jsem ucítila chlad. Vešli jsme zřejmě do nějaké chodby.
„Pozor, budou schody dolů,“ upozornil mě polohlasně, jako by se bál, že nás uslyší nepovolané uši. „Půjdu první, drž se za mnou…“
Opřela jsem se o něj a vyrazili jsme. Pod nohama jsem ucítila dosti strmé točité schodiště s poměrně vysokými stupni. Po prvních dvou jsem sestoupila jako dítě, abych si do paměti vštípila jeho charakter. Pak už jsem se odvážila normálního sestupu pevně se držíc svého průvodce. Sestupujeme hluboko – napočítala jsem sto čtyřiačtyřicet schodů.
Podzemní prostory, kterými mě vedl po sestupu, jsou opravdu rozsáhlé. Uvědomovala jsem si to i přes skutečnost, že můj průvodce mnou opět několikrát otočil, aby – jak se domníval – zmátl mou orientaci. Nakonec mi sňal šátek s očí. V druhé ruce drží zapálenou pochodeň.
Otevřela jsem pohotovostní brašnu a vytáhla dva montážní reflektory. Jeden jsem si připjala na čelo sama, druhý Hugonovi – a rozsvítila jsem. Proti jasnému elektrickému světlu, které se náhle rozlilo v podzemní místnosti, připomíná Hugonova pochodeň spíš dušičkovou svíčku.
„Na práci je nutné dobře vidět,“ poznamenala jsem jakoby mimochodem.
Jen souhlasně přikývl. Já jsem se okamžitě pustila do průzkumu ‚místa činu‘. Jediný pohled mi stačil k tomu, abych poznala mimozemské dílo! Místnost má v půdoryse tvar poloviny pravidelného šestiúhelníka. Do tří stran ústí chodby – zřejmě jsme jednou z nich vstoupili. Stěna, která šestiúhelník půlí, mi na první pohled připadá jednolitá, ale na druhý pohled jsem postřehla vlasový obrys obdélníka širokých dveří přesně v jejím středu.
„Zdá se nám, sestro, že toto by mohly být dveře – ale nedaří se nám je otevřít ani vyrazit a stěna je tak tvrdá a pevná, že ji nelze vybourat, a ani nedokážeme zjistit, jak je silná.“
Přistoupila jsem ke dveřím a pečlivě zkoumám jejich obrys ve stěně. Nic zvláštního jsem neobjevila. Zato na třech ostatních stěnách jsem postřehla cosi, nad čím se mi až zatajil dech. Sňala jsem s krku svůj satelitní telefon a jala jsem se v silné záři reflektorů provádět fotografickou dokumentaci. Můj průvodce na mě jen tupě zírá. Teprve po chvíli položil očekávanou otázku.
„Prozkoumávám prostor,“ odpověděla jsem mu nevzrušeně a zavěsila si telefon opět na krk. Následně jsem vytáhla z brašny ultrazvukové měřidlo a jala jsem se zjišťovat tloušťku stěny. No samozřejmě: 2,71 mm – to se dalo čekat. Přešla jsem k další stěně. Podle očekávání mi přístroj ukázal, že se jedná o skálu obloženou onou stavební plastickou hmotou, kterou prozkoumala Nikolka už na CPLE a jejíž mechanické, tepelné i akustické vlastnosti si nemůže vynachválit. Rovněž tak zbývající dvě stěny. Ještě jsem vstoupila do tunelů všech tří chodeb a přesvědčila jsem se, že plastový obklad stěn, stropu i podlahy je jednolitý. Tam kde je zakončen, je ještě zahnut vzhůru, do stran a dolů tak, aby bez přístrojů nebylo možno zjistit jeho tloušťku.
„Nu, a jsme hotovi,“ oznámila jsem zkoprnělému Hugonovi, když jsem zjistila, že pokračováním dále již neobložených chodeb je přírodní skála – tedy jsou do ní přímo vytesány bez jakýchkoliv dalších stavebních úprav.
„Hotovi?“
„Ano. Teď musím udělat potřebné výpočty, na jejichž základě rozhodnu o možnosti vykonat zadanou práci sama či s nějakými pomocníky.“
Neprotestoval. Jen požádal, zda si může na cestu ven ponechat reflektor. Pak mi opět zavázal oči šátkem, několikrát mnou otočil, abych nepoznala, kterou chodbou vycházíme ven, a vyvedl mě po schodech nahoru. Můj telefon se jemně zachvěl – neklamný příznak toho, že je v dosahu signálu družice Nemesis II a že vysílá všechny nahromaděné informace Lence, zatímco Hugo se mnou provádí nový rituál s otáčením a voděním sem a tam. Šátek mi odvázal až na místě, kde mi ho byl prvně uvázal. Rozloučil se se mnou a chvatně zmizel mezi stromy. Já jsem pochopitelně zamířila nejkratší cestou za Lenkou.
„Viděla jsi to, co já,“ zeptala jsem se jí hned ve dveřích místo pozdravu.
Přikývla.
„Je ti jasné, že…“
„Je, Lucinko. Všechno mi je jasné, ale promluvíme si o tom, až tu budeme samy, ano?“
„Dobrou noc, sestry.“
Český pozdrav z úst bratra zahradníka mi vyrazil dech.
„On se nezdá,“ spustila Lenka hned, jak za ním zaklaply dveře, „ale naučil se to obdivuhodně rychle. Před ním už si nemůžeme být jisty, že nám nerozumí…“
Svlékla jsem kombinézu i bikinky a přitulila jsem se k Lence na lůžko, aby byl vyvolán kalihapický efekt s co nejmenší spotřebou energie.
„Dveře otevřeme snadno a rychle. Víme jak,“ signalizuje Lenka. „Jenže to musíme před nimi udržet v tajnosti stůj co stůj. To ovšem bude tvrdší oříšek. Jenom by mě zajímalo, jaké že chceš dělat výpočty?“
„Žádné, Leničko. Žádné výpočty nejsou potřeba. Je to jen kamufláž, abychom získaly čas…“
Tiše se zasmála a pak jsme si usnuly navzájem v náručí.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah