Dva Verdeletovi technici pod Nihasiným vedením dokončují poslední přípravy k podrobnému vyšetření Lukáše Maliny. ‚Oltář‘ je detailně nastaven podle jeho tělesných rozměrů, které byly zjištěny během jeho spánku v karanténní cele, rekvizity ze ‚SM salónu‘, jichž sám použil při hrátkách s Gwen (a jichž pak ona na oplátku použila proti němu) jsou viditelně rozmístěny na pomocném pultíku a na věšáčcích po stěnách. Rovněž tak fixační kříž je vybaven upoutávacími řetězy a řemeny.
„Nějak moc se s tím pipláte,“ ozval se ode dveří nespokojený hlas samotného Baala Segula.
Nihasa na něj vyčítavě pohlédla: „Podle usnesení z minulé porady máme připravit vyšetřovnu jako svatyni pro rituální obřad, šéfe…“
„To jistě, ale zase není třeba až do takových drobností, jako je…“
„Vyšetření je naplánováno na zítřejší ráno, nemýlím-li se,“ odsekla vztekle Nihasa. „Času je tedy dost na to, aby to tu jak se patří vypadalo. Například tady…“
„Omyl, krasotinko! Příliš času už nemáš! Dnes v noci totiž máme pohotovost, protože Theresa konečně vymyslela způsob, jak k nám dopraví tu Jošuovu pra-pra…pravnučku. Jelikož však musí jednat v momentě, až se jí naskytne vhodná příležitost, nevíme dne ani hodiny, kdy se tak stane. Je tedy nutné OKAMŽITĔ připravit ještě dvě karanténní cely a …“
Nač dvě cely, šéfe?“ ozval se jeden z techniků.
„Snad si nemyslíš, ty troubo, že po tom únosu tam Theresu nechám? To bychom byli prozrazeni dřív, než by nám bylo milé…“
„Ach tááák…. Tedy, šéfe…“
„Co by se stalo, kdybychom je umístili do jedné společné cely, jako ten první pár?“ snaží se druhý technik podat ‚zlepšovací návrh‘.
„Nepřipadá v úvahu! Ty dvě se nesnášejí – tedy aspoň podle způsobu Theresina vyjadřování – a mohlo by dojít k velkým nepříjemnostem.“
„Ó, to by snad mohlo být zajímavé, ne? Aspoň bychom měli možnost…“
„Vážení! Dost vybavování!“ přerušil Baal Segul úvahy techniků příkře. „Tady to dodělejte do půl hodiny a pak okamžitě nástup do karanténního sektoru!“
- × - × - × -
Andy byl probuzen záplavou světla pronikajícího ze zrcadlové stěny sousedící se ‚svatyní‘ – jinak tedy vyšetřovnou základny Kurupira. To signalizuje cosi neobvyklého, protože za ‚normálních‘ okolností v cele začne ‚svítat‘ teprve tehdy, když on nebo Gwen vstane z lůžka.
Pohlédl na sousední lůžko. Dívka neustále leží s obličejem odvráceným ke stěně, jak byla učinila ‚včera‘ po hádce s ním.
„Gwen, zlato… spíš?“
Žádná odpověď.
Andy vstal a přešel k ní. Gwen klidně oddechuje.
Mám ji probudit? Nemám?
Znovu upřel pohled k zrcadlové stěně – a strnul. Dovnitř právě vstoupilo šest postav v těch podivných skafandrech. To rozhodlo.
„Gwen! Miláčku! Probuď se!!“
Sklonil se k ní a jemně ji uchopil za rameno.
Gwen sebou trhla a udiveně obrátila pohled k Andymu, protírajíc si rukou oči.
„Dobré ráno, zlato,“ pozdravil ji Andy usmívaje se jejímu překvapení.
„Dobré, dobré… Co se děje?“
Místo odpovědi je naznačil gestem, aby se ohlédla. Teprve teď si uvědomila, že zrcadlová stěna zprůhledněla. Zachvěla se hrůzou.
„To je ale stěna sousedící tam s tou hroznou místností, Andy… A oni…“
„Oni tam teď mají toho lumpa, kterému jsi byla nedávno vydána napospas – toho… Čečence … ne … jinak, za ‚Čečence‘ se přece na tebe utrhl… Čecha! Tak, Čecha.“
„To si ovšem nesmím nechat ujít,“ prohlásila Gwen, vyskočivši z postele jako srnka. Posadila se ke stolu a upřela pohled na divadlo, které se jí rozvinulo před očima.
„To vypadá na podobnou prohlídku, jako dělali nám, když jsme se dostali z té podivné zelené mlhy… pamatuješ, jak jsme se volně vznášeli v prostoru, nevěděli jsme, kde je ‚nahoře‘ a kde ‚dole‘, zkoušeli jsme dělat ty fyzikální pokusy…“
„Radši mi to nepřipomínej,“ poznamenala Gwen suše.
Ale to už je prohlídka Lukáše Maliny v plném proudu. Andy a Gwen mají na celou proceduru nerušený výhled a do jejich cely je přenášen dokonce i zvuk.
…
„Podle záznamů, které nám poskytla Theresa, se jedná o násilníka, rváče a sadistu, který opustil technickou universitu po pátém semestru – co to znamená, Proseprino?“
„To nemá se zdravotním stavem nic společného,“ odpovídá lingvistka rozverným tónem, což Baala Segula poněkud vyvedlo z míry, ale vzápětí zareagoval ve stejném duchu: „To taky vím, květinko mého srdce, ale vysvětlit bys nám to mohla…“
„Universita je u nich označení školy nejvyššího stupně, to znamená, že náš exemplář dosáhl poměrně dobrého vzdělání ve srovnání s většinou příslušníků tohoto druhu na planetě – i když tu školu nedokončil. Místo toho se dal na dráhu zločinu.“
„To zní povzbudivě,“ mne si spokojeně ruce Baal Segul, „aspoň poslání, které mu míním svěřit, bude v souladu s jeho přesvědčením. Úšklebek, který se při této větě objevil na jeho rtech, dobře naladěnou lingvistku přímo vyděsil, ale navenek nedala nic znát.
Lukáš Malina roztažený a fixovaný na kamenném oltáři právě zavyl bolestí, neboť mu Nihasa silou stáhla předkožku a obnažila žalud v plné délce.
„Má ji dost těsnou,“ komentuje výkřik doktor Azizill, „ale myslím, že nebude vadit, když si trochu užije toho svého SM, jak to objevila tady Proseprina na tom jejich Internetu.“
„Necháme mu ji přetaženou po celou dobu vyšetření, doktore?“ zeptala se Nihasa.
„Proč ne? Dobrý nápad. Konec konců – jedná se o dobře inervovanou tělesnou partii, uvažuji o tom, že mu pod kůži žaludu implantujeme řídicí sondu… To můžeme zařídit hned dnes, aby si zvykl – i když ji zprovozníme až v době xenofarmatická přípravy…“
Jeho poznámka vyvolala na Proseprinině obličeji pobavený úsměv.
„Copak tě pobavilo, děvče? Celou dobu ses tvářila jako kakabus, a teď najednou…“
„Totiž… v těch jeho materiálech dodaných tou tajemnou Theresou…“ Proseprina spiklenecky mrkla na Baala Segula, který jediný s Theresou komunikuje, „je taky zaznamenán jeho výrok, že ‚ve dvanácti se ženské stěhuje rozum z hlavy mezi nohy‘. Tedy… dalo mi dost práce, než se mi podařilo význam tohoto výroku objasnit…“
„Dobře, dobře, tak už nás dál nenapínej a pověz, co tě jako…“
Proseprina se tentokrát rozesmála docela nahlas, až sebou Lukáš vyděšeně zazmítal v řetězech. „Víš, doktore, ty mu vlastně chceš odstěhovat rozum z hlavy mezi nohy v jeho osmačtyřiceti!“
Pro pozorné čtenáře je nutno ještě dodat, že Proseprinin vztah k Lukáši Malinovi značně ochladl poté, když tajně probírala jeho ‚kádrové materiály‘ s doktorem Zemillem. Dospěla k názoru, že na zlosyna jeho kalibru není třeba brát žádných ohledů, a proto nijak neprotestuje proti terminologii doktora Azizilla, ani proti postupům, kterých vůči němu užívá.
Jenom je škoda, že se nemohu blíže seznámit s tou jeho řečí… povzdechla si o samotě po návratu ze Zemillovy cely.
Proseprinina dobrá nálada mile překvapila především Baala Segula, který už, už měl neustálých rebelčiných protestů plné zuby, dokonce jí nedávno pohrozil izolací. Náhlý obrat v jejím postoji k tomuto příslušníku ‚nižšího řádu‘ považuje za dobré znamení.
Zevrubná prohlídka Lukášova těla (jinak se doktorovo a Nihasino počínání ani nazvat nedá) pokračuje pomalým tempem, protože je každá partie zdlouhavě prohmatávána, hnětena a drážděna, neboť je nutno sledovat i nervové odezvy a sexuální reakce. Sehraná dvojice začíná průzkumem svalstva a kostí, pokračuje hlubokou palpací břicha a důkladným vyšetřením všech vyhmatatelných vnitřních orgánů a po třech hodinách dospívá k pohlavnímu ústrojí.
„Tady budeme muset postupovat zvlášť pečlivě při studiu nervových reakcí,“ upozorňuje Azizill, „protože budeme implantovat sondu.“
„V narkóze, nebo…“ ptá se Nihasa v roli první Azizillovy asistentky.
„Zkusíme bez. Vždyť je to vlastně jen jedna injekce – a on, se svými sklony… aspoň si ten dnešek dokonale užije,“ míní Azizill, „jenom mu zakryjeme oči, aby neviděl výsledek našeho počínání – to by asi nebylo dobré.“
Lukáš Malina má pochopitelně zatím možnost sledovat celý ‚rituál‘ ve stropním zrcadle.
„A co tamti dva?“ mávla Nihasa rukou směrem k Andyho a Gwenině cele.
„Ti ať se dívají – aspoň u nich znovu nabudíme stres,“ rozhodl Azizill, pouštěje se do pečlivého prohmatávání Lukášových pohlavních žláz a penisu, zatímco jeden z techniků nasazuje vyšetřovanému exempláři ‚svářečské‘ brýle.
Některé doktorovy hmaty jsou sice příjemné, jiné však nepříjemné mnohdy i bolestivé, takže se Lukáš na ‚oltáři‘ neustále zmítá v řetězech a vzdechy slasti střídá s bolestným úpěním.
„Mohu si také sáhnout?“ ptá se Nihasa, majíc očích podivný lesk, když Azizill pečlivě prohmatal i Lukášovu prostatu přes konečník.
Azizill s úsměvem ustoupil stranou a přenechal šéfce laboratoře své místo.
Nihasa se bez okolků usadila mezi Lukášovy nohy, několik minut zahřívá jeho scrotum proudem horkého vzduchu, aby došlo k co největšímu uvolnění, a pak se její neobyčejně hbité a pohyblivé prsty zabořily do jeho rozkroku. Zpočátku se Azizillovi zdá, jako by kontrolovala jeho předchozí práci. Nihasa zprvu skutečně kopíruje doktorovu práci. Hodnotí tvar, velikost tvrdost a citlivost varlat, vyhmatává nasazení nadvarlat – což je pro Lukáše značně nepříjemné, zvlášť když Nihasa tato místa silněji tiskne, ovšem po chvíli začíná dívka užívat mnohem rafinovanějších doteků a hmatů, takže Lukášův penis i se staženou předkožkou se začíná mohutně topořit.
„Výborně, výborně, děvče,“ pochvaluje Azizill její práci, „teď by ovšem bylo dobré, aby dosáhl orgasmu a penis mu splaskl. Do tohoto kůlu bych sondu zaváděl velice obtížně.“
„Jak si pan doktor přeje…“ zasmála se Nihasa provokativně. „Vzorkovnici!“
Tu jí přidržel Azizill osobně… Ale to už Nihasa zavedla tři prsty do Lukášova konečníku a za necelou minutu vystřikuje do nádobky jeho semenná tekutina.
„Skvělé! Teď můžeme bez problémů zavést řídící neurosondu,“ pochvaluje si Azizill, pozoruje Lukášův opět zplihlý penis. „Připoutejte ho pevně v pase a přes roztažená stehna, aby se mi nezmítal!“
Dva technici promptně vykonali doktorovy příkazy a Nihasa mezitím připravuje Lukášův penis k zákroku, dezinfikujíc jeho obnažený žalud lihem.
Lukáš ucítil pálení a zavyl.
„To si nechej na potom, bude hůř,“ chlácholí ho Nihasa slovy, kterým on nemůže rozumět, upínajíc mu penis do malého svěráčku, aby držel v předepsané poloze. Pak ustoupivši sleduje s uspokojením své dílo.
Na uvolněné místo znovu postoupil Azizill drže v ruce injekční stříkačku s nasazenou tenkou jehlou. Chvíli pozoruje žilní strukturu Lukášova obnaženého žaludu a potom…
Strašlivý výkřik proťal napjaté ticho ‚svatyně‘. Andy a Gwen bez dechu sledující počínání svých věznitelů v hrůze odskočili od zrcadlové stěny a padli si do náruče. „Příšerné! Ono mu to bodlo injekci… rovnou do penisu. A ten strašlivý výkřik… Andy! To budu vidět a slyšet celý život… Jen aby taky nám něco takového…“
Andy svírá třesoucí se dívku v náručí, ale sám cítí, že i jemu se začínají podlamovat nohy…
Doktor už jen stiskl píst, což vyvolalo další srdceryvný Lukášův výkřik, ale ten už vyděšená dvojice nezaslechla. Zvukový přenos je vypnut, zrcadlová stěna zhasla a cela se opět ponořila do egyptské tmy, ačkoliv její obyvatelé nedosáhli svých lůžek…
„Doufám, že jsem to příliš nepřehnal,“ ptá se technik doktora Azizilla, „já jsem ten zvuk několikanásobně zesílil, abych u nich nabudil stres podle rozkazu…“
„Nu, on i tak pěkně vyváděl, i když to trvalo jen ty nezbytné dvě sekundy – jsem zvědav, jak tu sondu bude snášet. Škoda, že ji teď musíme nechat v klidu, aby se adaptovala. A taky počkat, až bude dokončena xenofarmatická terapie.“
„Pokud po tomhle extempore samička neztratí mléko…“ poznamenal právě vešedší Verdelet zaslechnuv poslední doktorova slova.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. října
Theresa se nechala v noci na včerejšek teleportovat na CPLEN, aby si tam vyzkoušela ‚možnosti bioenergetické senzitivity nahá na ledovci‘ – přesně podle rozhovoru, který se mnou vedla před třemi dny. Ale já stejně nevěřím, že právě ONA má zájem na provádění takových pokusů – ledaže by chtěla později bioenergetické senzitivity zneužít k něčemu nekalému. Mně se ta její hrr-akce pořád jeví velice podezřelá. Co když ten pokus je jenom zástěrka k něčemu… ale – k ČEMU??
Inženýr Hefaistos podrobně informoval Jošuu i Gabriela o podezřeních, která proti Terce máme. Neopomněl je informovat i o náhlosti jejího rozhodnutí ohledně teleportace na antarktickou stanici a varoval je před možností nějaké nepředvídané akce, kterou by Terka mohla vyvést. Ovšem… nevím, uvidíme, co přinesou dny příští…
Rozhodně musím poznamenat, že v momentě, kdy Terka odcestovala, pánové Brandon a Sirk zrušili své služby na dispečerském stanovišti a opět se už druhý den poflakují bezcílně po stanici, jako v době těsně po svém amnestování.
- × - × - × -
Jošua zaslechl jemný zvuk zvonku a mechanicky stiskl spínač automatického vrátného. Ve dveřích se objevila jeho okouzlující pra…vnučka Sofie – jako obvykle v Evině rouše a s milým úsměvem v obličeji.
Jošuovy oči zazářily. Každé setkání se Sofií mu činí nesmírné potěšení.
„Pojď dál, děvče, posaď se u nás, udělej si pohodlí…“
„… jako doma,“ dodává oslovená, rozverně se smějíc.
„Sdělil mi profesor Amynill, že jsi v pohodě absolvovala poslední sérii vyšetření. Jak teď budeme pokračovat? Máš sama nějakou představu?“
„Zítra se odstěhuji na Menstruační,“ spustila dívka měkkým hlasem, „abych odevzdala poslední biologický materiál. Pak už si nenechám aplikovat laktogenní sérum a budu se teleportovat domů. Odtud se neprodleně vydám do Atén, kde zahájím svá genealogická pátrání. Máme obrovské štěstí, dědečku. V ústředním archivu pracuje moje kamarádka od dětských let, Eugenika. Už jsem s ní o tom několikrát mluvila telefonicky. Slíbila mi všestrannou pomoc.“
„To je potěšující zpráva, Sofinko, ale vidím ti na očích, že to není všechno, cos mi asi chtěla říci. Mám pravdu?“
„Ano, máš. Víš, dědečku, my jsme se od sebe rozdělily, až když jsem přišla pracovat sem. Ona se potom vdala, odstěhovala se do Atén, má dvě dcery – ta starší – Eugenika po ní – je druhým rokem na universitě a ta mladší končí základku. No, a ta starší…“
„Eugenika jr.?“
„Ano, Eugenika jr.“
„Co je s ní?“
„Vyprávěla jsem jim několikrát o zdejším prostředí a o studijních možnostech, sportovních a kulturních příležitostech, které se tu dají využít… no, a Eugenika jr. projevila přání…“
„Podívat se sem?“
„Ano, dědečku.“
„Nevidím v tom problém, Sofinko. Jen jaký obor studuje?“
„Matematiku a fyziku, dědečku. Úplně se potatila… On totiž její otec vyučuje tyto obory na gymnasiu, no a Eugenika…“
„Ona chce být taky učitelkou?“
„To nevím, může, ale nemusí. Ona je takový spíš vědecký typ…“
„Tak prosím, vědecký typ. Pozvi ji sem, Sofinko. Gábi bude mít určitě radost…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. listopadu
Míšenka s Paulim se nechali teleportovat k Obereje na Tahiti, ale já kupodivu vůbec nemám čas po nich smutnit. Jelikož je časový posun -11 hodin, nechali se naši cestovatelé teleportovat v noci během spánku, aby se k Obereje dostali v dopoledních hodinách. Vzala jsem si kvůli tomu noční službu na dispečinku, což obvykle nedělám – to je záležitost techniků SSE. Když jsem se pak kolem půlnoci chystala předat službu, všimla jsem si podivného stínu v chodbě. Vyhlédla jsem ze dveří… Někdo je v chodbě vedoucí k postranním sálům Informačního střediska! Odskočila jsem ode dveří, které se nehlučně zavřely, aby ten někdo nezaregistroval, že se zajímám o dění ve svém okolí, a zapnula jsem záznam příslušné kamery na jeden z vedlejších monitorů dispečerského komunikátoru.
Pozorně sleduji pohyb nočního návštěvníka klikatou chodbou a čekám, až se dostane do zorného pole další kamery – tentokrát zepředu. Teď!! No tohle!? Procházející postava má na sobě župánek – to by nebylo nic výjimečného, i když většina návštěvníků sem vstupuje ‚jak je pánbůh stvořil‘. Jenže toto individuum má župánek povytažený přes obličej. Kryje se před kamerou! Proč?
Je dávno po večerce, v celém areálu má být zachován naprostý klid a v Informačním středisku nemá kromě mne nikdo co pohledávat, ledaže by se jednalo o poplach nebo nějakou na noc plánovanou akci. Za pár minut mám být vystřídána samotným šéfem stanice, inženýrem Hefaistem. Ale ten to určitě není, nemá důvod sem vstupovat jako nějaký tajný agent…
Jemné pípnutí mě upozornilo, že někdo vstoupil do místnosti. Ohlédla jsem se. Konečně! Můj nástupce, inženýr Hefaistos, je zde. Vyrazil si do noční služby rovněž v Adamově rouše. Sice je to muž, ale až odejdu, zůstane tu sám a chce si také udělat pohodlí… Jediným pohledem zjistil, že se děje něco mimořádného, a sleduje se mnou pohyb maskující se postavy.
„Podívejme se… Tady se asi chystá něco nekalého, že? Nu, sleduj dál, já se podívám, odkud se nám sem ten pán dostal…“
Usadil se k dalšímu monitoru a zadal vyhledávání pohybu dotyčného zpět. Sleduje jeho cestu výtahem, jeho cestu zpět chodbou jedenáctého podlaží… A zarazil se u dveří apartmá.
„Nesmysl! Vždyť Terka je pryč – na CPLEN a nemám informaci o tom, že by se vrátila!“
„To taky není Terka. Podívej! Má sice župan přetažený až k obličeji, ale odhaluje nohy! To je přece nějaký chlap!!“
„V tom případě ale zná Terčin osobní kód, když vstoupil do jejího pokoje!“
Dala jsem Hefaistovi za pravdu. Ale teď snad… Postava vstupuje do přísálí, kde si musí vyměnit župan. Oba bedlivě sledujeme pohyby neznámého. Ale ne!! Brána ho pouští dál bez svlečení či převlečení!
„Zřejmě se do speciálního županu zabalil už v Terčině apartmá – jenže tam nemáme sledovací práva – to by nám je musela Terka udělit,“ poznamenává Hefaistos.
Mezitím se neznámý uvelebil k jednomu z komunikátorů a přihlásil se. Hefaistos přiskočil k hlavnímu monitoru a sleduje výpis žurnálu, kam se zapisuje hlášení o právě probíhající události.
„Hlásí se jako Terka – a do vnitřní sítě, to znamená, že má možnost vypnout žurnál a nezjistíme, s kým a o čem si vyměňuje informace… Tak! Právě to udělal…!“
„On ten žurnál stejně nějak podivně hapruje – zvlášť tedy, když se ke komunikátoru usadí Terka,“ upozorňuji Hefaista – sice se jedná o zbytečnou informaci, ale snažím se neopomenout žádnou podrobnost, „jenže – s kým on může komunikovat po vnitřní síti?“
„To nemusí být jen tady, Nikolko,“ upozorňuje mě Hefaistos na detail, který jsem si hned neuvědomila. „On se může spojit třeba s CPLEN nebo s kterýmkoliv z našich satelitních telefonů nebo komunikátorů těch, kdo je mají doma k dispozici…“
„To tedy vypadá, jako by tady existovalo víc spiklenců a ten někdo právě teď komunikuje – s kým? S Terkou v Antarktidě? S někým po satelitním telefonu? A jak pečlivě se stará, aby po sobě likvidoval všechny stopy spojení…“
„Mám nápad, Nikolko…“
Hefaistos se vrátil k vedlejšímu monitoru a vyvolal si stav místnosti, ze které neznámý komunikuje.
„Vypnul etherické tlumočení,“ oznámil mi po chvíli.
„To tedy znamená, že komunikuje s někým … neznalým esperanta, což je krajně podezřelé, protože to bez problémů ovládá každý, kdo má možnost komunikovat ve vnitřní síti!“
„Správně, Nikolko.“
„Právě se odhlásil,“ oznamuji Hefaistovi, sledujíc zatím hlavní monitor.
„Odchází!“ oznamuje mi Hefaistos od vedlejšího, „vydrž tu ještě chvíli, jdu se podívat k tomu komunikátoru…“
Vrátil se asi po čtvrt hodině.
„Vymazal úplně všechno, ale na jednu věc zase zapomněl – vrátit nastavení etherického tlumočení – jenže to nám není nic platné, protože…“
„No – to bych nesouhlasila…“ přerušuji Hefaista váhavě, „to přece dělá Brandon!“
„Nesmíš hned konkretizovat, Nikolko. Víme sice, že to Brandon už jednou udělal – a není to tak dávno. Jenže to může udělat kdokoliv…“
„A ten Brandon… když jsme to zjistili díky Míšence poprvé… Taky ten komunikátor použil ve vnitřní síti a nám se nepodařilo vyčíst, s kým si vyměňoval informace. S Terkou to bylo těžko. Ta tu ten den ještě byla a on by nemusel riskovat, že…“
„Moment! Moment! On tenkrát komunikoval s nějakým Paddym, že? A anglicky!“
„Jo! Odhadujeme, že to byl Paddy O’Connor, jenže to nemůžeme dokázat!“
„Kde by taky vzal nějaký Paddy O’Connor komunikátor nebo satelitní telefon…“
Musela jsem uznat, že jsme na liché stopě. Předala jsem Hefaistovi službu, rozloučila se a odešla jsem do svého apartmá. Divoké sny mě však provázely celý zbytek noci.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 5. listopadu
Dnes ráno jsem byla u bazénu kupodivu sama. Že bych vstala nějak zvlášť brzo? To ne… Slunce už je dost vysoko nad obzorem… Skočila jsem do vody. Je nádherná, průzračná a po ránu příjemně chladná – přesně takovou potřebuji k úplnému probuzení. Udělala jsem několik temp, když vtom se rozezněla siréna svolávající všechny zájemce na mimořádnou poradu. Co se zase děje za hrůzu? Vyběhla jsem z bazénu a namířila si to rovnou do velkého sálu Informačního střediska, nedbajíc, že ze mě pořád tečou čůrky vody.
Přišla jsem mezi posledními. Porada už začala – Erigyos se ani nezdržuje obvyklým přivítáním účastníků.
„Nechal jsem vás všechny svolat, neboť se nelze spojit s CPLEN,“ sděluje nám místo úvodu. „Porucha se objevila v době mé služby dnes nad ránem – a dokonce uprostřed spojení. Sofie mě právě seznamovala s dcerou své kamarádky, která dorazila na CPLEN z Eresu na Sofiino pozvání, když tu najednou obrazovka potemněla, zvuk se ztratil – jako když utne!“
To už začíná být vážné – nejprve poruchy v komunikaci se základnami v Andách, pak ty falešné zásilky dokumentace, zmizelé dívky, zmizelý doktor Zemill, podivné chování Terky, Brandona a Sirka, manipulace se žurnálem, zmizelý Lukáš Malina…
Všechny tyto události mi prolétly hlavou v momentě, kdy jsem pocítila, že se mi spouští krev… Uprostřed porady jsem byla nucena spěšně odejít na Menstruační oddělení. Sice se tak stalo přesně, kdy se to stát mělo, ale doufala jsem, že by to mohlo ještě pár hodin – nebo aspoň desítek minut – počkat… No, nestalo se tak. O část porady jsem přišla. Přece jen chvíli trvalo, než mě Conchita zaopatřila, a když jsem konečně zapnula komunikátor, porada se už chýlila ke konci.
„Musím konstatovat,“ poznamenává právě inženýr Hefaistos, že jsme někde něco důležitého přehlédli. My máme všechny komunikační systémy chráněné proti poškození či zneužití zvenčí, ale vnitřní zabezpečení je minimální. To znamená, že porucha, ke které dnes nad ránem došlo, musela být zapříčiněná buď od nás nebo z CPLEN nebo z některého satelitního telefonu či domácího komunikátoru.“
„Nezapomeň,“ vstupuji přes komunikátor do porady, „že Terka už pár dní působí na CPLEN. Hlídá ji tam někdo? Vědí Jošua i Gabriel o podezřeních…“
„Ano, Nikolko, vědí, neboj. Právě jsem rozdělil úkoly a sledování toho trojlístku je jedním z hlavních. Spojení s CPLEN právě zprostředkovává Malik přes naši ambasádu v Bamaku. To zatím funguje a já doufám, že se nám podaří poruchu přímého spojení odstranit v co nejkratší době.“
- × - × - × -
Jošua chvíli zálibně pozoruje svou pra-pra…pra-vnučku přišedší právě na svou vlastní žádost. Jak je jen půvabná a milá, uvažuje v duchu.
„Posaď se u nás,“ spustil po chvíli, ukazuje na její oblíbené křeslo.
„Přišla jsem se vlastně rozloučit, dědečku. V noci se nechám teleportovat domů, do Eresu a hned ráno letím do Atén. Eugenika mě bude čekat na letišti.“
„Eugenika? Vždyť snad … ta je tady taky, ne?“
„Ale, dědečku! To je přece její dcera, ta tady pochopitelně zůstává. Nemýlím-li se, tak má na zítřek naplánované generální vyšetření. Dalo mi to tedy dost práce, než jsem ji přesvědčila, že je to pro ni výhodné – ale nepřála si, abych u toho asistovala. Jenom jsem se přišla zeptat, kdo to bude dělat. Viděla jsem u ní Lauru, jak ji dnes napájí projímadlem. Ta se kdysi starala o Lenku, jestli mě paměť neplete… Tak to je dobře, to’s ji svěřil do dobrých rukou. Kdo bude dělat to vyšetření zítra?“
„Hádej, Sofinko!“
„Agill?“
„Samozřejmě! Vždyť jsou s Laurou sehraná dvojka,“ zdůvodňuje Jošua své rozhodnutí.
„Ovšem – ta pacientka…“ povzdechla si Sofie a v jejím hlase rozeznává Jošua stín obav.
„Copak je s ní? Vždyť když jsi mě s ní seznamovala, připadala mi docela sympatická…“
„To ano, to ona je,“ souhlasí Sofie, „jenže na rozdíl od Lenky, na kterou jsou ti dva zvyklí, ona je tak trochu plachá… Tedy, no, tak trochu dost… plachá.“
„Prosím tě! Vždyť ty s její matkou jste se po třikrát staly královnami nudapláže v plážovém volejbale… Je to tak? Byly jste to vy dvě?“
„To je pravda, dědečku, ale ona…“
„Plachá? Prosím tě! Mně se ani nezdálo. Viděl jsem ji jen jednou, před týdnem, pravda, když jsi ji přivedla za mnou. Přišly jste sem za mnou rovnou z teleportačního sálu, obě v Evině rouše – a chovala se docela přirozeně. Kde jsi přišla na to, že je plachá?“
„Cožpak o to, dědečku. Ona je taky přebornice v plážovém volejbale u nás na nudapláži. Jenže – nesnáší doktory… Víš ty, co mi dalo práce to přesvědčování, aby se tomu vyšetření podrobila?“
„No – a přesvědčila ji? Přesvědčila. Tak v čem je problém?“
„Víš, dědečku, ono by snad bylo lépe, kdyby se toho jejího vyšetření ujala některá z doktorek. Nemohl bys tím pověřit Myru? Nebo paní profesorku Hygi…“
„Nemohl. Sofinko, nemohl. To odporuje našemu Etickému kodexu. Pacient a lékař mohou být téhož pohlaví jen tehdy, je-li pacient homosexuálně orientován nebo v akutním případě. Toto vyšetření však nesplňuje ani jednu z obou jmenovaných podmínek. A navíc – sama přece víš, že součástí tohoto vyšetření je i studium erotických reakcí, což by se doktorce nemuselo podařit. Neboj, ona si zvykne…“
„Nu což. Dělej, jak uznáš za vhodné, ale nevím, nevím, jak to zítra dopadne…“
Sofie vstala, naznačujíc jemným gestem, že se chystá k odchodu.
Šťastnou cestu, Sofinko, a šťastné pořízení.“
Jošua vstal, vroucně ji objal a políbil na obě tváře. Pak tiše odešla.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 10. listopadu
Konečně, konečně jsem opustila Menstruační oddělení a mohu se znovu vrhnout do rozdělané práce. První, koho jsem navštívila, byl Erigyos.
„Rozhodla jsem se,“ oznamuji mu, sotva jsme se pozdravili, „že se nechám teleportovat na CPLEN! Chci mít Terku pod kontrolou. Moc ráda bych věděla, co ona tam vlastně vyvádí, a ty zprostředkované zprávy přes Malik se mi zdají příliš kusé. Kromě toho jste se na poradě usnesli, že porucha spojení s Antarktidou bude řešena přednostně! Už to trvá šestý den, spojení navázáno není, a nikdo neví, co se stalo! A to ani nepřipomínám zmizelou sestru a kamarádku!“
„To mě napadlo taky,“ pokyvuje hlavou Erigyos, „asi odcestujeme spolu. Hefaistos k tomu přistupuje moc vlažně. Já bych se totiž chtěl domluvit s Gabrielem – ale ne přes komunikátor – přímo, rozumíš? Já mám totiž podezření, že některé naše relace jsou odposlouchávány někým nežádoucím – a ten někdo nám velice účinně hází klacky pod nohy!“
„Nechápu, proč vlastně s těmi třemi děláte tolik cirátů! Přímé důkazy sice nemáme, ale nepřímých a logicky odvoditelných je přece k dispozici dost! Kdyby záleželo na mně…“
„Nikolko,“ přerušil mě Erigyos uprostřed věty, „uvědom si jednu důležitou věc. Ti tři – tedy Theresa, Brandon a Sirk – nemohli sami od sebe provést tolik sabotáží sami. Pochybuji o tom, že kterýkoliv z nich je schopen samostatně zasahovat do Informačního systému takovým způsobem, aby se dělo to, co se děje! To vyžaduje dlouholetá studia, zkušenosti a hlubokou znalost procesů, které v systému probíhají. Bez pomoci někoho čtvrtého by takovou věc zkrátka a dobře NEDOKÁZALI, i kdyby se stavěli na hlavu a odstrkovali se ušima, jak s oblibou říká Lenka. Chápeš to?“
„Co doktor Zemill!?“ odpověděla jsem mu pohotově protiotázkou.
„Ano, Zemill! I když tedy… On je lékař a ne informatik. Pochybuji silně o tom, že takovými dovednostmi vládne. A i kdyby – což je sice možnost velice nepravděpodobná, ale počítat s ní musíme – nevíme, kde je. To je vlastně ten hlavní úkol, který musíme bezodkladně řešit, protože Zemill je skutečně klíčem k oběma problémům, které nás trápí. Ač silně pochybuji o tom, že on by byl přímým původcem těch sabotáží, s největší pravděpodobností ví, kdo za nimi je. S kýmpak on vlastně komunikoval jako člen té expedice do And? Ty odrušovače přece v táboře nerozmísťoval jen tak pro srandu králíkům, že? A jistě ví, kam a proč odeslal Lenku a Lucku tím nákladním chronoportem. Dokud Zemilla nenajdeme a nebudeme mít možnost ho vyslechnout, tak s největší pravděpodobností nevyřešíme ani jeden z obou problémů.“
„Dobrá. Dnes se odhlásím ze služeb, rozloučím se s přáteli a učiním některá opatření, která považuji za neodkladná. V noci se pak necháme teleportovat.“
„Ne!“ Erigyos pronesl to slovo tak tvrdě a rozhodně, že jsem se až lekla.
„A kdy tedy?“
„Zítra odcestujeme spolu do Bamaka. Dnes zajistím diskolet. Teleportovat se budeme odtamtud!“
„Proč tak složitě?“
„Nerad bych, aby někdo další věděl o pravém cíli naší cesty. Mám totiž dojem, že jsme špehováni i tady. Vzpomeň si na tu záhadu s tím Terčiným pokojem a s tím přihlašováním na její jméno…“
„Dobrá, Erigye, domluveno. Zítra po snídani vyrazíme.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 11. listopadu
Do Bamaka jsme dorazili krátce po osmé hodině ranní a z letiště jsme se vydali rovnou na velvyslanectví. Čokoládka už nás netrpělivě očekává. V jejích očích vidím na první pohled neklid a napětí.
„Stalo se něco!?“ vyjela ze mne neodbytná otázka sotva jsme se pozdravili.
„Ano. Zmizela Sofie!“
„Cože? Kdy? Jak?“
„Předvčírem v noci se nechala teleportovat domů, ale v Eresu se zřejmě nezhmotnila. Přišlo se na to tak, že včera se jí její kamarádka nedočkala na letišti v Aténách. Telefonovala jí – bezúspěšně. Telefonovala své dceři, která toho času dlí na CPLEN, na její satelitní telefon, jenže ta se toho času podrobuje generálnímu vyšetření a je nedostupná. Tedy volala sem, protože to je bez znalosti příslušných kódů jediná možnost, jak se s mimozemšťany spojit. Oznámila jsem to neprodleně Gabrielovi – a ten zjistil to, co jsem vám řekla na začátku. Právě před chvílí se po ní rozběhlo pátrání.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah