Jeruzalémská kronika – pondělí 29. dubna 1118
(Lucčin zápis)
Včerejší večeře u jeruzalémského patriarchy byla zpočátku fraškou k popukání. Zvrhla se však nečekaně v nesmírně tragický konec, aniž jsme mohly Lenkou uplatnit některý ze scénářů, které jsme měly připraveny na obranu proti chystané otravě. Začněme však od začátku…
„To tam chcete jít takhle? V tom vašem ‚brnění‘? Tedy, sestry…“
Nahá Lenka se jen potutelně usmála a já (ve svých oblíbených meruňkových bikinkách) jsem bratru zahradníkovi důrazně vysvětlila: „Jdeme přece do boje. Vždyť jsi sám slyšel, co se na nás chystá! Ostatně – patriarchův zmocněnec nás takto viděl a pozvání předal docela samozřejmě, aniž by dal jediným slovem, gestem či jinak najevo svůj údiv nad tím, že jsme ho přijaly takto…“
„Ovšem, sestry… Ale k samotnému patriarchovi? Vždyť to má být nejcudnější muž široko daleko… Otázka je, zda takto nedostatečně oděny – z našeho hlediska obě vlastně neoděny – budete k němu vůbec vpuštěny…“
Jeho obavy vyvolaly na Lenčiných rtech pobavený úsměv a já jsem jen na okraj poznamenala: „Snad jsi chtěl říci ‚nejlstivější‘ či ‚nejproradnější‘ muž široko daleko, ne? A vstup k němu si snadno vynutíme. To by neměl být problém. Konec konců – jsme přece pozvané. Pozvání bylo předáno ústně a o požadovaném druhu oblečení nepadlo ani zmínky. Jdeme tudíž tak, jak uznáme za vhodné my!“
„Dobře, sestry, nechám to na vás. Já jsem také připraven. Můžeme vyrazit.“
„Nu, tak na co čekáš, bratře zahradníku? Veď nás. My nevíme, kde Jeho Eminence přebývá…“
Honosné sídlo, které nám přikázal Balduin II, jsme opustili všichni tři – já, Lenka i bratr zahradník, krátce po odchodu patriarchova zmocněnce. Cestou jsme se ještě jednou zastavili v podzemních celách pod budovou Konventu, kde jsme odpoledne s Lenkou odložily kombinézy. Otevřely jsme dveře (tedy Lenka, pochopitelně, protože nudabrána spolehlivě reaguje i na moje bikinky) a vstoupily jsme dovnitř. Bratru zahradníkovi jsme vzápětí umožnily vstup do cely, kterou jsme mu upravily k obývání hned vedle té naší.
Protože jeho dveře nemůžeme (a ani nechceme!) vybavit nudabránou hned ze dvou důvodů – jednak nechceme, aby bylo naše tajemství vyzrazeno byť i přátelům z místního obyvatelstva, a rovněž pochybujeme o tom, že člověk v zajetí středověkých náboženských předsudků by byl ochoten se svlékat do naha ještě přede dveřmi svého příbytku (tedy dá-li se původně vězeňská kobka takto nazvat…) – musí nejprve počkat, až vstoupíme my do své cely. Tam odblokujeme zámek jeho dveří. Sice je to komplikované, ale zatím náš přítel musí chodit všude s námi ve vlastním zájmu – aspoň dokud se situace neuklidní a on nebude muset nadále čelit různým útokům, zatčení a jiným persekucím. Sice věříme královskému slovu Jeho Veličenstva, ale sám bratr zahradník nás upozornil, že ne všichni lidé jsou Balduina II. poslušni – zvláště ti, kteří jsou v přímých službách patriarchových. Na mysli mi vytanuly zvláštní asociace – Jiráskova trilogie Mezi proudy a Dumasovi Tři mušketýři – mocenské půtky mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna, respektive mezi Ludvíkem XIII. a kardinálem Richelieu, tedy mezi mocí světskou a církevní, které byly příznačné pro celý středověk. S podivným zachvěním u srdce jsem si při tom uvědomila, že obě významná literární díla budou teprve napsána.
Po doplnění výstroje o kapesní svítilny jsem vyzvala bratra zahradníka: „Můžeme vyrazit, bratře?“
Do zahrad jsme vyšli v momentě, kdy se Slunce sklánělo k západnímu obzoru a jeho poslední paprsky vytvořily na obloze nádhernou scenérii. Bratr zahradník nás nemusel vést příliš daleko, protože stačilo jen obejít blok budov Konventu. Vstoupili jsme hlavním vchodem a vzápětí jsme byli zadrženi po zuby ozbrojenými strážemi.
„Stůjte! Kdo jste a jak se odvažujete vstoupit na posvěcenou půdu patriarchátu takto nedostatečně oděny?!“
Obě už rozumíme výborně. Přesto jsem bratru zahradníkovi naznačila, že má překládat do latiny. Důvody k tomu máme dva: Jednak nechceme, aby oni věděli, že jim bez potíží rozumíme, a za druhé – získáváme tak více času na rozmyšlenou. V neposlední řadě je to pochopitelně i záminka k tomu, aby nás bratr zahradník všude ‚musel‘ doprovázet.
„Sestry jsou pozvány k Jeho Eminenci na večeři. Pozvání přinesl zmocněnec Jeho Eminence.“
Zkřížené halapartny nám však stále brání ve volném průchodu. „Nemohou však před Jeho Eminenci předstoupit neoděné!“
„U nás je tak zvykem,“ oznámila Lenka a bratr zahradník promptně přeložil.
„Nepřichází v úvahu! Jedna nahá, druhá téměř nahá – necudy necudné, nemravné…“
Tentokrát se ujal iniciativy sám bratr zahradník, aniž by vojákovy invektivy přeložil: „Jak se opovažuješ, slouho, kritizovat hosty Jeho Eminence?! Zřejmě jsi ještě nikdy nebyl potrestán za protivení se rozkazům, že?“
Jedinou odpovědí byl tasený meč třetího člena stráže.
Postavily jsme se k bratru zahradníkovi každá z jedné strany a uchopily jsme ho za ruce. Vzápětí jsme vytvořily kolem sebe ochranné silové pole tak, aby byl v jeho středu. Pole přitom odhodilo oba halapartníky stranou a čelem proti nám stojí onen voják s taseným mečem.
„Postupuj drobnými kroky podle nás,“ šeptám bratru zahradníkovi do ucha.
Ale to už se ujala řízení akce Lenka, oslovivši přátelsky vojáka: „Dovol, příteli, abychom prošli…“
Jeden drobný krok vpřed… druhý… třetí… Voják před námi stejně pomalu ustupuje vzad, meč nastavený špičkou proti nám a sveřepý výraz v obličeji. Najednou však zjistil, že jeho kumpáni jsou vyřazeni z boje a on sám dále už ustoupit nemůže. Opírá se totiž zády o dveře… Silové pole se dotklo čepele meče – ne čelně, ale tečně, podobně jako při dopravní blokádě Spojených států, a jalo se stáčet meč do strany. Voják ho však stále pevně drží. Hrot se opřel o zeď a meč vytváří přede dveřmi ‚závoru‘. Další krok vpřed a voják už musí cítit tlak – z jedné strany dveře, z druhé silové pole… Další dva drobné kroky – a vojákovi nezbývá, než aby v zoufalství otevřel dveře… Vpadl do patriarchova předpokoje naprosto bez jakéhokoliv upozornění a setrvačnost jím mrštila až do středu místnosti, kde narazil zády na hranu stolu.
„Co se to tady děje,“ osopil se na něj patriarchův sekretář, ve kterém jsme poznali ‚zmocněnce‘ přinesšího nám pozvání na večeři, který naprosto netušil, jaké drama se právě odehrálo před zavřenými dveřmi.
„Á, to jste vy… A ty… Proč ohrožuješ zbraní tak vzácnou návštěvu, burane?“
Voják opustil předpokoj bez jediného slova vysvětlení a sekretář za ním přibouchl dveře.
„Dovolte, vážení hosté,“ obrátil sekretář do latiny, „abych vás uvedl do refektáře. Jeho Eminence patriarcha jeruzalémský vás již očekává.“
Naše ‚nedostatečné‘ oblečení ho vůbec nepřivedlo do rozpaků, chová se naprosto přirozeně, jako by bylo samozřejmostí přijímat na půdě patriarchátu neoděné návštěvy denně.
Vyšli jsme za ním zpět na chodbu, kolem stráží, které před námi uctivě ustoupily stranou, po schodech nahoru a potom jsme vstoupili do ‚refektáře‘.
„Představovala jsem si strohou klášterní jídelnu,“ svěřila se mi později Lenka.
Namísto toho se ukázalo, že se jedná o honosnou hodovní síň, za kterou by se nemusel stydět majitel nějakého renesančního zámku. První za sekretářem vešla Lenka, za ní bratr zahradník a nakonec já. Sekretář se zastavil asi uprostřed síně, kde jsou stoly uspořádány do tvaru podkovy otevřené směrem ke dveřím.
„Vítám vás, vzácní hosté, na půdě Jeruzalémského patriarchátu,“ zazněl z čela tabule zastřený hlas.
Síň je poněkud temná. Slunce právě zapadlo a poslední červánky ještě zdobí oblohu, která je vidět poměrně úzkým vitrážovaným oknem situovaným právě proti dveřím. Několik svícnů dotváří ponurou atmosféru. Nepříjemné je, že my jsme v ‚plném‘ světle, kdežto patriarcha a ještě řada dalších pozvaných účastníků, kteří sedí kolem stolu, jsou jakoby ve stínu. Můžeme pozorovat jen jejich siluety, ale do tváří jim nevidíme. Na druhou stranu je však pravda, že tabule je už bohatě prostřena, zřejmě se čeká jen na nás.
Lenka po těchto slovech rozsvítila svou lucerničku, která místnost jasně prozářila. V jejích paprscích jsme spatřili samotného patriarchu sedícího v křesle zády k oknu a vůbec celou shromážděnou společnost.
„I nás těší, otče Arnoule,“ odvětila vzápětí – to už jsou ale světelné poměry v místnosti převráceny. I kdyby bylo svícnů několikrát více, nepřebily by svými skomíravými plaménky jasnou elektrickou záři.
Ve tvářích patriarchových i shromážděných kněží i mnichů lze číst stíny nevole. Přimhuřují oči a vraští čela. Lenka si však počíná, jako by jejich rozčarování nepostřehla. Postoupila ještě o dalších pět, šest kroků dále do místnosti vedouc nás za sebou. Rovněž i já jsem rozsvítila svou lucerničku a projela jsem ostrým elektrickým světlem celou místnost. Vzápětí jsem vyvolala silové pole. Ještě štěstí, že každá držíme bratra zahradníka za jednu ruku, takže se stal bez úhony jeho součástí!
Lenka pochopitelně ucítila můj zákrok a rovněž se rozhlédla po místnosti.
„Co to vidím, otče Arnoule… To je mi ale opravdu přátelské přivítání, jen co je pravda,“ spustila medovým tónem, ze kterého je ovšem cítit ironický podtext.
Ve dvou koutech místnosti za našimi zády stojí totiž po dvou vojácích s tasenými meči.
„Ti jsou tady na mou ochranu,“ odtušil patriarcha suše, „mám ve městě mnoho nepřátel…“
„V tom případě je můžete propustit, otče Arnoule,“ poznamenala jsem tentokrát já, „s námi jste v naprostém bezpečí.“
„Jaký bych měl důvod si to myslet? Pokud je mi známo, už několik vojáků přišlo o život vaším přičiněním. Vězte, že bez přímého nařízení Jeho Veličenstva bych se s vámi raději nesetkal!“
„Dovolte, Eminence, abychom tedy odešli. I nám je proti mysli návštěva, která je uskutečněna z donucení a kde ve skutečnosti nejsme vítáni,“ ohradila se Lenka – sice nesmlouvavě, ale přece jen zdvořile.
Ještě však, než jsme se stačili přichystat k odchodu, dodala na vysvětlenou: „Vězte, otče Arnoule, že ti mrtví a zranění vojáci, o kterých tady mluvíte, došli újmy právě proto, že se odvážili na nás zaútočit – jako první a bez příčiny. Smrt a zranění si při tom způsobili svými vlastními zbraněmi SAMI! My jsme se jich ani nedotkly. Pokud vás někdo o oněch incidentech zpravil jinak, dopustil se hrubého zkreslení informací – ba nebojím se přímo říci, že úmyslně lhal.“
„Lhal… Trochu silné obvinění. Také nechápu, jak se může někdo postřelit svou vlastní kuší. Můžete mi to vysvětlit?“
„Snadno, Milosti. Račte uchopit jedno z těch jablíček, která máte před sebou na míse, a hoďte jím po mně. Ne však příliš prudce, ať se nezraníte…“
„Děláš si ze mne blázny?! Já ti dám… abych se nezranil!“
Patriarcha, z jehož očí šlehají blesky, popadl první jablko, které mu přišlo pod ruku, a mrštil jím po Lence vší silou. Vzápětí inkasoval ránu odraženým jablkem přímo doprostřed čela. Plod byl naštěstí přezrálý a náraz ho roztříštil na několik kusů. Kolem sedící klerikové se proti všem zvyklostem při pohledu na něj rozesmáli.
„Pověsti nelhaly! Jste čarodějnice a dokonce jste do svých osidel vehnaly i další nešťastné oběti včetně Jeho Veličenstva. Soud vás nemine!“
Patriarcha soptí další a další strašlivá obvinění na naši adresu stíraje si rukávem s obličeje zbytky rozbitého jablka. Uvědomuje si však, že nemá žádných prostředků, kterými by byl s to uplatnit na nás svou vůli.
„Promiňte, Eminence,“ ujala jsem se slova pro změnu zase já, „byli jsme k vám pozváni na přátelskou večeři – aspoň tak nám sdělil váš sekretář. Je nám opravdu líto, že…“
„Na přátelskou večeři!“ vyjel patriarcha znovu zostra. „Na přátelskou večeři byste musely přijít také vhodně oblečené. Kde si vůbec představujete, že jste? V nějakém nevěstinci?“
„Ach tak,“ spustila Lenka omluvným tónem, „ono tedy záleží hlavně na oblečení. Víte, Milosti, my bychom se i vhodně oblékly, ale my nemáme důvěru ve vaše slovo. Velice pochybuji, například, že tito čtyři zbrojnoši s tasenými meči slouží vaší ochraně. Promiňte, že mluvím docela otevřeně, ale domnívám se, že jejich úkolem je přece jen trochu něco jiného – zmocnit se ‚čarodějnic‘ – tedy jmenovitě nás – a uvrhnout nás do vězení, abyste nás mohli následně odsoudit a upálit, že?“
Patriarcha zbrunátněl. Na čele mu vyrazily veliké krůpěje potu, žíly na krku mu naběhly a oči mu lezou z důlků. Vstal, vztáhl proti nám ruce a zvolal: „Chopte…“
… se jich už nedořekl. Podlomily se mu nohy, zoufale zamával rukama nad hlavou a svalil se na podlahu jako pytel brambor. Několik kolemsedících se ho snaží křísit, polévajíce mu obličej studenou vodou, ale patriarcha se nehýbá. Celá sešlost strnula úlekem. Lenka bleskově zrušila silové pole a vrhla se k němu. Uvolnila mu oděv u krku a přiložila ucho k jeho rtům. Položila mu ruku na levou stranu hrudníku…
„Je… konec…“ vydechla po chvíli nešťastně.
Zbrojnoši u dveří, kteří měli podle patriarchy za úkol zajišťovat jeho bezpečnost, podle Lenky se nás měli ve vhodné chvíli zmocnit, první podlehli panice a s výkřiky „čarodějnice, spas duši, kdo můžeš,“ uprchli z refektáře.
Klerikové naštěstí zachovali klid.
„Musíme ho přenést do kaple,“ pronesl temným hlasem jeho sekretář a opustil hodovní síň rovněž, aby zajistil provedení tohoto nutného úkonu.
Po chvíli se vrátil se čtyřmi mnichy-novici (aspoň tak mě upozornila Lenka vidouc jejich bílé hábity) nesoucími máry. Na ně uložili ostatky skonavšího patriarchy a vynášejí je z místnosti. Za nimi kráčí pomalu a důstojně celá svita kněží a mnichů pozvaných na večeři. Scházíme dolů o dvě patra.
Podzemní kaple působí sama o sobě tísnivým dojmem. Natožpak, když sem jsou umístěny máry se zemřelým a kolem něj rozsvíceny svíce.
V té chvíli všichni kněží i mniši včetně bratra zahradníka poklekli a modlí se vroucně za spásu jeho duše. Počkaly jsme raději s Lenkou před vchodem, abychom je zbytečně nerozptylovaly. Když skončili, ujaly jsme se znovu bratra zahradníka a všichni tři společně jsme opustili v tichosti patriarchovo sídlo a vrátili se do svého příbytku v podzemí.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – úterý 30. dubna 1118
(Lenčin zápis)
„Co se vlastně ví o jeho smrti,“ zeptala se mě Lucka ráno při nabíjení.
„Nu, on skutečně zemřel roku 1118, ale nevím přesně kdy. Jeho nástupcem se stane – nebo stal? – Warmund de Picquigny. Ani nemám představu, zda mám používat času minulého či budoucího…“
„Předpokládám, že Arnoulova smrt původně nenastala během kontaktu s návštěvníky z budoucnosti…“ přemítá polohlasně Lucka, aniž by nějak reagovala na můj povzdech.
„Nevím, Lucinko, opravdu si nevzpomínám, že bych kdy četla o přesném datu a příčině jeho smrti. I kdyby k tomu tak opravdu došlo, pochybuji o tom, že by se návštěvníci z budoucnosti během případného vyšetřování prozradili. My to neuděláme a pochybuji, že tito lidé ze středověku by byli schopni sami na takovou věc třeba i jen pomyslet, natož ji odhalit. Jediným neoddiskutovatelným faktem je, že Arnoul de Chocques roku 1118 opravdu zemřel…“
„Budeme mít návštěvu,“ upozorňuje mě náhle Lucka.
Ohlédla jsem se naznačeným směrem a spatřila dva naše známé kněze – Ignacia a Anastasia – jak se k nám váhavě přibližují. Jsou ‚ozbrojeni‘ bronzovým křížem a karafou – zřejmě opět se svěcenou vodou.
Povstaly jsme a přívětivě jsme jim pokynuly, aby jen přistoupili blíž. Udělali váhavě ještě pár kroků, ale pak se zastavili v ‚uctivé‘ vzdálenosti, pozorujíce nás s obavami v očích.
„Jen neváhejte a přistupte blíže, bratři,“ oslovila jsem je vlídně. „Klidně si nás pokropte tou svěcenou vodou a dotkněte se nás tím křížem. Nestane se naprosto nic zvláštního, protože nejsme ani čarodějnice ani zplozenci pekel ani nic jiného nadpřirozeného.“
„Ale máme jednu podmínku,“ navázala plynule Lucka, aniž by vyčkala reakce obou příchozích, „až se přesvědčíte o pravdivosti slov sestry Lenky, už nikdy se nebudete ztrapňovat tímto nemožným způsobem a budete nás navštěvovat tak, jako bychom se znali dlouhá léta, ano?“
Anastasius přesto přistoupil na deset kroků k nám a jal se nás kropit svěcenou vodou. Když zjistil, že nám skutečně nijak neublížila ani nás nezapudila, dospěli oba k názoru, že jim sdělujeme čistou pravdu, a ‚zkoušku křížem‘ vynechali.
„Přišli jsme za vámi proto…“ spustil Ignacius – a zaváhal.
„… sestry,“ vstoupila Lenka do jeho zaváhání.
„… budiž… sestry … abychom vás požádali…“ navazuje Anastasius.
„Oč nás chcete požádat, bratři?“
„Viděli jsme účinky toho vašeho zařízení proti hromu, a …“
„Ne proti hromu, ale proti blesku,“ upřesňuje Lucka, „vezměte, bratři, na vědomí, že hrom ještě nikdy nikomu neublížil. Je to jen zvuková kulisa blesku. Ten je nebezpečný.“
„Budiž tedy – proti blesku… Opravdu nejste čarodějnice a to zařízení lze postavit i bez … řekněme … bez kouzel?“
„Jistěže,“ potvrzuje Lucka, „klidně se podívejte, jak konstrukce vypadá, a stavte si je, kde chcete. My u toho vůbec nemusíme být!“
„Ne… ne, o to nejde,“ spustil konečně poněkud plynuleji Anastasius, který přece jen nabyl trochu jistoty, „ale vy vládnete i dalšími… nevím čím, nechci říci… kouzly… když to slovo nesnášíte…“
„Říká se ‚technickými prostředky‘, bratře,“ napovídám mu tentokrát já, „protože vše, čím vládneme – a vám to připadá jako kouzla, jsou ve skutečnosti prostředky, které fungují na základě přírodních zákonů. Naprosto nic nadpřirozeného, nic zázračného.“
„Totiž… měl by o vaši pomoc zájem jeden… urozený pán… ale ta věc je taková, řekl bych… choulostivá…“
„Z jakého hlediska ‚choulostivá‘, bratře Ignacie?“
„Právě, že z toho nadpřirozeného,“ vydechl kněz váhavě a zkoumavě se na nás podíval.
„Znovu opakuji, bratři, že my nic nadpřirozeného k dispozici nemáme,“ ujišťuje ještě jednou Lucka oba návštěvníky, dávajíc zvláštní důraz na slova bratři a nic.
„Dejme tomu,“ spustil Anastasius, „ovšem to nadpřirozené je v prosbě onoho urozeného pána, sestry. On totiž… nevím, jak bych vám to vysvětlil, protože…“
„Víš co, bratře Anastasie?“ využila Lenka další jeho odmlky v řeči, „Nemohl by se svou prosbou přijít on sám osobně, když je ti zatěžko nám ji tlumočit?“
„Problém spočívá v tom, sestry, že on – světský člověk – by od vás chtěl pomoc při hledání právě nadpřirozených věcí, které jsou spojeny s duchovnem. Proto jsme vás přišli před ním varovat – ne mu k vám připravit cestu!“
„Ach tak, teď tomu začínám rozumět,“ ujala jsem se znovu slova já, „vy zkrátka máte zájem na tom, aby ten – jak říkáte ‚urozený pán‘ – se svou prosbou či žádostí o pomoc u nás neuspěl. Je to tak?“
„Je,“ odpověděl lakonicky Anastasius a znovu se odmlčel.
„Vedle toho bychom vás chtěli požádat, sestry, abyste mu neprozradily obsah našeho dnešního rozhovoru,“ dodal tichým hlasem Ignacius.
Podívaly jsme se s Luckou na sebe. Vycítily jsme pocity jedna druhé, aniž jsme se dotkly, abychom vyvolaly kalihapický efekt.
„Poslyšte, bratři. My vám můžeme slíbit, že obsah tohoto rozhovoru podržíme v tajnosti, to ano. Ale prosbu či žádost o pomoc – pokud tedy onen ‚urozený pán‘ za námi přijde – si v každém případě vyslechneme. Jsme svobodné, naprosto nezávislé osoby a nenecháme si od nikoho poroučet ani nic diktovat. Záleží tedy na tom, zda se jeho prosba či žádost o pomoc nebude příčit našemu svědomí. Pokud ne, tak mu v rámci svých technických možností vyhovíme. V případě, že by se z našeho hlediska jednalo o něco nečestného, nepoctivého nebo jinak nedobrého, tak ho pochopitelně odmítneme – bez ohledu na vaši intervenci.“
Moje odpověď oba kněze viditelně rozladila, protože odešli bez rozloučení.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pátek 3. května 1118
(Lucčin zápis)
Po dva další dny se nestalo nic natolik zvláštního, aby to stálo za poznámky do kroniky. Vrátily jsme se s Luckou k opětovným vycházkám do města. Ač si na tyto vycházky oblékáme kombinézy, stejně občas budíme pozdvižení, protože i tento oděv mimozemské provenience je velice sexy, což se ve středověku příliš nenosí. Pochopitelně jsme neustále v pohotovosti – připraveny vršek kombinézy rozepnout a shodit k pasu při sebemenším náznaku toho, že by se kdokoliv snažil na nás zaútočit. Pravidelně navštěvujeme rezidenci určenou nám Jeho Veličenstvem, ale jako hlavní stan si i nadále ponecháváme podzemní kobku, kde přistál náš trezor se zásobami.
Dnes ovšem opět došlo k několika zvláštním událostem, jež jsou hodny zaznamenání. Byli jsme právě na cestě na tržiště. Za postavení hromosvodů na budovách královského paláce jsme byly s Lenkou také královsky odměněny a můžeme si dovolit nakupovat to nejlepší zboží. Týká se to ovšem především potravin pro bratra zahradníka, který je cele odkázán na naši ochranu. My se bez jídla téměř obejdeme a ani jiné oděvy jsme si neopatřily. Z bezpečnostních důvodů chodíme buď neoblečené, nebo v pracovních kombinézách mimozemské provenience, jak už jsem se zmínila nahoře.
Cesta probíhá poklidně, když tu se proti nám za ohbím jedné z postranních ulic objevila po zuby ozbrojená družina jezdců na koních.
Lenka okamžitě zareagovala rozepnutím a shozením vršku kombinézy, neponechávajíc nic náhodě. Následovala jsem jejího příkladu. Vzápětí jsme vzaly bratra zahradníka mezi sebe a vytvořily jsme ochranné pole. Ani mu nemusíme vysvětlovat, jak si má počínat – tuto situaci s námi prožil už několikrát a svou roli důvěrně zná.
Sotva jsme tato opatření dokončili, byli jsme jezdci obklíčeni ze všech stran. Zbraně však ponechávají v klidu. Buď nemají zase až tak nepřátelské úmysly, nebo už z vyprávění znají, co by je mohlo při neuváženém útoku na nás potkat. Drahnou chvíli stojíme všichni nehnutě, zkoumavě se navzájem prohlížejíce. V očích jezdců se zračí údiv i obdiv. Nutno připomenout, že Lenka pod kombinézou nic dalšího nenosí a pohled na její nádherné křivky přivádí do varu každého muže, i kdyby se snažil sebevíc nedávat to najevo. Také moje podprsenka je pro ně cosi neznámého, nového a tedy vzrušujícího, takže jejich pohledy přecházejí z Lenky na mě a zpět.
Já si zase mohu pozorně prohlédnout skutečného nefalšovaného rytíře v brnění a vojáky na koních v plné zbroji. Mít takovou živou podívanou přímo před očima, takřka nadosah, je opravdu úplně něco jiného, než nějaké maškary z historických filmů.
Vzájemné ‚přeměřování‘ však netrvá až tak dlouho. Z kruhu se náhle vydělili tři muži – onen rytíř v brnění a dva vojáci – zřejmě vyšší důstojníci podle insignií, a popojeli asi o půldruhé koňské délky blíže k nám. Instinktivně jsme s Lenkou zúžily silové pole, abychom jim přiblížení umožnily.
„Vzácná paní,“ oslovil mě latinsky rytíř, seskočiv s koně „mohl bych si s tebou promluvit někde o samotě?“
„Jenom se mnou?“
„Ano, jenom s tebou… potřeboval bych vyřešit jistý delikátní problém a bylo mi řečeno, že ty jsi jediná osoba ve městě, která…“
„Dovol, bratře, abych tě upozornila, že já bez součinnosti tady se sestrou Lenkou a bratrem zahradníkem nic samostatně nepodnikám a ze zásady se nerozdělujeme. Buď budeš mluvit před námi třemi, nebo je mi líto, ale žádný problém, byť by i byl sebedelikátnější, sama řešit nebudu.“
„Škoda,“ poznamenal se zklamáním v hlase a znovu se vyhoupnuv do sedla odejel pomalým – skoro bych řekla pohřebním tempem – i s celou svou družinou někam pryč nejbližší postranní uličkou.
„Kdo to je?“ zeptaly jsme se téměř unisono bratra zahradníka, sotva nám jezdci zmizeli z dohledu.
„Mám dojem, že je to ten člověk, před kterým vás varovali Anastasius a Ignacius,“ promluvil náš přítel tiše, jako by se obával, že by nás odjevší skupina mohla ještě zaslechnout, „ale úplně jist si tím nejsem. Jmenuje se Hugo de Payns a…“
„Hugo de Payns!“ zvolala Lenka se vzrušením v hlase. „S tím bych se chtěla věru blíže seznámit – jenže proč má zájem jen o rozhovor se sestrou Lucií? Kdo mu co o ní napovídal?“
„To opravdu nevím,“ poznamenal nejistým hlasem bratr zahradník na její spíše řečnickou otázku.
„V tom případě se můžeme o něco pokusit,“ napadlo mě takřka bleskově. „Já za ním tedy půjdu sama a řeknu mu, že jsem si to rozmyslela a že ho tedy vyslechnu. Přitom ovšem nechám zapnutý telefon, takže všechno uslyšíte!“
„Tak běž!“ souhlasí Lenka volíc na svém telefonu můj volací kód. „Nejeli zase až tak rychle, měla bys je snadno dohonit.“
„Co je to ‚telefon‘?“ zaslechla jsem ještě v reále udivenou otázku bratra zahradníka.
„Hned poznáš…“ slyším Lenčinu odpověď už ve svém telefonu.
Ale to už běžím onou zapadlou uličkou. Cesta však náhle končí v rozlehlém dvoře, do kterého jsem vběhla otevřenou bránou. Vojáci právě sesedají s koní.
Jeden z nich si mě všiml a cosi zavolal. Vzápětí se objevil onen rytíř, který má být podle bratra zahradníka Hugo de Payns, a tázavě na mne pohlédl.
„Promiň, vzácný pane, ale přece jen jsem si tvou žádost rozmyslela a rozhodla jsem se, že tě vyslechnu. Pokud tedy víš o nějakém místě, kde bychom si mohli nerušeně popovídat…“
Pochopitelně jsem neustále ve střehu, vršek kombinézy majíc shozen do pasu a kolem sebe neproniknutelné silové pole.
„Byl jsem přítomen vaší audienci u Jeho Veličenstva, tedy vím, že teď přebýváte v jednom z jeho paláců. Tam je ovšem příliš rušno… Před tím jste však pobývaly v podzemí budovy Konventu, je to tak?“
„Zajisté, vzácný pane.“
Zamlčela jsem přitom skutečnost, že ona podzemní kobka je i nadále naším hlavním stanem, předpokládajíc, že by bylo předčasné prozrazovat tak závažnou skutečnost cizímu člověku, s nímž jsem se zatím blíže neseznámila a nemohu tedy předvídat jeho záměry.
„V tom případě není nic jednoduššího, než abychom se v noci sešli tam,“ navrhuje rytíř. „Do zahrad se lze snadno dostat, protože plot je na mnoha místech porušen. Převléknu se za mnicha, abych nebudil pozornost, a po setmění dorazím.“
Přitakala jsem na souhlas a vydala jsem se zpět za svými přáteli. Ti už mě netrpělivě očekávali. Cestou zpět jsem totiž už neběžela, tak mi návrat trval asi třikrát déle.
„Předpokládám, že víte všechno,“ zeptala jsem se místo přivítání – konec konců, byli jsme rozděleni jen necelou půlhodinku.
„Jistě, jistě. Jen tady bratr zahradník je trochu zmaten tím telefonem,“ směje se Lenka.
„Sestry… Skutečně i toto zařízení funguje na základě přírodních zákonů a nejedná se o zázrak?“ ptá se přítel ještě jednou v mé přítomnosti.
„Opravdu je to běžný technický prostředek a funguje na základě přírodních zákonů, bratře,“ ujišťuji ho i já, i když už stejnou odpověď slyšel od Lenky.
„Dobře, tak už o tom nemluvme,“ končí Lenka diskusi o telefonu. „Teď se musíme domluvit, jak budeme postupovat večer.“
„To je jednoduché,“ navrhuji, „vy dva se usadíte v naší cele a já přijmu ‚svého‘ hosta v cele bratra zahradníka. Nerada bych, aby se měl možnost ihned seznámit s tamním zařízením. Telefon pochopitelně necháme opět zapnutý. Vy si ovšem vypnete mikrofon – nebylo by dobré, aby on věděl, že se nedohadujeme jen mezi čtyřma očima. Až budeme vědět, oč mu jde a proč to chce držet v tajnosti i před vámi, tak se rozhodneme, co bude dál.“
Můj nápad byl jednomyslně schválen jak Lenkou, tak i bratrem zahradníkem. Nakoupili jsme potraviny nejen pro potřeby bratra zahradníka, ale i pro pohoštění vzácné návštěvy, která nás večer čeká, a vyrazili zpět, abychom byli v podzemí budovy Konventu ještě před západem Slunce a stihli se na ni připravit.
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah