Gwen se probudila z divokého snu, ačkoliv se tuto noc kupodivu nestalo nic, co by ho mohlo podnítit. Po nedávném neblahém dobrodružství s Lukášem Malinou jí nechali její věznitelé dostatečný čas na odpočinek.
„Andy, ty už nespíš?“ zeptala se celkem zbytečně, protože její parťák už dokonce vstal z lůžka, posadil se ke stolu a teď napjatě sleduje dění ve vedlejší cele – zrcadlová stěna je opět zprůhledněna a on má možnost pozorovat, jak Lukáš pořádá běhy na krátké vzdálenosti mezi stolem a hygienickým zařízením.
„Pojď se podívat, Gwen, to je psina!“ vyzval Andy dívku místo odpovědi na její otázku.
„Co je na tom za psinu? Pije projímadlo, no… Doufám, že mě nebo tebe to taky nečeká…“
„Zdá se, že ne, Gwen, protože náš stoleček ‚Prostři se‘ čeká i na tebe.“
Gwen se tedy pohodlně usadila ke stolu vedle Andyho, společně si objednali bohatou snídani a sledují počínání chlápka ve vedlejší cele.
„Moc by mě zajímalo, co on je vlastně zač… Česká republika… znáš to vůbec, Andy? A co to vlastně míchal do té své angličtiny?“
„No… měl jsem možnost ho poslouchat, když vás ty obludy daly dohromady,“ poznamenává Andy, „a některým jeho výrazům jsem vůbec nerozuměl, přestože umím španělsky a francouzsky… Ani jeden z těch dvou jazyků to nebyl. Vůbec nemám představu, v které části Evropy to je a jak se tam mluví… Německy? Rusky? Nebo ještě jinak…“
„Hmm, tak ani němčina to nebyla. Tu zase umím já,“ mudruje Gwen.
„Myslím, že nám není žádná z těch řečí asi nic platná,“ chlácholí Andy rozmrzelou dívku. „S ním se zřejmě domluvíme anglicky – a oni s námi vůbec nemluví – takže buď nerozumějí, nebo dělají, že nerozumějí.“
Dojedli snídani a Andy se postavil těsně ke zprůhledněné zrcadlové stěně. Chvíli soustředěně hledí na Lukáše pobíhajícího mezi stolem a toaletou. V momentě, kdy se mu zdálo, že se dívá jeho směrem, na něj zamával rukou naznačuje mu, aby se přiblížil. Lukáš však nereaguje. V očích má zamyšlený výraz, různě se uklání a prohýbá, jako kdyby pózoval před zrcadlem.
„Mám takový dojem, že on nás nevidí,“ uvažuje Andy nahlas. „Zřejmě se to zrcadlo dá zprůhlednit i jednostranně.“
„Úděsné…“ hrozí se Gwen. „Už se raději nikdy nebudu prohlížet v zrcadle. Co kdyby ho náhodou zprůhlednili v opačném směru a my bychom o tom nevěděli?“
„Myslím, že teď už je to jedno,“ míní Andy s povzdechem, „on už tě má důkladněji prohlédnutou, než já – a ty jeho konec konců taky.“
„Cyniku!“
Roztrpčená dívka se vrhla na lůžko a otočila se obličejem ke stěně.
- × - × - × -
„Pane kapitáne,“ hlásí seržant znepokojivým tónem, „naše lovecké výpravy jsou čím dál tím bezúspěšnější. Za hranice toho proklatého pole se nemůžeme dostat – ale ani sem, do okruhu, kde jsme drženi, se nedostane žádné zvíře ani pták ani nic, co by stálo za výstřel. Asi nám nezbývá než…“
„Víte co, seržante?“
„Ne, pane kapitáne.“
„Tak já vám řeknu co: DRŽTE HUBU!“
„Ale, no tak, Berte… Proč jsi zase na něj tak zostra vyjel?“ vyptává se měkkým hlasem polní kurát, když se seržant vzdálil.
„Protože vím, co by panstvo chtělo: Proviant od tam těch…“ mávl kapitán vztekle rukou směrem k mesetě. „Jenže to já nepřipustím. Připadám si tu jako bezmocné zvíře v kleci, které je dnem i nocí pozorováno svými vězniteli. Je mi silně proti mysli žebrat u nich o kus žvance! Chápeš to, Harry?“
„Sice to chápu, ale zanedlouho nám stejně nic jiného nezbude,“ namítá kněz.
„No, to je od tebe hezká duchovní útěcha… Tak se tam s pomocí Boží zase v noci vydáme…“
- × - × - × -
„Budeme mít v noci návštěvu,“ hlásí inženýr Verdelet zprávu od technika z dispečinku Baalu Segulovi, „kapitán s knězem se domlouvají, že se sem zase vypraví. Důvod: Už nemají co lovit…“
„Výborně! Skvěle! Ale do večera času dost. Teď tu máme zajímavý problém – náš páreček se nějak rozkmotřil. Samička trucuje, leží na lůžku a tupě zírá do stěny…“
„Zírá, zírá,“ poznamenává doktor Azizill, „ale stejně nic nevyzírá. Snad až zítra – to se pustíme do toho podivína. Uděláme mu důkladné vyšetření, abychom ho mohli zbavit té ohavné jizvy, trochu ho ‚omladíme‘, pak mu vymažeme paměť a naprogramujeme si ho po svém, abychom ho mohli bez obav pustit mezi tu smečku venku.“
„Jistě, jistě,“ souhlasí Baal Segul, „ovšem ještě před tím z něj vytěžíme co nejvíce biologického materiálu. Od samičky už máme čtyři vajíčka, pustíme se do výroby embryí. Jen tak mimochodem, doktore, udělejte s Nihasou důkladné rozbory a matematický model, abychom určili, kterým z obou samců necháme naši samičku zapustit. Musíme zase začít studovat průběh březosti a…“
„Šéfe!“ ozvala se rozhořčeně lingvistka Proseprina.
„Neskákej mi do řeči!“
„Budu ti skákat do řeči, protože se mi nelíbí…“
„Co se ti zase nelíbí? Pořád máš nějaké nemístné připomínky!“
„Já jen, že byli stvořeni k obrazu našemu. Proto bych si vyprošovala, abyste o nich s doktorem a Nihasou mluvili jako o…“
„Jsou to tvorové nižšího řádu, tak kuš! Zdá se mi, že tě co nejdříve budeme muset izolovat jako toho měkkýše Zemilla, než vyvedeš nějakou nepředloženost!“
Baal Segul se opovržlivě otočil k lingvistce zády a znovu oslovil doktora Azizilla: „Jak postupuje úprava těch dvou tam…“
Nu vzhledem k tomu, že máme i xenofarmaka, jde to rychle. Během následujících deseti až dvanácti dní jim vypadají ty kovové výplně ze zubů a naroste jim tam jejich vlastní tkáň. Tím budou zbaveni všeho kovového a budeme moci zahájit testy jejich duševních schopností pomocí zvlášť upraveného komunikátoru. Verdelet už na tom pracuje. Dnes v noci samičce napumpujeme do dělohy novou dávku laktogenního séra, aby zase produkovala mléko. Po poslední menstruaci jsem to hned neudělal, aby mohla posloužit jako hračka tomu druhému samci.“
„Chyba, Azizille! Rád bych znal jeho reakci, kdyby zjistil, že…“
„Ještě není důkladně vyšetřen a nevíme, co by s ním udělalo, kdyby se napil,“ oponuje Azizill. „Ale až ho na to autofarmaticky připravíme, což by se mohlo po důkladném vyšetření podařit během pár dní, tak mu ji samozřejmě nabídneme znovu… To by mohla být tak uprostřed cyklu, kdy laktace propuká v plné síle.“
„Nezbývá mi, než souhlasit, doktore. Ovšem teď je nejvyšší čas, abych se znovu spojil s Terry, proto mě omluvte. O dění v chovné stanici mě budete stručně informovat večer před setkáním s těmi tam venku. A abych nezapomněl: Zítra budete postupovat opět rituálně. To mimo jiné znamená, že těm dvěma zprůhledníme stěnu, aby viděli do vyšetřovny. Nihhy, domluv se s Verdeletem, ať to zařídí.“
- × - × - × -
„Vítám Vás, můj pane,“ spustila Theresa tichým hlasem do mikrofonu, spustivši program kamuflující žurnál, „už jsem se obávala, že…“
„Klid, klid. O mě se bát nemusíš. Raději podej hlášení, jak plníš zadané úkoly!“ odbyl ji pohrdavým tónem Baal Segul.
Zarazila se.
„Já čekám…!“
Theresa ještě chvíli váhá s odpovědí. Uvažuje, zda je vhodné, aby se sama zeptala Baala Segula na plnění podmínek z jeho strany – totiž že jí a oběma důstojníkům nedávno propuštěným po Jošuově amnestii umožní bezpečný návrat do vlasti a ochrání je před případnými následky. Osud nadporučíka Briana totiž Theresu straší i po osmnácti letech jako zlý sen.
„Celou zdravotní dokumentaci těch dvou jsem vám přece už poslala, můj pane!“
„To je sice pravda,“ uznal Baal Segul podrážděně, „ale sama víš, že to není všechno. Vidím ti na očích, že se mě chceš opět zeptat, jak to vypadá s tvým návratem domů – tedy nejen s tvým. Uvědom si však, že nejprve MUSÍŠ splnit i zbývající část úkolu, protože po tvém odchodu ze základny s ní ztratím spojení!!“
Theresa si uvědomila další nevýhodu, kterou oproti svému poručníkovi má: Ona musí mít zapnutou i kameru, takže Baal Segul ji vidí, kdežto jeho podoba jí zůstává skryta.
„Rozumím, můj pane. Jenže tato část úkolu se mi zdá téměř nesplnitelná, protože ona osoba, o kterou máte – nevím proč – tak nesmírný zájem…“
„Taky bych ti neradil, abys po příčině mého zájmu pátrala!“ přerušil Theresu Baal Segul nakvašeně.
„Promiňte mi, můj pane…“
„Omluvy si nechej od cesty a spusť! V čem spočívá obtížnost toho úkolu?“
„Ona osoba… Nu, zdržuje se na antarktické stanici, kam já se asi těžko dostanu…“
„To už je tvoje věc,“ osopil se na ni Baal Segul neomaleně. „Dokud ona osoba nebude na naší základně – adresu teleportu znáš – tak já tobě ani tvým kumpánům neumožním návrat. Je ti to jasné?“
„Ano, pane…“
„Dobrá. Toto je poslední relace. Další smíš zahájit až pro případ přímého plnění úkolu. Uvědom si, že čím častěji spolu komunikujeme, tím větší riziko prozrazení hrozí. KONEC!!“
Baal Segul přerušil spojení, aniž by nechal Theresu reagovat.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 25. října
„Kdy chcete odcestovat, sluníčko?“
„No… uvidíme, maminko,“ zamýšlí se Míšenka, „ kursy sebeobrany už máme za sebou, ale devětadvacátého ještě čekám menstruaci, tak jsme se s Paulim domluvili, že tady zůstanu ještě přes ní. Pak už si nenechám dát laktogenní sérum a takového třetího nebo čtvrtého vyrazíme. Nejprve se necháme teleportovat na Tahiti za Oberejou – ta už se nemůže dočkat, zrovna včera jsme se s ní domlouvali. Pak bychom si chtěli vyzkoušet plavbu lodí přes oceán do Austrálie. Ale neboj, maminko, budeme se často ozývat.“
Během hovoru se procházíme po břehu jezera a nabíjíme se. Zvlášť Míšenka to potřebuje, protože dnes dopoledne absolvovala závěrečná cvičení a vydala se skoro ze vší energie.
„Jenom jsem se tě chtěla zeptat, mami, nevíš, co Magda poradila Paulimu, aby mi dělal?“
„Co – aby ti dělal? Vůbec nevím, o čem je řeč,“ pohlížím udiveně na Míšenku.
„Víš, my si s Paulim píšeme takový společný cestovní deníček – tedy… teď ho dost zanedbáváme, ale až vyrazíme na cestu, tak zase začneme. Nu, a když jsme byly s Májou spolu na CPLEN, ona mi vyprávěla, že Martinovi, který studuje medicínu, často dělá figurantku… Já jsem pak do něj zapsala, že to by mě taky bavilo, jenže Pauli chce studovat geologii. On se s tím svěřil Magdě, a ta mu cosi poradila, co on do toho deníčku už nezapsal. Několikrát jsem se pokoušela přivést na to hovor, jenže on v tomto směru mlčí jako hrob. Dokonce jednou mě přímo odbyl v tom smyslu, že to bude pro mne velké překvapení, ale… no… přece jen…“
„Přece jen jsi taková zvědavá Eva, viď, sluníčko?“
„No, právě…“
„Tak se trochu zchlaď, ať tě ta zvědavost přejde…“ poznamenala jsem žertem, postrčivši ji mírně do strany. Jelikož jde po samém kraji břehu, manévr se mi dokonale podařil a Míšenka sebou znenadání plácla do vody.
„No počkej, až tě chytnu…“ hrozí mi kuckajíc se smíchy.
„Prosím, máš možnost…“ zavolala jsem na ni rozverně, skočivši sama do vody.
Vyrazila za mnou mocnými tempy a v několika vteřinách mě dostihla. „Já ti dám – shazovat mě bez upozornění do vody… Víš, jak jsem se lekla?“
„Nevím… Jak? Předveď mi to…“
Znovu se rozesmála a zbytek cesty k hlavní budově základny plaveme spolu vedle sebe. Vystoupily jsme na břeh a vyrazily k hlavnímu vchodu. Asi za půl hodiny se má konat další porada, kterou nechal svolat Erigyos. Zřejmě cosi důležitého objevil – ať už ohledně záhadného zmizení Lucky a Lenky, nebo Lukáše Maliny. Možná obojí… Vtom se ode dveří hlavního vchodu odlepila čísi postava a vyráží proti nám. Zaregistrovala jsem to jen podvědomě, neboť jsme stále zabrány do rozhovoru. Míšenka si ji všimla jako první.
„Mami… To je ta… nemohu si vzpomenout na jméno…“
„Theresa.“
„Aha. Theresa… Taková divná existence… Nikdy se mi nepodařilo se s ní skamarádit…“
Nutno přiznat, že Míšenka je ve společnosti velice oblíbená a nedělá jí problém spřátelit se během pár dní se spoustou lidí, i když je třeba vidí prvně v životě.
„Z toho si nic nedělej, sluníčko, já ti to při vhodné příležitosti vysvětlím…“
Theresa je rovněž nahá jako my – zřejmě má v úmyslu se jít také vykoupat do jezera. Snažím se jí vyhnout, ona však jde záměrně tak, aby nás musela potkat. Když se k nám dostala na doslech, zmlkly jsme a čekáme, co se bude dít. Osloví nás? Neosloví? Rozhodně nejde jen náhodou kolem. Ani nemám chuť se s ní vybavovat. Nevím proč, ale cítím k ní instinktivní odpor. Zřejmě je to proto, že podvědomě cítím, že ona moc dobře ví o manipulacích se žurnálem – s největší pravděpodobností je sama jejich strůjcem, ale zatím jsme ji nepřistihly při činu a nemůžeme jí to přímo dokázat.
Oslovila nás sama:
„Promiňte, mohla bych se vás na něco zeptat?“
„Nu, zkuste to, třeba se vám to i povede,“ odpověděla jí Míša, snažíc se navodit uvolněnou atmosféru pomocí jednoho ze svých – jak říkává Pauli – ‚nacvičených‘ konverzačních obratů.
Theresa se obrátila rovnou ke mně, Míšenku ostentativně ignorujíc: „Vy jste kdysi zkoušela možnosti bioenergetické senzitivity přímo venku na antarktickém ledovci, že?“
„To je pravda, jednou jsem byla s Lenkou venku nahá – tenkrát mě dostala pohledem na Jižní kříž v zenitu… ale… copak, že se o to najednou zajímáte?“
„Tak nějak o tom už delší dobu uvažuji… Docela by mě lákalo si to taky vyzkoušet…“
„Nepovídejte! Zase chcete napsat nějaký praštěný článek do Washington Post o tom, jak vesmírní vetřelci tentokrát vyhnali v Evině rouše přímo vás samotnou na antarktický ledovec do padesátistupňového mrazu?“
„To jste zrovna nemusela…“ vydechla vyčítavě, „byla jsem za to potrestána, trest jsem si odpykala… Myslím, že není na místě, abyste mi to znovu připomínala…“
Jen se nedělej, ty vlku v rouše beránčím, pomyslela jsem si, stejně ty čachry se žurnálem a to mizení lidí máš na svědomí ty!
„Co myslíte… Mohla bych se o to taky pokusit?“ spustila po chvíli, kdy jsem zjevně nereagovala na její ukřivděnou poznámku.
„Ale… pro mě za mě … co vám v tom brání? Přehoďte své služby a nechejte se teleportovat na CPLEN. Když vás to baví…“
„A… co myslíte… Nebudou mi s tou teleportací dělat problémy?“
Zírám na ni jako na zjevení. „Problémy? Proč? Domníváte se, že tady převzali metody administrativy Spojených států, či co? Tady se v jeden moment rozhodnete k cestě – a můžete ji uskutečnit třeba okamžitě. Jste tady už 18 let a děláte, jako byste přišla včera!“
„Nu, já jsem myslela… Vy jste s nimi zadobře… tak že požíváte nějaká privilegia, která se na mne nevztahují. Dostala jste i jejich vyznamenání…“
„No a co má být? Pokud nejste v trestu nebo v zajetí – což momentálně nejste –“ tuto část věty jsem mimoděk zdůraznila, „můžete si cestovat, kdy chcete a kam vám libo.“
Po mých slovech se Theresa rozloučila zamrmláním jakéhosi pozdravu a pokračuje dál cestou k jezeru.
Vešly jsme s Míšenkou do velkého sálu Informačního centra pět minut před začátkem avízované porady, ale všude pusto a prázdno. Jen u jednoho komunikátoru sedí poručík Brandon a cosi huhlá do mikrofonu. Jelikož se jedná rovněž o člověka, kterému se raději vyhýbám – podobně jako Therese nebo majoru Sirkovi – naprosto si ho nevšímám. Zato Míšenka přistoupila téměř k němu a se zaujetím ho sleduje. Zřejmě je natolik zabrán do svého počínání, že její přítomnost vůbec nevzal na vědomí.
Asi po dvou minutách do sálu vešla Myra.
„Ach, tady jste. Už se čeká jen na vás…“
„Ale vždyť tu má být přece porada…“
„Tady ne, Nikolko. Pojďte se mnou. … Míšenko!“ No tak, sluníčko…“
Teprve teď se Míša vzpamatovala a pohlédla na Myru.
„Nu, pojď se mnou…“
Vyrazily jsme spěšně za doktorkou, která nás přivedla do pracovny vedoucího SSE, inženýra Hefaista.
„Porada je tajná,“ oznámila nám zavřevši dveře, „a jen pro vybrané lidi.“
Skutečně! V Hefaistově pracovně je kromě něho jen Myra, Pauli, já, Míšenka, Sličné Akvabely a Tony.
„Přátelé, posaďte se, udělejte si pohodlí,“ spustil Hefaistos, „hned začneme, jen co dorazí Erigyos… Á, už je tady!“
Dveře se otevřely a v nich se objevil vedoucí technik stanice. Letmo se s námi pozdravil, přistoupil ke komunikátoru a bez dlouhých úvodů spustil:
„Přátelé, podařilo se mi vypátrat jednu velice důležitou skutečnost – dění na SSE je někým ovlivňováno zvenčí. Tady to,“ Erigyos zobrazil na monitoru několik řádek podivného kódu, „je program ovlivňující obsah žurnálu v době, kdy drží službu Theresa Rayenová. Jelikož pochybuji o tom, že by ona byla schopna zabudovat tuto vsuvku do jádra systému komunikátoru – a naučit se programovat kvůli tomu ještě v archaickém jazyce L2, který byl opuštěn už před dvanácti až třinácti stoletími … i když tedy z důvodů kompatibility je jeho kód udržován stále funkční, musel ten prográmek přijít odněkud zvenčí. Nejprve jsem se domníval, že byl nějakým podvrhem zařazen do jejího přihlašovacího profilu, ale ten jsem shledal bez závad. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že se tento záškodnický program vyvolává vždycky, když se ona přihlásí. Ale není tomu tak. Program začne fungovat až po nějaké kratší či delší době po jejím přihlášení. Nepodařilo se mi však zjistit, na čem jeho aktivace a pak následné znefunkčnění záleží. Jediné pozitivum je, že program nemá charakter viru – nepřidává se k žádnému standardnímu programu ani se nerozmnožuje.“
„Ledaže by ho vyvolala ona sama záměrně,“ poznamenala Míšenka.
„To se mi nezdá,“ oponuje Erigyos.
„Proč ne?“
„Protože by o něm musela napřed vědět, jenže – odkud?“
„Je tu až příliš podezřelých okolností,“ vstupuje do diskuse Tony. „Uvážím-li, že Theresa až donedávna sloužila na dispečinku spíše z nudy než ze zájmu o práci, a pak najednou si začala služby iniciativně zajišťovat sama, a přidám-li k tomu skutečnost, že k této práci přitáhla i ty dva amnestované lumpy – Brandona a Sirka – kteří se ještě nedávno jen tak bezcílně poflakovali po stanici…“
„Ten Brandon!!“
„Co je s Brandonem?“ pohlédl Hefaistos udiveně na Míšenku, která svým náhlým zvoláním přetrhla proud Tonyho myšlenek.
„Brandon chystá něco nekalého!“ oznámila Míšenka vzrušeně. „V tu chvíli, když jsme omylem čekaly s maminkou ve velkém sále Informačního centra, on byl zabrán do čehosi u jednoho vedlejšího komunikátoru, aniž by postřehl náš příchod. Já jsem se nějakým řízením osudu dostala do jeho blízkosti a vyslechla jsem část rozhovoru, který vedl v angličtině s nějakým Paddym – jestli jsem to jméno náhodou nepřeslechla. Vykládal mu cosi o připravovaném odchodu, že ‚už čekají každým dnem pokyny od Mistra, ten že však požaduje dokončení skoro nesplnitelného úkolu…‘. Dál už jsem to nedoposlechla, protože pro nás přišla Myra.“
„Jak mohl vést hovor v angličtině?“ poznamenává udiveně Tony, „ta je přece zahrnuta do etherického tlumočení, to by snad…“
„Mohl ho sám záměrně vypnout a my jsme to ani nemusely postřehnout,“ přerušila jsem ho netrpělivě, „protože se s Myrou bavíme rovnou v esperantu a to tlumočení je už konec konců nadbytečný luxus.“
„Paddy, Paddy…“ to bude asi krycí jméno,“ uvažuje mezitím nahlas Hefaistos.
„Nebo…!“
„Nebo… kdo?“ pohlédl udiveně na Erigya.
„Paddy O’Connor!“
„To je kdo?“
„To je šéf sekce CIA pro Dirty operations – nástupce Černého Ptáka,“ vysvětluje Erigyos udivenému inženýrovi.
„Aha! Ale to by znamenalo… Šéfe, jdu se podívat, co tam s tím tlumočením vyváděl…“
Erigyos vyletěl z Hefaistovy pracovny jako namydlený blesk a zamířil ke dveřím nejbližšího výtahu.
„Nu, když už jsme se dostali až sem,“ vzala jsem si slovo, „ ještě bych chtěla upozornit, že Theresa nás zastavila venku před budovou a vyptávala se, zda by bylo možné, aby se nechala teleportovat na CPLEN a vyzkoušet si pobyt na ledovci bez šatů… Tedy – koukala jsem jako blázen, protože když to udělala Lenka, tak toho přece zneužila k pomlouvačné kampani.“
„Ano, vzpomínám si,“ pronesl Hefaistos temným hlasem, „jenže my máme k dispozici jen snůšku různých podezření – ale důkazy žádné… S tím se dá těžko pracovat, nechceme-li porušit Etický kodex – jako že nechceme, protože to by byl neodpustitelný prohřešek.“
„ZAPOMNĔL!“
„Kdo? Co zapomněl?“
„Zase zapnout to etherické tlumočení,“ chrlí na nás Erigyos vrátiv se v neuvěřitelně krátké době z Informačního centra, „a vypnul ho prokazatelně on, Brandon, protože to vyplývá z volby osobního kódu, pod kterým to bylo provedeno!“
„Výborně! Tak se to začíná rýsovat… Jen ještě musíme zjistit, jakým způsobem se s Paddym O’Connorem spojuje. Víš co, Erigye? Další pokračování této porady už je asi zbytečné. Vše, co mělo být řečeno, řečeno bylo. Teď si vezmi za úkol důkladné prozkoumání komunikátoru, kterého Brandon použil, abychom si mohli udělat představu o jeho činnosti a mohli posoudit míru její nebezpečnosti.“
„S radostí, šéfe!“
Pak se obrátil k Míšence: „Sluníčko, že mi ukážeš, kde ten lump prováděl své čachry?“
„Ale zajisté…“ a vyšli společně z Hefaistovy pracovny.
„Ještě okamžik,“ zarazila jsem odchod zbývajících zúčastněných, „co s tou Theresou? Teleportovat či neteleportovat do té Antarktidy?“
„Samozřejmě teleportovat,“ rozhodl Hefaistos po kratičkém zaváhání, „ovšem budu ihned informovat Gabriela a požádám ho, aby jí věnovali trochu více pozornosti. Seznámím ho s dosavadními podezřeními… No, a uvidíme, jaký je pravý důvod jejího náhlého rozhodnutí.“
- × - × - × -
„Poslyšte, doktore, „jací oni doopravdy jsou?“
Zemill udiveně pohlédl na Proseprinu, ale mlčí.
„Vy se nechcete se mnou bavit?“
„Nemám důvod, vážená! Napřed mě internujete do izolační cely a pak…“
„Promiňte, doktore, ale moje rozhodnutí to není. Seggi ani neví, že jsem se k vám dostala – a ani se to nesmí dozvědět, protože pak by mě stihl váš osud. Pochopte, mně taky jsou některé jeho názory ‚proti srsti‘ – jak se tady říká… Jenže on je šéf a…“
„Dovolte, slečno, Baal Segul není žádný šéf – je to vychytralý despota. To je značný rozdíl, víte?“
„Jistě že to vím. Jenže po tom, co se s námi stalo, nemůžeme stanici jen tak mir nichts, dir nichts opustit…“
„Jo, to jsem pochopil, sotva jsem vás uviděl, že vám nezbývá, než abyste se aklimatizovali několik let – ale co to má společného s…“
„Hodně, doktore! Já jsem tady totiž v opozici samojediná… Seggi, Azizill, Nihhy a další se ke zdejším představitelům inteligence chovají poněkud… no hrají si na bohy a řídí jejich osudy, jako kdyby to byly nějaké stroje nebo… nevím!“
„Taky jsem si to představoval jinak… Když mě sem Azizill verboval – snad tento výraz vystihuje pravý způsob jeho počínání, vůbec jsem netušil, že tady vládnou tak příšerné poměry. Držel jsem svůj odchod před ostatními členy naší skupiny v tajnosti, protože on mě přesvědčoval, že jsem členem jeho rodiny a že bych měl… Ale, škoda slov! Nakonec se ukazuje, že to všechno byly smyšlenky a že pravý důvod spočívá v něčem úplně jiném. Víte, slečno, já jsem byl jeden čas šéfem Experimentačního oddělení – tedy abyste si nemyslela nic špatného – když byl někdo odsouzen k trestu experimentace – a jako že se pár výtečníků našlo – tak jsme jen museli předstírat, že na něm děláme pokusy. Ve skutečnosti to ale nešlo, protože Jošua vyhlásil platnost Etického kodexu i pro pozemšťany – a bylo vymalováno…“
„Tak to by bylo skvělé, kdyby to Seggi přijal – ale on v nich vidí živočichy nižšího řádu. Já naopak bych měla zájem seznámit se s jejich způsobem života, s jejich kulturou, chápete, doktore? To je můj obor, já jsem specializovaná lingvistka.
Jediná věc, kterou jsem zatím byla schopna rozpoznat je, že oni tady mají několik stovek snad jazyků, navzájem si velmi podobných, ale jeden s druhým se nedokáží domluvit, ledaže se někdo naučí další řeč…“
„To máte těžké, slečno… Technický ředitel naší skupiny to vyřešil přes zavedení etherického tlumočení, což funguje docela obstojně. Ale vy stejně máte zatím co do činění jen s Američany, takže byste si měli vystačit s angličtinou…“
„Právě, že teď jsme do chovné stanice… pardon, že mluvím jako oni … jednoho samečka … pardon…“
„Tedy jednoho muže, ano?“
„… ano, jednoho muže, který mluví jinak a angličtina je pro něj ‚cizí jazyk‘ – i když jí používá docela snadno…“
„Odkud je?“
„Říkal něco … z Moravy, Česká republika.. nemýlím-li se…“
„Podívejme se. Odtamtud máme řadu spolupracujících děvčat. Dokonce jsem tam i sám byl. Jak se k vám dostal?“
„Seggi zajistil jeho únos přes nějakou Theresu… Ale vždyť vy víte, kdo to je, doktore! To je ten, kterého jste se zdráhal vyšetřit a požadoval jste, aby to udělala nějaká doktorka, že?“
„Tak takhle, to je on! Z Moravy! Ani si nevzpomínám, zda o tom padla přede mnou řeč…“
„To už je jedno. Chtěla jsem se s vámi jen podělit o své dojmy… I když… pořád se zpovídám já vám – a to, co jsem se chtěla dozvědět od vás…“
„Aha, jací jsou… různí, slečno. Najdete mezi nimi lumpy a padouchy stejně jako velice milé a srdečné exempláře, se kterými je radost spolupracovat. Jednu takovou zkušenost, která se mi vryla hluboce do paměti, bych vám i popsal…
Jednalo se tenkrát o řízený incest. Potřebovali jsme, aby se narodila naprosto zdravá nezdegenerovaná holčička. Já jsem navrhl selekci spermií a umělou inseminaci… To ovšem vyvolalo takový odpor toho páru, že raději uprchl ze stanice.“
„Dostihli jste je a byli potrestáni?“
„Potrestán jsem byl já! Jošua mě zbavil funkce… Ale tehdy jsem taky pochopil, že oni dokáží žít bohatým citovým životem a že není radno jim do něj neuváženě zasahovat.“
„Díky doktore. Doufám, že se mi podaří zase si s vámi popovídat…“
„To já bych taky rád. A ještě raději bych odsud vypadl…“
„Budu přemýšlet, jak to zařídit. Zatím se mějte. Nerada bych tu byla někým přistižena…“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah