„Dovolte, Veličenstvo,“ spustil Arnoul Malcouronne de Chocques, toho času jeruzalémský patriarcha, „abych vás upozornil na skutečnost, že ty dvě záhadné bytosti říkající si ‚sestra Lenka‘ a ‚sestra Lucie‘, o kterých už jsem se Vašemu Veličenstvu nedávno zmínil, že pobývají v jedné cele v podzemí budovy Konventu kapituly Svatého hrobu…“
„Mám takový dojem, Eminence, že vy a vaši lidé jste tou dvojicí přímo posedlí! Pokud mám možnost slyšet o nich od jiných, tak zatím samy žádný konflikt nevyvolaly. Naposledy týden před mou korunovací…“
„Právě! Týden před Vaší korunovací, Veličenstvo! Dovolily si osvobodit jednoho kacíře, který se s nimi spolčil – a navíc ho teď drží pod svou ochranou. Půjde-li to takhle dál, Veličenstvo, tak za chvíli ony ovládnou Svaté Město a Vás svrhnou!“
„Já ale vím ze zdroje, který považuji za důvěryhodný, Eminence, že ony se tak zachovaly právem. Tomu… jak vy říkáte… ‚kacíři‘ nikdo neprokázal žádný z činů, ze kterých byl obviněn. Za to vám bylo prokázáno, že jste chtěli úmyslně dosáhnout jeho obvinění, ‚usvědčení‘ a následného potrestání podvrženou výpovědí oněch dvou bytostí – a přitom jste postupovali jako malé děti! Ani jste se neobtěžovali ověřit si, zda ty dvě umějí číst a psát…“
„Předpokládali jsme, Veličenstvo, že ženské…“
„Bez ohledu na to, co jste předpokládali – ony byly v právu a trest, který udělily ‚předsedovi‘ vašeho ‚soudu‘ – jeden den žaláře - byl až příliš mírný – vlastně žádný. Považte, Eminence, že kdybych případ soudil já, skončil by ten lump s vyříznutým jazykem – minimálně!“
„Tedy, Veličenstvo…“
„Má štěstí, že v té době jsem ještě nebyl korunován,“ přerušil Balduin II. patriarchu uprostřed věty. „A dále: Víte vy vůbec, nebo zaregistroval jste, že ty dvě zařídily ochranu sušárny ovoce před bouří? A že se to bohatě vyplatilo, protože – to zase vím ze spolehlivého zdroje – předevčírem po těch šípech sjely do země dva blesky, aniž by budovu sebeméně poškodily?“
„Další důkaz, že ty dvě jsou ve spojení s ďáblem, Veličenstvo! Když jejich čáry dokázaly zkrotit Božího posla, a hned dvakrát…“
„Ve spojení s ďáblem? A Božího posla?! Poslyšte, Eminence, vy tedy míníte, že spřeženec ďábla dokáže účinně mařit Boží dílo?!“
Ukazuje se, že Balduin II. nemíní dovolit nechat sebou orat tak, jako to patriarcha – muž sice vzdělaný, ale arogantní a značně neoblíbený, prováděl s jeho předchůdcem. Arnoul ve zmatku vstal a bez rozloučení opustil svého společníka, ani nedopiv číši vína, kterou ho byl nový král počastoval.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – středa 17. dubna 1118
(Lenčin zápis)
V pondělí po korunovaci se nám zase počasí pěkně předvedlo. Bouře vypukla znenadání – podobně jako ta minulá, když shořela jedna sušárna – součást hospodářských budov Konventu – a vznikla tak citelná škoda. V pondělí by byla shořela i druhá sušárny, nebýt Lucčina nápadu s hromosvodem – a nebyly jsme samy, kdo si této skutečnosti všiml. Vedle bratra zahradníka to byl i velitel citadely, kterého jsme si dovolily pozvat na přátelskou návštěvu, jako oplátku za oběd, který nám vystrojil v den, kdy jsme k němu přivedly zbědovaného bratra zahradníka. Sice jsme nemohly vystrojit žádnou bohatou hostinu, ale uctily jsme ho aspoň kávou, jíž máme kdoví proč značnou zásobu. Návštěva sice trvala krátce, ale její význam – jak se dnes ukázalo, překročil veškerá naše očekávání.
Velitel citadely se totiž nechal vidět i dnes – a jeho sdělení bylo přímo šokující:
„O vaši ochranu proti hromu se zajímá i Jeho Veličenstvo, Balduin toho jména II., z Boží vůle král jeruzalémský, sestry.“
Oslovuje nás ‚sestry‘, protože jsme se mu tak představily, ale sám oslovení ‚bratře‘ nesnáší. Bratr zahradník nám později vysvětlil, že pro vojáky se to nehodí.
„Jste zvány k němu na audienci zítra po ranní bohoslužbě.“
Korunovačního obřadu jsme se nakonec neúčastnily pro nevhodné oblečení, což mě osobně velice mrzelo. Mohly jsme si vstup do chrámu vymoci násilím, pravda. Ale bylo by krajně neetické rušit slavnostní ceremoniál způsobem, který je nám oběma ‚proti srsti‘. Ostatně – ani mně by se nelíbilo, kdyby na mou svatbu, promoci, či jiný slavnostní okamžik přišel někdo v nevhodném úboru – a proto jsme se s Luckou dohodly, že se slavnosti nezúčastníme. Nepochybuji, že náš nový přítel, bratr zahradník, by byl schopen nám vhodný oděv opatřit – ale vzhledem k předchozím událostem, kdy jsme byly nuceny samy ho vzít pod svou ochranu, neměl k takovému konání příležitost. Pozvání na zítřek jsem tedy pochopila spíše jako satisfakci za neúčast na korunovaci, než jako nějakou obyčejnou návštěvu – zvláště tedy, pozval-li ON nás.
„Ale zase nemáme vhodné oblečení, ve kterém bychom mohly být přijaty hlavou státu,“ uvažuje Lucka po odchodu velitele.
„To zase až tak nevadí,“ namítám. „Naše pracovní kombinézy stejně jsou jediným možným řešením, protože jsou uzpůsobeny k okamžitému shození – což je pořád ještě velice důležité. Nevíme, co nás zítra čeká, a jiným způsobem si obranu zajistit neumíme. Kdyby na nás připravili zase nějakou léčku…“
Lucka nakonec moje argumenty uznala – a tak jsme se daly do praní a čištění kombinéz, abychom si neudělaly před Jeho Veličenstvem ostudu. Dokonce i bratra zahradníka jsme přesvědčily, aby nám dal k vyčištění svou kutnu, protože jsme se rozhodly vzít ho s sebou. Bylo by nám nepříjemné vědět, že musí trčet někde zavřený, zatímco my budeme na tak vzácné návštěvě.
Tedy – on středověk na čistotu nijak zvlášť nedbá – jak už jsem nedávno Lucku upozornila na špínu, ve které si například mniši přímo libují. Jenže pro nás je hygiena jedním z kategorických imperativů běžného života, tak se ji snažíme nezanedbávat, i když podmínky, ve kterých jsme právě nuceny žít, nám nejsou v tomto směru právě příznivě nakloněny. Součástí zásob v trezoru jsou i prací a hygienické prostředky dostatečně účinné i ve studené vodě. Stačí tedy voda z fontány, kterou po použití proženeme chemickým i biologickým filtrem, abychom neznečišťovaly životní prostředí.
Na tomto místě je nutno poznamenat, že obyvatelé města si s hygienou a čistotou životního prostředí příliš hlavu nelámou. Byly jsme i svědky toho, jak kdosi vylil obsah nočníku z okna přímo na ulici (Pozn. autora: To se ve středověku opravdu dělo, to jsem si nevymyslel.) – ale my v žádném případě nemíníme klesnout na jejich úroveň.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – čtvrtek 18. dubna 1118
(Lucčin zápis)
Audience u Jeho Veličenstva byla opravdu velkolepá. Nevíme, kdo ani kdy krále přesvědčil o mírumilovnosti našich záměrů – bratr zahradník to být nemohl a velitel citadely se také dušoval, že on to nebyl. Faktem však zůstává, že jsme byli přijati – tedy já, Lenka i bratr zahradník, s okázalou pompou a poctami, jejichž význam mi však z velké části uniká.
Včera, když jsme osaměly, mně Lenka sdělila o tomto panovníkovi několik základních informací. Jedná se o vládce velice schopného a uznávaného, který povede Jeruzalém k rozkvětu až do své smrti roku 1131, a skvělého vojevůdce, který bude úspěšně čelit Turkům i dalším muslimským nájezdníkům.
Ale teď už k vlastní audienci: Vyslanec Jeho Veličenstva se k nám dostavil v doprovodu šesti zbrojnošů krátce po deváté hodině (Lenčiny hodinky jsem nařídila asi před týdnem podle poledního vrcholení Slunce. Větší přesnost pro ‚občanský‘ život není nutná, protože tyto časové údaje mají význam jen pro nás dvě…) a vyzval nás, abychom vyrazily. Bratra zahradníka vůbec nebral na vědomí. Upozornila jsem ho, že na audienci jdeme ve třech. Drahnou chvíli se sice zpěčoval, ale nakonec, pod hrozbou, že bez přítele nepůjdeme, naši podmínku přijal. To byl – jak se ukázalo – rozhodující argument, protože on dostal rozkaz, aby nás přivedl před krále, a neodvážil se ho nesplnit.
Naprosto jsem nepochopila, proč ten ozbrojený doprovod, když jsme nevyšli ani do města – královský palác je součást areálu, kde žijeme – jen jsme se tedy přesunuli do budovy v jeho nejjižnější části. Zřejmě je to součást ceremoniálu… Vzhledem k přítomnosti vojáků ve zbrani jsme ovšem s Lenkou zachovávaly ostražitost, připraveny shodit kombinézy při prvním náznaku jakéhokoliv útoku – ať už na nás nebo na našeho přítele.
Předtím, než začnu popisovat sled dalších událostí, musím poznamenat, že ze zařízení interiérů jsme toho zatím příliš neviděly. Naší celu, celu bratra zahradníka, ‚soudní síň‘ v Konventu, vězeňskou kobku v citadele, ‚kancelář‘ velitele citadely, lázeň a jídelnu tamtéž. Vše strohé, dalo by se říci ‚spartánské‘ – čistě účelové, vesměs i nevzhledné, nepohodlné, neútulné a povětšině i značně špinavé.
Tu najednou nás ‚čestná stráž‘ přivedla do audienční síně… Jaký rozdíl od toho, co jsme měly možnost vidět až doposud! Nádhera vskutku orientální dýchla na nás už z chodeb, kterými jsme procházeli. Obrazy v rámech vykládaných zlatem a drahými kameny, gobelíny zdobené perlami, sošky z mramoru i slonoviny a v neposlední řadě i perské koberce na podlaze hovoří nejen o bohatství Jeruzalémského království, ale i o vybraném vkusu těch, kteří byli výzdobou pověřeni. Jen ty slonovinové sošky, ač překrásné, mě nepříjemně zamrazily. V duchu se neodbytně vracím do naší doby – vytanula mi na mysli moje vlastní činnost ve prospěch ochrany ohrožených druhů, pro kterou jsem nenáviděna pytláky všech zemí… Stiskla jsem pevněji Lenčinu ruku a nechtěně jsem vyvolala kalihapický efekt.
„Uklidni se, Lucinko… Jsme v roce 1118. Lov na slony je ještě věc velice obtížná – oni nemají ony děsivé smrtící zbraně jedenadvacátého století.“
„Já vím… Ale i tak je mi těch nádherných zvířat líto!“
Ale to už jsme byli uvedeni do audienční síně, která svým vybavením a výzdobou vstupní chodbu ještě mnohonásobně předčí. V čele místnosti pod zlatem a stříbrem vyšívaným baldachýnem sedí na skvostném trůnu Jeho Veličenstvo Balduin II., před čtyřmi dny čerstvě korunovaný jeruzalémský král.
Vojenská eskorta zůstala u dveří a vyslanec, jdoucí v čele našeho původního průvodu, před trůnem automaticky poklekl. Rovněž tak chtěl učinit i bratr zahradník, ale my jsme ho s Lenkou chytily pevně každá z jedné strany a zabránily jsme mu v tomto ponižujícím úkonu. Nevím, zda se něco podobného očekávalo i od nás. Pravděpodobně ano, protože dva z vojáků, kteří původně zůstali stát u dveří, vystartovali směrem k nám s napřaženými halapartnami. Naštěstí jsme však nebyly nuceny shodit kombinézy a vytvořit ochranné pole. Stačilo jedno jediné královo gesto – a oba vojáci se bleskurychle vrátili na svá původní místa. Ostatně, vyslanec Jeho Veličenstva už také vstal a ustoupil do ústraní. My jsme krále pozdravily jen lehkou úklonou hlavy a bratr zahradník nás volky-nevolky napodobil. Jelikož nejsme blíže obeznámeny se středověkou dvorskou etiketou, další aktivity nevyvíjíme a čekáme na postup druhé strany.
Ta na sebe nedala dlouho čekat. Promluvil sám Balduin II.: „Vítám vás na půdě Jeruzalémského království.“
„Děkujeme, Veličenstvo,“ ujala se slova Lenka. Spustila latinsky, aby dala najevo, jakým jazykem bychom (aspoň prozatím) raději komunikovaly. Bratr zahradník téměř automaticky spustil překlad do starofrancouzštiny. Ani jsem nepostřehla, zda ho k tomu někdo vyzval, či zda tak učinil z vlastní iniciativy. Pravděpodobnější je druhá možnost, protože se tak zřejmě pokusil opodstatnit svou přítomnost na akci, kam ho původně nikdo nezval. Když jsme se králi představily jako ‚sestra Lenka‘ a ‚sestra Lucie‘ a bratra zahradníka jsme označily za svého ‚tlumočníka‘, nabyla rozmluva spontánnějšího rázu. Poznamenávám, že tím, že jsme si vynutily překlad, získaly jsme na každou případnou odpověď více času, protože přece jen starofrancouzštinu už ovládáme docela obstojně. Ani nám to nedalo tolik práce.
Nepochybujeme o tom, že u dvora se vyskytuje celá řada lidí znalých latiny, zvláště všichni preláti přítomní v síni, ale tentokrát nejsme v nějakém internačním táboře, kde jsme z konspiračních důvodů tajily, že vojákům povětšinou rozumíme. Opravdu jen využíváme onoho diplomatického triku skoro nepochopitelného příslušníkům tzv. ‚velkých národů‘ neznalých z pohodlnosti jiných jazyků…
„Můžete nám objasnit,“ zeptal se najednou král, „jakým zázrakem jste způsobily, že byla zachráněna sušárna ovoce a masa před zničením bouří?“
Tón jeho hlasu prozrazuje, že se jedná o klíčový bod naší návštěvy.
„To není žádný zázrak,“ spustila jsem spontánně. „Jedná se o využití jednoho ze základních fyzikálních zákonů, kterým se řídí každý elektrický výboj…“
Zarazil mě tázavý pohled bratra zahradníka.
„Vykládáš to moc učeně,“ zasmála se Lenka. „Když dovolíš, objasním jim celý princip laicky, abych tak řekla…“
Přikývla jsem na souhlas.
„Přátelé,“ spustila Lenka místo mne, „škody, které po sobě zanechávají bouřky, způsobují blesky, které při nich vznikají.“
Ano. Toto je pro člověka XII. století snadno srozumitelné a bratr zahradník se také s překladem okamžitě chytil. Kampak na něj s fyzikálními zákony a elektrickými výboji…
„Blesk vznikne v mraku a hledá si nejsnazší cestu k zemi,“ pokračuje Lenka ve svém výkladu. „Protože cesta vzduchem je pro něj obtížná, hledá si cestu po různých předmětech. Proto také cestuje do země obvykle přes předmět, který ze země ční nejvýše. Všimněte si například, že bouří jsou obvykle zničeny vysoké stromy, kdežto nízké jsou povětšinou netknuté. A dále platí, že blesk nejsnáze cestuje po předmětech kovových. Proto jsme na střechu vysoké budovy postavily ten kovový nástavec a dalšími kovovými předměty jsme ho spojily se zemí. Blesku jsme tak postavily tu nejpohodlnější cestu. On si ji vždy vybere raději, než ostatní části budovy, které pro něj nejsou tou nejschůdnější cestou.“
„Tedy to není tím, že jste sušárnu očarovaly, jak se mě tady snažil přesvědčit… Ale co, stejně ho neznáte…“
„Jistěže to nejsou žádné čáry a stejnou službu poskytne toto zařízení každému objektu, na kterém bude zkonstruováno,“ potvrdila jsem Jeho Veličenstvu.
„V tom případě vám uděluji výsadní právo ke stavbě hromničných zařízení po celém Jeruzalémském království. Můžete začít u královského paláce.“
„Je nám ctí, Veličenstvo, že můžeme prospět Vašemu domu,“ odpověděla obřadně Lenka.
Po tomto rozhovoru, který – jak se zdá – má pro naše další počínání rozhodující význam, jsme byli uvedeni do hodovní síně, kde už je prostřeno k bohatému obědu.
Balduin II. nám prokázal tu čest, že se posadil mezi nás. „Jakou odměnu si budete za konstrukci hromničných zařízení nárokovat, sestry?“
„Ke stavbě potřebujeme materiál a několik spolehlivých dělníků,“ spustila jsem váhavě.
„A taky klid na práci,“ doplňuje Lenka. „Neustále jsme napadány mnichy i vojáky. Sice pro nás není problém, abychom se jim ubránily, ale přece jen to od práce značně zdržuje.“
„Dobrá. Dodám vám materiál, o který požádáte, dělníky, o které si řeknete, i spolehlivé ochránce, kteří budou během vaší práce dbát o vás klid a bezpečí. Jenže to nelze brát jako odměnu za práci, to je jen zajištění podmínek nutných k jejímu provedení…“
„Rovněž tak požadujeme ochranu pro bratra zahradníka, který pracuje jako náš tlumočník. Vašemu Veličenstvu se jistě muselo donést, v jakém nebezpečí se ten dobrý člověk ocitl jen proto, že se s námi přátelí. Musely jsme ho vysvobozovat z vězeňské kobky v citadele a dokonce mu snad i hrozí poprava…“
„Ano, i o tom vím a zajistím bezpečí i pro něj,“ potvrdil král. „Jenže jste se dosud nezmínily o výši odměny!“
„Prosím Vaše Veličenstvo, s odměnou si nedělejte starosti. Největší odměnou je nám Vaše přízeň,“ odpověděla pohotově Lenka.
„Dobře, odmítáte se vyjádřit o odměně. Bude to tedy na mně,“ zakončil Balduin II. tuto část rozhovoru.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – neděle 28. dubna 1118
(Lenčin zápis)
Včerejší bouřka prověřila oba hromosvody – jak ten první na sušárně, tak i ten druhý, který jsme v pátek dobudovali na královském paláci. Oslavujeme i s dělníky, které nám Balduin II. přidělil a kteří se ukázali jako velice zruční a chápaví. Dosud neznámé práce se zhostili opravdu znamenitě.
„Předpokládám, že když se Jeho Veličenstvo rozhodne ke stavbě něčeho důležitého, tak že na tu práci pošle někoho spolehlivého – a ne nějaké neumětely,“ poznamenala Lucka hned po prvním dni, kdy byla prací dělníků opravdu mile překvapena.
Díky dělníkům jsme se rovněž znamenitě zdokonalily ve starofrancouzštině, takže se zcela obejdeme bez tlumočníků a překladatelů. Nové termíny, jako svod, uzemnění, elektrický výboj apod. ovšem do jazyka zavádíme samy z moderní francouzštiny.
Oslava se koná v hodovní síni královského paláce a jejího zahájení se účastnil i sám král Balduin II. Poděkoval nám za skvěle odvedenou práci. Sám s napětím sledoval cesty blesků a pochopil podstatu hromosvodu, o které jsme ho během poslední audience jen teoreticky poučily. My jsme mu naopak poděkovaly za ochranu, kterou pro nás po dobu prací zajišťovala jeho osobní garda, a za vynikající dělníky, které nám k provedení stavby přidělil.
„A teď k otázce odměny,“ spustil neodbytně po výměně nahoře popsaných komplimentů. „V době, kdy jste pracovali, byl jsem se v doprovodu velitele citadely podívat na místo vašeho pobytu. Dveře se nám z nějakých neznámých důvodů nepodařilo otevřít, ale už jen ta úzká chodba, kudy jsme se museli – obrazně řečeno – prodírat, a několik otevřených kobek – tmavých a neútulných, které jsem měl možnost si prohlédnout, hovoří za vše. Je to pro vás naprosto nedůstojné bydlení – v podstatě zrušené vězeňské cely! Proto jsem zařídil, aby byl pro vás připraven příbytek důstojný učenců vašeho formátu. Po skončení tohoto symposia vás do něj velitel gardy uvede.“
„Ale, Veličenstvo!“
„Nechci slyšet žádné protesty. Berte to jako rozkaz, sestry!“
…
Palác ve městě, mimo areál sídla Konventu, kde nám Balduin II. zařídil bydlení, je oproti naší cele přepychové sídlo. Jeho vadou ovšem je, že nemáme přímý přístup k zásobám trezoru. Ten je zaklíněn ve zdivu kobek. Kupodivu se zhmotnil celý uvnitř, navenek není vůbec k nalezení. To je zřejmě důvod, proč vojáci ani mniši jeho existenci nezpozorovali. A my jsme dosud nenašly s Luckou dost času – a hlavně klidu – k tomu, abychom architekturu této části komplexu prozkoumaly a zjistily, ze kterého směru a jakým způsobem se trezor v zástavbě zhmotnil. Bezpochyby se jedná o nám zatím neznámý druh teleportu, ovšem jakým způsobem byl uveden do provozu – zda jsme katastrofu způsobily my nebo někdo z vnějšku nebo nějakou záhadnou koordinací dění uvnitř i venku… Čert ví!
„Lucinko, máš vůbec nějakou přesnější představu o funkci teleportu?“ zeptala jsem se spontánně kamarádky, když jsme v paláci – jak se zdálo – osaměly. Odložila jsem si kombinézu a nahá jsem se natáhla rozkošnicky na měkkou pohovku, abych si udělala trochu pohodlí.
„Jen velice hrubou,“ odpovídá Lucka váhavě, usednuvši vedle mě na pohovku. „Teleport, jak jsem se dočetla ve spisech Informačního centra, je založen na praktické aplikaci kvantové teorie, kterou objevil a vysvětlil Albert Einstein a za kterou také dostal Nobelovu cenu. Jenže mimozemšťané její podstatu objevili o několik stovek tisíc let dříve a také ji dokáží prakticky využít.“
„Co? Já jsem myslela, že Einstein dostal Nobelovu cenu za objev teorie relativity…“
„Ne, zlatíčko, za teorii relativity ne. Za kvantovou teorii ji dostal…“
„A co to vlastně je, ta kvantová teorie?“
„Nu, jak bych ti to vysvětlila, Leničko… Einstein objevil skutečnost, že veškeré elektromagnetické záření – tedy i například světlo – má hmotnou podstatu – že nositelem energie může být jedině a pouze hmota. Elektromagnetické záření se šíří v podobě vlnění dále nedělitelných hmotných částic – kvant. Dnes tato světelná kvanta nazýváme fotony.“
„Nechápu,“ vydechla jsem překvapeně.
„Tak on to třeba studentům Karlovy univerzity, kde působil v letech 1911 a 1912, vysvětloval velice svérázným způsobem: »Například tady, v Praze, se sudové pivo vyskytuje pouze v půllitrových kvantech…«“
Zasmála jsem se. „Nu, dobrá, ale co má kvantová teorie společného s teleportací?“
„To je základ. Při teleportaci se nějakým záhadným způsobem rozpadneme na subatomární částice, ty se přenesou jako vlnění na určené místo – vlastně rychlostí světla, tedy 300 000 km/h – těch 12 minut je v podstatě spotřebováno na ‚odhmotnění‘ a následné ‚zhmotnění‘. Přijímající teleport nás zase složí dohromady. Vlastní přenos probíhá tak, že nejprve jde genetický kód, pak vlastní hmota a nakonec opět genetický kód jako kontrolní údaj. Pokud se úvodní a závěrečný kód od sebe vzájemně liší, vyšle přijímající teleport požadavek na jeho opakování – a to tak dlouho, dokud se dva odeslané kódy spolu neshodují. U prosté teleportace, která je nejrychlejší a nejjednodušší, musí být právě splněna ještě jedna důležitá podmínka – musíš se teleportovat nahá. Pak jsou náročnější druhy teleportace – například transdimensionální – kde podmínka nahoty splněna být nemusí, ale zase se jedná o mnohem komplikovanější procesy. Jenže – neptej se mě, jak je to technologicky realizováno – opravdu to nevím…“
„Rozumím-li tomu dobře, tak my jsme se sem teleportovaly nějak jinak, než prostým teleportem, když jsme to dokázaly i v kombinézách…“ zeptala jsem se.
„To v každém případě,“ potvrzuje Lucka, „už jen proto, že jsme se pohnuly i v čase a dokonce i s tím trezorem – což prostá teleportace neumožňuje.“
Ze zajímavého rozhovoru nás vyrušil bratr zahradník, kterého jsme pro veřejnost povýšily na svého ‚komorníka‘:
„Sestry, neodbytně se k vám snaží vnutit jakýsi mladík. Co s ním mám dělat?“
Co by – uveď ho dál, bratře.“
Klaply dveře a v salónku se zčistajasna objevil chlapec v bílé mnišské kutně. Zřejmě novic – odhaduji tak 15 – 16letý a zůstal rozpačitě stát na půl cesty ode dveří.
„Vítám tě, bratře,“ oslovila ho spontánně Lucka latinsky, aniž by dala najevo svůj údiv nad jeho nenadálým příchodem, a vstala z pohovky, čímž mladíkovi plně odkryla výhled na mě.
„Prosím, nenechte mě vyhodit,“ spustil chlapec – a zarazil se spatřiv mě v rouše Evině.
„Proč bychom tě měly vyhazovat?“ zeptala jsem se, rovněž vstávajíc z pohovky.
„V-vstoupil jsem k vám bez předchozího ohlášení,“ zakoktal mladík, vyděšeně couvaje ke dveřím, „Promiňte, vzácná paní, nechtěl jsem… J-já opravdu…“
„Posaď se, bratře,“ vybídla jsem ho ukazujíc na pohovku, kde jsem ještě před chvílí ležela.
Učinil další dva kroky dozadu.
„N-ne-e! Ne-nesmím sedět, když vy stojíte. J-já… Po-potrestali by m-mě … Ne-nechci, aby… Víte? O-oni by…“
„Oni – nic!“ zarazila jeho koktání Lucka. „V naší společnosti platí naše zákony – a když tě vyzveme, aby sis sedl, tak si taky sedneš. My už si to před ‚nimi‘ zodpovíme, ať už se jedná o kohokoliv.“
Váhavě usedl na pohovku, ale mele se jako na trní. Přitom neustále zírá na mě, jako kdyby byl hypnotizován.
„J-já opravdu… Až se oni dozvědí… že jsem sem přišel nevhod…“
„Proč nevhod?“ zeptala jsem se zase udiveně já.“
„Protože jsem… vás přistihl n-ne-neoblečenou – a – a – a…“
„… a co má být. Mně to nevadí. Tobě snad ano?“
„Leničko,“ vydechla v tu chvíli Lucka, „ vždyť jemu je s bídou patnáct… možná že ani ne – a je ještě pod zákonem… Co kdyby opravdu…“
„Klid, Lucinko! Jsme ve dvanáctém století! Vládne tu hluboký středověk. Mnozí čtrnáctiletí už jsou dávno zasnoubeni nebo i sezdáni… Vzpomeň si jen, kolik bylo – tedy pardon – bude Karlu IV., až si bude brát Blanku z Valois… Prosím tě, pod zákonem…“
Chlapec pochopitelně nerozumí česky a jen na nás vyděšeně zírá. V jeho očích se zračí hrůza z toho, co se asi bude dít, až se Jeho Veličenstvo, nebo ten, kdo mu velí, dozví, že sem vtrhl bez ohlášení, seděl v naší přítomnosti, zatímco my jsme stály – a ještě ke všemu mě ‚překvapil‘ neoblečenou.
„J-já… nevím… Nevadí… vadí… oni mě stejně po-potrestají, až, až…“
„Neboj, nikdo tě nepotrestá. Nedovolíme, aby tě někdo trestal za nic!“
„Oni se ne-nebudou ptát. J-já…“
„Nás se ptát budou. Mohlo by se totiž stát, že bychom pak my ztrestaly je. A že k tomu máme dostatek prostředků,“ oznámila mu Lucka nesmlouvavě.
„Ale když…“
„Uklidni se, bratře,“ přechází Lucka v chlácholivý tón, „a pověz nám, koho se vlastně bojíš? Kdo jsou to ti ‚oni‘?“
„T-to já právě n-nesmím…“
„Tak ty nám nesmíš říci, kdo tě sem poslal? Jeho Veličenstvo to asi nebude, že?“
„Ne, vzácná paní. Ni-nikdo mě sem neposlal. Přišel jsem o své vůli, protože j-já…, ale oni…“
„Tak ještě jednou: Kdo jsou to ‚oni‘?“
„Oni… Jeho Eminence a… a…“
„Táák, Jeho Eminence! A to je kdo?“ zeptala se Lucka.
„Asi patriarcha Arnoul de Chocques a jeho lidé,“ odpověděla jsem místo chlapce.
„A-ano, vzácná paní…“
„Neříkej mi pořád ‚vzácná paní‘. Jsem sestra Lenka a toto je sestra Lucie.“
„Dobře, tedy, sestro Lenko,“ spustil trochu plynuleji, ale sám se zatím nepředstavil.
„Jeho Eminence… A čím jsme si zasloužily tvou vzácnou návštěvu?“
„J-já se b-bojím…“ spustil znovu koktavě. „Buď vám to řeknu, a nechá mě popravit Jeho Eminence, nebo to neřeknu, a nechá mě popravit Jeho Veličenstvo. C-co si mám vybrat?“
„To je opravdu těžká volba,“ zasmála jsem se. „Tak nám to řekni a my už dáme pozor, aby ses nedostal patriarchovi do spárů. S Jeho Veličenstvem jsme náhodou zadobře…“
„A-ale… Potom mě zase p-potrestáte vy… až – až – až…“
„Slibuji, že tě nepotrestáme, ať už nám řekneš cokoliv,“ chlácholí ho znovu Lucka.
„Dobře, vzácná pa-… sestro… Jsem osobním sluhou u Jeho Eminence. A od něj jsem se náhodou dozvěděl… Jenže on neví, že jsem ten hovor vyslechl. On by…“
„Nuž pokračuj, bratře,“ vybídla ho Lenka k dalšímu hovoru, když se odmlčel.
„On by – co! Řekla jsem ti, že nám můžeš bez obav říci cokoliv. A moje slovo platí!“
Chlapec jen vyděšeně zírá střídavě na mne a na Lucku. Ten vyslechnutý rozhovor zřejmě nebude nic pěkného, když má v očích hrůzu jen z toho, že má o něm mluvit.“
„Dnes při večeři máte být otráveny… a já… já… jsem to vyslechl jen náhodou…“
„Tak otráveny – a ty teď nevíš, co dál?“
„Vím… on tomu … tamtomu… já ho neznám, sestry… slíbil, že já budu ten… Jenže on neví, že já vím…“
„Tak tedy, já to shrnu,“ spustila Lucka, když mu znovu došla řeč, „protože ty než bys nám to s těmi svými oklikami souvisle a srozumitelně vysvětlil, tak už by mohlo být pozdě. Jednoduše řečeno: Jeho Eminence patriarcha se s někým domluvil, že budeme u něj na večeři otráveny. Najal nějakého traviče, který má cosi vpašovat do našeho vína, a slíbil mu, že kdyby se náhodou naše smrt měla vyšetřovat, což sice v této době nebývá zvykem – ale jedná se přece jen o hosty samotného krále, tak co kdyby náhodou… Pak máš ty být obviněn z naší vraždy a potrestán místo patriarchy a jím najatého vraha, ano?“
„A-ano… Teď to víte… Co se mnou… uděláte? J-já nechci…“
„Klid, hochu, co by se ti mělo stát?“
„Patriarcha mě… nechá uvařit zaživa v kotli, když mi prokáží, že jsem ten jed do vašeho vína nasypal já… A on to zařídí… Podplatí svědky i soudce… Totéž by se stalo, kdyby zvěděl, že jsem vás varoval.“
„Tak ať nám Jeho Eminence předvede, co dovede,“ sděluje mu klidně Lucka, „když už to víme, hravě si s tím poradíme a ještě se znamenitě pobavíme… Neboj, bratře ty taky. Kdy a kde se bude konat ta večeře?“
„Dnes po západu Slunce v patriarchově rezidenci. Ale já jsem vám to neřekl. Slibte mi…“
„Ó zajisté, bratře… Jenom hleď, aby tě někdo z patriarchových lidí neviděl od nás odcházet.“
Chlapec vstal z pohovky a zamířil váhavým krokem k východu. „S Pánem Bohem…“
Chvatně odešel a zavřel za sebou dveře.
„Asi budeme pozvány co nevidět k patriarchovi na večeři,“ poznamenala Lucka věcně.
„Dobře,“ souhlasím, „ale musíme vymyslet něco, abychom se vyhnuly otravě a aby nepadl ani stín podezření na toho kluka. Tebe asi něco napadlo, Lucinko, že? Když jsi mu řekla, že se pobaví….“
„Jistě, že se pobaví,“ zasmála se Lucka. „Když víme, co se chystá, můžeme se podle toho zařídit a ještě si z toho dělat blázny. Vzpomeň si jen na film Pekařův císař nebo na Drdovu pohádku O Matěji a Majdalence – bavit se budeme my – a s námi určitě i ten chlapec…“
„A po večeři se zase vrátíme do své cely,“ navrhuji Lucce, „přece ji nemůžeme nechat bez dozoru!“
„Do cely půjdeme hned teď a odložíme tam kombinézy,“ navrhuje Lucka. Stejně se musíme pořádně nabít. Když víme, co patriarcha chystá, musíme počítat také s jinými projevy nepřátelství, i kdyby nám zpočátku namazal kolem pusy třeba metrák medu… Až se nabijeme, vrátíme se sem a vyčkáme patriarchova pozvání.“
…
Skutečně. Krátce před západem Slunce uvedl bratr zahradník do salónu patriarchova zmocněnce, který nám přinesl obřadné pozvání na večeři k Jeho Eminenci, jeruzalémskému patriarchovi.
„Jeho Milost Arnoul de Chocques si bude pokládat za čest, poctíte-li ho svou vzácnou návštěvou. Zároveň se vám chce omluvit za incidenty, které proti vám nastrojili jeho lidé, protože netušil, že nejste spřízněny s pekelnými silami…“
Zmocněnec líčí upřímnou lítost patriarchovu nad neuváženými činy, které mohly poškodit případné přátelské vztahy se vzácnými hosty, a kdesi cosi, zatímco my se s Luckou držíme za ruce a vyvolavše kalihapický efekt, bavíme se vzájemně dojmy, které v nás zmocněncova řeč vyvolává ve světle toho, o čem víme, že se na nás chystá…“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah