Jeruzalémská kronika – středa 15. května 1118
(Lenčin zápis)
Uplynulo pět dní a dosud se nám nenaskytla příležitost vstoupit do podzemí trosek Šalomounova chrámu nepozorovaně. To je nutná podmínka pro to, aby jedna z nás beze svědků otevřela dveře. Stačí jen zapojit baterku na kontakty, které Lucka objevila a které jsou jasně vidět na několika fotografiích – no a samozřejmě postavit se nahá do zorného pole čidla. To máme také zachycené na Lucčiných fotografiích, dokonce i s příslušným piktogramem signalizujícím, že se o nudabránu skutečně jedná. Protože však je stejným systémem chráněn i náš příbytek, není možné, abychom tajemství uzávěru prozradily. Ostatně – i kdybychom vchod do své cely chránily jinak, nebylo by odhalení tohoto tajemství vhodné. Lucka nakreslila plánek podle navigačních údajů zaznamenaných jejím telefonem a i já ho mám pečlivě prozkoumaný. Nezáleží tedy na tom, které z nás se podaří do podzemního labyrintu vniknout.
Bratr zahradník je sice dobrý společník, pomalu si začíná zvykat na naše různé ‚výstřednosti‘ – například na naše ranní nabíjení na sluníčku a na naše ‚hygienické rituály‘, dokonce se smířil i s tím, že se každé ráno hned po probuzení nemodlíme k Bohu Všemohoucímu a neděkujeme Mu za to, že nám dopřál dožít se tohoto dne, ale přímo se děsí, pracujeme-li – já nebo Lucka – s nějakým z mimozemských technických zařízení, jež nikdy před tím neviděl. Například předevčírem jsme tiskly fotografie podzemních prostor pořízené Lucčiným telefonem. Já jsem při té příležitosti – jen tak žertem – pořídila jeho fotografii v černobílém provedení. Když jsem mu ji předvedla, třásl se po celém těle, zhroziv se, že jsem vyvolala jeho duši z těla… Teprve po zjištění, že fotografie může být i barevná, a dokonce že se dá s barvami různým způsobem manipulovat, se poněkud uklidnil, ale včera opět skoro celý den ‚trucoval‘, aniž by se nám podařilo zjistit příčinu.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – úterý 21. května 1118
(Lucčin zápis)
„Mám dojem, že se asi ujal funkce nový patriarcha – Warmund de Picquigny,“ poznamenala Lenka dnes při nabíjení. „Jinak si totiž neumím vysvětlit obnovení nepřátelských aktivit vojáků spjatých s Konventem.“
…
Ráno jsme totiž zase našly zavřenou branku spojující dvorek se zahradou. Musely jsme použít žebřík ke zdolání zdi. Když jsme se objevily na jejím hřebeni, spatřily jsme čtyři vojáky s halapartnami napřaženými proti nám. Naštěstí jsme byly obě nahé, protože jsme se chystaly k obvyklé hygieně a nabíjení. Vytáhla jsem žebřík nahoru a chystala jsem se ho postavit k vnější straně zdi, když vtom Lenka skočila dolů vytvořivši kolem sebe ochranné silové pole. Seskok se jí sice zdařil dokonale, dopadla pružně na špičky nohou, ale jeden voják proti ní nenadále vystartoval, když byla ještě ve vzduchu, nastaviv proti ní špičku halapartny. Lenka už nedokázala svou dráhu korigovat. Ochranné pole nejprve vyrazilo vojákovi zbraň z ruky a ta odlétla obloukem kamsi za něj. Potom ovšem následoval voják sám. Lenčino pole ho odmrštilo takovou silou, že vylétl do vzduchu, kde udělal dva přemety a spadl po hlavě do ‚naší‘ fontánky, kde zprudka narazil na její mělké. kamenité dno. Voda se zbarvila do ruda…
Z mého stanoviště na hřebeni zdi by vyzněla celá epizoda docela komicky, avšak zraněný voják ležící obličejem ve vodě vzbuzuje spíš hrůzu. Zbylí tři vojáci zpanikařili a dali se na útěk, aniž by svému kamarádovi poskytli nějakou pomoc. Pokusila jsem se rychle přistavit žebřík do zahrady a sestoupit dolů, jenže se mi nedaří ho dole ukotvit. Neustále mi podkluzuje. Než se mi to konečně podařilo a přiběhla jsem na místo nehody, Lenka stačila vytáhnout vojáka z vody, vylít z něj vodu, položit ho na trávu a začít s umělým dýcháním.
„Jak to s ním vypadá, Leničko?“
„Dost špatně… Hlavu má pěkně natlučenou, navíc si o okraj fontánky natrhl žílu na spánku a je v bezvědomí. Musíme se pokusit ho nějak vzkřísit… Vodu jsem z něj vylila a snad se mi podaří ho rozdýchat,“ komentuje Lenka situaci mezi jednotlivými sériemi vdechů. „Jenže nemáme nic k zastavení toho krvácení. Sice to zatím držím dvěma prsty, ale to nejde věčně. Musíme mu udělat tlakový obvaz. Zaběhni pro lékárničku.“
To se snadno řekne, ale hůř provede. Ze strany zahrady byla branka totiž zabarikádována a zapřena dvěma masivními kůly. Ztratila jsem dobrých deset minut, než se mi podařilo zábrany odstranit a dostat se dovnitř.
„Co se děje, sestro?“ oslovil mě bratr zahradník, vida že jsem vyběhla z naší cely, aniž bych ho pozdravila. Ani jsem si nevšimla, že právě vyšel na chodbu…
„Zase nás přepadli nějací vojáci a jeden se při tom dost ošklivě zranil. Musíme ho ošetřit.“
„On se zranil, když vás přepadl, a vy ho budete ošetřovat? Ano, to jsou ty vaše podivné způsoby… Mohu jít s tebou?“
„Jistě, ale rychle!“
Vyběhla jsem po úzkých schodech nahoru, pak přes dvorek – ale co to? Branka je zavřená!“
„Léén-kóóó!“
Žádná odpověď!
Hmátla jsem po telefonu visícím mi na krku, když vtom sám zazvonil…
„Lenko? Co se děje?“
„Oni neutekli, jen z povzdáli sledovali, co se bude dít, a když jsi odešla, tak zavřeli branku, aby nás rozdělili. Jenže já teď nemohu pečovat o toho zraněného a oni se k tomu taky nemají. Sice se mi ho podařilo rozdýchat, ovšem jestli to bude trvat dlouho, tak vykrvácí.“
„A co žebřík?“
„Žebřík? Ten je u zdi. Jak jsi ho tam postavila. Jenže z této strany… Počkej, podám ti ho… Nejde to! Musím se chránit polem před těmi vojáky, a… No nazdar! Teď se ho zmocnili sami a lezou nahoru! Připrav se na přepadení!“
Vzápětí po Lenčině výstraze jsem spatřila prvního vojáka na hřebeni zdi.
„Zmiz do chodby,“ stačila jsem zvolat na bratra zahradníka. „Rychle!“
Sama jsem kolem sebe vytvořila ochranné pole. Právě včas! První šíp vyletěl z vojákovy kuše. Naštěstí ve směru tečném vzhledem k silovému poli, takže se jen dotkl jeho okraje a sklouzl po něm. Při zásahu ve směru normály – nebo blízkém normále – by se odrazil zpět a mohl by střelce zranit… Radovala jsem se však předčasně, protože se tak stalo hned při druhém výstřelu, když se na hřebeni zdi objevil druhý voják.
„Takhle se střílí!“ poznamenal posměšně ke svému kumpánovi a vypustil perfektně mířenou střelu.
Šíp narazil čelně na mé ochranné pole, otočil se a zabodl se nešťastnému střelci přímo do hrdla. Zavrávoral, rozhodil ruce a bez hlesu padl nazad – tedy zpět do zahrady. Vzápětí se ozval zděšený výkřik.
Znovu jsem hmátla po telefonu, ale to už se otevřela branka. V ní stojí Lenka – celá rozrušená.
„Lucinko, máš tu lékárničku? Pojď se podívat na to nadělení…“
V zahradě je opravdu ‚nadělení‘! Jeden voják mrtvý, druhý téměř, třetí leží u paty zdi s pohmožděninami a čtvrtý bezmocně balancuje na hřebeni zdi – nemoha ani do zahrady ani na dvorek, protože žebřík je povalen na zemi a on se bojí z výšky asi tří metrů seskočit, zřejmě nevěda, co s ním zamýšlíme.
„Co se stalo?“
„Kdybys to chtěla nafilmovat, tak se ti to nepovede,“ spustila Lenka. „Lezli za sebou po žebříku. Ten druhý nahoře zavrávoral, padl nazad a toho za sebou shodil. Vzápětí na ně padl žebřík – na oba… Takže tady máme jednoho zabitého, jednoho zhmožděného a jednoho umírajícího…“
Popadla jsem lékárničku, přeběhla jsem k vojákovi, kterého Lenka křísila jako prvního, a společnými silami jsme zastavily krváceni.
„Jen aby už nebylo pozdě,“ povzdechla jsem si. „Podívej, jak je příšerně bledý. Určitě ztratil spoustu krve. Ti primitivové nás pěkně zdrželi!“
„Hmm, to by bylo snad na transfúzi,“ míní Lenka, „jenže s tím nemáme zkušenosti. Měl by se aspoň napít … nejlépe červeného vína. Lucinko, nechtěla by ses vypravit s bratrem zahradníkem na tržiště?“
„To bych moc nerada,“ odpovídám váhavě. „Podívej, co se tu děje. Nebylo by dobré, abychom se rozdělovaly. Což takhle támhleten chlápek? Místo toho, aby bezcílně poskakoval po té zdi jako vyplašená opice…“
„Pravda,“ souhlasí Lenka. Postavila žebřík znovu ke zdi a zavolala na vojáka, aby slezl dolů.
„Neboj, polez, nic se ti nestane!“
Sice ji to stálo ještě dost přemlouvání a přesvědčování, než voják poslechl, ale nakonec se přece jen odhodlal a slezl dolů. Já jsem mezitím přinesla váček s penězi.
„Tady máš pár denierů. Zajdeš na tržiště a přineseš karafu nejlepšího červeného vína. Zbytek si smíš ponechat,“ prohlásila Lenka velkoryse, podávajíc mu několik stříbrných mincí.
Voják na ni zírá jako u vytržení. „Ale, vzácná paní, to přece…“
„Tak nezdržuj se a jdi už! Věc spěchá!“
Voják odešel bez dalších protestů a my jsme se s Lenkou pustily do ošetřování druhého zraněného. Ten si při pádu zlomil ruku a nohu. Leží bezmocně u paty stěny a tiše naříká. Zjistily jsme, že jiná zranění nemá, a pustily jsme se do fixace pochroumaných končetin. Ještě jsme ani nebyly hotovy, když se k našemu velkému údivu vrátil náš ‚nákupčí‘ nesa asi pětilitrovou keramickou amforu. Stihl to kupodivu za necelou půlhodinu!
„No, sláva,“ zaradovala jsem se, „ani ti to netrvalo tak dlouho. Stačily ti peníze?“
„Prosím tě…“ poznamenala Lenka, „za to, co jsem mu dala, by byla vína celá cisterna!“
„Stačily,“ odpověděl voják po chvíli, ale řekly jste, abych si zbytek ponechal…“
„Vždyť taky ano, ale teď předveď, co jsi koupil…“
Lenka přinesla tři poháry a nalila.
„Ten je pro tebe, ten pro tebe – a tady to musíme nějak vpravit do toho nešťastníka támhle pod tím fíkovníkem.“
To ‚nějak‘ už měla ale dávno promyšlené, protože jen hmátla do lékárničky a odstřihla kus fotoplastické hadičky. Jeden konec vstrčila do poháru, druhý zraněnému do úst.
„Nu, napij se…“
Vtom však došlo k dramatické události! Voják – ‚nákupčí‘ totiž odhodil svůj pohár, aniž by se napil, a dal se na zběsilý útěk. Nejprve jsme se domnívaly, že se zase jedná o nějaké další přepadení a že on utíká proto, že se obává, aby nebyl nařčen z kolaborace s nepřítelem.
„Cvok,“ poznamenala nevzrušeně Lenka držíc soustředěně hadičku u úst zraněného.
Jenže po chvíli jsme byly nuceny změnit názor… Zraněný totiž přestal náhle sát, zazmítal se v prudké křeči a vzápětí vydechl naposled.
„Co se děje?“ vyrazila jsem ze sebe stísněně.
„Nevím… Je… po něm…“ vydechla Lenka zdrceně, zjistivši, že nešťastník nedýchá a ani mu nebije srdce. „Že by ta ztráta krve?“
Obrátila jsem zrak k druhému zraněnému – a strnula jsem. I on leží na zemi bez známek života. Nedopitý pohár mu vypadl ze zdravé ruky a víno se rozlilo po trávě.
„Teď je to jasné! Víno je otrávené a ten lump to věděl! Proto utekl!
…
„Je to strašlivá bilance dnešního rána. Tři vojáci ze čtyř mrtvi – z toho dva zavražděni vlastním kumpánem. Moc by mě zajímalo, proč to vůbec udělal,“ pokračuje dál Lenka se smutkem v hlase.
„Nechci strašit, Leničko,“ rozvíjím zase já svou vlastní hypotézu,“ ale on si možná myslel, že to víno je pro nás a že jsme tedy měly být otráveny my! Už jednou byl v tomto směru činěn pokus, nemýlím-li se…“
„Je pravda,“ souhlasí Lenka, „že jed je ve středověku častou zbraní církevních hodnostářů – vždyť jen, jakou cestou přišel například legendární Edmond Dantès ke svému pokladu, který mu umožnil stát se hrabětem Monte Cristo… Ale co by ten voják měl z naší otravy?“
„Nu, to už nevím. Musely bychom se ho zeptat…“
„To se snadno řekne, ale hůř provede,“ míní Lenka. „Nedovedu si představit, jak ho budeme v tom lidském mraveništi hledat…“
„Snad by nám mohli pomoci přátelé,“ míním. „Pár fotografií jsem udělala. Když je zvětšíme, vytiskneme a rozdáme…“
„Komu?“
„Například Hugonovi de Payns a jeho lidem…“
…
Příležitost se naskytla dnes odpoledne, kdy jsme se s Hugonem setkali – jak jinak, než opět cestou na tržiště.
„Jak ses rozhodla, sestro?“
„Provádím výpočty. Je to sice poněkud složitější a zdlouhavější, než jsem si myslela, ale zdá se, že to půjde. Ovšem – taky bych od vás potřebovala pomoc, bratře. Tedy od tebe a tvých lidí.“
„Souvisí to nějak s otevřením těch dveří?“
„Jen nepřímo – dalo by se to totiž urychlit…“
„Ano? A jak?“
„Jsem v práci často rušena. Pravidelně nás přepadají cizí vojáci a spoustu času ztrácím vlastní obranou. Potřebovala bych najít tohoto muže a vyslechnout ho, abych se dozvěděla příčinu těch útoků,“ sděluji Hugonovi předávajíc mu asi tucet fotografií.
„Ó, jak nádherné detailní vyobrazení, sestro! Jsi opravdu skvělá malířka!“
Zatím jsem ho při tom nechala. „Aspoň se vám bude snáze hledat.“
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – středa 22. května 1118
(Lenčin zápis)
Dveře v podzemí Šalomounova chrámu jsou otevřeny, zajištěny pouze mechanicky, nudabrána odpojena. Jak se nám to podařilo? Pomohla nám příroda…
Ráno po obvyklých procedurách a nabíjení jsme s Luckou zabrousily do okolí Chrámu, jak to už děláme několik dní. Samozřejmě, že se pohybujeme jen v takové vzdálenosti, abychom neprobudily podezření Hugonových lidí, kteří určitě vchod hlídají ve dne v noci.
Pojednou se začali plašit koně dvou vojáků hlídajících přístupovou cestu k Chrámu. Dokonce i ptáci poletující nám nad hlavami projevují neklid. Nechápu proč. Nebe je jasné, bez jediného mráčku… jako vymetené, a dokonce i vítr se utišil. Jen ti dva koně a ti ptáci…
„Něco se chystá, Lucinko…“
Upřela na mě zrak. I v jejích očích jsem postřehla cosi zvláštního, ale nedovedu to popsat… Očekávání čehosi? Napětí? Určitě si stačila někde všimnout něčeho, co mi zřejmě uniklo. Ale čeho? Rozhlížím se na všechny strany, sklonila jsem hlavu a dívám se dokonce i pod své vlastní nohy…
„Tam ne, Leničko… Nahoru se musíš podívat!“
Nahoru… Ale než jsem si uvědomila, co se vlastně děje, všeobecné zděšení vyvrcholilo. Kousek Slunce najednou zmizel, jako by ho někdo vykousl. Aha! Zatmění Slunce… V naší době astronomická atrakce vyvolávající šílení davů. Spousta lidí je kvůli tomu ochotna si brát dovolenou a cestovat na místa s nejlepšími pozorovacími podmínkami. Tady však hrůza, panika, zděšení. Lidé padají na kolena a vroucně se modlí k Všemohoucímu za spásu své duše, zřejmě se domnívajíce, že přichází konec světa.
Se zájmem sleduji chování našich středověkých předků masírovaných náboženskými předsudky a církevními dogmaty. Pravda, zatmění Slunce nebo Měsíce není příliš častým astronomickým úkazem, ale zase ne tak neobvyklým. Vždyť už egyptští kněží věděli, že Země je planeta obíhající kolem Slunce. Staří Řekové věděli, že Země má tvar koule a dokonce docela přesně vypočetli její velikost. Tito lidé, kteří se hrozí zcela normálního a naprosto neškodného přírodního jevu, se domnívají, že Země je nehybná placka uprostřed vesmíru, a kdybych se jim pokusila tento úkaz vysvětlit, byli by ochotni mě obvinit z kacířství a skončila bych na hranici stejně jako Giordano Bruno roku 1600…
Proto jen se zájmem sleduji dění kolem sebe. Rozhlížím se… Kde je Lucka? Zmizela!! Ještě před chvílí stála poblíž mě!! Co se s ní stalo? Hmátla jsem po telefonu…
„Účastník je nedostupný,“ čtu na displeji.
Jak je to možné? Zatmění sice pokročilo, ale zase tak veliká tma není, abych své okolí nemohla pozorovat. Bratr zahradník, který obvykle chodí ven mezi námi, klečí a modlí se stejně jako ostatní… Lucka šla po jeho druhé straně – ale kde nic tu nic. Najednou se vypařila, aniž bych její odchod zpozorovala. Ale kam??
„Bratře zahradníku…“
Nevnímá…
„Bratře zahradníku!“ Oslovení jsem doprovodila lehkým dotykem.
Opět nic…
„Bratře zahradníku!!“ Tentokrát jsem s ním důkladně zacloumala.
Zvedl ke mně nepřítomný pohled a opět sklonil hlavu v hluboké pokoře. Došlo mi, že on o Lucce teprve nebude nic vědět. Nezbývá, než čekat… Pozorování lidí mě přestalo zajímat a v obavách o kamarádku jsem se zřejmě dostala to podobného stavu, jako bratr zahradník.
Z chmurných úvah mě vysvobodil až Lucčin hlas, který se mě tázal, zda jsem se náhodou nevcítila do smýšlení a duševního rozpoložení středověkých lidí až přespříliš.
„Ne, to ne. Ale když jsem zjistila, že jsi zmizela…“
Lucka se jen šibalsky usmála bubnujíc prsty na montážní brašnu.
„Kde jsi vlastně byla?“
„Hádej. Můžeš sice jen jednou, ne třikrát, jak se s oblibou říká, ale jestli neuhodneš, tak jsem ochotna tu brašnu sníst i s obsahem!“
„Cože?? Snad ne… Tam?“
„Ano, přesně TAM jsem byla. Využila jsem všeobecného zděšení a paniky. Vždyť i ti Hugonovi vojáci mající střežit vchod do podzemí se kajícně vrhli na kolena a sklonili hlavy k zemi. Nikdo nehlídal…“
„A jak tvá ‚mise‘ dopadla?
„Nad očekávání dobře,“ raduje se kamarádka. „Připojila jsem baterku, svlékla jsem se před čidlem, zámek cvakl, dveře se otevřely…“
„Dveře se otevřely,“ vydechla jsem neslyšně, „a co je za nimi?“
„Nevím, Leničko, dál už jsem nezkoumala. Bylo málo času. Jenom jsem přivařila dveře k zárubni, aby se později daly otevřít laserovým řezákem a abychom udržely v tajnosti funkci nudabrány. Tu jsem pochopitelně vyřadila z činnosti a baterku jsem zase odpojila. Teď už stačí Hugonovi říci, že mám výpočty připraveny a že se můžeme pustit do otevírání. Pomůžeš mi připravit vhodný scénář, abychom to divadélko dohrály až do konce?“
Na souhlas jsem jí jen lehce stiskla ruku.
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pátek 24. května 1118
(Lucčin zápis)
„Máme toho vojáka,“ oznámil mi dnes Hugo de Payns potkav nás opět cestou na tržiště. „Patří ke gardě nového patriarchy. Teď ho držíme v našem vězení. Až budeš mít chuť si s ním promluvit…“
„Můžeme hned?“
„Jistě…“
Následovali jsme družinu svižným krokem. Sice nám na koních snadno ujeli, ale to nevadí, víme, kde je máme hledat. Když jsme dorazili, právě odsedlávali.
„Kdepak ho máte?“
„Pojďte se mnou,“ vyzval nás Hugo de Payns osobně, „samotného by mě zajímalo, co – a zda vůbec něco – vám poví…“
Zavedl nás do sklepení svého sídla a otevřel dveře cely. Tam na holé zemi leží na břiše náš ‚známý‘ z úterka, přikován za jednu nohu ke zdi. Jediným zdrojem světla je zamřížované okénko u samého stropu. Rozsvítila jsem kapesní svítilnu.
„Jak dlouho tu je?“
„Od rána.“
Použitím laserového řezáku jsem ho osvobodila – ale jen na straně zdi. Volný řetěz má neustále připevněn na noze.
„Vstaň, lumpe!“
Ani se nepohnul.
„Mám ti pomoci!?“
„N…n…nee…“
Přistoupily jsme k němu s Lenkou každá z jedné strany uchopily jsme ho za ruce. Ani se nepokoušel vzepřít, musely jsme ho zvednout.
Výkřik bolesti nás však donutil vrátit ho do původní polohy.
„Co jste s ním provedli, že je jako mátoha a naříká při každém pohybu?“ otázala se Lenka Hugona.
„Nechtěl mluvit… Byl zbičován!“
„Ach ano… nechtěl mluvit, byl zbičován. Taky metoda, ale výsledek veškerý žádný,“ poznamenala Lenka posměšně. „Je vidět, bratře, že se do toho opravdu budeme muset vložit samy. Nejprve ho vyvedeme odsud ven. Tady se přece nedá pracovat!“
„Spíš vyneseme,“ poopravila jsem kamarádčin nápad obrátivši zdroj světla na jeho nohy. Nešťastník je totiž bos a chodidla má rozsekaná do krve.
Vynesli jsme tedy vojáka ven z cely a položili ho venku do trávy. Teprve teď jsem si uvědomila, že to, co má na sobě, není košile, nýbrž jen kus plátna, do kterého je zabalen. Přes něj mokvají krvavé skvrny.
„Rozbalte ho,“ požádala jsem Hugona.
Ten jen pokynul dvěma mužům postávajícím kolem. Ve chvíli byl rozkaz vykonán a před našimi zraky se zjevila celá ta hrůza! Na jeho zádech, hýždích, pažích i nohách není snad jediné místečko, které by nebylo bičem důkladně zpracováno. Celá zadní část jeho těla je jeden krvavý masakr.
„Bratře Hugo,“ oslovila jsem Hugona značně příkrým tónem, „nemýlím-li se, požádala jsem tě, abys toho vojáka našel – ne však, abys ho nechal takhle nemožně zřídit!“
„Nezbývá, než abychom ho odnesli k nám a pár dní o něj pečovali,“ navrhuje Lenka, „tohle by taky nemusel přežít a nic bychom se nedozvěděli!“
„Pochop, bratře,“ obrátila se vzápětí k Hugonovi, „že ten voják má na tom přepadení jen pramalý podíl – bylo mu to dáno rozkazem. Nás právě zajímá, kdo mu ten rozkaz dal. Rovněž musíme vypátrat, proč nám přinesl otrávené víno a kde k němu přišel. A naposled – on věděl, že to víno je otrávené. Otrávil je on sám z vlastní vůle? Bylo mu to někým nařízeno?
To všechno jsou velice závažné otázky, které musí být zodpovězeny. Ovšem z rozsekané mrtvoly bychom odpovědi páčili těžko, že?“
„Kam ho ale chceš umístit? Někam do další cely v podzemí Konventu?“ ptám se kamarádky.
„To by asi nebylo nejlepší řešení,“ souhlasí Lenka. „Můžeme ho ale uložit u nás v paláci. Na čas se rozdělíme. Spojení máme přes telefon…“
Stalo se, jak Lenka navrhla. Zmasakrovaného vojáka jsme přenesli do našeho paláce – a teď nás čeká první noc v rozdělení. Ze zásob v trezoru jsem složila pro Lenku druhou lékárničku a odnesla jsem ji do paláce. Bratr zahradník se rozhodl zůstat s Lenkou, budu tedy v noci v naší cele sama…
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – pondělí 27. května 1118
(Lenčin zápis)
Tři dny jsme se střídaly s Luckou u lůžka nemocného. Ti surovci ho ale zřídili, jen co je pravda. Ačkoliv jsme na jeho rány spotřebovaly dvě celé ampule antibiotické emulze, abychom zabránily zánětlivým procesům, a po hodině mu vyměňovaly chladivé obklady, nepodařilo se nám jeho život zachránit. V noci na dnešek došlo ke krizi. Prudce mu vyskočila horečka, nešťastník začal blouznit a krátce před úsvitem zemřel… Při tom jsem se dozvěděla celou pravdu. Z výkřiků a útržků vět jsem si dala dohromady následující příběh:
Jako voják patriarchovy gardy nešel nakoupit na tržiště. Místo toho požádal o víno sklepníka Konventu. Neznaje však pravý důvod, oznámil mu, že si víno přejeme na oslavu svého vítězství. Sklepník ovšem, než se rozhodl víno vydat, konzultoval celou věc s patriarchovým sekretářem, který okamžitě dostal nápad, jak se těch ‚pekelných oblud‘ snadno a elegantně zbavit. Voják tedy přinesl otrávené víno a k penězům, které dostal ode mne, mu přibyl ještě dvojnásobek od sekretáře… ALE! Nesmí nikde nic o tomto komplotu prozradit, jinak mu bude za trest vyříznut jazyk a on bude prodán do otroctví nevěřícím, kde bude nucen sloužit cizím bohům. Hle, hrozba jako vystřižené z osmadvacáté kapitoly Deuteronomia! Považují se snad patriarcha a jeho lidé za rovné bohům?
- × - × - × -
Jeruzalémská kronika – středa 29. května 1118
(Lucčin zápis)
„Mám připraveno vše k otevření nedobytných dveří,“ oznámila jsem dnes po západu Slunce Hugonovi na další tajné schůzce v podzemních prostorách Konventu, „ovšem sama pracovat nemohu. Potřebuji aspoň jednoho pomocníka. To znamená, že buď dovolíš, aby se mohla prací zúčastnit i sestra Lenka – a pak můžeme začít, kdykoliv budeš mít chuť. Nebo mi přidělíš někoho ze svých lidí. Pak ovšem budeš muset počkat několik měsíců, než bude patřičně vyškolen.“
„Věz, že jsem jednal o tvých podmínkách s bratřími,“ spustil Hugo de Payns obřadně, „a jsem zmocněn ti přednést následující návrh: Vzhledem k předpokládané důležitosti objevů v podzemním labyrintu a možným nálezům pokladů, které zde mohou být skryty, jsme ochotni přijmout tebe i sestru Lenku jako členky bratrstva. To se však netýká vašeho přítele, bývalého vrchního správce zahrad Konventu kanovníků Svatého hrobu.“
„Nepřipadá v úvahu,“ protestuji. „Bez nás by bratru zahradníkovi hrozilo zatčení, mučení a neodvratná smrt na hranici, neboť byl nad ním vynesen rozsudek jako nad kacířem!“
„Neobávej se, sestro. Mohu ti slíbit, že po dobu prací bude bratr zahradník pod naší ochranou. Mám nejskvělejší vojenskou jednotku v celém okolí.“
„S tím už by se dalo souhlasit, ovšem v tom případě by se k tvému návrhu měla vyjádřit i sestra Lenka. Dovol, abych ji přizvala.“
Když souhlasně pokynul, vstala jsem a vyšla do chodby. Lenka sledující celý rozhovor přes zapnutý telefon už také vyšla z cely, takže jsme měly možnost prohodit pár slov, než jsme společně vstoupily do cely bratra zahradníka, kde jako obvykle schůzka probíhá.
„Jsem zvědava, s čím na nás ctihodný velmistr ještě vyrukuje,“ špitla Lenka.
„Velmistr??“
„Jistě! Představ si, že bychom se skutečně staly členkami Převorství siónského – jedné z nejtajnějších, ale také nejprestižnějších společností, které kdy na světě existovaly…“ vydechla s napětím v hlase Lenka.
„Cože?? Členky nějakého tajného společenství? Je vůbec u nich přípustné členství žen?“
„Jistěže ano. Dokonce se několik z nich stalo i velmistryněmi. A pokud zatím ne, pak se staneme průkopnicemi v tomto směru,“ prohlásila Lenka šeptem a vzápětí jsme vstoupily do místnosti, kde trpělivě čeká náš host.
Usadily jsme se spolu na lůžko bratra zahradníka a očekáváme návrh, s nímž Hugo de Payns přichází. Ten se nenechal dlouho pobízet a rozvinul před námi své představy o naší budoucí vzájemné spolupráci.
„Předně bych vás chtěl požádat, sestry, aby tento rozhovor – a také všechny následující, které spolu povedeme v případě, že budete s mými návrhy souhlasit, zůstal v naprosté tajnosti.“
„Souhlasíme,“ sdělila prostě Lenka. Můžeme si to s čistým svědomím dovolit, protože Lenka vzala svůj telefon s sebou. Ovšem zůstal zapnutý, abychom měly průběh dnešního jednání věrně zachycen pro případné další použití.
„Dobře. Budu vám věřit. Bratří vyslovili souhlas, abyste se staly členkami řádu, protože jsme se navzájem přísahou zavázali, že nikdo jiný se našich prací zúčastňovat nesmí a že na věky věků pomlčíme o všem, co v labyrintu pod Chrámem nalezneme.“
„Než vyslovíme svůj souhlas,“ sdělila mu stejně obřadně Lenka, „rády bychom věděly, jaké jsou podmínky vstupu a následně i členství v Převorství siónském.“
Hugo de Payns jako by zkameněl. Sedí strnule na židli a zírá na nás pohledem, ze kterého lze vyčíst zděšení i údiv.
„V Převorství siónském? Vy víte, jak…“
„Samozřejmě, že víme, bratře velmistře,“ pronesla Lenka chlácholivým hlasem. „Dokonce i víme, CO labyrint pod chrámem skrývá – nebo aspoň, co bychom tam měli společnými silami najít. Proto také chápu, proč chcete o výzkumech v labyrintu pomlčet.“
„Jestliže je tomu tak,“ oznámil nám velmistr své konečné rozhodnutí, „nemá smysl držet vás mimo společenství. Jen formálně je nutné, abyste se podrobily inicializačnímu rituálu, kde složíte slib mlčenlivosti. Pak budete moci zahájit práce na výzkumech labyrintu s námi. My na oplátku slíbíme ochraňovat vašeho přítele, bratra zahradníka, před zvůlí patriarchy a jeho gardy.“
Pohlédly jsme s Lenkou na sebe a hned nám bylo jasné, že tuto nabídku neodmítneme.
„S vašimi návrhy se dá souhlasit,“ oznámila velmistrovi Lenka. „Kdy a kde se bude konat zasvěcovací rituál a jak se na něj máme připravit?“
„Termín byl stanoven na půlnoc o Svatodušní neděli ve zrušené mešitě Al-Aksá, kterou ‚nevěřící‘ postavili na troskách Chrámu. A připravovat se nijak zvlášť nemusíte, vše se dozvíte na místě.“
Poté se s námi rozloučil a odešel tiše jako stín.
„Svatodušní neděle… to je kdy, Leničko?“
„Svatodušní svátky? To jsou Letnice a letos vycházejí na 2. června – takže už tuto neděli!“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah