Z Nikolčina deníčku – 20. listopadu
Na oslavy svátků či narozenin si mimozemští přátelé velice potrpí, takže se mi sešla celá armáda gratulantů. Přesto je všechny předběhl starý pán, který se před pár dny vrátil domu ze své pravidelné podzimní dovolené a jako první mě kontaktoval komunikátorem. Samozřejmě mi neopomněl sdělit, že „syrečky v domě už nesmrdí“, což je od milovníka této ‚zakázané‘ pochoutky skoro neslýchané.
Míšenka s Paulim se ozvali z Tahiti, Sheila z pouště Gobi, kde připravuje reportáž o zúrodňování. Peruánky jsou touto dobou doma, takže dosud nekomunikují, no a Jana – ta se nechala teleportovat přímo sem, na CPLEN.
„Mám tady pozítří důležité jednání s Agillem, a tak jsem se rozhodla spojit příjemné s užitečným.“
Janin příchod mě nesmírně potěšil. Ani jsme se nemusely domlouvat – automaticky si přesunula své lůžko ke mně do apartmá, aby ‚to příjemné‘ bylo co nejpříjemnější…
Ovšem – nejoriginálnějším způsobem mi přišel pogratulovat Erigyos – vyrukoval na mě se zvláštní nabídkou: „Nikolko, nechtěla by ses zapojit do režimu zvláštních služeb?“
Chvíli se pase na mých rozpacích, protože naprosto nechápu, oč mu vlastně jde, ale dlouho mě nenapínal. „Podívej, tady je monitorovací telefon. Je nastaven na původní Janino číslo. Kdykoliv někdo ten telefon použije – ať už k příjmu hovoru nebo k vlastnímu volání, on se také zapne a začne zaznamenávat veškeré dění na kanále. Tvým úkolem by bylo pravidelně ho kontrolovat.“
„Myslela jsem, že když jsi zapnul včera to odposlouchávání…“
„Ach tak… to monitorování nastavené včera – to samozřejmě funguje taky, ale tady toto zařízení umožňuje i odposlech v reálném čase, což si myslím, že by tě mohlo zajímat…“
Předal mi telefon a zásobu krystalů, rozloučil se a kvapně odešel.
„To mluvil o mně?“ zeptala se Jana udiveně.
„Co… o tobě… Ano! Jedna z afér se teď točí kolem tvého telefonu!“
„Kolem… mého telefonu? Proč máš vlastně odposlouchávat můj telefon? To nechápu!“
Rozesmála jsem se. „Ne tvůj telefon – tedy ten, který užíváš teď, nýbrž ten původní, který ti byl zabaven tajnou policií tam na té služebně u Kladna, vzpomínáš si?“
„No jasně! Ten telefon už jsem nikdy neviděla… Co je s ním?“
„Vypadá to, že ho zneužívá k tajné komunikaci CIA. Nejprve zřejmě s Terkou, teď nejspíš se Sirkem a s Brandonem. To je právě předmět toho zjišťování.“
„Podívejme se… Takové drobné opomenutí, a co může způsobit za problémy. Hlavně, že na to někdo přišel…“
„Někdo… Vlastně já… Eugenika totiž začala zlehčovat význam bioenergetické senzitivity, já jsem se jí snažila její důležitost vysvětlit, a tak jsem začala postupně vypočítávat případy, kdy nám tato vlastnost pomohla. Došlo i na to tvoje kladenské extempore. Ani nevím jak, ale jakmile jsem zmínila, že ti sebrali úplně všechno – dokumenty, šaty, boty, telefon… tak se mi najednou rozsvítilo.“
„Podívejme se, jaký objev učinila ta tvoje blonďatá hlavička,“ poznamenala Jana se šibalským výrazem v očích a přitiskla mě k sobě. Instinktivně jsem se k ní taky přitulila a zvrhla jsem ji k sobě na pohovku. Zavřela jsem oči a slastně jsem se protáhla. Cítím její jemné ruce něžně bloudící po mém těle. Uvědomila jsem si, že fyzický kontakt s milou osobou už mi nějak dlouho chyběl a jala jsem se jí oplácet její něžnosti. Jemně mnu prsty její bradavky, zkoumám žlábek mezi jejími ňadry, bříško, pupík… pořád níž a níž, má ruka je mezi jejími stehny, která ochotně rozevřela. Vnikám mezi její závojíčky… Krásně teče. Skláním se, abych mohla ochutnat její milostnou šťávičku… Jak dlouho už jsem tohle nedělala? Nahrazuji ruku jazykem a Janička mi ještě přidržuje hlavu hladíc mě po vlasech…
Krásné chvíle najednou ukončil protivný zvuk telefonu! Snění je to tam a já se vrhám na přístroj, kterým mě Erigyos před necelou hodinou ‚obdaroval‘. Jistě – mohly jsme si ho nevšímat, ale naše zvědavost je přece jen silnější než touhy po něžnostech, zvlášť když je zde nepatrná šance dozvědět se něco o okolnostech zmizení mé milované sestřičky a Janiny věrné kamarádky z dětských let.
„… že sem má dorazit, majore?“ uslyšela jsem neznámý hlas promlouvající anglicky, když jsem se konečně vzpamatovala a přepnula jsem telefon na hlasitý odposlech.
Vzápětí se ozval zastřený hlas majora Sirka: „Prý ta Moareová a snad Fournierová. Aspoň tak jsem to odposlechl nedávno od samotného šéfa stanice. Důvodem je zjištění, zda CIA nebo jiná tajná služba nevězní tři kolaborantky, jednoho jejich doktora a zda se náhodou nevrátila Theresa Rayenová, která s vámi komunikovala před svou teleportací na antarktickou stanici.“
„To se budou namáhat zbytečně, majore, protože nikoho takového nedržíme ani my ani nikdo jiný. A kontakt s Rayenovou jsem ztratil ihned po jejím odchodu do Antarktidy. Ani jednou se neozvala, ačkoliv slíbila, že tak učiní. Ale proč vám to vlastně opakuji? Vy s poručíkem nemluvíte, či co?“
„Mluvíme – jenže … možná, že se Theresa objeví. Z Antarktidy zmizela…“
„Vím, majore, už mě informoval Brandon. A díky za tu novou informaci. Pověsíme se na ty dvě povedené dezertérky, hned jak se objeví. Jen tak mimochodem: Jak se mají dostat do Států? Nevíte?“
„To vám taky prozradím, šéfe: Ten jejich teleport je instalován kdesi v Kalifornii v domě jakési Patricie. Další jméno nevím. Ale taky už jste ji zřejmě sledovali. Fournierová, když ještě pracovala pro nás, ji dokonce omámila nějakou drogou a zaujala její místo na cestě do hnízda těch mimozemských lotrů. Aspoň Brandon se mi o tom jednou zmiňoval.“
„Ach, ano, ano! Vím, o koho se jedná. Díky, majore, a pro dnešek končíme. Nebylo by dobré, abyste padli s poručíkem do podezření.“
„Ha! Tak jsem měla pravdu! Zneužívají tvého bývalého telefonu ke komunikaci nepodléhající monitoringu. Ale tohle… To musí vědět inženýr Hefaistos a hlavně Nancy a Sally…“
„Proč zrovna Sally…?“
„Protože pocestuje místo Jenny, která je těhotná!“
„Aha, pravda. Už si se mnou i domlouvala, zda ji opět odrodím,“ směje se Jana.
„A odrodíš?“ škádlím kamarádku.
„Že váháš!“ utrhla se na mě.
Rozesmála jsem se, jak se nechala ‚vytočit‘, ale pak jsem si uvědomila, že čas nečeká. „Šup – do sprchy a pak rovnou za Erigyem, ať se poradíme, co bude dál.“
Bleskově jsme se sebe smyly produkty předchozích milostných hrátek, aniž bychom se ve sprše podle zvyku škádlily. Ani jsme se pořádně neosušily a vyrazily jsme do Informačního střediska jako vodnické dcerky, nechávajíce za sebou mokré ťápoty. Samy oschneme cestou a úklidový robot je nám v patách.
„Skvělá práce, děvčata,“ libuje si Erigyos, když jsme mu přednesly a následně i přehrály záznam rozhovoru, „aspoň je budeme trochu vodit za nos.“
„Jak – vodit za nos?“
„Dostal jsem totiž nápad. Předně – do Států nepřibudou kalifornským teleportem, ale repulsitovým člunem z Kuby. Tam se nakonec usadili Jorge, Willy i Mark a teleporty mají všichni tři. Za druhé – nebudou to Nancy a Jenny, nýbrž Nancy a Sally, jak už jsi informovala Janu, a za třetí…“
„Počkej, počkej… Z té Kuby – to se mi nezdá. Tam by je přece chytla pobřežní hlídka, ani by nevěděly jak!“
„Ale, Nikolko! Přece si nemyslíš, že bychom je dopravovali tak naivním způsobem rovnou někam na Floridu?“
„Ne? A jak, tedy?“
„Vzpomeň si, jak například cestovala tady Jana z Kladna do Ostravy…“
„Ach tak – ty myslíš oklikou?“
„Jistě. Z kubánského pobřeží naberou kurs východoseverovýchodním směrem, až vplují do oceánu, změní kurs na severovýchod, a pak se vrátí jako by pluly z Kanady. Repulsitovým člunem je to výlet na dvě až tři hodinky!“
„Dobře. A ještě jsi říkal něco ‚za třetí‘…?“
„Ach, ano. Za třetí… V Kalifornii jim připravíme nějaké překvapení. Když tam budou mít soustředěné síly, tak ať to není zbytečné. Pojďte, jdeme projednat podrobnosti s Gabrielem.“
- × - × - × -
„No nazdar,“ děsí se Gwen. „Měla jsem takový příšerný sen, že mi vypadaly všechny zubní plomby — a podívej! On to nebyl sen!“
Dívka drží v hrsti pár rozdrobených kousků stříbrného amalgámu, které před chvílí vyplivla z pusy.
„Kde tady teď seženu zubaře…“ povzdechla si nešťastná dívka kontrolujíc si nervózně zuby jazykem, „jenže… Andy… víš, co je zvláštní? Nemohu najít ty díry, odkud to vypadlo…“
„Ukaž…“
Gwen si sedla na židli a Andy jí pohlédl do otevřené pusy.
„Tedy, miláčku, já taky nechápu, odkud to vypadlo. Žádné díry nikde nevidět!“
…
„Dnešním dnem neobsahuje tělo samice žádný kov,“ oznamuje Nihasa doktoru Azizillovi.
„Skvělá zpráva, Nihhy. Ještě si počkáme na samečka – a pak si je vypůjčíme na přístrojích v psychoanalytické laboratoři.“
„Když jste tady oba tak pěkně pohromadě,“ ozval se ode dveří neslyšně vstoupivší Baal Segul, „povězte, co ty nové přírůstky?“
„Myslíš ty dvě samice z Antarktidy? Tak ty zatím procházejí karanténou. Na experimenty s nimi si budeme muset ještě několik dní počkat. Ale na základě předběžného zkoumání jsou to parádní kusy. Žádný tak dokonale vyvinutý exemplář jsme dosud nezkoumali – a to ani v době před hibernací, ačkoliv jsme jich detailně vyšetřili a vytěžovali něco kolem tisícovky,“ rozplývá se Azizill.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 22. listopadu
Ačkoliv není nutné, abych monitorovací telefon kontrolovala nepřetržitě, činím tak co nejčastěji – vlastně kdykoliv, když mi jeho případné rušení nevadí. Zapomněla jsem ho vypnout i v noci na dnešek, takže mě probudil kolem půl druhé ráno. Zvědavost mi nedala. Vstala jsem a spustila poslech. Podvědomě jsem zaregistrovala, že ani Janička nespí. Okamžitě pochopila, co se děje, tiše vstala a posadila se ke stolku do sousedního křesla.
Ani tentokrát jsme nestihly hovor zachytit od začátku, ale to nevadí. Až skončí, můžeme se vrátit na začátek záznamu.
„… se tady zatím neukázaly. Jste si jist, majore, že…“
„Ale, vydržte, šéfe! Přijdou, určitě! Kolem té jejich ‚mise‘ je značný rozruch, přípravy jsou důkladné a zdlouhavé. Každého půl dne dělají kolem toho nějakou poradu. Termín odjezdu se mi však nepodařilo zjistit. Ale jedna z nich prý má menstruaci, takže ještě pár dní…“
Potichu se s Janou smějeme, protože to je jedna z kamufláží navržených Erigyem. Využili jsme toho, že Sally se přede dvěma dny odebrala na Menstruační oddělení, což se cíleně ‚doneslo‘ až k uším obou podezřelých individuí. Obě dívky se vydají na cestu ihned, jak Sallyin menstruace skončí, ale ‚porady‘ se povedou dál, aby měli Brandon a Sirk o čem podávat ‚špionážní‘ informace.
„Nu, dobrá, co se dá dělat, budeme pro jistotu ten kalifornský objekt sledovat nepřetržitě. Ale, majore… nemýlím-li se, máte ještě jeden úkol, ne?“
„Jaký, šéfe?“
„Ve svém věku ještě nemáte nárok na sklerózu, majore, ale dovolím si připomenout… jistá speciální jednotka, o které nemáme zpráv. Ten Theresin ‚mistr‘ přece slíbil, že…“
„Theresin ‚mistr‘ mi může… víte, co, šéfe! Nejprve nasliboval hory doly – ‚zařídím, pomohu, vysvobodím… ale jen když vy zjistíte, předáte, unesete…‘
Jak to dopadlo, víte! Theresa jim zajistila od vás dokumentaci toho kriminálníka, co jim před tím teleportovala, z databáze zdejší centrály vykopírovala zdravotní dokumentaci těch tří holek, jednu jim dokonce teleportovala – a pak sama zmizela! ‚Mistr‘ jí sice sdělil, že speciální jednotka je v pořádku, ale jak se s nimi spojit, to už jí neřekl, ač návod slíbil. Od té doby, kdy Theresa zmizela, se už neozval…“
„Dobrá, to by pro dnešek stačilo. Pátrejte dál. Konec.“
…
„Tak podívejme se, ‚mistr‘ slečny Theresy… Kdopak to asi je?“
Erigyos a Gabriel znovu a znovu poslouchají záznam nočního telefonátu. Jedná se o hovor vyvolaný majorem Sirkem a na druhé straně je bezpochyby Paddy O’Connor, ačkoliv se nepředstavil. Já jsem ten hlas však poznala bezpečně. Mám ho vrytý v paměti z dob dispečerské služby na Lucii III před dvanácti roky.
„A ta speciální jednotka, která se jim nehlásí? A ‚mistr‘ o ní ví?“
„Prosím tě, Erigye!“ krotí ho Gabriel, „To může být zrovna tak dobře kamufláž. Ten ‚mistr‘ přece podle Sirkových slov ‚nasliboval hory doly – potom však nesplnil nic‘. O té jednotce mohl také jen básnit.“
„Ale my si to můžeme docela snadno zjistit,“ namítám.
„Jak, děvče, máš snad nějaký nápad?“
„Což takhle, až budou zase spolu mluvit, aby se někdo vmísil do hovoru a potom…“
„Ne, to ne,“ zarazil mě Erigyos dřív, než jsem dokončila myšlenku. „To bychom se mohli moc brzy prozradit. Ale šlo by to trochu jinak. Nasimulujeme jim tam kolísavé zkreslení hlasu, aby bylo nemožné zjistit, kdo skutečně mluví. Potom, až si na to zvyknou, převedeme ten telefon do zvláštní sítě, aby se na něj Sirk s Brandonem nedostali a nemohli celou záležitost prozradit. Pak povedeme s O’Connorem hovory sami. Zatím však bych je ještě nějaký čas nechal, abychom vyzvěděli co nejvíce informací z jejich vzájemné komunikace. Změnu provedeme teprve tehdy, až se začnou opakovat, tedy až bude málo pravděpodobné, že se od nich něco nového dozvíme.“
„Tedy, to je opravdu ďábelský plán,“ souhlasím s technikem. „Ještě by se dal doplnit tak, že by byli Sirk a Brandon záměrně dezinformováni, to znamená, že by předávali O’Connorovi místo informací bludy, zatímco on by nám dodával nevědomky nejčerstvější informace.“
„Výborně! Takže konec diskusí, vracím se na SSE, abych domluvil s inženýrem Hefaistem podrobnosti,“ oznámil stroze Erigyos, „protože to, co navrhla tady Nikolka, musíme domluvit osobně. Ne žádnými depešemi, protože je dost možné, že ta narušená komunikace je taky dílo toho ‚mistra‘ slečny Theresy.“
„A to je… kdo? Podle tebe?“
„Myslím, že se jedná o člena nebo členy té zapomenuté expedice, jejíž zakonzervované základny jsme objevili v Andách,“ míní Erigyos.
„Ještě mi vrtá hlavou ta zmínka o ‚třech holkách‘ jejichž zdravotní dokumentaci předala Terka tomu svému ‚mistrovi‘,“ poznamenala jsem.
„To by se vypátrat dalo,“ míní Erigyos, „ale tady musí zapracovat profesor Amynill. Jen on a několik dalších lékařů na vedoucích místech má právo k prohlížení zdravotní databáze, kde může zjistit, kdo a kdy se tam přihlašoval a co tam dělal.“
„Dobrá, toho zase zaúkoluji já,“ oznámil Gabriel. „Rovněž zařídím zkreslení hlasové komunikace telefonu. A ty se koukej brzy vrátit. Dlouho se tam nezdržuj, tady máš práce jako na kostele,“ nabádá ještě Erigya.
Mimořádná noční porada skončila, úkoly jsou rozdány a my s Janou zjišťujeme, že už nemá cenu jít spát. Za chvíli stejně bude budíček.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 22. listopadu
Odpolední schůzka s Agillem mi skoro vyrazila dech. Když mě zval na konzultaci, naznačil, že se jedná o nalezení způsobu, jak vyšetřit ‚nevyšetřitelnou‘ pacientku, jenže o podrobnostech se příliš bavit nechtěl – prý až na místě. Teď jsem tedy na místě. Pozval si mě do volné vyšetřovny v desátém patře. Připadala jsem si jako spiklenka z dob, kdy jsme s děvčaty zkoumaly, kde vlastně jsme, když jsem se prvně dostala na původní CPLE.
Jen tak ze zvyku jsem do vyšetřovny vstoupila v Evině rouše. Agill mě však okamžitě navlékl do lékařského pláště a posunkem mi naznačil, abych se posadila. Sotva jsem tak učinila, otevřely se protější dveře, v nichž se objevila ‚moje‘ bývalá osobní sestra Agnes vedouc s sebou zcela nahou a čerstvě vysprchovanou dívčinu. Zastavily se asi metr ode dveří, kde ji Agnes pustila a sama ustoupila ke zdi.
Tak to je zřejmě ta ‚nevyšetřitelná‘ pacientka, blesklo mi hlavou a upřela jsem na ni zkoumavý pohled. Přede mnou stojí dívka střední postavy, mandlové oči doširoka otevřené, dlouhé havraní vlasy sbalené do úhledného drdolu, jaký umí vykouzlit opravdu jen Agnes.
Můj pohled sklouzl níž. Zjišťuji, že je pěkně stavěná, rovnoměrné opálená, mírně vyrýsované svaly na nohou, rukou i bříšku svědčí o pravidelné sportovní aktivitě. Zahleděla jsem se jí upřeně na prsa – tedy na tělesnou partii mimozemšťany zvlášť pečlivě sledovanou. U této dívky jsou plně vyvinutá, pevná a kulatá. Neznámá stojí – kdoví proč – po celou dobu, kdy si ji mlčky prohlížím, ve vzorném pozoru. Celkovým dojmem bych ji byla ochotna přirovnat k Lence – tedy až na jeden rozdíl – kyselý úsměv v obličeji!
„Pohov!“ zavelela jsem žertem – a dívka povel automaticky provedla.
Ale to už se ujímá slova Agill: „Nejprve bych vás měl seznámit, protože se neznáte. Toto je Eugenika, dcera Sofiiny kamarádky téhož jména,“ poznamenal ke mně polohlasně, „a to je Jana, doktorka medicíny, docentka lékařské fakulty pražské University Karlovy a přednostka a zároveň majitelka soukromé gynekologicko-porodnické kliniky specializující se na riziková těhotenství. Jinak též i naše bývalá pacientka,“ poznamenal zase polohlasně k Eugenice.
„Proč bývalá,“ ohradila jsem se, „já se sem vždycky ráda vracím, ať už jako pacientka nebo jako konzultantka.“
„Tak promiň – jinak i naše pacientka,“ opravil se Agill.
Vstala jsem, podala Eugenice ruku a vzápětí jí naznačila, aby se posadila.
„Jak vám mohu pomoci,“ zeptala jsem se hledíc střídavě na Agilla a na jeho pacientku.
„S Eugenikou máme totiž potíž,“ spustil Agill nepřítomným hlasem hledě kamsi do stropu. „Nedaří se nám totiž – tedy mně ani Hillovi, dopočítat se Eugeniččiných LGM.“
„No, to mi neříkej ani z legrace! Přece mi nechceš tvrdit, že dva erudovaní odborníci, kteří jeden čas nedělali nic jiného, než že počítali dívkám laloky mléčné žlázy, si nedovedou poradit s jednou slečnou?“
„Právě takovou reakci jsem od tebe čekal,“ ohradil se vyčítavě Agill, „ale raději bychom znali tvůj názor, až si to sama vyzkoušíš.“
„Hmm, dobře. To víš, že si to vyzkouším, ale nejprve mi předveď tady Eugeničinu zdravotní dokumentaci, abych se měla čeho chytit.“
„Dovolíš to,“ zeptal se Agill Eugeniky, dříve než přistoupil ke komunikátoru.
„Pro mě za mě…“ zareagovala pacientka otráveně. Byla to první slova, která přede mnou vyslovila – a nezněla mým uším příliš přátelsky.
Agill mezitím nastavil na komunikátoru spojení do její zdravotní dokumentace.
Eugenika, Řekyně, 20 let, výška 172 cm, váha 63 kg,
Queteletův index
21,295 kg/m², míry 94-60-92. Hmm. Prohlížím zběžně protokol nedokončeného generálního vyšetření i následné protokoly, ze kterých vyplývá, že pacientka nespolupracuje podle představ lékařů a nebylo proto ani jednou možno dokončit vyšetření prsou – přesněji – dopočítat se lobi glandulae mammariae.
„A vy tedy chcete, abych se o to pokusila já?“
„Ano…“
„Dobrá. Pustíme se do toho hned. Eugeniko…“
Ale Eugenika nevnímá, avšak nespí. Zdá se, že se zahloubala do řešení nějakého problému.
„Eugeniko!“
Polekaně sebou trhla.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Mohla by ses položit tady na vyšetřovací stůl?“
Mechanicky vstala a ulehla na předepsané místo. Připoutala jsem jí pečlivě ruce i nohy do polohovacího zařízení, na oči jí nasadila ochranné brýle, a pustila jsem se do práce, v níž mně k dokonalosti pomohl zdejší dlouhodobý pobyt. Vzpažila jsem její ruce a zpřístupnila jsem si tak její prsa, abych je mohla prohmatávat bez jakýchkoliv zábran. Zpočátku šla práce hladce. Začala jsem levou podpažní jamkou a pečlivě prohmatávám tkáň po obvodu levého prsu. Postupuji v soustředných kruzích směrem k bradavce. Když jsem se však dostala asi do poloviny ‚cesty‘, ucítila jsem pod prsty napětí. Eugenika se vzpíná, náramky poutající její končetiny k ramenům polohovacího zařízení jí však brání v prudších pohybech – jenže v napjatých prsou není možno pohmatem rozlišit laloky mléčné žlázy od podpůrných vazů. Na chvíli jsem přestala a pohlédla na Agilla. Neřekl ani slovo, ale z výrazu jeho obličeje lze vyčíst jediné: „Tak, teď ses, doufám, přesvědčila sama…“
Můj pohled sklouzl zpět na tělo ležící pacientky. Pod její pánví se objevila louže…Čeho? Snad se z pouhého prohmatávání prsou nepočůrala? Ke svému údivu zjišťuji, že se jedná o vaginální sekret!
„Slečna se nám udělala, takže nezbývá, než abychom pro dnešek skončili,“ konstatuji věcně. „Budu o tom přemýšlet. Třeba se mi podaří něco vymyslet. Pokračování zítra.“
Odpoutala jsem Eugeniku od stolu. Ta vstala a zamumlavši něco, co mělo zřejmě znamenat pozdrav, zmizela ve sprše.
„Není příliš hovorná,“ poznamenala jsem, když jsme s Agillem opouštěli vyšetřovnu.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 27. listopadu
„V posledních dnech s tebou nějak nic není,“ posteskla jsem si Janě, když se už podruhé odmítla se mnou pomazlit. Tedy – neodmítla přímo, ale z jejího chování jsem vycítila, že s ní není něco v pořádku. Sice odpovídá na moje něžnosti, ale tak nějak mechanicky. Připadá mi chvílemi spíš jako robot než člověk…
„Hmm, já vím, promiň…“
„Máš starosti?“
„Co jsi říkala?“
„Ale, no tak, Janičko… Co tě trápí?“
Pohlédla na mě se smutkem v očích: „Co mě trápí… Eugenika mě trápí…“
„Eugenika?!“
„Ano… Víš, proč si mě sem Agill pozval? Představ si, že… Anebo… víš co, přečti si to v mých poznámkách…“
…
Začetla jsem se do poznámek z 22. listopadu a následujících dní, kdy se scéna v různých obměnách opakuje, napadlo mě, že Jana vlastně bojuje o svou profesionální čest, nebo jak bych to jinak vyjádřila. Odložila jsem sešitek a ulehla na pohovku. Vzpomínám na to, jak na různá vyšetření reagovaly jednotlivé kamarádky, jak já, jak třeba Ariana…
Z přemýšlení nás obě vytrhl opět monitorovací telefon. Ozývá se z ložnice. Vběhla jsem tam, chvíli ho nemohu najít… Aha, tady jsi, potvoro, v zásuvce nočního stolku…
„… tam ještě nemohou být. Jedna má nějaké potíže s menstruací…“
„Která?“
„Asi … Moareová… Fournierovou občas vidím, jenže k Moareové se nedostanu, abych si to zkontroloval, protože na Menstruační oddělení nemám přístup.“
„Na jaké Menstruační oddělení, co je to za blábol, poručíku?“
„To není blábol, to tady opravdu existuje,“ přesvědčuje Brandon O’Connora na druhé straně, „tady zkrátka, když má ženská krámy, tak ji tam šoupnou … Asi jedou podle Bible a považují ji za nečistou.“
„To je fakt, poručíku, nebo výplod vaší fantazie?“
„Nevím, možná je to fantazie, ale navenek to tak vypadá.“
„Víte co, pokuste se o tom zjistit něco bližšího. Kdyby to opravdu dělali na základě biblických pouček, měli bychom další námět na jejich diskreditaci coby náboženských fanatiků…“
„Dobrý nápad, šéfe! Tohle vám vypátrám! To by byla bomba pro bulvár…“
„Pro bulvár? Poručíku! Já potřebuji jen seriózní informace! Ne nějaké kachny, jasné?“
„Jasné, šéfe. Jenže napřed musím získat nějaký sdílnější zdroj informací. Od té doby, co zmizela Theresa a ta prominentní holka, na které si tolik zakládá šéf antarktické stanice, se tady každý se mnou baví jen na půl huby, jako kdybych já za to mohl. Snad jen ta… no, jak umožnila útěk jedné z těch kolaborantek tenkrát z té tajné služebny v bývalých dolech… víte?“
„Myslíte tu zdravotnici?“
„Ano, tu… Ta se mi zatím tolik nevyhýbá…“
„Dobrá, poručíku. Zařiďte to. Díky za informace. Konec.“
Musím tedy poznamenat, že dezinformační plán funguje skvěle, ha, ha, ha. Nancy a Sally už jsou na Kubě, zítra v noci se má uskutečnit jejich kamuflovaný přesun do Států, ale Brandon se Sirkem věří, že má jet Jenny, kterou ovšem často vídá, a Nancy je podle něj na Menstruačním oddělení. Magda taky hraje svou úlohu skvěle, jen co je pravda. Teď ještě jí předáme instrukce, jak má před Brandonem mluvit o Menstruačním oddělení… A možná ani ne, jen ji navedeme správným směrem. Prostořeká je dost, při podávání informací o intimní sféře života si servítky nebere a fantazii má tak bujnou, že někdy nevím, zda to či ono bere vážně nebo si vymýšlí.
Pohlédla jsem na Janu. Ta se i přes potíže s Eugenikou usmívá…
„Poslyš, Janičko, přemýšlela jsem tady o těch tvých poznámkách… Nemyslíš, že by bylo vhodné se s Eugenikou trochu víc sblížit a poznat ji…“
„Jak – poznat? Jako… v biblickém smyslu nebo…“
„V biblickém smyslu… no, to v další fázi taky. Vzpomeň si jen, jaké já jsem měla potíže s nabytím bioenergetické rovnováhy, jaké Urszula a jaké Mořská Vlna. A jakými cestičkami bylo nutno postupovat, aby se podařilo zjednat nápravu. Vzpomeň si jen na Lucčiny potíže ohledně odběru biologického materiálu. Co když Eugenika taky potřebuje v sobě něco odblokovat… Vždyť ty její problémy a potíže mohou pramenit čistě z jejího psychického rozpoložení?“
„Cožpak o to. Za vyzkoušení nic nedáme – ale jak chceš postupovat?“
„Určitý nápad mám, jen ho ještě trochu promyslím a vypiluji. Zítra po polední pauze bychom mohly začít.“
„Zítra… těžko. Bude na Menstruačním. Musíme to odložit na začátek prosince,“ povzdechla si Jana.
- × - × - × -
Cestovní deník – 1. prosince (Míša)
Tahiti je nádherný ostrov a Obereja je báječná hostitelka – dokonce nám zajistila malou chatku asi kilometr od pobřeží, abychom si mohli spolu užívat soukromí, ale u ní doma jsme kdykoliv vítáni. Sice už jsme dávno měli být na cestě do Austrálie, ale líbí se nám tu tolik, že jsme si pobyt trochu protáhli, i když jsme na ostrov dorazili počátkem období dešťů. Ovšem, zase tu není takové horko a v teplém dešti se nám báječně sprchuje.
Ale dnešek mi přinesl jedno velice příjemné překvapení – totiž: já jsem si ani neuvědomovala plynutí času – až menstruace před pěti dny mě upozornila, že už jsme na cestě téměř měsíc. A dnes, když jsme se zase s Paulim ‚sprchovali‘ v teplém tropickém dešti, všiml si, že už nemám tampón, a zkoumavě se na mě zahleděl. Přitiskla jsem se k němu a on mi najednou zašeptal do ucha: „Když už ti to skončilo, nechceš vyšetřit prsa?“
Cožpak o to, vyšetření prsou po menstruaci patří k běžné hygieně, ale dosud jsem si to dělala sama. Pauli se k tomu nikdy nenabídl.
„Cože?“
„No, Magda mi říkala, že po menstruaci se to běžně dělá…“
„Ach tak, to je tedy to ‚Magdino tajemství‘, ano?“
„Ano, to je to ‚Magdino tajemství‘,“ potvrdil.
„Tak to mi musíš předvést,“ zasmála jsem se, „ale ne, abys při tom ke mně přistupoval jako k nějaké té fosilii, co máš doma ve sbírce!“
„No dovol,“ ohradil se téměř dotčeně, „raději se postav asi tak metr ode mne, ruce hezky podle těla, dobře, a teď pomalu zvedej pravou ruku nad hlavu… říkám pomalu! … ano, tak … a teď zase zpátky. Totéž levou rukou …. Nahoru… a zpátky. Teď obě ruce pomalu nahoru… a zpátky. Postav se z levého profilu a levou ruku nahoru… zpátky… Ano, otoč se zprava … a ruku nahoru… a vydrž.“
Přistoupil ke mně a jal se mi jemně, ale přesto důkladně a systematicky prohmatávat pravý prs. Cítím jeho doteky, stisky a nakonec hnětení a začínám se vzrušovat.
„Dobrá, teď druhou ruku nahoru…“ a zopakoval celou proceduru i s mým levým prsem.
„Teď půjdeme dovnitř a ještě si tě vyšetřím vleže,“ rozhodl nakonec.
Položila jsem se na lůžko, on mi podložil polštářem pravou lopatku a požádal mě, abych si dala pravou ruku za hlavu. Pak se mi jal znovu důkladně prohmatávat pravý prs. Postupuje přesně podle ustálených pravidel. Pomyslně si ho rozdělil na čtyři kvadranty a detailně každý prozkoumal. Cítím pod jeho jemnými prsty každý kousek tkáně. Nakonec jemně prohmatal dvorec a začal se věnovat bradavce, beztak už ztopořené vzrušením. Tu mi pečlivě promnul a nakonec několikrát stiskl mezi prsty s narůstající silou.
Nakonec mě na vyšetřený prs políbil a olízl bradavku.
„Teď se otoč, zlato…“
Lehla jsem si na lůžko obráceně, on mi podložil polštářem levou lopatku, musela jsem dát levou ruku za hlavu a celé zdlouhavé proceduře je podroben můj levý prs. Když skončil, vstala jsem, uklonila se a zeptala jsem se:
„K jakým závěrům jste došel, slovutný pane doktore?“
Jen se usmál a prohlásil: „Zatím k žádným, milá paní pacientko. To až příště, až budu mít s čím dnešní výsledky porovnat…“
„Ale teď vážně, Pauli, Bylo to moc fajn a uvítám takové prohlídky častěji, než jen jednou za měsíc. Jenom ještě prozraď, kde ses to tak bravurně naučil!“
„Kde bys řekla?“
„Magda?“
„Ano, Magda mi dělala instruktorku a Sally figurantku. Trénovali jsme celý měsíc dvakrát denně – tedy s pauzou, když měla děvčata menstruaci, to dá rozum.“
„To sis užíval, ty lumpe, co?“
„Užíval, užíval, ale stejně jsem se těšil jako blázen, až to předvedu tobě…“
Padli jsme si spolu do náručí a skutalili se na lůžko…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah