Gwen se ještě ani nestačila vzpamatovat z děsivého zážitku s vypadanými zubními plombami, který se pak kupodivu změnil v příjemné překvapení, když týž osud postihl i Andyho. Ten už vzal celou věc jako samozřejmost. Ano, amalgám je pryč a díry po kazech jsou zarostlé novou tkání. Proto náš pár už nepřekvapil ani pohled do tváře Lukáše Maliny tentokrát onanujícího před poloprůhledným zrcadlem, z níž zmizela jako kouzlem odporná jizva.
„Dokonce i ty vrásky pod očima má vyhlazené,“ poznamenala Gwen.
„Fakt!“ zvolal udiveně Andy. „Úplně jako by omládl!“
„Tady se dějí ale zajímavé věci,“ uvažuje nahlas Gwen. „Já osobně jsem se nikdy fyzicky tak dobře necítila, jako právě tady a teď – a to i přes ty stresové situace, které oni nám dnes a denně připravují.“
„Taky to na sobě pozoruji,“ přiznává Andy, „ale ty, ty jsi vyloženě zkrásněla. Jako bys najednou rozkvetla…“
Gwen se k němu slastně přitiskla a oba klesli v objetí na podlahu pokrytou tím zvláštním měkkým kobercem s neviditelnými jemnými chloupky, které jsou cítit jen hmatem. Tentokrát se dívka kupodivu nebrání a po asi dvacetiminutovém mazlení a líbání dovoluje Andymu, aby do ní zcela otevřeně pronikl. Nastává ‚divoká jízda‘, kdy Andy leží na měkkém koberci na zádech a Gwen nasedá na jeho penis, přičemž on jí hněte prsa tak silně, až jí z bradavek vystřikuje mléko v mohutných gejzírech.
…
„Klid, klid, nic se neděje,“ chlácholí doktor Azizill Baala Segula sledujícího Gwenin a Andyho milostný akt. „Umělá laktace je spolehlivá antikoncepce. Až ji budeme chtít zapustit, tak jí nedáme po menstruaci laktogenní sérum. Teď ať si užívají bez rizika zabřeznutí.“
„Je dobře, že samička ztratila zábrany, aspoň nebude nutná umělá inseminace,“ míní přihlížející Proseprina.
„To ještě není jisté,“ krotí její nadšení doktor Azizill. „Ještě není rozhodnuto, sperma kterého z obou samců k tomuto pokusu využijeme.“
„Pravda, pravda,“ krotí Proseprinu Baal Segul. „A propos, využijeme situace a uděláme si další studii na tom divokém samci. Inženýre!“
„Ano, šéfe?“ ozval se Verdelet, napjat, čím ho tentokrát šéf pověří.
„Převrať průhlednost zrcadla!“
Stalo se. Baal Segul a celé osazenstvo Nihasiny laboratoře se zájmem sledují, jak Lukáš Malina, spatřiv řádění dvojice ve vedlejší cele, se zuřivě vrhl proti silovému poli a svůj manévr několikrát zopakoval snaže se proniknout do sousední cely. Ačkoliv před chvílí sám vyvrcholil, penis se mu znovu postavil jako svíčka.
„Trochu mu pomůžeme,“ navrhuje Nihasa tisknouc klávesy na ovladači silového pole. Ve chvíli, kdy se Lukáš znovu proti němu vrhl, je jím zajat a zvláštní kapsa, kterou Nihasa záměrně vytvořila, mu ztopořený penis sevřela a následně mu ho intenzivně masíruje.
„Tedy, Nihhy, jsi třída,“ poklepává jí Azizill uznale po rameni, „ale… pamatovala jsi na kanálek?“
„Že pochybuješ, doktore! Musím přece porovnat kvalitu biologického materiálu získaného umělým drážděním a materiálem, který získáme spontánně… Ha! Už, už znovu vyvrcholil, už to stříká, už to teče. Sem, ke mně do vzorkovnice. Vidíš? Druhá várka během dvaceti minut!“
- × - × - × -
Sofie se probudila a zjistila, že už není zajata zelenou mlhou v silovém poli a že leží na pohodlném lůžku. Kol dokola však je čirá tma jako v hrobě. Jala se tedy opatrně zkoumat své okolí. Posadila se a ostražitě tápe nohou směrem dolů. Dotkla se jemného koberce. Opatrně pokládá na koberec i druhou nohu, když vtom jako by začalo svítat. Pomaličku se postavila a přesvědčila se, že má pod nohama pevnou zem. V místnosti je už vidět natolik, že je schopna rozeznat obrysy jednotlivých částí zařízení.
Šestiúhelníkový půdorys jí pochopitelně není cizí, ani lůžko, stůl, židle a hygienický koutek s umyvadlem, sprchou a toaletou. Způsob uspořádání jí však připomíná vězeňskou celu na SSE, kde občas měla službu jako zdravotní sestra. To, že je úplně nahá, ji nepřekvapuje, na to je zvyklá. Dokonce ještě nese v podvědomí fakt, že měla být teleportována domů, do Eresu. Ale tohle? Ač se snaží vybavit si události posledních dní, ne a ne se upamatovat, co se s ní vlastně stalo…
Náhle se před ní jedna stěna jakoby rozevřela a před očima se jí objevil pohled do nějaké sousední místnosti. V ní na lůžku bez pokrývky sedí nějaká žena, rovněž nahá, jako ona sama. Skloněnou hlavu si drží v dlaních, takže jí není vidět do obličeje. Vyrazila tedy do sousedního modulu, aby zjistila, o koho se jedná, ale zastavilo ji silové pole. To ovšem nečekala a zavrávorala, jak byla odhozena zpět. Duchaplně nabrala rovnováhu a přistoupila k poli nahrazujícímu stěnu opatrně.
Chvíli pozoruje neznámou. Ta pojednou zvedla hlavu – a strnula. Sofie čte v jejích očích hrůzu.
„Hej, Thereso, jste to vy?“
Žádná odpověď.
Sofie zavolala ještě jednou. Buď ohluchla, nebo mě neslyší, protože pole je nastaveno na zvukovou izolaci.
Ani třetí pokus nepřinesl úspěch. Nebo že by? Theresa – teď už Sofie ví zcela bezpečně, že to je ona – váhavě vstala z lůžka a vykročila jí vstříc.
„Pozor, pozor, odděluje nás silové pole,“ volá na ni Sofie, „ne tak rychle, nebo vás to…“
Theresa zřejmě neslyší, protože i ona narazila do silového pole nečekaně a značnou silou. Pochopitelně byla odhozena zpět a upadla na zem. Vstala, otvírá pusu, ale Sofie neslyší.
Přece jen je to vlastností pole, ale jak se s ní domluvím…? Pak ji napadlo kreslit písmenka do vzduchu.
„KIE NI ESTAS?“ {Kde jsme?}
„MI NE SCIAS…“ {Nevím…} signalizuje stejným způsobem Theresa. Výraz hrůzy však z jejího obličeje nezmizel.
Zřejmě ví něco víc, jinak by nevyhlížela tak vyděšeně, uvažuje horečně Sofie.
„OPRAVDU NEVÍTE?“
„OPRAVDU.“ Jenže po tomto sdělení se Theresa vrhla zpět na lůžko a schoulila se do klubíčka.
Sofie, když zjistila, že Theresa odmítá dále komunikovat, pustila se sama do průzkumu záhadné místnosti. Místnosti… Spíš vězeňské cely, uvažuje, i když … vězeňské cely mají místo jedné stěny mříž – tedy jako dveře vedoucí na chodbu, kdežto tady…
Několikrát obešla celou místnost po obvodu pečlivě zkoumajíc stěny. Žádné dveře však ne a ne najít. Rozmrzele ulehla na lůžko. V tu chvíli se v cele začíná stmívat. Po několika minutách se cela opět ponořila do čiré tmy.
„Sofia, ne dormu… sed restu kuŝanta, ne forlasu vian liton, mi petas…“ {Sofie, nespi… ale zůstaň ležet, neopouštěj své lůžko, prosím…} ozval se odkudsi tichý šepot.
„Kiu vi estas kaj de kie vi konas min?“ {Kdo jste a odkud mě znáte?} odpovídá Sofie rovněž šeptem.
„Mi estas via amikino kaj mi konas vin laŭ la rakontado de certa persono, kiun vi bone konas.“ {Jsem vaše přítelkyně a znám vás z vyprávění jisté osoby, kterou vy dobře znáte.}
„O koho se jedná?“
„To teď není důležité,“ nese se celou tichý šepot neznámé. „Přijdu občas, když budete ležet. To je ve vaší cele tma. Zklamete-li však mou důvěru a vstanete, aby se udělalo světlo, už nikdy za vámi nepřijdu.“
„Dobře, zůstanu ležet a nebudu se pokoušet vás spatřit,“ souhlasí Sofie.
„Správně jste se rozhodla,“ míní tichý hlas neznámé.
„Kde vlastně jsem, kam jsem se to dostala,“ ptá se Sofie.
„Jste na naší základně,“ oznamuje neznámá.
„To jsem taky pochopila že jsem na nějaké cizí základně,“ odvětila rozmrzele Sofie, „ale KDE ta vaše základna je?“
„V pralese na území, které vy nazýváte Brazílie.“
„Brazílie… to je půlka Jižní Ameriky… tak děkuji, kamarádko…“ povzdechla si Sofie.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 6. prosince
„Máme tady hlášení od Nancy,“ oznámil mi Erigyos, sotva jsem se dnes ráno vrátila z Menstruačního oddělení. „Podařilo se jí kontaktovat jednu ze svých bývalých kolegyň, navykládala jí, že se jí podařilo uprchnout ze zajetí … tedy, veliké štěstí, že Černý Pták udržel její dvanáct let starý incident před podřízenými v tajnosti…“
„Však měl taky proč,“ zasmála jsem se vzpomenuvši si na ostudu, kterou si přivodil jako ‚dokumentarista‘ během její lékařské prohlídky. „Co se podařilo Nancy vypátrat?“
„Spoustu věcí,“ oznámil mi Erigyos a jeho oči při tom zazářily jako hvězdy.
„No tak už mě nenapínej…“
„Předně toto…“ Erigyos přede mnou na monitoru otevřel známý článek o tom, jak Andy odhalily své tajemství odhalené krásce, „Ta slečna, ta … Miss Sexy Betsy … vůbec neměla tušení, že svým nahatým vystoupením způsobí takový poprask. Jakým způsobem lze otevřít vchod do podzemí archeologického naleziště – potažmo tedy vstup na naši zakonzervovanou základnu, prý přišel jako návod z nějakého tajného zdroje, jehož původ zná jen hrstka lidí – Paddy O’Connor a jeho nejbližší spolupracovníci. Ale ani Nancyina kamarádka prý si není jista tím, zda je to pravda, nebo jen fáma záměrně šířená mezi řadovými agenty. Faktem ovšem je, že Miss Sexy Betsy je držena v psychiatrickém sanatoriu patřícím do sítě zdravotnických zařízení armády. Neví však, zda je opravdu nemocná, či zda je tam jen ‚uklizená‘ před novináři. Spíše prý to druhé…“
„Taky bych věřila spíše té druhé verzi,“ podotkla jsem, když se Erigyos na chvíli odmlčel.
„Potom je tady druhá zajímavá zpráva,“ pokračuje Erigyos. „Kdesi na severu Brazílie zmizela beze stopy zvláštní průzkumná jednotka CIA, která měla za úkol prozkoumat část pralesa v povodí řeky Demini. Transport na místo proběhl koncem června. Po asi deseti dnech se jejich vysílačka i satelitní telefon odmlčely a od té doby není o nich zpráv.“
„Ale to je jasné, tam přece působí to zvláštní rušení. Víš přece, že ani naše Sličné Akvabely, pobývající právě teď doma, nemohou s námi komunikovat jinak, než teleportováním dopisů.“
„Jenže to je jen následek čehosi,“ namítá Erigyos, „neoddiskutovatelným faktem totiž je, že epicentrum toho rušení je právě kdesi v brazilském pralese. Měření, která jsem prováděl během cesty naší expedice, i hranice zasažené oblasti tomu totiž nasvědčují. To by znamenalo, že ta ztracená jednotka je tomu epicentru proklatě blízko. A připomínám: není to žádná magnetická bouře – ta nikdy tak dlouho netrvá. Rušení je určitě umělého původu.“
„Nu dobrá, ale jak s těmi zprávami teď naložíme my? Za poslední týden žádný hovor na bývalém Janině telefonu nebyl zaregistrován…“
„Po poradě s Gabrielem jsem zařídil systematické sledování této oblasti retrospektivem. Vzhledem však k její rozloze bude nějaký čas trvat, než tu ztracenou jednotku najdeme – tedy – najdeme-li ji vůbec. Její osud není znám, může tam někde přežívat, ale také mohou být všichni po smrti. Oni nebyli prý vybaveni na cestu pralesem ani s sebou neměli proviant – to všechno prý bylo zajišťováno letecky. Jenže – vzhledem k tamním událostem – doprava a zásobování selhaly.“
…
Odpoledne jsem vyhledala Janu. „Pokročily jste nějak s Eugenikou? Ležela jsem s ní dva dny na Menstruačním. Dost jsme si spolu popovídaly. Sice jsem trochu – tedy trochu … dost zanedbávala sledování zpráv zvenku, ale to nejdůležitější mi sdělil Erigyos hned ráno.
Ovšem ta Eugenika – já vím, je to takový ‚samorost‘, prý po tatínkovi – ale zdá se mi, že bychom si k ní mohly cestu najít.“
„Cestu k Eugenice, hmm, víš-li jak, byla bych ti opravdu nesmírně vděčná, je to taková moje noční můra…“ povzdechla si Jana.
„Máme před sebou celé odpoledne. Co kdybychom ji někam pozvaly?“
„To v každém případě,“ míní Jana, „ale kam? Do vyšetřovny ne, to je samozřejmě blbost. Tam už přesně vím, co se stane… Co třeba do tělocvičny nebo do bazénu? Ona je pohybově založená po mamince…“
„To není dobrý nápad,“ namítám, „ona ten sport bere zásadně jako soutěž, ne jako zábavu, a když se jí nedaří, tak je mrzutá a hrozně vztahovačná. Myslela jsem na něco jiného...“
„No tak pověz…“
„Co kdybychom ji místo do vyšetřovny vzaly k nám do apartmá. Takovou přátelskou návštěvu. Dáme si kafe a přitom jen tak nezávazně zkusíme některé praktiky… třeba něco takového, jako se osvědčilo u Lucky. Škádlení ve sprše a dál už se to nějak spontánně vyvine. Evidentně je bi, když se spolehlivě udělá pod rukama tvýma i Agillovýma. Určitě jí to nepříjemné nebude…“
„Jsem pro každou špatnost,“ zasmála se Jana a přistoupila ke komunikátoru, aby zjistila, kde se Eugenika naposledy přihlásila.
„Je v Informačním středisku,“ oznámila mi po chvíli. „Pojď, půjdeme si tam pro ni.“
Eugeniku jsme našly zahloubanou do jakéhosi problému u monitoru jednoho z komunikátorů. Ani nezaregistrovala náš příchod. Na sobě má jeden z těch speciálních župánků bez kapes, které byly vyvinuty právě jen pro pobyt v Informačním středisku. Jana jí lehce poklepala na rameno. Nic. Nereaguje. Ještě jednou…
Tentokrát se otočila a upřela na nás udivený pohled.
„Nechceš toho na chvíli nechat a jít s námi,“ zeptala se jí Jana.
„Asi ano… Vždyť já jsem u toho usnula“, prohlásila rozmrzele a postavila se, „… ale kam chcete, abych s vámi šla? Doufám, že ne zase někam do vyšetřovny. Té už jsem si za celé dopoledne s Agillem užila dost!“
„Pojď, uvidíš…“
V přísálí svlékla župánek, odhodila ho automaticky do špíny a chopila se svého, visícího tam na věšáku. Pak postřehla, že my dvě na sobě nic nemáme, a nechala ho být. Následuje nás do výtahu rovněž v Evině rouše.
Vyjely jsme do 11. patra a vstoupily do našeho apartmá.
„Posaď se u nás, udělej si pohodlí…“
Jana se zasmála.
„Copak?“
„Vzpomněla jsem si, jak nás tenkrát Míšenka zvala, abychom si s Lenkou odložily a udělaly si pohodlí, pamatuješ?“
„Ach, ano, to bylo roztomilé, ale Eugenika už nemá odložit co, ha, ha, ha.“
Pohlédla jsem na Eugeniku a zjišťuji, že jí zase jednou po dlouhé době vymizel z tváře ten unylý, kyselý výraz. Usmívá se docela mile.
„Vidíš, děvče, takhle ti to sluší. Co si dáš k pití?“
„Nejspíš nějaký džus,“ prohlásila.
Jana se zvedla a vyrazila do přísálí nejbližší klubovny k jídelnímu automatu, zatímco já jsem se jen tak mimochodem Eugeniky pozeptala, do čeho že se tak zahloubala, až z toho usnula.
„Do čeho? No, tebe jako architektku by to mohlo zajímat… Pročítala jsem si základy vztahů jednotlivých mimoprostorů v hyperprostoru, jenže jsem se v tom za chvíli začala topit. Ono už stačí uvážit čtyřrozměrný hyperprostor. Budeme-li brát metr za jednotku délky, tak jednotkou ‚objemu‘ čtyřrozměrného prostoru je 1 m⁴ a jeho ‚povrch‘ je 10 m³ – no dovedeš si to představit?“
„Cožpak o to – ten ‚objem‘ by byl ještě pochopitelný, ale jak jsi dospěla k tomu bláznivému vzorci pro ten ‚povrch‘?“
„Já jsem k tomu nedospěla, já jsem to našla v jejich učebnici matematiky, kde to vysvětlují tak, že ve vyšším prostoru získáme daný útvar tažením toho předchozího ve směru nového rozměru. Krychli tedy získáme tažením čtverce o ploše 1 m² do prostoru, přičemž povrch se bude skládat ze šesti čtverců: z toho původního, pak z toho přetaženého, a ze čtyř dalších, které ten přetahovaný čtverec ‚nakreslil‘ cestou při tom přetahování svými vrcholy, tedy objem bude 1 m³ a povrch 6 m². To je samozřejmé a pochopitelné.
No a teď si představ, že táhneš krychli o objemu 1 m³ do čtvrtého rozměru: tedy budeš mít tu původní krychli, tu přetaženou, a potom dalších osm krychlí, které ta původní krychle ‚nakreslí‘ cestou při tom přetahování svými osmi vrcholy. Bude tedy ten nově vzniklý útvar ohraničen deseti krychlemi…“
Z Eugeničina zapáleného výkladu už mi šla hlava kolem, protože bych přece jen potřebovala trochu více času na promýšlení dané problematiky, takže jsem začala ztrácet nit, ale naštěstí mě zachránila Jana právě vstoupivší do pokoje nesouc tácek se třemi pohárky a karafou rybízového džusu.
„Jé, rybízový,“ raduje se Eugenika, „jak víš, že ho mám nejraději?“
„Neprozradím,“ usmívá se Jana, ale pak dodala tiše: „… protože to vysledovala Laura.“
Nalily jsme si do pohárků perfektně vychlazený rybízový džus mající nádhernou rudou barvu, která připomíná červené víno.
„Tím si můžeme i přiťuknout,“ míní Eugenika.
Stalo se. Popíjíme džus, jako by to bylo víno, a bavíme se o všem možném. Eugenika nám roztává před očima. Žertuje, vesele se směje, vypráví různé historky ze školy i z posledního prázdninového pobytu v Eresu, kde jí a jejím kamarádkám teta Sofie půjčila na měsíc svůj domek.
„Jestlipak ti teta Sofie vyprávěla, jak i my spolu dokážeme pěkně vyvádět, když se do toho dáme,“ nadhazuji návnadu jakoby mimochodem.
„Ale jistě, ovšem že vyprávěla, jak jste taky dokázaly pěkně řádit, a dokonce, popisovala vaše ‚zasvěcovací rituály‘ v koupelně. Nasmály jsme se tomu tenkrát s maminkou, až jsme skoro nemohly…“
Pohlédly jsme si s Janou do očí a obě nás napadla v té chvíli úplně stejná myšlenka. Jako na povel jsme vstaly, já jsem uchopila Eugeniku za nohy, Jana za ruce a přes její zmítání a houževnatý odpor jsme ji odnesly do sprchy. Postavila jsem ji na zem, zatímco Jana si ji přitiskla jednou rukou zády na nebe a druhou rukou ji bezpečně drží za obě zápěstí. Vzápětí ji zaklonila mírně dozadu. Eugenika je napjatá jako luk a prsa má vystavena ostrému proudu studené vody z masážní trysky, kterou jsem byla uvedla do provozu.
„Jééé… necháte toho…? Aúú, to je to … óóó… nepříjemné… vlastně … ááách … příjemné … ještě, ještě… óóóó!“
Eugenika se nejprve kroutí v Janině sevření jako žížala, snažíc se osvobodit, ale se sílícím pocitem rozkoše se pasivně podvoluje našemu konání. Když jsem jí ostrým vodním proudem důkladně promasírovala prsa, sjíždím pomaličku dolů po bříšku. Opět se dostavila její bouřlivá reakce a začala se rytmicky vlnit. Znenadání jsem jí podrazila nohu – ale neupadla, Jana ji stále drží opravdu pevně. Podraženou nohu jsem jí přidržela svou a trochu jsem jí ji nadzvedla. Tím se mi otevřela cesta k její mušličce. Zřejmě pochopila, k čemu mi má tento manévr sloužit, protože sama automaticky zvedla nohu ještě výš. Ale to už se vodní paprsek dobývá do jejích nejintimnějších míst. Znovu se vzepjala a zavlnila rozkoší, vydávajíc jen neartikulované výkřiky.
„Tak co, líbilo?“ zeptala jsem se, když jsem konečně zavřela vodu.
„Takhle… báječně mě… ještě nikdy… nikdo… neudělal,“ vyráží ze sebe mezi prudkým oddechováním. „Úplná… senzace…!“
Vypotácela se ze sprchy a plácla sebou do křesla jako po dvacetikilometrovém puťáku.
- × - × - × -
Gwen se probudila uvázaná ke kříži v té příšerné místnosti s obětním oltářem a těmi všemi příšernými proprietami, o kterých ani neví, k čemu všemu mohou sloužit. Horší ovšem je, že je znovu vydána na pospas tomu mizerovi, tomu Čečenci… ne Čečenci… jinak, já už nevím, jak že si říká… pro mě je to zkrátka Čečenec…
‚Čečenec‘ právě prošel průchodem v silovém poli a namířil si to rovnou k bezmocné dívce. Chvíli ji zkoumavě pozoruje a pak spustil: „Nejdřív ti musím oplatit ten minulý výprask, potvoro, a pak ještě uvidím, co s tebou provedu dál.“
S těmito slovy se chopil karabáče, který mu jako první padl do ruky, rozpřáhl se… Gwen jen zavřela oči.
Jenže k ráně nedošlo. Naříkavý skřek se vydral z jeho hrdla, a když dívka oči znovu otevřela, zjistila, že se násilník svíjí na podlaze drže si oběma rukama své genitálie. Karabáč, kterým ji chtěl přetáhnout, se válí opodál na podlaze.
Chvíli mu trvalo, než se zmátořil, ale nakonec vstal a znovu pozvedl karabáč. V té chvíli mu vypadl z ruky a opět se ocitá na podlaze stižen další podivnou křečí v genitáliích.
Po chvíli znovu vyskočil, vztekle odkopl karabáč válící se na zemi, a vrhl se na bezbrannou dívku holýma rukama. Bolestivě ji šlehl plochou dlaní přes vnitřní stranu levého stehna, ale to neměl dělat, protože ho vzápětí skolila další prudká křeč. Naprosto nechápe, co se s ním vlastně děje.
„Schválně, jestli na to přijde sám,“ nabádá Baal Segul doktora Azizilla a Nihasu. „Tímhle způsobem mu jen naznačujte, co od něj NECHCEME, a čím surověji proti samičce zaútočí, tím ostřejší reakci u něj vyvolejte.“
„Jasně, šéfe,“ směje se Nihasa.
Lukášovi však po třetí vlně kruté bolesti v rozkroku došlo, že násilí je zřejmě nežádoucí, a rezignovaně zůstal sedět na podlaze.
„Tohle po něm ale taky nechceme,“ upozorňuje Baal Segul.
Nihasa stiskla krátce jednu klávesu na ovladači a Lukáš se zazmítal. Zůstává však sedět dál. Nový impuls. A další a další. Konečně znovu vstal a váhavě přistoupil k dívce uvázané na kříži. Lehce jí položil ruku na rameno. Nic se neděje, to je tedy ‚dovoleno‘ – a Lukáš se odvážil položit svou levou ruku na její levé rameno. I to je ‚dovoleno‘. Opatrně sjíždí rukama dolů na dívčina prsa. Kupodivu i to je ‚dovoleno‘, protože křeč v genitáliích se neobjevuje. Postupuje dál, na bříško, pak na stehna pomalu se vrací k její jeskyňce. Zajíždí prsty dovnitř a zjišťuje, že dokonce i toto je dovoleno. Právě nahmatal její klitoris a mne ho mezi prsty.
Gwen se mimovolně zavlnila. Lukáš jí je sice odporný, ale její vlastní tělo ji zrazuje! Cítí, jak to odporné individuum prsty druhé ruky proniká mezi její závojíčky a jak nezadržitelně teče.
Lukáš si ovšem dodal odvahu, a když zjistil, že křeče ustaly, rozhodl se další násilné akci. Jednou rukou pronikl hluboko do Gweniny pochvy, druhou stále ještě zpracovává její klitoris. Teď dokonce vydobyl jeho žalud z kožní řasy… a surově do něj štípl!
Gwen zaúpěla bolestí – a v té chvíli příšerně zavyl i Lukáš. Prudce od Gwen odskočil a skácel se na podlahu opět si drže oběma rukama svá varlata.
„Co myslíš, doktore,“ ptá se Nihasa Azizilla, „kolikrát ho budeme muset ztrestat, než pochopí, že dnes od něj chceme, aby nám předváděl jen samé něžnosti?“
„Uvidíme… Jenže my potřebujeme ještě trochu víc, než něžnosti,“ vstupuje do rozhovoru podrážděně Baal Segul, „my přece potřebujeme, aby…“
„Ale ano, my víme, my víme,“ chlácholí šéfa Nihasa, „jenže ho k tomu chceme přivést právě prostřednictvím těch něžností…“
„Když se ovšem bude povalovat po zemi, tak…“
„Trochu trpělivosti, šéfe,“ přebírá slovo doktor Azizill. „Říkám vám přece od začátku, že se jedná o tvory nižšího řádu. Nemůžeme po nich chtít, aby ihned pochopili, co se od nich žádá!“
„Nuž dobrá, tedy. Pokračujte!“
Nihasa probudila Lukáše z letargie jemným impulsem. Ten sebou jen trhnul a převrátil se na druhý bok. Nihasa opakuje několikrát neúspěšně nově zkoušený postup. Když jí přešla trpělivost, zopakovala manévr z minula a stiskla impulsní tlačítko několikrát rychle za sebou. Teprve teď se Lukáš milostivě rozhodl vstát a opět se věnovat partnerce. Začíná od začátku. Pokládá jí ruce na ramena…
„Tak už k čertu něco udělejte, ať tady nejsme celou věčnost,“ hartusí navztekaně Baal Segul. „Už je nejvyšší čas vypustit ho mezi tu smečku venku. Rád bych, aby se tak stalo do týdne. Bude-li jeho příprava stagnovat tímto způsobem, tak…“
„Klíííd!“ chlácholí Nihasa soptícího velitele, „chtěl jsi dělat současně i inteligenční test, ne?“
„To ano, ale…“
„Pořád nějaká ale, ale… Sleduj!“
Lukášovy ruce pomalu sjíždějí dolů po Gweniných ramenou a míří na prsa, stejně jako před necelou půlhodinou. Jemně je hnětou, prsty se dotýkají bradavek, přístroje registrují Gwenin zrychlující se dech i puls. Teď ovšem sjíždějí níže, dotýkají se žeber pod prsy…
Nihasa několikrát stiskla klávesu. Lukášovo tělo se zachvělo a jeho ruce se poslušně vracejí zpět nahoru.
„Vidíš, jak rychle chápe,“ oznamuje Nihasa vítězoslavně Azizillovi, „ a ty pořád pochybuješ!“
„Ještě není všem dnům konec,“ oponuje skeptik Azizill, „jsem moc zvědav, zda…“
Lukáš se ještě jednou pokusil sjet rukama dolů s Gweniných prsou, ale Nihasa ho znovu ‚umravnila‘ několika jemnými impulsy. Lukáš konečně pochopil, že je mu dovolen pouze ‚výzkum‘ dívčiných prsou a vrhl se na ně tedy opravdu důkladně. Nejprve je jemně hladí krouživými pohyby, pak tiskne silněji a nakonec přechází k tvrdému hnětení až na žebra.
Gwen už ze sebe vyráží jen příšerné skřeky vyjadřující rozkoš i bolest současně. A teď, právě teď Lukáš zaregistroval výtok z jejích bradavek a přisál se k ní svými ústy.
„No konečně! Konečně přišel na to, co je od něj požadováno!“ zvolal Baal Segul ulehčeně. „Už jsem se obával, že tady budeme tvrdnout do soudného dne…“
- × - × - × -
NEW YORK 9. prosince (SAN) – od našeho stálého newyorského zpravodaje. Před udivenými zraky obyvatel a návštěvníků došlo včera v pravé poledne k podivnému incidentu. Po newyorské Broadwayi se celou hodinu procházela nádherná dívka oděna – respektive neoděna – v rouše Evině. Nahá a bosa ve dvacetistupňovém mrazu, brodíc se sněhem, naháněla husí kůži všem, kteří ji spatřili.
Jeden z puritánsky založených kolemjdoucích okamžitě zavolal mravnostní policii i záchranku, avšak ani muži zákona ani zdravotníci se k záhadné dívčině nedokázali přiblížit, a to ani pěšky ani žádným vozidlem. Ta po celou dobu volně procházela ulicí razíc si záhadným způsobem cestu sroceným davem. Kdo neuhnul, byl povalen nemilosrdně na zem.
Po celou hodinu si dokázala od lidí i vozidel udržet odstup v průměru tří stop, přičemž ještě stačila rozverně pózovat filmařům i fotografům. Jenže na snímcích vycházela kupodivu jen prázdná prostora, jako by pro fotoaparáty byla neviditelná, což vzbudilo úžas u laické i odborné veřejnosti.
Ačkoliv se ani mně nepodařilo udělat jeden jediný její snímek pro náš list, jsem ochoten tvrdit, že atraktivní krasavice byla slečna Sarah Madock, bývalá korespondentka americké ambasády v Praze, jejíž příběh možná znají pamětníci mezi našimi čtenáři. Pro ‚nepamětníky‘ jen připomenu, že to byla ona, kdo za úplatu zapůjčil své odění oné neznámé, jež vnikla na ambasádu před dvanácti roky a zdemolovala kancelář zástupce vojenského přidělence.
Incident od včerejška hýbe veřejností celých Spojených států, protože dívku není vidět na žádné fotografii ani v žádném záběru televizních kamer. Očití svědkové jsou obviňováni z halucinací a davového šílenství, několik slabších jedinců také skončilo v péči psychiatrů.
Do věci se vložily i FBI, CIA, NSA a další složky tajných i pořádkových služeb, branné moci a dokonce i církevních institucí, protože se kráska v závěru své promenády dopustila neslýchané provokace, když neváhala vstoupit do chrámu Páně Broadway United Church of Christ, kde právě probíhala slavnostní mše k uctění svátku Neposkvrněného početí Panny Marie.
Mně samotnému se podařilo prodrat davem až do její blízkosti, avšak – jak už jsem psal nahoře – byl jsem neznámou silou povalen na zem. Ze zdroje blízkého kruhům FBI unikla informace, že tato síla až nápadně připomíná jev známý jako dopravní blokáda Spojených států před dvanácti roky.
Sám za sebe bych chtěl připomenout, že obdobný úkaz popisovali před osmnácti roky členové vědecké expedice z polární stanice Amundsen-Scott, kteří rovněž spatřili v třeskutém mrazu tančící nahou dívku, ze které se nakonec vyklubala kolaborantka s mimozemšťany. Je docela možné, že slečna Sarah Madock, kterou jsem bezpečně poznal, sleduje její osud. Proto slibuji, že se nenechám odradit posměváčky a budu pátrat dál po příčinách této paranormální záhady. Sledujte náš list.
George Novak
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 9. prosince
SAN se opět vyznamenal, ha, ha, ha. Když už nám Irenka poslala oskenovaný článek, musím uvést pár věcí na vysvětlenou. To, že Sally takovou provokaci provede, jsme plánovali dopředu. Ona měla chuť toto udělat a já jsem ji od toho úmyslu kdysi zrazovala, ovšem teď, když má tvořit ‚zeď‘ pro Nancyinu činnost, jsem na její bláznivý nápad sama přistoupila a ujala jsem se řízení celé akce jako dispečerka na Lucii II, odkud Sally čerpala synchronizační impulsy pro tvorbu silového pole. No, a Erigyos mi předvedl, jak impulsy upravit, aby objekt uvnitř pole nebyl fotografovatelný.
Jak je vidět, kouzlo se dokonale zdařilo a všechny tajné služby Spojených států mají najednou novou zábavu, čímž se nám podařilo, když už ne úplně odvést jejich pozornost od Nancy, tak aspoň ji značně oslabit.
Ostatně – poručík Brandon a major Sirk ‚poctivě‘ informují Paddyho O’Connora, že Jenny je stále na základně a Nancy má ‚nějaké menstruační potíže‘, pročež nemůže odcestovat. Magda je zásobuje opravdu těmi nejneuvěřitelnějšími tvrzeními a jim nezbývá, než aby jí to ‚žrali‘, protože kromě Magdy se s nimi téměř nikdo nebaví.
…
Dnes krátce před večeří mě vyhledal Erigyos a sdělil mi, že na základě Nancyiných informací se podařilo retrospektivem vypátrat zřejmě tu ztracenou vojenskou jednotku v brazilské džungli! No to je senzace!
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah