Zelená mlha opět zaplnila jeskyni, ale od dvojice výzkumníků si kupodivu zachovává odstup. Bezděčně se chytili za ruce.
„Andy, cítíš to také?“
„Co?“
„To chvění…“ vydechla Gwen a přitiskla se ke svému společníkovi.
„Taky. A myslím, že to začalo krátce po té, když jsme se pokusili otočit tím kruhem. Měli bychom se raději vrátit a seznámit s naším objevem ostatní. Mimochodem – došla mi baterka ve svítilně…“
„Mně taky! A rychle…“
Obě svítilny zhasly téměř současně a kupodivu – naráz! Ne, že by jejich svit postupně slábl. Světlo zmizelo v jednom okamžiku.
„Tak, a teď jsme odkázáni jen na tu fosforeskující zelenou mlhu,“ poznamenal Andy temným hlasem, „pojď, dokud si pamatujeme směr zpáteční cesty!“
…
V hloubi amazonského pralesa na brazilsko-venezuelské hranici se koná nástup jednotky US Army vyslané sem z popudu CIA.
„Kdo chybí?“
„Poručík Andrew Watson a seržantka Gwendoline Spearesová, pane kapitáne,“ hlásí dozorčí.
„Zase ti dva! Kdo a kdy jste je viděli naposledy?“
„Krátce před polednem, než se naše cesty rozdělily. Naše skupina měla za úkol prozkoumat západní jeskyni, oni dva východní. Gwen je specialistka na chemii a rozhodla se stůj co stůj odebrat vzorky té podivné mlhy. Jenže nevím, jak to chce udělat, když se ta mlha chová jako živá a neustále před námi ustupuje, aniž bychom měli možnost se jí dotknout… A Andy – však víte… Je do ní blázen navzdory všem řádům, předpisům a nařízením. Měli jsme se jich zbavit hned, jak spolu začali koketovat. Teď už je pozdě.“
„Dobře, děkuji, pane podporučíku za obsáhlý výklad. Za porušování předpisů je potrestám při nejbližší příležitosti, ale teď nám nezbývá, než za nimi někoho poslat, aby je našel. Vezměte si čtyři lidi a zkuste jít po jejich stopách – doufám, že neporušili i nařízení dělat značky. To už by byl vrchol.“
„Rozkaz, pane kapitáne!“
„A vy,“ obrátil se kapitán k šéfovi spojařů, „se neprodleně spojíte s plukovníkem O’Connorem a požádáte ho o nového chemického specialistu. Chlapa, rozumíte? Gwen poputuje domů při nejbližším příletu helikoptéry. Morálku si tady rozvracet nenechám. Kam nemůže zajít ďábel, tam si ženskou dosadí! Tady vidíte názorný příklad!“
…
„Pane kapitáne… Vysílačka je mrtvá!“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 1. července
Nahá Míša vyšla z koupelny s rozzářeným úsměvem na rtech a uvelebila své nádherné tělo majestátně na teleportační lůžko. „Tak se tu mějte hezky, mami. Nebojte, budu o sobě dávat vědět…“
Poslední polibky, Lucka stiskla odesílací tlačítko a Míšenka se nám rozplynula před očima.
„Stejně nevím, po kom to dítě vlastně je…“ posteskla jsem si, když nám kontrolka oznámila, že se naše sluníčko zhmotnilo v teleportačním sále CPLEN uprostřed Antarktidy, „včera jsem jí líčila, co všechno jí čeká, než dosáhne bioenergetické senzitivity. Ona se jen zasmála a prohlásila, že se na to těší!“
„Po kom by asi tak mohla být,“ opáčila Lucka udiveně, „maturitu má se samými jedničkami, a to si udělala i jeden předmět navíc. Za ty čtyři roky na gymnasiu si stihla udělat čtyři státnice z cizích jazyků – to všechno aniž by se nějak zvlášť učila. Místo toho trávila se mnou spoustu času na observatoři. Po kompak se asi povedla? Navíc je přebornicí brněnských středních škol v plavání na 400 m polohově a k osmnáctým narozeninám si nadělila diplom cvičitelky aerobiku. Pohybové aktivity je zase tvoje parketa, i když nepopírám Lenčiny zásluhy o rozvoj jejího talentu, a ty nádherné blonďaté vlasy taky nezapřeš, takže co bys ještě chtěla vyzkoumat?“
„Mě udivuje ten její vztah k doktorům – Malina jí řekne, ať si odloží, ona to automaticky bere tak, že se má svléknout úplně do naha a kdybych ji nezarazila, tak by si stáhla i kalhotky. Pak jen tupě zírám, s jakou rozkoší se nechává prohlížet, jak slastně se tváří, když jí prohmatává bříško a v posledních létech i prsa… Já když potřebuji jít k doktorovi, mám z toho vždycky mindrák, raději si udělám čas a teleportuji se k Janě, která mi udělá prohlídku v rámci erotických hrátek, kdežto Míša – jako by v sobě měla ještě něco z Jany nebo Lenky …“
„Prosím tě,“ ptá se zaraženě Lucka, „ a proč ji vůbec vodíš k Malinovi, když jí dělá každý rok o prázdninách důkladnou prohlídku Agill? Já vím, že dědek slintá blahem, když se mu tam svlékne taková kočka jen do kalhotek…“
„Ale, srdíčko, máš to nějaké popletené – ten ‚dědek‘ Malina, ke kterému jsme chodily my jako děti, je už dávno v důchodu. Teď tam ordinuje jeho syn…“
„Cože?! Ten sígr, který tě přepadl a málem i znásilnil, když jsi šla tenkrát z diskotéky?“ děsí se Lucka, „Kdybych se byla jen o chvíli opozdila, tak…“
„Ale kdepak!! Ten sedí, jak už mu to kdysi prorokovala stará paní ředitelka Pilná, že roste pro kriminál. Mluvím o jeho bratranci…“
„Aha, já už vím. Ten je fajn… Ale stejně si myslím, že Míšenka už je dost velká na to, abys ji vodila po doktorech za ručičku – nehledě k tomu, že prohlídky u Agilla zaručují…“
„Lucinko, prosím tě, život není jen hvězdárna! Míša potřebovala dvakrát ročně vysvědčení od pediatra o zdravotní způsobilosti do plavání a do aerobiku. A teď si představ, jak by se v těch oddílech na to koukali, až by přinesla lejstro od mimozemšťanů! A k Malinovi jsem s ní donedávna musela chodit jako zákonný zástupce, protože nebyla plnoletá. Od března už si to může samozřejmě opatřovat sama – třeba u Jany nebo u kohokoliv, kdo se jí zlíbí.“
„Aha… Ale, milá sestřičko – ty máš mindráky z doktorů – a proto projektuješ už osmé zdravotnické zařízení, ha, ha, ha!“
„Jen se směj, ty potvůrko! Mohu snad za to, že Myra byla nadšena projektem Janiny kliniky a požádala mě, abych pokračovala v projektech i pro mimozemské kliniky v Africe a Latinské Americe? To je nabídka, která se neodmítá, uznej…“
„Víš co, srdíčko,“ zakončuje Lucka smířlivě naši prudší výměnu názorů, „buď ráda, že Míša nezdědila mindráky z doktorů ani ode mne ani od tebe. Aspoň bude mít snazší život a doktoři s ní pohodlnější práci. No řekni – není to tak lepší?“
„Ach, ano. S ohledem na to, co ji čeká v nejbližších dnech a týdnech je to pro ni opravdu lepší. Jak ji znám, tak první, co udělá po příchodu na CPLEN, že odhodí šaty a bude se oblékat jen do jídelny. V tomhle směru ji Lenka vyškolila znamenitě,“ poznamenávám na Lucčinu spíše řečnickou otázku.
„Ale na rozdíl od Lenky nebo Jany nemá žádné exhibicionistické sklony,“ oponuje Lucka. „Vzpomeň si, jak loni rezolutně odmítla účast v soutěži Miss Aerobik, i když si myslím, že by byla horkou favoritkou. Bez šatů se pohybuje zásadně jen doma, na mimozemských stanicích a v místech, kde je to obvyklé – ne proto, že by se chtěla předvádět, ale protože je to příjemné, pohodlné a člověk si tak nejlépe odpočine.“
Při těch slovech si stáhla tričko i kalhotky a lehla si uvolněně na pohovku. Následuji jejího příkladu dobře vědouc, že jen u pouhého ležení nezůstane…
- × - × - × -
„Spouštím vitalizační proces,“ ozvalo se strojovým hlasem z potemnělého sálu hluboko pode dnem jeskyně. Vnitřní program starodávného mechanismu se rozběhl, skrytý pohon začal odklápět víko sarkofágu. Po chvíli z něj mátožně vylezla podivná bytost, která by se podobala lidem, nebýt její alabastrově bílé pokožky obličeje vykukujícího z černého splývavého roucha. Drobnými nejistými kroky přistoupila k ovládacímu pultu sousedního sarkofágu a stiskla několik kláves. Rozblikaly se kontrolky.
„Povedlo se!“ ozval se vzápětí její radostný výkřik.
Nyní nastal čas probudit i ostatní, řekla si pro sebe a její prsty se rozkmitaly po dalších klávesách ovládacího panelu přístroje.
- × - × - × -
„Buď vítána, sestřenko, na naší základně,“ haleká radostně Adam vida zhmotňující se Míšu na teleportačním lůžku, „už od rána se tě nemohu dočkat. Když mi mamka řekla, že dnes dorazíš, skoro jsem nespal.“
Míša se jen přívětivě usmála. Musí se nějakých deset minut aklimatizovat před opuštěním teleportačního lůžka, následuje sprcha a teprve pak se může přivítat s přáteli a kamarády jak se sluší a patří. A že jich tu má požehnaně…
Měli bychom uvést zase několik událostí, kterých nebylo nijak málo za těch dvanáct let, o které jsme se posunuli do budoucnosti. Předně se rozrostla dětská kolonie. Adam má dvě sestry a Evičce přibyli bratr a sestra – dvojčata. S nimi se Míša setkává právě zde, protože Lenka je s expedicí v Andách a Agill zase tráví určitý čas na CPLEN maje děti s sebou. U nich se Míša těší zvlášť oblibě, protože s nimi dokáže vždy o prázdninách trávit celé dny. „Z té by byla báječná chůva,“ poznamenala kdysi Ariana, když děti nemohla od Míši odtrhnout.
- × - × - × -
Cestovní deník – 2. července (Míša)
(originálně psán v esperantu)
Na tomhle cestovním deníku jsme se dohodli s Paulim. Povedeme ho společně a budeme ho zaznamenávat na jediný paměťový krystal v Informačním centru SSE – buď přes komunikátor, nebo přes satelitní telefon, podle toho, kde zrovna budeme a jaké technické prostředky budeme mít k dispozici.
I když – teď zrovna na něm nic moc cestovního není… Svou ‚cestu‘ začínáme odděleně – já na CPLEN a Pauli na SSE. Spojíme se, až oba nabudeme bioenergetické senzitivity.
Ale teď od začátku. Včera jsem se teleportovala na CPLEN, kde jsem byla vřele přivítána nejprve bratránkem Adamem, pak i tetou Arianou, strýčkem Hillem, Agillem, Evičkou a dalšími přáteli a kamarády.
Jenže my chceme s Paulim vyrazit už v listopadu, a tak není na nějaké bujaré oslavy čas. Strýček Hill mi hned včera nařídil hladovku a celý dnešek mám určen k pití projímadla. Jako osobní sestru mi strýček přidělil Sofii, kterou mám moc ráda.
- × - × - × -
Cestovní deník – 2. července (Pauli)
(originálně psán v esperantu)
Jak vidím, Míšenka už začala psát náš společný cestovní deník, tak se připojím. Rovněž i já jsem se včera teleportoval na místo určení, tedy na SSE. Zatímco Míšenka jako děvče by si mohla vystačit pro dosažení bioenergetické senzitivity s autofarmaky – i když se xenofarmaky je to i pro ni mnohem příjemnější, míní mamka, já xenofarmaka nutně potřebuji – buď produkty své matky, nebo dcery. Jelikož dceru nemám, maminka se uvolila, že mi xenofarmaka poskytne. Má dorazit pozítří, tj. 4. července, ale já se připravuji už od včerejška na generální vyšetření. Podobně jako Míšenka držím hladovku a popíjím projímadlo. Vyšetření mi provede Myra a jako osobní sestru mi přidělila Magdu. S tou se člověk aspoň nenudí, protože je to veselá kopa.
Můj příchod na SSE byl však poznamenán podivnou událostí. Chtěl jsem mamince oznámit, že jsem dorazil, ale nepodařilo se mi navázat spojení s jejím satelitním telefonem. Ona je totiž jako akreditovaná novinářka v chavínském chrámovém komplexu, kde se včera konalo oficiální zahájení Dnů otevřených dveří – tedy výstavy plně funkčních historických technických zařízení mimozemšťanů s průvodcovskou službou a odborným výkladem. My jsme měli příležitost prohlédnout si tyto exponáty v minulých dnech, včera bylo poprvé oficiálně otevřeno pro veřejnost. Na SSE zůstal jen jediný technik – a ještě k tomu ne specialista na komunikační zařízení, protože Erigyos a ostatní technici fungují v muzeu jako průvodci. Jelikož se v mém případě nejedná o nějakou zvlášť důležitou záležitost, bylo řešení problému zatím odloženo.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 3. července
Mám takový dojem, že se s Míšenkou setkáme mnohem dříve, než jsme předpokládaly. Ráno totiž přišlo oznámení od Myry, ve kterém nám sděluje, že dne 20. července se navrátí Jošua, Gabriel, profesor Amynill a vůbec celá expedice. Zároveň nás zve na oslavy, které se budou konat střídavě na obou stanicích. Jako ženy si můžeme si vybrat, kam se teleportovat. Rozhodly jsme se s Luckou pochopitelně pro CPLEN.
- × - × - × -
Cestovní deník – 3. července (Míša)
I přes to, že jsem úplně vyprázdněná a vyhladovělá, cítím se svěže, protože projímadlo, které jsem včera pila, bylo sladké – a tak mi energie rozhodně nechybí ☺
Hned ráno se mě zmocnila Sofie. Nejprve jsem se musela vyčůrat do vzorkovnice, pak mě důkladně vysprchovala horkou a studenou vodou, osušila mě, zkontrolovala, zda jsem všude dokonale vyholená, svázala mi vlasy do úhledného drdolu, abych měla dokonale odhalenou šíji i prsa, a odvedla mě úplně nahou do vyšetřovny.
„Tak tě u nás vítám, princezno,“ vítá mě strýček Hill už od dveří.
Volným krokem jsem došla až doprostřed místnosti.
„Nu, posaď se u nás, udělej si pohodlí. Napřed si trochu popovídáme…“
Usedla jsem do nabídnutého křesla, zatímco strýček Hill otevřel na stole ležící obálku s kódem k mé zdravotní dokumentaci a vyťukal ho na klávesnici komunikátoru.
„Agill mi poskytl kód tvé zdravotní dokumentace už minulý týden, tak jsem měl dost času na její prostudování,“ informuje mě – a zároveň klade otázku: „Copak, že ses rozhodla podstoupit zákrok vedoucí k vyvolání bioenergetické senzitivity u mne?“
U strýčka Hilla jsem na vyšetření poprvé – zatím mi dělal preventivní prohlídky vždycky Agill, když jsem byla na prázdninách na SSE. Ten je tady momentálně také, ale když jsem si měla vybrat, rozhodla jsem se pro strýčka Hilla.
„Ráda bych poznala, jaké to je – být tvou pacientkou – chtěla bych získat nové zážitky. Maminky sice nad tím kroutily hlavami, ale kupodivu nenamítaly nic…“ zdůvodňuji strýčkovi své rozhodnutí.
„Ach, ano, princezno. O nové zážitky rozhodně nouzi mít nebudeš,“ usmívá se strýček. „ale začněme od začátku: Dnes budeš podrobena generálnímu vyšetření. To je taková hodně podrobná prohlídka. Pak budeme muset počkat, až u tebe nastane menstruace. To je nutné k získání všech autofarmak potřebných k přípravě tvého laktogenního séra. Mezi tím zavedeme autofarmatickou přípravu nutnou k pečlivému vyšetření tvé dělohy a mlékovodů. Teprve pak můžeme u tebe vyvolat laktaci a s použitím mléka připravit dočasně působící bioenergetický stimulátor. To je rozvrh nejméně na dva měsíce. Po aplikaci tohoto stimulátoru musíš nutně nacvičit bioenergetickou rovnováhu, abys někoho nechtěně nezranila nebo nezabila. Teprve potom ti smí být aplikován trvale působící bioenergetický stimulátor. Následuje poslední povinné školení – nácvik vyvolání ochranného pole. Potom už záleží na tobě, zda se s touto výbavou spokojíš, či zda budeš chtít absolvovat nějaké další specializované kursy.“
Přikývla jsem na souhlas, protože průběh všech procedur se v podstatě shoduje s tím, co už vím od maminky Nikolky. I když – teď se mi zdá, že ten listopad…
„Strýčku – a stihneme to všechno do listopadu?“
„Budu se snažit, princezno. Pustíme se do toho?“
„Ano, strýčku.“
„Tak se mi předveď, princezno…“
Vstala jsem z křesla. Prohlídka začíná…
„Postav se na váhu… 68 kg, 178 cm – to máme
Queteletův index
…“
„21,462…“ vyjelo ze mne automaticky.
„Bravo, princezno! Máš v hlavě kalkulačku jako Lucinka. Těžko by tě mohla zapřít,“ poznamenal Hill s úsměvem. „Teď se postav proti mně a vzpaž, abychom mohli zjistit další míry… Prsa 94 cm, pas 63 cm a boky 92 cm … to je skvělé. Obdivuhodně si udržuješ váhu i míry, jak vidím podle Agillovy tabulky.“
Následuje měření krevního tlaku…
…
„Teď si uděláme přestávku na občerstvení a krátký odpočinek,“ prohlásil strýček Hill, prohmatav mi důkladně břicho na vyšetřovacím stole. „Vedle v salónku si můžeš dát lehkou svačinku – ona už ti Sofie poradí…“
Sofie mě znovu osprchovala, osušila a nabídla mi župánek. Ten jsem s úsměvem odmítla. Do společné jídelny nejdeme a mně je takhle příjemněji.
Salónek je místnost přiléhající svými stěnami ke třem vyšetřovnám. Je vybaven jídelním automatem, třemi stolky, třemi židlemi, třemi křesly a pohovkou. Sofie mě zavedla nejprve k jídelnímu automatu a nabídla mi jídelní lístek. Vybrala jsem si jogurt a čokoládu, jak mi poradila maminka Nikolka, když mi podrobně popisovala, co se tu se mnou bude dít.
Posadila jsem se ke stolku a přímo ‚prožívám‘ lahodnou jahodovou pochoutku, když vtom…
„No ne, Tak opravdu tady mám kamarádku!“ ozval se radostný výkřik ode dveří sousední vyšetřovny. Ohlédla jsem se po známém hlase, ale to už se Mája žene ke mně.
Odložila jsem misku s jogurtem a vrhla jsem se jí do náručí. „Dlouho jsem tě neviděla… Ukaž, jak jsi vyrostla!“
Mája je rovněž v Evině rouše. Po mých slovech, kterými ji obvykle škádlívám, vždycky když se setkáme – je přece jen o tři čtvrtě roku starší a tak by se to slušelo spíš obráceně ☺, se jen blaženě usmála, vyvinula se z mého objetí a rozverně zapózovala.
„Taky se připravuješ na bioenergetickou senzitivitu?“ položila mi vzápětí zásadní otázku.
„Taky. Jak to víš?“
„No – ona to zprostředkovala maminka, protože jí strýček Hill sdělil tvůj úmysl a navrhl, abych se do toho pustila současně s tebou – že prý pak můžeme společně nacvičovat rovnováhu… Souhlasila jsem – a tak se mě ujal Agill ve vedlejší vyšetřovně.“
To je skvělé. Nikoho lepšího jsem si nemohla přát. Mája je báječná kamarádka a moc ráda se s ní stýkám.
„Tak si taky něco vyber – vždyť musíš mít hlad jako vlk,“ pobízím svou budoucí parťačku.
Mája vydobyla z automatu šlehaný tvaroh a já mezitím dojídám svou porci jogurtu.
„Děvčata, mám pro vás zajímavou zprávu,“ ozval se ode dveří hlas tety Ariany, „20. července se vrátí Jošua s ostatními členy expedice.“
Jošua! Viděla jsem ho naposledy, když mi byly čtyři roky, takže už je pro mne spíš legendou, ale maminky i tety o něm často mluví. Tak konečně se ho dočkám i já… Mája, Evička, Adam, Pauli – a vůbec všichni. Před očima se mi míhá jeho neurčitá podoba…
Ale to už se ve dveřích zjevuje Sofie a zve mě do vyšetřovny na další část prohlídky.
Jak se dalo očekávat, jedná se o pečlivé a všestranné vyšetření prsou, ve kterých mi Hill napočítal 70 lobi glandulae mammariae – to sice není žádná novinka, protože podobná vyšetření už mi dělal Agill několikrát a ve své zdravotní dokumentaci mám tento údaj zanesen, ale strýček mě nechtěl o potěšení ze zdlouhavého prohmatávání prsou ‚okrást‘ – jak se aspoň žertem zmínil, než jsme začali. Musím se přiznat, že jsem byla přímo nadšena. Agill zřejmě strýčkovi sdělil, jak si tyto hmaty vychutnávám – možná mi to zapsal i do zdravotní dokumentace. Ať už je tomu jak chce, strýček Hill si dal opravdu záležet…
…
Po obědě ležíme s Májou na jednom pokoji a odpočíváme před dalším kolem generálního vyšetření. Po chvilce mlčení se ozvala Mája: „Adam a Evička to mají nejlepší – ti už se s bioenergetickou senzitivitou narodili, kdežto my musíme čekat až do odeznění puberty.“
„Teta Jana to přece vypátrala, proč tomu tak je,“ odpovídám, „jedná se o recesivní genetickou informaci, proto musí mít tuto vlastnost oba rodiče. Proto až my s Paulim budeme mít děti, budou bioenergeticky senzitivní už od narození. Zase ale nebudou moci mezi ostatní děti, aby jim neublížily, protože se musí nejprve naučit udržovat bioenergetickou rovnováhu.“
„Ale to snad není nic hrozného,“ oponuje Mája, „vždyť Lenčiny děti to dokázaly ani ne v roce – aspoň jak říkala teta.“
„Taky máš nějakého přítele? Něco jsi naznačovala loni o prázdninách, pak jsme se rok neviděly a při telefonování k tomu nebyla vhodná příležitost,“ stáčím hovor jiným směrem.
Májiny oči zazářily. „Ale jistě. Znáš Martina?“
„Martinů znám několik…“
„… kterého myslíte, paní Müllerová?“ skočila mi Mája do řeči známou replikou ze Švejka a rozesmála se.
„Já ti dám paní Müllerovou, ty jedna…“
„Ale znáš ho… určitě. Synovce od tety Jany.“
„Jo, Martina od tety Jany… Toho znám, samozřejmě. Je třetím rokem na medicíně, ne? Zhlédnul se ve své tetě…“
„Právě. Já mám zase za sebou první rok farmacie – po vzoru svých milovaných rodičů – a Martinovi občas dělám figurantku, takže mám o zábavu pořád postaráno,“ pochlubila se Mája.
„Hmm, dělat figurantku budoucímu panu doktorovi – to bych si taky dala říci,“ poznamenala jsem, „jenže Pauli chce studovat geologii… Nějak tu všichni dědíme povolání po příbuzenstvu. Já jsem taky u maminky Lucinky na observatoři pečená, vařená. I když mě by moc lákalo studium vyšších prostorů, transport a komunikace mezi nimi. Taky mě přitahuje výzkum vesmíru, telekomunikační družice… a proto jsem přijala Sheilin návrh, abychom si s Paulim udělali tu cestu kolem světa. Budu tak mít ještě rok na rozmyšlenou, co dál.“
„Konec konců – proč ne,“ schvaluje i Mája moje rozhodnutí, „za předpokladu, že po genetických zásazích mimozemšťanů budeme i ve čtyřiceti mladé jako naše maminky, tak jsme vlastně pořád ještě děti. Musíme přesvědčit Martinovu maminku, aby mu poskytla xenofarmaka, aby se taky mohl nechat udělat bioenergeticky senzitivní. Možná, že se nám to s tetou Janou podaří. Ona je v tomhle směru taková skeptická…“ stěžuje si Mája.
„Možná, že má hrůzu z té série vyšetření, která jsou k tomu třeba. Moc bych za to nedala, že se o tom s Janičkou bavily, a když se dozvěděla, že se tady na klinice pobývá většinou bez jakéhokoliv oděvu…“ filosofuji polohlasně, ale tak, aby mi kamarádka rozuměla.
„Tím by to taky mohlo být,“ přiznává Mája, „nerada se ukazuje na veřejnosti v plavkách a pořád nechce věřit, že z ní mimozemští přátelé udělají ‚na stará kolena‘ ještě manekýnku. Jenže moc času na rozmyšlenou nemá. Kdyby ji zastihla menopauza, tak už bude pozdě. Přestane menstruovat a tím i produkovat nejdůležitější autofarmakum. Laktaci by u ní sice šlo vyvolat pomocí xenofarmak, ale to mléko už by bylo nepoužitelné pro Martina. Vzpomeň si, co vyprávěla teta Jana o mléku, které produkovaly tvoje maminka a teta Lenka v internačním táboře. Hrůza!“
„Koukám, že tvá farmaceutická studia se ubírají tím správným směrem,“ škádlím Máju za její obsáhlou přednášku objasňující podstatu působení autofarmak a xenofarmak.
Ale jsou to zajímavé detaily, viď, Pauli. Ještě štěstí, že ty máš tak báječnou maminku jako je Sheila… Jestlipak už dorazila? Nám tady za chvíli končí polední klid a naše vyšetření bude pokračovat pohybovou studií. Ještě v rychlosti zaznamenávám dnešní zápis.
- × - × - × -
Cestovní deník – 3. července (Pauli)
Koukám, Míšenko, žes mě zase předběhla s dnešním zápisem. Ale docela chápu, že sis dnešek opravdu užila. Já mám za sebou také zevrubnou prohlídku od Myry a nemohu říci, že by to bylo nepříjemné, i když já si na doktory nepotrpím tak, jako Ty. Magda se ovšem opět vyznamenala při odběru semenné tekutiny – ale vždyť ji znáš – ovládá snad milión způsobů, jak na chlapa sáhnout, aby to bylo příjemné, vzrušující a nikdy to nezevšednělo. Doufám, že nebudeš žárlit, když víš, že mi po dva až tři měsíce bude odběry provádět denně ☺
Maminka dorazí doufám během zítřka. Opět se mi nepodařilo navázat s ní spojení, ale teleport funguje, protože došlo ke střídání techniků. Problém se vzájemnou komunikací mezi chavínským komplexem a SSE je však nutno nějak vyřešit, míní Myra, protože bez spojení není velení a nebylo by dobré, aby si mimozemšťané ‚uřízli ostudu‘ před světovou veřejností právě při oslavě pro ně jubilejního 12. výročí otevření muzea.
- × - × - × -
Cestovní deník – 4. července (Míša)
Včera odpoledne jsme s Májou absolvovaly závěrečné části generálního vyšetření – část ortopedickou a sexuologickou a dosti náročnou pohybovou studii, která nám dala opravdu zabrat, ale jak Hill tak i Agill nám vyjádřili své uznání. Následoval závěrečný pohovor a byly jsme tak utahané, že jsme šly raději spát. Sice máme každá své apartmá, ale sousedí spolu a mají spojovací dveře, takže jsme si daly svá lůžka do jedné místnosti a těsně vedle sebe, abychom se necítily osaměle a abychom se mohly spolu mazlit.
Dnes ráno jsme se však probudily opět svěží. Sofie s Arianou nám udělaly odběry a vzápětí nás pozvaly na rozcvičku, pak sprcha, snídaně a přednáška. Sice jsou to věci, které většinou známe, protože naše maminky bioenergeticky senzitivní jsou, ale raději si poslechneme známá fakta systematicky uspořádaná – co kdyby existovalo ještě něco důležitého, o čem nevíme nebo sice víme, ale neuvědomujeme si to?
Po přednášce následuje orientační vyšetření prsou, odběr vaginálního sekretu a oběd. Poprvé dostáváme dvě oddělené porce – malou na červeném talířku – ta obsahuje první autofarmaka – a pak větší díl, ze kterého můžeme sníst, kolik chceme.
„Hlavně si ta jídla navzájem neochutnávejte,“ nabádá nás teta Ariana, „když to tenkrát udělala Jana s dalšími pěti kamarádkami – mezi jinými i s tvými maminkami,“ obrátila se při tom ke mně, „tak mohl doktora Zemilla trefit šlak a málem to hnal před disciplinárního komisaře!“
„No tedy, já se ale na ty svoje maminky dozvídám věci,“ poznamenala jsem k Máje. „Víš, že se mi nikdy nepochlubily, jak taky dovedly rošťačit?“
Ale už jsme po obědě. Následuje klid na lůžku spojený se zavedením rektálních a vaginálních autofarmak. O to se nám postarali Hill s Agillem.
Po hodině nám orientačně prohmatali vagínu a konečník, aby se přesvědčili, zda se autofarmaka vstřebala, a máme osobní volno. Vyrazily jsme do bazénu. Na zdejší příjemnou voňavou vodu jsem se těšila snad nejvíc ze všeho. Stejný nápad dostali také Adam, Evička i dvojčata, takže nám odpoledne uběhlo ve vodních radovánkách. Před večeří ještě důkladná masáž prsou a hurá do jídelny. To je jediné místo, kam nelze vstoupit bez oděvu, a tak jsme si s Májou navlékly župánky.
Po večeři jsme měli kulturní program. Evička předváděla své baletní kreace a Adam jí k tomu hrál na piano.
Tak takhle nám s Májou utekl další den na CPLEN. Radost nám kalí jen skutečnost, že už ve druhém Pauliho zápisu je zmínka o technické závadě v komunikaci mezi SSE a chavínským muzeem. Zkoušela jsem se spojit s tetou Lenkou, ale ta se mi ozvala už ze SSE, protože se podílí na přípravách Jošuova příchodu. Zkusila jsem se tedy spojit s Erigyem. Podařilo se! Ptala jsem se ho, zda ví, že Pauli se nedokáže spojit s maminkou. Sdělil mi, že ta se před chvílí úspěšně teleportovala na SSE, ale že se i přesto pokusí vypátrat, proč komunikace vázne.
- × - × - × -
Agentura AFP oznámila, že nad rozsáhlými oblastmi severní Brazílie, Peru, Venezuely a států v Karibské oblasti řádila po dva dny silná magnetická bouře, která přerušila veškeré radiokomunikační spojení – rozhlas, televizi, mobilní telefony i navigační systémy. V celé oblasti zavládl zmatek, došlo k několika leteckým haváriím a následující lety byly z bezpečnostních důvodů zrušeny. Meteorologové, astronomové a další vědečtí specialisté ve fyzikálních oborech intenzivně pátrají po příčinách tohoto úkazu…
- × - × - × -
Cestovní deník – 5. července (Pauli)
Můj život na SSE také dostává pevný řád, který se až tak neliší od toho, co popsala včera Míšenka. Ráno odběr moči a slin, rozcvička, sprcha, snídaně. Pak přednáška, orientační vyšetření varlat a penisu, odběr semenné tekutiny, oběd. Také dostávám dělenou porci – malou s autofarmaky a velkou, ze které si mohu sníst, kolik chci.
Polední klid spojený s příjmem rektálních autofarmak.
Včera večer dorazila maminka podle plánu. Dnes drží hladovku a pije projímadlo. Zítra jí čeká dávka laktogenního séra. Kdo by si pomyslel, že budu kojen ještě v osmnácti…
„Asi za dva až tři dny budou k dispozici xenofarmaka,“ vysvětlila mi Myra, „která budeme zavádět do močové trubice, a až v tvých biologických materiálech zaznamenáme příslušné reakce, budeš zase sát čerstvé mléko od maminky.“
Po poledním klidu osobní volno po zbytek dne, jen před večeří ještě masáž prostaty.
Na rozdíl od Míšenky, která se při pobytu na CPLEN či SSE obléká zásadně jen do jídelny, já takovou výhodu nemám. Bez oděvu musím do vyšetřovny a do bazénu, to dá rozum, ale jinak je zvykem, že se muži aspoň minimálně oblékají.
Ačkoliv bylo zásluhou tety Nikolky objeveno tajemství Hillova bratra – astronavigátora ztroskotaného hvězdoletu, a bylo vydáno doporučení, aby se ženy ve společnosti také aspoň trochu oblékaly, tradice přetrvávají. Zvyk je železná košile. Ale teta Lenka, například, když chce vzrušit – ba co víc – rozpálit strýčka Agilla, obleče se do rafinovaného erotického prádélka a… Konec konců, tři děti jsou toho důkazem. A to uvažují o dalších. Řídí se však radami mimozemských přátel a plánují děti věkově dále od sebe. Při prodlouženém mládí je to prý příjemnější a výhodnější.
- × - × - × -
„Spali jsme hezky dlouho,“ povzdechl si doktor Azizill pohlédnuv na chronometr, „skoro tři tisíce oběhů planety. Proč se to stalo?“
„Po tom jsem zatím nepátrala,“ odpovídá podrážděně Nihasa, „zatím buď rád, že se vitalizace vůbec započala. Tebe jsem probudila jako prvního, hned jak jsem byla schopna pohybu. Jak vidíš, u ostatních proces ještě probíhá. A obávám se, že šéfův sarkofág má nějakou poruchu, protože… Ale podívej se sám.“
„Hmm, s tím teď nic nenaděláme. Musíme počkat, až se vitalizují technici.“
Pak pohlédl na centrální panel a poznamenal: „Co ten indikátor narušení?“
„Mám dojem,“ pronesla váhavým tónem Nihasa, „že ti dva vetřelci vlastně uvedli vitalizátor do chodu – zřejmě jen náhodou. Ale jsou zajištěni v karanténní komoře a spí.“
„Jací dva vetřelci?“
Nihasa přepnula monitor na kamery v karanténní komoře a doplňuje obraz svým komentářem: „Je to párek – samec a samice zdejších primátů, o kterých ty tvrdíš, že jsou obdařeni jistou formou inteligence. Bude zajímavé je testovat. Zatím jsem je převedla ze vstupního vestibulu do karanténní komory a uspala jsem je. Robot jim odebral veškeré jejich věci včetně oděvu. Všechno je to ve špinavé laboratoři v analyzátorech. Dokud to nebude prozkoumáno a spolehlivě vydezinfikováno…“
„Od toho jsem snad lékař, abych chápal míru nebezpečí. Zvlášť tedy když jsme tak dlouho spali izolováni od vnějšího prostředí. Za tu dobu se na planetě mohlo stát ledacos a za infekční materiál musíme opět považovat všechno, co se nalézá za přechodovou komorou. Za tvoje dosavadní kroky mi nezbývá, než abych tě pochválil.“
- × - × - × -
Cestovní deník – 9. července (Míša)
Sláva! Konečně jsem se dočkala menstruace a získám tak poslední autofarmaka nutná k přípravě laktogenního séra. K velké nelibosti své i Májině jsem se musela odstěhovat na Menstruační oddělení, ale nevadí. Mája mě bude navštěvovat v době svého osobního volna. A prohlásila, že také čeká měsíčky každým dnem a že se možná i setkáme.
- × - × - × -
Cestovní deník – 10. července (Míša)
Je to senzace! Na Máju přišly měsíčky už dnes, takže jsme opět spolu. Škoda, že svá lůžka nemůžeme mít vedle sebe, jako v našem apartmá. Musí být mezi nimi velká mezera, aby k nám mohli doktor se sestrou přistupovat z obou stran.
Ariana nám pro pobavení nechává promítat archivní záběry z pobytu našich maminek na CPLEN, mimo jiné i tu scénu se vzájemným ochutnáváním jídla a řáděním toho doktora Zemilla. Sofiin výrok: „Zemill je nejnáladovější a nejpopudlivější mimozemšťan na základně. Kdyby neměřil skoro dva metry, tak by měl Louis de Funès znamenitého dvojníka,“ kterým komentovala jeho výlevy vzteku následujícího dne, nás přímo ‚uzemnil‘.
- × - × - × -
Cestovní deník – 16. července (Míša)
Konečně máme obě pobyt na Menstruačním oddělení za sebou. Já jsem se vrátila včera a Mája dnes. Jak nám sdělil Agill na dnešní přednášce, budeme příští týden podrobeny důkladnému vyšetření dělohy a mlékovodů. Zeptala jsem se ho – jsem vyloženě znalkyně pamětního spisu CLINICA PUELLARIS EXOTERRA – Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero – jak je možné, že u prvních pacientek na CPLE přistoupili k tomuto vyšetření až po šestitýdenním pobytu, kdežto u nás už za poloviční dobu.
„To je jednoduché,“ odpověděl, „ony dívky – mezi nimi i tvoje maminka – sem přišly se zdravotními problémy, které bylo nutno nejprve vyléčit. Kromě toho nevěděly nic o našich problémech, nic o poslání našeho zdravotnického zařízení. A ředitel Jošua se obával vyjevit jim celou pravdu najednou, takže byly nuceny všechno vypátrat samy. Ať ti teta Jana dá přečíst zápisky, které si tenkrát pořizovala, protože pamětní spis vykresluje náš pohled na tehdejší dění. Nezapomínej, že jedna ze základních pouček starého římského práva zní: Audiatur et altera pars. Je dobré se jí řídit nejen v právu, ale i v historii.“
„Budiž slyšena i druhá strana… Dobře, zařídím se podle tvého návrhu,“ zasmála jsem se, „ale to nevysvětluje…“
„Ale, princezno… Pochop, že vy dvě už víte, kam jste se dostaly, i přesně, co chcete, abychom s vámi udělali. Přišly jste sem bez jakýchkoliv zdravotních problémů, dobrovolně, poučené a obdařené zkušenostmi svých maminek. Tak proč nejít hned na věc? Snažíme se, aby proces vedoucí k bioenergetické senzitivitě byl úspěšně završen v co nejkratší době. Nebo se snad netěšíš na cestu kolem světa, kterou plánujete s Paulim?“
Tak na cestování se moc těším a jsem ráda, že i Hill s Agillem sdílejí moje nadšení…
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 18. července
Tak za dva dny… za dva dny se znovu setkáme s přáteli, kteří nás opustili před dvanácti roky. Na obou stanicích se konají rozsáhlé přípravy. Uvádějí se do provozu obytné prostory, které byly po jejich odjezdu zakonzervovány, reorganizují se služby na dispečinku a Lenka byla už před čtrnácti dny povolána zpět z Peru, kde spolupracuje se Sličnými Akvabelami na archeologickém průzkumu, aby na SSE připravila souhrnný přehled nejdůležitějších událostí, ke kterým za těch dvanáct let došlo.
- × - × - × -
„Půlka července pryč a my tady pořád trčíme, podporučíku! Chápete vy to vůbec? Všechny akumulátory jsou vybity, stalo se tak vlastně naráz – z hodiny na hodinu…“
„… spíš z minuty na minutu,“ poznamenal podporučík skočiv kapitánovi do řeči.
„… z minuty na minutu…, pravda. A ti dva zmizeli, jako když se po nich slehne zem. Kluci museli prozkoumat tu jeskyni s pochodněmi – skoro tam zůstali taky, protože zásoby paliva špatně odhadli… Nezbývá nám, než počkat do 15. srpna, kdy přiletí helikoptéra podle plánu – když jsme ztratili spojení se světem a na cestu pralesem nejsme vybaveni.“
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah