Sponzorem prvního pípnutí v časovém znamení je firma Sup & Hrdlička, s.r.o., sponzorem druhého pípnutí v časovém znamení je –
„Ale protože jsme pro další pípnutí žádné sponzory nesehnali, časové znamení dnes vysílat nebudeme,“ prohlásila rezolutně Míša stisknuvši vypínač na dálkovém ovladači.
Televizní obrazovka pohasla.
„Počkej, počkej, sluníčko. Zapni to. Za okamžik budou zprávy a v upoutávce upozorňovali na reportáž z chrámového komplexu Chavín de Huantár. Moc by mě zajímalo…“
„Promiň, mami, nevěděla jsem,“ omluvila se Míša Lucce a televizní přijímač uvedla znovu do chodu – právě ve chvíli, kdy zaznělo poslední pípnutí časového znamení, následované známou znělkou.
„Doufám, že ti nevadí, že nevíš, kdo sponzoruje zbylá pípnutí a znělku…“
Lucka místo odpovědi popadla polštářek s pohovky a mrštila jím po Míšence stojící u dveří. Ta však sebou smýkla pohotově stranou, takže jinak dobře mířený polštář zasáhl Nikolku právě vstupující do pokoje.
„No jo, vy dvě… jako malé děti! Míša je chvíli po pubertě, ale ty už bys mohla mít rozum,“ pokárala Lucku a hodila po ní polštářek zpátky.
Všechny tři se rozesmály.
Nikolka se posadila na pohovku vedle Lucky a Míšenka postavila na stolek tři šálky kávy, které mezitím nechala vyrobit jídelní automat.
A nyní, vážení diváci, máme pro vás připravenu reportáž z lůna peruánských And, kterou jsme převzali od televize CNN.
Na obrazovce se objevila pohledná reportérka a spustila. Vzápětí byl její hlas ztišen a ozval se monotónní simultánní překlad:
Hlavní technik SSE dnes vydal tiskové prohlášení, ve kterém oznamuje světové veřejnosti, že počínaje dnem 1. července letošního roku, budou všechny exponáty vystavené pod chrámovým komplexem Chavín de Huantár v peruánských Andách uvedeny na dobu tří měsíců, tj. do 30. září, do plného provozu. Po celou dobu bude zajištěna průvodcovská služba s odborným technicko-historickým výkladem. Bližší podrobnosti včetně přihlášky pro zájemce jsou k dispozici na internetových stránkách SSE. Jedná se o akci, pokračuje reportérka po přečtení tiskového prohlášení, k jubilejnímu dvanáctému výročí otevření mimozemského muzea pod záštitou peruánské vlády. Jako jediná televizní společnost jsme získali oprávnění ukázat vám přípravy na tuto akci. Na závěr upozorňujeme, že muzeum je z těchto důvodů až do 1. července pro veřejnost uzavřeno.
Následují záběry z jednotlivých podzemních sálů muzea, kde technici SSE připravují různé exponáty do stavu plné funkčnosti.
„Tu exkluzivní reportáž zřejmě zprostředkovala Sheila,“ míní Nikolka, „protože se Američané tentokrát zdrželi všech obvyklých invektiv – tedy zvlášť poté, kdy Myra umožnila Fidelu Castrovi pobyt na SSE s léčebným programem.“
„Vypadá to tak,“ souhlasí Lucka.
„Mami,“ ozvala se v té chvíli Míšenka, „co myslíte, budeme se moci té exkurse taky zúčastnit? Mě by to moc zajímalo.“
Jakmile Míša promluví o maminkách v množném čísle, signalizuje to, že oslovuje Nikolku i Lucku současně. Sestry se na sebe podívaly, ale pak Lucka rozhodla: „Předpokládám, že ano. Ale něco za něco, sluníčko. Vyjev nám, co máš v plánu dělat po maturitě. Už celý rok se tváříš jako tajemný hrad v Karpatech…“
„Já? Po maturitě? No… já a Pauli jsme se rozhodli, že se vypravíme na cestu kolem světa.“
„Cože?“ ozvaly se sestry unisono.
„No, víte, mami,“ pokračuje Míša, „oni mají v té Americe docela dobrý zvyk, že mezi ukončením střední školy a vstupem na universitu si udělají takový větší celoroční výlet. Říkají tomu ‚gap year‘ a mně se ten nápad moc líbí… Dokonce už máme připravený plán cesty.“
Není se co divit. Míša a Pauli si padli do oka už dávno, troje poslední prázdniny trávili spolu střídavě na SSE a na Moravě – minulý rok dokonce sami, protože Lenka jim ochotně půjčila svůj domek na Ostravsku.
„Ale, sluníčko…“
„Já vím, mami…“ přerušuje Míša Nikolčinu námitku, „… vyrážíme až v listopadu. Počátkem července se míním teleportovat na CPLEN. Strýček Hill mi slíbil zařídit bioenergetickou senzitivitu, takže na tu cestu už pojedu dobře vybavená. Nemusíte se o mne bát. Ale teď ještě před tím bych chtěla vidět to plně funkční muzeum…“
„Ale Pauli přece studuje na lyceu ve Francii, ne?“ podivuje se Lucka.
„To jistě, ale teta Sheila nám navrhla, abychom…“
„… ach, ano. Teta Sheila,“ zasmála se Nikolka, přistoupila ke komunikátoru a vyvolala internetové stránky SSE.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 18. června
Nakonec všechno dostalo úplně jiný spád. Včera nám telefonovala Mořská Pěna, že všechny exponáty pod Chavínem jsou plně funkční – a to včetně teleportu, u kterého Agill udělal zdravotní revizi.
„Pro veřejnost začíná výstava až od 1. července, ale pro přátele otevíráme už zítra, takže máte-li zájem, můžete se hned teleportovat.“
Tak jsme se teleportovaly.
Stojím nahá v areálu muzea, tak jak jsem před chvílí opustila sprchu, a pozoruji další přicházející hosty – jak bývalé pacientky a řadu zdravotních sester, které se mnou pobývaly už od začátku na původní CPLE, tak i několik pozemských spolupracovníků ze SSE – Jenny, Tony, Steve, Ray, Magda, Sally, Nancy, kteří zůstali na SSE v azylu a nakonec si tam našli stálé a trvalé zaměstnání. Z nás původních šestatřiceti pacientek chybí jen Urszula. Je zajímavé, že se na nás stárnutí vůbec nepodepisuje. Uvědomila jsem si to před třemi roky, když jsem vyprovázela Míšenku do tanečních a všichni, kdo nás neznali, nás považovali za sestry. Dnes vidím některé kamarádky po mnoha létech a zjišťuji, že ony se rovněž vůbec nezměnily. Ani v obličeji ani na těle. Moje spolužačky už začínají ve dvaačtyřiceti šedivět, bez brýlí pomalu nepřečtou ani dětskou knížku, shánějí vyztužené podprsenky a elastické kalhotky, v koupelně plno zpevňovacích krémů, mastiček na křečové žíly, vrásky a já nevím, co všechno.
„Půjdeme se nabít?“ vytrhla mě z myšlenek Sličná Akvabela (nevěděla jsem, která), právě přišedši z opačné strany. Je rovněž v Evině rouše a přívětivě se usmívá.
„Co? Jo… ano, samozřejmě…“
Rozhlédla jsem se. Náhle mi došlo, že jsme tu s Peruánkou samy.
„Kde jsou ostatní?“
„Sestra je odvedla nahoru. O čem přemýšlíš, žes mi ani neodpověděla na pozdrav a nevšimla sis, žes tu zůstala samojediná?“
Neodpověděla jsem, ale vyrazila jsem za ní jako automat. Vede mě po schodech nahoru. Dvacet metrů… to je jako do nějakého šestého či sedmého patra, uvědomuji si, vzpomínajíc na jednu ze spolužaček, která se poctivě prokouřila už k druhému infarktu. Ta by to nevydýchala… Ale i po výstupu na povrch jdeme dále do kopce, až na pěknou plošinu pod vrcholem hory.
„Sem se chodíme se sestrou nabíjet,“ sděluje mi Sličná Akvabela po čtvrthodinové ostré chůzi.
Rozhlédla jsem se. Zjišťuji, že všichni tu už jsou. Dokonce i Lucka. Nevidím však Míšenku.
„Kde je Míšenka?“
„Děti si zabavila Myra,“ odpovídá moje průvodkyně, „ještě nejsou bioenergeticky senzitivní a tak vysoko v horách nemohou pobývat na přímém slunci.“
Uchopila jsem ji za ruku a stiskla. Okamžitě vznikl kalihapický efekt.
Teď už vím, že je to Mořská Vlna, se kterou jsem před léty nacvičovala bioenergetickou rovnováhu tak vehementně, že mě málem utopila v bazénu, ha, ha, ha.
Předáváme si navzájem informace včetně této vzpomínky. Nad krajinou se v té chvíli ozval její charakteristický zvonivý smích a všechny kamarádky na nás stočily pohled.
Ale to už se ujímá slova Mořská Pěna: „Jak vidím, jsme tu všichni, tak dovolte, abych vás co nejsrdečněji přivítala a seznámila vás s oficiální částí programu. Dnešek až do večera je určen aklimatizaci. V devatenáct hodin začínáme slavnostní večeří, po níž promluví ministryně kultury Republiky Peru, Esperanza Gonzálesová, která přislíbila záštitu nad celou akcí. Od zítřka začíná podrobná prohlídka jednotlivých exponátů. Rozdělíme se na skupinky po šesti až sedmi a každé dopoledne věnujeme prohlídce jednoho sálu. Odpoledne pak volná zábava.
„Slavnostní večeře s ministryní? Ale vždyť tu nemáme nic na sebe, když se musíme teleportovat nahé,“ protestuje Lucka.
Tentokrát se rozesmála Mořská Pěna: „A i kdyby… Paní Esperanza jeden čas pobývala na CPLEN jako členka diplomatického sboru, takže by se klidně smířila s tím, že bude i ona sama nahá. Ale protože se to při večeři nehodí, tak jsme pro každou z vás připravili společenské šaty. Tady Halina už na modelech pracuje přes týden a Erigyos naprogramoval podle jejích propozic výrobní automat.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. června, dopoledne
Naše skupina – tedy já, Lucka, Jenny, Tony, Rodica, Nancy, Steve a Ray, jsme celé dopoledne pod vedením Erigyovým byli zasvěcováni do vlastního technického zázemí. Ústřední sál je vybaven rozdílovou elektrárnou, základními moduly výrobního automatu, jako je vlastní recyklátor odpadu a rozvody do ostatních sálů podzemního komplexu. Základní moduly teleportu a barostatu.
„Ačkoliv se jedná o staré exponáty,“ zahájil výklad Erigyos, „jsou plně kompatibilní s naší současnou technikou. Sami jste se o tom mohli přesvědčit v případě teleportu a dokonce i zdejší komunikátor je schopen práce pod řízením našich telekomunikačních družic. Jediné, co nelze, je přidělení administrátorských pravomocí pro tato zařízení. Buď musí pracovat v autonomním režimu – například výrobní automat nebo elektrárna, nebo musí být řízeny z CPLEN či SSE – například teleport nebo barostat.“
Prohlížíme si sestavení funkčních 3000 let starých zařízení. Komunikátor se příliš neliší od toho, který máme doma – tedy až na velikost. I u mimozemšťanů je miniaturizace na postupu, takže tento komunikátor je asi o třetinu větší, aspoň co se objemu týče.
„Rovněž jsme nechali výrobní automat vyprodukovat poslední předměty zpátky, kam až ‚sahá‘ jeho paměť – a získali jsme celou řadu naprosto funkčních exponátů.“
Při jediné volné stěně místnosti je vybudována vitrína, ve které jsou tyto předměty vystaveny; na prvním místě tedy odběrová podprsenka, kterou automat vyrobil hned při svém uvedení do provozu Sličnými Akvabelami před dvanácti roky.
„Všechny tyto exponáty jsou plně funkční a prošly jak technickou tak i zdravotní revizí, pokud je k jejich použití nutná.“
„K čemu vlastně sloužila zdejší základna,“ zeptala jsem se Erigya prohlédnuvši si pozorně většinu vystavených předmětů.
„Podle zatím dostupných informací – dosud se nám nepodařilo najít část paměťových krystalů – můžeme prohlásit, že zdejší základna plnila převážně tutéž úlohu, jako plnila původní CPLE a následně CPLEN. Je jen škoda, že zmizely krystaly s výsledky výzkumů – a možná, že i nějaké další. Nevíme tedy, jak úspěšná tato mise byla a kam zmizeli její členové,“ posteskl si Erigyos, „dokonce ani nevíme, kdo přesně to byl, protože jmenný seznam se nenašel a ani na jednom dosud nalezených krystalů není kupodivu identifikace zapisovatele. Docela jsem ochoten zastávat názor, že toto byl přímo úmysl členů zdejší expedice, a že jedinou naší nadějí v tomto směru je případná chyba, zapomnětlivost nebo nedbalost některého z výzkumných pracovníků.“
„Mohla bych si vyzkoušet funkci některého z exponátů,“ zeptala se Jenny, „například té odběrové podprsenky – má takový zvláštní tvar…“
V místnosti je teplo – jako v celém podzemním komplexu. Já mám na sobě jen lehké letní šaty, Jenny vyrazila na exkurzi v apartních bikinkách. Teď si bleskurychle svlékla jejich horní díl a navlékla si exponát, který jí Erigyos ochotně podal z nejhořejší přihrádky vitríny.
„Tady se posaď k odběrnímu stolečku…“
Jenny, která vedle svých dispečerských a popřípadě pečovatelských povinností (to když se na SSE ocitne nějaký zajatec) je stálou dárkyní mléka a s odběrovou podprsenkou pracuje denně, se ke stolečku bez okolků posadila. Erigyos nasadil hadičky k vývodům nad bradavkami, svedl je do vzorkovnice a zapnul vibrátor.
„Hmm, docela mě tlačí do žeber,“ stěžuje si, „nešlo by ty vibrace trochu zmírnit a povolit vzadu tu sponu?“
Erigyos se jal s podprsenkou manipulovat podle Jenniných požadavků, ale výsledek byl tristní. Mléko si našlo cestu pod košíčky podprsenky a místo do vzorkovnice stéká po Jenniných prsech na stoleček.
Erigyos se pokusil sponu přece jen znovu přitáhnout, ale mléko dál teče, kudy nemá.
„Zkusíme to tedy takhle,“ a uvedl do provozu vývěvu spojenou s podprsenkou.
Teď se košíčky přisály na Jennina prsa, ale uvolnily se hadičky, takže mléko stříká z jejích bradavek volně do prostoru. Přišlo nám to docela k smíchu a možná by to byl i zdroj další zábavy, kdyby v té chvíli Jenny nevykřikla bolestí.
Erigyos bleskurychle vypnul vývěvu i vibrátor a opatrně podprsenku sejmul. S hrůzou zjišťujeme, že se na jejích prsou objevily dosti velké podlitiny. Připomněla jsem si své vyšetření u asistenta Rummlera a přeběhl mi mráz po zádech. Tehdy mě ‚zřídil‘ obdobně.
Jenny se svěřila do péče doktora Agilla a naše skupina ukončila prohlídku exponátů. Za chvíli stejně bude oběd…
- × - × - × -
Janiny zápisky – 19. června
„Tak tady to je bývalá vyšetřovna,“ spustil Hill, sotva naše skupinka, tedy, já, Xiaolan, Irena, Magda, Sofie, ‚moje‘ Agnes a ‚Nikolčina‘ Conchita, vstoupila do jednoho z rozlehlých sálů v podzemí chavínského chrámového komplexu.
Na rozdíl od vyšetřoven mimozemských klinik působí tato rozlehlá místnost ponurým dojmem. Místo obvyklého rovnoměrného jasného neoslňujícího osvětlení plápolají zde pochodně rozmístěné nerovnoměrně podél stěn. Teprve při přiblížení zjišťujeme, že ve skutečnosti se jedná o simulaci zajištěnou elektrickým osvětlením. Světelné body vytvářejí po stěnách dlouhé strašidelné stíny. Občas některá z pochodní prskne, pohasne a hned se zase rozzáří, a všechny simulují mihotání, jako by reagovaly na závany vzduchu.
Podlaha je nerovná, kamenná, ve všech prohlubních vybavená kovovými mřížkami. Došlo mi, že se jedná o odtokové kanálky. Podél jedné stěny jsou do stropu i podlahy nainstalovány železné kruhy se řetězy zakončenými kovovými náramky a mezi nimi sprchové růžice. Podél další stěny stojí šest úzkých lůžek s kovovými čely, rovněž opatřenými po stranách kruhy se řetězy a náramky. Takto je vybavena i část stropu a podlahy blíže středu sálu. Kolem ostatních stěn jsou rozmístěny podivné přístroje.
„Podle rozsáhlých záznamů, které jsme objevili v paměťových krystalech, které pečlivě zrekonstruoval a uspořádal Erigyos s pomocí Ariany a Lenky, a podle všech dostupných pozůstatků o sestavě zdejšího zařízení lze soudit,“ spustil Hill, když jsme se po místnosti trochu rozhlédly, „že vyšetřovna sloužila k podobným účelům, jako celé kliniky CPLE a CPLEN. Tehdejším pacientkám však nebyl poskytován žádný komfort, na rozdíl od toho, jaký jsme zařídili my vám. Začněme základním vybavením. Vyšetřovací stůl patří sice k vrcholným výrobkům tehdejší techniky, ale není to ten nejdokonalejší model. Všimněte si, že je navržen především s ohledem na práci lékaře. Pohodlí pacientky jde tak trochu stranou.“
Prohlížíme podivné zařízení, které Hill označil za vyšetřovací stůl, a hlavou se nám honí spousta otázek. Před našima očima stojí podivná, zřejmě ocelová konstrukce, která se nějakému stolu ani zdaleka nepodobá. Spíš je to rám ze silného plechu a tyčí, stojící na jediné noze zapuštěné do země. Nedovedu si představit, jakým způsobem by mohla tato konstrukce sloužit k vyšetřování pacientek.
„Celé zařízení se obsluhuje rovněž sérií pedálů, jako stoly, které důvěrně znáte,“ spustil Hill po krátké pauze, „dokonce umožňuje i obraty podle podélné horizontální osy, což naše stoly neumožňují. Vedle toho je v hlavách stolu k dispozici klávesnice sloužící k nastavení parametrů a dalších funkcí, které jsou u našich stolů rovněž k dispozici, ale ovládají se přes počítač. Všimněte si také zrcadla na stropě nad stolem. Je určeno k tomu, aby se mohla vyšetřovaná dívka na sebe po většinu doby dívat, kdežto my vás vybavujeme tmavými brýlemi. Ale to je docela normální, protože zde je uplatněna i jiná metoda osvětlení pacientky.
Odhaduji, že dívky upoutané k tomuto zařízení musely být zle vystresované. Podle dostupných záznamů a dalšího vybavení, které tady vidíte, zřejmě ani neměly potuchy, co se tu s nimi provádí, přestože ve skutečnosti se s nimi nedělo nic, co by jim mohlo ublížit.“
„Jak ten … stůl?… vlastně funguje?“ položila otázku Xiaolan.
„Chce si to některá z vás vyzkoušet?“ odpověděl otázkou Hill. „Zařízení je plně funkční, Erigyos je seřídil a zdravotní revizi jsme také udělali. Navrhuji, abychom si celý postup zinscenovali.“
Automaticky jsem se přihlásila. Hill fungoval celé dva roky jako můj osobní lékař a vzhledem k tomu, že tady zůstal i po Jošuově odchodu, navštěvuji ho pravidelně dvakrát ročně, aby mi udělal důkladnou preventivní prohlídku. Od doby, co ho znám, jsem nikdy u jiného doktora ani nebyla – tedy kromě těch dvou prohlídek, které mi provedl Vašík Mámil v rámci komparativních vyšetření. Plně mu důvěřuji a proto se ani nepodivil, když jsem se rozhodla stát se pro dnešek jeho figurantkou.
„Dobře, Jano. Začneme od začátku a pokusíme se zinscenovat celý průběh procedur tak, jak zřejmě vypadaly, vezmeme-li v úvahu způsob vybavení této místnosti a záznamy, které se nám uchovaly. Chce se této inscenace ještě některá z vás zúčastnit?“
Přihlásily se Magda a Sofie.
„Dobře. Pozveme si sem dva techniky jako pomocníky a budeme simulovat dění zde před nějakými třemi tisíci roky.“
Vstoupili dva technici ve skafandrech, ‚zmocnili‘ se mne a jali se ze mne svlékat oblečení. Moc toho na sobě nemám – v místnosti je teplo a konec konců, i kdyby ne, jsem bioenergeticky senzitivní. Technici ze mne ‚obřadně‘ svlékli šaty a podprsenku. Pak mě uchopili za ruce a za nohy, položili mě na jedno z lůžek, ruce mi zacvakli do náramků na konci řetězů, pak mi zuli střevíčky, stáhli kalhotky a upoutali mi do náramků i nohy. Vzápětí se totéž ‚příkoří‘ děje i Magdě a Sofii. Teď ležíme každá na jednom lůžku, úplně nahé a roztažené.
„Podle zachovaných pracovních postupů si zdejší mimozemská mise hrála na bohy,“ začíná Hill výklad postupu simulace. „Proto byly všechny procedury prováděny podle zvláštního rituálu. ‚Bohům‘ nesmí žádný ‚smrtelník‘ pohlédnout do obličeje, proto ty skafandry a hlavně masky na obličeji. Doufám, že mi prominete, že já žádnou masku ani skafandr nemám. Špatně by se nám komunikovalo. Tedy – ‚bozi‘ – ať už lékaři či jejich pomocníci – se svými pacientkami nekomunikovali. Jenom s nimi ‚cosi‘ prováděli a sami spolu komunikovali o nich a o své práci. Jak to probíhalo, uvidíte právě teď.
Řekněme, že členové mise unesli tři dívky, které nikdo nebránil, protože obyvatelstvo bylo udržováno v posvátné hrůze různými ‚zázraky‘ – jinak tedy úkazy vyvolanými běžnými technickými prostředky. Unesené dívky přivedli sem do podzemí, zbavili je veškerého oděvu i ozdob a upoutali je na tato lůžka. Pak si jednu vybrali…“
Technici přistoupili k mému lůžku, odpoutali mě a zavedli mě pod jednu ze sprchových růžic. Tam mě připoutali za ruce i nohy ke kruhům ve stropě a podlaze, důkladně mě celou vysprchovali teplou i studenou vodou, osušili mě proudem horkého vzduchu, odpoutali mě a přivedli k vyšetřovacímu stolu. Uchopili mě za ruce i za nohy a ‚vsadili‘ mě (jinak se tento úkon snad ani nazvat nedá) do podivného rámu.
Široký plechový pás slouží k podepření páteře a končí kousek nad mou kostrčí. Zadeček mám volně ve vzduchu. Na druhé straně mi plechový pás podepírá hlavu. Rám mi přidržuje tělo ze stran dvěma tenkými tyčemi. Ke čtyřem silným tyčím mám připoutané ruce a nohy. Tyto tyče však nekopírují tvar končetin jako ramena polohovacího zařízení běžného vyšetřovacího stolu, ale jsou prohnuté tak, že lokty a paže mi jakoby visí ve vzduchu. Podobně lýtka a stehna. V polohovacích úchytech mám pevně zakotveny jen paty a zápěstí, takže kromě několika opěrných bodů je celé mé tělo volně přístupné zkoumání ze všech stran. Hill má pravdu, že to není takový komfort jako na vyšetřovacím stole, který je k dispozici v každé vyšetřovně CPLEN, ale přiznávám se, že to není nepříjemné. Spíše vzrušující. Když se však pokouším vžít do pocitu dívek, které sem byly tenkrát unášeny, nevědouce, co se tu s nimi bude dít, musely být ‚posvátnou hrůzou‘ zcela ochromeny. Jak ta, která byla právě podrobována vyšetření, tak i ty, které se na počínání ‚bohů‘ dívaly připoutány na lůžcích.
„Jak je vám jistě známo,“ spustil znovu Hill. „ke krutým náboženským rituálům tehdejší společnosti patřil i obřad vyřezávání živých, bijících srdcí z těl obětí, většinou mladých lidí, chlapců i dívek. I toho tehdejší ‚bozi‘ dokázali – nevím, zda využít, či zneužít, ale sledujte, co následovalo bezprostředně po upoutání dívky ke stolu.“
Jeden z techniků stiskl několik tlačítek na klávesnici v hlavách stolu a celým sálem se rozezněly ozvy mého srdce. Došlo mi, že toto muselo na všechny unesené dívky zapůsobit ohromujícím dojmem, zvlášť tedy, když nás Hill upozornil na krutý náboženský obřad. V zrcadle nad sebou vidím, že mi jeden technik nasazuje na hlavu podivnou dírkovanou přilbu. Jedná se o tak lehký dotek, že jeho pohyby sotva cítím.
„Tato přilba je součást elektroencefaloinduktoru,“ informuje nás Hill. „Na rozdíl od EEG, tzv. elektroencefalografu, který snímá mozkové elektrické impulsy, tento přístroj je vyrábí. S jeho účinky už jste se mohly jednou seznámit – to když jsme uspávali osazenstvo letadel evakuujících chanabádskou základnu. Tenkrát jsme proti letadlům vyslali silnou dávku dormizačního záření, tedy mozkových vln vyvolávajících spánek. Přes tuto přilbu můžeme velice jemně ovlivňovat chování vyšetřované pacientky. Příklad: Potřebuji, aby Jana mírně otočila hlavu doleva…“
Technik za mou hlavou cosi provedl, ani jsem nepostřehla co – zřejmě stiskl cosi na klávesnici – a moje hlava se poslušně otočila požadovaným směrem, aniž bych si uvědomila, že jsem to chtěla udělat.
„Je samozřejmé, že pomocí tohoto přístroje se vyšetřovaná dívka stala v rukou ‚bohů‘ pouhou hračkou, protože vhodnou kombinací impulsů ji lze donutit prakticky k čemukoliv včetně odblokování všech myslitelných zábran. Jen jednu ukázku – Jano, promiň…“
Aniž jsem tomu mohla zabránit, uvolnil se mi samovolně svěrač a moč ze mne spontánně vystříkla do vzorkovnice, která se mi jako kouzlem objevila mezi nohama. Vzhledem k tomu, že jsme během pobytu hlavně na původní CPLE často odevzdávaly vzorky moči kolektivně, tedy před sebou navzájem, nepřišlo mi to až tak perverzní, ale nevím, nevím, jak na tento úkon mohly oběti ‚bohů‘ reagovat tenkrát.
„Nyní následuje klasické prohmatání jednotlivých tělesných partií vyšetřované dívky,“ pokračuje Hill ve výkladu, a přistoupiv ke mně, jal se mi postupně prohmatávat paže, lýtka, stehna, prsa a břicho.
„Všimněte si, že ač to vypadá, jako by ruce a nohy vyšetřované dívky visely volně ve vzduchu, skutečnost je úplně jiná, protože systém opěrných bodů je vybrán tak, aby byly všechny svalové partie dokonale uvolněny. Zvlášť výhodné je to právě při vyšetřování velkých kloubů – kyčelních, kolenních loketních i ramenních. Rovněž tak i prsou a podpažních uzlin – všimněte si ideální polohy a dokonalé přístupnosti.“
Pokynul Xiaolan, která ke mně přistoupila z druhé strany a kopíruje vyšetřovací hmaty podle Hillových.
„To je opravdu velice sofistikované poloha,“ pochvaluje si, „mohla bych si ten stůl také vyzkoušet?“
„Ale jistě,“ přisvědčil Hill a pokynul oběma technikům.
Ti mě uvolňují z rámu, zatímco Xiaolan se sama svléká.
Technici kamarádku osprchovali a ‚vsadili‘ do rámu místo mne. Končetiny jí upoutali do náramků, na hlavu jí nasadili přilbu EEI a uvedli do chodu rezonanční přístroj zesilující zvuk jejích srdečních ozvů.
„Docela zajímavý pocit,“ dělí se s námi Xiaolan o své dojmy. „Jen nechápu… mohl bys mi provést něco podobného jako Janě? Chtěla bych si udělat představu, jak ten EEI vlastně působí…“
Než stačila doříci, jeden z techniků jí umístil mezi nohy vzorkovnici a donutil její mozek, aby uvolnil svěrač.
„Hmm, to je taky docela zajímavé… Jako bych tomu chtěla sama, ačkoliv si neuvědomuji, že bych… nevím, jak to popsat. Ale je to docela příjemně vzrušující,“ snaží se popsat Číňanka nový dojem. „Můžeš předvést ještě něco dalšího?“
Hill odebral vzorkovnici a nahradil ji jinou. Pak stiskl opět několik tlačítek a zeptal se: „Co třeba tohle?“
Ale Xiaolan není schopna odpovědi, protože se její tělo zmítá v mohutných vlnách orgasmu a do vzorkovnice proudem stékají kvanta jejího poševního sekretu.
„Je ovšem zajímavé,“ poznamenává Hill, když se Xiaolan uklidnila, „že my jsme tuto schopnost ztratili a nedokázali jsme ji vyvolat ani s pomocí EEI. Teprve s vaší pomocí se nám podařilo tuto fyziologickou funkci opět obnovit.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 19. června, večer
Za poslední dva dny jsem nabita obrovským množstvím zážitků. Včera setkání s přáteli, slavnostní večeře, návštěva ministryně kultury; dnes exkurse v technickém zázemí 3000 let staré mimozemské základny. Už odpoledne jsme si navzájem sdělovaly své dojmy s Janou, Xiaolan, Sofií a dalšími. A před chvílí skončila večerní beseda s Hillem, Erigyem a Arianou. Otázek byla spousta…
Lucka: „Nezdá se vám, že ta hra na ‚bohy‘ byla tak trochu ubohá a nedůstojná mise vyspělé mimozemské civilizace?“
Hill: „Ono to tak na první pohled vypadá. Ovšem před 3000 roky to asi jinak nešlo. Možná, že ještě před dvěma, třemi sty roky by bylo nutno takovou strategii přijmout. Aby mohli naši předchůdci s vašimi předky jednat tak, jako jsme se zachovali my, museli by se nejprve zbavit náboženských předsudků. Vždyť jen si vzpomeňte, jakou práci jsme měli například s Urszulou – a nakonec, jak vidíte, ani nepřijala naše pozvání na toto setkání.“
Xiaolan: „Proč byly těm rozsáhlým vyšetřením podrobovány jen dívky?“
Hill: „Chlapci byli využíváni rovněž, dokonce v téže vyšetřovně. Ale s děvčaty je spojeno více práce, protože produkují více potřebného materiálu. Zatímco od chlapců se odebíraly pouze sliny, moč a semenná tekutina – postupovalo se obdobně, tedy únos, zbavení oděvu, odběr slin a moči, vyšetření, odběr semene, u dívek samozřejmě nastupuje odběr poševního sekretu, menstruační krve, vajíček a mléka. To je složitější…“
Rodica: „Měli za to ti – vlastně zneužití – lidé nějaké kompenzace? Pochopte, že…“
Erigyos: „Měli. Souvisely s jedním náboženským obětním rituálem – vyřezáváním živých tlukoucích srdcí z těla. Ti, kteří byli uneseni a tak určeni pro vytěžování biologických materiálů, byli nedotknutelní. Chráněni před tímto rituálem a stavěni výše ve společenském žebříčku. Důvod je zřejmý. Tito lidé byli unášeni a vytěžováni opakovaně, hlídáni ‚bohy‘ před jakoukoliv újmou – ono například vysledovat, kdy dojde u dívky k ovulaci, aby bylo možno získat zralé vajíčko z dělohy, a potom k menstruaci, aby bylo možno získat i tento materiál, nebylo tak jednoduché, jako s vámi, které jste byly pod naší stálou kontrolou. Nejvyšším poctám se pochopitelně těšily dárkyně mléka, které ovšem opakovaně trávily dlouhé týdny i měsíce v podzemních prostorách základny.“
Já: „Ale ta stará technika… Neselhávala také? Když jsem viděla, jak dopadla Jenny zkoušející si odběrovou podprsenku, tak…“
Ariana držíc v ruce ‚předmět doličný‘: „Ach jo! Svěřte technikovi lékařský zákrok! Tato podprsenka starého typu je vyrobena na míru dívce, která disponovala naprosto odlišnou ‚architekturou‘ hrudníku a prsou. V momentě, kdy si Jenny začala stěžovat – jak jsem se aspoň dozvěděla – že jí tlačí do žeber, už to mělo být Erigyovi nápadné a s experimentem měl skončit. Tato podprsenka je totiž vybavena výztuhami pro mírně povislá prsa, jejichž tvar se nevyskytuje u žádné z vás – pokud si pamatuji. Dnes už by se to nestalo, protože máme opravdu novější materiály i technologie, takže nové typy odběrových podprsenek jsou univerzální a snadno se přizpůsobují jakémukoliv tvaru hrudníku i prsou a výztuh není třeba.“
„Tak promiň,“ omlouvá se Erigyos Jenny, „to jsem opravdu nechtěl a nevěděl…“
Jenny ho místo odpovědi políbila, což je mezi mimozemšťany bráno jako signál odpuštění.
Jana: „Tedy, abych pravdu řekla, ty staré vyšetřovací a ‚donucovací‘ metody mi taky připadají poněkud neetické – někdy až drastické. Cožpak o to, když jsi to předváděl na mně a na Xiaolan, tak to bylo příjemné a vzrušující. Kdybych se však měla vžít do pocitů někoho, kdo nemá představu, oč se jedná – a navíc ještě je v zajetí náboženských předsudků – asi bych umřela hrůzou. Ten efekt s hlasitými ozvy tlukoucího srdce přece musely ty vyšetřované osoby vnímat jako vyložený psychický teror – i když pochopitelně ten pojem neznaly.“
Hill: „Jak už kdysi vysvětlovala Ariana Lucce, vyšetřování pomocí přístrojů se dnes vyhýbáme. Užívá se většinou jen ve veterinárním lékařství. To, co jste mohly zažít dnes ve vyšetřovně, bylo neetické už tehdy, jenže s lidmi pod vlivem zažitých náboženských předsudků se spolupracuje velice obtížně. Nechci naše předchůdce omlouvat, možná, že se i pokoušeli o jiné způsoby přiblížení tehdejšímu obyvatelstvu, ale zatím nejsme schopni rozkrýt celý příběh. Podle pořadových čísel záznamů na paměťových krystalech víme, že spousta krystalů chybí a zatím se nám je nepodařilo najít. Nevíme, zda byly zničeny – ať už záměrně či nešťastnou náhodou, nebo zda byly z nějakých, nám dosud neznámých důvodů ukryty na jiném místě. Vypátrat to je jeden z prvořadých úkolů a naše archeoložky na jeho řešení usilovně pracují.“
Deníčku, deníčku, zaznamenávám do Tebe aspoň ty nejzajímavější otázky a odpovědi, které na besedě padly, ale co všechno se ještě o dávném působení mimozemšťanů na Zemi dozvíme, najdou-li Sličné Akvabely další krystaly…
Autor: © Éósforos, 2008–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah