Další pokračování příběhů ze soukromého detenčního ústavu. (Viz povídky Opačná znaménka a Nedělní směna. Rovněž by bylo dobré seznámit se s dokumentem Personální přehled, abyste měli přehled o hodnostním složení a pravomocech personálu.
Sedíme s felčarem v naší oblíbené restauraci a ‚naše‘ nádherně vyvinutá servírka s bujným poprsím – obsluha ‚nahoře bez‘ – nám právě nalévá naše oblíbené víno.
Dohadujeme si víkendový scénář, protože mi hlavní vychovatel oznámil, že do mé třídy zřejmě přibudou tři nové přírůstky. Na místa dvou slečen (z nichž jedna je nám už známá 3218), které dosáhly 19 let, což je horní věkový limit, a byly z ústavu předány rodičům, aby sami rozhodli o jejich dalším osudu, a nešťastné 6255, která v pololetí hanebně propadla ze čtyř předmětů a byla převelena na nucené práce.
‚Příležitost‘ ke studiu dostanou tři šestnáctileté výtečnice, které si na počítači vyrobily falešné průkazky sociálních pracovnic a bezostyšně okrádaly seniory, kteří uvěřili jejich pohádkám, že jim pomohou ke zvýšení důchodu. Ne tedy, že by slečny trpěly nouzí. Všechny tři pocházejí ze zámožných rodin a jsou hmotně zajištěné tak, že se o tom většině lidí ani nesní. Dělaly to prostě pro zábavu. Z nudy… Nutno přiznat, že si počínaly velice důvěryhodně. Jejich nekalé rejdy odhalil až senátor X., když se pokusily ‚napálit‘ jeho prastrýce.
„Stejně nechápu, kantore,“ zeptal se kamarád zvědavě, „jak je možné, že rodiče těch děv připustí pobyt svých dcer v takovém pekle, jako je váš ústav, ať už tedy provedly cokoliv…“
„No, to máš tak, felčare. Ono se jedná o slečny z tzv. ‚lepších‘ rodin. Jejich rodiče si nepřejí, aby byly jejich ratolesti vláčeny po soudech a bulvárem, protože by to mohlo ublížit jejich postavení, kariéře a společenské prestiži. Proto využili možnosti mimosoudního vyrovnání s poškozenými a s diskrétním uklizením svých povedených dcerušek někam mimo zraky veřejnosti.
Náš ústav tedy musí opustit nejpozději v devatenácti – to už jsou rok plnoleté – ale i přesto si pak rodiče obvykle vymiňují, abychom dcerušky propouštěli teprve tehdy, až si pro ně osobně přijedou, aby je měli hned od začátku pod kontrolou. Za to jsou ochotni i dost připlatit, protože to není garantovaná služba. Uvědom si, že pobyt delikventek v našem zařízení není vůbec žádná levná záležitost…“
„Hmm, to není… Vždyť jenom mě angažuje váš ředitel na celou sobotu – kvůli třem odporným hyenám, rozumím-li tomu dobře…“
„Správně tomu rozumíš.
„Chystám jim za to peklo na zemi!“ poznamenal doktor hněvivě.
„Vlastní iniciativě se meze nekladou,“ podotkl jsem. „A tu sobotu dostaneš opravdu královsky zaplacenou…“
„Vždyť já vím,“ přitakal felčar. „Ale je to vlastně můj první příjem – a já bych se rád zúčastnil celé přijímací procedury, která prý začíná už v pátek, je to pravda?“
„Je to pravda, felčare, ale co tam v ten pátek budeš dělat? Jediný skutečně gynekologický zákrok je orientační sono břicha, aby se zjistilo, zda náhodou není adeptka těhotná – a to zvládne vyškolená ženská sestra – zaměstnankyně ústavu…“
„Stejně si ten pátek odpoledne udělám takovou soukromou brigádu,“ podíval se na mě doktor přes skleničku, „a, víš, kantore, měl bych k tobě takovou – řekněme soukromou – prosbu…“
„Prosbu? Jakou?“
„No, mají ty tři výtečnice přijít do tvé třídy, ne?“
„To, ano. Mají…“
„A nejsi náhodou ty zase předsedou komise?“
„Neuhodls! Nejsem. To bývá obvykle někdo z vrchních vychovatelů…“
„A nemohl by sis zařídit, abys byl jmenován ty?“
„No tak… Jako jejich budoucí třídní budu k nim mít práva vrchního vychovatele, ale…“
„Tak žádná ‚ale‘ – udělej to, prosím tě, pro mne, a dej se tím předsedou jmenovat. Aspoň tedy na poprvé, při mé premiéře!“
„No jo, ale to bych přišel nejen o sobotu, kde budu určitě fungovat jako přísedící, ale i o volné páteční odpoledne a nedělní dopoledne, protože jako předseda…“
„No, právě proto… Rád bych, abys mi byl na blízku po celou dobu…“
„Hmm… Co mám s tebou dělat, felčare… Konec konců – je to i ‚můj‘ první příjem, protože mám třídu na starosti poprvé. Poslyš, když objednáš ještě jednu lahvinku, tak se o to třeba i pokusím, dokonce za cenu toho, že v pondělí dopoledne bude muset někdo za mě suplovat…“
- × - × - × -
Nemusím snad říkat, že kolega vrchní vychovatel – původní předseda komise – neprotestoval a hlavní vychovatel bez problémů souhlasil. Jako přísedícího jsem opět ‚zlomil‘ kolegu tělocvikáře, který projevil zájem blíže se seznámit s anatomií nových slečen. A jako zapisovatelku se mi podařilo získat onu šikovnou dívčinu – talentovanou ‚spisovatelku‘, i když už to nepatří do mé předsednické kompetence…
„Když jsem si pročetl ten
Organizační řád přijímacích prohlídek,“
sdělil mi po straně felčar, „tak jsem dospěl k názoru, že se budu zdržovat raději v okolí těch tří výtečnic, než ve společnosti jejich povedených rodičů, protože ony budou před mýma očima defilovat v rouše Evině co šest týdnů – a možná i častěji. Proto bych se s nimi, s jejich těly a s jejich zdravotním stavem rád seznamoval co nejlépe už od samého začátku jejich pobytu zde. S jejich povedenými papínky a matinkami, kteří z nich dokázali vychovat takové zrůdy – nezlob se – ale s těmi se opravdu seznamovat nechci! Sami by zasloužili takový výprask, že by si týden nesedli!“
Musel jsem dát felčarovi za pravdu. Zatím ovšem sedíme v pohodlných fotelech v recepci a sledujeme ‚cvrkot‘.
Jako první přišla jedna opravdu povedená rodinka.
„Dobrý den,“ pozdravil papínek ve značkovém kvádru. (Jelikož přijeli na kryté parkoviště před recepcí, zimní svršky zřejmě zanechali v autě.)
Za ním matinka se zlatými prsteny na každé ruce šíří kolem sebe odér jakési ‚značkové‘ voňavky, (podle mě tedy dost odporný puch) a dcerunka viditelně trpící značnou nadváhou, možná, že spíš obezitou (nemohu se dočkat, až ji uvidím svlečenou), s nosánkem pěkně nahoru a se zapálenou cigaretou u huby, zírajíc s pohrdavým nezájmem na obrovský nápis
| KOUŘENÍ PŘÍSNĚ ZAKÁZÁNO V CELÉM OBJEKTU! |
visící nad pultem recepce. Jen podotýkám, že tentýž nápis, vyvedený dokonce většími písmeny, je umístěn u vjezdu na kryté parkoviště před recepcí a v menším provedení pak na vstupních dveřích do recepce.
„Slečno, zhasněte okamžitě tu cigaretu!“ promluvil důrazně recepční – takto ve funkci vrchního strážného – místo pozdravu.
„Je poněkud nezdvořilé neodpovědět na pozdrav,“ promluvil místo nafrněné dcerušky pan otec, „nemyslíte? Dobrý den, pane! Jsem Martin N., doktor práv! A přivedl jsem sem svou dceru na doporučení pana senátora X., který mě ubezpečil, že zdejší vzdělávací ústav poskytne mé dceři tu nejlepší péči. Proto bych rád, aby se s námi jednalo slušně!“
„Nu, dcerušku v každém případě číst naučíme, nebojte se, pane…“
Mezitím slečna dokouřila. Vajgla hodila prostě na podlahu a zašlápla.
„Tedy, slečno… Tohle děláte i doma? To bych moc rád věděl, jak to u vás asi vypadá,“ zareagoval recepční. „Račte se obtěžovat, to svinstvo sebrat a odnést támhle do koše!“
„Budu si na vás stěžovat řediteli. Hned, jak se s ním setkám! Docela pochybuji o tom, že svou dceru svěřím ústavu, kde ani nemají uklízečku!“
„Neskutečný dacan…“ zašeptal mi felčar do ucha. „Co by se stalo, kdyby po pohovoru s direktorem odmítl svěřit svou nafrněnou dcerunku do péče zdejšího ústavu?“
„No, tak by se slečny ujal soud, následně pak nějaké státní nápravné zařízení, a hlavně: celé by to rozmázl bulvár. To on si rozmyslí. Hodně rozmyslí… Ví moc dobře, kdo povedené kratochvíle jeho dcerušky a jejích kumpánek odhalil – a ten dotyčný mu navrhl toto řešení. Kdyby papínek mínil jednat jinak, senátor X. by si to pro sebe nenechal. Sice ho neznám osobně, ale znám jeho metody. A ty, konec konců také, nemýlím-li se…“
Kamarád přikývl na souhlas, ale bez dalšího komentáře, neboť se zájmem poslouchá další spád konverzace.
„Klidně můžete,“ zareagoval recepční na papínkovu vyhrůžku. „Zatím mi však předložte doklady, abych vás mohl zaregistrovat!“
„Jaké doklady?“
„Jaké doklady… Občanské průkazy, řidičské průkazy, pasy nebo jiné průkazy s fotografií a vydané státním orgánem, pane doktore práv.“
„Pojď se připravit, felčare. Oni nám je za chvíli dozorci přivedou do vyšetřovny…“
Opustili jsme recepci, aniž bychom celý zajímavý rozhovor vedený panem Martinem N., doktorem práv, a recepčním vyslechli do konce.
Malá vyšetřovna je opravdu malá… Čtvercová místnost 6 × 6 metrů bez oken, uprostřed vyšetřovací lehátko s ultrazvukem a příslušenstvím, u zdi vlevo od dveří 3× dvě křesla s malými „konferenčními‘ stolky vždy mezi dvěma křesly, u protější zdi stůl s počítačem (u kterého už sedí naše talentovaná zapisovatelka na svém invalidním vozíku) a několika židlemi (pro mě, felčara a případné zájemce z řad přísedících).
Podél čelní zdi dvě úzké skříně. V obou zadních rozích je po jedné židli a třech věšáčcích na zdi. Taktéž je tomu i mezi oběma skříněmi. (Z jedné skříně jsem felčarovi podal bílý plášť…)
Za pár minut, sotva se doktor stačil převléknout do bílého a trochu rozkoukat, se otevřely dveře – a povedená rodinka vedená dvěma dozorci (jeden v hodnosti vrchního dozorce, druhý v hodnosti samostatného dozorce) vstoupila dovnitř. (Nás dvou si museli před tím v recepci určitě všimnout…)
Dozorci zaujali svá místa – každý po jedné straně dveří a já jsem se ujal slova z titulu předsedy komise:
„Vítám vás,“ obrátiv se k rodičům. „Posaďte se.“
„A vy, slečno, si račte odložit. Do kalhotek a podprsenky (před rodiči obvykle nenařizujeme slečnám, aby se svlékly úplně do naha – tedy – nedojde-li na nejhorší…) bych prosil. Pan doktor se vám bude hned věnovat.“ (Před rodiči slečnám zásadně vykáme – interní nařízení! Tykání a tvrdé zacházení začíná ovšem hned po odluce od rodičů.)
Prsty slečny zapisovatelky se rozběhly po klávesnici…
„Co mi povíš k téhle pacientce?“ položil jsem doktorovi nenadálou otázku, uvědomiv si, za jakých okolností se slečna zapisovatelka k němu zaregistrovala.
Viz konec povídky Nedělní směna.
„Myslíš Káťa? Je okouzlující. Tedy… Všechny tři jsou okouzlující, a kdybys měl někdy příležitost vidět je svlečené, tak neváhej. Ale vzhledem k tomu, že v jejich případě jsem povinen zachovávat lékařské tajemství, neboť se nejedná o zdejší delikventky, víc ti říci nemohu… Tedy jen tolik, že všechny tři projevily přání absolvovat příští prohlídku zde, ve vyšetřovně č. 2 – a to v co nejkratším termínu, a dokonce…“
Tak podívejme se. Jedna prohlídka – a ze slečny zapisovatelky je rovnou Káťa. I když tedy… Proč ne? V té chvíli jsem se rozhodl nadále psát o slečně zapisovatelce jako o Kátě, protože si myslím, že si zaslouží, aby byla uváděna svým jménem.
Doktorova poznámka byla přerušena slečniným jekotem, takže už jsem se nedozvěděl, co dokonce: „Cože‑é? Tady? Před tolika cizími lidmi se mám svlékat?“
Zřejmě nechce svou zjevnou nadváhu – či obezitu? – veřejně předvádět, pochopil jsem, ale tím spíš už bych ji rád (nejen já) viděl trochu méně oblečenou… Proto jsem ji začal přesvědčovat ‚oklikou‘:
„Hmm, vaši rodiče, nemýlím-li se, nejsou cizí. Ještě tedy dovolte, abych vám představil pana doktora, který vás bude vyšetřovat, slečnu zapisovatelku a mou maličkost jako předsedu přijímací komise. Jelikož jste tu první, máte právo volby, kde se rozhodnete svléknout,“ ukazuje jí tři židle při čelní zdi. „Svlečený oděv můžete odkládat na věšáčky, obuv pod židli…“
„A tam ti dva…“ mávla štítivě rukou směrem ke dveřím.
„To jsou dozorci. S nimi a s jejich kolegy se budete na půdě ústavu setkávat dnes a denně. Bylo by dobré, abyste si na jejich neustálou přítomnost zvykla – a to velmi rychle!“
Je zajímavé, že její povedení rodičové sedí jako zařezaní a vůbec se neozývají. Zřejmě jim došlo, co by je čekalo, kdyby…
„Nu, tak! Svlékejte se, nezdržujte,“ nabádám znovu slečnu.
„Teď, když máme k dispozici ultrazvuk,“ vložil se do dění ve vyšetřovně doktor, „stačí, když se svléknete jen do kalhotek a podprsenky. Ještě před dvěma roky byste musela odložit i kalhotky a dostala byste klystýr, protože se příslušné vyšetření provádělo na gynekologickém stole prohmatáním dělohy přes vagínu a konečník.“ (Pořádnému několikanásobnému klystýru se stejně později nevyhne – a důkladnému prohmatání na gynekologickém stole taky ne…)
„Před vámi, doktore, mi to nevadí,“ zavřeštěla znovu slečna, „ale před ostatními ano!“
„Požádal bych tedy vás, abyste uplatnili svou rodičovskou autoritu a vysvětlili dceři, že je nutné, aby byla vyšetřena, protože těhotné delikventky náš ústav nepřijímá!“
„A vy se divíte? Já bych se před vámi také nesvlékla,“ oznámila stroze matinka. (Co se postavy týče, dcerunka se dokonale ‚pomamila‘. Nedivím se jí…)
Vtom se otevřely dveře a další dva dozorci (jeden prostý dozorce, druhý v hodnosti samostatného dozorce) přivedli druhou rodinku. Tatínek, maminka a další nafrněná dceruška s nosem nahoru, která po předchozí slečně nevraživě loupla očima, ale je zticha.
Usadil jsem její rodiče do křesel k dalšímu konferenčnímu stolku a vyzval jsem nově příchozí slečnu, aby si odložila do kalhotek a podprsenky. Zachovala se poněkud rozumněji, než dříve přišedší její kumpánka. Obsadila roh místnosti po levé straně a jala se svlékat. Sice pomalu, ale přece…
„A co vy, slečno?“ obrátil jsem se k první přišedší. „Ztratila jste částečně právo volby – už máte k dispozici jen dvě místa…“ (Mezi námi – ono je to konec konců jedno. ‚Kabinky‘ nelze nijak zakrýt a je do nich bez zábran vidět…)
Konečně se rozhoupala a váhavě obsadila druhý roh, aniž by však začala svůj oděv odkládat. Všiml jsem si při tom, že se snaží vyhýbat pohledem rodičům své kumpánky (zřejmě je zná už z dřívějška…), nebo o novou dvojici dozorců, kteří zaujali místa po boku svých kolegů.
Došlo mi, že bude-li se jedna slečna svlékat takto pomalu a váhavě, a druhá bude stále vzdorovat, může se stát, že mezitím další pár dozorců přivede i tu poslední rodinku.
Nemýlil jsem se, stalo se. Opět jeden dozorce a druhý samostatný dozorce přivedli třetí rodinku. Nutno přiznat, že jejich dcerunka se mi zamlouvá nejlépe, protože to vypadá, jako by si byla vědoma svého provinění a svůj osud nese, dalo by se říci, s pokorou.
„No jo, ale to je průser!“ zvolala poslední slečna vyděšeně, když jsem ji požádal, aby si odložila do kalhotek a podprsenky. „Já… mám totiž to… body…“
„Hmm… Tak za prvé: U nás se říká ‚průšvih‘, spustil jsem tak trochu oklikou. (Přece jen – před rodiči ji opravdu nemíním shazovat…) „Příště budete, slečno, za hrubou mluvu potrestána – a upozorňuji, že dost přísně! Nu, a za druhé: Jelikož se jedná o vyšetření vašeho břicha ultrazvukem, abychom zjistili, zda jste, nebo nejste těhotná, nezbývá vám, než se svléci úplně do naha.“ (Jeden z případů, kdy se opravdu nedá nic jiného dělat. Ještě je možný druhý případ, když slečna chodí ‚na ostro‘, a taky se občas stane, že slečna nenosí podprsenku – pak se ovšem jedná o vyšetření typu ‚nahoře bez‘. Poslední teoreticky možný případ – ‚dole bez‘ – nemá v ústavu pamětníka…)
„Ale… To se mám jako svléknout do naha tady? Před tolika cizími lidmi? To ne…!“
„Víte, slečno… Kdyby si byly vaše kolegyně pospíšily, tak už byly s vyšetřením dávno hotové a těch lidí tu zas až tak na čerty nemuselo být tolik. Na druhou stranu… Většinu z nich, myslím, znáte. Znáte své kamarádky (první slečna za tento výrok loupla po mně zle očima), znáte své i jejich rodiče. Ještě si vám dovolím představit pana doktora, který vás bude vyšetřovat, naši slečnu zapisovatelku a nakonec mou maličkost jako předsedu přijímací komise. Co se týče těchto pánů u dveří – to jsou dozorci. Na ty si budete muset u nás zvyknout, neboť vás budou doprovázet takříkajíc na každém kroku. Nesmíte se divit. Jistě jste si vědoma, za jaký prohřešek zde budete pobývat…“
„Tak jdem’ na to, ať to mám za sebou,“ prohlásila rezignovaně.
Obsadila prostřední pozici mezi skříněmi, a jala se pomalu a váhavě svlékat. Nejprve kozačky, pak džíny, blůzka. Objevuje se něžné přiléhavé body. Slečna se sehnula a stahuje si ponožky, snažíc se odhalení své celé ‚anatomie‘ co nejvíce oddálit.
„Hodinky taky?“ zeptala se roztřeseným hlasem.
„Jistě,“ odpověděl doktor. „Rovněž ty náušničky, řetízek, co máte na krku si odložte. I ty dva prstýnky si stáhněte, bych prosil, když vás to nebude obtěžovat. Čím méně toho budete na sobě mít, tím lépe pro vás později. Ovšem… nejraději bych, aby šlo dolů to rozkošné bodíčko…“
Slečna pomalu a zdráhavě odkládá hodinky i šperky, pečlivě je ukládá do své kabelky, ale nakonec nastává chvíle, kdy už skutečně nic jiného na jejím těle nezbylo, a ona je nucena odložit poslední díl svého oblečení… Otočila se k nám zády a jala se pomalu, pomaličku stahovat své body. Pečlivě je složila a položila na židli. Pak se váhavě otočila, jednou rukou si zakrývajíc klín a druhou nahá prsa.
„Výborně, slečno,“ zaradoval se felčar, „račte se položit na lehátko, ruce za hlavu, aby mi nepřekážely…“
Po opětovném delším váhání se tak stalo. Slečna je ovšem červená studem jako rak… Doktor jí natřel bříško gelem. Pak se chopil ultrazvukové sondy, přiložil ji na natřené místo a pohlédl na obrazovku.
„Výborně, slečna je čistá, schopna podstoupit zdejší výchovný a vzdělávací program. Můžete ji odvést. Další, prosím…“
Slečna vstala z lehátka, okamžitě si zakryla rukama choulostivé tělesné partie a vykročila směrem ke svému oblečení.
Cestu jí okamžitě zastoupil ‚její‘ samostatný dozorce: „Tudy ne, slečno. Pojďte laskavě se mnou,“ a připnul jí na zápěstí plastový náramek s číslem 5258, zatím co jeho kolega posbíral s věšáčků veškeré slečnino odění a naházel je bez ladu a skladu do velkého pytle na odpadky. Za ním putovala i slečnina kabelka. Do dalšího pytle sebral slečniny kozačky a vyzval její rodiče: „Tak, pojďte se mnou, zavedu vás k panu řediteli na pohovor.“
„Moment, moment,“ ozval se konečně její otec. „Proč jí berete šaty?“
„Ty si odvezete domů. Slečna dostane ústavní uniformu,“ odpověděl jsem na jeho otázku.
„V tom případě ano…“ pronáší pán váhavě, dívaje se, jak mezitím samostatný dozorce odvádí jeho dceru v rouše Evině – bez jediného šperku, opravdu ani nitku na sobě, bosou – někam pryč, aniž by se mohli rozloučit.
„Tak další, další…“ ozval se znovu felčar.
„Nu, rodičové, uplatněte vůči svým ratolestem autoritu,“ nabádám dosti naléhavě oba zbývající páry. „Pokud se vaše dcerunky nesvléknou do spodního prádla, budu nucen povolat na pomoc exekutory – a ti je svléknou do naha!“
„Do naha – to ne…“ zakvílela druhá slečna zoufale a jala se odkládat další části svého oblečení. Nakonec před námi stojí nevkusná vychrtlina, na sobě kalhotky tanga a podprsenku typu open bust – i když tedy v ní nemá nic moc na ukazování…
Reakce jejího papá však byla téměř nepříčetná. Vyletěl z křesla jako papírový čertík a zařval na ni hromovým hlasem: „Co sis to na sebe navlíkla, ty couro!? Nejradši bych tě…“
„Neopovažuj se na ni sáhnout!“ vložila se do rodinné rozmíšky matinka. „To jsem jí poradila já, aby udělala dojem!“
„Dojem! S touhle nemožnou vychrtlou figurou, jo? Žebra se jí dají počítat na dálku… Tady si teď budou nejspíš myslet, že jí ani nedáme pořádně najíst – a přitom žere od rána do večera jako nezavřená! Podívej se, jak vypadá! Když si chlap do ní plácne, udělá si modřinu! Prsa má po mně – na koho má podle tebe udělat dojem? Na slepce? Možná, ty jedna CENZUROVÁNO? A vůbec! Cožpak jsi zapomněla, kam ji vlastně vezeme, a proč, ty CENZUROVÁNO CENZUROVÁNO!“
Pán ve značkovém kvádru častuje svou drahou polovici, ověšenou zlatem od hlavy k patě, opravdu šťavnatými nadávkami nepublikovatelnými ani po dvaadvacáté hodině…
„Kam jste mě vlastně přivezli?!! Co to je za školu… Mamííí!!“
Ukazuje se, že slečna dcera ani netuší, kam ji její drazí rodičové hodlají umístit…
„Do polepšovny tě tvůj táta odvezl, zlato. Do polepšovny! Promiň, já nechtěla, ale…“
„Do polepšovny!“ rozkřikl se papá. „A ty moc dobře víš, za co. Jen ostudu děláš naší rodině. Jak jsi přišla na takovou zvrhlost? Dovedeš si vůbec představit, jak já bych na veřejnosti vypadal, kdyby se to provalilo?“
„Cože? Do polepšovny – za tu nevinnou zábavu…“
„Sklapni, ty CENZUROVÁNO! Nevinnou zábavu…“ Papínek soptí jak Vesuv a matinka jen spíná ruce…
„Tak už se konečně položte na to lehátko, slečno,“ vkládá se do rodinné roztržky doktor. „Teď si zase užijeme trochu té nevinné zábavy zase my s vámi. Určitě se vám to bude moc líbit…“
„A zrovna ne!“ rozkřikla se slečna panovačně (zřejmě kápo celé bývalé povedené partičky…) „Slíbil’s mi internátní školu, tak mě tam laskavě odvez! Do nějaké CENZUROVÁNO polepšovny mě teda nedostaneš! Mě teda né!“
„Jak to se mnou mluvíš, ty jedna CENZUROVÁNO! Co si to vůbec dovoluješ?“
„Mluvím s tebou tak, jak zasluhuješ! Do polepšovny…“
Hmm, tak dceruška je zřejmě ‚oběť‘ tzv. moderní výchovy, kde si mohou dělat dětičky, co chtějí, a ubozí rodičové je nasmějí ani napomenout… Podle toho to taky vypadá. Slečinka se bude moc divit, co ji tu čeká… Nenechávám nic náhodě a z titulu předsedy komise povolávám na pomoc dva exekutory.
Doprostřed nechutné rodinné hádky se otevřely dveře a do nich vstoupili dva namakaní svalovci svlečení do půl těla a s hrozivými maskami na obličejích, oblečení v kožených kalhotách se širokými opasky. Jeden vrchní a jeden samostatný exekutor. Všichni hádající se ztichli…
„Co je za problém, šéfe?“ zeptal se mě vrchní exekutor.
„Máme tu dva problémy, jak vidíte, pane kolego…“
„Maličkost…“
Exekutoři přistoupili nejprve k vychrtlině v tangách a v podprsence open bust. Jeden ji obratným hmatem přidržel ruce a druhý ji stejně obratně zbavil podprsenky, Následně ji ten první uchopil v podpaží a bolestivě jí tiskna nahá prsa (všimnul jsem si, že jí je svými prsty zároveň i docela tvrdě prohmatává – stresový faktor, vyvolání dalšího pocitu studu a další zdroj bolesti…!), až zakvičela jako prase před porážkou, zvedl ji mírně nad zem, zatímco druhý stáhl její tanga, obratně se vyhýbaje jejím kopajícím nohám. Než se slečna nadála, stojí před námi v rouše Evině a páni exekutoři obírají z jejího nahého kostnatého těla ještě piercingy, náušnice a prsteny. Celá procedura proběhla opravdu bleskově. Páni exekutoři jsou skuteční profesionálové.
„Slečna se ovšem vzpouzí ulehnout tady na lehátko…“ poznamenal doktor.
K službám, pane doktore,“ zasmál se samostatný exekutor a uchopiv nahou slečnu v pase, položil ji na lehátko. Trochu ji přidržel, aby jí mohl jeho kolega zafixovat ruce i nohy do ocelových náramků (součást lehátka, užívaná pro zpacifikování neklidných pacientek…)
Doktor jí vyšetřil ultrazvukem dělohu, a shledav, že ani tato slečna není těhotná, vydal souhlas s jejím přijetím. Jeden z dozorců sebral její oděvní součásti do pytlů a odešel s jejími rodiči k pohovoru, zatímco exekutoři odpoutali slečnu od lehátka a předali ji ‚do péče‘ samostatnému dozorci, který jí na zápěstí přicvakl náramek s číslem 3315 a odvedl ji z vyšetřovny pryč…
„Nu, a ještě tuhle slečnu, kdybyste mi, pánové, tak trochu svlékli,“ požádal doktor exekutory, když se za slečnou 3315 zavřely dveře.
Pohlédl jsem do její ‚kabinky‘. Slečna si za celou dobu pouze zula boty… Když k ní přistoupili exekutoři, pochopila, že jde opravdu do tuhého, a jala si sama svlékat svetřík.
„Pozdě, děvče, pozdě…“ oznámil jí vrchní exekutor. „Na tohle jsi měla času až, až. Teď už úřadujeme my!“
Svetřík, blůzka i džíny jdou rychle dolů a náhle stojí před našimi zraky slečna v kalhotkách klasického střihu a plné ‚padákové‘ podprsence, která má opravdu co nést…
„To není nadváha, to je obezita,“ poznamenal ke mně doktor polohlasně. „A značná. Jsem moc zvědav na její váhu. Odhaduji, že má nějakých sto šedesát čísel, ale její váha se od metráku příliš lišit nebude.“
Ukazuje se, že slečna má sluch asi výborný, protože s největší pravděpodobností doktorovu poznámku zaslechla a znachověla studem. Docela jsem pochopil, proč se odmítla sama svléknout do spodního prádla. Jenže teď už opravdu úřadují exekutoři, což ovšem znamená, že…
„Měla ses sama svléknout do spodního prádla, ty náno jedna zatracená!“ peskuje pan doktor práv svou dceru, když jí exekutoři odebrali podprsenku, čímž vystavili na odiv její mohutné poprsí.
„Cožpak jsem měla vědět, že…“
„Měla! Támhle ten tě přece varoval. A sama jsi viděla, že nekecá, když…“
Jejich hádce nevěnuji pozornost. Všiml jsem si totiž, že Kátiny prsty kmitají po klávesnici jako o závod, takže mám naději přečíst si o jejich hádce umělecky zpracované dílko.
Místo toho sleduji, jak exekutoři zbavují slečnu ještě kalhotek, hodinek a šperků, a obratně fixují její vzpouzející se obézní nahé tělo na vyšetřovací lehátko, nedbajíce jejích kopajících nohou.
„Ani tato slečna není gravidní,“ sděluje doktor rodičům, „i když přes ty své bohaté tukové zásoby je poněkud hůře vyšetřitelná. Můžete jít k pohovoru s panem ředitelem.“
„Na ten se moc těším, po tom, čeho jsem byl právě svědkem…“ procedil pan doktor práv skrz zuby, opouštěje v doprovodu dozorce vyšetřovnu.
„Já na jeho místě bych se moc netěšil,“ poznamenal jsem k felčarovi, když vrchní dozorce odvedl poslední nahou slečnu, připnuv na její zápěstí náramek s číslem 4587.
„Pánové, můžete u naší skupiny držet službu i nadále?“ obrátil jsem se k oběma exekutorům vzápětí. „Obávám se totiž, že se slečny budou zase vzpouzet, až zjistí, co je ještě dnes čeká.“
„Rozkaz, šéfe!“ postavil se vrchní exekutor do vzorného pozoru. Vzápětí oba vyrazili pravidelným ‚vojenským‘ krokem ven ze dveří.
„Nu, a my taky jdem’ do čekárny,“ poznamenávám po pár sekundách k felčarovi, když Káťa, vypnuvši počítač, směruje svůj vozík k výtahu.
Vyrazil jsem tedy za Káťou a felčar mě následuje.
Do čekárny jsme dorazili jako poslední (Káťa nás ‚svezla‘ výtahem) a byli jsme tak svědky závěru nějakého nám neznámého dění, protože páni exekutoři – teď už dokonce tři! – právě donutili poslední nahou adeptku, aby si klekla na zvlášť hrbatou dlažbu ‚z kočičích hlav‘, (místo připravené v každé místnosti pro opravdu nepohodlné klečení), připoutali jí ruce za zády k masívnímu kruhu zapuštěnému do zdi a opatřil její ústa roubíkem.
„Co se to tady děje!?“ zvolal jsem překvapeně, uviděv toto divadlo, zatímco Káťa pohotově zapnula počítač a její prsty se zase divoce rozběhly po klávesách.
„Slečny se tu pohádaly, začaly se navzájem obviňovat ‚z práskačství‘, fyzicky se navzájem napadat, tak jsem požádal ještě o dalšího samostatného exekutora a nechal jsem slečny trochu zpacifikovat,“ vysvětluje přítomný vrchní dozorce.
„No, to je pěkné! Avšak, nemýlím-li se, mají spolu spát v jedné ložnici…“
„A taky se tak stane!“ rozhodl vrchní dozorce. „V žádném případě nebudeme brát ohled na jejich vrtochy. Ubytujeme je v jedné ložnici a slečny budou hezky hodné, jinak poznají trestnici mnohem dříve, než v pondělí.“
Je tedy pravda, že v sobotu a v neděli se tresty neudílejí, ale když si o to někdo mocí mermo koleduje, tak kolegové exekutoři zahálet nebudou. Pohotovostní služby drží non stop, v pátek, jako ve svátek…
„A doporučoval bych, aby tato slečna dostala horní palandu,“ poznamenal doktor, prohmatávaje kypré tukové polštáře nahého těla adeptky 4587, „určitě by to její tělesné schránce prospělo, protože s pohybem zřejmě příliš nekamarádí.“
„Všechny novicky dostávají zásadně horní palandu,“ obrátil se k němu vrchní dozorce téměř šeptem.
Pochopitelně. Pro doktora je tento příjem ‚premiérový‘ a kolega dozorce ho nechce před novickami shodit…
„A navíc budou ložnici sdílet s 6255, která s potěšením předcvičuje ranní rozcvičky, takže do těla dostane opravdu vydatně hned v neděli ráno.“
To už dodal dozorce hodně nahlas…
Pro zvídavé čtenářky dodávám, že v každé ložnici je dvanáct paland, tedy šest dolních a šest horních. A jen taková poznámka bokem: Slečna 6255 (jak známo nejlepší gymnastka a nejlepší plavkyně mezi současnými chovankami) si stále dobrovolně drží horní palandu, ač už mohla dávno uplatnit svoje právo a spát na dolní…
„Na co vlastně čekáme?“ zeptal se mě doktor tiše.
„Na konečný verdikt rodičů. Zda podepíší či nepodepíší smlouvu a zda zde jejich dcerunka zůstane, respektive nezůstane.“
Zřejmě jsem promluvil trochu hlasitěji, než bylo zdrávo, protože po mých slovech sebou slečna 4587 dosti divoce zazmítala, až se jí kouzelně rozhoupala její bujná nahá prsa, a vydala přes roubík několik sice neartikulovaných zvuků, ale zněly jako výhrůžka.
„Říkala jsi něco?" zeptal se jí samostatný exekutor, pošvihávaje důtkami.
Slečna jen zavrtěla hlavou.
„No, proto…“ odpověděl na její gesto exekutor.
V té chvíli se otevřely dveře a dovnitř vstoupil jeden z mentálně postižených poslíčků.
„Dobrý den,“ pozdravil uctivě směrem k nám; „Čau, holky,“ pozdravil směrem k novým adeptkám, které klečí v rouše Evině na podlaze, majíce ruce přivázané za zády ke kruhům ve zdi.
„Copak nám nesete, mladý pane?" oslovil jsem ho, aby poznal, kdo je předseda komise.
„Mám tady verdikt pana ředitele,“ sdělil mi samozřejmě, mávaje mi tuhou obálkou před obličejem.
„Tak děkuji. Hned se na to podívám…“
Roztrhl jsem obálku a vyňal z ní tři listy papíru. Na každém se skvěly podpisy rodičů a souhlas pana ředitele s přijetím slečny do naší ústavní péče.
„Všechny tři slečny jsou přijaty, můžeme pokračovat,“ oznámil jsem kolegům a propustil jsem poslíčka.
Ten se obrátil nejprve k novickám, všechny tři pohladil po prsou a poplácal po zadečku a se slovy „Čau, holky“ a „Na shledanou, dámo a pánové,“ opustil čekárnu.
„Vzhledem k tomu, že slečny už nemají co svlékat, vyřídíme nutné formality zde a pak přejdeme rovnou do přípravny,“ rozhodl jsem z titulu své funkce předsedy přijímací komise.
Slova se tedy ujal vrchní dozorce: „Slečna 3315: druhé poschodí, ložnice 204, lůžko 02; slečna 4587: druhé poschodí, ložnice 204, lůžko 04; slečna 5258: druhé poschodí, ložnice 204, lůžko 12. A můžeme pokračovat…“
„Seřaďte se podle svých evidenčních čísel a pojďte za mnou,“ vyzval novicky vrchní dozorce, když je exekutoři zbavili roubíků a odvázali je od kruhů.
„Ale já… to…“ začala protestovat 4587.
„Sklapni, nebo vám zase nasadím roubíky,“ pronesl samostatný exekutor výhrůžně, doprovodiv své varování švihnutím bičem přes hýždě všech tří slečen.
„Co je? Já jsem přece nic neříkala,“ ohradila se 3315.
Její protest byl oceněn dalšími dvěma šlehy. Tentokrát ochutnala biče jejich stehna. Jen pro pořádek uvádím, že všechny členky celé skupiny jsou trestány stejně, byť i se proviní jen jedna z nich. Takovéto detaily ale nejsou nikomu vysvětlovány – ani novickám. Musí je postupně odhalit a zažít samy. Nejdůležitější je přece jen vlastní zkušenost…
„Drž radši hubu!“ osopila se na ni 4587. „Pochopila jsem, že…“
Co pochopila, už jsme se nedozvěděli, protože biče exekutorů opět zaúřadovaly – tentokrát zatančily všem třem slečnám po zádech. Exekutoři poněkud přitvrdili, takže výklad slečny 4587 zanikl ve výkřicích „jauauauauau“ a „jé-e-e.e-é“ a na zádech delikventek se vybarvily rudé pruhy.
Teprve po tomto zásahu slečny ztichly a seřadily se podle rozkazu vrchního dozorce. Káťa vypnula počítač a přidala se k nám. Mohli jsme tak přejít do přípravny.
Přípravna je doménou sester – a také už tam na nás dvě čekaly (Odhaduji, že se jedná o tytéž, které se s Káťou zaregistrovaly jako pacientky u gynekologa Trefného – budu se ho muset na to zeptat při nejbližší příležitosti.) a okamžitě začaly slečny „opečovávat‘, zatímco Káťa zaujala své místo u počítače. Její prsty se opět rozběhly po klávesnici závodní rychlostí. (Nemohu se dočkat, až si její nové dílko v klidu přečtu…)
„Tady 4587 se chce asi moc čůrat,“ poznamenal vrchní dozorce k sestře. „Dokonce…“
„No, tak s tím začneme přednostně, že, děvče?“ pozeptala se jí sestra podávajíc jí průhlednou plastovou odměrku. „Můžeš začít, já ti budu měřit čas, ano?“
„No, mně se chce, to je pravda. Ale tady? Přede všemi?“ zavřeštěla skoro nepříčetně.
Místo odpovědi obdržely všechny tři slečny několik šlehů důtkami přes přední část stehen. (Za neuposlechnutí rozkazů během lékařské prohlídky a přípravy před ní jsou povoleny jen mírné tělesné tresty, aby mohly slečny absolvovat bez problémů všechny předepsané procedury – některé tedy velmi nepříjemné a opravdu (záměrně!) bolestivé! – Na důkladný testovací výprask si musí počkat do pondělka…)
„Jau-au-au-aúúú“, „Nééééé!“ mění se její protest v neartikulované trojhlasé vytí.
„Tak čůrej – nebo…“
… nebo co se stane… už sestra nedořekla. Jen samostatný exekutor zapráskal do vzduchu důtkami.
„To je flagrantní porušování lidských… Jauauau-úúúú…“ vyrazila ze sebe 4587. Její protest opět umlčely důtky, které si tentokrát zařádily na jejich prsou.
„Pokud sprosté okrádání důchodců za porušování lidských práv nepovažujete, tak z naší strany se to týká zase nahoty a výprasků. A že si zde obého opravdu užijete, až vám to nebude milé, to vám mohu tedy garantovat. Všem třem!“ obořil jsem se na dcerušku doktora práv a její kumpánky tentokrát já sám, jakožto předseda přijímací komise.
„Tohle až budu… wö-wö-wö…“
Její další protesty změnil v nesrozumitelné huhňání umně vsazený roubík. Vzápětí exekutoři stejným způsobem zpacifikovali i její kumpánky.
„A neopovažujte se je vytáhnout, jinak vám svážeme ruce za zády!“
Důrazné upozornění vrchního exekutora srazilo ruku 3315, která už kolem její pusy bloudila…
„Tak už konečně začni čůrat, když se ti tolik chce,“ domlouvá sestra slečně 4587. „Nebo snad chceš vycévkovat…“
4587 konečně překonala zábrany a moč pustila. V tu chvíli se všechny zraky zaměřily na její klín, což ona okamžitě postřehla a zrudla jako čínská vlajka od hlavy až k patě.
Jen 3315 po ní zle loupla očima. Zřejmě ji považuje za ‚zrádkyni‘. Asi si neuvědomuje, že bude vzápětí podrobena téže proceduře sama…
„Teď ty,“ vyzvala sestra 3315, podávajíc jí stejnou plastovou odměrku.
Slečna nemůže přes roubík protestovat. Hmátla po něm, vytáhla ho z pusy a vychrlila na sestřinu adresu proud šťavnatých nadávek, rovněž nepublikovatelných ani po 22. hodině. Nutno konstatovat, že v tomto směru se dokonale ‚potatila‘.
Ale to už zasahují exekutoři. Slečně 3315 znovu nasadili roubík a všem třem adeptkám zacvakly náramky za zády. Několikeré dosti silné švihnutí biči přes stehna jejich akci korunuje.
Slečna 3315 instinktivně přirazila stehna k sobě. Vrchní exekutor ji popadl v pase, posadil ji na gynekologický stůl, zatímco samostatný exekutor jí nohy ukotvil do třmenů a roztáhl široko od sebe. Slečnin klín je teď bez jakýchkoliv zábran otevřen, všem na odiv…
Sestra jí přidržuje mezi nohama odměrku, přičemž si automaticky počíná tak, aby nikomu nezakrývala výhled. „Nu, a teď se už konečně vyčůrej. Nebo chceš opravdu vycévkovat?“
Ticho a klid před bouří… Asi po dvou minutách marného čekání sestra postavila prázdnou odměrku do stojanu, otevřela zásuvku a vytáhla katetr. Namazala ho vazelínou a jala se ho zasouvat slečně 3315 do močové trubice. Ač si počíná – aspoň dle mého laického názoru – docela šetrně, slečna i přes roubík velice nepříjemně zavyla.
„Tvoje chyba, děvče,“ poznamenává sestra na její adresu, „měla jsi příležitost sama se vyčůrat…“
Druhý konec katetru zavedla do vzorkovnice a jala se slečnin měchýř vypouštět.
Slečna 5258 pustila moč do odměrky ihned, jak ji ucítila mezi svými stehny. Zatím nelze říci, zda tak učinila proto, že je ze všech tří slečen ‚nejpřístupnější‘, nebo zda tak učinila vidouc neslavný konec protestu své kumpánky…
Odběry krve a slin proběhly bez protestů a incidentů, takže i Káťa ustala na chvíli v psaní.
„Teď budou následovat výtěry ze sliznic,“ oznámil jsem hlasitě, hlavně tedy pro slečny.
„Promiňte… z kterých sliznic?“ ozvala se nenadále Káťa.
„Ze všech,“ odpověděl jsem automaticky, „dutina ústní, krk, nos, uši, konečník, vagína, močová trubice.“
Káťa, zdálo se mi, vrhla na doktora vyčítavý pohled, ale ten – zřejmě ho nepostřehnuv – náhle předložil ‚zlepšovací návrh‘: „Co když k tomu pozveme některého poslíčka? Stejně musí odnést vzorky do laboratoře. Když tu bude čekat už při výtěrech, může působit jako stresový faktor…“
Doktorův nápad mě nadchl natolik, že jsem se zmocnil telefonu a povolal jsem hned dva poslíčky…
Dva exekutoři se mezitím zmocnili slečny 3315 a kurtují ji ke gynekologickému stolu. Ještě s ní nejsou úplně hotovi, když se otevřely dveře a v nich se objevili dva mentálně postižení chlapci v uniformách nižšího ústavního personálu.
„Čau holky! Dobrý den, dámy a pánové. Jak vám můžeme posloužit?“
„Sestry provedou slečnám výtěry ze sliznic. Přidáme i ostatní vzorky, které už jsou odebrány, a odnesete je do laboratoře. Jen chvíli vydržte,“ oznámil jim doktor.
„První slečna je připravena,“ oznámil v té chvíli jeden z exekutorů.
Pohlédl jsem ke gynekologickému stolu a spatřil jsem slečnu 3315 správně připravenou k provedení všech výtěrů: Je na stole pevně přikurtována, zadeček přes okraj, nohy ve třmenech doširoka rozevřené, ruce za hlavou a místo roubíku rozevírák pusy. Sestra k ní přistoupila se sadou výtěrových štětečků a pustila se do práce. Jde jí pěkně od ruky, protože všechny dívčiny sliznice jsou bez jakýchkoliv překážek přístupné.
Nejprve tedy výtěry z úst a krku. Tam sestra zasouvá štěteček opravdu hodně hluboko, nedbajíc toho, že se slečna notně kucká. Následuje výtěr z nosu a vzorky ušního mazu.
Pak se sestra přesouvá mezi dívčiny široce roztažené nohy, přičemž dbá, abychom všichni měli nerušený výhled. Nejprve zavádí výtěrový štěteček do dívčina konečníku. Chvíli s ním pohybuje sem a tam, povytahuje ho a znovu zasouvá. Pochopil jsem, že jejím cílem je nejen odběr, ale i vydatné dráždění slečnina konečníku.
Další štěteček pak zavádí hluboko do dívčiny vagíny – s obdobným cílem. Slečniny rozšířené zorničky a neovladatelné nervové a svalové záškuby zřetelně viditelné na jejím jasně osvětleném vychrtlém nahém těle a zvukové projevy slyšitelné přes rozevírák pusy jsou výmluvnější, než sebedelší popis, i když tedy – Kátiny prsty předvádějí na klávesnici počítače vyložené rodeo. Úchvatný je též pohled na oba poslíčky. Oči jim lezou z důlků, sliny jim tečou proudem z úst a odkapávají na podlahu. Zřetelné pulsující boule v jejich rozkrocích také prozrazují své…
„Teď to bude ovšem velmi nepříjemné,“ upozorňuje nás doktor v momentě, kdy se sestra chopila posledního štětečku.
Došlo mi, že tím posledním štětečkem má sestra provést výtěr z dívčiny močové trubice…
Ve chvíli, kdy štěteček pronikl do ústí urethry, slečna 3315 zavyla – zřejmě bolestí. Sestra však toho nedbá a proniká jím stále hlouběji. Slečnino vytí přechází v podivný řev…
„Jelikož se adeptka vzpouzí, nebere na ni sestra ohled a snaží se zavést štěteček co nejhlouběji, i když v tomto případě to nebývá zvykem,“ upozorňuje mě i doktora vrchní dozorce, který slouží v ústavu řadu let a nějakým těm výtěrům z urethry už přítomen byl…
„Jenže tím vzpouzením to holka zavařila i svým kumpánkám, ne?“ zeptal jsem se vrchního dozorce pro jistotu.
„Samozřejmě…“ odpověděl lakonicky.
Bavíme se nahlas, takže i zbývající dvě slečny už dopředu vědí, co je čeká a proč. Avšak je to součást získávání zkušeností a není před nimi co tajit…
„Teď mi hoďte na stůl 4587,“ požádala sestra exekutory.
Ti tedy odpoutali slečnu 3315 a na její místo putuje dceruška pana doktora práv. S tou, vzhledem k její hmotnosti, manipulují všichni tři exekutoři.
„Vy úchylové, tohle… hu-hu-hu…“ stačila ze sebe vyrazit, než jí exekutoři vyměnili roubík za rozevírák. Navíc přední část stehen každé slečny byla poctěna dvěma docela prudkými šlehy měkkými důtkami.
„Za tuhle poznámku si teda opravdu užije,“ upozornil doktora vrchní dozorce, „a ta třetí rovněž…“
„Zrovna ta je taková nejdisciplinovanější…“ poznamenal doktor polohlasně.
„Ale má smůlu – má nejvyšší číslo,“ zakončil instruktážní konverzaci vrchní dozorce.
Mezitím už páni exekutoři přikurtovali slečnu 4587 na gynekologický stůl předepsaným způsobem, takže všechny partie jejího nahého těla včetně všech sliznic jsou bez překážek přístupné. Toho vzápětí využil jeden z obou poslíčků. Přistoupil k ‚vystavené‘ dívce, jemně prohmatal její břišní tukové polštáře a zasněné pronesl: „Pěkná… tlusťoučká…“
„Líbí se ti, chlapče?“ zeptal se ho vrchní dozorce.
„Moc… se mi líbí, pane…“ vydechl poslíček znovu zasněně.
„Tak ještě chvíli, ale pak už nesmíš zdržovat, musí na ní pracovat tady sestřička…“
Poslíček se ještě chvíli laská s dalšími partiemi slečnina nahého těla. Když jí znovu prohmatal břišní tuk, prsa a poplácal ji po zadečku, spořádaně ustoupil a udělal místo sestře.
Zato slečna 4587 šlehá po okolí nenávistnými pohledy a z jejích úst ‚zaaretovaných‘ rozevírákem vychází nevábná série neartikulovaných skřeků. Ale to už k ní přistoupila sestra se sérií výtěrových štětečků a nedbajíc projevů slečniny nevole, pustila se do práce.
Výtěr ústní sliznice proběhl ještě hladce, avšak když vsunula další štěteček stále hudrující slečně hluboko do krku, ta se mohutně rozkuckala.
„Kdybys byla zticha, tak se ti to nestalo,“ poznamenala sestra, vytáhla další štěteček a zavedla jí ho opravdu hluboko do nosu.
Nakonec odebrala vzorek jejího ušního mazu a přesunula se se svou výbavou mezi její široce roztažené nohy.
Automaticky se posadila tak, aby nikomu nezakrývala výhled, a jala se prvním štětečkem manipulovat v slečnině konečníku. Zajíždí s ním opravdu hluboko a pak s ním několikrát otáčí, aby slečnin konečník podráždila opravdu důkladně.
Vzápětí následuje výtěr vagíny, který sestra provádí opět hluboko a snaží se slečninu vagínu co nejvíce vydráždit. Slečna také přestává hudrovat. Výraz jejího obličeje i nové zvukové projevy svědčí o jejím narůstajícím sexuálním vzrušení. Sestra však instinktivně poznala, kdy má slečna dost, a těsně před vyvrcholením štěteček z její vagíny vytáhla.
Posledním štětečkem si pak proráží cestu její urethrou. Jak mě upozornil doktor, jedná se o zásah velmi nepříjemný, často i značně bolestivý. Sestry při tomto výkonu pochopitelně postupují podle toho, jak se vyšetřované delikventky chovají. Slečna 3315 se vzpouzela a slečna 4587 nám vynadala do úchylů, což je o důvod víc, aby jí sestra nepříjemný zákrok ještě víc znepříjemnila.
A taky ano… Štěteček proniká stále hlouběji do dívčina nitra a sestra jím ještě schválně otáčí. Tak skvělý koncert na mandle už jsem opravdu dlouho neslyšel…
Konečně sestra štěteček vytahuje. „Výtěr má být ze sliznice urethry, nikoliv z močového měchýře,“ poznamenala, ukládajíc štěteček do vzorkovnice. Svým výrokem nepřímo naznačila, jak hluboko se dostala…
Exekutoři slečnu 4587 odvázali od gynekologického stolu, donutili ji, aby si klekla na hrbolatou dlažbu, speciálně ke klečení určenou, a ke kruhu za jejími zády jí ukotvili svázané ruce. Rozevírák v puse jí ponechali, ani se neobtěžovali vyměnit ho za roubík. Na její místo na stole nyní kurtují slečnu 5258.
Její tělesná konstituce nadchla druhého poslíčka. Podobně jako před tím jeho kolega, přistoupil ke gynekologickému stolu a jal se hmatem zkoumat její jednotlivé tělesné partie. Uvnitř slečny 5258 zřejmě probíhá krutý vnitřní boj. Sice celá znachověla studem, ale přesto se zdá, že si nechává určité partie svého nahého těla prohmatávat se zjevným potěšením – dokonce se na poslíčka nepatrně usmála, když začal podrobněji prozkoumávat její prsa. Výraz jejího obličeje mi tak trochu připomíná slečnu 6255…
„Hochu, slečnu očividně těší, že máš o ni zájem,“ oslovil ho vrchní dozorce asi po pěti minutách, „ale nesmíš už dál zdržovat. Také se jí musí věnovat sestřička.“
Na ta slova chlapec uctivě ustoupil a jeho místo zaujala sestra vybavená sadou výtěrových štětečků.
Slečna 5258 si nechala provést výtěry z úst i krku se zjevnou rezignací. I když jí sestra zajela štětečkem do krku opravdu razantně, ani se moc nezakuckala. Samozřejmě nás všechny zajímá, jak bude slečna reagovat na výtěry ‚tam dole‘…
A je to tady! Sestra usedá mezi dívčiny nohy a začíná výtěrem sliznice konečníku. Opět ten rezignovaný klid…
Pak ovšem následuje výtěr vagíny. Sestra jí zavádí štěteček opravdu hodně hluboko a neustále jím otáčí. Se zájmem studuji reakce dívčina nahého těla, které ani v kurtovacích řemenech nezůstává klidným. Úžasným způsobem se vzpíná a její vypracované svaly na rukou, nohou, břiše i prsou jí nabíhají usilovným napětím, prsní dvorce jí rudnou a bradavky se jí úžasným způsobem topoří. Zajímavý je i její zvukový projev…
„Dost, dost, sestro,“ zasahuje náhle doktor. „Pozor, ať ji předčasně ‚neuděláte‘…“
Sestra rázem vytáhla štěteček z hloubi dívčiny vagíny a vzápětí se dalším dobývá do ústí její močové trubice. Ku podivu – ač i zde zajíždí značně hluboko, slečna bolestně nesyká a neúpí.
„Jednak je krajně sexuálně vzrušená, téměř před orgasmem,“ vysvětluje polohlasně doktor, „což znamená, že se jí do krve vylučuje obrovské množství endorfinů, které bolest značně otupují. Slečna je buď zkušená, nebo značně nadržená, případně obojí. A za druhé – slečna je sestře zřejmě sympatická, takže si v její močové trubici počíná s tím štětečkem velice ohleduplně, i když to ve skutečnosti tak nevypadá…“
Konečně sestra vytáhla poslední štěteček, sbalila všechny odebrané vzorky a složila je do dvou přepravek.
„Tak, chlapci,“ oslovil vrchní dozorce oba poslíčky, „naposledy se potěšte se slečnami a tyto vzorky odneste do laboratoře. Pak nám dodáte výsledky…“
Chlapci se tedy naposledy ‚pomazlili“ s nahými těly svých ‚favoritek‘ a uchopivše každý jednu přepravku, opustili přípravnu.
„Jak jsme na tom s časem…“ Vrchní dozorce pohlédl na hodiny v čele místnosti. „Fajn, jsme mírně pod limitem. Pozveme dokumentaristy a přesouváme se do koupelny.“
Sestry svázaly vzadu slečnám vlasy do úhledných drdolů a upravily je tak, aby měly bez zábran odhalené šíje a prsa. Na to je exekutoři odpoutali od kruhů, zbavili je rozevíráků pusy a vedou je přikázaným směrem, následováni dozorci. I Káťa v té chvíli cosi doťukala na klávesnici, vypnula počítač a nasměrovala svůj vozík ke dveřím.
Hygienickou kontrolu provádějí u nově přijímaných delikventek zásadně ‚jejich‘ dozorci, přičemž se pořadí neřídí evidenčními čísly slečen, ale hodností a ‚služebním věkem‘ dozorců, kteří slečny ‚opečovávají‘. V tomto konkrétním případě začíná tedy vrchní dozorce se slečnou 4587…
„Postav se tady do toho kruhu a pořádně se rozkroč – chodidla na značky!“
Slečna 4587 nevěřícně zírá na značky vzdálené od sebe 114 cm.
„Cože… jauau-úúúú!“
Místo odpovědi přistály na jejích hýždích dvě docela ostré rány bičem a docela solidně se zařízly do jejích tukových polštářů, nechávajíce za sebou výrazné rudé pruhy. Vzápětí se obdobně děje i oběma jejím kumpánkám.
„Jak dlouho budu čekat!?“ zvýšil vrchní dozorce hlas a exekutor za ní zapráskal bičem cvičně do vzduchu.
Slečna 4587 konečně pochopila, co se od ní žádá. Vstoupila do kruhu a široce se rozkročila. Když se jí s mírnými potížemi podařilo dostat chodidla na značky, její závojíčky se mírně rozevřely.
„Teď se pořádně zakloň a rukama si rozevři stydké pysky tak, abys nám předvedla svůj poševní vchod,“ pokračuje vrchní dozorce v instruktáži. „A vy dvě ostatní – pozorně se dívejte a postup si dobře zapamatujte, už ho pro vás nebudeme opakovat!“
„Co si… jaauauauauau-úúú!“ spustila slečna 4587 zvýšeným hlasem zase nějaký svůj protest, který opět zanikl v bolestném jekotu. Byla totiž umlčena dalšími dvěma šlehy biče, tentokrát přes stehna. Ani dva zbývající exekutoři nezahálejí. Jejich nástroje taktéž ‚promluvily‘ a řekly něco velmi nepříjemného stehnům jejích dvou kumpánek, neboť zavyly také.
„Předvedeš nám konečně svůj poševní vchod sama, nebo ti mají pomoci páni exekutoři!“ pobídl ji znovu k aktivitě vrchní dozorce.
„Ra-raději… s-sama…“ vykoktala 4587 ze sebe přerývaně a stydké pysky si váhavě roztáhla.
„Pořádně si to roztáhni!“ zahromoval vrchní dozorce netrpělivě. „A víc se zakloň, ať dobře vidíme!“
„Tak, a teď tak chvíli vydrž,“ nařídil jí vrchní dozorce, když dosáhla této opravdu potupné polohy, prohnuta dozadu jako luk, doširoka rozkročená a rukama si rozevírá stydké pysky tak, že je jí vidět nejen poševní vchod, ale i klitoris a ústí močové trubice.
„Hmm, vypadáš čistě. Jen ten porost bude nutno oholit.“
Vrchní dozorce ještě chvíli nechal slečnu 4587 stát v této opravdu potupné pozici, aby mohli dokumentaristé pořídit dostatek fotografického i filmového materiálu.
„Tak, to by stačilo,“ prohlásil vrchní dozorce asi po třech minutách. „Teď se otoč, znovu se rozkroč, abys měla chodidla na značkách, hluboce se předkloň a roztáhni si rukama hýždě. Ještě je nutno zkontrolovat a zdokumentovat čistotu tvého análního otvoru a jeho okolí.“
Slečna 4587 se očividně chystá ke vznesení nějakého dalšího protestu, ale tentokrát jen stačilo, aby exekutor cvičně zapráskal bičem ve vzduchu, a delikventka se bez protestů otočila. Opět se značnými potížemi (je ze všech tří slečen nejmenší) nastavila své nohy na značky, hluboce se předklonila a roztáhla od sebe půlky.
„Pořádně je roztáhni, jsi příliš tučná a není dobře vidět!“ zahromoval vrchní dozorce.
Slečna sice zrudla studem, ale roztáhla od sebe půlky opravdu víc. Zavrčela kamera a několikrát cvakla spoušť fotoaparátu.
„No, tak… ten zadek potřebuje opravdu důkladně umýt,“ hodnotí její anální otvor vrchní dozorce, „a rovněž hladce vyholit. Ještě se otoč a dej ruce za hlavu…“
„Podpaží také hladce vyholit,“ rozhodl vrchní dozorce, když docvakaly spouště fotoaparátů. „Víte, sestro, co máte dělat. A důkladný opakovaný klystýr na závěr.“
Sestra jen přikývla, ale zatím si chystá potřebné vybavení, neboť ostatní slečny se ještě nepodrobily hygienické prohlídce a nemohly by tedy sledovat úkony, které je také čekají, což vyžadují předpisy o těchto prohlídkách.
„Teď ty,“ vyzval samostatný dozorce slečnu 5258. (Je sice mladší, ale slouží delší dobu…) „Viděla jsi, co a jak máš dělat, doufám, že to nebudu muset opakovat. Nejprve nám předveď svůj poševní vchod.“
Delikventka 5258 je opravdu velice vstřícná. Bez zaváhání se postavila do kruhu, rozkročila se – dokonce tak, že má chodidla vně značek, prohnula se hluboko dozadu a vzorně si roztáhla závojíčky. Všiml jsem si, že je v klíně hladce vyholená. A ‚její‘ samostatný dozorce tuto skutečnost ihned ocenil: „Hladce vyholená – tak má správná delikventka vypadat!“
„Nu, a teď nám ukaž svůj anální otvor,“ požádal ji měkce, když dokumentaristé dali signál, že jsou hotovi.
Stalo se – a samostatný dozorce opět vrní spokojeností. Když pak měla 5258 ukázat, jak má upravené podpaží, hrdě při tom vypjala svá nádherně modelovaná prsa. „Výborně, výborně, děvče. Tobě bude stačit jen koupel a ten opakovaný klystýr. Holit není co.“
Ale teď je na řadě slečna 3315 – a nastávají problémy!
„Takovou ponižující polohu odmítám zaujmout!“ rozkřikla se drze na samostatného dozorce, který ji vyzval k předvedení poševního vchodu. Dokonce ani čtyři šlehy měkkými důtkami přes břicho a prsa ji nepřesvědčily – a to nemluvě o tom, že její kumpánky sdílejí její osud.
„Pane vrchní exekutore, mohu vás požádat…?“ obrátil se samostatný dozorce o pomoc.
„Bude nám potěšením,“ odvětil tázaný a pokynul svým pomocníkům.
Vrhli se na vzpurnou 3315, spoutali jí ruce dozadu kovovými náramky, rozkopli jí nohy – sice rázně, ale ne surově (skuteční Profesionálové – s velkým ‚P‘!) a v momentě jí ke kotníkům připjali rozporku o délce 125 cm. Postavili ji do kruhu a ruce svázané za zády jí přitáhli řetězem ke středu rozporky. Jeden ze samostatných exekutorů ji vzadu podpírá, aby neupadla, neboť je dozadu prohnutá tak, že už stojí mimo své těžiště. Druhý samostatný exekutor jí následně roztáhl stydké pysky tak mocně od sebe, až zavyla bolestí.
„Pěkně zaneřáděná, nevyholená,“ komentuje samostatný dozorce pohled, který se nám naskytl. „Dost možná, že je to ten pravý důvod, proč se nám dáma nechtěla předvést. Ještě ji otočte, ať vidíme, jak vypadá zezadu…“
Fotoaparáty docvakaly a exekutoři obrátili slečnu 3315 tak, abychom měli před očima její anální otvor.
„Neskutečné! Špinavá, jak divoké prase,“ komentuje pohled samostatný dozorce. „Ještě nám předveďte její podpaží…“
„Důkladně vydrhnout a hladce vyholit. Pak několikanásobný klystýr – ale pořádný!“ vydává samostatný dozorce konečně svůj verdikt.
Autor: © Éósforos, 2012-2017
Novicky Novicky 2 Zpět na obsah