Přestože se jednalo o střední školu při soukromém detenčním ústavu pro
nezvladatelné mladé dámy z tzv. ‚lepších rodin‘, objevil jsem hned
v prvním ročníku jeden nesporný matematický talent. Sedmnáctiletá pohledná
černovláska jménem Klára, ale zde vedena pod číslem 7566
(ne, že by měl ústav tolik chovanek — evidenční čísla vydává slečnám
generátor náhodných čísel), překvapovala mě každou hodinu svými přesnými a
logickými závěry. Kdyby se byla před dvěma roky nezapletla do obchodu s drogami
a kradeným zbožím, dokonce jako kápo jedné bandy, mohla teď s vyznamenáním
studovat na některém gymnasiu s rozšířenou výukou exaktních věd. Škoda…
Záměrně ‚zvorala‘ vstupní testy a dva roky raději dřela na ‚galejích‘ jak se zde
přezdvá
nuceným pracem.
Pak, ‚zhnusena‘ nesmyslnou prací, testy na střední školu hravě zvládla a
dostala se do ‚mé‘ třídy…
Co však s talentem, když jeho nositelka je vzpurná, drzá a zneužívá ho k provozování nekalých činností. Tady nezbývá nic jiného, než pevná ruka tvrdě trestající bez pardonu každý podvod či podraz.
„Končíme, končíme. Odložte pera a 3218 sebere sešity,“ sdělil jsem nekompromisně třídě, jakmile se ozval zvonek. „Na ty čtyři snadné příklady jste měly času až moc!“
„Ale, pane profesore, já ještě…“
„To platí i pro tebe, 6255. Okamžitě zavři sešit a odevzdej ho službě, nebo si tě nechám předvést do kabinetu!“
Sešit odevzdala jako poslední.
„Ty vaše čtvrtletní písemky byl opravdu horor, dámy! Tak zmrzačené postupy by nevytvořil ani žáček z prvního stupně základní školy,“ oznámil jsem třídě o týden později. „Tady to máte, 2547, rozdej to…“
Stránky otevíraných sešitů šustí a slečny si prohlížejí své zpackané výtvory.
„Pane profesore,“ ozval se vyzývavý tón ze třetí brázdy u okna, „jak je možné, že Klára má dvojku a já čtyřku, když nám oběma vyšly výsledky stejně?“
„Ukaž mi to! Kde?“
„No přece — tady…“
Pro pořádek musím říci, že dámy nejsou jen trestány, ale i pozitivně motivovány. Například autorky tří nejlepších čtvrtletních písemek mají přislíbeny tři hodiny v bazénu navíc, a 6255 plavání zbožňuje. Proto takový zájem.
Pohlédl jsem zběžně na inkriminovaný příklad v obou sešitech — a okamžitě jsem měl jasno. Tahle potvora si při písemce záměrně sedla vedle 7566 a pilně opisovala, domnívajíc se, že tak snadno přijde k jedničce a k mimořádným třem hodinám plavání. Tak proto ona odevzdala sešit až jako poslední, aby nebyly vedle sebe, až je budu opravovat. Co kdyby 7566 náhodou udělala chybu…
„Tak takhle to tedy je! Dáma opisovala… A druhá ji opisovat umožnila. Za tento podvod budete ovšem potrestány obě — a veřejně! Abyste si pamatovaly, že podvádět se nevyplácí — a s vámi aby si to zapamatovaly i ostatní, jasné?“
Odpoledne jsem si nechal všech dvanáct žaček nastoupit do trestnice. Pro jistotu jsem angažoval hned dva exekutory. Šéf sboru exekutorů mi přidělil dva maníky, jednoho v hodnosti samostatného exekutora a druhého v hodnosti vrchního exekutora, coby vedoucího této dvojice. Pánové jsou vynikajícími specialisty na trestání přesně takových vzpurných slečen, z jakých se skládá právě ‚moje‘ třída.
Pro upřesnění dodávám, že exekutoři se v ústavu těší opravdové úctě a vážnosti. Všichni jsou namakaní svalovci. Svlečeni do půl těla, v kožených kalhotách se širokými opasky, na kterých se lesknou jejich hodnostní výložky, a s maskami na obličejích vypadají opravdu impozantně. Vždy, když se s nimi chovanky setkají, značně znejistí — jejich pohledy vyjadřují obdiv smíšený s hrůzou. Podle předpisu jim žádná z nich nesmí pohlédnout do obličeje, proto exekutoři své masky nikdy neodkládají v obvodu ústavu.
Rozhodl jsem se, že výši trestu určím až na základě předběžného výslechu. Avšak slečny netuší, jakou past jsem si pro ně na dnešní odpoledne nachystal. Kdyby totiž 6255 odpověděla na mou otázku podle mých představ, byl jsem rozhodnut od trestu ustoupit. Avšak toto jim pochopitelně říkat nemíním. Uvidíme…
„Nejprve nám vysvětli, 6255, kde jsi udělala chybu!“
„Kterou?“ zeptala se drze.
„Tu nejzávažnější!“
„Tak to nevím!“ oznámila opět drze a vyzývavě na mě pohlédla.
„Když nevíš, tak se zuj a odlož uniformu," nařídil jsem jí. „A tvoje kumpánka taky, aby jí to nebylo líto.“ (Zatím je svlékám jen do spodního prádla, což by jim mělo napovědět, že se před pořádným výpraskem mohou ještě nějak zachránit. Pak položím otázku znova. A nedočkám-li se kajícné odpovědi, půjdou do naha. Výkon trestu pak už nikdo nezastaví…)
Nutno přiznat, že 6255 je přírodní blondýnka. Ve zdejším ústavu pobývá proto, že byla loni — jako šestnáctiletá — zadržena v jednom nočním podniku coby striptýzová tanečnice. Dost možná, že má zkušenosti i s prostitucí, ale toto podezření jí prokázáno nebylo. Docela pohledná, ale inteligencí tedy neoplývá. Dalo by se říci, že ona je typickou předlohou těch blondýnek, o kterých koluje ta neobyčejná spousta vtipů.
Nejprve zula boty, odsunula je nohou trochu stranou a stáhla ponožky. (Chovanky už vědí, že ‚zout‘ automaticky znamená i odložení ponožek.) Následně svlékla blůzu a provokativně ji odhodila na podlahu. Pak váhavě rozepnula zip a nevzhledná hnědá sukně ústavní uniformy rovněž padá k zemi, odhalujíc její pěkně rostlé nohy.
„Sebrat a pečlivě složit támhle na lavičku! A boty hezky pod ní, to už bys měla znát! Nejsi přece trestána prvně… Pro tebe to platí taky,“ pokáral jsem zostra 7566, která svou kumpánku provokativně napodobila, ačkoliv by měla vědět, že takové vyzývavé chování by mohlo mít za následek zpřísnění trestu.
Sehnuly se pro spadlé oděvní součásti a vyšpulily tak na mě své pěkně zaoblené zadečky — zatím ještě ve sněhobílých bavlněných kalhotkách klasického střihu (předepsaná součást uniformy!). Bylo jim jasné, že i ty půjdou za chvíli dolů, protože tělesným trestům zavedeným v tomto detenčním ústavu se delikventky zásadně podrobují vysvlečené úplně do naha.
Součástí rituálu veřejného trestu je zpravidla i kontrola čistoty spodního prádla — proto jsou kalhotky, podprsenky i ponožky předepsány v bílé barvě. Nevím, jak ostatní učitelé a vychovatelé, ale já čistotu ponožek kontrolovat nedávám, i když je to možné. Přece jen, když se delikventka zuje, nezbude jí, než si stoupnout na podlahu, která nebývá nejčistší — a to bych pak byl nucen považovat za nefér jednání, přestože příkaz ‚zout‘ zde automaticky znamená i svléci si ponožky, což slečny vědí, jak už jsem poznamenal výše.
Kontrola čistoty pak probíhá tak, že delikventka svlékne příslušnou oděvní součást a předá ji libovolné spolužačce podle svého vlastního uvážení. Ta je pak povinna příslušný kousek prádla pečlivě prohlédnout a v případě, že na nějakou — i drobnou — nečistotu narazí, musí na ni upozornit. Za znečištěné spodní prádlo je pak delikventce zpřísněn trest.
Jestliže spolužačka nic nenajde, předává prádlo k další kontrole trestajícímu. A běda, když ten něco nepatřičného na prádle objeví! Pak nejen že je trest zpřísněn delikventce dvojnásobně, ale stejně je potrestána i ‚kontrolorka‘! Než slečny toto pravidlo před časem pochopily, byla za nedbalou kontrolu čistoty ztrestána skoro celá třída, neboť bylo této kontrole podrobeno i prádlo každé následně trestané nedbalé ‚kontrolorky‘.
„Tak co, už sis vzpomněla, jakou nejdůležitější chybu jsi udělala?“
„Ne!“ odpovídá 6255 štěkavě.
Buď jí moje vstřícné gesto nedošlo, protože… no, blondýna… Nebo po pořádném výprasku touží. Čert aby se v nich vyznal… Dobrá. Budeme pokračovat.
„Nevíš… Takže kalhotky dolů — obě! A podprsenky taky! Prádlo předložíte ke kontrole čistoty!“
Kalhotky i podprsenky jdou dolů. Delikventky je podle pravidel obracejí na rub a podávají je každá jedné ze spolužaček. Pak zaujímají předpisový postoj a čekají na verdikt, vystavujíce svá nahá těla na odiv všem přítomným.
Co? Aha. Vy nevíte, jak vypadá předpisový postoj. To je jednoduché: Delikventka vysvlečená úplně do naha se postaví zpříma, rozkročí se aspoň na šířku ramen (Na požádání kohokoliv z přítomných je povinna se rozkročit i více!) a ruce složí za hlavu. Nesmí se nikde a ničím zakrývat.
Letmým pohledem jsem zjistil, že má favoritka, 7566, není vyholena v podpaží, za což jí speciální trest neodpustím, a pravděpodobně ani rozkrok nemá upraven tak, jak hygienické předpisy ústavu ukládají. Zdá se, že jí začíná zarůstat jemným tmavým kožíškem, což ovšem bude — potvrdí-li se mé podezření — znamenat i zde speciální trest.
„7566, rozkroč se víc! … Ještě víc… Pořádně!“
Ano, teď už je její prohřešek zcela evidentní!
„Kalhotky 6255 bez závad,“ hlásí první kontrolorka, podávajíc mi posuzovanou oděvní součást.
Pečlivě jsem je prohlédl a objevil jsem drobnou, ještě vlhkou skvrnu na přední části.
„Mýlíš se, 3218," oznámil jsem nevzrušeně kontrolorce. „Podívej se! Copak je tohle?“
„Tohle? Nic moc, pane profesore. To je čerstvé, Někdy se to stává…“
„Aha, to se někdy stává… Tak slečna je vzrušená a začíná nám téci, že?“
Vytáhl jsem ze zásuvky kosmetický tampón a otřel jsem 6255 vystavenou lasturku. Tampón je rázem promočen, slečna teče jako Dunaj. Podívejme se na ni — tak ona se snad na ten trest těší! Jen počkej…
Pak jsem se obrátil ke 3218: „Svlékej se! A prádlo ke kontrole. Kalhotky i podprsenku!“
„Hlásím, že kalhotky 7566 nesou stopy stolice,“ oznamuje vzápětí druhá kontrolorka.
„Ano? Tak je vystav.“
Abych věrnému čtenářstvu doplnil další část pravidel rituálu: Svlečené spodní prádlo, které prošlo kontrolou čistoty — ať už s výsledkem pozitivním nebo negativním — je vystaveno obrácené na rub na prádelní šňůře. Je přichyceno kolíčky roztažené tak, aby si je mohl každý bez překážek prohlédnout. Na stuze, která musí být našita na každém kousku oděvu, je pak vytištěno identifikační číslo majitelky.
„Jak? Tím posraným navrch?“
To je ovšem hrubý prohřešek, protože chovanky jsou povinny mluvit spisovně a vyvarovat se hrubých slov!
„Samozřejmě, 2547, tak, aby bylo znečištění vidět,“ potvrzuji, „ale za vulgární vyjadřování budeš potrestána také. Svlékej se! Všechno dolů a spodní prádlo ke kontrole!“
To už máme čtvrtou delikventku. Ještě štěstí, že jsem přizval hned dva exekutory. Budou mít práce až nad hlavu…
3218 mezitím už stojí nahá v předpisovém postoji a čeká na verdikt kontrolorek. Jedná se o devatenáctiletou dívčinu (dva roky na ‚galejích‘ a první ročník ze ‚své‘ inicativy opakuje), která je v ústavu držena už čtvrtým rokem. V patnácti se totiž dala na dráhu luxusní prostitutky. Zpočátku to brala jako dobrodružství a zakázané ovoce — i přesto (nebo právě poroto?), že byla materiálně nadstandardně zajištěna. Když však vyšla tato její činnost na světlo boží — tedy po udání cizince, kterého při výkonu své ‚profese‘ bezostyšně okradla, spadla klec! Protože však rodina nechtěla, aby byla dceruška vláčena po soudech a bulvárním tiskem, zaplatil jí tatínek pobyt v tomto ‚nápravném‘ zařízení.
Jelikož už zná praktiky v ústavu vládnoucí, je jí ovšem jasné, že jí nemine týž osud, protože je-li veřejně trestáno více delikventek, platí pro všechny týž trest, a to ten nejpřísnější, který byl udělen. Zato 2547 se svléká pomalu a neochotně. Teprve si zula boty a stáhla ponožky.
„Prosil bych trochu života do toho umírání, mladá dámo,“ povzbuzuji ji s humorem. „Podívej, 6255 už se nemůže dočkat — a ty to zdržuješ. Že bych ti ten trest ještě víc zpřísnil?“
Je pravda, že 2547 je dívčina značně stydlivá, trpí nadváhou, má předepsanou redukční dietu. Svlékání do naha před ostatními jí vždy dělá značné problémy, ačkoliv tak musí činit minimálně dvakrát denně — ráno při rozcvičce a při sprchování, večer pak opět při sprchování. Když je pak nucena pobývat nahá v kolektivu, kde je část jedinců oblečena, je vždy značně vyvedena z míry.
Vrhla po mně vyčítavý pohled a vypadá to, že má slzy na krajíčku.
„Jen se vyplakej, malinká… To víš, vykrádání zaparkovaných aut — to je jiná prácička. Při té se svlékat nemusíš. Ale musíš si uvědomit, že o ni taky ti majitelé aut nestojí,“ připomínám jí prohřešek, za který zde pobývá. Jen pro pořádek — těch aut bylo 185.
Znovu se na mě vyčítavě podívala, jako bych jí kdoví jak ubližoval.
„Pánové, pomozte 2547 s tím svlékáním,“ požádal jsem exekutory, „nějak si s tím neví rady…“
Teprve teď se milá 2547 rozhoupala a začala se svlékat. Sukni a halenu pečlivě složila na lavičku, kalhotky a podprsenku předložila ke kontrole čistoty další spolužačce. Pod vlivem nepatrné vlhké skvrny od poševního sekretu na kalhotkách 6255 se všechny kontrolorky činí, aby nějakou závadu našly. Přece jen nechtějí skončit rovněž v poli potrestaných. Konečně, asi po pěti minutách, jsou všechny podprsenky i kalhotky delikventek vystaveny na odiv ostatním. Samozřejmě, že ani jeden kousek prádla nezůstal bez poskvrny, zbývající kontrolorky si opravdu daly záležet.
„Takže, vážené slečny,“ oslovuji všechny čtyři do naha vysvlečené delikventky stojící přede mnou vzorně v předpisovém postoji, „vzhledem k nedbalé hygieně dostanete pořádný klystýr, pečlivě se umyjete a důkladně vysprchujete studenou vodou. (V trestnici ani jiná neteče a v celém ústavu teče teplá voda jen v neděli večer!) 7566 bude navíc ještě pečlivě vyholena.“
Po mých posledních slovech slečny zbledly, neboť jim došlo, co je mimo jiné čeká. Nedbaje jejich reakce, povolal jsem dvě zdravotní sestry, aby naše delikventky obšťastnily klystýrem a 7566 vyholily.
„Téhle jako první,“ ukázal jsem na 2547, „a vypustíte ji jako poslední.“
Je zajímavé, že 6255 přijala koňskou dávku nálevu s rozkoší, zatímco 2547 se znovu rozplakala. Zbývající dvě delikventky se podrobily zákroku se stoickým klidem. Sestry napumpovaly každé z nich do střev po třech litrech mýdlové vody a ucpaly jim konečníky gumovými zátkami.
„Teď to necháme aspoň deset minut působit,“ oznámily nakonec.
„V pořádku. Ale abychom neztráceli čas: tady ta mladá dáma,“ ukázal jsem na 7566, „potřebuje vyholit podpaží i pubické ochlupení.“
Za normálních okolností se chovanky vzájemně kontrolují ve sprchách a pokud některá z nich vyholení potřebuje, upozorní ji kamarádky na to, popřípadě jí i příslušnou službu poskytnou. Dnes však byla 7566 přistižena učitelem — a to je pak horší. Teď ku příkladu musí vyholování podstoupit se střevy naplněnými klystýrem. Speciální trest pak podstoupí všechny čtyři. Pravidla jsou neúprosná a chovanky je znají. Učí se jim totiž nazpaměť a jsou z nich zkoušeny — kdykoliv, kdekoliv a kýmkoliv.
Sestry přikázaly 7566, aby ulehla na jeden z masivních gynekologických stolů (součást vybavení trestnice) přičemž zbývající tři delikventky opět zbledly. Je jim jasné, že za prohřešek, kterého se 7566 dopustila, se na něm vystřídají všechny čtyři — a to za úplně jiným účelem, než je pouhé vyholování.
„Zadeček přes okraj, nohy do korýtek a ruce za hlavu,“ instruuje celkem zbytečně jedna ze sester delikventku.
Když zaujala požadovanou polohu, sestry ji připoutaly, roztáhly jí nohy a pustily se do jejího důkladného vyholování — jak v rozkroku, tak i v podpaží. Nespěchají. Mají dost času.
Slečny se už nepřirozeně kroutí, 2547 vydává podivné neartikulované zvuky. Konečně jsou sestry hotovy s vyholováním a uvolňují delikventkám konečníky. Jelikož je trestnice vybavena pouze jednou toaletou, vytahují jim zátky postupně, až když je ta předchozí vyprázdněna. S potěšením jsem zaregistroval, že 2547, kterou obzvlášť nesnáším, byla nucena s napumpovanými vnitřnostmi zápasit celých 48 minut.
„Tak, a teď pod sprchu,“ povzbuzuji ji, když se konečně zvedla ze záchodové mísy. „Všechny zbývající delikventky už jsou umyté a vysprchované, jenom ty zdržuješ!“
Jen pro pořádek podotýkám, že toalety ani sprchy v celém ústavu nejsou opatřeny dveřmi ani přepážkami, takže jsou všechny chovanky pod stálým dohledem. Není jim dopřáno ani trochu soukromí. To pochopitelně umožňuje dozoru dohled nad tím, zda dívky hygienu neodbývají, čehož je si vědoma i 2547 — vymývá a sprchuje se opravdu pečlivě.
„Tak výborně,“ spustil jsem, když se 2547 konečně zařadila po bok delikventek určených k potrestání a neochotně zaujala předpisový postoj. „Nejprve si vysvětlíme, PROČ vy dvě,“ ukázal jsem na 7566 a 6255, „máte různé známky při stejných výsledcích. Potom dojde k udílení cen!“
Podal jsem opisovačce — 6255 — obě písemky a požádal jsem jí, aby našla rozdíl, který zapříčinil její pohromu.
„Já… nevím… Opravdu, pane profesore…“
„Opravdu nevíš!?"
„N-ne-e… Opravdu, nevím, pane profesore…“
„Nuž tedy — předej sešity kamarádce!“
Moje favoritka, 7566, se zahleděla do obou písemek — a strnula. Okamžitě jsem pochopil, že onen nepatrný rozdíl našla, ale nechal jsem ji, aby se vyjádřila sama.
„Pane profesore,“ spustila nejistě, „já už tu chybu vidím — ale proč já mám dvojku, když mám všechny příklady správně?“
„Protože… Ale, víš co, děvče, necháme to až po potrestání…“
„Tou největší chybou, kterou jsi udělala,“ obrátil jsem se k 6255, „je, že jsi opisovala. Za to teď budeš potrestána nejen ty, ale i tvé kumpánky, které jsi stáhla s sebou! Za drzost, které ses dopustila, uděluji ti 20 tvrdých ran rákoskou přes zadek. Avšak! Trest bude zpřísněn jednak za znečištěné spodní prádlo — 20 ran karabáčem přes záda. (Obvykle se předepisuje polovina ran ze základního trestu, tj. deset. Avšak 3218 přehlédla mokrou skvrnu od poševního sekretu na kalhotkách 6255, proto musím počet ran zdvojnásobit.) Dále tu máme 20 ran přes stehna, rovněž karabáčem — za to vulgární vyjadřování 2547. (Další provinění, plný počet ran!) To však není všechno: 7566 neměla vyholené podpaží, proto obdržíte dvacet ran měkkými důtkami přes prsa — tedy po deseti přes každý. (Předpisy nedovolují více ran ani jiný nástroj, neboť se přece jen jedná o velmi citlivá místa.) A jako zlatý hřeb si dáme deset ran přes břicho a pět přes vagínu, rovněž měkkými důtkami. (Viz předchozí poznámku.) To proto, že 7566 neměla vyholený rozkrok, což, jak samy víte, znamená právě tento speciální trest. Ale nebojte, dámy, po tom, co zažijete na pozadí, bude už ta poslední fáze ze předu jen takové polechtání…“
„Jak si přejete, pane profesore, aby byl trest organizován?“ zeptal se vrchní exekutor.
„Střídavě,“ dávám exekutorům instrukce. „Budete pracovat na dvou lavicích. Nejprve všechny první část trestu, pak se prohodíte a provedete druhou část trestu. Totéž při třetí i čtvrté části trestu. Vždy dvě delikventky budou trestány a dvě budou ‚odpočívat‘. Budete se jim však věnovat střídavě, aby každá okusila metody vás obou. Tady 2547 budete vždycky brát jako druhou, aby viděla dopředu, co ji čeká!“
2547 se znovu rozplakala, ale jelikož ji obzvlášť nesnáším, mám z jejího traumatu škodolibou radost. Asi se později 7566 pěkně poděkuje za to, že ji pověřila kontrolou kalhotek…
Avšak už konec řečí, jde do tuhého! Exekutoři přistavili dvě trestné lavice. Na jednu položili na břicho 6255, na druhou stejným způsobem 7566. Pevně je přivázali a chopili se rákosek.
„Rány budete počítat, dámy, a za každou poděkujete. Obojí pěkně nahlas, srozumitelně a zřetelně, aby nedošlo k mýlce!“
Slečny pravidla výprasku sice znají, avšak opakování nikdy neškodí. Ale to už se exekutoři rozpřahují — a první rána dopadla!
„Jedna! Děkuji!“ pronesla 6255 pevným hlasem.
„Aúúú! Jedna, dě-děkuji…“ zavyla 7566.
Oba zadečky mají od této chvíle na sobě krásný rudý pruh přes obě půlky. Oba exekutoři jsou dokonale sehraní a pracují synchronně. Aby taky ne! Vykonávají tuto práci společně už několik let. Rány padají v šestisekundových intervalech a zadečky obou dívek se postupně barví do fialova. Výrazné rudé pruhy zanechávané trestacími nástroji na nich tvoří ‚zebru‘.
„Devět… Děkuji…“ Hlas 6255 už nezní tak jistě a pevně.
„Aúúú! Óóóóh! Éééé de-de-vět… D-dě-děkuji…“ vyje 7566 už docela srdceryvně.
Okouzlující podívaná je na 2547. Oči jí lezou z důlků a vydává další série neartikulovaných zvuků připomínajících hýkání osla, ačkoliv se jí zatím nic neděje.
Po desáté ráně mění exekutoři směr úderů — kolmo na předchozí a zpracovávají střídavě pravou a levou půlku od středu ke krajům.
„Dva-dvanáct… Dě-děkuji…" Už i 6255 se začíná zakoktávat.
„Aúúú! Óóóóh! Éééé dva-dva Úúúúú! dva… Aúúú náct… D-dě-děkuji…“ 7566 začíná skučet permanentně.
Rány však nemilosrdně padají v pravidelných intervalech a na obou zadečcích je znát zřetelně pravidelná šachovnice z fialových polí ohraničených rudými čarami.
„De-vatenáct… Děku-ji…“ vydechla 6255 už docela vyčerpaně.
„Aúúú! Óóóóh! Éééé dva-dva Úúúúú! dva… Aúúú cet… D-dě-děkuji…“ vypravila ze sebe 7566 uprostřed nepřestávajícího vytí.
„Chyba!“ upozorňuje samostatný exekutor.
„Dvě navíc! Oběma!“ rozhoduji.
Pak ale udělala chybu i 6255, takže obě slečny skončily na čtyřiadvaceti. Jejich pozadí je nádherně fialové, prostředek každé půlky až do modra, a jeho barva se neustále mění. Neodolal jsem a přistoupil jsem k lavici, na níž je uvázána 7566, a její skvěle vybarvený zadeček jsem lehce prohmatal. Má ho krásně rozpálený a pod prsty cítím dokonale naběhlá jelita. Stejnou kontrolu jsem provedl u 6255 a nezbylo mi, než uznale poděkovat oběma exekutorům za mistrovsky odvedenou práci.
Exekutoři je odvázali a obě dvě instinktivně vyrazily ke sprše, kde si bez dovolení naordinovaly proud studené vody, kterému s rozkoší vystavily svá důkladně zpracovaná sedací ústrojí. Nechal jsem je být, ale dalšímu trestu za tento prohřešek neujdou. Uvažuji o vhodné variantě tohoto — zatím neohlášeného — trestu, když jsem náhodou zavadil zrakem o lavici, kde byla před chvílí trestána 6255 — a spatřil jsem loužičku vaginálního sekretu!
„Můžeme pokračovat,“ sdělil mi vrchní exekutor, když si byli vypili po šálku kávy.
Když jsem přikývl na souhlas, chopili se každý jedné ze zbývajících delikventek a jali se je přivazovat k trestným lavicím. 2547 se sice pokoušela o jakousi obranu, ale proti fyzicky skvěle vybavenému exekutorovi nemá šanci. Jednoduše ji uchopil v pase, podrazil jí nohy a vyzvedl ji do výšky, jako by se jednalo o malé štěně. Druhou rukou zpacifikoval její kopající nohy a přitiskl ji břichem na trestnou lavici takovou silou, že jí málem vyrazil dech.
„Mně se vzpouzet nebudeš, potvoro. Pamatuj si to pro příště!“ S těmito slovy ji připoutal řemeny tak tvrdě, až se jí zařezávaly do jejích bohatých tukových polštářů.
„Tak! A teď počítej a děkuj! Běda ti, uděláš-li chybu!“
Současně s jeho upozorněním zasvištěly obě rákosky a zadečky druhého páru delikventek nesou na sobě první rudou stopu.
„Jedna. Děkuji!“ 3218 přijímá trest odevzdaně.
„Aúúú! Óóóóh! Éééé Je-je-dna… D-dě-děkuji…“ vyje 2547 hned po první ráně.
Soustředil jsem svou pozornost právě na ni a se zájmem sleduji, jak na práci rákosky reagují její tukové zásoby. Rákoska do nich hluboko zapadá a exekutor musí hodně přitvrdit. Zároveň však musí dávat pozor, aby trestané neprosekl kůži. To by bylo nepřípustné faux pas — krev se při výprasku ani po něm NESMÍ objevit! Exekutoři jsou si toho samozřejmě vědomi — proto také mají právo odmítnout trestací nástroj a nahradit jej jiným, pokud by proseknutí kůže hrozilo. Avšak tento exekutor je opravdu muž na svém místě. Jeho rány jsou tvrdé a bolestivé, avšak zná míru a ví, kam až smí zajít, aby k porušení tohoto pravidla nedošlo.
„Sss… Dessssset… sss dě-sss-kuji-ssss…“ 3218 se sice statečně drží, ale syká bolestí při každé ráně.
Nutno podotknout, že tento pár už má v poločase na kontě tři chyby. Samozřejmě: 2547 se jednou zmýlila v počítání a dvakrát se neuráčila poděkovat, takže její vinou budou obě počítat do šestadvaceti. Zatím…
„Úííííúúúú… De-de-úúúúúúúúúú-de-set úúúúúúúúúúúúúúú“
Nu což, tak budou počítat do osmadvaceti. Exekutoři také mění směr až po čtrnácté ráně, aby i tento páreček měl na svém sedacím ústrojí vykreslenu dokonalou šachovnici.
„Ssss… Dvacsssstšššššssst… Dssssskjsssss…“
„Bylo řečeno, 3218, že počítat a děkovat budete nahlas, zřetelně a srozumitelně,“ napomínám delikventku. „Samozřejmě to znamená dvě navíc!“
Má domluva však příliš nezabrala, takže členky druhého páru si vykoledovaly každá po 36 ranách. Ani tentokrát jsem neodolal a jejich opracované zadečky jsem s rozkoší prohmatal. Zvlášť na 2547 jsem si dal záležet a provedl jsem jí přímo hloubkovou masáž. Sice příšerně kvílela a naříkala, avšak moje prsty se do jejích tukových polštářů nádherně bořily a vyhmatávání naběhlých jelit bylo docela zajímavé dobrodružství. Teprve po deseti minutách jsem exekutorům dovolil, aby holky odvázali. Ty se automaticky rozběhly za druhým párem a tlačí se k nim do sprchy.
Základní část trestu mají všechny úspěšně za sebou, ale doplňkové tresty je teprve čekají. Exekutoři už si pro ně upravují lavice: Vytahují z nich nástavce pro ruce, protože pro bití přes záda musí mít delikventky vzpaženo. Jinak by byly bity i přes ruce a část zad by měly naopak chráněnou, což nebylo zadáno.
„Můžeme?“ zeptal se vrchní exekutor, když byli s úpravou lavic hotovi.
„Jistě!“
Exekutoři se tedy prohodili. Ten, který trestal 7566, zmocnil se tentokrát 6255 a jal se ji přivazovat k lavici — tentokrát tedy tak, že ji donutil vzpažit a ruce natažené dopředu jí pevně připoutal k nástavcům. Její záda jsou teď zcela přístupná karabáči, který na ně už netrpělivě čeká. Neodolal jsem a znovu jsem prohmatal její zadeček, jehož původně sytě modrá barva po studené sprše mírně vybledla, avšak jelítka jsou stále nádherně vykreslená. Pohlédl jsem na exekutora. Spiklenecky na mne mrkl, čímž signalizuje, že tam tím karabáčem občas ‚nechtěně‘ zabloudí.
Mezitím samostatný exekutor už přivázal stejným způsobem ke své lavici 7566. Její zadeček hraje více do fialova a rovněž mě zlákal k novému prohmatání. Zdá se, že ona je seřezána poněkud důkladněji, neboť její jelítka jsou naběhlejší. Nuž co. Teď se exekutoři prohodili, tak uvidíme…
Exekutoři se chopili svých nástrojů a karabáče několikrát cvičně zasvištěly vzduchem nad nahými těly trestaných.
„Slečny, připravte se, začínáme. Platí stejná pravidla jako minule,“ pronesl slavnostním hlasem vrchní exekutor — a karabáče zasvištěly tentokrát již naostro.
„Jedna. Děkuji.“ 6255 promluvila opět pevným hlasem, neboť tuto tělesnou partii nemá dosud dostatečně opracovanou.
„Aúúú… Jedna… Děkuji…“ zní jako její ozvěna bolestný výkřik 7566.
Mám takový dojem, že 6255 má masochistické sklony. To by stálo za důkladnější výzkum. Už to, že je vzrušena, má-li podstoupit tělesný trest, a dokonce i tehdy, je-li skutečně tvrdě trestána, o čemsi napovídá…
„Sedm. Děkuji.“
„Aúúúúúúúúúúúúú… Óóóóóh… sedm… děku-ji…“
Hmm, nějak jsem se zamyslel, ale protože ani jeden exekutor nehlásí chybu, už budou skutečně u sedmé rány. Pohlédl jsem zkoumavě na obě lavice. Záda delikventek se už začínají slibně zbarvovat, jednotlivé svazky rudých pruhů přecházejí do příjemně fialového odstínu a postupně se slévají. Exekutoři začali od ramen a přes lopatky postupují dolů. Nebude dlouho trvat — a dojdou k místu, kde záda přecházejí v zadeček. Uvidíme, jak slečny zareagují, až budou exekutoři obě oblasti spojovat. Chybí už jen tři rány… Dvě…
„Aúúúú! Deset…“
„Aúúúúúúúúúúúúú… Óóóóóh… deéééét… děku-ji…“
„Čtyři navíc!“ (Co jiného mi zbývá, když jedna nepoděkovala a druhá počítá nesrozumitelně…)
Exekutoři teď zpracovávají záda delikventek šikmo přes již vodorovně ztrestané partie. 6255 se docela drží a poctivě počítá, zato 7566 už nepřetržitě ječí jako siréna a její počty jsou občas nesrozumitelné, což je pro mne dobrá záminka, abych zvyšoval počet ran.
„Aúúúú… Dvacet osm… Děkuji.“
„Ééééééééédvaéééétéééééééoééémééééééděééééuííííííí“
„Není ti rozumět, 7566, zopakuj to“
„Ééééééééédvacéééét éééééééosúúúmééééééděéééékujjííííííí“
Uznal jsem jí to se zavřením obou očí a exekutoři ustali. Přistoupil jsem k lavici, na níž leží 7566, abych dílo jejího exekutora ohodnotil. Nutno přiznat, že její záda připojil k hýždím perfektně — její pozadí je teď jednolitá modrofialová plocha, na omak solidně rozpálená a s vyrýsovanými rudými pruhy rovněž začínajícími modrat. Už se nemohu dočkat, až bude mít po další fázi seřezaná i stehna. Lehce jsem ji po zádech poplácal, abych si ještě trochu užil jejího libého hlásku, a přistoupil jsem ke druhé delikventce. I zde si dal exekutor práci s tím, aby bylo napojení dokonalé. Posoudil jsem kvalitu jeho práce pohledem i pohmatem a pokynul jsem oběma pánům, aby delikventky odvázali. Pak jsem jim poděkoval a povolil jim pauzu na občerstvení.
Po pauze na občerstvení přicházejí na řadu obě kontrolorky — 3218 za nedbalost, 2547 za vulgaritu. Jejich záda jsou zatím nedotčena. Exekutoři je právě přivazují k lavicím. Jejich reakce jsou rozdílné. Zatímco 3218 přijímá svůj osud s klidem (je nejstarší, je v ústavu nejdéle ze čtveřice právě trestaných a ví, že protesty ani vzpurnost nepomohou — spíše uškodí, 2547 se brání ‚zuby nehty‘ — a to doslova, neboť se jí podařilo exekutora kousnout do ucha! Až dvě tvrdé rány rukou přes opracované hýždě ji dokázaly zpacifikovat, ale to mně nestačí. Za takovou opovážlivost jsem přímo povinen trest zpřísnit, a to oběma, to dá rozum!
„Ne tedy dvacet, ale třicet! Doufám, mladé dámy, že je vám jasné, za co!“
V té chvíli jsem si uvědomil, že ještě nemám vymyšlený trest za to, že se slečny chodí po výprasku bez dovolení chladit do sprchy. Ale na to je ještě čas — vždyť tento pár nastupuje teprve do druhé fáze a trest je připraven jako čtyřfázový. Proto jsem tyto úvahy pustil z hlavy a raději věnuji svou pozornost aktuálnímu dění na trestných lavicích. Sleduji rozcvičku exekutorů, kteří práskají karabáči — zatím tedy jen na prázdno ve vzduchu.
„Slečny, připravte se, začínáme. Platí stejná pravidla jako minule,“ pronesl slavnostním hlasem vrchní exekutor.
Exekutoři nejsou povinni delikventkám oznamovat, kdy začnou, avšak vrchní exekutor si na tuto formu bontonu potrpí. Proto slečny nebyly překvapeny, když karabáče spustily naostro.
„Jedna. Děkuji.“ 3218 promlouvá zatím se stoickým klidem, který je jí vlastní.
„Aúúú… Éééééééééééééééé Jedna… Děkuji… Ééééééééé…“ ječí 2547 už od první rány jako lodní siréna.
„Jestli se ti to zdá málo,“ sděluje jí exekutor suše, „mohu trochu přitlačit. Rezervu ještě mám…“
Po jeho nabídce se 2547 trochu zklidnila, což signalizuje, že její jekot je z větší části hraný.
„Dvě, děkuji.“
Aúúúúúúúúúúúú… dvěééé … děééé-kujíííííí…“
„Tři, děkuji.“
„Aúúúúúúúúúúúú… tříííí … děééé-kujíííííí…“
Zaměřil jsem se výhradně na sledování 2547. Exekutoři si toho všimli a postavili se tak, aby mi pokud možno nezakrývali výhled. Zpracování tučnějšího masa je vskutku velice zajímavé. Tukový polštář — i když tedy na zádech ne tolik výrazný — jednotlivé údery poněkud tlumí, takže exekutor musí vynaložit větší úsilí, aby jednotlivé prameny nástroje do něj zapadaly hlouběji. Přesto drží tempo deset ran za minutu. Ačkoliv se tedy delikventkám zdá, že je výprask nekonečný, neměl by trvat déle než tři až čtyři minuty — tedy za předpokladu, že si slečny nevykoledují nějaký další přídavek.
„Aúúúúú … Dvanáááct… Děééékujííí…“ zaúpěla 3218
„Aúúú… Éééééééééééééééé Dvaáááá… ááánáááctééééé… Děkuji… Ééééééééé…“ rozječela se znovu 2547.
Právě teď exekutoři dospěli ke konci zad delikventek a připojili tak hýžďovou oblast zachytivše karabáči tělesné partie, které již byly seřezány v první fázi. Teď to bude pochopitelně pro delikventky horší, neboť exekutoři zpracovávají již jednou poznamenané tělesné partie, tentokrát šikmo vedenými údery střídavě zleva a zprava. Zvukové projevy 2547 opět přecházejí v souvislý jekot a nepomáhá už ani napomínání. Počet ran nesrozumitelně komolí a zapomíná děkovat, takže se nakonec počet ran vyšplhal na čtyřicet a tato část výprasku tedy trvala skoro sedm minut.
Výsledek je však vynikající, důkladně obdělaná záda 2547 vypadají nádherně a 3218 za ní ani trochu nezaostává. Dříve než jsem exekutorům pokynul, aby delikventky odvázali, pečlivě jsem jim záda prohmatal, zvláště pak místa, kde došlo ke spojení s oblastí před tím seřezanou rákoskou. Jelítka naběhla jedna radost, za barvu by se nemusel stydět žádný vinař pěstující modré hrozny a sopránek 2547 mě přivádí do extáze. Jakmile byly holky odvázány namířily si to rovnou do sprchy, kde se po celou dobu chladí první pár. Ještě si rozmyslím, jaký trest pro ně za tuto opovážlivost naordinuji, ale vodu jim v každém případě předepíšu k úhradě…
Oba exekutoři si udělali novou pauzu na občerstvení a hned po ní připravují lavice ke třetí fázi trestu. Výprask přes stehna vyžaduje co nejvíce roztažené nohy, aby se nástroj snadno dostal k nejcitlivějším oblastem na vnitřní straně. Proto vytahují rozevíratelné držáky na nohy a naopak zasouvají držáky na ruce, které teď nebudou potřeba.
Jelikož příprava lavice přece jen pár minut trvá, mají delikventky ještě chvíli na chlazení obdělaných tělesných partií ve studené vodě. Při pohledu na práci exekutorů mě však napadlo, jak delikventky za tuto opovážlivost potrestat: Totiž — i tento výprask přes stehna bude veden zezadu. Jako doplněk trestu jim nechám stehna seřezat i zepředu — a to během čtvrté fáze, kdy budou pro takový trest splněny všechny předpoklady. To jim však oznámím, až přijde čas…
„Můžeme pokračovat,“ oznámil mi vrchní exekutor, když byla příprava trestných lavic dokončena.
„Souhlasím, pánové. Pusťte se do toho.“
Exekutoři přivedli ze sprchy 7566 a 6255 a jali se je znovu poutat k trestným lavicím, opět v poloze na břiše, ale tak, aby měly nohy v celé délce fixované k úzkým držákům. Následně jim nohy roztáhli až do rozštěpu. Mohou si to bez obav dovolit, všechny chovanky ústavu procházejí tvrdou gymnastickou průpravou právě za tímto účelem. Jelikož jsem nařídil dvacet ran přes stehna, znamená to deset přes každé — přece jen se jedná o menší plochu. Bude záležet na slečnách, jak poctivě budou počítat a děkovat.
„Jedna. Děkuji.“
„Aúúú… jedna… děkuji…“
Situace nám už dobře známá: 6255 ze začátku počítá a děkuje pevným hlasem, kdežto 7566 bolestně vyje hned od první rány.
„Dvě. Děkuji.“
„Aúúúú… dvě… děkuji…“
Exekutoři mají dvě možnosti. Buď obdělat kompletně jedno stehno a pak se vrhnout na druhé, nebo šlehat střídavě. Konkrétně tato dvojice zvolila první způsob.
„Tři. Děkuji.“
„Aúúú… tři… děkuji…“
Holky se zatím drží, protože exekutoři pracují od spodu a rány navíc dopadají na vnější stranu.
„Čtyři. Děkuji.“
„Aúúú… čtyři… děkuji…“
„Pět. Děkuji.“
„Aúúú… pět… děkuji…“
„Aúúúú, šest… děkuji…“
„Aúúú… ééééšéééést ééééděééékujíííí…“
Stalo se, co jsem předpokládal. Exekutoři opracovali oběma delikventkám vnější stranu pravého stehna a obrátili směr úderů. Nové rány se jednak kříží se starými a navíc je zpracovávána vnitřní strana stehen — tedy ta citlivější.
„Aúúúú, sedm… děkuji…“
„Aúúú… ééééséééédúúúúm ééééděééékujíííí…“
„Aúúúú, osm… děkuji…“
„Aúúú… éééédéééévěééét ééééděééékujíííí…“
„Dvě navíc,“ konstatuji suše.
„Né-e-ééé… osm… promiňtééé…" protestuje 7566.
„Tak čtyři,“ rozhoduji bleskově. Slečna si musí uvědomit, že o výši trestu se zásadně nesmlouvá! Naštěstí pochopila a ztichla. Ovšem jen do další rány…
„Aúúúú, devěéét… děkuji…“
„Aúúú… éééédéééévěééét ééééděééékujíííí…“
„Aúúúú, desééét… děkujííí…“
„Aúúú… éééédéééésééét ééééděééékujíííí…“
Už i 6255 po každé ráně bolestně zavyje. Příčiny jsou hned tři: Tyto rány už jdou do slabin, směr úderů se kříží se starými ranami a navíc exekutoři ‚spojují‘ stehno s přiléhajícím hýžďovým svalem, který nedávno navštívila rákoska.
„Aúúúú, jedeééénáááct… děkujííí…“
„Aúúú… ééééjéédéééénáááct ééééděééékujíííí…“
„Aúúúú, dvaááánáááct… děkujííí…“
„Aúúú… éééédvááááánáááá-áááá-áctáááááá ééééděééékujíííí…“
Exekutoři se na mě podívali. Nemusí se ptát. Zajímá je, zda mají zbytek ‚přídavku‘ převést na druhé stehno, nebo zda mají trochu přitvrdit ještě na tomhle. Naznačil jsem jim, aby ho převedli. Je to sice nepravděpodobné, ale mohlo by se stát, že ani jedna neudělá další chybu…
„Třináct. Děkuji.“
„Aúúú… třináct… děkuji…“
„Čtrnáct. Děkuji.“
„Aúúú… čtrnáct… děkuji…“
„Patnáct. Děkuji.“
„Aúúú… patnáct… děkuji…“
„Šestnáct. Děkuji.“
„Aúúú… šestnáct… děkuji…“
Je pochopitelné, že přechod na nedotčená stehna holkám na chvíli ulevil…
„Aúúúú, sedmnáct… děkuji…“
„Aúúú… ééééséééédúúúúmánáááct ééééděééékujíííí…“
„Aúúúú, osmnáct… děkuji…“
„Aúúú… ééééosúúúmááánááááct ééééděééékujíííí…“
… avšak obrat ve směru ran a nové přiblížení se slabinám vyvolává bolestné úpění i u 6255. Holky tentokrát kupodivu neudělaly ani jednu chybu, i když tedy závěrečné kvílení 7566 při posledních třech ranách, kdy exekutor napojoval malbu stehna na obraz příslušného hýžďového svalu, jsem jako srozumitelné uznal jen se zamhouřením obou očí.
„Chcete si to zase zkontrolovat, pane profesore?“
Samozřejmě, že jsem práci exekutorů znovu zhodnotil — pohledem i pohmatem. Jelítka na stehnech jsou úžasná, bezvadně hmatatelná a přímo vzorově vybarvená. Dokonalé je i napojení na hýždě a zpracování slabin, zvláště pak u 7566 — stačí lehce stisknout a operní pěvkyně by se za její výkon nemusela stydět.
„Šlo to rychle, pauzu nepotřebujeme,“ sdělil mi vrchní exekutor, když byly holky odvázány. (Samozřejmě — uprchly do sprchy…)
Jen jsem přikývl a sleduji, jak pánové vytahují ze sprchy druhý povedený páreček — 3218 a 2547. Posledně jmenovaná se sice poněkud vzpouzela, ale stačilo mírné poplácání po zadečku a vyskočila jako srnka. Připoutání k trestné lavici je otázkou dvou minut.
Poněkud více práce dalo exekutorům patřičné roztažení nohou u 2547. Slečna nejen že trpí nadváhou, ale navíc zanedbává gymnastiku, takže nemá uvolněné příslušné svalové skupiny. Budu si muset o ní popovídat s kolegou tělocvikářem. Konec konců — jsem jejich třídní profesor a cítím za jejich zdravý vývoj určitou část odpovědnosti.
„Delikventku 2547 nelze roztáhnout do rozštěpu,“ podává formální hlášení vrchní exekutor. „Hrozí úraz roztržení, což je nepřípustné.“
„Tak ji roztáhněte, jak nejvíc to snese,“ rozhodl jsem milostivě.
Nakonec se tedy exekutoři spokojili s roztažením jejích nohou do širokého ‚praku‘ a třetí část výprasku začala bez dlouhých cavyků.
„Jedna. Děkuji.“
„Aúúúúúúúúúúúíííííéééééjéééédnáááááá … děééékúúúújííííííííííí…“
Samozřejmě. Obtloustlá 2547 opět ‚hraje‘ — ale to samozřejmě nesnáším. Kvílení vyplácených slečen je požitkem jen tehdy, když mají proč skučet. Řvaní ‚na prázdno‘ je odporné.
Zastavil jsem exekuci a zhurta jsem se na ni obořil: „Poslyš, 2547, jestli budeš takhle příšerně a nesmyslně řvát pro nic za nic, stane se to, že ti bude nasazen roubík a rány za tebe bude počítat tvoje kumpánka. Avšak místo dvaceti ran obdržíte obě čtyřicet!“
„Pokračujte. Uvidíme, jak to bude vypadat,“ pokynul jsem exekutorům. „A u 2547 přitlačte!“
„Dvě. Děkuji.“
„Aúúúú… dvě… děkuji…“
„Tři. Děkuji.“
„Aúúú… tři… děkuji…“
„Čtyři. Děkuji.“
„Aúúú… čtyři… děkuji…“
„Pět. Děkuji.“
„Aúúú… pět… děkuji…“
„Aúúúú, šest… děkuji…“
„Aúúú… ééééšéééést ééééděééékujíííí…“
Hleďme, jak to najednou jde. Nehrané bolestné výkřiky se objevují, až když exekutoři mění směr ran a ty se kříží s těmi minulými. To je potom muzika, která se dá poslouchat opravdu s požitkem.
„Aúúúú, sedm… děkuji…“
„Aúúú… ééééséééédúúúúm ééééděééékujíííí…“
„Aúúúú, osm… děkuji…“
„Aúúúú… óóóóóóósúúúúúm… ééééděééékujíííí…“
Sice mě mrzí, že zatím ani jedna slečna neudělala chybu, abych měl důvod k přídavku, avšak vynahrazuji si to sledováním 2547. Na stehnech má více tuku než na zádech a exekutor si dává záležet, aby se jí prameny karabáče dostaly hodně hluboko. Už se nemohu dočkat, až jí obdělaná stehýnka hodně důkladně prohmatám.
„Aúúúú, devěéét… děkuji…“
„Aúúú… éééédéééévěééét ééééděééékujíííí…“
„Aúúúú, desééét… děkujííí…“
„Aúúú… éééédéééésééét ééééděééékujíííí…“
Posledními ranami exekutoři ‚připojili“ stehno k hýždi a plynule přecházejí na druhou stranu.
„Jedenáct. Děkuji.“
„Aúúú… ééééjéédéééénáááct ééééděééékujíííí…“
„2547! Naposledy tě napomínám! Ještě jednou bezdůvodně zařveš — a víš, co tě čeká!“
„Dvanáct. Děkuji.“
„Aúúúú… dva-náct… děkuji…“
„Třináct. Děkuji.“
„Aúúú… tři-náct… děkuji…“
„Čtrnáct. Děkuji.“
„Aúúú… čtr-náct… děkuji…“
„Patnáct. Děkuji.“
„Aúúú… pat-náct… děkuji…“
Nyní 2547 číslovky slabikuje. Sice je to podle mě taky hrané, ale pořád lepší, než bezdůvodný jekot. Avšak exekutoři teď obrátí směr úderů…
„Aúúúú, šestnáct… děkuji…“
„Aúúú… ééééšééééstnááááct… ééééděééékujíííí…“
Teď ať si ječí, i když by tolik nemusela, ale má aspoň trochu proč. V porovnání s ostatními je 2547 neskutečně rozmazlený fracek. Nejraději bych ji nechal řezat denně!
„Aúúúúúvajsssss… dvacet… děkuji…
Úíííúúúúaúúúú dváááácéééétt… děéééékúúúújíííííííííííí…“
Okamžitě jsem se vrhl k 2547, abych se pokochal perfektně odvedenou prací exekutora. Její pozadí od kolenních jamek přes zadek a záda až k ramenům teď hraje všemi barvami, nádherně naběhlá jelita se jen smějí a na pohmat jsou přímo úžasná. Záměrně jí provádím hlubokou masáž vnitřní strany stehen, abych si užil jejího SKUTEČNÉHO — ne hraného! — jekotu, který teď zní jako rajská hudba.
Exekutoři si udělali další desetiminutovou pauzu na občerstvení. Poté uklidili trestné lavice a doprostřed trestnice vytáhli dva masivní speciálně konstruované gynekologické stoly. Zatímco všechny čtyři delikventky se věnují chlazení svých zmalovaných tělesných partií, zbytek třídy hledí napjatě na přípravné manévry ke čtvrté fázi trestu.
„Jsme připraveni,“ oznámil mi vrchní exekutor.
„Prosím, tak do toho, pánové!“
Vytáhli ze sprchy 7566 i 6255 a jali se je poutat ke gynekologickým stolům, což pochopitelně působí slečnám značné problémy. Stoly jsou totiž dubové a okované, bez polstrování — a obě mladé dámy si na ně mají lehnout NA ZÁDA, což jim po předchozích třech seancích působí značné potíže. Asi po pětiminutovém marném boji (kvílení 7566 je opravdový kulturní zážitek) jsou však slečny předpisově připoutány na místech k tomu určených — zadečky přes okraj, nohy v držácích, ruce za hlavou.
Teď je nutno stoly nastavit — samozřejmě tak, aby měli exekutoři pohodlnou práci. To znamená nohy opět roztáhnout do rozštěpu a stoly mírně naklonit dozadu. Slečny teď leží na nakloněné rovině hlavou dolů, což je nařízeno ze dvou důvodů: Jejich vnější rodidla jsou bez překážek přístupná a jejich prsa jakoby ‚padají‘ zpět, takže je přístupná jejich spodní část, která je lépe inervovaná a tudíž i citlivější. Ideální poloha pro bicí obdělávající přední partie jejich něžných tělíček.
„Můžeme začít,“ oznámil mi vrchní exekutor, šlehaje cvičně měkkými důtkami ve vzduchu.
„Prosím, pánové, jak je vám libo. Nejprve jim opracujte prsa a bříška, pak pět ran přes každé stehno ze předu — to je trest za to, že se bez dovolení chladily ve sprše — a nakonec jim polechtejte lasturky.“
„Jedna, děkuji.“
„Aúúú, jedna. Děkuji.
Delikventky se snaží seč mohou zmírnit kontakt svých pozadí se stoly, vzpínají se v poutech a svá prsa k výprasku přímo nabízejí.
„Dvě, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh dvě. Děkuji.
Exekutoři udělili první ránu přes levý prs shora a druhou zespoda. Ta pochopitelně bolí víc, i když tedy měkké důtky, které jsou pro bití přes prsa předepsané jako jediný povolený trestací nástroj, po sobě nezanechávají tak výrazné stopy, jako rákoska nebo karabáč.
„Tři, děkuji.“
„Aúúú, Tři. Děkuji.
„Čtyři, děkuji.“
„Aúúú, čtyři. Děkuji.
Další dvě rány vedeny přes vnitřní a vnější část levého prsu.
„Pět, děkuji.“
„Aúúú, pět. Děkuji.
„Šest, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh, jé-ee-ééé… šest. Děkuji.
Další dvě rány vedené podobně jako první dvě, avšak blíže k dvorci a bradavce.
„Sedm, děkuji.“
„Aúúú, sedm. Děkuji.
„Osm, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh osm. Děkuji.
Na závěr mají přijít dvě rány křížem přes bradavku. To ovšem delikventky vědí. Pohlédl jsem do rozevřeného klína 6255 a uviděl jsem potůček vaginálního sekretu řinoucí se jí z pootevřených pysků.
Vzhledem k její poloze na stole usuzuji, že musí mít vagínu plnou sekretu a že to, co vidím, z ní vlastně přetéká. Zdá se, že 6255 si trestu spíše užívá. Stálo by za to nechat znovu otevřít pátrání v její krátké, avšak pestré kriminální minulosti, zda vedle ‚práce‘ luxusní prostitutky nefungovala jako hvězda v nějakém SM salónu.
„Aúúú, devět, děkuji.
„Aúúú, Óóóóh devět. Děkuji…
„Aúúú, deset, děkuji.
„Aúúú, Óóóóh jéééé-ee-éééé-ssss deset. Děkuji…
Dvě rány přes jedno citlivé místo donutily k bolestnému výkřiku i 6255…
„Jedenáct, děkuji.“
„Aúúú, jedenáct. Děkuji.
„Dvanáct, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh dvanáct. Děkuji.
Exekutoři se pustili do pravých prsů delikventek ve stejném stylu, jako před tím do levých.
„Třináct, děkuji.“
„Aúúú, Třináct. Děkuji.
„Čtrnáct, děkuji.“
„Aúúú, čtrnáct. Děkuji.
Zahleděl jsem se do řad spolužaček, které výkonu trestu přihlížejí. Lesk očí některých z nich mě překvapil. Zarazil jsem další průběh exekuce.
„Dámy, zujte se a odložte sukně. Ihned!“
Sice neochotně, ale bez zvláštních průtahů zouvají boty, stahují ponožky a rozepínají zipy. Sukně padají a odhalují tak pohled na jejich kalhotky, neboť haleny uniforem jsou krátké — sahají jim s bídou do pasu. Slečny složily oděvní součásti podle pravidel a zahleděly se na mne, očekávajíce, co se bude dít dál.
„A teď se rozkročte. Všechny! Víc! Ještě víc… Pořádně!“
Nemýlil jsem se. Pět z osmi ‚divaček‘ má kalhotky pěkně zmáčené.
„Kalhotky dolů — a vystavit. Všechny!“
Stalo se.
„Výborně. Zase se rozkročte! Ještě víc… Ano, tak. Paráda!“
Pohled na jejich vyholené mušličky, ze kterých odkapává vaginální sekret na kamennou podlahu trestnice, je opravdu úchvatný.
„Pokračujte,“ naznačil jsem exekutorům.
„Patnáct, děkuji.“
„Aúúú, patnáct. Děkuji.
„Šestnáct, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh, jé-ee-ééé… šestnáct. Děkuji.
Ačkoliv měkké důtky nezanechávají po sobě téměř žádné stopy, je tam přece jen to slůvko ‚téměř‘. Na obdělávaných prsech sice nejsou vidět pruhy, ale červené zbarvení přecházející lehce do fialova začíná být patrné. Levé prsy sytě fialového odstínu už nabyly.
„Sedm-náct, děkuji.“
„Aúúú, sedmáááct. Děkuji.
„Osm-náct, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh osmáááct… děkuji…
Ani jedna kupodivu neudělala v počítání chybu. Ale 6255 se už začíná zakoktávat.
„Aúúú, deva-tenáct… sss děkuji.
„Aúúú, Óóóóh devateááááct. Děkujííííííííí…
„Aúúú, dva-cetssss…, děkuji…
„Aúúú, Óóóóh jéééé-ee-éééé-ssss dvacééééét. Děkujíííí…
Orientačně jsem oběma delikventkám prohmatal seřezaná prsa, několika tvrdými stisky dvorců a bradavek jsem se přesvědčil o jejich citlivosti a naznačil jsem exekutorům, že mohou pokračovat. Důkladnější kontrolu provedu, až budou stoly s delikventkami nastaveny zpět do vodorovné polohy.
Výprask přes břicho je poněkud tvrdší než přes prsa a provádí se šikmými šlehy — nejprve pět zleva, pak dalších pět zprava křížem přes ty předchozí. Je to docela umění, protože exekutoři musejí dávat pozor, aby nezasáhli rodidla. Ta přijdou na řadu vždycky až nakonec — pokud tedy je výprask přes ně předepsán, jako že v tomto případě ano.
„Jedna, děkuji.“
„Aúúú, jedna. Děkuji.
Pokusy o omezení kontaktu zad se stolem pomalu ochabují, protože vzpínání v poutech je přece jen značně namáhavé a příslušné svalové partie slečnám pomalu ochabují.
„Aúúú, dvě, děkuji.“
„Aúúú, Óóóóh dvě. Děkuji.
„Aúúú, tři, děkuji.“
„Aúúú… Třííí… Děkuji.
„Aúúúúú… čtyři, děkujííí.“
„Aúúú… óoooh… ííííí… čtyřííííí… děkujíííí.
Kontakt zad se stolem je znát i na hlasových projevech jinak docela statečné 6255.
„Aúúúú… pět, děkuji.“
„Aúúú, óóóóóóh… jéééépěééét… děéééékujííííí.
„Jauauauauúúúú… šéééssssst, děééékujíííí…“
„Aúúú, Óóóóh, jé-ee-ééé… šest… děéééékujíííí…
Exekutoři se pustili do druhé série ran vedených křížem, což se ve spojení s kontaktem zad se stolem projevilo úžasným hlasovým výkonem.
„Aúúúúú… sedúúúúúm, děkujííííí.“
„Aúúú, Óóóóh, jé-ee-ééé… sedúúúúúúúm. Děkujíííííííí.
„Aúúúúúúú… osúúúúúúúúúm, děéééékujíííííí.“
„Aúúú, Óóóóh, jau-ééééé… osúúúúúúúm. Děkujííííííí.
Delikventky kupodivu přežily bez chyby v počítání i dvě poslední rány přes břicho a exekutoři, aniž by čekali, pustili se ihned do opracování stehen zepředu..
„Jauauauaúúú, jedna… děkuji…“
„Aúúúúúú, jééé-éé-é-dna… děééékujíííí-íííí…“
Nutno si uvědomit, že obě podvodnice už mají stehna seřezaná zezadu karabáčem a důtky zepředu — ač tedy jen měkké — se již obdělaným místům nevyhýbají, což zapříčiňuje okouzlující hlasové projevy obou delikventek.
„Jauauauaúúú, dvě… děkuji…“
„Aúúú, Óóóóh… éééééééééééé… dvě. Děkujííííí…
„Aúúú, tři, děkuji.
„Aúúú, Óóóóh jéééé-ee-éééé-ssss tři. Děkuji…
Právě teď vyhlédla ze sprchy 2547 a zděsila se, spatřivši právě probíhající část trestu.
„Co to jako… tohle NEMÁ BÝT na… na programu…!!“ vyrazila ze sebe přerývaným hlasem podbarveným vztekem.
„Jauauauaúúú, čtyřííí… děkujíííí…“
„Aúúú, Óóóóh… éééééééééééé… čtyříííííí. Děéééékujííííí…
„Aúúú, jééééééé… pěééét-sss, děkujíííí.
„Aúúú, Óóóóh jéééé-ee-éééé-ssss pěééééét… Děéééékujííííííííí…“
… ječí do jejích protestních výlevů svorně 6255 a 7566.
„Tak vysvětlí mi to někdo??!!“
„Jauauauaúúúééé, šééést… děkujíííí…“
„Aúúú, Óóóóh… éééééééééééé… šéééééét-sss… Děéééékujííííí…
zní v odpověď na její zoufalé otázky.
Exekutoři právě začínají opracovávat pravá stehna delikventek, zatímco 2547 opět zmizela ve sprše — ale jen proto, aby na nečekané rozšíření trestu upozornila svou kumpánku 3218. Ta ze sprchy přímo vyběhla a upřela svůj nevěřícný pohled směrem ke gynekologickým stolům. Zachytil jsem podivný záblesk v jejích očích — a nevím, co si o něm mám myslet.
„Auauauaúúú, sedúúúm… děkujíííí…“
„Aúúú, Óóóóh… úúúúúúúúúúúúúú… sedúúúúúúm… děéééékujííííí…
„Aúúú, jaúúúúúú… osúúúúúm-sss, děéééékujíííí.
„Aúúú, ééééééééééé-jéééé-ee-éééé-devěéééét… Děéééékujííííííííí…“
„Dvě navíc,“ oznámil jsem klidně, nedbaje otázek 2547 ani pohledů 3218.
„Auauauaúúú, devěééét… děkujíííí…“
„Aúúú, ééééééééééé-jéééé-ee-éééé-devěéééét… Děéééékujííííííííí…“
„Aúúú, jaúúúúúú… deséééét, děéééékujíííí.
„Aúúú, ééééééééééé-jéééé-ee-éééé-deséééét… Děéééékujííííííííí…“
Poslední dvě rány se exekutoři rozhodli vést podélně přes čerstvě udělené rány na každém stehně. Nutno přiznat, že se jedná o mistrovský kousek, který nutno pečlivě nacvičovat, avšak mnohaletá zkušenost je pro ně skvělou školou.
„Auauauaúúú, jede-nááááct… děkujíííí…“
„Aúúú, áááááááá-jauvááááá-jede-nááááct… Děéééékujííííííííí…“
„Aúúú, jaúúúúúú… dva-nááááct, děéééékujíííí.
„Aúúú, javáááááá-ááá-va-nááááctt… Děéééékujííííííííí…“
„Před úpravou stolů bychom si udělali malou pauzu na občerstvení,“ sdělil mi vrchní exekutor.
„jistě, pánové, zasloužíte si ji…“
Po krátké, asi tříminutové přestávce, přistoupili exekutoři opět ke stolům a poněkud zvýšili sklon nakloněných rovin, aby se vnější rodidla delikventek ještě lépe zpřístupnila pro jejich práci. Po té se chopili svých nástrojů a několikrát s nimi zapráskali cvičně ve vzduchu. A pak to přišlo…
„Aúúú, jedna, děkuji.“
„Jaujaujau-áááááááá… jednááááááá… děééééku-jííííííííí…"
Jako obvykle — 6255 začíná klidně, zato 7566 už při první ráně vyvádí jako pominutá. Vím, jedná se o nejcitlivější tělesnou partii — avšak: Exekutoři zde nebijí příliš silně a za druhé — jak je možné, že 6255 svou bolest nedává tolik najevo, jako 7566? Moje podezření roste.
„Aúúú, dvě, děkujííí…“
„Jauúúú-ééééé… dvěéééé… ííííííííííííí… děééééku-jíííííí…“
„Auííííí… čtyříííííí… héééééééé-áááááá-ááááá-ááááh…“
No tohle! 6255 popletla počítání, nepoděkovala… Už, už jsem se chystal zvýšit počet ran, když jsem pohlédl do jejího roztaženého rozkroku. To, co jsem uviděl, mi přímo vyrazilo dech!
Z vagíny mladé dámy sekret přímo vystřikuje, jako kdyby ejakulovala, a ta série příšerných zvuků, které se neustále linou z jejího hrdla, je projevem jejího ORGASMU! I přes podlitiny po celém těle sebou v poutech zmítá takovou silou, že jeden z řemenů poutajících její nohy nápor nevydržel a praskl.
„Dost, dost!“ zvolal jsem na exekutory. „Pozor, ať vám nespadne a nezraní se na hlavě!“
Exekutoři okamžitě uvedli stůl do horizontální polohy a tázavě na mne pohlédli.
„Končíme, pánové. Vždyť pro ni to není žádný trest, nýbrž zdroj rozkoše. To nemá cenu…“
Ostatně: pohled do ‚diváckých‘ řad to jasně dokazuje. Pod každou z mladých dam na kamenné podlaze je patrná loužička… Znechuceně jsem trestnici opustil a zamířil jsem ven z bran ústavu. Musím zajít někam do baru a dát si pár panáků na uklidnění…
Následujícího dne jsem vstoupil do třídy již v obstojně dobré náladě. Při pohledu na čtyři slečny stojící v rouše Evině u zadní stěny učebny, kde je pro tyto případy připraveno několik vyšších stolků, aby si mohly dělat poznámky, moje nálada opět stoupla. Trest se aspoň někde neminul účinkem.
„Copak, copak, slečny? Na stojáka, na stojáka?“
Sice ani nemukly, ale při pohledu na jejich vyrýsovaná jelítka všude po těle je mi jasné, že jim jakýkoliv oděv způsobuje značné problémy — a sedět prostě vůbec nemohou. Zřejmě jim nezbylo, než aby ve stoje i spaly… Ani jedna z nich na mou v podstatě řečnickou otázku neodpověděla, ale při pohledu do očí 7566 jsem postřehl stín napětí. Přesto jsem začal od ‚opisovačky‘ 6255:
„No, tak pojď k tabuli, pojď,“ pokynul jsem jí, „a předveď nám své řešení třetího příkladu. Tady si vezmi svůj sešit a pěkně to na tabuli opiš…“
Váhavě vykročila k tabuli, vzala si ode mne sešit s písemkou, chopila se křídy a v několika sekundách se na tabuli objevila rovnice, jejíž výsledek stál čtyři žačky pořádný výprask a bezesnou noc:
x² + 4x − 5 = 0
„Nu, jen pokračuj, pokračuj,“ povzbuzuji ji. „Taková hezká kvadratická rovnice…“
D = 4² − (4 * 5) = 16 − 20 = −4
„Úžasné. Co jsi to teď vypočítala?“
„Asi to… No, tamto… Jak se to jmenuje… Ten… Aha, diskriminant…“
„Aha, diskriminant. Co nám o něm povíš?“
„Že, že to… No, slouží k určení těch… kořenů, no…“
„Jistě, tak nám ty kořeny hezky vypočítej…“ Dívčina vůbec nepřemýšlí a opisuje ze sešitu dál jako cvičená opice, zatímco 7566 jen zoufale spíná ruce.
√D = √(−4) = √[(−1) * 4] = √(−1) * √4 = i√4 = ±2i
x1 = (4 + 2i)/2 = 2 + i
x2 = (4 − 2i)/2 = 2 − i
„Skvělé! Teď mi laskavě vysvětli, jak jsi dospěla k tomu, že druhá odmocnina z mínus čtyř rovná se ±2i?“
„To, to… já… já… nevím…“ koktá přerývaně.
„Nevíš! A ani nemusíš. Protože to je látka vyššího ročníku. Ten diskriminant tě měl zastavit, když ti vyšel záporný. Jenže… V tom postupu jsi udělala ještě jinou chybu — nebo lépe: 7566 udělala chybu a ty sis toho nevšimla… 7566, pojď to opravit…“
„Tady musíme začít od toho diskriminantu,“ spustila moje favoritka přistoupivši k tabuli.
D = (−4)² − [4 * (−5)] = 16 − (−20) = 16 + 20 = 36
„Vyjde kladný, to znamená, že rovnice bude mít dva reálné kořeny. Druhá odmocnina z diskriminantu √D = √36 = ±6. Kořeny pak jsou
x1 = (−4 + 6)/2 = 1
x2 = (−4 − 6)/2 = −5
„Ale — proč jsi tam tedy psala ty ptákoviny s… s nějakým 2i, když je ten výsledek úplně jiný?“ zvolala zoufale 6255.
„Protože… 7566, napiš na tabuli rovnici, kterou jsi řešila ty!“
7566 ani nenahlédla do svého sešitu a automaticky napsala:
x² − 4x + 5 = 0
„Milá 7566 chybně opsala zadání — omylem prohodila znaménka u lineárního a absolutního členu — a řešila úplně jinou rovnici. Dvojku dostala právě jen proto, že chybně opsala zadání. Ty jsi opsala zadání sice správně, ale pak jsi od 7566 tupě opisovala postup řešení jiné rovnice, než původně byla na tabuli. Už je ti to jasné?“
„A-a-ano…“
„Teď mi ještě 7566 vysvětli, proč ses vrhla do řešení rovnice v komplexním oboru, když jsme tuto látku ještě vůbec neprobírali?"
„Z recese,“ přiznala po pravdě. „Byla jsem zvědavá, jak na to zareagujete, pane profesore…“
„Spíš bych řekl, že jsi byla zvědavá, jak zareaguji na práci tvé spolužačky 6255, když jsi zjistila, že opisuje, ne?“
„To taky…“ vydechla téměř šeptem.
„Nu což, mou reakci jsi poznala — a nejen ty. Kde jsi vůbec přišla k tomu řešení?“
„To už znám dlouho,“ ubezpečuje mě. „Mám o pár let staršího bratra a prohlížela jsem si jeho učebnice matematiky, ještě když jsem byla na základce…“
„Dobře, dámy. Na závěr jsem nucen ti sdělit, 6255, že je mi moc líto, že ti nemohu dát rovnou pětku, ačkoliv bych to s chutí udělal. Nemohu ti totiž dokázat, žes opsala i ostatní tři příklady, protože je máte obě bez jediné chyby. Leda tedy, že bych tě je nechal znovu vypočítat tady na tabuli před celou třídou, ale to bychom zabili příliš mnoho času. Vše je jasné, račte se posadit na svá místa.“
„To snad raději nééé,“ protestuje 7566 zoufale.
„Tak se zase postavte ke svým stolečkům, no…“
(o šest týdnů později)
„Pane kolego,“ oslovil mě ve sborovně češtinář, který na naši školu přišel před pár dny, „musím si postěžovat na naprosto nepřijatelné chování žaček z vaší třídy…“
„Ale, příteli… Pracujete na škole při detenčním ústavu. Nemůžete tedy předpokládat, že se budou slečny chovat podle britské královské etikety, že ano… Copak hrozného vám provedly?“
„Co provedly?“ čílí se nový kolega, „Dal jsem jim kontrolní diktát — ne na známky, jenom jsem chtěl vědět, jak na tom s pravopisem jsou, že? Abych věděl, nač se mám zaměřit. A ač jsem je předem upozornil, že diktát na známky nepíšeme, přesně jedna polovina děvčat opisovala od druhé poloviny, a aby to daly co nejokatěji najevo, dělaly záměrně ty nejnesmyslnější chyby. Jen se račte podívat…“
Češtinář přede mnou rozložil šest párů sešitů s diktáty. V každém páru byly vždy stejné chyby.
Jen jsem soucitně pokýval hlavou a zeptal jsem se: „Jak jste se rozhodl tuto v pravdě provokativní záležitost řešit, pane kolego?“
„Jednoduše. Objednal jsem tři exekutory a slečny nastupují za půl hodiny do trestnice!“
„Skvělý nápad, pane kolego. Dovolte, abych vám popřál příjemnou zábavu…“
Autor: © Éósforos, 2012-2017
Předmluva Nedělní směna Zpět na obsah