Janiny zápisky – 4. února
V noci na dnešek jsem zase nemohla usnout. V hlavě se mi honily spousty myšlenek, zajímavých, nesmyslných a dokonce i absurdních. Zážitek ze včerejších výzkumů mě pak pronásledoval i ve snách Dospěla jsem k názoru, že musíme vypátrat co nejvíce kriterií, podle kterých jsou pozemské (to, že jsme v moci mimozemšťanů, už bereme jako holý fakt) dívky vybírány k (fiktivnímu) léčení na CPLE. Proto jsem se po delším přemýšlení rozhodla, že musím přesvědčit ještě několik dalších ‚pacientek‘ abychom přistoupily k řešení této otázky trochu systematičtěji, než jen tak, že Nikolka náhodou zjistí, že nejsme na Zemi nebo že peruánská dvojčata odhalí, že mimozemšťany zajímají především prsa dívek. Proto jsem se dnes na pokračování ve ‚výzkumu‘ důkladně připravila.
Odpoledne v době osobního volna jsem si našla volnou vyšetřovnu a zevrubně jsem se seznámila s veškerým mně známým a dostupným vybavením. Po hodinovém přípravném maratónu jsem se vypravila do 1. suterénu, kde jsem bez nesnází objevila Nikolku oddávající se lekci synchronizovaného plavání pod vedením Indiánek.
„Zdravím vás, akvabely, jak vám to jde?“ ptám se kamarádek dovádějících v bazénu.
„Tak, co, doktorko, budeme pokračovat?“ ptá se Nikolka místo odpovědi.
„Nu, jestli chceš, tak pojď…“
Sličné Akvabely okamžitě přestaly se svými kreacemi a připojily se k nám. Odhodily lehoučké koupací čepice a Nikolka se ještě vrátila pro svůj župan, jehož kapsy jsou opět nacpané papíry s rozličnými poznámkami. Zavedla jsem dívky do připravené vyšetřovny.
„Posaďte se. Chtěla bych vám na úvod něco říci. V noci jsem přemýšlela o naší situaci a dospěla jsem k názoru, že bychom měly vyhledat co nejvíce kriterií, na jejichž základě jsme byly přijaty do péče zdejšího institutu. Udělám-li si rozbor sama na sobě, tak například já jsem byla přijata kvůli korekci krátkozrakosti, ale zatím se tak nestalo, jen mi vypadly obě zubní plomby a zuby mi skutečně zarostly vlastní tkání, a konec konců, i ta jizva na břiše se mi zahladila. Nikolka byla přijata s poúrazovou obrnou; vyléčena úplně zázračně během pěti týdnů. A teď je řada na vás, Sličné Akvabely – proč jste vlastně tady?“
„My studujeme archeologii,“ spustila první ze sester, „a vedle toho se vyžíváme v synchronizovaném plavání.“
„Jenže nesoutěžíme, plaveme si jen pro radost,“ pokračuje druhá sestra, „přesto jsme se nechaly prohlédnout u sportovního lékaře a on nám doporučil pobyt zde jen z kondičních důvodů.“
„A zatím se nám tu moc líbí,“ navazuje zase první z dvojčat, „už jen kvůli těm bazénům… A kromě toho; ne všude můžeme synchronizované plavání provozovat úplně nahé – to znamená mít absolutní volnost pohybu…“
Takže je jasné, že dvojčata se s ničím neléčí. Jsou tu jen pro vlastní potěšení.
„Dobře. Já jsem v noci dospěla k názoru, že by bylo dobré zjistit co nejvíce kriterií, podle nichž jsou dívky do zdejšího ústavu přijímány. Proto bych navrhovala provést mezi sebou nějaká podrobnější vyšetření a vzájemně srovnat výsledky.“
„Jenže to musíme nějak zorganizovat, protože my dvě jsme stejné, takže máš ke studiu už jen Nikolku a sebe – celkem tři ‚vzorky‘ – a to je trochu málo,“ upozorňuje jedna ze Sličných Akvabel.
„To pro dnešek stačí. A úkolem každé z nás bude najít další dívku do party,“ navrhuji.
Po všeobecném souhlasu jsem se pustila do práce.
„Tak, Nikolko, začnu dnes tebou, aby ti to po včerejšku nebylo líto. Svlékni se!“
Nikolka odložila v přísálí svůj věčně rozevlátý župan i pantofle a předstoupila zcela nahá před ‚vyšetřovací komisi‘ skládající se ze mě a Sličných Akvabel jako mých pomocnic. Sličné Akvabely se ihned ujaly svých funkcí a svazují vzadu Nikolčiny vlasy do drdolu, aby byly zcela odhaleny všechny její tělesné partie, především prsa, na kterých zřejmě nejvíc záleží. Rozhodla jsem se pro naprosto systematický postup, který pak budu uplatňovat i u ostatních dívek.
Předávám svým sestrám poznámkový blok, aby mohly zaznamenávat výsledky mých pozorování. Pak si nahou Nikolku chvíli prohlížím ze všech stran, abych si udělala představu o jejích tělesných proporcích.
„Otáčej se, … pomaleji, … tak, ještě jednou, ano, a ještě jednou a vzpaž … výš ty ruce, … tak je to správně. Postav se na váhu … 55 kg … a výška … 175 cm.“
Pochopitelně, že měřidla ‚zafungovala‘ až po té, kdy Nikolka navolila svůj osobní kód na jejich evidenční klávesnici. Sličné Akvabely zapisují naměřené hodnoty do tabulky, zatímco já se chápu kalkulačky a vypočítávám
Queteletův index
z právě zjištěných Nikolčiných hodnot; 55 / 1,75² = 17,959 – to už je signálem mírné podvýživy, i když … znovu si nahou dívku prohlížím ze všech stran … na to ještě vizuálně nevypadá.
„Postav se ke mně zády, … uvolni ruce …“
Prohmatávám Nikolčiny paže a shledávám, že takto už lze úbytek tukové tkáně zjistit. Ještě míry přes prsa 95 cm, pas 69 cm a boky 93 cm, což vezmu-li v úvahu výšku a váhu, už samo o sobě signalizuje cosi zvláštního.
Beru si na pomoc fonendoskop a přejíždím Nikolce po prsou i zádech a pozorně poslouchám její pravidelný dech. Dýchá poněkud rychleji než je obvyklé, což je neklamná známka počínajícího vzrušení. To se potvrzuje i tím, že její srdce postupně zrychluje svou činnost. Teď si uvědomuji svou první chybu. Na začátku vyšetřování jsem zapomněla změřit Nikolčin krevní tlak – teď, když už je vzrušená, bych naměřila hodnotu k ničemu.
„Polož se na stůl … … chceš připoutat k polohovacímu zařízení?“
„Raději ano, mně se to tak víc líbí …“
Sličné Akvabely zručně upravují polohovací zařízení tak, aby odpovídalo Nikolčiným anatomickým proporcím, a navlékají Nikolce na kotníky a zápěstí náramky. Nastavuji výšku stolu. Konečně se dostávám k vyšetření prsou, protože to je teď pro náš výzkum relativně nejdůležitější. Vzpažuji dívčiny ruce a začínám od podpažní jamky pravé strany po obvodu prsu. Už při prvních dotycích cítím jistý rozdíl proti včerejšímu vyšetřování Sličných Akvabel. I Nikolka se dokáže také bezvadně uvolnit, přesto se mi však vyšetřování trochu nedaří. Nikolka už vzrušením zhluboka dýchá a moje sestry se začínají zajímat o její vaginální sekret, já se však nemohu dopočítat. Pečlivě prohmatávám pravý prs a počítám laloky mléčné žlázy. Nechápu, jak může doktor obsluhovat polohovací zařízení a současně se soustředit na vlastní vyšetřování. V pravém prsu jsem napočítala 48, v levém 46 – ale to bude určitě chyba. Musím si chvíli odpočinout. (Poznámka autora: Teď jsem se do toho tak vžil, že si musím odpočinout taky… od psaní …)
Moje sestry Nikolku odpoutaly od polohovacího zařízení a udělaly jsme si krátkou přestávku.
„Nikolko, co se ti vlastně podařilo vypátrat ohledně architektury kliniky?“
Nikolka na chvíli zmizela v přísálí vyšetřovny, kde z kapsy svého županu vytáhla jeden z poznámkových bloků, a spustila: „Spoustu zajímavých věcí, někdy si k tomu sedneme a musíme to v klidu probrat. Jenom pro zajímavost: Budova má dvanáct nadzemních podlaží – přízemí a jedenáct pater. Pak má 6 podzemních podlaží, z nichž známe jen první dvě – v -1. patře jsou bazény a naše Sličné Akvabely zjistily, že v -2. patře je jediný obrovský bazén s mořskou vodou včetně simulovaných vln a příboje. Z nadzemních podlaží známe vlastně jen patro 11, ve dvanáctkové soustavě označované pochopitelně jako B, a tam máme naše pokoje, jídelnu a klubovny. Pak známe 10. patro, tedy patro A, kde jsou vyšetřovny a tělocvičny. V 9. patře je umístěno jednak Menstruační oddělení a pak taky Informační středisko. Jinam nemáme přístup.
Každé podlaží, které známe, je tvořeno – přihlédneme-li k rozsahu souřadnic v obou dimenzích od 00 do BB, přičemž vzhledem k šestiúhelníkovému půdorysu je polovina souřadnic nevyužita – 72 × 72 = 5 184 šestiúhelníkovými moduly o délce strany 4,683 m, z nichž je nám přístupná jen malá část. Celou velikost se mi podařilo zjistit až po obhlídce objektu z venku. Plocha jednoho modulu je 56,97541 m², šířka chodby je 1/3 délky stěny modulu, tj. 1,561 m. Plocha jednoho modulu s alikvótní částí chodby pak činí 77,552 m². To znamená, že plocha jednoho podlaží činí 402 030 m², což je tedy po zaokrouhlení 40,2 hektaru. A to je pro 36 nebo přesněji pro 35 pacientek až moc, ne? A když si spočítáme, že těch podlaží je celkem 18, že ke každé dívce přísluší jeden osobní lékař a 4 sestry do čtyřsměnného provozu, přičemž nepochybuji o tom, že další rozsáhlý personál se musí starat o laboratoře, stravování, prádlo, chod budovy atd., bude se tady asi dít něco moc podivného.“
Z Nikolčiných čísel jsem už celá tumpachová a zmatená. Vůbec jsem si tyto skutečnosti před tím neuvědomila a závěr její řeči mě přímo fascinoval. Dospěla jsem k názoru, že budeme muset zapojit do řešení našeho problému co nejvíc dívek a využít jejich odbornosti.
„Budeme pokračovat,“ rozhodla jsem se po této krátké přestávce, „asi jsem při tom vyšetřování udělala někde chybu. Nebude ti vadit, když to zopakujeme? Ale tentokrát volně, bez polohovacího zařízení,“ navrhuji Nikolce.
Ochotně se znovu ukládá na vyšetřovací stůl a s rozkoší si nechává znovu prohmatávat prsa. Ukázalo se, že dokáže výborně spolupracovat a svými pohyby se snaží mi práci co nejvíce usnadnit. Snažím se prohmatávání protahovat, ale dbám na to, aby u dívky nedošlo k vyvrcholení, proto ji trochu mrzí, že jsem vyšetření nezakončila masáží bradavek.
„Neboj, Nikolko, nepřijdeš o to, ale až na konec. Teď bych ti chtěla ještě provést některá další vyšetření.“
Konečně jsem se v obou prsou dopočítala po 48 lalocích mléčné žlázy. Srovnám-li toto číslo s mými 58 nebo s 61 u Sličných Akvabel, je to pro mimozemšťany asi málo a proto Nikolku zařadili do ‚horší‘ skupiny, i když z anatomického hlediska je 20 laloků značný nadprůměr. To také vysvětluje její míru přes prsa i při prvních známkách podvýživy. Její prsa jsou modelována především vlastní mléčnou žlázou a nikoliv tukem. Své závěry diktuji sestrám do protokolu.
„Pokrč nohy v kolenou a opři se chodidly o stůl,“ žádám po Nikolce a pouštím se do vyšetřování jejího břicha. Není vyhladovělá, proto si nemohu dovolit všechno to, co je možné při generálním vyšetření, ale přesto se mi podařilo vyhmatat a vyšetřit většinu břišních orgánů. Postupuji systematicky v kruzích od slabin k pupíku. I tady cítím úbytek tukové tkáně, což prohmatávání značně usnadňuje. Zjišťuji, že podobně jako prsa je i Nikolčino břicho jediná erotogenní zóna. Nikolka zhluboka vzrušeně dýchá a silně ‚teče‘.
Moje sestry opět odsály Nikolčin vaginální sekret a já si upravuji výšku stolu.
„Teď hodně roztáhni nohy,“ přikazuji Nikolce navlékajíc si tenké ‚chirurgické‘ rukavice.
„Zkus mě vyšetřit bez těch rukavic, bude to pro nás pro obě příjemnější,“ dožaduje se Nikolka.
Vidím, že musím v některých případech své návyky vypěstované při praktických cvičeních revidovat. Odkládám rukavice, nastavuji polohovací zařízení tak, aby mohla mít Nikolka roztažené nohy ve výšce a pouštím se do vyšetřování Nikolčiných nejintimnějších oblastí. Šetrně rozhrnuji velké i malé stydké pysky a vnikám třemi prsty do dívčiny sekretem prosáklé vagíny. Nejprve se orientuji v jejím vnitřním uspořádání od poševního vchodu až po děložní hrdlo. Nikolka už je před vrcholem vzrušení, přesto se snaží orgasmus zadržet, aby jí příjemně vzrušující pocity vydržely co nejdéle. Snažím se přes pochvu vyhmatat i zbývající břišní orgány a docela se mi to daří. Nikolčina pochva vzrušením povolila a značně se roztáhla, takže v ní mají moje prsty dostatek volnosti. Pohmatem na břišní stěnu, kterou Nikolka bezvadně uvolnila, jsem schopna si udělat obrázek o prostorovém rozložení Nikolčiných břišních orgánů. Následně přecházím od bimanuálního vyšetřování k rektovaginálnímu a zavádím prsty druhé ruky do Nikolčina análního otvoru.
KONEC! Nikolka nevydržela a dosáhla orgasmu… Chvěje se jako napjatá struna a po celém těle jí vyráží studený pot.
„Nedá se nic dělat, Nikolko, běž se osprchovat. Budeme to muset dokončit zítra. Teď už by pro tebe bylo další vyšetřování nepříjemné a možná i bolestivé.“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah