Janiny zápisky – 3. února
V noci na dnešek jsem opět nemohla spát. Dospěla jsem k názoru, že konečně důkladně vyzpovídám Nikolku, protože – jak se zdá – ona má snad nejlepší přehled o uspořádání areálu kliniky. První příležitost – při snídani – mi zhatila Lenka, která přišla s teorií, že mimozemšťané, jak od nedávna naše hostitele nazýváme, na nás zřejmě pod pláštíkem léčby studují sexuální chování. To je samozřejmě další směr našeho pátrání, ale zamyslela jsem se nad její hypotézou a pak už byl čas na přednášku, práce v terapeutické skupině – Nikolka však do naší nepatří.
Oběd. Opět není čas na setkání s Nikolkou, protože byl vyhlášen požární poplach. Naštěstí se ukázalo, že planý, ale je to podezřelé, protože se tak během týdne stalo po druhé.
Polední klid. Osobní volno. Snažím se Nikolce dovolat telefonem, ale nikdo to nebere. Zkouším volat dívkám z její terapeutické skupiny. Uspěla jsem u Urszuly.
„Nikolku hledáš? Jistěže se jí nedovoláš. Ta řádí buď v tělocvičně nebo v bazénu. Ale spíš v bazénu…“
Od svého zázračného a náhlého uzdravení se Nikolka změnila k nepoznání. Z melancholického křehkého stvoření neustále zabraného do záhadných výpočtů a kreseb, se kterými jí vydatně pomáhá výtvarně nadaná Halina, se stala veselá, optimismem sršící dívčina, která si teď snaží všemožně nahradit pohyb, kterého se jí po vážném úrazu zřejmě nedostávalo. Odpolední i večerní hodiny osobního volna tráví skutečně většinou v tělocvičně nebo v bazénu.
„Díky, Urszulko,“ mělo mě to napadnout hned. Navolila jsem na evidenční klávesnici Nikolčino číslo pokoje s osobní předvolbou a monitor mi ukázal, že Nikolka je skutečně přihlášena k pobytu v bazénu. Jdu k výtahu. Volím 1. suterén. Urszula se nemýlila. Nikolka dovádí v bazénu s peruánskými dvojčaty zasvěcujícími ji do tajů synchronizovaného plavání.
„Závodíte?“ ptám se žertem dívek.
„To je beznadějné, na ně nemám,“ stěžuje si Nikolka.
„Ale my nezávodíme ani nesoutěžíme,“ poučují mě dvojčata unisono, „my si plaveme jenom tak sobě pro potěšení a vám pro zábavu.“
„Oh ano, Sličné Akvabely, ale Nikolku mi na chvíli jistě půjčíte, že?“
„Proč ne, ty tajnůstkářko,“ zažertovalo jedno z dvojčat.
„Já přeci žádná tajemství před vámi neskrývám, pojďte si sem chvíli sednout, třeba vás taky něco napadne.“
Sedíme na kraji bazénu, šploucháme nohama ve vodě a já sděluji Nikolce: „Chtěla jsem se tě na to zeptat už ráno, ale Lenka na mě vyrukovala s novou teorií o tom, že mimozemšťané studují pod pláštíkem léčby především náš sexuální život, a já jsem na tu předchozí otázku zapomněla a…“
„Mimozemšťany náš sexuální život vůbec nezajímá. Ti se přece zajímají především o naše prsa.“
„Podle čeho usuzuješ, Sličná Akvabelo,“ pokládám otázku neoslovujíc dívku jménem. Dvojčata jsou si podobná jako vejce vejci, ale když si někdo splete jejich jména, přivádí je k záchvatu smíchu.
„A to studuješ medicínu?“ žertuje druhá z dvojčat.
„Co to s tím má společného?“
„Milá MUC. Janičko, jaká je tvoje sexuální orientace?“
Je vidět, že Sličné Akvabely berou věc ‚hákem od podlahy‘.
„Záleží na tom?“
„Záleží. Kdyby sledovali náš sexuální život za podmínek, které tu pro nás připravili, musely bychom být všechny lesby,“ prohlásila druhá sestra.
„Uvědom si, že všichni lékaři na klinice jsou muži…“
Sestry – Sličné Akvabely – se rozesmály zvonivým smíchem: „Myslíš?“
„Oni to nejsou muži? Jak jste zjistily…“
„Stačí se při masáži nebo vyšetřování ‚nechtěně‘ otřít…“
„Dobře, vyzkouším si to. A teď – proč si myslíte, že se zajímají o naše prsa?“
„Protože je to nejčastěji vyšetřovaná tělesná partie!“
Tak! Sličné Akvabely mají pravdu. Prsa nám pečlivě prohmatávají několikrát denně.
„To může být docela pravda,“ přitakává Nikolka, „i když mně se o prsa už nestarají tolik jako dřív. Přesněji od té doby, co reorganizovali terapeutické skupiny.“
„Ale ty už jsi přece vyléčená, takže…“
„Ale oni se méně starají i o prsa ostatních dívek ve skupině, a ty většinou vyléčené nejsou.“
Zdá se, že otázka architektury areálu zase nebude vyřešena, protože mě napadla jedna myšlenka …
„A co když se na tu otázku prsou podíváme samy? Chcete se zúčastnit?“ obracím se k Indiánkám.
„A čeho?“
„Zjistíme, proč je zajímají naše prsa – a především dívek naší terapeutické skupiny.“
„Ale jak to chceš udělat?“
„To uvidíte, pojďte se mnou.“
Zavedla jsem nahé dívky z bazénu rovnou do první volné vyšetřovny. Cestou oschly.
„Sličná Akvabelo,“ oslovila jsem jednu z dvojčat, „zde je tvoje místo.“
Dívka ulehla na vyšetřovací stůl. Upravila jsem jeho výšku a sklonila se nad ní. Celé její tělo krásně voní heřmánkovou esencí, kterou je dnes prosycena voda v bazénu. Jaký to rozdíl mezi tímto zařízením a našimi plovárnami páchnoucími chlórem!
„Chceš upoutat k polohovacímu zařízení?“
„Myslím, že to zvládneme i bez něj…“
Sličná Akvabela se bezvadně uvolnila a já mohu bez překážek prohmatávat její prsa. Už při prvních hmatech zjišťuji, že dívka má velice jemnou pleť a její prsa jsou nezvykle citlivá. Každý můj pohyb u ní vyvolává bouřlivé nervové reakce značné intenzity. Zhluboka dýchá a vlní se slastnou rozkoší. Jak ve vyšetřování postupuji, nevycházím z údivu. Připadá mi, že ta prsa odněkud znám. Ano… Vypadá to, jako bych vyšetřovala svoje vlastní prsa.
„Tak pokračuj, pokračuj, doktorko,“ směje se dívka a uhýbá rukou tak, abych mohla bez překážek pokračovat ve vyšetřování druhého prsu. Ze slastného výrazu v jejím obličeji se dá soudit, že jí vyšetřování působí potěšení.
„Jano, ona teče…“ informuje mě Nikolka zavádějíc do dívčiny vagíny odsávačku.
„Bez vibrátoru, Nikolko! Bez vibrátoru!“
Kdyby dívka předčasně dosáhla orgasmu, ztratila by zájem o další vyšetřování. Musím udržet její sexuální vzrušení co nejdéle. Ne nadarmo jsem proseděla spoustu hodin v knihovně kliniky. Ale zajímavé je, že ani já se nedokážu od jejích prsou odtrhnout. Prohmatávám mléčnou žlázu a počítám její hlavní laloky. 62. O čtyři víc, než mám já. Neudělala jsem chybu? Ale konec konců, teď na tom příliš nezáleží.
„Tak kdo je teď na řadě?“ ptám se po dobrých dvaceti minutách.
„Nejlépe druhá Sličná Akvabela,“ radí Nikolka, „nebo se ti pomíchají a…“
Na vyšetřovacím stole už leží druhá ze sester. Nahá… uvolněná… voňavá…
Mezitím vyšetřená dívka ukládá vzorkovnici s odebraným vaginálním sekretem do odběrní skříňky a zamyká ji svým osobním kódem.
Pouštím se do vyšetřování prsou druhé Sličné Akvabely. Stejná jemná a vláčná pleť, stejné reakce, stejné nervové záchvěvy při dotyku erotogenních zón. Chvílemi mám pocit, že se dívky nevyměnily, že vyšetřuji stále tutéž. Teď, když už vím, co mám zjistit, dospěla jsem k vytčenému cíli mnohem dříve ke značné dívčině nelibosti. 61. Tak – udělala jsem někde chybu, nebo je to ‚spolehlivý‘ rozlišovací znak obou dvojčat? Zatímco se Nikolka stará o odsávání dívčina vaginálního sekretu, rozhoduji se, co udělat.
„Potřebovala bych to ještě jednou zopakovat, nevadilo by ti to?“
„Klidně mě vyšetřuj třeba celý den, od tebe je to zvlášť příjemné…“
Pečlivě prohmatávám znovu každý prs od podpažní jamky v kruzích až k bradavce a počítám laloky mléčné žlázy. Dívka se soustředila na mou práci a všemožně se mi snaží svými pohyby vyšetřování usnadnit. Opět jsem dospěla k číslu 61. Udělám pokus.
„Která ty jsi,“ ptám se dívky ležící na stole.
„Mořská Pěna,“ odpovídá s úsměvem. Indiánky mají opravdu poetická jména. Její sestra se jmenuje Mořská Vlna. Nevím, zda jsou to jejich skutečná jména nebo zda se tak nechávají jen oslovovat, ale za to, co ve vodě dovedou, si ta jména opravdu zaslouží.
Mořská Pěna odevzdala svůj vaginální sekret do odběrní skříňky a všechny tři teď čekají, co bude dál.
„Zamíchejte se!“
Stačí pár pohybů a už zase nevím, která je která.
„Teď si jedna z vás opět lehněte na stůl.“
Sestry se chvíli dohadují a pak se jedna z nich uvelebí znovu na vyšetřovacím stole. Znovu se pouštím do prohmatávání jejích prsou a snažím se pečlivě počítat. 61. Vyšetřuji druhý prs, počítám … 61.
„Ty jsi Mořská Pěna,“ oznamuji po 15 minutách usilovného počítání.
Veselý zvonivý smích obou sester je mi odpovědí. Někde jsem udělala chybu. Ani toto není jejich rozlišovací znak.
„Tak, a končíme, je nejvyšší čas na odchod do tělocvičny,“ oznamuje Nikolka se smutným výrazem v obličeji.
„Neboj, zítra ti to vynahradím,“ slibuji a její rozzářené oči jsou mi odměnou.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah