Janiny zápisky – 24. ledna
Dnes jsem se vrátila do normálního režimu a s tím nastaly určité změny. Předně byly reorganizovány terapeutické skupiny. Novou skupinu, do které jsem ode dneška zařazena, tvoříme já, Lenka, peruánská dvojčata, Tahiťanka Obereja a Malik, nejhezčí ze tří afrických čokoládových krasavic.
Změnila se též frekvence odběrů. Podle nového rozvrhu bude prováděn odběr slin 2× denně – před snídaní a před večeří. Odběr vaginálního sekretu bude vždy dva dny za sebou a potom jeden den pauza. Ostatní odběry zůstávají podle starého rozvrhu.
Pravidelnou ranní přednášku vedl sám přednosta kliniky, profesor Amynill, a vysvětlil nám, že reorganizace terapeutických skupin slouží především k optimalizaci odběrů a do naší skupiny byly zařazeny dívky, které jsou schopny produkovat nadprůměrné množství především vaginálního sekretu.
Přechodem do této skupiny jsem ‚vydělala‘ ještě v tom směru, že máme předepsány i rozšířené masáže prsou – zůstává ranní masáž v terapeutické skupině a další bude prováděna odpoledne v přestávce hodiny plavání.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 29. ledna
Dnes se udál první velký zázrak. Nikolka se zúčastnila ranní rozcvičky v plném rozsahu! Zdá se, že ta záhadná autofarmaka opravdu zafungovala. V době osobního volna mě Nikolka vyhledala a svěřila se mi se svou velkou radostí:
„Ráno jsem se probudila a s úžasem jsem zjistila, že mě ruka opět poslouchá! Oznámila jsem to doktorovi hned při klidovém vyšetření. Navrhl mi tři až čtyři týdny rehabilitace, což jsem s povděkem přijala, protože se mi tu moc líbí.“
Náhle jako by si na něco vzpomněla, sáhla do kapsy svého věčně rozevlátého županu a vytáhla zase jeden ze svých papírů pokrytý jejími záhadnými výpočty: „A ještě jeden závažný objev jsem učinila. Zjistila jsem, že v době našeho příjezdu Slunce vrcholilo na severu, ale teď vrcholí na jihu, což je vzhledem k dnešnímu datu dost divné.“
Chvíli jsem uvažovala o jejích slovech, ale pořád mi nebylo jasné, oč jí vlastně jde.
„Slunce snad má vrcholit na jihu, tak proč se nad tím podivuješ?“
„A jak mi chceš vysvětlit, proč 5. ledna vrcholilo na severu?“
„Asi jsme na jižní polokouli,“ ozvalo se náhle za námi charakteristickým ostravským přízvukem, i když Lenka tvrdí, že Ostravsko vůbec nikdy nenavštívila. Skutečně. Za námi stála Lenka, podle svého zvyku nahá (několikrát už ji vykázala i služba z jídelny, musela si dojít pro župan), a projevila svůj názor, který se mi zdál logický, jenže Nikolka opět nesouhlasí: „Kdybychom byli na jižní polokouli, tak snad by Slunce vrcholilo na severu stále, ne?“
„Leda že by se klinika nacházela v tropech někde mezi obratníky,“ uvažovala Lenka nahlas.
Jenže venku je plno sněhu a mráz −21°C. Než jsem stačila Lenku na tuto skutečnost upozornit…
„Ale dnes je 29. ledna,“ oponovala Nikolka.
„Tak je 29. ledna, a co…“
Lenka se zarazila uprostřed věty. „… to je opravdu podivné, … moc … podivné, KDE vlastně ta klinika je?“
Nakonec došlo i mně, že Slunce se od 22. prosince vrací od obratníku Kozoroha na jihu k obratníku Raka na severu, a že kdyby byla klinika situována kdekoliv mezi obratníkem Kozoroha a rovníkem, muselo by Slunce v době od 5. do 29. ledna vrcholit nejprve na jihu a pak na severu.
„Zeměpis a astronomie nejsou moje silné stránky, já jsem na medicíně, ale už mi to taky došlo,“ prohlásila jsem.
„Mně to taky došlo, i když se specializuji na antickou kulturu,“ namítla Lenka. To snad by bylo jasné žáčkovi ze 6. třídy, ale hned jsem si to neuvědomila.“
„Aha, takže teď už je jasné, proč tu běháš věčně nahá,“ směje se Nikolka, „hraješ si na antickou bohyni, přiznej se…“
Lence zazářily oči: „Vidíš, to mě ani nenapadlo, ale budu toho využívat, díky za nápad.“
„Ale teď zase napadlo něco mě,“ sdělila jsem kamarádkám s potutelným úsměvem, „už jste si zkusily přeložit název kliniky… Lenko, odbornice na antiku …“
„Clinica puellaris exoterra … Mimozemská dívčí klinika…“
„Cože!?“ reaguje bouřlivě Nikolka na Lenčino polohlasné mumlání.
„A to není ještě všechno,“ dodává Lenka, „jestlipak víte, jak se jmenoval řecký bůh lékařského umění?“
„Asklépios,“ odpovídá pohotově Nikolka.
„Ano – a před ním?“
„Oni těch bohů lékařství měli víc?“ podivuji se tentokrát já.
„Jistě, ten první – před Asklépiem – se jmenoval Amyn.“
„Takže mimozemskou dívčí kliniku řídí antický bůh Amyn,“ uvažuji nahlas.
„Ale vždyť se jmenuje Amynill,“ namítá Nikolka.
„Jistě, ale všimni si, že jména doktorů končí všeobecně na -ill – jako by ta koncovka nebo přípona nebo co to vlastně je, označovala jejich příslušnost k lékařskému cechu nebo doktorský titul, či co,“ dedukuje Lenka.
„Ale máme 16.20, děvčata, je nejvyšší čas vyrazit do tělocvičny,“ ukončila náhle rozhovor Nikolka.
- × - × - × -
Týž den po večerce:
Neklidně se převaluji nahá na lůžku a nemohu usnout. Jela jsem do Ostravy. Jsem někde – nevím kde, někde, kde se Slunce nechová podle přírodních zákonů, vrcholí si, kde mu napadne. Bydlím v tisíckrát zvětšeném včelím plástu (tisíckrát aspoň z hlediska dvanáctkové soustavy, jak mi vysvětlila Nikolka), a celému tomu velí antický bůh Amyn. Oddávám se tu v první řadě sexuálně vzrušujícím radovánkám – a je to nazýváno ‚klinika‘. Jenže ona to vlastně klinika je! Napovídá tomu zázračné vyléčení Nikolčiny poúrazové obrny! Asi zraji pro psychiatra…
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah