Janiny zápisky – 20. ledna
Dnes jsem konečně nastoupila vytoužený menstruační režim. Já vím, že těch pár dní v měsíci je pro každou ženu více či méně obtížných, ale tady se každá dívka na první menstruaci těší jako na smilování. Bude mít k dispozici menstruační krev, poslední z řady autofarmak!
První příznaky jsem pocítila během večerní hygieny před spaním, takže jsem na evidenční klávesnici ve svém pokoji navolila svůj osobní kód a stiskla jsem kód menstruace v souladu s Menstruačním řádem. Zavedla jsem si tampón a oblékla jsem si předepsané spodní kalhotky se zeleným pruhem. Pak jsem ulehla na lůžko a vzápětí jsem usnula.
Ráno měla službu sestra Agnes, která ze mě stáhla jako obvykle pokrývku, ale spodní kalhotky ji přiměly ke změně běžného ranního rituálu. Přivolala dva zřízence, kteří mě opatrně přeložili z lůžka na vozík a převezli mě na menstruační oddělení.
Tam mě přeložili na vyšetřovací stůl a upoutali mě k polohovacímu zařízení. Vzápětí se objevil doktor Hill. Polohovací zařízení zvedlo moje roztažené nohy do výše a doktor rozevřel suchý zip v rozkroku kalhotek. Opatrně vytáhl tampón a uložil ho do vzorkovnice. Pak mi zavedl do vagíny odsávačku podobnou té, která se používá k odběru sekretu, jenže bez vibrátoru, a pečlivě odsál do vzorkovnice veškerou krev, která se nahromadila pod tampónem. Potom mi stáhl kalhotky a provedl rektální a vaginální výtěr a výtěr z uretry, odpoutal mě od vyšetřovacího stolu a dovolil mi vyprázdnit měchýř a střeva – pochopitelně podle odběrních pravidel. Kalhotky zmizely ve špinavém prádle a já ležím nahá na lůžku s podloženýma nohama. V pravidelných intervalech mi lékař nebo sestra odsávají menstruační krev. Jídlo a pití mám přímo na pokoji, vstát z lůžka smím vždy jen na pár minut po odsátí krve. Blíží se večerka, na noc mi sestra zavede nový tampón a dostanu opět kalhotky.
Na menstruačním oddělení střídám Lenku, která se dnes vrací. S milým úsměvem mi ‚předává‘ pokoj. Večer jsem zjistila, že tu po ní zbyla zapomenutá kniha – Řecká mytologie.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 22. ledna
Dnes se dočkala menstruace i Nikolka. Požádaly jsme sestru, aby nás dala spolu na jeden pokoj, takže si krátíme dlouhou chvíli povídáním.
„Můžeš mi prozradit, cos to první den tak usilovně počítala?“ zeptala jsem se.
„Proč ne, pokud tě to zajímá. Stejně’s mě k těm výpočtům dala inspiraci ty.“
„Já?“
„Samozřejmě! Kdopak přirovnal zdejší areál ke včelímu plástu?“ zeptala se Nikolka.
„Já.“
„Tak vidíš – a jestlipak se pamatuješ, jak dlouhá je jedna stěna těch šestiúhelníkových modulů?“
„Vzpomínám si, že něco kolem 5 metrů… že?“
„Přesněji 4,683 m,“ opravila mě Nikolka, „a jestlipak víš, jak velká je jedna strana buňky včelího plástu?“ pokračovala další otázkou.
„To snad záleží na těch včelách, ne?“
„To jistě. Ale ty včely jsou moc šikovné stavitelky a staví ty buňky úžasně přesné. Každá strana je dlouhá 2,71 mm. A jen pro zajímavost – slavný francouzský přírodovědec René Réaumur dokonce navrhoval, aby se rozměry včelí buňky staly základem jednotky délky…“
„A jak to souvisí s těmi čtyřmi a půl metru, které jsme naměřily…“
„Moc to souvisí, zkus si to podělit … 4683 : 2,71 = 1728 – a to je 12³ tedy 12 × 12 × 12, víš?“
„Když mi ještě vysvětlíš, jaký význam má pro nás třetí mocnina dvanácti…“
Nikolka se rozesmála: „Ale, Janičko, tys ještě nezjistila, že naši hostitelé počítají ve dvanáctkové soustavě? Což sis nepovšimla systému souřadnic, podle kterých se určuje poloha místností, interních telefonních čísel, a tak? Nu, a 12³ má ve dvanáctkové soustavě úplně stejný zápis, jako 10³ v soustavě desítkové, totiž 1000. Pro naše hostitele je zdejší areál ‚tisícinásobek‘ včelího plástu.“
Jenže tím mě Nikolka dorazila. Odmlčely jsme se a já pořád přemýšlím o včelích plástech…
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah