Jana opustila vyšetřovnu. Odchází do své kabinky a pomalu se obléká. V momentě, kdy uchopila svou kabelku, vstoupila do kabinky sestra Agnes a vyzvala Janu, aby ji následovala. Spletitým labyrintem chodeb šestiúhelníkové architektury ji zavedla k výtahu. Přivolala ho stisknutím šestimístné kombinace na klávesnici u jeho dveří. Jana si všimla, že výtah nemá v kabině žádná tlačítka pro volbu stanic. Jakmile vstoupily, Jana ucítila, že se výtah sám rozjel směrem vzhůru.
Sestra Agnes uvedla Janu do otevřeného pokoje. Jana si všimla označení na dveřích: B0217.
„Ano, to je označení vašeho pokoje,“ potvrdila Agnes dívce na její tázavý pohled. „Posaďte se a dovolte, abych vám sdělila několik informací, rad a pokynů, bez kterých se v našem ústavu neobejdete.“
Agnes usedla do křesla proti Janě a spustila svým strojovým přízvukem: „Pro pohyb po areálu našeho ústavu bezpodmínečně potřebujete svůj osobní kód. Byl vám přidělen naším Informačním střediskem a zde vám ho předávám. Udržujte ho v tajnosti a zacházejte s ním jako s důvěrnou informací.“ Po těch slovech předala Janě zapečetěnou obálku.
„Ne, ne, teď ji neotvírejte, počkejte, až odejdu,“ zarazila dívku chystající se otevřít obálku, a pokračovala:
„Vybalte si, přečtěte si
Domácí řád
včetně příloh, hlavně pak
Informační řád,
ať nám tady bezcílně nebloudíte, a v 17.20 hodin se dostavte do jídelny. Jídelna je v tomto patře, místnost B06AB. Kdybyste cokoliv potřebovala, zvedněte prostě mikrotelefon v kterékoliv místnosti a zvolte svůj osobní kód, budete tak spojena se svou osobní sestrou, kterou jsem dnes pro Vás až do 18. hodiny já. “
Sestra Agnes opustila pokoj a dveře za ní tiše zaklaply. Jana se nejprve seznámila s inventářem pokoje.
Pokoj je pro jednu osobu poměrně rozlehlý. Skládá se ze tří modulů – vstupního vestibulu, kde se též nachází kompletní sociální zařízení, obývacího pokoje a ložnice. Aspoň tak jsem si v duchu jednotlivé moduly nazvala. Modul ‚obývací pokoj‘ je při vnější zdi budovy, takže je opatřen okny ve všech třech vnějších stěnách, ‚ložnice‘ je opatřena oknem jen v jedné ze svých šesti stěn. Výhled z okna mi nabízí zasněženou krajinu, hory, lesy. Buď jsme na kraji města, nebo uprostřed přírody. Z okna není vidět ani silnice, ani elektrické či telefonní vedení…
Jana se odvrací od okna a seznamuje se s dalším inventářem svého třímodulového pokoje. Na tak rozlehlý prostor je tu málo nábytku – stůl, tři židle pohodlné lůžko, křeslo a několik do zdi vestavěných skříní. V jedné z nich objevila Jana ložní prádlo a upravila si lůžko. V šatní skříni našla jen několik lehkých bavlněných županů světle šedé barvy stejných jako ten, ve kterém odcházela z vyšetřovny do salónku, z nichž některé měly podélně široký červený pruh, několikery speciálně šité spodní kalhotky stejné barvy a rovněž se širokým červeným pruhem, ručníky, žínky, osušky. Postranní dveře vedly do sprchy a na WC. Vedle okna obrovské zrcadlo.
Jana vybalila svůj kufřík, jeho obsah uložila do skříní a kufřík samotný uklidila do úzké skříňky vedle dveří do sprchy. Pak otevřela obálku se svým osobním kódem a několik minut na něj upřeně zírala, aby se ho naučila zpaměti. Pak ho pro jistotu uložila do obálky a uklidila do kabelky.
Na prázdném stole spatřila několik listů potištěného papíru:
Začetla se do dokumentů. Přečetla Domácí řád a Odběrní řád a pohlédla na hodiny. 15.40, ještě mám chvíli čas. Jana se svlékla, osprchovala a na nahé tělo oblékla jeden z lehkých županů, které našla ve skříni a který si teď v klidu prohlédla. Župan je zvláštního střihu. Lehký měkký, skoro průsvitný, bez rukávů, s několika kapsami. Sahá mi do třetiny stehen, žádné knoflíky, jen suchý zip, převazuje se v pase. Musím se podívat do zrcadla.
Jana vsunula do kapsy županu poznámkový blok a tužku a vyrazila na obchůzku, aby se seznámila se svým okolím. Zavřela dveře. Stiskla na klávesnici u dveří kombinaci odpovídající jejímu osobnímu kódu; dveře se otevřely. Funguje to, vydechla ulehčeně Jana, zavřela dveře a vyrazila do terénu.
Zjistila, že její pokoj je kdesi uprostřed klikaté chodby a že celé patro je vedle pokojů pro klientky vybaveno několika klubovnami. Každá klubovna se skládá z několika modulů. Vstupní slouží jako přísálí, kde je evidenční klávesnice, zrcadlo, sprchy, věšáčky a lavičky, a z hlavní místnosti s televizí, klavírem a dalšími hudebními nástroji, společenskými hrami. Objevila i rozsáhlou knihovnu. Všechny tyto veřejné prostory byly volně přístupné. Jedině dveře pokojů ostatních hostů jsou vybaveny evidenční klávesnicí u dveří. Bez zvolení správného kódu je nelze otevřít. Uvažovala, má-li ještě prozkoumat některé další patro, ale pohled na hodiny v jedné z kluboven jí ukázal, že je nejvyšší čas vyhledat jídelnu. Místnost B06AB, kde ji mám hledat? Jana vyrazila klikatou chodbou jedním směrem a četla identifikace jednotlivých dveří snažíc se pochopit systém číslování. B1011, B0417, … B0421, B…
„Ahoj, Jano!“ ozvalo se náhle za ní oním známým strojovým hlasem. Ohlédla se a uviděla Nikolku v rozevlátém županu a s bezvládnou pravou rukou na šátku.
„Kam máš namířeno?“
„Zdá se, že je nejvyšší čas najít jídelnu. Máme tam sice být až za hodinu, ale mně se zdá, že jsem v tom bláznivém včelím plástu totálně zabloudila…“
„Snad to nebude tak zlé. Na cestu do jídelny máme dost času,“ chlácholí Nikolka Janu. „Ale mohu tě požádat o pomoc?“
„Jistě, co potřebuješ?“
Nikolka dovedla Janu do nejbližší klubovny, vytáhla z kapsy svinovací metr: „Tady celou stěnu toho šestiúhelníku zabírá zrcadlo. To je dobře, protože ji máme celou k dispozici. Já bych potřebovala, abys délku té stěny změřila, protože to jednou rukou nedokážu, Ten metr se mi pořád kroutí…“
Jana s údivem vykonala Nikolčino přání: „4,68 m,“ oznámila Nikolce.
„Přesněji, Janičko, na milimetry kdyby to šlo…“
„Přesně na milimetry… ano, 4,683 …“ přeměřuje Jana ještě jednou délku stěny, „ale proč tě zajímá takový detail?“
„Zatímco tebe ta šestiúhelníková architektura frustruje, tak mě fascinuje,“ sděluje Nikolka Janě ochotně své dojmy. „Například značení místností – to, co je na těch tabulkách na dveřích, nejsou jen tak ledajaká čísla, ale souřadnice středu toho šestiúhelníku, do kterého dveře vedou, a to ve čtvercové síti. A aby to nebylo tak jednoduché, tak ještě k tomu ve dvanáctkové soustavě.“
„To je na mě příliš složité, ale – ty víš, jak podle těch souřadnic najít jídelnu?“
„Není nic jednoduššího, za chvilku tam vyrazíme.“
Nikolka se usadila v klubovně ke stolku, vložila metr do kapsy rozevlátého županu, zmocnila se poznámkového bloku ležícího na stole, jak se zdá, volně k použití a jala se cosi počítat. Jana zatím zkoumá další vybavení klubovny.
„Nechceš kalkulačku?“ nabízí Nikolce právě objevený přístroj.
„Pokud je v desítkové soustavě, tak by se hodila.“ Nikolka pohlédla zběžně na nabízený přístroj a zajásala: „No výborně, ona je obojetná, takhle nám to půjde rychleji.“
Dokončila své záhadné výpočty, vytrhla popsané papíry z bloku, složila je do kapsy a vybídla Janu, aby šla s ní.
„Nejprve musím vrátit ten metr.“
Jana jde za Nikolkou jako za majákem. Nikolka se orientuje podle tabulek na dveřích a jde tak jistě, jako by byla sama autorkou architektonického návrhu areálu.
„V této klubovně jsem si půjčila metr, takže ho vracím, a jdeme do jídelny. Teď ale už máme opravdu nejvyšší čas, protože jídelna je na druhém konci chodby.“ Nikolka přidala do kroku a vedla Janu bezpečně spletí klikatých chodeb. Náhle se zastavila.
„Janičko, ještě mi prosím trochu uprav ten župan, ať tam nejdu jako utržená od vozu.“
Jana upravila Nikolčin župan, zapnula všechny suché zipy a převázala ji v pase.
„Tak, moc děkuji. Jsme na místě. A ještě jednu dobrou radu, Janičko. Kdyby sis byla přečetla
Informační řád,
tak bys byla toho bloudění ušetřená. Mohla sis vzít na pokoji navigační přístroj…“
„Ukaž jaký…“
„Já ho s sebou nemám, protože se bez něj obejdu. Ale tady nám chybějí jen poslední dva rohy a …“
A skutečně. Po dvou úsecích klikaté chodby se před nimi objevila jídelna.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah