„Generální vyšetření končí závěrečným pohovorem,“ vysvětluje dr. Hill Janě. „Proto se pohodlně posaďte, vezměte si kávu a zákusek.
Sedím nahá v měkkém křesle, piji kávu a lékař mě stále upřeně pozoruje a studuje každý můj pohyb.
„Sdělil mi váš praktický lékař, dr. Chytil, že trpíte vážnou hypochondrií, ale nedokázal zjistit, co je její příčinou. Po dnešním generálním vyšetření Vám mohu sdělit, že až na tu krátkozrakost je váš zdravotní stav velmi dobrý. Jen pohybová studie a test fyzické kondice u vás ukazují na nedostatek pohybu.“
Lékař se na mě stále upřeně dívá. Zřejmě očekává nějakou moji reakci. Jak však mohl dr. Chytil tak rychle odhalit pravdu, to opravdu nechápu. Pomalu a soustředěně žvýkám zákusek, abych získala čas na rozmyšlenou.
„Rád bych Vám objasnil některé skutečnosti, o kterých byste měla vědět,“ pokračoval doktor Hill, aniž se dočkal Janiny odpovědi na svou předchozí nepřímou otázku. „To že jste si vybrala za svého praktického lékaře doktora Chytila, byla poslední náhoda, kterou jste ve svém rozhodování učinila. Vaše hypochondrické sklony byly mu jasné od první Vaší návštěvy v jeho ordinaci. Rovněž mu bylo jasné, že vyšetření v běžné psychiatrické ambulanci by vás okamžitě odsoudilo k dlouhodobému pobytu v psychiatrické léčebně. Tomu se však snaží zabránit, proto vás poslal do našeho ústavu, kde používáme trochu jiných metod, jak jste se sama právě přesvědčila.“
„Není mi jasné, k jakému cíli se snažíte dospět,“ namítla Jana.
„Chápu, že jste z mého dosavadního výkladu poněkud zmatena, ale zkuste sama trochu logicky uvažovat. Co by pro vás znamenal delší pobyt na psychiatrii?“
Teď padla otázka, na níž si sice dovedu odpovědět, ale nechci si ani představit, co by to pro mě znamenalo, kdyby se to mělo realizovat.
„Asi by to znamenalo dočasnou ztrátu osobní svobody a trvalou ztrátu pověsti…,“ odpověděla nejistě Jana.
„I když je to pravda, to jsem zrovna na mysli neměl. Ale pokusím se položit Vám tuto otázku trochu přesněji: Jaký vliv na váš zdravotní stav by to mělo?“
„Neuvažovala jsem o takové otázce…,“ řekla dívka tichým hlasem. „Asi by se snažili mě ‚přesvědčit‘ o mém ‚omylu‘, cpali by do mě tuny psychotropních látek a dosáhli by toho, že by sice odstranili moje ‚představy‘, ale za cenu zruinování mé osobnosti. Paradoxně by byl potom stav opačný – trpěla bych různými chorobami a myslela bych si, že jsem zdravá…“
„Vyjádřila jste to poněkud neobratně, ale v zásadě naprosto správně,“ pochválil lékař dívku. „My však postupujeme zcela opačným směrem. Předně vycházíme z vaší hypotézy, že nějakou chorobou trpíte. Provedeme pečlivá vyšetření podle Vašich osobních přání – a to naprosto anonymně. Generální vyšetření Vám má ukázat naše možnosti a nám naopak míru, do jaké jste s námi ochotna spolupracovat. Konečným cílem je pochopitelně odhalení příčin Vašich hypochondrických představ a samozřejmě i pokud možno jejich odstranění.“
„Ještě mi objasněte jednu věc, která mi není jasné. Proč musím i závěrečný pohovor absolvovat úplně nahá?“
„Protože vás to jako exhibicionistku těší,“ odpověděl pohotově doktor.
Nechápu, jak dospěl k tomuto názoru, i když si sama právě v tomto okamžiku uvědomuji, že má pravdu, kterou bych mu asi těžko vyvracela. Teprve teď mi dochází, že prvotní specializací lékařovou je psychiatrie a ostatní vyšetření, která jsem dnes prodělala, byla jen kamufláž.
„Vy jste psychiatr?“ zeptala se dívka.
„Také.“ odpověděl dr. Hill lakonicky.
„A ten můj exhibicionismus je rovněž nějaká anomálie, kterou je nutno léčit?“
„To ne, protože váš exhibicionismus se projevuje jen v anonymitě. Kdybych znal celé vaše jméno, adresu, pracoviště apod., tak byste se exhibicionisticky nechovala. Na druhé straně je tato vaše ‚porucha‘ oboustranně výhodná, protože zaručuje ochotu spolupracovat s lékařem i při těch nejintimnějších vyšetřeních, jak jsme se právě mohli přesvědčit.“
„Ale o této skutečnosti jste musel vědět už před tím, než jsme se poznali,“ řekla Jana s neochvějnou jistotou v hlase, „protože kdybyste to nevěděl, nemohl byste mi provést generální vyšetření s takovou jistotou. Co kdybych nespolupracovala? Pak by celá má návštěva byla úplně zbytečná.“
„Víte, Jano, dr. Chytil, ač ‚obvoďák‘ je vynikající psycholog a mám od něj podrobnou zprávu. To on odhalil obě poruchy, poslal vás na šňůru vyšetření k běžným specialistům a vyžádal si od nich vedle běžných výsledků i jejich subjektivní názor na Vaši míru spolupráce. Přímo ho fascinovala vyjádření neurologa a ortopeda, kteří hlásili, že jste se dala vyšetřovat vysvlečená i z podprsenky, což nebývá zvykem. A především – váš gynekolog sdělil, že absolvujete preventivní prohlídky několikrát do roka, což samozřejmě také není nutné ani normální.“
„Proč ale tvrdíte, že můj exhibicionismus se projevuje jen v anonymitě, když lékaři na neurologii, orthopedii i gynekologii znají veškeré moje personálie?“
„Čekal jsem Vaši otázku, ale odpověď na ni není tak jednoduchá, jak by se dalo očekávat. Lékaři, které jste jmenovala, jsou zvyklí vyšetřovat pacienty na intimních místech, ale s výjimkou gynekologie děje se tak jen ve zvláštních případech. A i při komplexním gynekologickém vyšetření odhalujete tato místa střídavě, nikdy ne najednou…“ Doktor na chvíli ustal ve výkladu a krátce se zamyslel, hledaje vhodný příklad. „Ve vašem městě, kde máte hodně známých, byste např. nešla na nudistickou pláž. V cizím městě, daleko od domova, by Vám to nečinilo žádné potíže.“
Takový detail své osobnosti si skutečně uvědomuji až po lékařově výkladu. Asi bych si hranice těchto zábran měla nějak vyzkoušet v praxi, ale jak…? Je pravda, že jsem ve společnosti tohoto lékaře úplně nahá už čtvrtou hodinu, cítím se však nenuceně a příjemně a dělají mi potěšení jeho pohledy i doteky, ať už náhodné nebo cílené, které jsou součástí lékařské prohlídky.
Rovněž tak ve společnosti ostatních pacientek v době poledního klidu jsem se, ač nahá, cítila dobře a nenuceně.
„Asi máte pravdu. Přiznám se, že zvlášť první fáze generálního vyšetření, kdy jste mi prohmatával břicho a prsa, byla velmi příjemná a v duchu jsem si přála, aby trvala déle,“ přiznala dívka tichým hlasem.
„Jsem rád, Jano, že se Vám u nás líbí. Pro dnešek se spolu už musíme rozloučit. Sestra Agnes vás ubytuje ve vašem pokoji. Do večeře, která je připravena na 18. hodinu, máte osobní volno. Po večeři se koná úvodní přednáška pro pacientky, kterou vede sám přednosta kliniky, profesor Amynill. Takže zítra na shledanou.“
„Na shledanou, pane doktore.“
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah