Z Nikolčina deníčku – 28. března
„Domácí řád sice padl,“ zahajuje debatu Urszula, „ale vzniká nám tím problém – co na sebe? Já tady mám jen to, v čem mě unesli…“
„Tak to máš ještě dobré,“ opáčila Mořská Pěna, „nás unesli v noci rovnou z postele, takže máme k dispozici jen noční košile.“
„Právě! A tak by mě zajímalo,“ uvažuje dále Urszula, „jak to teď uděláme?“
Je odpoledne, čas osobního volna. Sedíme v klubovně a debatujeme o něčem, co nám po celou dobu pobytu na klinice – ať už staré nebo nové – mohlo být kupodivu ‚ukradené‘ – o módě! Vlastně – zatím ne o módě, ale o tom, kde vůbec něco na sebe sehnat.
„Mně sice vyhovuje současný stav,“ bere si slovo Halina „ale nevidím problém v tom, abych pro vás nemohla nějaké modely navrhnout.“
„Výborně! První konkrétní návrh,“ raduje se Urszula, „ale z čeho ty tvoje modely vlastně zhotovíme?“
„Děvčata, vy hledáte problémy tam, kde vůbec nejsou. Županů je tu dost – máme jich plné skříně. Tak si je snad dokážeme přešít. Nebo je rozpárat a použít látku z nich,“ navrhuje Jana.
„Podívejte se!“
Vstala, župan si pečlivě zapnula a předvádí: „Je úplně volný, takže se nic nestane, když kus látky zmizí…“
„Ale je krátký,“ oponuje Urszula, „když už mám na sebe něco obléknout, tak chci, aby to taky trochu vypadalo…“
„Ale Janičko,“ vkládám se do hovoru, „proč si přidělávat práci? Párat a přešívat župany… Snad by nám mimozemšťané mohli dodat přímo látku, ze které ty župany šijí, ne?“
„Tak to je pravda, ale pořád je to jen jeden druh látky a pořád si budu připadat jako v uniformě,“ namítá stále nespokojená Urszula.
„Tvoje starosti na mou hlavu,“ poznamenává Rodica, „mně docela vyhovuje model, který mám od přírody – a na těch pár minut v jídelně mi mimozemský župánek docela stačí.“
„Cožpak ty,“ odsekla Urszula, „ty, Lenka, Malik, Obereja, Halina a Sličné Akvabely a většinou i Jana se Xiaolan – jako divošky někde v pralese! Já nechci nic jiného, než žít trochu civilizovaně – a ne…“
Uvědomuji si, že Urszula vyjmenovala všechny kamarádky, které si navlékají župany (většinou) jen v jídelně.
„A jsme u toho,“ přerušila nespokojenou Urszulu Malik, „jak si myslíš, že to vypadá u nás doma? Tedy, já bydlím v Ségou, tam samozřejmě dospělo něco, co se nazývá ‚civilizace‘. Ale když přijdu k rodičům na vesnici, tak šaty nepotřebuji. Tam je nahota tak běžná záležitost právě jako tady. Ale to neznamená, že by lidé našeho kmene byli nekulturní nebo zaostalí. Je fakt, že kdyby se můj děda nedopatřením dostal bez průvodce na rušnou křižovatku u vás ve Varšavě, asi by se stal během několika minut obětí dopravní nehody. Ale na druhé straně – řekni, jak dlouho bys dokázala bez průvodce přežít v poušti nebo v pralese? Takže jsme každá zvyklá na něco jiného.“
„Promiň, nechtěla jsem se tě dotknout,“ omlouvá se Urszula.
Konečně se do hovoru vložila také Lucka: „Já jsem moc ráda, že byl Domácí řád
zrušen a nahrazen něčím tak svobodným, jako je Etický kodex, s jehož částmi nás dnes Jošua seznámil. Ale cílem tohoto opatření – aspoň doufám – nebylo to, abychom se tu navzájem osočovaly. Závěr je přece jasný – komu se líbí chodit bez šatů, ať je nenosí, kdo se chce obléci, nechť se obleče – ale důležité je, že se budeme vzájemně respektovat a tolerovat. To za prvé.
A za druhé: Při pobytu v krytu jsem se dozvěděla zajímavou věc – jídelní automaty vyrábějí potraviny z takových surovin, jako je hlína, písek, voda, zbytky organických látek – v podstatě nahrazují schopnost zelených rostlin. Mimozemšťané zvládají tajemství fotosyntézy! A když dokáží vyrobit z vody, hlíny a písku jahodovou zmrzlinu nebo svíčkovou s knedlíkem, proč by nemohli vyrábět i látky? Vždyť se stačí jen zeptat.“
Všechny uznáváme, že má vlastně Lucka pravdu. Urszula už na nic nečekala a vyrazila k první evidenční klávesnici, aby si sjednala schůzku s technickým ředitelem základny – Gabrielem.
„Kde je vůbec Lenka,“ zeptala se mě Malik, „myslela jsem, že naši skupinu podpoří…“
„Náhodou vím, kde je,“ odpovídám, „lákala mě, abych s ní šla ven na ledovec, ale nesebrala jsem k takové bláznivině dost odvahy. Můžeme se na ni ale podívat v Informačním centru na komunikátoru.“
Moji poznámku zaslechly i další dívky a přidaly se k nám. V přísálí Informačního centra na nás čeká překvapení v podobě zvláštních župánků bez kapes. Kdo chce, může vstoupit bez oděvu – jako včera a vůbec před změnou Informačního řádu, kdo se chce obléci, musí si převléknout župánek. Gabrielova obava před vnesením kovových předmětů je příliš silná. Nahá Malik bez problémů prošla, právě jako Jana, Rodica, Obereja, a Sličné Akvabely, my s Luckou jsme si převlékly župánky. Musím přece vyzkoušet, jak budu vypadat v novém modelu garderoby a zda se nosí také tak příjemně, jako ty klasické.
Agill opět Lenku ‚hlídá‘. Když jsme vstoupily, přivítal se s námi a automaticky přepnul vysílání na velkoplošnou obrazovku. „Tentokrát se rozhodla provozovat gymnastiku,“ oznámil nám s úsměvem.
A opravdu: Lenka předvádí sestavy prostných neomezována nějakou závodní plochou 12×12 metrů. Sledujeme její úchvatné přemety a salta, když tu najednou…
- × - × - × -
„Oznámil jsi na základnu, že se tady zdržíme 2 – 3 dny. A už tady tvrdneme týden,“ hartusí Alex, „uvědomuješ si, že jsme dnes načali ‚železnou‘ zásobu potravin?“
„Samozřejmě, že se to uvědomuji,“ chlácholí staršího kolegu Paul, „ale ta polární víla mi nedá spát. Vždycky, když se už, už rozhoduji k tomu, abychom tady to místo opustili, podívám se na tu fotografii – přece to nebyl přelud! Podívej! Sice je to jen silueta braná proti slunci – ale i tak je krásná. A fatu morganu jsi vyloučil…“
„Já tě docela chápu, taky se mi líbí, jenže jak dlouho tady na ni chceš čekat? Pozítří nám jednak dojdou zásoby a za druhé – uhodí tma!“
„Dobrá, tak vydržíme ještě do zítřka. Přece se nevypařila!“
Alex nevěřícně kroutí hlavou: „Poslyš, Paule, nechci se tě dotknout – ale nemáš ty náhodou ženu? A nečeká snad tvoje žena dítě?“
„Pro Krista pána – Alexi! Velice tě ctí, že hájíš zájmy své sestry. Já se přece s tou vílou nechci oženit! Ani ji svádět. A neříkej, že tobě se nelíbí a že bys té záhadě nechtěl přijít na kloub. Podívej. Teplota zase o pár stupňů klesla. Před týdnem bylo jedenapadesát pod nulou – a ona tady tančila nahá! Docela! Úplně! No – je to normální? A takovou senzaci – takový vědecký objev, ty by sis nechal ujít?“
„Jenže stačí drobná závada na kluzníku – a zmrzneme tady. Nejraději bych to zabalil hned, než mě zase zvikláš k nějaké nepředloženosti. Ta cesta sem dolů nebyla žádný med – a my se zase musíme po těch proklatých lanech vyšplhat zpátky. Jenom tohle když si představím…“
„Ticho!“ přerušil ho pojednou Paul, „Co to bylo?“
„Já nevím – kde?“
„Tak poslouchej…“
Nakonec to byl Paul, který přerušil napjaté ticho: „Jako by praskal ledovec – za tím ostrohem, kde minule zmizela…“
Obešli skalní výběžek a se zatajeným dechem sledují rozšiřující se prasklinu v ledovci.
„Asi se jí opravdu dočkáme,“ vydechl nakonec Alex, „pojď – tady ve stínu je úplná tma, ať ji nevyplašíme. Až vyjde na plošinu, odřízneme jí cestu…“
Oba badatelé se schovali na místo, kam už rozptýlené světlo polárního soumraku nenalézá cestu, a bez dechu pozorují divadlo, které se před nimi rozvinulo. Ledovcový blok se rozestoupil a objevil se černý klenutý otvor připomínající vchod do tunelu. Po chvíli z něj vyšlehlo modravé světlo a v jeho záři vystoupila polární víla. Je úplně nahá a bosá s rozevlátými vlasy. Jedinou její ozdobou je černý náramek na levé ruce. Víla obešla ostroh, aby se dostala na plošinu, kde před týdnem tančila.
Oba polárníci ji sledují tak, aby nebyli vidět. Rovněž obešli ostroh a přitiskli se k ledovci. Napjatě sledují počínání dívky.
„Zdá se, že líbá ten náramek – podívám se dalekohledem…“ promlouvá Alex k Paulovi. Ten však vytáhl triedr dříve a referuje: „Ona ho nelíbá. Ona do něj mluví!“
Dříve však, než se o tom mohl Alex také přesvědčit, polární víla se rozběhla směrem k nim a udělala při tom několik gymnastických přemetů. Zastavila se na hranici stínu a oba polárníci uslyšeli hudební doprovod vycházející z jejího náramku.
„Necháme ji, ať nám ještě něco zacvičí a zatančí,“ navrhuje okouzlený Paul, „kontaktovat ji můžeme, až se bude vracet…“
Alex namísto souhlasu namířil na polární vílu objektiv fotoaparátu a jal se zuřivě tisknout spoušť.
„Sice už jsme na hranici světelnosti objektivu,“ poznamenává „takže bude trošku neostrá, ale přece si takové představení nenecháme ujít…“
Jejich radost však netrvala dlouho. Polární víle se asi něco stalo, protože po dokončení jedné z bravurních gymnastických sestav se zarazila. Pak přiložila náramek k uchu, po chvíli do něj cosi řekla, rozhlédla se a rozběhla se k ostrohu.
Alex s Paulem okamžitě vystoupili ze tmy a snaží se víle zabránit v návratu. Ustupují před ní směřujíce k ústí tunelu v ledovci. Když víla zjistila, že má odříznutou cestu do nitra skály, zastavila se.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. března – pokračování
… právě v momentě, kdy Lenka dokončila jednu ze svých oblíbených sestav, Agill vypnul hudební doprovod!
„Proč ji ještě chvíli nenecháš,“ zeptala se Lucka vyčítavě Agilla, „vždyť je to tak krásné…“
Agill místo odpovědi ukázal na podivné siluety tisknoucí se k ledovci. Pak stiskl tlačítko na komunikátoru a sděluje do mikrofonu: „Lenko, nejsi tam sama – pozor po levé straně… Nerad bych užíval mimořádných prostředků.“
„Dobře, pokusím se zmizet…“
Lenka se rozhlédla a vyrazila zpět ke vchodu do stanice, ale už je pozdě. I my teď vidíme dvě postavy vycházející ze stínu ledovcového štítu a blokující Lence volný vstup do tunelu ve skále. Agill přiblížil obraz a Lenka pohotově zapnula mikrofon na náramku, takže slyšíme, co se venku děje.
Nejprve se ozval anglický pozdrav: “Good afternoon, young lady!” {Dobré odpoledne, slečno!}
Lenka nereaguje. Anglicky sice čte a trošku rozumí – co pochytila od vojáků na ostrově, ale není to její preferovaná řeč. Jen zavrtěla hlavou.
Druhý pokus o kontakt je úspěšnější: «Excusez, Mademoiselle. Est‑ce que vous parlez fançais?» (Tuhle větu mi jako úvod později napsala Lucka.)
Na francouzštinu Lenka pochopitelně zabrala, ale já jsem ‚v troubě‘ – venku etherické tlumočení nefunguje. Naštěstí Lucka začala překládat.
„Promiňte, slečno, mluvíte francouzsky?“
Lenka přikývla: „Ano, francouzsky mluvím, pánové.“
„Dovolte, abych se představil,“ spustil ten mladší z páru. Obřadně se uklonil a pak s hrdostí v hlase pronesl: „Jsem Paul d’Abdera…“
Přes Lenčinu tvář přeběhl úsměv a Lucka spadla s křesla. Tedy – pochopitelně, že nespadla, ale zakuckala se smíchy, takže následuje pár vět, které nikdo nepřeložil. Vzhledem k tomu, že se Lucka nedokáže uklidnit, přebírá její úlohu Malik.
„… ano, slečno, skutečně se tak jmenuje a hrozně moc si na tom jméně zakládá,“ ujišťuje Lenku druhý muž, který také obrátil do francouzštiny.
„A já jsem Alexander Trent, meteorolog polární stanice Amundsen-Scott. Provádíme tady vědecký výzkum a náhodou jsme vás spatřili. Tedy – už před týdnem. Ani jsme nedoufali, že se znovu setkáme.“
„Znovu setkáme? Vždyť já vás vidím dnes prvně,“ podivuje se Lenka.
„Jistě. Já jsem se pokoušel na vás zavolat, ale tam nahoře,“ meteorolog ukazuje na vrchol ledovce, „hrozně řve vítr a my jsme sem nemohli. Museli jsme se vrátit pro lana a dalo nám dost práce slézt dolů.“
Všichni tři se teď dívají k vrcholu ledovce. Kudy tam lezli? Vždyť ty stěny jsou strmé – dokonce mírně skloněné k plošině, takže s ní svírají už ostrý úhel. Leda že by podle některé ze zbývajících stran bylo úbočí povlovnější, ale tam už nezasahuje akční rádius kamer.
Na trojici je komický pohled – úplně nahá Lenka vedle dvou polárních badatelů nabalených v termokombinézách… Je obdivuhodné, že se chová úplně přirozeně, jako by to bylo docela normální. Ještě štěstí, že jsem s ní nešla – asi bych se zbláznila…
„Promiňte, zapomněla jsem se představit – jmenuji se Lenka.“
Muži stahují rukavice a tisknou nabízenou ruku. To je ovšem pro ně další šok.
„Promiňte, slečno Lenko, že máme tak studené ruce…“
Jim asi ruce mrznou i v rukavicích…
„Ale budeme se muset procházet, jinak tu vystojím dolík,“ poznamenává Lenka – a louže zvětšující se pod jejíma nohama jí dává za pravdu.
„To je na pováženou,“ hrozí se Agill, „zbytečně plýtvá energií předávajíc ji v přílišném množství vnějšímu prostředí.“
„Mohla byste nám vysvětlit, jak můžete vydržet na padesátistupňovém mraze bez jakéhokoliv oděvu? A při tom ještě svýma nohama rozpouštět ledovec?“
Konečně padla otázka, která visela ve vzduchu od první chvíle… Lenka pohlédla nerozhodně na svůj náramek. V té chvíli Agill stiskl jakési tlačítko na komunikátoru a na obrazovce se objevilo jediné slovo – NE. To se zřejmě zobrazilo i na Lenčině náramku. Lenka pokývala hlavou a obrátila svůj pohled na oba badatele: „Velice se omlouvám, přátelé, ale to není jen moje tajemství a já nejsem oprávněna je vyzradit.“
Mezitím trojice pomalým tempem obchází skalní výběžek a vrací se na plošinu, kde před chvílí Lenka cvičila.
„Dobře to Lenka vymyslela,“ poznamenává Agill, „budu se jí muset omluvit – využívá procházky k tomu, aby oba polárníky dostala dál od vchodu do tunelu…“
A skutečně. Lenka postupuje tak, aby oba badatele odvedla co nejdál od ústí chodby. Ve vhodnou chvíli se rozběhla – a protože na sobě nemá žádnou zátěž, dosahuje ústí tunelu mnohem dříve, než oba polárníci, kterým v rychlém pohybu brání termokombinézy.
Lenka však před nimi neprchla, jenom si tímto manévrem zajistila případnou únikovou cestu. Když totiž ústí tunelu opanovala, zůstala stát a počkala, až se k ní oba badatelé zase přiblíží. Lenka je opravdu báječná! Nedovedu si představit, že bych dokázala uvažovat podobně chladnokrevně jako ona, jsouc postavena do tak prekérní situace.
„Snad nás nechcete opustit, slečno Lenko,“ zaprotestoval ten, který se představil jako Paul d’Abdera. Nevím tedy, co je na jeho jméně tak zvláštního, že si na něm ohromně zakládá a že vyřadilo Lucku z funkce překladatelky, ale zatím nebyl čas, abych se jí na to zeptala.
„Ale pánové, pochopte, že tady nevydržím věčně, takže naše rozloučení je nevyhnutelné. Vy se asi taky budete muset vrátit na svou stanici – nemýlím-li se, tak je odsud vzdálena přes 300 kilometrů…“
„To je pravda, také se budeme muset vrátit. Co myslíte, máme naději, že se s vámi ještě někdy setkáme?“
Lenka opět pohlédla nerozhodně na náramek a Agill bleskově zareagoval. Na obrazovce komunikátoru se objevila slova ZA MĔSÍC.
„Jistě,“ chlácholí Lenka oba polárníky, „máte-li možnost dorazit sem zase za měsíc, proč ne?“
Obličeje obou mužů ozdobil spokojený úsměv. „Tak za měsíc na shledanou, slečno Lenko. Zatím se tedy budeme těšit vašimi fotografiemi, podívejte…“
A meteorolog vytáhl z batohu digitální fotoaparát. Lenka pohlédla na matnici a její tvář se zakabonila: „Tak takhle ne, pánové. Pokud si přejete, abychom zůstali nadále přáteli, tak ty fotografie smažte, ano?“
Obličeje obou polárních badatelů posmutněly, ale fotografie zřejmě vymazali hned před Lenkou, protože spokojeně pokývala hlavou. Pak jim podala ruku na rozloučenou, vstoupila do přechodové komory a dveře se za ní zavřely.
„Musíme se tu zařídit pro příjem hostů,“ vysvětluje Agill, zatímco sledujeme postup obou polárníků přes Lenčinu plošinu. (Právě si uvědomuji, že jsem zavedla nové zeměpisné jméno…)
„Práce na tom už byly zahájeny, ale nechávám měsíc rezervu.“
Oba badatelé mezitím zmizeli ze zorného pole kamer…
Konečně je čas k tomu, abych vyzpovídala Lucku: „Co ti vlastně přišlo tak hrozně k smíchu, prosím tě?“
Lucka mě odvedla do sousední studovny. V jejím přísálí přistoupila k evidenční klávesnici a namačkala nějaký kód. Potom spustila: „Rozesmálo mě především to, s jakou obřadností se ten kluk představil a jak si dal na vyslovení svého jména záležet. Podle přízvuku je to opravdu rodilý Francouz, ale příjmení má latinského původu. Když přeložíme toto francouzsko-latinské jméno do češtiny, vyzní to asi takhle –“
Lucka napodobila jeho postoj i úklonu a pak obřadně pronesla: „Jsem Pavel z Kocourkova!“
Ani jsem netušila, jaká se vlastně v Lucce skrývá herečka. Rozesmála jsem se také, ale pak jsem si uvědomila jeden detail – Lucka ke mně promlouvá česky – a čeština tu také zní! Tlumočení do esperanta se nekoná…
„Jak’s to dokázala?“
„Co?“
„No – že tady lze mluvit bez tlumočení, přece…“
Lucka po mně hodila šibalský pohled: „Objevila jsem v Informačním centru kódovou tabulku. To je celé… A teď jsem toho využila, protože tady šlo o to, abych mohla přeložit vlastní jméno, což v rámci etherického tlumočení nefunguje.“
Pak přistoupila znovu k evidenční klávesnici a etherické tlumočení opět zprovoznila.
Netrpělivě teď čekám na Lenku – ráda bych, aby se se mnou podělila o své dojmy… Protože to však bude trvat přes hodinu, vracíme se s Luckou zpět do klubovny. Tam k našemu velkému překvapení řádí několik dívek v čele s Halinou a Urszulou! Klubovnu změnily v butik. Na stole leží několik balíků látek a kamarádky stříhají a šijí podle Halininých nápadů.
„Gabriel nám nechal vyrobit několik druhů látek ve speciálním automatu. Funguje opravdu podobně jako ten na jídlo – měla’s báječný nápad,“ vítá rozzářená Urszula Lucku.
„Mě to napadlo proto, že když jsem byla teleportována domů, nabídli mi k výběru celý šatník od spodního prádla až po velkou večerní toaletu,“ doplňuje své úvahy Lucka.
„To nám také nabízel – ale připadalo mi to spíš jako konfekce. Tady Halina navrhuje pro každou z nás originál!“
Ale to už se k ní Urszula hrne s krejčovským metrem v ruce: „Tak – a Lucce za ten její nápad něco protekčního… Ukaž, změřím si tě…“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 28. března – pokračování
Ačkoliv jsou Halinou navržené modely opravdu vkusné a Lucka se plně zabrala do prohlížení návrhů, já nemám v klubovně stání. Neustále pohlížím na hodiny – a když už se přiblížila doba předpokládaného Lenčina návratu, sjíždím výtahem do přízemí. Právě včas! Signální světla v chodbě prozrazují, že Lenka se nachází za dveřmi poslední přechodové komory. Konečně se i ty otevírají…
„Leničko!“
Vrhla se mi do náručí: „Jsem úplně vyčerpaná, musím se jít okamžitě nabít…“
Jdeme tedy spolu, protože jsme zatím jediné, které se smíme nabíjet při vyšší nastavené intenzitě záření umělých sluncí.
Lenka se natáhla do trávy vystavujíc se co největší plochou těla blahodárným paprskům. Vzala jsem ji jemně za ruku. Okamžitě se projevil silný kalihapický vjem signalizující, že Lenka je sice velmi unavená a vyčerpaná, ale na druhou stranu šťastná a spokojená.
„Předváděla jsi také moc hezké sestavy. Škoda, že tě tamti dva vyrušili.“
„Proč škoda,“ namítá Lenka, „bylo to docela zajímavé setkání – po našich neblahých zkušenostech s americkými vojáky musím konstatovat, že američtí vědci jsou velice milí lidé.“
„Američtí? Vždyť ten jeden je Francouz…“
„To ano, jeden je Francouz, který se do Ameriky přiženil – ale pracují…“
„Pravda, už si vzpomínám – na americké polární stanici Amundsen-Scott. A jak víš, že se přiženil?“
„Řekl to při představování, přece…“
Tak to byly ty dvě věty, které zůstaly nepřeloženy po té, když Lucka přestala, a než se překladu ujala Malik.
„Ale i tak – vůbec nevím, co bych dělala, kdyby se to stalo mně…“
Lenka se pousmála: „Ono to nebylo zase až tak nepříjemné překvapení. I kdyby mě napadli, s největší pravděpodobností bych se snadno ubránila sama. A kromě toho mě hlídal Agill, který má k dispozici účinné prostředky k mé ochraně, kdyby něco chystali. Ale protože se chovali opravdu slušně a přátelsky, tak jich pochopitelně nepoužil. Jenom by mě zajímalo, co se stane za měsíc, až zase přijdou – možná i, že jich bude více než dva… Venku už bude úplná tma – to tak, aby ses šla podívat na ten Jižní kříž v zenitu…“
„Jak se zdá, budou asi pozváni dovnitř stanice,“ informuji Lenku, „protože Agill tvrdil něco o tom, že je připravován vstup návštěv, ale dokončovací práce budou ještě nějaký čas trvat.“
„Tak to už se těším,“ raduje se Lenka, „to bude mnohem příjemnější, než v tom mraze – zvlášť tedy pro ně.“
Zasmála jsem se: „Kdybys jen viděla ten komický obrázek – oni mrznou v termokombinézách a ty tam vedle nich stojíš nahá a bosá a rozehřívá se pod tebou led…“
„Právě výrobou té louže jsem vyčerpala značně množství energie, ale nakonec se mi ten záměr s jejich odlákáním od ústí chodby podařil. I když si tedy myslím, že kdybych je byla požádala, aby mi uvolnili cestu, tak že oni jsou natolik slušní, že by to určitě udělali. Ale člověk nikdy neví – a já jsem nechtěla riskovat tím, že bych je na svůj úmysl odejít předčasně upozornila.“
Ležíme vedle sebe v trávě a já uvažuji o poslední Lenčině větě. Uvolnili by jí cestu nebo by bylo nutno použít nějakých mimořádných prostředků… Asi by jí tu cestu uvolnili. Ty fotografie rovněž smazali… Upozornila jsem Lenku na tento detail.
„Ano, to je pravda. Fotografie smazali, i když se s nimi pochopitelně těžko loučili… Aspoň vidíš, že plním slib, který jsem ti dala.“
Vzpomněla jsem si na tu naši hádku o modelkách a přivinula jsem Lenku k sobě. V té chvíli mě zasáhla kalihapická vlna smutku vycházející z jejího těla.
„Co se ti stalo, Leničko, že jsi posmutněla?“
„Právě jsem si uvědomila, že na těch fotografiích byly i figury z mé sestavy prostných, kterou jsem loni vyhrála přebor vysokých škol…“
„A co je na tom smutného?“
„Na tom není smutného nic. Ale když jsem si na to teď vzpomněla, tak mi došlo, že moje soutěžní gymnastická dráha definitivně skončila…“
„To snad nemyslíš vážně! Vždyť například Lucka, kterou sport nijak zvlášť neoslovuje, mohla dnes na tobě nechat oči a dokonce se ohradila kvůli tomu, že Agill tvou produkci náhle přerušil…“
„Ach tak – to já Lucce pro radost ráda zacvičím a zatančím – ale se soutěžní dráhou se musím rozloučit, nedá se nic dělat…“
„Ale vysvětli mi – proč?!“
Z Lenčina těla vyšlehla nová vlna smutku. Pak zašeptala: „Protože s fyzickou výbavou od mimozemšťanů by to bylo nepoctivé…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah