III. Intermezzo

Profesor Amynill pozorně naslouchá zprávě doktora Zemilla a nevěří vlastním uším. Pacientky se vzbouřily proti Domácímu řádu a Jošua, generální ředitel CPLEN je v tom snad dokonce podporuje!

„Jdu si to s ním vyřídit,“ rozhodl se Amynill, když Zemill skončil, „tohle přece není možné – ztěžovat nám práci. Zajímalo by mě, co by dělal on, kdyby mu někdo takovým způsobem házel klacky pod nohy…“

Hádka mezi Jošuou a profesorem Amynillem je opravdu ostrá.

„Přece jsme si vymohli zpřísnění řádů kvůli tomu, abychom je mohli co nejvíce studovat…“

„Jenže teď se situace obrací – a my potřebujeme více je než ony nás,“ oponuje Jošua. „Uvědomte si, profesore, co všechno je v sázce! Dalo nám spoustu práce sehnat takový skvělý kolektiv dívek, které chápou naše problémy a jsou ochotny nám pomoci. Jenže co se stane, budeme-li si vynucovat něco, co se příčí jejich životnímu stylu? Držet je tady násilím nemůžeme – to by byla pro ně moc hezká odměna za to, co už pro nás udělaly, nemyslíte?“

„Ale já mám dojem,“ namítá Amynill,“ že zatím jsme pro ně udělali víc my – zbavili jsme je zdravotních problémů – některé z nich i velmi vážných, tak bych si představoval…“

„Profesore! Nechejte toho – snad mi tady nebudete sestavovat účetní bilanci? Mne vůbec nezajímá nějaké MÁ DÁTI – DAL; na to už si přece dávno nehrajeme. A nepřeji si, abyste to do mezilidských vztahů znovu zaváděl!“

„Ale vaše rozhodnutí nám značně ztíží práci. Pochopte přece, že …“

„Že co? Při lékařských prohlídkách je budete mít k dispozici zcela vysvlečené i nadále – to jsem přece nezrušil. Konec konců – je to stejně součást Všeobecného etického kodexu, který tady bude od zítřka platit. Vysvětlete mi, proč vám vadí, že některé z nich, které si to nepřejí, nebudou nahé na vašich přednáškách?“

„My právě využíváme toho, že při těch přednáškách je jich vždycky víc pohromadě, jejich pozorování lze ihned srovnávat…“

„Profesore! Pořád na ně pohlížíte jako nějaký veterinář! Jste snad lékař, ne? Uznávám, že vaší zásluhou jsou teď dívky chráněny proti akcím těch praštěných ‚tajných‘ služeb – ale na druhé straně – už je znáte pomalu zpaměti, tak byste se mohl ve svých požadavcích trochu krotit.“

„Takže to je vaše konečné rozhodnutí?“

„Ano. Já, jako generální ředitel této instituce, z titulu své pravomoci nařizuji zavést místo vámi navrženého a dosud aplikovaného Domácího řádu běžný Etický kodex platný v naší občanské společnosti. Ať si chodí na přednášky a do knihovny jak chtějí. Konec konců výhody vyšetřování, spánku, cvičení a plavání bez šatů samy chápou a oceňují, že je to tady umožněno…“

„Ó, vy optimisto! Etický kodex – vždyť je to tlustopis o tisíci dvou stech stranách, jsem zvědav, jak jim ho chcete natlouci do hlavy!“

„Víte, Amynille, vy mi občas připadáte jako spadlý s Měsíce! Vy snad žijete ještě před potopou. Podstatnou část našeho Etického kodexu přece znají – je obsažen v jejich zákonech… My je jen seznámíme s rozdíly – a to nebude snad zas tak obtížné. Snad si nemyslíte, že jim začneme vykládat o tom, že je nepřípustná vražda, loupež, znásilnění a podobně? To přece vědí i bez nás!“

„Táák! Myslíte, že to vědí i bez nás? A jak mi tedy vysvětlíte čin, který se pokusila provést Nancy Moareová? Jak mi vysvětlíte bombový útok na SSE, který jsme naštěstí odvrátili? Jak mi vysvětlíte…“

„Profesore, promiňte! Ale už mě začínáte nudit. Vy děláte, jako bychom sami v naší společnosti neměli individua, která Etický kodex porušují. Válečné zločiny už jsme samozřejmě vymýtili, ale pořád ještě se najde někdo, kdo…“

„Právě! Stále se najde někdo, kdo… A teď chci vidět, co se stane, až se naše děvčata vrátí domů a někdo je napadne…“

„Tedy, profesore, vy máte ale nápady! Deset dívek jsme vybavili bioenergetickou senzitivitou už během jejich pobytu v internačním táboře. A ani jedna svévolně nezaútočila. Vždycky se jenom bránily. BYLI STVOŘENI K OBRAZU NAŠEMU – proto se většině lidí vraždy a války hnusí, chápete to? Ti, kteří takové zločiny provádějí, jsou devianti a měli by se léčit. A navíc – za spolupracovnice jsme si vybrali takové dívky, které jsou poznamenány naším genetickým kódem, takže u nich teprve nehrozí nebezpečí, že by svých nově nabytých schopností zneužily k nekalým cílům.“

„To platí o nás – ale co pozemšťané? Nedovedu si představit, že bychom léčili nějakého válkychtivého…“

„A to já si zase představit dovedu! Vzpomeňte si například na Jennifer, profesore! Jestli už si na ni nepamatujete, tak připomínám, že vnikla neoprávněně na CPLE, přivlekla s sebou celý kufr zbraní a špionážní techniky, cestou přepadla a uspala chloroformem dívku, jejíž místo pak zaujala…“

„Dobře, dobře. Tak ať je po vašem, ale varoval jsem vás…“

Jošua se jen usmál: „Aspoň vidíte, profesore, kam až zašla naše debata o odívání…“

„Pravda – vy dovolíte, aby chodily oblečené na přednášky… To vám taky jednou připomenu, nebojte se!“

„Proč bych se bál? A dobrou noc, profesore, bylo mi potěšením se s vámi zase setkat.“

Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah