Kapitola 12

Z Nikolčina deníčku – 25. března

„Ty už to máš dobré…“ – Urszula, která teprve včera dostala svou dávku obnovitelného bioenergetického stimulátoru a dosud není vycvičená, si mě vyžádala jako instruktorku a profesor Amynill jakožto vedoucí lékař její volbu schválil – s mým souhlasem, pochopitelně. Kdybych byla tušila, kam až zajde rozhovor, který Urszula zahájila tou úvodní větou…

„… můžeš si jet domů, kdy se ti zachce, kdežto já tady musím pobývat nahá i na přednáškách nebo v knihovně. A když už se mohu obléknout, tak jedině do župánku. Je sice velice jemný a příjemně se nosí, to je pravda, ale připadám si v něm pořád jako v nějaké uniformě… No není to padlé na hlavu?“

Před třemi dny, hned po Lenčině výletu do volné přírody, jsem totiž jako druhá získala trvalou bioenergetickou senzibilitu, takže s Lenkou navštěvujeme specializovaný kurs vedený Arianou, a těším se, že se konečně dostanu také domů. Urszula by také chtěla – pochopitelně – kdo by nechtěl, že? – ale musí si ještě šest až osm týdnů počkat.

Urszula je taková samotářská, uzavřená do sebe a nakonec se mi přiznala k tomu, že si mě vybrala jako instruktorku proto, že se nejvíce ztotožňuji s jejími názory.

Cožpak o to – mně také připadá otravné dodržovat pořád řády jako v nějakých kasárnách, ale Urszuliny názory mi připadají až příliš konzervativní – dokonce bych byla ochotna se domnívat, že je hluboce věřící a že se před každým jídlem v duchu modlí, protože vždycky chvíli trvá, než se do něj pustí. Ale tvrdit to nemohu a ptát se jí také nebudu. Je to její osobní věc.

Rovněž tak nacvičování bioenergetické rovnováhy jí činí potíže – především proto, že se ostýchá ke mně přitisknout.

„Urszulko, no tak… Když nebudeš trénovat, nedokážeš bioenergetickou rovnováhu udržet, nedostaneš trvale působící bioenergetický stimulátor a domů tě nepustí – mohla bys někoho zranit nebo zabít.“

Urszula sedí vedle mne na pohovce jako hromádka neštěstí a vzdychá: „Já vím, ale když mně to připadá takové … takové proti … … přírodě…“

Moc bych za to nedala, že původně chtěla říci ‚proti Bohu‘. Vzpomněla jsem si na řádění toho velebníčka tam na ostrově, když jsme se s Lenkou přitiskly k sobě – a přišlo mi to k smíchu.

„A teď se mi ještě vysmíváš… Hlavně, že jsi nedávno říkala, že ti to věčné pobíhání bez šatů jde také na nervy. Myslela jsem, že u tebe najdu pochopení – a zatím…“

„Jistě, Urszulko, taky mi to občas leze krkem – ale zvykla jsem si. Jenže pochop – ty tady máš teď cosi trénovat – a to v šatech nejde. Postav se…“

Urszula vstala a já jsem se postavila proti ní.

„Tak, podej mi ruku…“

Ucítila jsem přenos energie. Urszula je rozrušená a vůbec se na trénink nesoustředí. Chvíli si ji pozorně prohlížím. Na to, že na CPLE pobyla jen krátký čas, má postavu docela ucházející a rozhodně se nemá za co stydět.

Držím ji za ruku a snažím se ji k sobě přitáhnout. Stojí přede mnou křečovitě a nepřirozeně prohnutá snažíc se mému úmyslu zabránit.

„Když tedy nechceš trénovat se mnou, tak s kým tedy? S některým doktorem?“

„Sama nahá s cizím chlapem! Blázníš? To teprve nepřipadá v úvahu!“

„Ani se svým osobním lékařem? Vždyť tě vyšetřuje nahou několikrát denně!“

„To ano – ale sám je oblečený a je u toho i sestra,“ snaží se oponovat.

Mám takový dojem, že se své instruktorské funkce vzdám – Urszula je zřejmě nevycvičitelná. Ale na druhou stranu – nasadila mi brouka do hlavy.

„Víš co, Urszulko? Dnes toho necháme a já si promyslím, jak nejlépe pokračovat.“

Váhavě se rozloučila, navlékla si župan a odešla. Mně však znovu a znovu znějí v uších některé její argumenty. Vždyť ta Urszula má pravdu, oni to s těmi ustanoveními v těch řádech dost nesmyslně přehánějí.

„Miláčku,“ oslovila jsem Lucku, když jsme po obědě spolu ležely vstřebávajíce autofarmaka, „jak tě teta Ariana instruovala ohledně té výsady žen pobývat na veřejnosti bez šatů?“

Lucka o něčem přemýšlí, musela jsem se zeptat znovu. Sice jsem postřehla, že zareagovala, ale stejně chvíli trvalo, než odpověděla: „Tvrdila, že u nich mají ženy právo pobývat na veřejnosti bez oděvu… Zdůvodňovala to tím, že jsou považovány za symboly krásy, či co – na rozdíl od mužů, kteří na veřejnosti také mohou pobývat bez oděvu, ale považuje se to za nevkus. Prý asi jako kdyby sis k elegantnímu kostýmku obula bačkory… Copak se to zase líhne v té tvé blonďaté hlavičce?“ a pohladila mě něžně po vlasech.

Sotva mi Erymill dovolil opustit lůžko, vyhledala jsem Urszulu.

„Tak takhle. Urszulko: Ariana vysvětlovala Lucce, že u nich ženy mohou pobývat na veřejnosti bez oděvu. Je to však jejich právo – nikoliv povinnost, takže se z toho dá usuzovat, že mají právo pobývat ve společnosti i oblečené. Co kdybychom využily svého práva…“

Viděla jsem, jak Urszule zazářily oči. Dokonce mě objala a políbila. Kupodivu – necítím přenos energie!

Urszula si to zřejmě uvědomila také. „Dělej, svlékni se,“ téměř vykřikla strhávajíc svůj župan. Pak jsme se spontánně objaly – a skutečně – Urszula udrží bioenergetickou rovnováhu!

Další důležitý poznatek – před zahájením tréninku je nutno zbavit kamarádku nějakým způsobem stresu. A nebo ho naopak vyvolat a přehnat, jako se to stalo v mém případě? Nevím… Asi se teď dobrovolně nabídnu jako instruktorka Mořské Vlně…

Ani jsem nepostřehla, kdy se Urszula zase navlékla do županu. Sedí teď v křesle a sleduje mě rozzářenýma očima.

„Mám nápad,“ oznamuji Urszule, „co když si zítra na přednášce necháme župánky a nesvlékneme se? Docela by mě zajímalo, jak budou naši mimozemští přátelé reagovat. Pochop, vždyť je to – aspoň podle Ariany – naše PRÁVO!“

„Hmmm – to se mi nelíbí,“ namítá Urszula, „vždyť ti říkám, že si v tom županu připadám jako v uniformě – to by chtělo obléci se do civilních šatů…“

„No – ale já tady nic kloudného nemám, jen to, v čem mě unesli Američané – a to jsou hadry na doma – vařím v tom, uklízím – cožpak v tom lze jít do společnosti?“

„Na tom přece nezáleží,“ oponuje Urszula, „chodíš snad do společnosti nahá nebo v županu?“

Žasnu, kde Urszula bere argumenty – „To ne, vždycky se obléknu podle okolností, samozřejmě.“

„To já taky. A oděv, ve kterém nás ti lumpové unesli, prošel přece důkladnou očistou u mimozemšťanů – takže se oblečeme opravdu do čistého – a jestli v tom doma vaříš a uklízíš – koho to tady bude asi tak zajímat? Když se ti můj nápad nelíbí, tak si choď nadále nahá nebo v uniformě…“

„Tak dobře, obleču si to, co tu mám, abys v tom nebyla sama – ale uvědomuješ si, že to bude děsná provokace?“

Ani nevím, proč jsem takovou věc Urszule vůbec slíbila – asi proto, že cítím, že má vlastně pravdu. Ani Lucce jsem se o připravované provokaci nezmínila. Ona se přednášek zúčastňuje a navštěvuje je poctivě vysvlečená přesně podle Domácího řádu. Asi z toho bude mít šok… Znovu si pročítám Domácí řád a Informační řád. Podtrhávám v nich červenou tužkou ustanovení, která považuji za nesmyslná, ale už se mi únavou zavírají oči.

Dobrou noc, deníčku…

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 26. března

Stereotypní ráno na CPLEN – klidové vyšetření, odběr moči, rozcvička, sprcha a osobní hygiena. Jenže teď přichází pro Lucku první šok – Otevřela jsem skříň – a místo župánku jsem si oblékla kalhotky, podprsenku, ponožky, tričko a džíny.

„Zkoušíš, jestli ti to je?“

„Ne, oblékám se…“

„Na snídani? Do společné jídelny? Vždyť v tom doma myješ nádobí…“

Lucka nevěřícně kroutí hlavou.

„Víš, sestřičko, děláme s Urszulou takový pokus … a jestli to vyjde… Konec konců – cožpak je jinde normální chodit do společné jídelny v županu?“

Vlastně – v nemocnici to normální je – došlo mi vzápětí, ale na další diskuse už stejně není čas. Chtěla bych být v jídelně co nejdříve, abych si ověřila reakce ostatních…

Lucka jako by vycítila, že se se mnou děje cosi nezvyklého a že spěchám. Bez dalších komentářů si navlékla župánek, pečlivě ho zapnula a vyrazily jsme do jídelny. Usadila jsem se k našemu stolu a objednala si snídani. Urszula také přišla mezi prvními a je oblečená ve svých šatech – přesně tak, jak jsme se domluvily. Sedí u vedlejšího stolu a občas na sebe pohlédneme. Ale to už přicházejí další kamarádky – Jana s Lenkou, která si navléká župánek ve dveřích jídelny, a dvojčata, se kterými obvykle sedáváme u jednoho stolu. Mořská Vlna má stále na ruce bílý náramek. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na svou včerejší zkušenost s Urszulou. Co kdyby se mi podařilo totéž s nešťastnou Sličnou Akvabelou? Asi znovu vyzpovídám Arianu … nebo doktora Zemilla…

Po celou dobu pobytu v jídelně cítím na sobě pohledy ostatních kamarádek. Je to nezvyklé, takhle se odlišovat od davu. Jak to asi dopadne na přednášce?

Snídaně je skončena a vyrážíme do klubovny. Je nás třiatřicet – tři dívky jsou na Menstruačním oddělení. Kamarádky v přísálí odkládají župánky. Snažím se automaticky navyklým pohybem učinit totéž – ale nejde to! Mám na sobě tričko, džíny a spodní prádlo. Jdu tedy dál do klubovny a usazuji se na své obvyklé místo – do křesla mezi Lucku a Lenku. Opět na sobě cítím žhavé pohledy. Urszula sedí osamocena v křesle u protější strany stolu – právě obě její sousedky jsou na Menstruačním… Mezi nahými kamarádkami si připadám jako exot…

Ani jsem si neuvědomila, že dnešní přednášku Správa bioenergie při obraně vede právě doktor Zemill.

Doktor Zemill! Na jedné straně prchlivý vztekloun, který umí být velice nepříjemný – na druhé straně skvělý odborník a umí jednat velice rozhodně. Vrátil se teprve předevčírem ze své mise na Saharské základně, ale my se s ním setkáváme dnes poprvé po jeho příchodu. Uvědomuji si, že to byl vlastně on, kdo zachránil moji Lucinku před tou mrchou Nancy a …

Myšlenku jsem nedokončila. Dveře se otevřely, doktor Zemill vstoupil do klubovny a uzavřel je služebním kódem. Přistoupil k pultu komunikátoru a stiskl několik tlačítek. Na obrazovce se objevil název dnešní přednášky.

„Vítám vás, děvčata, na dnešní přednášce, která je pro vás velmi důležitá, protože všechny, jak tady jste…“

Při těchto slovech se rozhlédl po osazenstvu klubovny, a vybuchl:

„Vy dvě! Pojďte sem, ke mně,“ ukázal na mě a na Urszulu, „… mám takový neblahý dojem, že se máte řídit Domácím řádem – a v něm stojí – no, jen to přečti,“ a zapíchl prst do příslušného ustanovení, které mezitím promítl na obrazovku.

„Klientky absolvují všechny procedury včetně přednášek a seminářů,“ předčítá Urszula nevzrušeně, „pokud pro ně není výslovně uvedeno jinak, zcela vysvlečené, bosé a osprchované. Aby…“

Tady ji Zemill zarazil: „To stačí. Zbytek je nepodstatný. Jestli chcete nosit své oblečení nebo župánky, které jsou vám k dispozici v dostatečném množství – to je mi jedno. Ale na přednáškách se budete vyskytovat pouze vysvlečené. Pro tebe to platí taky,“ loupl po mně očima.

Pak se obrátil k ostatním: „Budeme muset počkat, než si dámy odloží…“

Poté otevřel dveře a vykázal nás do přísálí. Jenže se stala podivná věc – kamarádky, jako by se smluvily, vstaly, vešly do přísálí samy a navlékly si župánky. Dokonce i Sličné Akvabely, Rodica, Halina a Lenka, které jinde než v jídelně v župáncích nenaleznete!

Pak se vrátily k nám do klubovny, usadily jsme se kolem stolu a Urszula pronesla hlasem, ve kterém bylo slyšet podivný jízlivý tón: „Můžeme pokračovat, pane doktore!“

To už však bylo na vznětlivého mimozemšťana přespříliš. Začal měnit barvu v obličeji podobně jako rozzuřený nadporučík Rogers, když se mu tenkrát postavila Jana. Znovu po nás loupl zle očima a zahřměl: „To se vám, vážené slečny, nevyplatí! Myslíte si snad, že jsem tady pro legraci? Když to nejde jinak, nezbývá mi, než abych vás předvedl před disciplinárního komisaře. Půjdete se mnou dobrovolně nebo mám pozvat eskortu?“

Všechny jsme svorně vstaly a seřadily se do trojstupu. Zkoprnělý Zemill vyrazil z klubovny a zavedl nás do nákladního výtahu, protože pro osobní nás bylo trochu nadpočet.

Vystoupili jsme ve 3. patře a jdeme klikatou chodbou. Zemill v čele…

„Copak, copak – snad neorganizujete pochodové cvičení, doktore?“

Jdu v předposlední řadě mezi Luckou a Lenkou, takže nevidím na Zemilla, který právě zahnul za roh, ale Jošuův hlas je tak charakteristický, že ho poznávám okamžitě.

„Mám s nimi problém, pane generální,“ oznamuje Zemill navztekaně, „dvě mi přišly na přednášku oblečené – a ostatní svedly ke vzpouře – tak je vedu na disciplinárku!“

Mezitím jsme postoupily dopředu, vzorné trojstupy se rozpadly a blokujeme chodbu v celé šíři.

Jošua nevěřícně zírá na dav před sebou. Pak se nadechl, a…

„Zemille! Vy byrokrate! Vždyť vedete na disciplinárku celý ansámbl – to nemyslíte vážně!“

„Myslím to vážně! Hrubě porušují Domácí řád a jsou proti mně smluvené a zaujaté. Nikomu jinému – pokud vím – to neudělaly!“

„Víte co, Zemille? Odveďte je, odkud jste je přivedl. Já tam za chvíli dorazím a vyřídíme to!“

Během deseti minut sedíme tedy znovu v klubovně, ale Zemill prohlásil, že když si to chce pan generální vyřídit sám, tak že u toho nemusí být. Sebral se a zmizel.

Všechny teď napjatě čekáme, co se bude dít. Jošua na sebe nenechal dlouho čekat. Vstoupil do klubovny dřív, než se stačila rozběhnout diskuse mezi námi. Postavil se k obrazovce komunikátoru, na které ještě svítí předmětný článek Domácího řádu. Rozhlédl se po místnosti a pochopitelně ihned poznal, kdo Zemillem reklamovanou ‚vzpouru‘ vyvolal.

„Slečna Nikolka a slečna Urszula – podívejme se. Tak spusťte – co vás vlastně přivedlo k vašemu dnešnímu jednání?“

Přistoupila jsem k obrazovce komunikátoru a ukázala jsem na svítící text: „Tohle!“

„Tohle?! – Ale nechápu, proč? Až dosud jste Domácí řád bez obtíží dodržovaly a nečinilo vám to žádné potíže. Pochopte, že je nutno dodržovat daná pravidla. Doma také musíte dodržovat zákony…“

„Je v tom ale rozdíl,“ namítám, „doma se řídíme zákony, které nám schvaluje volený parlament. Kdežto zdejší zákony jsou vlastně diktát!“

„Diktát… dejme tomu – ale pochopte přece, že tato pravidla jsou sestavena tak, aby se naše spolupráce mohla co nejlépe rozvíjet. Dovedete si představit, že byste se například v nemocnici u vás doma dohadovali s lékařem o postupu léčení nebo…“

„To snad nemyslíte vážně,“ přerušila ho tentokrát Urszula, „vy považujete přednášky za metodu léčení? Nebo pobyt v knihovně za metodu léčení?“

„Jistě – na přednáškách přece získáváte poznatky o tom, jak působí autofarmaka, jak xenofarmaka, jak máte nakládat s vlastní energií – a to všechno je součástí terapie.“

Teď jsem se zase do diskuse vložila já: „Chápu, že musím být nahá na vyšetřovně – usnadňuje to práci lékaři, zvláště když potřebuje mít nerušený přístup ke všem tělesným partiím. Chápu, že je výhodné cvičit nahá v tělocvičně nebo plavat v bazénu – proč ne? Je to příjemné, nic mě neomezuje v pohybu…“ uplatňuji argumenty Lenčiny a Sličných Akvabel, „chápu, že je výhodné spát v noci nahá v posteli – je to příjemné a jsem tam konec konců sama. Ale proč mám být nahá i v knihovně nebo na přednáškách – to opravdu zůstává rozum stát! Tam přece informace vnímáme zrakem a sluchem. A to ani nemluvím o kulturních programech! Nezlobte se, pane generální řediteli, ale tato ustanovení považuji za scestná a naprosto nesmyslná. A nejsem sama!“

Přitom jsem z kapsy vytáhla výtisky Domácího řádu a Informačního řádu s červeně podtrhanými pasážemi, které označuji za nesmyslné, a zamávala jsem mu jimi před očima.

„Rozumím-li tomu dobře, vám se nelíbí být vysvlečené, když to není vyloženě nutné nebo pro vás výhodné, je to tak?“

„Samozřejmě,“ přitakávám nejen já, ale i další kamarádky.

„A můžete mi vysvětlit, co vám na tom vadí? Například u nás je to docela normální. Naše ženy mají právo – dokonce výsadu…“

„Moment,“ přerušuji znovu Jošuu, „mluvíte o právu – nikoliv o povinnosti…“

„Aha, tak o to vám jde…“

„Pochopte,“ ujímá se slova tentokrát Lucka, „že u nás není nahota normou – ve většině případů je to dokonce pobuřující a považuje se to za nemravné. Chcete-li na Zemi zřídit své instituce – jako že jste to už udělali, protože tato základna je toho důkazem, měli byste také respektovat zdejší zvyklosti.“

„Jenom pro úplnost,“ ozvala se tentokrát Lenka, „mně se život bez oděvu docela zamlouvá a užívám si ho tu vrchovatě. Doma však si to dovolit nemohu. Tady Urszula zase je bez šatů celá nesvá a nemůže si na takové způsoby zvyknout. Proto by bylo asi nejlepší, kdybychom si o způsobu odívání mimo prostory, které tady Nikolka jmenovala, mohly rozhodovat samy.“

„Dobře, budu uvažovat, jak Domácí a Informační řád změnit tak, aby vám to vyhovovalo.“

„A jak dlouho to bude trvat,“ namítám, „nejlepší by bylo je úplně zrušit…“

Jošua jen odmítavě mávl rukou: „Zrušit je nemůžeme, aspoň tedy Informační řád, protože to je vlastně i návod, jak se chovat v Informačním centru a jak zacházet s informačními zařízeními…“

„Dobře – ale proč musíme vstupovat do Informačního centra zcela vysvlečené – můžete to nějak rozumně vysvětlit?“

„Jistě, slečno Urszulo, to je preventivní opatření, abyste tam nevnesly například kovové předměty a podobně. Většina přístrojů je na ně totiž citlivá.“

„To snad není pravda,“ žasne Urszula, „tak kvůli tomu, abychom neměly na sobě náhodou kalhoty s kovovými knoflíky nebo zipem, musíme… To nemůžete příslušná pravidla vhodně upravit a do přísálí nainstalovat detektor kovů?“

Jošua rezignoval: „Dobrá, upravíme Informační řád, nahradíme Domácí řád – ale, děvčata, prosím vás, zatím oba předpisy dodržujte, dokud neuděláme vhodná opatření. Mělo by se tak stát během dvou až tří dnů…“

Jošua se rozloučil a opustil klubovnu. Urszula mě objala a políbila. Vzpomněla jsem si na včerejší zážitek a obrátila jsem se k Mořské Vlně: „Nechceš, abych ti dělala instruktorku bioenergetické rovnováhy?“

- × - × - × -

„Dobře – a co s ní teď budeme dělat? Pochop, že s tímhle nemám zkušenosti,“ hledí Anthony skoro vyděšeně na Jennifer.

„Já bych postupovala stejně, jako to dělali se mnou, když se mi to stalo v cele. Uvážeme ji k posteli – vybavená k tomu je – a krev budeme odsávat do vzorkovnice. Zatím s ní provádějí vlastně totéž, co tenkrát se mnou…“

A tak menstruující Nancy dostala místo vložky odsávačku.

Zajatí piloti jsou v péči jedné z mimozemských lékařek. Odevzdávají veškerou moč a denně jim je odebírán ejakulát.

Stravu jim zaopatřují Anthony a Jennifer. Ti také dohlížejí na odběry biologického materiálu, pokud není přítomen dozorce nebo lékař.

Nancy leží připoutaná k lůžku s odsávačkou zavedenou do vagíny a v nohách postele je umístěna vzorkovnice, do které se shromažďuje biologický materiál získávaný během menstruace.

Oba zajatci mají na ní volný výhled, což ji značně deprimuje. Teď dokonce jeden z nich, který se jí představil jako poručík Raymond Gant, přistoupil ke dveřím své cely a oslovil ji:

„Nancy, nevíte náhodou, kdo jsou ti teroristé? Když jste se pokoušela zneškodnit někoho, kdo se s nimi spřáhl, tak snad …“

Nancy v duchu soptí. Vůbec jsem s nimi neměla navazovat kontakt! Zřejmě nemají ani tušení, že se jedná o vetřelce z vesmíru a já nejsem oprávněna jim to prozradit. Kromě toho na mě čumí, zrovna když se nalézám v tak prekérní situaci.

Agentka se zajatým pilotům ani nepředstavila. Její jméno znají jen podle toho, jak ji oslovují Anthony a Jennifer. Když totiž zjistila, že toho o svých věznitelích vědí stejně málo jako ona – zvláště pak o místě, kde se vězení nachází, uzavřela se do sebe a jejich společnost nevyhledává. Schovat se před nimi však nemůže a zakrýt svou nahotu také ne.

Teroristická základna, kterou měli zničit, se podle nich nachází v jižní části Sahary na území Republiky Mali poblíž jejích hranic s Alžírskem a Nigerem. Jak bych se do takové zapadlé díry dostala? Na druhou stranu – jedná se o mimozemšťany – ti by mohli mít k metodám transportu takového druhu techniku. Tamty holky unášeli do zajetí v lůžkových vozech… Jenže – věř dojmům. V poušti mohou mít základnu například fiktivní, třeba jen jako návnadu. A vojáky zajaté při pokusech o její dobývání mohou přemístit do internačního tábora někam … kam?! Možná, že jsem někde ve vesmíru… Hrůza!

„… Nancy! Héééj – nedělejte, že spíte!“

Agentka vrhla na Raye zničující pohled a odsekla: „Vám se přece nebudu zpovídat!“

„Slyšel’s to, Steve? Její veličenstvo se nám nebude zpovídat.“

„Ona je fakt nějaká divná,“ ozval se zajatec ze sousední cely, „vůbec bych se s ní nebavil. Kdoví jestli sem není nastrčená těmi teroristy – víš, že z nás tahala rozumy jako první…“

Vtom se v záhybu chodby objevil lékař doprovázený Jennifer a Anthonyho. Otevřeli dveře Nancyiny cely a lékař ohodnotil Jennifeřinu práci: „Zaopatřila jste ji naprosto správně, paní vedoucí pečovatelko. Ještě ji trochu prohlédnu, když už jsem tady.“

Doktor se sklonil nad ležící Nancy a jal se jí zdlouhavě prohmatávat prsa. „Mléčné žlázy už jí zbytňují, je to dobré. Až dostane zbytek autofarmak, provedeme jí speciální gynekologické vyšetření a vyvoláme laktaci,“ poznamenává směrem k Jennifer. „Jenom jí trošku pomůžeme s tou menstruací…“ a silně jí stiskl několik bodů na břiše. Vzorkovnice se začala plnit rychleji.

„Občas jí tady stiskněte, ať to má dříve za sebou.“

„Spolehněte se, pane doktore,“ ujistil ho Anthony.

Vyšli ven z cely a Jennifer zamkla dveře. Sotva vstoupili do výtahu, oslovil lékař dívku: „Tebe znám, jmenuješ se Jenny, nemýlím se?“

Pro ucelenou představu o vzájemných vztazích osazenstva na SSE jen dodejme, že Anthony a Jennifer se s mimozemšťany rychle spřátelili a mimo obvod vězeňských zařízení se spolu baví zcela neformálně bez ohledu na to, zda se jedná o záležitosti služební nebo soukromé. Sami jsme viděli, jak Jennifer jednala s vedoucím SSE v momentě, kdy mu přinesla letáky shozené průzkumným letadlem.

Jakmile však vstoupí do −7. podlaží, neexistuje žádná Jenny, žádný Tony, žádné tykání, ale vždycky jen ‚paní vedoucí pečovatelko‘, ‚pane samostatný pečovateli‘, ‚pane doktore‘, ‚seržante‘…

„Ano, máte pravdu, pane dok…“

„Nech si toho ‚pana doktora‘ od cesty – jmenuji se Gavrill a střídám tu doktora Zemilla, který se zase ujal svých povinností na CPLEN.“

„Tak to mě těší, Gavrille. Ještě bych ti měla představit manžela – to je Anthony.“

„Výborně – a známe se. Jenže… co jsem to vlastně chtěl… Aha, Jenny, mohla bys zajít se mnou do vyšetřovny?“

A aniž by vyčkal dívčiny reakce, otevřel dveře první vyšetřovny, na kterou cestou narazili.

„Víš, Jenny,“ vysvětluje Gavrill Jennifer, „asi se na mně budeš zlobit – ale tenkrát, když jsi byla zajata na CPLE, jsem ti odstraňoval ty silikonové prsní implantáty…“

„Ale proč bych se na tebe měla zlobit, podívej, jak to dopadlo – “ a Jennifer si svléká uniformu, aniž by čekala, až ji k tomu Gavrill vyzve. Podprsenku zásadně nenosí, i když ji jako součást uniformy dostala. Záměrně tak předvádí, že svá pevná prsa nemusí podpírat.

„Je to skvělá práce, Gavrille,“ ozval se Anthony, který za nimi vešel do vyšetřovny.

Gavrill požádal Jennifer aby chvíli pózovala a pak jí ukázal na vyšetřovací stůl.

„I mléčné žlázy se ti krásně vyvinuly – je vidět, že ten silikon naštěstí žádné škody nezpůsobil.“

„Vždyť už jsem i produkovala mléko,“ upozorňuje Jennifer Gavrilla.

„Vlastně – ano, vzpomínám si, že Zemill cosi vykládal o jeho nepoživatelnosti… ale nakonec to dopadlo taky dobře, ne?“

„Jistě, Gavrille, už je to dobré.“

Gavrill se usmál: „Tak to jsem sám rád, že jsem se měl možnost také jednou přesvědčit o výsledku práce, na které jsem se podílel. Děkuji, že ses mi předvedla.“

„Za málo, Gavrille, za málo…“

Jennifer vstala, odhodila uniformu do otvoru pro špínu a obrátila se k manželovi: „Miláčku, šla bych si zaplavat, půjdeš se mnou?“

Autor: © Éósforos, 2005–2014

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah