Ledové království bílého kontinentu se chystá k zimnímu spánku. Rudý sluneční kotouč olizuje čáru obzoru. Je ráno 21. března, den jarní rovnodennosti, ale na jižní polokouli nastává pochopitelně podzim. A jak je tomu uprostřed Antarktidy? Zítra už se Slunce schová pod obzor a zůstane tam dlouhých šest měsíců. Jen vlivem refrakce bude ještě několik dní vládnout příšeří…
Monitor komunikátoru zobrazuje vnější svět v okolí základny do nejmenších podrobností a vnější teploměr ukazuje teplotu −51°C.
„Co myslíš, mohla bych tam vegetovat?“
Doktor Agill se dlouze zahleděl do Lenčiných očí a lehce pokýval hlavou: „V mrazicím boxu bylo −90°C a dvě hodiny s tebou nic neudělaly… Jenom by ses musela znovu důkladně nabít.“
„Docela ráda bych se ven trochu podívala. Celý měsíc jsme zavřené ve skále… Ale doufám, že už to brzy skončí. Budu se moci zase podívat domů.“
„Jistě, teď tě čeká týdenní zácvikový kurs a pak si můžeš vyrazit domů, kdy se ti zachce. Ale jestli se chceš podívat ven na antarktickou pevninu, moc času ti nezbývá. Dnes Slunce zapadne a za pár dní nastane úplná tma.“
„Dobře, jdu se nabít – ale kudy se vlastně dostanu ven?“
Agill se zasmál: „Běž do nabíjecího střediska, teď mají děvčata jiný program, budeš tam sama a já ti mohu nastavit vyšší intenzitu. Pak ti také vysvětlím, kudy se dostaneš na povrch.“
I při vysoké nabíjecí intenzitě však trvalo skoro celé dopoledne, než přístroje zaregistrovaly Lenčino plné nabití a umělá slunce zhasla. Lenka opustila středisko a vyhledala doktora Agilla. Ten ji zavedl do výtahu a sjeli do přízemí.
„Myslela jsem, že základna je vybudována ve skále a Ariana tvrdila, že je vysoká 3200 metrů…“
Lenčina poznámka vyvolala u Agilla výbuch smíchu. Když se trochu uklidnil, jal se vysvětlovat: „Jistě, nadmořská výška vrcholu skály, ve které je klinika vybudována, opravdu činí 3200 metrů nad mořem. Areál kliniky jsme však nebudovali shora, ale z boku té skály, takže vstupní vestibul ústí do údolí, které je však také ve značné nadmořské výšce – 1637 metrů, tedy o něco výš než vaše Sněžka, ale dobrý kilometr do hloubky sahá ledovec. Takže místo, kde vyjdeš na povrch, není pevná země. A navíc – chodba spojující vstupní vestibul s vnějším prostředím, je rovněž vybudována v ledovci a je přes kilometr dlouhá. Místo, kde vyúsťuje do vestibulu, je vlastní pevninský štít. Víš co? Ještě se raději vrátíme do Informačního centra a prohlédneš si okolí místa výstupu ze skály.“
- × - × - × -
Lenka jde dlouhým tunelem vybudovaným v ledu. Stěny, nízký klenutý strop i podlaha jsou vyztuženy stejnou plastickou hmotou, jejíž pevnost i vynikající izolační vlastnosti objevila Nikolka už během průzkumu architektury bývalé CPLE. Lenka vyrazila ven bez jediného kousku oděvu či obuvi. Chce si vyzkoušet, jak se osvědčí její nově získaná fyzická výbava v drsných přírodních podmínkách ledové pustiny. Od doktora Agilla přijala jen náramek, který slouží k signalizaci jejích životních funkcí, jejího pohybu v prostoru a zároveň jím může navázat spojení s komunikátory v Informačním centru CPLEN.
Tunel je rozdělen na šest úseků dvojitými dveřmi připomínajícími přechodové komory. Dveře Lenka otevírá svým osobním kódem. V každé přechodové komoře musí zůstat 13 minut, přičemž každou minutu klesne teplota o 1°C. Cesta ven ze skály trvá pro Lenku ‚otravných‘ 70 minut – více než hodinu! Ale je nutno se postupně adaptovat. I v mrazicím boxu Agill snižoval během testu teplotu postupně!
Konečně stojí v poslední přechodové komoře před dveřmi vedoucími do přírody! Netrpělivě sleduje teploměr: −48… −49… −50… −51. Teploty jsou vyrovnány a dveře se konečně otevírají! Ještě pět kroků – A Lenka je venku z tunelu…
„Agille, tady je to nádherné,“ hlásí do mikrofonu náramku nadšeně, „až tedy na ty poryvy větru, ale když zajdu tady za ten ostroh… tak jsem před ním docela chráněná. A ta krásná plošina tady…“
„To jsou ale naše terénní úpravy vzniklé při budování areálu,“ vysvětluje Agill.
„Jenže mně to nevadí, pěkně jste to upravili – je to tu krásně rovné, jako taneční parket. Jen hudba mi tu schází…“
Okouzlená dívka se rozhlíží po úchvatných vysoko k obloze se tyčících štítech ledovců rudě zabarvených paprsky zapadajícího Slunce, mezi nimiž se nachází plošina velikosti čtyř fotbalových stadiónů, a které ji ze tří stran chrání před větrem.
„Tak slečna by si přála hudbu,“ škádlí svou pacientku Agill, „a jaká že by to měla být?“
Lenka se na chvíli zamyslela a pak docela vážně odpověděla na Agillovu více méně řečnickou otázku: „Do téhle romantické scenérie by se hodila nějaká klasika … balet od Čajkovského nebo…“
Dívka nedopověděla. V náramku se totiž ozvaly něžné tóny Šípkové Růženky…
- × - × - × -
„Poslyš, Alexi, jak dlouho už se zabýváš polární meteorologií?“
Doktor Trent se udiveně podíval na svého společníka: „Jedenáct let, proč tě to zajímá?“
„Jenom jsem se chtěl ujistit, než se tě zeptám…“
„Na co?“ připomíná se Alex, když se jeho druh odmlčel.
„… jestli se v polárních oblastech může vyskytovat fata morgana nebo tak něco podobného…“
Alex se tentokrát dlouze zahleděl do Paulových vodových očí a povzdechl si: „Doufám, že ti jinak zdravíčko slouží…“
„Tak se podívej na protější skálu! Víc doleva…“
Paul d’Abdera, povoláním důlní inženýr, hledí vítězoslavně na Alexandra Trenta, doktora fyzikálních věd a meteorologa polární stanice Amundsen-Scott.
„Ale – vždyť je to stín! Ty bys mohl u vás v Kocourkově fakt kandidovat na starostu! Fata morgana 210 mil od jižního pólu! V padesátistupňovém mraze!“
„Tak promiň, že jsem se zeptal. A ten Kocourkov sis také mohl nechat od cesty, ty jeden… To snad ne! Alexi… To je … stín člověka! Podívej!“
„Máš pravdu, kamaráde! Je to stín člověka – i když tedy pěkně protažený, když máme Slunce na čáře obzoru. Co myslíš, můžeme postoupit ještě kousek dál?“
„To nevím. Musíme prosondovat cestu. Kdyby tam byl převis, mohlo by se to s námi utrhnout – to bych nerad.“
A Paul zavěšuje kameru na teleskopickou tyč podobnou rybářskému prutu. Pak ji vysouvá nad vrchol ledovce a spouští ji navijákem dolů. Obraz příkré stěny sledují společně na monitoru kapesního počítače.
„Je to dobré. Minimálně dvacet metrů do hloubky je stěna souvislá, to by nás mělo udržet,“ hodnotí Paul nakonec situaci a oba vědci pokračují v cestě k vrcholu. Francouz ho dosáhl jako první a obdivně mlaskl: „Ta je krásná…“
„Co?“ ptá se Alex, který je přece jen o dost starší a nemá takovou fyzickou výbavu, takže za kamarádem zaostává.
„Ne ‚co‘, ale ‚kdo‘ – ta dívčina, podívej!“
Alex přece jen přidal do kroku a dosáhl vrcholu ledovce po boku Paula. Musel se však pevně chytit jeho zaseknutého cepínu, aby se nesřítil dolů…
„Héééj, slečno!“
Paul se srdečně zasmál: „Nechceš kandidovat u nás v Kocourkově na starostu sám? Snad si nemyslíš, že překřičíš řev větru tady nahoře? A to se zabýváš polární meteorologií jedenáct let, jo?“
Alex přiložil místo odpovědi k očím triedr, Hned ho však pustil. Ještě štěstí, že ho má zavěšen na řemeni kolem krku.
„Paule! Ona je … úplně nahá a bosá…“
Francouz popadl Alexův dalekohled a namířil ho na tančící postavu hluboko pod sebou.
„Fakt! Docela nahá! Nemá ani ten pověstný fíkový list… Jak to, že nezmrzne? Podívej…“
Paul vrací triedr Alexovi a vytahuje svůj. Oba drahnou chvíli pozorují tančící dívku.
„Tak fatu morganu zavrhuješ – ale jak vysvětlíš existenci polárních víl,“ dobírá si Paul doktora, „nebo myslíš, že je to dcera sněhové královny z Andersenovy pohádky?“
„To si tedy vysvětlit nedovedu – ale musím uznat, že je opravdu krásná – a ty pohyby – jako by se vznášela. Tohle ani nemůžeme zapsat do deníku – polární víla… Vždyť by nás strčili rovnou do cvokhausu!“
„Tak si jí natočíme – to nám snad věřit budou, ne?“
Alex po Paulových slovech sáhl do batohu. Chvíli přehrabuje jeho obsah. Pak zklamaně pronesl: „Budeme se muset spokojit jen s fotografií. Ke kameře nemám s sebou teleobjektiv.“
„To snad bude jako důkaz stačit, ne?“ odpovídá roztržitě Paul nemoha odtrhnout oči od tančící dívky ladných tvarů a krásné postavy. Jeho oči přitahují jako magnet nádherně modelovaná prsa, křivky boků a rozevláté černé vlasy.
Alex mezi tím nasadil na fotoaparát teleobjektiv a namířil ho na překrásnou nahou postavu hluboko pod sebou, předvádějící baletní kreace. V momentě, kdy dívka zvedla hlavu proti obloze, stiskl spoušť.
„A máme ji zvěčněnou. Teď to můžeme do deníku s klidným svědomím zapsat,“ oznámil kamarádovi ukládaje fotoaparát zpět do batohu. Když však pohlédl znovu dolů, dívku už nespatřil.
„Zmizela támhle za tím ostrohem. Museli bychom se posunout více vpravo, jenže tam už je převis a mohlo by se to s námi utrhnout,“ oznamuje kamarádovi se zklamáním v hlase Paul.
„V první řadě musíme najít schůdnou cestu dolů – na tu plošinu, kde tančila – a pořádně ji prozkoumat. Není ti divné, že uprostřed zaledněných skal existuje rovina jako mlat? A zdá se, že absolutně vodorovná? Uznej, inženýre, že to nemůže být v žádném případě dílo přírody!“
Paul d’Abdera se probudil ze sna. Před očima mu totiž stále tančí překrásná rudým Sluncem ozářená polární víla, úplně nahá a bosá s rozevlátými černými vlasy. Její křivky ho vzrušují ještě teď, když už jim zmizela z dohledu kamsi za skalní ostroh – a oni za ní nemohou!
„Vrátíme se ke kluzníku a vezmeme si lana. Zkusíme slézt dolů po úbočí vpravo, zdá se mi, že je tam svah rozhodně mírnější. Lézt po té kolmé stěně bych nedoporučoval. Nemuselo by to dobře dopadnout. Led není skála… A musíme zavolat na základnu, že se zdržíme aspoň o dva až tři dny déle.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 21. března
Hned po poledním klidu na lůžku a vstřebání autofarmak jsme s Luckou vyrazily do Informačního centra. Včerejší odražení útoku na saharskou stanici bylo provedeno velice obratně a Lucka mi chtěla předvést údaje o obou zničených letadlech, kterých jsem si nevšimla, protože jsem sledovala obrazovku s děním na základně.
V přísálí jsme odložily župánky a zaregistrovaly svou přítomnost na evidenčních klávesnicích. Vytáhla jsem z kapsy poznámkový blok. V Informačním centru sice není o ně nouze, ale chtěla bych mít své poznámky taky trochu pohromadě.
V Informačním centru je kupodivu pusto a prázdno – vlastně ne! U jednoho komunikátoru sedí Lenčin osobní lékař Agill, kterého znám dost dobře a moc bych za to nedala, že Lenka je do něj blázen, protože o něm každou chvíli básní. Agill je skloněn nad obrazovkou a cosi soustředěně pozoruje. Z reproduktoru se tiše line hudba.
„Ó, pan doktor se dal na klasiku,“ zažertovala jsem, aby si vůbec všiml, že v místnosti už není sám.
„Dobré odpoledne, děvčata … To si poručila Lenka,“ odpověděl, aniž vzhlédl od monitoru.
„A kde vůbec Lenka je? Od včerejší snídaně jsme ji neviděly,“ ptá se zase pro změnu Lucka.
„Kde by byla? Tady, podívejte se,“ a Agill přepnul vysílání na velkoplošnou obrazovku v čele místnosti proti dveřím.
Posadily jsme se do křesel a s údivem sledujeme scenérii, která se nám otevírá před očima. Uprostřed obrazu nahá Lenka tančící v rytmu valčíku z Čajkovského Šípkové Růženky a v pozadí ze tří stran vysoké horské štíty bizarních tvarů. Celý obraz je zbarven do ruda.
„Téééda…“ vydechla Lucka úžasem, „kde to je?“
„Venku,“ odpověděl Agill lakonicky, což zase vyrazilo dech mně.
Nevěřícně hledím na monitor venkovního teploměru. Ukazuje −51°C… A Lenka je tam nahá – ‚jak ji pánbůh stvořil‘ – a tančí Čajkovského balet!
„Proč je tak červená,“ ptám se Agilla obávajíc se, že je Lenka spálená mrazem.
Místo Agilla mi však odpověděla Lucka: „Je 21. března a Slunce je na čáře obzoru. Atmosférou pronikají převážně paprsky z nižší frekvence spektra.“
Teprve teď jsem si povšimla, že obloha je úplně jasná, bez mráčku – a slunečním světlem rudě zbarvená nahá Lenka ladně tančí na ledové pláni! Úchvatný pohled!
„Jak však dokáže své pohyby sladit s hudbou, kterou tady slyšíme,“ ptám se udiveně Agilla.
Agill na chvíli zvětšil obraz natolik, abychom viděli detaily: „Všimni si toho náramku – to je komunikátor a tam odtud slyší i hudbu.“
Ani jsem si nevšimla, že do Informačního centra přišly další kamarádky. Teprve po chvíli jsem zaregistrovala Janu, Xiaolan, Malik a Rodicu. Všechny sledujeme dění na obrazovce se zatajeným dechem.
Okouzlená Lucka mi stiskla ruku: „Je nádherná, viď?“
Ale představení končí. Hudba dozněla, Agill se podíval na hodiny a stiskl několik tlačítek na komunikátoru. Pak promluvil do mikrofonu: „Lenko, končíme. Vrať se. Už jsi venku skoro hodinu. To by pro dnešek stačilo.“
Sledujeme Lenku, jak obchází výběžek skály a vstupuje do tunelu při jejím úpatí. V té chvíli Agill stiskl další tlačítko a vchod do tunelu se uzavřel. Na obrazovce teď působí skála dojmem celistvosti. Jako by tady žádný vchod do tunelu neexistoval.
„Jak to děláte, že není po vchodu ani stopa,“ ptám se Agilla.
Agill chvíli manipuluje s tlačítky, než mi odpověděl: „Teď je to jen optický klam – ale ledovec se teď na chvíli zahřeje a pak se voda slije a znovu zamrzne. Za necelou půlhodinku nezbude po Lenčině vstupu opravdu ani nejmenší stopa.“
Na Lenčin příchod však čekáme více než hodinu. Agill jen vysvětluje, že Lenka musí projít šesti přechodovými komorami kvůli tepelné adaptaci.
„Bylo to nádherné, úžasné, kouzelné,“ rozplývá se Lenka po svém návratu z prvního výletu do antarktické pustiny, „připadala jsem si tam jako v ledovém království – ty světelné efekty… sluníčko na čáře obzoru, jeho paprsky hrající si na ledových krystalech, k tomu krásná hudba. Uprostřed toho všeho já – a nikde široko daleko živá duše. Ale na druhou stranu se musím přiznat, že ta cesta tunelem na mě působila dost tísnivě – ne tedy, že bych trpěla nějakou klaustrofobií, ale není to příjemný pocit. Zvláště v těch přechodových komorách. Hrozila jsem se toho, co by se stalo, kdyby se ty stěny najednou sevřely…“
„Časem si zvykneš,“ chlácholí ji Agill, „zvlášť až nebudeš chodit sama.“
Udiveně jsem se na něj podívala: „Tím chceš říci, že nás taky čeká cesta na povrch? Do té divočiny?“
„Ale, Nikolko! Klid! Lenka si to chtěla vyzkoušet sama a dobrovolně. Nikoho pochopitelně nebudeme nutit k něčemu, na co se necítí.“
„Náhodou,“ ujímá se slova Lenka, „až se dokážeš nabít takovou spoustou energie, jako teď mohu já, zatoužíš po vycházce do přírody také. A já ti ráda budu dělat průvodkyni.“
„Nechápu, co tam budu dělat. Trvale působící bioenergetický stimulátor mám obdržet zítra, ale to už Slunce zapadne – a bude tam ještě větší mráz…“
„I jdi ty,“ utahuje si ze mě Lucka, „pár dní ještě potrvá soumrak. A potom, až bude úplná tma, nic na světě tě neudrží, aby ses šla podívat na Jižní kříž, který je tady téměř v zenitu…“
Je tedy fakt, že podívanou na Jižní kříž v zenitu si může dovolit málokdo, to je od Lucky skutečně pádný argument, ha, ha, ha…
- × - × - × -
Jasné světlo zalilo Nancyinu celu a zajatá agentka se posadila na lůžku. Nevěřícně mžourá na samostatného pečovatele Anthonyho v nažehlené bělostné uniformě.
„To ještě není dvacátého?“
Anthony se jen potutelně usmál: „Sice ti do toho nic není, ale jen tak mezi námi – už je jedenadvacátého. Také ti naposledy promíjím, že’s mě zapomněla oslovit ‚pane samostatný pečovateli‘ – to jen pro příště.“
Nancy jen nevěřícně mávla rukou: „Kecáš! Kdyby bylo jedenadvacátého, netvrdla bych v téhle díře a ty bys byl i se svou povedenou ženuškou ve vyšetřovací vazbě!“
Anthony se musel na chvíli vzdálit, aby se mohl dosyta vysmát. Když se uklidnil, vrátil se do Nancyiny cely a sdělil jí: „Tak za prvé: Mírni se ve výrazech. To slůvko ‚kecáš‘ ti výjimečně promíjím jen proto, že jsi zřejmě rozrušená. Za druhé: Soud se chystá, pravda. Ale s tebou – a bude už brzy, neboj.“
Pak ukázal na dveře dvou cel přes chodbu naproti cele Nancyině, aby dokončil výčet: „A konečně za třetí: Co vidíš támhle?“
Teprve teď si Nancy všimla, že dveře obou cel jsou zavřené. To znamená, že cely jsou někým obsazené. Ke dveřím první z nich právě přistoupila Jennifer a stiskla vypínač. Cela se zalila jasným světlem a Nancy spatřila vězně. Asi třicetiletý muž svlečený zcela do naha jako Nancy sedí na lůžku a tupě zírá před sebe.
„Tak se pěkně vymočíme, pane poručíku,“ oslovuje ho hlasitě Jennifer, podávajíc mu vzorkovnici.
V té chvíli také podal Anthony vzorkovnici Nancy a poznamenal – rovněž hlasitě, aby to slyšeli i oba zajatci v protějších celách: „Předvedeš panu poručíkovi, jak se to tady správně dělá, ano?“
Zkoprnělá Nancy uchopila vzorkovnici jako ve snách a předpisově se do ní vymočila. Pak ji podala Anthonymu a padla na lůžko. Svět pro ni zčernal. Nejenže se nekoná vysvobození, ale mimozemšťané mají další zajatce…
„Řekl jsem, že panu poručíkovi předvedeš, jak se to dělá správně!“
Nancy vstala omyla si stydkou krajinu houbičkou na jedno použití, kterou pak hodila do otvoru na odpadky, a osušila si omytá místa proudem teplého vzduchu.
„No proto,“ poznamenal Anthony, „už jsem myslel, že ti omezím právo výběru stravy.“
Uchopil vzorkovnici, uložil ji do odběrní skříňky a odešel zamknuv za sebou dveře.
„Teď jsi viděl, jak se to správně dělá, tak se předveď,“ pobídla Jennifer zajatého pilota.
Ten jen zírá na nahou Nancy v protější cele.
„Nu, jak si pán přeje,“ poznamenává Jennifer, „pozveme paní doktorku a necháme ho vycévkovat…“
Teprve teď se zajatec chopil vzorkovnice a vyprázdnil do ní svůj měchýř. Pak se omyl houbičkou a osušil se proudem horkého vzduchu, jak to viděl před chvílí u Nancy.
„A snídaně bude?“ zeptal se, když viděl, že Anthony přinesl Nancy jídlo podle objednávky.
Jennifer se jen útrpně pousmála: „Ale kdepak, dnes máš předepsán půst a vyprazdňování, protože zítra tě čeká vstupní lékařská prohlídka… Tady máš první dávku projímadla – radím ti, abys to vypil, jinak tě zítra poctí důkladným výplachem střev.“
Jak víme, dveře cel jsou mřížované, takže je z chodby do nich vidět – a také je vidět do protějších cel přes chodbu. Druhý zajatý pilot viděl vše, co se odehrálo v Nancyině cele, a slyšel vše, co se odehrálo cele jeho kolegy. Nebyl tedy překvapen, když i k němu vstoupila Jennifer se vzorkovnicí.
Zajatci se mohou spolu sice domlouvat, ale nemohou se fyzicky stýkat. A také musí počítat s tím, že v chodbě jsou neustále pečovatelé nebo dozorci, takže mohou slyšet všechny jejich rozhovory. Přesto, když Jennifer uložila vzorkovnici do odběrní skříňky, naservírovala projímadlo i druhému pilotovi a opustila jeho celu, přistoupila Nancy ke dveřím své cely a přivolala oba zajatce. Ti přistoupili ke dveřím svých cel zakrývajíce si rukama choulostivé tělesné partie.
„Přátelé,“ oslovila je Nancy „nevíte náhodou, kde jsme?“
„Dostali jsme za úkol zničit základnu teroristů na jihu Sahary. Když jsem však shodil první bombu, byl jsem i s letadlem vymrštěn do výše a musel jsem se katapultovat. Přes všechno snažení jsem přistál na střeše základny, kterou teroristé v poušti vybudovali. Vzápětí jsem byl odzbrojen, na obličej mi přitiskli masku a ztratil jsem vědomí. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že ležím ve vězeňské cele docela nahý – bez jediného kousku oděvu.“
„K tomu nemám co dodat,“ poznamenal druhý pilot, „jen to, že námi svržené bomby dopadly zcela bez užitku do písku daleko v poušti mimo obvod základny.“
„Mně se stalo něco podobného. Chtěla jsem zneškodnit jednu ženskou také spřaženou s teroristy,“ vykládá Nancy, zatajujíc pilotům, že se vlastně jedná o zásah proti ‚mimozemským vetřelcům‘, „jenže ne na Sahaře, ale v Evropě, asi 130 mil od Prahy. Zásah jsem však nedokončila. Dostali mě taky, a teď jsem tady – ani nevím, kde, ani jak jsem se sem vlastně dostala. Prý je dnes 21. března, to znamená, že už mě tu drží tři týdny. A – mimochodem – zakrývat se nemusíte. Taky jsem se o to zpočátku snažila, ale nakonec mě to omrzelo. Dokud budeme trčet tady v těch celách, žádné šaty nedostaneme. Tak to aspoň prý stojí ve zdejším Vězeňském řádu…“
„Mě by zajímalo, jestli jsme vůbec ještě na Sahaře nebo někde jinde,“ uvažuje první pilot, když vtom vstoupili do chodby znovu Anthony a Jennifer.
„Á, máme tu pavlačovou plenárku,“ poznamenala Jennifer pobaveně, „tak ji teď na chvíli přerušíme a Nancy se podrobí odběru vaginálního sekretu…“
Nutno podotknout, že poté, kdy si manželé přečetli výpověď, kterou Nancy učinila pod vlivem Verodixinu, snaží se jí pobyt ve vězení co nejvíce znepříjemňovat – pochopitelně ale jen v mezích, které jim Vězeňský řád dovoluje. Když totiž zjistili, že i oni jsou na Nancyině seznamu osob určených k likvidaci, ztratili o ní všechny iluze.
„Před nimi…?“ ohlédla se Nancy po zajatcích v protějších celách.
Jennifer se jen pousmála: „Jistě, tady jsi ve vězení. Ne na klinice, tam by sis ovšem mohla vybrat, zda v kolektivu nebo v soukromí…“
„Ale…“
Tentokrát zasáhl Anthony: „Konec diskusí, Nancy, a rač se položit – nebo chceš zase uvázat, jako poprvé?“
„Tak promiňte, pane samostatný pečovateli…“ a Nancy ulehla na lůžko. Vzápětí ucítila ve své pochvě vibrátor s odsávačkou…
- × - × - × -
„Průzkumné lety nad základnou nerušeně pokračují,“ informuje Brandon plukovníka, „ale obrázek je stále stejný – kromě slunících se mimozemšťanů u bazénu vůbec žádné jiné aktivity. Nelze zjistit, co se stalo s piloty obou letadel, nevíme, zda zahynuli, nebo zda jsou drženi na základně, nebo někde jinde, nelze zjistit, zda základnu obývají kromě mimozemšťanů jen ti dva vlastizrádci, nebo i jiní pozemšťané s nimi spřažení.“
„Co se vlastně stalo se ztroskotanými letadly,“ zeptal se plukovník, když zjistil, že na nových fotografiích po nich není ani stopy.
„Oba stroje zmizely,“ informuje Brandon, „podívejte – na téhle fotografii jsou zachyceny jejich vraky. A toto je obrázek téhož místa po deseti minutách. Nic! Opravdu nic, než písek!“
„A už někdo vysvětlil příčiny té katastrofy?“
„Ne, pane plukovníku. Celou noc si nad řešením problému lámala hlavu komise složená z leteckých expertů a generál Meyer dokonce podal dnes v poledne ministrovi demisi!“
„Nepotěšil jste mě, poručíku – ale co se dá dělat… budeme zatím pokračovat v průzkumných přeletech toho jejich nečistého hnízda.“
Pak padl jeho zrak na poslední sérii fotografií: „No samozřejmě – zase ty coury! Aby neprovokovaly … A tentokrát je mezi nimi i ta zatracená Fournierová – no to je konec…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah