A když přestalo padání rosy, aj, ukázalo se po vrchu pouště drobného [cosi a] okrouhlého, drobného jako jíní na zemi. Což vidouce synové Izraelští, řekli jeden druhému: „Man jest toto,“ nebo nevěděli, co by to bylo …
II. Moj. 16,14-15
„Tak co máš zajímavého, že to nestrpí odkladu a musíme se radit tak pozdě v noci?“
Jošua jen pokynul Gabrielovi, aby se posadil, a spustil: „Moc věcí, Gábi! Především ten dnešní útok na SSE…“
„Nechápu, co se ti na tom nelíbí. Hefaistos si počínal opravdu bezchybně. Dva piloti zajati bez jediného zranění, oba stroje zničeny a bomby neškodně vybuchly daleko v poušti…“
„Dobře, ale zasedá kvůli nám Rada Bezpečnosti! Představitelé Republiky Mali podali stížnost, že jsme my neoprávněně obsadili část jejich území – což by jim ani tak nevadilo, protože se jedná o poušť, ale vadí jim, že naší vinou vtrhli na jejich území vojáci Spojených států. Rovněž tak Alžírsko, protože útočící letadla přelétávala nad jejich územím. Vyslali jich proti nám celkem sedm, ale po katastrofě prvních dvou strojů ostatní piloti otočili a bomby shodili v poušti.“
„A my snad za to můžeme?“
„Nepřímo ano!“
„Dobře, tak za to můžeme. A co potřebuješ konkrétně ode mě?“
„Předně – zástupci Spojených států tak trochu narazili. Domnívali se totiž, že ty nehorázné lži, které o nás šíří, postačí k tomu, aby byla proti nám schválena rezoluce nařizující nám opustit Zemi. Jenže nepočítali s vystoupením čínského a ruského delegáta.
Čínská vláda předala jeho prostřednictvím Američanům ostrou nótu vypracovanou na základě svědectví Xiaolan, kterou agenti CIA unesli přímo z jejího bydliště a která ve svém dopise popisuje okolnosti tohoto únosu, popírá pravdivost ‚své‘ žádosti o americký azyl a ‚své‘ údajné politické prohlášení zveřejněné Američany označuje za falzifikát.
Závěrem oznámil, že čínská vláda vyslovuje poděkování mimozemským návštěvníkům za osvobození své občanky ze spárů tajných služeb USA, což bylo vzápětí odvysíláno čínskými sdělovacími prostředky. Záznam máš k dispozici v Informačním centru, pochopitelně.
Rusové k tomu přidali svědectví dělníků zveřejněná v kubánském tisku a obvinili Američany z hrubého porušování lidských práv. Takže Američané byli biti svou vlastní zbraní, kterou se tak často ohánějí,“ pousmál se Jošua, „a rezoluce neprošla.“
„Dobře, dobře – ale pořád nechápu, co s tím já mám společného.“
„Já od tebe, Gábi, potřebuji, abys dovybavil SSE o potřebnou techniku, pomocí níž bychom mohli získat maliskou vládu na svou stranu – a popřípadě i vlády sousedních zemí.“
„To mi musíš blíže objasnit – jakou techniku tam ještě mám instalovat?“
„Ačkoliv je naše stanice situována v poušti, kterou tamní obyvatelstvo nemůže beztak využívat, přece jen je to jejich území, které jsme si zabrali bez jejich souhlasu. To se po dnešních zkušenostech musí změnit. Navrhuji uzavřít s maliskou vládou smlouvu – nezáleží na tom, zda kupní či nájemní. Jako protihodnotu jim budeme dodávat obrovské množství potravin a léků.“
„A ták, už tomu rozumím – mám dát instalovat velkokapacitní anorganicko-organické syntezátory. Zatím si tam produkujeme jen pro vlastní potřebu. Konec konců – je tam dost písku i sluneční energie, takže vodu si s její pomocí opatříme také. Američané to však budou považovat za provokaci.“
Jošua jen netrpělivě mávl rukou: „Američané považují za provokaci všechno, co se jim nehodí do krámu – a dodávkou potravin a léků do Mali a popřípadě i do sousedních států, tj. Alžírska Nigeru, Burkina Faso, Côte d’Ivoire, Guiney, Senegalu a Mauretánie…“
„…si popudíme i Francouze! Ty ses snad opravdu zbláznil,“ běsní Gabriel, „vždyť to představuje území bezmála 7 miliónů čtverečních kilometrů s 88 milióny obyvatel – vesměs bývalé francouzské kolonie…“
„… které jsou už skoro půl století samostatnými státy…“
„…ale jen na papíře! Ve skutečnosti…“
Poklidný rozhovor mezi Jošuou a Gabrielem se mění v hádku.
„Ale ano, ano, Gábi, jenže my musíme…“
„…a neříkej mi ‚Gábi‘ – víš, že to nesnáším…“
„… udržet saharskou stanici stůj co stůj! Nemůžeme ji vyklidit, protože potřebujeme druhý pól k simulaci mimoprostorových efektů – vypadla by nám ochrana CPLEN, přišli bychom o etherické tlumočení, teleportaci a tak dále…“
„… proč bychom měli SSE vyklízet, vždyť ji snadno ubráníme, máme přece k dispozici i…“
„… jenže hrozí nebezpečí, že si popudíme – vlastně už jsme si popudili proti sobě vládu země, jejíž území jsme neoprávněně zabrali a kde se tím pádem zvýšilo nebezpečí, že vlivem pokusů o dobytí základny ze strany velmocí – pochybuji o tom, že USA zůstanou osamoceny, mají spojence – budou ohroženi obyvatelé okolí stanice válečnými operacemi.“
Tentokrát se Jošuovi podařilo větu i dokončit.
„A ty tedy chceš nabídnutím rozsáhlé pomoci dosáhnout – čeho?“
„Přece toho, aby naši přítomnost zde strpěli. Aby to pro ně bylo výhodné – a s Francií se snad dohodneme snáze, než s Američany. Francouzi totiž – ač jsou jejich spojenci, jak říkáš – mají jich až po krk. Aspoň podle posledních událostí na zdejší mezinárodní scéně.“
„Tak dobrá, zahrajeme si zase na zázrak s mannou. Ale jestli to vyvolá neshody mezi zdejšími úřady a…“
„Neshody v žádném případě nesmíme připustit. A také nechci, aby se opakoval zázrak s mannou – na Zemi od té doby uplynuly více než 3000 let a na mnohé lidi nějaké ‚zázraky‘ už dávno neplatí. ‚Poplatky‘ za využívání území budeme dodávat civilizovaným způsobem a ne sypat jídlo na zem jako při krmení dobytka. To jsou Otcovy způsoby. My budeme postupovat v souladu se zdejšími zvyklostmi. Musíme s nimi navázat – jak oni říkají – diplomatické styky a …“
Gabriel už je alergický na každé Jošuovo slovo: „Vždyť tu mají asi 250 států! Kde chceš sebrat tolik zástupců od nás, vždyť tu máme jen…“
„Samozřejmě, že zástupce bude jen jeden a začneme vyjednávat nejprve s maliskou vládou. Pokud se věc podaří, zřídíme si expozituru v Bamaku.“
„Nuž dobrá, tedy. Já jsem technik. Ty zodpovídáš za vztahy s pozemšťany – je to tedy na tobě.“
„Konečně rozumné slovo,“ pochvaluje si Jošua, „takže se pusť do té montáže. Kolik lidí budeš potřebovat?“
- × - × - × -
„Ztratili jsme dva stroje a posádka je nezvěstná! Mám takový dojem, pane generále, že se z toho bude někdo zodpovídat!“
„Promiňte, pane ministře, ale předchozí výzvědné lety…“
„Ještě jsem neskončil, generále. Jak je možné, že vaši lidé nedokázali zasáhnout tak snadný a ničím nechráněný cíl! Nevykládejte mi, že je normální shodit bombu o 6 mil dál, než…“
„Promiňte, excelence, ale zatím se nám nepodařilo odhalit příčinu…“
„Tak vám se zatím nepodařilo odhalit příčinu? Co tam tedy k čertu děláte? Víte vy, jak se na ten neúspěch dívají naši občané? A světová veřejnost? Zase nám nezbude než oznámit, že došlo k selhání techniky. Jenom nevím, co je pro nás větší ostuda: že nás nepřítel dostal, nebo že naše zbraně jsou technická nedochůdčata – poruchové harampádí patřící do šrotu…“
„Zatím jsme obnovili průzkumné lety a zdá se, že…“
„Pro mě za mě si tam zkoumejte, jak chcete. Ale zítra v poledne chci mít na stole podrobný rozbor událostí nad základnou vetřelců a vysvětlení, co se vlastně stalo. Nebo vaší demisi!“
A rozzuřený ministr znechuceně práskl telefonem.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah