Kapitola 10

Na stěnu se promítla další fotografie představující Jennifer a Anthonyho v bělostných uniformách s hodnostmi na náramenících a poručík Brandon se podíval vítězoslavně na členy své komise. Ti jen souhlasně přikyvují.

„Dobře, přesvědčili jste mě. Toto lze považovat za nezvratné důkazy.“

„Samozřejmě, pane plukovníku, ujal se tentokrát slova odborník na bezpečnost, „ a přidáme-li k nim výpovědi vojáků, kterým se podařilo uprchnout z té zatracené kubánské lodi, je jasně, že mimozemští vetřelci nejen že si dovolili usadit se bez našeho dovolení na Zemi, ale ještě ke všemu podporují teroristické skupiny. Ono nám dalo dost práce ty Indiány najít a pochytat – a teď abychom se třásli, co nám kde provedou.“

„Dobře, shrňte to, poručíku,“ požádal plukovník.

Brandon se znovu ujal slova: „Vesmírní vetřelci si zabrali pozemky na území Republiky Mali o rozloze 15 330 čtverečních mil – totiž kruh v jižní části Sahary o poloměru 70 mil se středem na 16°50′ s.š. a 1°40′ v.d. Zlikvidovali před tím 3 naše družice a dvě cizí. Uprostřed zabraného území postavili obrovský areál a silně pochybuji o tom, že na něj mají řádné stavební povolení. V tomto areálu pobývají dva vlastizrádci – Jennifer Fournierová se svým povedeným manželem, což jasně dokumentují fotografie, které jsem právě předvedl.

Nadporučík Brian z pražské služebny FBI dále uvádí, že v obvodu jeho působnosti se vyskytla jedna z delikventek spřažených s vesmírnými vetřelci, která měla podle původních předpokladů zahynout při zemětřesení. A navíc zmizela tam naše agentka Nancy Moareová.

Jelikož se tedy zdá, že zemětřesení uniklo více jedinců, než jsme původně předpokládali, a protože dva z nich jsou dokumentováni na základně vesmírných vetřelců, kterou si zřídili v poušti, máme důvod se domnívat, že se tam vyskytují i další osoby, které před zemětřesením unikly.“

„Zdá se, poručíku, že vaše zdůvodnění je celkem logické. Doufám jen, že skutečnosti, které jste právě uvedl, zůstávají v tajnosti.“

„Pochopitelně, plukovníku. Delikventky, Fournierová i její manžel jsou prohlášeni za mrtvé.“

„Výborně. Tak pokračujte – co všechno se nám podařilo zjistit o té základně a jejích obyvatelích?“

„Základna je kruh o poloměru 70 mil ohraničený obyčejným trubkovým zábradlím natřeným žlutými a zelenými pruhy. Kolem něj jsou navěšeny tabulky v esperantu, latině, francouzštině, arabštině a angličtině – podívejte se:“

A poručík promítl na stěnu fotografii jedné z tabulek, která by v překladu vypadala takto:

„Proč zrovna v těchto jazycích – to už někdo promýšlel?“

„Zdá se, že latina a esperanto jsou u mimozemšťanů cosi jako úřední jazyky – aspoň podle materiálů, které jsem viděl u Fournierové,“ rozvíjí svou (kupodivu správnou!) hypotézu odborník pro bezpečnost, „francouzština je úředním jazykem v Mali a sousedním Nigeru, arabština v sousedním Alžírsku a angličtina je tam buď jako další světový jazyk nebo možná výhradně kvůli nám.“

„No to už by snad byl vrchol drzosti,“ vybuchl plukovník.

„Připadá mi to však k smíchu,“ ujal se opět slova poručík Brandon, „protože ačkoliv nám zničili výzvědné družice, naše průzkumná letadla bez obtíží nad jejich základnou přelétávají a máme tisíce fotografií, z nichž ty nejzajímavější jsem právě před chvílí promítl.

Ve středu kruhu je vybudován na ploše asi 100 akrů architektonicky velice zajímavý areál, jehož okolí je v okruhu půl míle obklopeno zelení a je zde dokonce vybudován bazén! Uprostřed pouště! Zřejmě jejich další provokace… Interiér areálu zatím nemáme možnost prozkoumat, ale aspoň částečně slouží k bydlení. Lze však pochybovat o tom, že by sloužil k bydlení celý, protože posádku základny tvoří – aspoň podle fotodokumentace – nanejvýš dvacet osob, které se objevily vně areálu a které se nám podařilo vyfotografovat. Z toho máme zdokumentováno šest žen, které se zde, jen pro zajímavost, sluní a koupají úplně nahé.“

Brandon promítá příslušné fotografie.

„Tedy – jsou to ‚kusy‘ opravdu výstavní,“ komentuje plukovník nahaté obrázky, „a určitě by stály za hřích… Dalo by se z toho usuzovat, že je objekt využíván i jako rekreační letovisko, ne?“

„To je možné,“ odpovídá Brandon na spíše řečnickou otázku plukovníkovu a pokračuje ve výkladu:

„Nejsou však mezi nimi ani delikventky z internačního tábora ani zmizelá Nancy Moareová ani Indiáni, takže tyto osoby se na základně buď nevyskytují, nebo se zdržují uvnitř areálu, což bych považoval za pravděpodobnější.

Co se týče toho ‚střežení území včetně vzdušného prostoru‘ – nebyly zjištěny žádné stráže ani přístroje. Dovolil bych si tedy vyslovit hypotézu, že ony rozvěšené tabulky mají spíše budit zdání ostrahy – něco jako psychologický efekt – než aby byly nějakým vážným varováním.

Podle výpovědi vojáků trestala Jennifer Fournierová delikventky také tak, že je nechávala zavírat do protiatomového krytu. Tyto delikventky pak po návratu z trestu byly obdařeny podivnými schopnostmi – rozdávaly elektrické rány při pouhém doteku.“

„Při té příležitosti bych chtěl zdůraznit,“ ozval se lékař komise, „že několik delikventek šíří neznámou pohlavní chorobu, kterou zřejmě získaly po obcování s vesmírnými vetřelci a kterou nakazily řadu našich vojáků. Tato choroba po ústupu zanechává velmi vážné trvalé následky tělesné i duševní. Například seržant Adams a tři další vojáci s naprosto degenerovanými genitáliemi jsou stále drženi v sanatoriu pro choromyslné.“

„A ještě je tu jedna podivná událost,“ poznamenává Brandon, „totiž to zemětřesení. Je zvláštní, že se projevilo tak ohromnou ničivou silou jen v oblasti naší bývalé vojenské základny a zajateckého tábora. Několik desítek mil vzdálený Ascension zaznamenal jen pár záchvěvů a kromě spadaného nádobí tam žádné vážnější škody neutrpěli. Podle expertizy pracovníků Geologického ústavu se spíše jednalo o řízený výbuch!“

„Myslím, že váš souhrn je vcelku úplný, pánové, a úsudky správné. Vzhledem k tomu, že na saharské základně vesmírných vetřelců se s jistotou ukrývají dva vlastizrádci a pravděpodobně i skupina žen šířících nebezpečnou pohlavní chorobu, a protože vesmírní vetřelci prokazatelně podporují teroristické organizace a dokonce sami i teroristické činy páchají – uvážíme-li likvidaci naší základny a ničení družic – je naší povinností varovat ostatní svět a základnu mimozemšťanů nejprve izolovat a potom zlikvidovat. V tomto směru budu také informovat Kongres a prezidenta.“

- × - × - × -

„Á, to je Jennifer… Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“

Inženýr Hefaistos, vedoucí SSE, vstal od stolu a podává ruku návštěvnici.

„Asi jsme se dostali do pěkného maléru,“ mluví Jennifer s obavami v hlase, „právě před chvílí přeletělo nad základnou další letadlo – a tentokrát shodili dolů letáky…“

Hefaistos se zájmem prohlíží papíry, které mu Jennifer podává.

„Podívejme se! Ultimátum… No to je tedy dobré, nejpozději 19. března máme předat do rukou amerických úřadů oba vlastizrádce a všechny další pozemšťany, které tu držíme, vyklidit základnu a opustit vaši planetu. Následujícího dne bude areál srovnán se zemí. Litují, že nemohou poselství předat osobně, ale vzhledem k tomu, že šíříme pohlavní choroby, varují se fyzického styku s námi. No to se jim tedy povedlo…“ a Hefaistos předkládá Jennifer na oplátku několik výtisků novin.

„Prosím. Nejprve nás před světem očerní a pak si ještě dovolují. Nu což, počkáme si na ně. Moc by mě zajímalo, jak nás budou rovnat se zemí…“

„Snadno,“ oponuje Jennifer stále s obavami v hlase, „místo letáků shodí bombu – vždyť celý areál je bez ochrany, letadla necháváte volně přelétávat. A určitě nás museli nejen vidět, ale i fotografovat,“ uvažuje nahlas, prohlížejíc obrázky v novinách, „a zvlášť tyhle fotografie se slunícími se nahými děvčaty musí být sousto i pro bulvár … vždyť to říkám – ‚Necudné mimozemšťanky si na cizím území počínají jako doma‘ … ‚Nedivme se, že naši vojáci podlehli courám z Marsu‘ … ‚Zbraní vetřelců jsou pohlavní choroby‘ …“ pročítá Jennifer titulky u obrázků.

„Při tom vaše doktorky na ostrově ani nebyly. Až jim řeknu, co se o nich ve světě šíří… Ale celé je to napsáno Brandonovým rukopisem.“

„Fotografování nám nevadí,“ chlácholí svou spolupracovnici Hefaistos, „a letáky taky ne. Aspoň se pobavíme. Až budou shazovat bomby, tak se začneme pochopitelně bránit.“

„Ale jak? Vždyť tu není ani radar…“

„Nech se překvapit, Jenny. Slibuji ti, že se máš na co těšit. Jo, a abych nezapomněl – jeden ten rozkošný letáček věnuj té vaší svěřenkyni. Je nějaká skleslá, třeba jí to trochu zvedne náladu. Dokonce svoluji k tomu, abys jí sdělila dnešní datum.“

„Dobře, zařídím se podle toho, ale stejně se mi ještě něco nezdá – zajímalo by mě, zda je ve světě šířen jen tento pohled na věc,“ a Jennifer mává Hefaistovi před očima novinami, „Vždyť když si odmyslíme předcházející události, opravdu to vypadá, jako kdyby naše dívky tu pohlavní chorobu šířily – a potažmo pak vy. Kromě toho jste skutečně zničili špionážní družice i tu vojenskou základnu…“

„Špionážní družice nemají co poletovat nad cizím územím – nebo snad jsme na území Spojených států? Takže zdejší úřady by nám měly poděkovat. Základnu jsme zničili, protože bylo třeba zahladit stopy naší působnosti, ale před tím jsme se postarali o to, aby byli všichni lidé v bezpečí. A tu pohlavní chorobu si přivodili vaši vojáci sami svou nevychovaností a tím, jak s dívkami zacházeli. Konec konců – tady máš k dispozici ten druhý pohled.“

A Hefaistos rozložil před Jennifer několik výtisků kubánských novin. „Přeložím ti jen to nejdůležitější, detailní překlady máš k dispozici v Informačním centru – Jorge, Mark a Willy shodně obviňují vojáky z krutého zacházení se zajatci – popisují klece o rozměrech 1,5 × 1,5 × 1,5 metru, kde se nedá ani stát ani ležet. Konec konců: sama jsi pobyla v takové kleci necelé tři dny a pověz, jak se ti tam líbilo. Dále je tu svědectví dělníků o nedůstojném zacházení s děvčaty, jejich týrání, bičování a ponižování – promenády, pranýřování, sexuální obtěžování, otrocké práce … na nic nezapomněli. Willy a Mark jim závěrem veřejně děkují za záchranu života a za péči, které se jim od nich dostalo.“

„To je od nich sice hezké, ale uvědom si, že kubánské listy nejsou ve světě tak rozšířené a málokdo se k nim dostane, jako k těm americkým. Vzali jste vůbec v úvahu, že proti Kubě je uvaleno embargo? Hospodářské i informační?“

„To víme, Jenny, ale chystáme odvetu i v tomto směru, neboj.“

- × - × - × -

Doktor Zemill spokojeně pokyvuje hlavou: „Tak už nás poslouchá i ta nožička – ale dala’s nám zabrat, děvče. Léčení je skončeno. Zítra tedy půst a pozítří vstupní prohlídka. Jasné?“

Nancy, kterou právě Anthony odpoutává od vyšetřovacího stolu, vrhla na Zemilla nenávistný pohled. Ten však nevzrušeně sklízí do kufříku své nástroje a opouští celu. Ve dveřích se srazil s Jennifer, která drží v rukou několik papírů.

„Za tři dny se s vámi rozloučím, paní vedoucí pečovatelko,“ oznamuje jí formálně, „delikventka už je v pořádku. Dnes už může normálně jíst, ale zítra ji nechejte vyhladovět a napájejte ji projímadlem, aby se mohla před mým odjezdem podrobit vstupní prohlídce.“

„Spolehněte se, pane doktore.“

Když Zemill odešel, Jennifer podala Anthonymu jeden leták. Druhý položila na stůl. Nancy, která se po více než dvou týdnech může znovu volně pohybovat, na něj nejprve pohlédla a pak ho vzala do ruky.

„Je šestnáctého,“ prohodila Jennifer směrem k agentce.

Nancy si však nejprve přečetla obsah letáku, než vůbec zareagovala na Jennifeřino sdělení. Poté se k ní obrátila s vítězoslavným výrazem v obličeji a pronesla jízlivým tónem:

„Vřelé díky, ‚paní vedoucí pečovatelko‘ – takže se už brzy role obrátí, nemám pravdu? Možná, že když mi teď opatříte něco na sebe, bude to jako polehčující okolnost a přimluvím se, aby vám pobyt v cele smrti nezpestřovali tvrdým ložem…“

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – 20. března

Sedíme v hlavním sále Informačního centra a sledujeme dění na velkoplošné obrazovce. Vedle Ariany je zde z mimozemšťanů pouze Gabriel, technický ředitel základny. Před očima nám pluje krajina v daleké Africe. Sahara! Písečné moře občas vystřídané skalními masívy. Uprostřed obrazu malý tmavý kroužek představuje saharskou základnu mimozemšťanů. STATIO SAHARENSIS EXOTERRA je kruhové území o poloměru 112,39 km, což představuje plochu 39 682,5 km². Uprostřed kruhu je vybudován areál ne nepodobný tomu, který představovala původní budova CPLE v mimoprostoru – aspoň podle popisu v pamětním spise a podle sestřiných výpočtů.

Obraz stanice se zvětšuje a vidíme detaily. Okolí areálu v okruhu několika set metrů je plné zeleně – země je zavlažována a zúrodněna. Žlutavá hranice pouště je jasně zřetelná.

Detail. Několik na pohled velmi mladých lidí se sluní u bazénu. Z toho dvě dívky – docela nahé, jak je u mimozemšťanů zvykem. A to prosím očekávají útok.

„To mají být lidské štíty?“ ptám se Gabriela.

„Ano. Až tedy na ten detail, že jsou naprosto v bezpečí. Je to jen psychologický efekt, protože shodí-li Američané bomby, ublíží jen sami sobě. Naši spolupracovníci je mají od takového neuváženému činu jen pokud možno odradit, protože…“

Gabriel větu nedokončil. Ozval se výstražný signál. Hranice stanice přeletělo první letadlo. Na vedlejší obrazovce se okamžitě objevily jeho parametry – výška h a okamžitá rychlost v. Mimozemšťané popisují fyzikální veličiny záměrně naší symbolikou. Pod nimi pak další tři údaje: s, t, g.

Gabriel vysvětluje: „Hodnota s je dráha, kterou bomba po svržení urazí před dopadem ve směru letu vzhledem k výšce h a okamžité rychlosti v letadla, t je čas, po který bude bomba po shození padat k zemi, a g je aktuální hodnota…“

V té chvíli se to stalo! Bomba byla shozena, ale… Nestačím sledovat obě obrazovky – soustřeďuji se tedy na obraz představující dění na základně: Letadlo bylo vrženo neznámou silou do obrovské výše nosem vzhůru a pilot nad ním ztratil kontrolu. Má práci sám se sebou – natož aby uvažoval o svržení další bomby… Nezbývá mu, než se katapultovat. A bomba? Dopadla po více než 5 minutách daleko za areálem neškodně do pouště. Vybuchla a gejzír písku označuje místo, kde v poušti vznikl nový kráter.

Pilot letadla letí dolů na padáku – ale neuvěřitelně pomalu! Rovněž tak neovladatelné letadlo padá k zemi tak, že se dá bez problémů sledovat. Teprve, když bomba vybuchla, pád letadla se zrychlil a nakonec se zarylo do písku asi 4 km za areálem.

Ale to už se k základně blíží další letadlo. Tentokrát sleduji pro změnu obrazovku s jeho parametry. V okamžiku, kdy byla svržena druhá bomba, změnila se veličina g z 9,806 na 0,011 – Poslední veličina, kterou Gabriel před chvílí nestačil okomentovat – je gravitační zrychlení!

Po katastrofě druhého letadla jsem si na komunikátoru prohlédla parametry před a po svržení bomby: výška letadla 550 m, rychlost 270 km/h = 30 m/s, g = 9,806 m/s², t = 10,6 s a s = 317,7 m. Ano. Bomba shozená z výšky 550 m bude padat k zemi 10,5 sekundy a je-li její počáteční rychlost 30 m/s, dopadne ve vzdálenosti asi 317 m – podle toho, jaké jsou zrovna poměry ve vzduchu.

Jenže mimozemšťané v okamžiku, kdy byla bomba svržena, zmenšili!!! gravitační zrychlení nad základnou na hodnotu 0,011 m/s²! Pak samozřejmě bude bomba padat k zemi celých 316 s a za tu dobu uletí před dopadem skoro 10 kilometrů vpřed!

I druhý pilot se katapultoval. Teprve, když druhá bomba vybuchla – rovněž neškodně 10 km od areálu, bylo vráceno gravitační zrychlení na obvyklou hodnotu a druhé letadlo konečně dopadlo na zem – ještě dál od areálu než to první. Ale zřejmě se pádem poškodilo více, neboť začalo hořet a nakonec vybuchlo.

Oba piloti nejprve padali z obrovské výšky na padácích v gravitačním poli 0,011 m/s², to znamená – neuvěřitelně pomalu. Kamery je teď zabírají každého zvlášť na jedné obrazovce. Ačkoliv se snaží dostat z teritoria stanice, vůbec se jim to nedaří a jsou strháváni stále ke středu kruhu.

„Co se to tam teď děje,“ ptám se udiveně Gabriela.

„Oba piloti – každý však zvlášť,“ vysvětluje Gabriel, se pohybují ve svém vlastním gravitačním poli. Na střeše areálu jsou totiž instalovány antény barostatů – přístrojů k regulaci gravitačního zrychlení. A jsou směrové. V okolí těch pilotů jsou utlumeny gravitační vlny a ti se teď pohybují jediným možným směrem: po ose pomyslného zkoseného komolého kužele ‚stojícího‘ svou menší podstavou na střeše areálu vždy mezi třemi anténami.“

„Ale já tam žádné antény nevidím…“

„Jsou z fotoplastu, slečno Lucie.“

Oba piloti přes všechno úsilí skutečně přistáli na střeše areálu, kde byli okamžitě zajati.

„Jenom mě mrzí,“ stěžuji si Gabrielovi, „že praktická ukázka toho, s čím jsem se po teoretické stránce seznámila v Informačním centru, se odehrává v rámci válečných operací…“

„Nic si z toho nedělejte, slečno Lucie, vždyť se ani tak moc nestalo. Přišli jen o dvě bombardovací letadla – tedy o zbraně. A těch, uznejte, není škoda. Piloti byli zachráněni bez sebemenšího zranění a budou uvězněni v areálu. Doufejme jen, že Američané dostanou rozum a přestanou s dobýváním stanice.“

„S tím raději nepočítejte. Mohou například vyslat řízenou střelu. A ty jsou samonaváděcí,“ varuji Gabriela.

Ten se jen pousmál: „I proti zbraním takového druhu máme obranné mechanismy, ale necháme si je zatím v záloze jako další překvapení.“

Vypadá to tak, že po nezdařeném náletu prvních dvou letadel se útočník zatím stáhl, ale to neznamená, že by se vzdal plánů na dobytí stanice jinými metodami. Neustále uvažuji, proč se pokusili na stanici zaútočit nejprve klasickým bombardováním. Zřejmě se nechali ukolébat tím, že špionážní stroje – pilotované i automatické – mohou nad stanicí volně přelétávat a fotografovat. V Informačním centru se nahromadila řada výtisků novin i televizních reportáží s nechutným obsahem všemožně očerňujících mimozemšťany. Takové neuvěřitelné množství pseudoinformačních splašků se hned tak nevidí.

Naproti tomu Kubánci zveřejnili několik opravdu pěkných rozhovorů s dělníky a první narážky jsme zaznamenali i v čínském tisku. Xiaolanin dopis podle všeho dorazil do rukou adresáta…

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 20. března, noc

Po večeři jsme s Janou vyrazily do nabíjecího střediska. Je nás tu ale jen sedm – Lenka vyspává po dnešním příjmu trvale působícího bioenergetického stimulátoru a dvojčata jsou v Menstruačním centru. Ale máme štěstí – Ariana si i dnes udělala pro nás čas a můžeme tedy při nabíjení pokračovat v objevování kalihapie. Zase jsme přišly poslední, ostatní už slastně vystavují svá těla umělým sluncím – ale dnes kupodivu tvoří jedinou skupinu.

„Kde jste se zase zapomněly, vy naše vědecké pracovnice?“ vítá nás Ariana, „mám takový dojem, že naposledy jsme tu narazily na nějaké problémy…“

„Ano, máš pravdu,“ ujímá se slova Jana, „posledně Nikolka zjistila, že dokážeš zastavit nabíjení, i když jsi při tom na přímém slunci.“

Bezděčně jsem položila ruku Arianě na rameno. Skutečně! Kalihapický efekt nefunguje…

„Aha, už si vzpomínám. To je ale vlastnost trvale působícího bioenergetického stimulátoru. Až ho dostanete, tak se to také naučíte.“

„Takže to nefunguje automaticky? Já jsem se domnívala, že když už jsme vycvičené, tak že stačí jen dodat ten stimulátor…“

„Jistě, stačí to,“ odpovídá Ariana na Xiaolaninu otázku, „jenže bez dalšího cvičení byste v ovládání vlastní energie zůstaly uprostřed cesty. Je to asi takový rozdíl, jako když vyměníte psací stroj za počítač.“

„Tomu nerozumím – chceš říci, že poté, kdy budeme vybaveny trvale působícím stimulátorem, budeme moci provozovat se svou energií ještě něco dalšího?“

„Jistě, Nikolko. Zatím se umíte jen nabít a takto získanou energii pak spotřebovávat podle vlastního uvážení. Jen si vzpomeň, když jste zachraňovaly ta nezletilá děvčata ze zajateckého tábora na jihu, jak Lenka dokázala bez jakýchkoliv obtíží pětkrát přeplavat úžinu – a stačilo jí k tomu, aby se mezi tím třikrát po dvaceti minutách nabila. Kdybyste se však z té energie úplně vyčerpaly – jako se to málem stalo tobě v krytu, když ses snažila zahřát Lenku, už by se vám nepodařilo se znovu nabít. Kdežto s trvale působícím stimulátorem se dokážete nabít i tehdy, kdybyste před tím získanou energii úplně vyčerpaly nebo kdybyste nabíjení dlouhodobě zanedbávaly. To je první důležitá – ne-li přímo nejdůležitější vlastnost trvale působícího stimulátoru.

Pak ovšem nastupují další vlastnosti, které už je ale třeba cvičit. Například teď, kdykoliv se vystavíš slunečním paprskům, každá oděvem nechráněná část tvého těla začne automaticky přijímat energii. Začneš se nabíjet, ať se ti to líbí nebo ne. Podobně se stane, chytneš-li se neizolovaných elektrických vodičů…“

„Toho jsem právě využila na jižním ostrově,“ upozorňuje Jana, „a zabila jsem tak dvě mouchy jednou ranou: jednak jsem získala energii, kterou jsem nutně potřebovala, protože vzhledem ke zmatkům na ošetřovně jsem zanedbávala nabíjení, a za druhé jsem vyřadila tamní agregát a zachránila jsem jednoho Indiána od dalšího výslechu.“

„Podívejme se – a že ses nám tímhle kouskem ani nepochlubila,“ dobírám si kamarádku.

Jana se na mě udiveně podívala: „Já jsem vám to nevyprávěla?“

„Ne, jenom jsi tenkrát poznamenala, že jsi jim vyřadila agregát, ale jakým způsobem – a že ses při tom i nabila – to slyšíme opravdu poprvé,“ dává mi za pravdu Rodica.

Takže teprve dnes nám Jana vysvětlila, jakým elegantním způsobem se nabila a současně vysála vojákům všechnu energii z agregátu: Vyšplhala na sloup a zavěsila se za ruce i nohy na dráty. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na jeden z testů, které nám Hill prováděl před odchodem z krytu – přikládal nám elektrody pod proudem na prsa, aby zjistil, jak jsme chráněné proti případné elektrotortuře.

„Já už vím, jak se budeme nabíjet doma,“ zvolala jsem radostně, když jsem si tuto skutečnost uvědomila.

„Jako na ostrově nebo tady – na sluníčku.“

Zdá se, že Ariana považovala moje zvolání za otázku.

„Jistěže na sluníčku, to dá rozum, ale když bude pod mrakem … nebo v noci – můžeme se nabíjet přímo z elektrické sítě!“

Ariana se zasmála a přitiskla mě k sobě: „No, to bys tomu dala! Buď bys odpravila pojistky – a kdyby to náhodou vydržely, tak bys zablokovala dodávku energie pro celou ulici – ne-li čtvrť, prosím tě. Víš ty, kolik energie do sebe dostaneš, až budeš pod vlivem trvale působícího stimulátoru? I když – vlastně ano, ty se budeš moci takto nabíjet, vždyť tam máš k dispozici vlastní rozdílovou elektrárnu kvůli teleportu, pravda. A vy ostatní, pokud budete souhlasit s instalací podobného zařízení u vás doma, budete mít samozřejmě stejnou možnost.“

Ariana mě stále něžně tiskne a já začínám pociťovat vzrušení. Zachvěla jsem se.

„Co se stalo,“ obrátila se Ariana ke mně.

Zahleděla jsem se jí dlouze do očí. Má je krásné velké, úplně mě fascinují.

„Ariano, mohu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě, na cokoliv.“

„Vy se tady všemožně snažíte ochránit nás před případnými útoky, vyzbrojujete nás bioenergetickou senzitivitou, staráte se tu o nás, dokud se nebudeme moci vrátit domů – ale pověz: Jak pokračuje řešení toho vašeho problému – děti ze zkumavky, a tak…“

„Určitý pokrok už jsme udělali, ale jde to moc pomalu. Objevila se u mě a u dvou dalších dívek menstruace, to je pravda, ale máme dlouhé cykly – 8 – 12 týdnů. Teď jen doufáme, že s využitím produktů, které nám poskytuje Lucka, dojdeme zlepšení výsledků.“

„A jak jsi na tom z neurologicko-sexuologického hlediska,“ vstupuje do naší konverzace Jana.

„Nevím, jak to myslíš…“

Jana uchopila Arianu za ruku, když vtom v nabíjecím středisku zhasla slunce.

„Končíme, děvčata. Některá z vás dosáhla hranice povolené dávky energie,“ vysvětluje Ariana.

Večer však ještě nekončí. Jana totiž drží Arianu stále za ruku: „Máš ještě chvíli čas?“

„Ale ano, pro vás vždycky…“ a Ariana se nechá vést Janou z nabíjecího centra ven, přičemž mě stále objímá, takže jsem nucena je následovat. Sice jsem se nakonec z jejího objetí vymanila, ale to už jsme u výtahu.

„Moment, moment!“ vykřikla jsem. „Zase přijdu o poznámky!“

Podařilo se mi zachránit župánek z drapáku úklidového robota v poslední vteřině a instinktivně jsem strhla s věšáku i Arianin plášť, který tam nedopatřením zapomněla. Vrátila jsem se k výtahu. Obě děvčata na mě čekají.

„Díky,“ usmála se Ariana „zachránila’s mi bzučák… Tedy – nebyla by to žádná katastrofa, ale zbytečné problémy ano…“

Jana vyjela do patra A – a zamířila do první volné vyšetřovny. Ariana pochopila a položila se na vyšetřovací stůl.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se Jany.

„Chci zjistit, zda se Ariana dokáže taky aspoň trochu vzrušit. Posledně, když jsme se o to s Hillem pokoušeli, bylo to hrozné… bez reakce, víš?“

Postavily jsme se ke stolu každá z jedné strany a snažíme se vyhmatat na Arianině těle erotogenní zóny. Jana se soustřeďuje na prsa, já na klín – ale zdá se, že Ariana ani neví, jakého cíle chceme dosáhnout. Jen vzpažila a trpně roztáhla nohy. Přejíždím jí rukama po vnitřní straně stehen, vnikám prsty do štěrbiny mezi stydkými pysky a tisknu její klitoris. Nic. Kdyby toto udělal někdo mně, už bych dávno tekla – ale Ariana leží znuděně a naprosto nevzrušeně na stole a já s podivem zjišťuji, že její reakce je absolutně antierotická. Když si takhle ‚hrajeme‘ s Janou, Lenkou či Xiaolan, vzruším se chvíli po té, kdy se jich dotknu – a ani to nemusí být na tak intimním místě, jako je klitoris… Naproti tomu Ariana nejenže je nevzrušitelná, ale ani sama nevzrušuje…

Pohlédla jsem na Janu. I její oči jsou naplněny výrazem beznaděje…

A pak mě něco napadlo. Nevím, kdo nebo co rozsvítilo v mé hlavě tu žárovku, ale stalo se. Vzpomněla jsem si totiž, že například Lucce činí odběry ve vyšetřovně potíže, zatímco v soukromí našeho apartmá…

„Asi toho necháme, viď,“ obrátila jsem se k Janě, „co kdybychom šly ještě chvíli k tobě, a můžeme si ještě popovídat. Tady je to takové formální a nehostinné…“

U Jany v apartmá je proti vyšetřovně opravdu útulno. Posadila jsem se na kraj pohovky a stáhla jsem Arianu vedle sebe. Janě jsem jen gestem naznačila, aby se posadila z druhé strany.

Přitiskla jsem se k Arianě. Má nádherné pružné tělo a heboučkou pleť. Je krásná, vyholená a voní bylinkami z bazénu. Tady na pohovce mě vzrušuje. Položila jsem jí ruku na prsa. Zachvěla se. Teď je asi rozhodující chvíle. Nesmím dát najevo, že se snažím ji vzrušit. Musí na to přijít sama – spontánně. Chtělo by to nějaké vhodné téma konverzace, které by odvedlo její pozornost. Uchopila jsem druhou rukou Janinu ruku a položila ji na Arianino stehno.

„Mohla bys mi vysvětlit, co se vlastně dnes stalo na saharské základně? Nějak mi unikla podstata věci…“

„Dostali jsme ultimatum – 16. března,“ vysvětluje Ariana, zatímco jí hladím prsa, „že máme vydat do rukou oba vlastizrádce a vůbec všechny pozemšťany a do tří dnů, tj. do 19. března základnu vyklidit. Dnes, první den po uplynutí lhůty, měla být stanice srovnána se zemí…“

Najednou však Ariana zmlkla a udiveně ke mně obrátila pohled: „To je moc příjemné…“ a spontánně mi také položila ruku na prsa. Druhou rukou jsem ji objala a přitiskla k sobě, zatímco Jana pohotově zavedla své prsty do její pochvy.

Pocítila jsem vzrušení. Ariana mě jemně hladí a já se přibližuji k jejím ústům. Sama cítím, jak mi tvrdnou bradavky. Naše rty se spojily a Arianino tělo se znovu silně zachvělo.

„Teče,“ zvolala radostně Jana, ale to zřejmě neměla dělat. Po jejím výkřiku totiž Arianino vzrušení naráz pominulo…

„Promiň, to jsem nechtěla,“ omlouvá se nešťastná Jana, „už to vypadalo tak nadějně…“

Ariana vstala a usmála se: „To nic, za chvíli stejně bude večerka. Dobrou noc, děvčata.“

Rozloučila jsem se s Janou a odešla jsem do svého apartmá. Lucka už leží na lůžku, ale nespí. Čeká na mě.

„Kdepak jsi byla tak dlouho?“

Lehla jsem si vedle Lucky a přitiskla jsem ji k sobě: „Zdržely jsme se u Jany. Podařilo se nám Arianu vzrušit, ale orgasmu nedosáhla. Děti se jim rodí ze zkumavek…

Děti! Lucinko, lásko – já jsem nedávno dostala takový bláznivý nápad… Víš, jak jsme se milovaly a tys mě naplnila…“

„Ano… jistě, pamatuji. Bylo to krásné,“ vzdychá sestra, „ale nakonec to špatně dopadlo. Měsíc nemůžeš produkovat mléko…“

„Ale mě napadlo … sestřičko, miláčku, co kdybychom si pořídily děťátko…“

Po mých slovech zavládlo mlčení. Lucka mě objala pevněji, ale neodpověděla…
Dobrou noc, deníčku.

Autor: © Éósforos, 2005–2014

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah