Saharské noci jsou opravdu chladné. Přesvědčili se o tom Anthony s Jennifer, kteří po vášnivém milování usnuli při otevřeném okně a probudili se až k ránu, roztřeseni zimou.
„No tohle! 2,7°C – to máme …“ Jennifer bere do ruky kalkulačku, „33,5°F! Vůbec jsem netušila, že tak blízko rovníku může teplota klesnout skoro až k bodu mrazu,“ drkotá zuby, zatímco Anthony zavírá okno ložnice jejich apartmá v 11. patře.
Zahřáli se v horké sprše, posnídali, oblékli uniformy a vyrazili na své pracoviště. Pečovatelé pečují o vězně přes den. V noci drží hlídky mimozemšťané – dozorci v šedých uniformách.
„Dneska jste si přivstali,“ podivuje se seržant.
„Probudila nás zima. Zapomněli jsme na noc zavřít okno…“
„Je tu suchý vzduch a nebe bez mráčku,“ vysvětluje seržant, „takže všechno teplo, které se nahromadí přes den v písku, v noci zase uteče. A když otevřete okno, automaticky se vypne klimatizace. Promiňte, že jsme vás na to neupozornili…“
„A také si nemohu zvyknout na ten evropský teploměr,“ stěžuje si Jennifer, „pořád si to musím přepočítávat…“
„A proč si ho nepřepnete,“ podivuje se seržant, „vždyť si ho můžete nastavit podle jednotek, na které jste zvyklí – ostatně jako všechna ostatní měřidla!“
Seržant předvádí přepínání teploměrů, tlakoměrů, vlhkoměrů a dalších přístrojů vyskytujících se právě v jeho dosahu.
„Tak děkujeme… A jakpak se daří naší svěřenkyni,“ ptá se Jennifer, když absolvovali exkurzi po mimozemských přístrojích, měřících v jednotkách mimozemských i pozemských – metrických i amerických.
„V noci usnula a zatím ještě spí, ale teď využiji toho, že jste už tady, a dovolím si vás opustit.“
Seržant zcela pozemsky stiskl podané ruce a odešel.
Anthony přistoupil ke stolu, na kterém stále leží zcela nahá Nancy, a pohlédl na přístroje.
„Budeme ji muset zase otočit, aby si nenadělala proleženiny,“ poznamenal, k Jennifer, a jal se odpojovat přístroje.
Nancy se během této činnosti probudila: „Kde to jsem…“ splynulo téměř neslyšně z jejích rtů, když jí Anthony vytáhl z úst hadičku.
„V bezpečí,“ odpověděl Anthony, obraceje nahou agentku na levý bok a ukládaje ji do stabilizované polohy.
Jennifer zatím vyměňuje téměř naplněné vzorkovnice v nohách stolu za prázdné a ukládá je do odběrní skříňky, odkud jsou automaticky dopravovány do laboratoře.
Nancy vyjeveně zírá na své spolupracovníky. Uvědomuje si matně, že Jennifer byla vedoucí vyšetřovací komise a Anthony velitel jedné strážní čety. Měli zahynout při zemětřesení… Jak to že jsou na živu? Ale … Ta ženská, co nám u komise tlumočila… je taky živá… vždyť jsem ji dokonce dostala v tom jejím domě… Vlastně ne – tam… tam… ONI DOSTALI MNE!! Ale co tady dělají tihle dva? Jak mě dostali z jejich drápů? Nebo… Oni jsou manželé! Teď mi to dochází… Oni jsou na JEJICH straně!!
„Co to se mnou provádíte!? Jak to, že jsem dočista nahá!? Co si to vůbec dovolujete!?“
Anthony připoutal agentku znovu k polohovacímu zařízení, naprosto nedbaje jejích otázek. Nancy sebou zuřivě trhá, ale zjišťuje, že ji neposlouchá pravá noha. ONI mi píchli to svinstvo!
Anthony připojil mezitím Nancy k přístrojům a teď jí vsouvá do úst hadičku, ze které teče směs autofarmak. Nancy zmlkla a divoce koulí očima. Nezbývá jí, než znovu polykat tu odpornou břečku, aby se neudusila. Anthony jí přejel po vnitřní straně pravého stehna rádélkem. Nancy se ani nepohnula.
„Tak jak vypadáme? Dobře jste ji zaopatřili,“ pochvaluje práci ošetřovatelů doktor Zemill, který se úplně neslyšně objevil v cele.
„A mám pro vás radostnou zprávu: ve vzorku, který jste právě poslali, se už vyskytují zplodiny toho Verodixinu. Zdá se, že léčba začíná účinkovat. Ale trvalo to skoro čtyři dny. Už jsem se začal obávat, že to celé selže a že jí zůstanou trvalé následky…“
Zemill přistoupil k Nancy a jal se jí prohmatávat břicho.
„Přijdu ještě odpoledne, až ji uložíte na záda. V této poloze se špatně vyšetřuje. Ale musíme změnit léčebné preparáty. Když už se chytla, tak si to můžeme dovolit.“
S těmito slovy vytáhl z jejích úst hadičku a odnesl nádobu s autofarmaky, která dosud Nancy bez ustání polykala.
„Co vy dva tady se mnou provádíte?“ spustila agentka sotva za Zemillem zapadly dveře, „Proč jsem tady svázaná a dočista nahá? Jakým právem…“
Jennifer jí pohlédla zostra do očí: „Jakým právem jsi chtěla zavraždit slečnu Lucii? Naštěstí se ti to nepodařilo a sama ses stala obětí vlastních úkladů. A buď moc a moc ráda, že mimozemšťané neuvažují stejně jako ty. Takže máš značnou naději, že se z toho dostaneš bez trvalých následků.“
Nancy divoce zacloumala svými pouty, ale strašlivá křeč, která jí v té chvíli projela vnitřnostmi, ji okamžitě přinutila ke klidu. Přístroj na indikaci pohybu je totiž znovu zapnut a Nancy smí hýbat jen pravou nohou, která je však dosud paralyzovaná. Zavyla bolestí.
„Tak mimozemšťané… A vy jste s nimi spolčeni! Skončíte před vojenským soudem. Oba! A popravčí četa vás nemine, to je jediné, co vám mohu garantovat!“
Agentčiny výhrůžky vyvolaly ironický úsměv na Anthonyho tváři: „První, kdo tady bude postaven před soud, budeš ty. Jen co se z toho dostaneš.“
„Ty zběhu! Ty zrádce! Snad si nemyslíš, že naše vláda bude trpět nekontrolované řádění vesmírných vetřelců tady na Zemi?“
„Tak za prvé – budeš mě oslovovat: ‚pane samostatný pečovateli‘ přesně tak, jak ti to ukládá Vězeňský řád. Za druhé – nebudeš-li se chovat podle Vězeňského řádu, jsem oprávněn tě adekvátně potrestat. A za třetí – jak si představuješ, že vláda Spojených států zakročí proti ‚vesmírným vetřelcům‘? To by mě opravdu moc zajímalo…“
Anthony znovu přejel rádélkem po vnitřní straně Nancyina pravého stehna. Tentokrát se její noha zachvěla. Sice téměř neznatelně, ale přece.
„Máme totiž k dispozici celé tvé doznání. Takže víme, kdo jsi a co jsi osnovala – nejen proti slečně Lucii a ostatním dívkám v lágru, ale i proti vojákům a ostatním členům komise,“ poučuje agentku tentokrát Jennifer.
„Jaké doznání, k čertu? Nepamatuji se, že bych se kdy zpovídala nějaké…“
Jennifer skočila agentce do řeči: „Neodvažuj se tu urážku vyslovit! Pro tebe jsem ‚paní vedoucí pečovatelka‘ a oslovíš-li mne od této chvíle jinak, jsem oprávněna tě potrestat, dokonce přísněji, než zde přítomný pan samostatný pečovatel. Rovněž tak to platí i o kterémkoliv mimozemšťanovi či pozemšťanovi, který má k tobě přístup, jasné?“
„Jen tak mimochodem,“ poznamenává Anthony, „co ti říká zkratka ICG?“
Agentka mlčí.
„Tedy Intelligence Coordination Group {Výzvědná koordinační skupina} – abych ti osvěžila paměť,“ dodává Jennifer.
„Už jenom proto, že víte o její existenci, jste odsouzeni k smrti!“
Anthony jen pokýval hlavou: „Ano, ano. A ten, kdo nám prozradil, že taková organizace vůbec existuje, myslím, taky…“
„Jistě!“
„Takže jsi právě teď odsoudila k smrti i samu sebe,“ zasmála se Jennifer.
Nancy ztichla a zavřela oči. V té chvíli vstoupil do cely doktor Zemill s nádobou obsahující nový léčebný preparát. Jennifer ji ukotvila do držáku infuzního stojanu a Anthony zavedl hadičku do agentčiných úst.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 20. března
Život na CPLEN dostává svůj obvyklý zaběhnutý řád podobný tomu, jaký vládl na CPLE. Dnes jsem se vrátila z pobytu v Menstruačním centru a předpokládala jsem, že dostanu opět dávku laktogenního séra, ale Erymill mi oznámil, že to nejde, protože v mém mléce bylo zjištěno výrazně nadlimitní množství mužských hormonů a že se proto jeden cyklus musí vynechat. To vášnivé milování s Luckou před týdnem tedy bez následků nezůstalo, napadlo mě v ten moment, i když se projevily jinak, než jsem původně myslela…
První den jsem zase strávila na pokoji s Janou a pravidelně nás navštěvovala taky Ariana, od které jsme se dozvěděly spoustu zajímavostí. Jana se jí například zeptala na personální poměry nové kliniky – kam zmizeli naši trenéři. Je pravda, že rozcvičky a gymnastiku ovládly Lenka se Xiaolan.
„Profesionální sportovci ani trenéři u nás neexistují,“ vysvětluje nám Ariana, „podobně jako spisovatelé, hudebníci a herci. Sport a kulturu provozujeme výhradně jako odpočinkovou činnost pro potěšení sobě a jako zábavu pro ostatní. Ti trenéři, kteří se vám na CPLE tak intenzivně věnovali, jsou naši technici. Gymnastiku a rozcvičky vedli proto, že je to baví. Je to jejich záliba, chápeš? Ale protože teď byli pracovně zařazeni do obsluhy saharské stanice, nemohou se současně věnovat vám. Domníváme se však, že Lenka a Xiaolan je snadno nahradí.“
„A nechcete toho po svých lidech trochu přespříliš? Vždyť se podívej na sebe,“ kritizuje personální poměry na CPLEN Jana, „nejenže nahrazuješ osobní sestru Mořské Vlně a k tomu ještě organizuješ synchronizované plavání – což by konec konců mohla dvojčata zastat stejně dobře, jako Lenka s Xiaolan tu gymnastiku, ale ještě musíš na písknutí běhat někam do laboratoře…“
V tom má Jana pravdu. Ariana každou chvíli pokukuje do přísálí, kde nechala na věšáku svůj plášť. Co kdyby se odtamtud ozval ten zlověstný bzučák… Ale úvahu jsem nedokončila, protože Ariana se po chvíli napjatého mlčení znovu rozhovořila:
„Ale, Janičko! V laboratoři trávím sotva dvě hodiny denně – a ten bzučák mě jen informuje, že probíhající procesy, které jsou jinak řízeny automaticky, potřebují můj zásah. Že se to někdy stane v nevhodnou dobu – za to přece nemohu. A po zbytek dne si mohu dělat, co chci – to je moje osobní volno. Tak ho trávím ve vaší milé společnosti. Funkci osobní sestry zastávám jen dočasně – dokud to děvče nenabude bioenergetické rovnováhy, a synchronizovaným plaváním se zabývám proto, že to je moje zábava, víš?“
„Ale tu poslední noc na ostrově, když jsme pořádaly oslavu osvobození, jsi přece prohlásila, že to je po měsíci tvoje opravdu volná chvilka,“ namítám, „takže…“
„Když někde na Zemi dojde k živelní katastrofě,“ přerušila mě Ariana uprostřed věty, „když vypukne požár, povodeň nebo zemětřesení, tak také při záchranných pracích nehledíte na nějakou pracovní dobu. A moje služba na ostrově byla právě tohoto charakteru.“
„A o jakou živelní katastrofu se jednalo tam,“ žertuje Jana.
„Nemáte snad pořekadlo, Janičko, že ‚kam vstoupí regiment vojáků, tam sedm let tráva neroste‘? Šlo přece o záchranu našich přátel. A jsou-li přátelé v nebezpečí, pak se u nás jedná o událost, kterou my stavíme naroveň živelní katastrofě – zvlášť, když jsme takovou situaci zavinili sami, byť i jen nepřímo.“
„Ale pak jste sami zemětřesení vyvolali, abyste zahladili stopy, takže ten regiment vojáků…“
„Jistě, Janičko,“ potvrzuje Ariana, „jenže napřed jsme se postarali o to, aby na ostrovech nezůstala živá duše. Všechny lidi jsme nejprve uklidili do bezpečí. A pochybuji o tom, že kdyby se toto chystalo ve válce mezi vámi – pozemšťany – že by se některá z válčících stran zabývala otázkou záchrany obyvatelstva na likvidovaném území, ať už by se jednalo o spojence nebo protivníky…“
Ještě dlouho po Arianině odchodu jsme s Janou diskutovaly o tomto tématu a musely jsme uznat, že přístup mimozemšťanů k řešení konfliktů je zajímavý z mnoha hledisek.
„Nejpozoruhodnější ze všeho je, že mimozemšťané dokáží koncipovat svou obranu tak, aby si nepřítel případná zranění a ztráty na životech vlastně zavinil sám,“ uzavírá diskusi Jana.
Na rozdíl od pobytu v Menstruačním centru na původní CPLE je zde režim mnohem uvolněnější, takže mě tam chodila pravidelně navštěvovat nejen Lucka, ale i ostatní kamarádky. Při tom však přistupujeme k pobytu zde velice zodpovědně, zvlášť když nám Jana se Xiaolan několikrát vysvětlovaly význam odběrů veškerých zplodin menstruace a vzhledem k tomu, že produkce těchto auto- a xenofarmak je omezena u každé z nás jen na několik dní v měsíci – na rozdíl od ostatních našich biologických produktů. Ale i přes toto uvolnění je pobyt v Menstruačním centru nudný a otravný a jsem ráda, že už to mám za sebou. Dnes mě tam vystřídala dvojčata – i v tomto detailu se jejich organismus chová naprosto shodně!
Když už jsem u toho, musím poznamenat, že nesmírně cennými biologickými materiály – aspoň podle mínění mimozemšťanů – disponuje také Lucka. Svůj biologický materiál poctivě odevzdává, i když se odběrům podrobuje s největším sebezapřením. Vždy vyžaduje mou přítomnost ve vyšetřovně, a když jsem teď několik dní nemohla, ujala se této funkce Lenka, jakožto další blízká příbuzná.
Dnes jsem však byla překvapena novým Lucčiným přístupem. Stalo se to odpoledne v době osobního volna. Sedím si ve svém apartmá na pohovce a uspořádávám si své poznámky, chystajíc se navštívit Informační středisko. S Luckou jsme se viděly u oběda, ale pak mi zmizela. Předpokládala jsem tedy, že ji nejspíš zastihnu právě tam. Musím se s ní přece podělit o nové poznatky z posledních setkání s Arianou.
Vtom mi lehký závan vzduchu, který pohnul spojovacími dveřmi, prozradil, že Lucka je u sebe. Vzápětí se dveře otevřely a skutečně: Lucka právě vyšla ze sprchy, ještě se utírá osuškou a vstupuje ke mně. To je neklamný signál jejího toužebného rozpoložení. Zaradovala jsem se, protože už mi to mazlení nějak chybělo. Ačkoliv mě pravidelně navštěvovala i Menstruačním centru, nebyl intimní styk mezi námi přece jen možný…
Lucka se posadila vedle mě a odložila osušku. Pak rozhrnula můj župánek a položila mi ruku na prsa…
„Dneska mlíčko nebude,“ sděluji sestře smutnou zprávu, „Hřešily jsme, víš? Musíme měsíc počkat,“ a vysvětluji jí příčinu, pro kterou jsem nedostala laktogenní sérum.
„To mě mrzí,“ řekla smutně, „ale zase to bylo pěkné…“
Přitiskla jsem ji k sobě: „Ale budeme si muset dávat přece jen pozor…“
„To jistě…“
Lucka zmlkla a jala se mě hladit a líbat. Zmocňuje se mě vzrušení, cítím, jak vlhnu a jak mi tuhnou bradavky. Opětuji Lucčiny něžnosti a cítím Lucčin penis mezi stehny.
„Sestřičko,“ šeptá mi Lucka do ucha, „lásko, nevadilo by ti, kdybychom tu nebyly úplně samy? Mám tu totiž kamarádku…“
Pohlédla jsem směrem, kterým mi Lucka naznačila, a spatřila jsem Sofii, její osobní sestru. Stojí ve dveřích rovněž nahá, bez uniformy, jen v ruce drží vzorkovnici.
Pro pořádek musím poznamenat, že Sofie působí na Lucku jako uklidňující faktor a obě si za ten necelý měsíc, jak se říká, padly do oka. Dokonce s námi často zůstává i nad rámec svých povinností. Vedle Lucky si tato sympatická Řekyně získala i Lenku – pochopitelně, její podání antické mytologie je okouzlující, a když kolikrát zaujalo i mne…
„Můžeme,“ vydechla Lucka, když zjistila, že proti Sofiině přítomnosti nemám námitky.
Sofie přidržela u Lucčina penisu vzorkovnici a já ji nepřestávám hladit a laskat dokud nedosáhla orgasmu.
Sofie uložila vzorkovnici do odběrní skříňky a uzavřela ji svým služebním kódem.
Lucka se ke mně znovu přitulila: „Takhle je to mnohem příjemnější, víš?“
„Kdypak tě to napadlo?“
Na to přišla včera Lenka, ale dopomohla nám k tomu náhoda,“ svěřuje se Lucka.
Dnes jsem se s Lenkou neměla možnost setkat – jako první z nás právě přijímá trvale působící bioenergetický stimulátor. Podle Lucčina a Sofiina vyprávění se stalo asi toto:
Ve vyšetřovně už bylo vše připraveno. Lucka právě vyšla ze sprchy v doprovodu své osobní sestry Sofie. Lenka seděla v křesle. Jediný, kdo chybí, je profesor Amynill.
Lucka usedla na kraj vyšetřovacího stolu, když vtom se ozvalo pípání komunikátoru.
„Právě před chvílí se vrátil doktor Zemill ze saharské stanice,“ sděluje Sofie, která přijala hovor, „takže máme chvíli počkat, protože podává Amynillovi a Hygieialle podrobnou zprávu o výsledku své mise.“
Lenka se srdečně zasmála: „To se nám ta chvíle hezky protáhne, viď?“
Lucka na ni vrhla smutný pohled: „A co ti na tom připadá k smíchu? Já už jsem takhle dost vystresovaná – a ještě tady budeme kdovíjak dlouho čekat…“
„Samozřejmě, že mi není k smíchu to, že tady musíš čekat, ale to, jakým tónem nám Sofie oznámila tu chvíli. Snad nemusím připomínat, co u mimozemšťanů značí pojem ‚podrobná zpráva‘ – ono stačilo jen to, co odevzdal do Informačního střediska Gabriel z vaší cesty…“
Tentokrát se zasmála i Lucka: „To by vydalo na scénář k latinskoamerické telenovele!“
„A kde je napsáno,“ poznamenala Lenka, „že musíš s odběry čekat, až se páni doktoři pobaví mezi sebou?“
„Pochopila jsem,“ svěřuje se mi Lucka, „V té chvíli mi začaly před očima probíhat jako film události z noci, kdy jsme oslavovaly osvobození ze zajateckého tábora! Ano, to by byla schůdná cesta… A budu se cítit příjemně, zbavím se stresu…“
„Co tím máš na mysli,“ ptá se Sofie Lenky.
Lenka místo odpovědi vstala z křesla a přistoupila k Lucce. Ta se rozhlédla po místnosti a zašeptala: „Tady ne…“
Lence došlo, že více než vlastní odběry Lucku stresuje prostředí vyšetřovny. Beze slova ji uchopila za ruku a vede ji ven, na chodbu. Sofie je následuje do výtahu. Skončily v našem apartmá.
„Posadila jsem se na pohovku a rázem jsem se uklidnila,“ vypravuje Lucka, „Sofie mezi tím ve vstupním modulu odložila na Lenčin pokyn uniformu, takže už mi nic nepřipomínalo ani vyšetřovnu, ani doktory, ani sestry…“
Sedíme s Luckou a Sofií na pohovce a sdělujeme si dojmy z pobytu na mimozemské stanici. Vyprávím děvčatům o posledním setkání s Arianou a Lucka nám sděluje své poznatky ze studia v Informačním centru:
„Je zajímavé, jakým způsobem dokázali aplikovat matematickou teorii vícerozměrných prostorů do praxe – například konstrukce mimoprostoru, ve kterém byla postavena původní CPLE a cesta do něj.“
„Cože? My jsme žili v mimoprostoru? Proto mi byly divné ty přírodní poměry…“ podivuje se Sofie.
„Jistě,“ potvrzuji, „jen je škoda, že nám tak dlouho trvalo, než jsme se s vámi důvěrněji spřátelily. To byste se byly mohly zúčastnit na našich výzkumech.“
„Na jakých výzkumech?“
Udiveně jsem na Sofii pohlédla: „Od kdy vlastně víš, že pracuješ pro mimozemšťany?“
„Mně to došlo, až když se s námi setkal Jošua a když nám dali ten pamětní spis.“
„Ale když jsi tady zaměstnaná, tak ti snad dali podepsat i pracovní smlouvu, ne? A tam…“
Sofie se zasmála: „Ano, tam stálo, že budu pracovat pro firmu Clinica Puellaris Exoterra – dokonce jsem si to i přeložila, ale domnívala jsem se, že je to jen takový bombastický název – teď máme všechno super-, hyper-, ultra-, extra- a První atd., tak jsem se domnívala, že si někdo zřídil soukromou ženskou kliniku a aby se co nejvíce odlišil a udělal dojem a měl už v názvu zajištěnou reklamu… A když jsem se seznámila
s Domácím řádem
a dalšími předpisy a viděla jsem vás pobíhat většinou bez oděvu, domnívala jsem se jeden čas, že pracuji v nějakém luxusním erotickém salónu. Teprve když jsem kolem sebe viděla uzdravené dívky, došlo mi, že to je přece jen klinika a že si svůj název aspoň zaslouží, když už nic jiného.“
„Vidíš, a my jsme na to přišly po necelém měsíci pobytu. Jenže Amynill, se kterým jsme byly v kontaktu jako s nejvýše postaveným mimozemšťanem, nám konstrukci mimoprostoru a způsoby cestování z něj a do něj nedokázal vysvětlit – prý to není jeho obor. Jenom nám řekl, že se k tomu používá nějakého transdimensionálního teleportu…“
„Tak to taky nechápu.“ povzdechla si Sofie, „ale prostý teleport obsluhovat umím. Podílela jsem se totiž na vaší dopravě z ostrova.“
„Cože? Ty umíš…“
Otázku už jsem nedokončila. Ve dveřích se totiž objevila Ariana: „Děvčata, naše saharská stanice byla právě napadena, pojďte se podívat…“
Řekla to takovým tónem, jako kdyby nám sdělovala, že začíná v televizi zajímavý program…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah