„… protože ve vašem domku už je nainstalován teleport včetně rozdílové elektrárny. Naši technici tam ještě dokončují poslední úpravy, aby bylo celé zařízení spolehlivě maskováno, a samozřejmě už vyklidili i tu spoušť, kterou tam tajné služby po svém úřadováni zanechaly. Vlastní rekonstrukce si ovšem ještě nějaký čas vyžádá.“
„Dobře, ale co ode mne teď konkrétně potřebujete,“ ptá se Lucka Gabriela už podruhé.
Gabriel stiskl několik tlačítek na komunikátoru a ukázal na mapu, která se zobrazila na monitoru: „Momentálně je to teleport nejbližší Lenčinu domku. A my potřebujeme od vás povolení k jeho užití, abychom zkrátili Lenčinu cestu na minimální možnou dobu, protože cesta diskoletem ze saharské stanice, kde je nejbližší další teleport, se ukázala jako příliš riskantní.“
„Nevidím důvodu, proč byste nemohli použít svého vlastního zařízení.“
„Jenže to zařízení je instalováno ve vašem domku.“
„Já to chápu,“ ale nevím, jak ještě vám mám sdělit, že toho teleportu můžete využít,“ opakuje znovu Lucka, v jejímž hlase už je slyšet tón zoufalství. Bezradně přitom hledí na dvanáctimístné číslo napsané na papíře, který ji Gabriel vnutil do ruky.
„Co tady řešíte za problém?“
Nikolka právě dorazila do Informačního centra hledajíc svou sestru.
„Rádi bychom získali od vás nebo od slečny Lucie souhlas k použití teleportu instalovaného ve vašem domku, abychom co nejvíce urychlili Lenčinu cestu,“ opakuje už po třetí Gabriel – tentokrát Nikolce.
„Vždyť vám potřetí říkám, že s tím souhlasím!“ Lucka už je úplně zoufalá.
Vtom Nikolka uviděla papír s kódem, který Lucka neustále přendává z ruky do ruky. Zasmála se: „No jo, ale ten souhlas daný ústně nestačí, lásko. Musíš ho elektronicky potvrdit, víš?“
„Ale to mi tady pan technický ředitel nevysvětlil. Ani nevím, jak se to dělá…“
Teprve teď si Gabriel uvědomuje, že Lucka je na CPLEN v tomto směru ‚novicka‘ a že jí zapomněl instruovat o tom, jak se mimozemšťanům uděluje souhlas k nějaké nestandardní činnosti. Když však uviděl, jak Nikolka vede sestru k nejbližší evidenční klávesnici, jen spokojeně pokýval hlavou a spěšně odešel.
„Tak, vidíš – a je to hotové. Lenka může vyrazit. A teď už pojď, za chvíli bude večerka a ty jsi skoro celý den zavřená tady. Ani sis na mne neudělala čas!“
„Když tady mám k dispozici tolik zajímavých informací, že se od toho komunikátoru nemohu utrhnout,“ povzdechla si Lucka navlékajíc se v přísálí do župánku.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 8. března
Tak Lenka je mnohem bližší naše příbuzná než jen přes nějaké ‚Boží syny‘ – tak jsme konec konců navzájem příbuzné všechny… Jenže kdo by byl řekl, že Lucčin dědeček měl její babičku už jako druhou ženu. Probíraly jsme – po kolikáté už? – znovu celou záležitost včera s Luckou ještě dlouho po večerce, ale nedospěly jsme k žádnému rozumnému závěru – hlavně pro nedostatek informací. Možná, že kdyby agenti FBI neukradli Lucčiny dokumenty… Ale ‚kdyby‘ jsou chyby, co se dá dělat…
Před třemi dny si Lenku ‚vypůjčila‘ celá komise, jak mě aspoň týž večer v nabíjecím středisku informovaly obě kamarádky. Jana se toho vyšetření také zúčastnila a díky ní byl objeven nějaký další důležitý rozdíl mezi námi, zasaženými genetickým kódem mimozemšťanů, a ostatními ženami.
Druhého dne byla Lenka teleportována domů a dnes se vrátila. K její cestě bylo využito teleportu instalovaného v našem domku. Vrátila se dnes ráno, ale vzhledem k časovému posuvu až do poledne spala. Když jsme se sešly u oběda, předala Janě její zápisky, které si pořizovala na CPLE. To mě právě inspirovalo k tomu, abych si začala psát vlastní deníček.
Hned po obědě byly s Luckou pozvány k samotnému Jošuovi.
Jana se dnes zúčastnila generálního vyšetření Lenčiny osobní sestry Laury, takže mi odpoledne chyběla jak sestřička, tak i obě nejbližší kamarádky. Pravda, strávila jsem nádherné chvíle v bazénu s Arianou a Peruánkami. Mořská Vlna pořád ještě nenabyla energetické rovnováhy a musí kvůli tomu nosit bílý plastový náramek, což obě dvojčata hrozně štve, protože si velice zakládají na tom, že jsou od sebe k nerozeznání, ha, ha, ha.
Ten náramek však není pro legraci – Mořská Vlna ho bude nosit z bezpečnostních důvodů tak dlouho, dokud buď sama nenabude energetické rovnováhy, nebo dokud nebudou všechny dívky bioenergeticky senzitivní.
Díky Arianinu vedení si synchronizované plavání získává stále více příznivkyň. Dokonce i Lucka, která sportovním aktivitám příliš neholduje, se na nás přijde občas na chvíli podívat. Pak se však stejně vytratí do svého ‚království‘ – jak říká Informačnímu středisku. Dříve tam vysedávala dlouhá odpoledne a večery Jana, ale ta se nakonec přidala k nám a knihovnu už tolik nenavštěvuje. Dnes se pochopitelně neukázala. Jsem zvědava, co se všechno od Jošuy dozvědí… nebo on od nich? Kdo ví…“
Voda ve zdejších bazénech je o pár stupňů chladnější, než bývalo zvykem na CPLE. Pravda, i tam byly k dispozici bazény s různě teplou či studenou (jak kdo chce) vodou, jenže ty s tou teplejší se na CPLEN už nevyskytují. „Chtělo by to nějaké teplejší plavky,“ poznamenala nedávno žertem Obereja, kterou Ariana hodila ‚za trest‘ do bazénu s vodou obsahující jemnou ledovou tříšť. Ale nám, bioenergeticky senzitivním dívkám, studená voda nevadí. Stejně jsme pak Tahiťanku následovaly všechny.
„Až nabudete trvalé bioenergetické senzitivity,“ podotýká Ariana, „dokážete i tohle!“
A my jsme s údivem sledovaly, jak se ledová voda, která přišla do styku s jejím tělem, začíná vařit a vypařovat…
Po večeři jsme vyrazily na hodinu do nabíjecího střediska. Na to se těšila hlavně Lenka, neboť se kvůli tomu vyšetření a následné cestě domů nemohla čtyři dny nabíjet. V nabíjecím středisku je dnes večer dost živo – všech deset bioenergeticky senzitivních dívek! Pobyt v nabíjecím centru se začíná řadit ke společenským událostem, asi tak, jako odpolední procházka v lázních na kolonádě. A dnes je tu s námi i Ariana. Ukazuje se, že ne náhodou… Přišly jsme s Janou a Lenkou jako poslední a zjišťujeme, že už jsme netrpělivě očekávány.
„Kdepak jste se nám zapomněly? Už jsme se obávaly, že jste na nás zanevřely,“ hlásí se k nám okamžitě Xiaolan táhnouc za sebou za ruku Arianu, se kterou právě byla v živém rozhovoru.
„Nevím tedy, co je na nás tak pozoruhodného,“ poznamenává Lenka prohlížejíc pozorně kamarádky a pak sebe samu v zrcadle od hlavy k patě.
„Cožpak o to, ty jsi pozoruhodná už sama o sobě,“ odpovídá Ariana, „ale ono ani tak nejde o pohled, jako o pohmat…“
„Už byl totiž ve slovníku etherického tlumočení zaregistrován ten tvůj nový termín,“ vysvětluje Xiaolan Janě, „a Arianu moc zajímá, co to vlastně je – ta kalihapie. Snažím se jí to nějak vysvětlit, ale nedaří se mi to.“
Chvíle mlčení a udivených pohledů. Tak zásahem mimozemšťanů, tím že u nás vybudili bioenergetickou senzitivitu, zdokonalili vlastně náš hmatový smysl – jako by mu přidali schopnost vnímat novou dimenzi – a nevědí o tom? Natáhla jsem ruku mírně za sebe a dotkla jsem se Lenčina stehna. Okamžitě jsem poznala, že je to Lenka a současně že je v dobré náladě. Druhou ruku jsem položila Arianě na rameno. Nic!
„Nepoznáš, viď? Právě před chvílí jsem to zkoušela také,“ upozorňuje mě Xiaolan všimnuvši si mých dvou doteků, „ale Arianu nepoznám. Zatímco ostatní dívky ano…“
V té chvíli i Jana s Lenkou přejíždějí rukama po Arianině těle, snažíce se vyvolat ten zvláštní hmatový vjem, který před třemi dny dívky tolik překvapil a který s sebou nese onu rozšířenou informaci o totožnosti a psychickém rozpoložení kontaktované osoby. Lenka při tom postoupila o dva kroky blíž, takže se celá ocitla ve stínu silného kmene stromu. A teď se to stalo! Moje ruka, kterou setrvačností držím na jejím stehně, najednou přestává vnímat onu novou dimenzi… Ale i Lenka se na mne udiveně podívala a vztáhla ke mně svou ruku. Jakmile se její ruka dostala ze stínu, okamžitě se mi hmatový vjem vrátil!
Ale to přece o Arianě neplatí. Ta stojí v plném světle umělého slunce, takže by přece mělo ‚kouzlo‘ fungovat. Lenka mezitím přitáhla ruku zase k sobě a já jsem ztratila znovu ten rozšířený hmatový vjem, který dělá kalihapii kalihapií… Jana, Xiaolan i Ariana nechápavě pozorují náš výzkum beze slov. Lenka jen lehce mává rukou a já pozoruji vznik a zánik hmatového vjemu. Lenčina ruka ve stínu – vjem zmizí; Lenčina ruka ve slunečním světle – vjem se opět objeví!
Přistoupila jsem k Arianě, objala jsem ji kolem pasu a silně jsem se k ní přitiskla. Ani teď kalihapický efekt nevzniká. Posouvám pomalu ruku od Arianina pasu nahoru. Cítím pod svými prsty tlukot jejího srdce, což mě poněkud vzrušilo, takže se k ní tisknu silněji. Ale co to? Ariana na můj podnět nijak nereaguje – její tepová frekvence se vůbec nezměnila, ačkoliv sama na sobě cítím, jak se mi srdce rozbíhá.
Teď konečně promluvila Lenka: „Ariano, že ty se nenabíjíš?“
„Ne, nemám zrovna potřebu, jak’s to poznala?“
Dříve než mohla Lenka odpovědět, došlo i mně, že kalihapický efekt vzniká zřejmě jen při nabíjení. Všechny okolnosti tomu nasvědčují.
„A můžeš se začít nabíjet? Aspoň chvíli…“ a Lenka se tiskne k Arianě z druhé strany.
V té chvíli jsem konečně ucítila kalihapický efekt. Uvědomila jsem si, že poprvé jsem se s ním setkala v momentě, kdy mi Ariana předávala energii po té, když jsem svou odevzdala Lence – tehdy v krytu…
Jenže na další výzkumy s Arianou není čas. Pohlédla totiž na hodiny a spěšně se vyvinula z našeho objetí: „Promiňte, děvčata. Musím do laboratoře. Už tři minuty meškám… Bzučák mám v plášti a sem to není slyšet…“
Ariana se vrhla do přísálí, strhla svůj plášť s věšáku, ale ani se neobtěžovala ho obléci. Ve spěchu si ho jen přehodila přes ruku a vyběhla na chodbu…
„Mám takový dojem,“ prohlásila Xiaolan, „že v oblasti kalihapie máme co zkoumat. Je zajímavé, že já jsem se před tím k Arianě tiskla dobrých deset minut, aniž bych něco cítila…“
„Ona se totiž nenabíjela,“ uvažuje nahlas Lenka. „V momentě, kdy se začala nabíjet, tak jsem to ucítila velice zřetelně.“
„Já taky,“ doplňuji Lenčino pozorování, „ale zdá se mi, že ten proces nabíjení není jediným prostředkem, jak kalihapického vnímání dosáhnout. Uvědomuji si totiž, že už jsem to cítila i dříve – například, když jsme se tady vyměňovaly energii s Lenkou.“
Mezitím se ostatní kamarádky rozptýlily po celém nabíjecím středisku, jen my čtyři se nabíjíme společně a zkoumáme možnosti, které nám kalihapie poskytuje. Po zážitku s Arianou mě totiž cosi napadlo:
„Pojďte,“ a vedu kamarádky do přísálí mimo dosah umělých sluncí, „tady si můžeme vyzkoušet, zda se potvrdí moje domněnka.“
Přitiskla jsem se k Lence. Ale podle očekávání se kalihapický efekt nedostavil. Soustřeďuji se a vyvolávám přenos energie. Tisknu si kamarádku na prsa a hledím jí do očí… Ty jí zajiskřily nadšením a sama opětuje přenos energie ke mně. Ano, funguje to! Kalihapický efekt se objevuje během přenosu energie…
„Jenže – jak je možné, že během nabíjení to funguje, i když se nesnažíme energii předávat, kdežto mimo nabíjecí středisko musíme energii vydat?“
„Zatímco Ariana dokáže zabránit …“
Větu už jsem nedokončila. Ve dveřích přísálí se objevila znovu Ariana: „Děvčata, pojďte všechny do klubovny B0119, bude se tam konat moc zajímavé setkání.“
Vyrazily jsme k výtahu, zatímco Ariana se vydala do vlastního nabíjecího střediska sehnat ostatní dívky. Ještě jsem se v rychlosti vrátila pro župánek.
V klubovně už jsou přítomny bioenergeticky nesenzitivní dívky a za stolkem komunikátoru sedí Jošua – a Lucka! Když jsme vstoupily, Jošua ihned povolal Lenku, aby si k nim přisedla. Zbývající dívky dorazily vzápětí za námi. Poslední vešla Ariana a uzavřela dveře klubovny služebním kódem.
Když se tak stalo, ujal se slova Jošua: „Vítám vás všechny na mimořádném setkání, které sice vůbec nebylo plánováno, ale došlo k několika velice závažným událostem, které si vyžadují, abyste o nich byly podrobně informovány. Během posledního týdne uskutečnily dvě vaše kamarádky – slečna Lucie a slečna Lenka – služební cesty domů. A to, co bylo během těch dvou cest zjištěno, nás nemůže nechat klidnými. O tom, co se stalo tady slečně Lucii, už asi všechny víte. Byla ve svém vlastním domě přepadena agentkou ICG a nebýt šťastné náhody a pohotového zásahu doktora Zemilla, nemusela už být mezi živými…“
„Co je to ICG?“ ozvalo se několik děvčat téměř unisono, přerušujíce tak plynulost Jošuova výkladu.
„Jistě už jste si vyslechli Luciin příběh z podání jejího i z podání technického ředitele Gabriela. Ale málokterá z vás si přečetla zprávu doktora Zemilla, obsahující doslovný přepis výslechu Nancy Moareové před její teleportací na naši saharskou stanici. Jinak byste věděly, že ICG je výzvědná koordinační skupina, jejíž členové jsou nasazeni ve výzvědných týmech CIA, FBI a v elitních jednotkách US Army. Dále na univerzitách, vědeckých a vývojových ústavech, vědeckých stanicích atd. Jejich úkolem je bdít nad tím, aby se nevyvolení lidé nedostali k novým technologiím, vědeckým objevům a vynálezům. Cílem je udržet vedoucí úlohu Spojených států v oblasti vědy, techniky, vojenství atd. Jestliže se však někdo nevyvolený dostane do styku s takovou skutečností, pak je už předem odsouzen k smrti!
Proto se také Nancy chystala užít proti slečně Lucii Verodixin – vytáhnout z ní informace o nás, o našich základnách a technologiích … a pak ji bez pomoci nechat zemřít v hrozných křečích, které vyvolává Verodixin jako vedlejší účinek.
Proto taky byla slečna Lenka vypravena domů se silnou ochrankou – i když kupodivu nebyla potřeba. Ale teď chvíli předám slovo Lence, aby vás mohla sama informovat.“
„Děkuji,“ povstala nahá Lenka – jak je i na CPLEN ostatně jejím zvykem – a přistoupila k mapě, která se mezi tím promítla na stěně.
„Včera ráno jsem byla teleportována domů – tedy přesněji do Lucčina a Nikolčina domku. Jen tak mimochodem,“ obrátila se ke mně, „Lucce už jsem to říkala – domek je už téměř zrekonstruován po tom řádění tajných služeb už tam mnoho stop nezbývá – aspoň ve srovnání s fotografiemi, které pořídil Gabriel bezprostředně po vašem příjezdu.
Ale technici, kteří domek opravují, už byli zpraveni o mém příchodu – dorazila jsem jako poslední, nejprve byla teleportována ochranka – a už byl přistaven mikrobus, do kterého jsme všichni nastoupili a kde už bylo naloženo další zařízení. Ještě před úsvitem jsme vyrazili na cestu.“
Lenka ukazuje na mapě a nakonec už je místo mapy promítána fotografie vesnice a nakonec Lenčin dům.
„Na rozdíl od Lucčina domu nikde ani stopy po běsnění tajných služeb. Když jsem odjížděla za vámi,“ Lenka pohlédla na Janu a Nikolku, „požádala jsem sousedku, aby mi udržovala topení – dělávala to i pro dědu, když ke konci často pobýval v nemocnici, takže mi ani voda nezamrzla. Prozkoumali jsme domek od sklepa po půdu a objevili jsme tohle:“
Na stěnu se při Lenčiných slovech promítají postupně různé dokumenty – fotografie i písemnosti poznamenané zubem času – flekaté a zahnědlé.
Vtom povstala také Lucka a ukázala na několik právě promítnutých listů papíru:
„Dědeček zanechal po sobě značné množství dokumentů psaných tímto písmem, ale všechno, co jsem měla k dispozici, je ukradeno.“
„Já doufám, že dokumenty nakonec získáme zpět,“ chlácholí Jošua smutnou Lucku, „zatím aspoň prozkoumáme to, co se podařilo zachránit slečně Lence.“
Chvíle ticha, která právě nastala, jsem využila sama a přihlásila jsem se o slovo:
„Mám tomu všemu rozumět tak, že už budeme doživotně zavřené někde na základně na konci světa? V této ledové pustině hluboko pod zemí… ve skále?“
„Podle čeho tak usuzujete, slečno Nikolko?“
Podívala jsem se nevěřícně na generálního ředitele stanice: „Právě před chvílí jsme se od vás – tedy přesněji – vaším prostřednictvím od agentky nějaké tajné služby, té mrchy Nancy, dozvěděly, že jsme odsouzeny k smrti. To znamená, že máme na vybranou &8211; buď smrt doma, nebo doživotní vězení tady. Krásné vyhlídky, jen co je pravda!“
„Cožpak vám se tady nelíbí?“
V jeho hlase je cítit smutek a rozčarování. Uvědomila jsem si, že jsem trochu přestřelila. To, co tady máme k dispozici, nemohu přece srovnávat s nějakým vězením…
„Jste na nás milí a příjemní,“ snažím se zmírnit účinek slov, která jsem právě před chvílí pronesla, „vytváříte nám tady opravdu pěkné prostředí – ale také bych se chtěla podívat domů, zanedbávám studium, už ani nevím, jak vypadají mí kamarádi…“
Jošua se na chvíli zamyslel, ale nakonec mi dal jakous-takous naději, řka: „Slečno Nikolko, budete muset ještě asi měsíc vydržet, protože musíme u vás převést obnovitelnou bioenergetickou senzitivitu v trvalou. Pak o vás nebudeme mít obavy. A v případě vašem a slečny Lucie musíme dát nejprve do pořádku váš domek. Naší vinou byl zničen, takže je to pro nás jedna z prvořadých povinností.“
„Dobře,“ beru Jošuu za slovo, „a co bude po měsíci?“
„Po měsíci už budou některé z vás schopny cestovat domů samy, bez ochranky – a také se ubránit případným pokusům o únos a podobně. Jen pro zajímavost: I v Lenčině domku bude nainstalován teleport. Naši technici už na tom pracují.“
Jošua už zřejmě vyčerpal program setkání, protože po tomto sdělení se s námi rozloučil a obrátil se k Lucce. Vtom mě někdo uchopil za ruku – a ten někdo je Lenka, protože svůj dotek doprovodila i předáním energie, takže jsem ji ihned poznala po hmatu.
„Ještě něco jsem přinesla…“
Následuji Lenku do jejího apartmá zanechavši Lucku v Jošuově společnosti. Lenka mi podává dva lístky papíru vytrženého z poznámkového bloku malého formátu.
„Tohle našli technici rekonstruující váš domek v Lucčině bundě, kterou tam odložila před teleportací.“
Pohlédla jsem na lístky a poznala písmo našeho starého souseda: „To bude mít Lucka radost. Už myslela, že to někde ztratila.“
Rozloučila jsem se s kamarádkou a vyrazila jsem do svého apartmá, aby Lucka na mě dlouho nečekala. Přesto jsem tam dorazila ještě před ní.
Dnešek je pro mne plný dojmů: Ariana a kalihapické jevy, zlomek zachovalých dokumentů Hillova bratra, a … moje Lucka! Ta nenápadná zapisovatelka od komise, která se nám tak stavěla do očí a která se pohoršovala nad tím, že Jennifer zavírala dívky ‚za trest‘ do krytu … nebo snad tušila, že se v tom krytu něco děje? – ona chtěla takovým podlým, nelidským, surovým způsobem zavraždit moji Lucinku!
V té chvíli, kdy mi došla celá ta hrůza, když jsem si uvědomila, jak málo stačilo, a … problesklo světlo ze sousedního apartmá a Lucka stojí ve dveřích! Zřejmě přece jen dorazila z klubovny dřív než já od Lenky a dokonce se stačila i vysprchovat – ještě se otírá osuškou.
V pohnutí mysli jsem vyskočila z křesla, až mi můj rozhalený župánek sklouzl s ramenou a spadl na zem.
„Co se ti stalo?“
Místo odpovědi jsem se vrhla k sestře vyděšené mým náhlým prudkým pohybem a sevřela jsem ji do náručí. Lucka upustivši osušku zavrávorala a strhla mě stranou. Narazila jsem nohama na cosi měkkého… Obě jsme ztratily rovnováhu a padly jsme na pohovku vedle dveří. Objala jsem sestřičku pevněji a jala jsem se ji vroucně líbat.
Povolila jsem své objetí a Lucka se posadila. První, co jsem spatřila, je zlověstná jódová skvrna na spodní části jejího prsu, která je i po týdnu stále zřetelná. Zakryla jsem ji rukou a z očí mi vytryskly slzy.
Lucka konečně pochopila, na co myslím. Položila mě jemně na pohovku a chlácholivě mě hladí. Beze slov. Zavřela jsem oči a nechávám se unášet slastí jejích doteků a polibků. Lucka je v tomto směru jedinečná – známe se už natolik dokonale, že si dokážeme navzájem vyvolat pocity neuvěřitelné rozkoše. Její ruce i ústa vyhledávají ta nejskrytější a nejcitlivější místečka mého těla s takovou jistotou, jako kdyby dokázala číst moje myšlenky.
Ale přesto se v našich vzájemně prokazovaných něžnostech objevují díky zásahu mimozemských přátel nové prvky. Ačkoliv Lucka dosud není bioenergeticky senzitivní, zjistila jsem, že já mohu této své schopnosti vůči ní použít – pochopitelně velice opatrně, aby jí to působilo potěšení a ne zranění. Jemná elektrostimulace jejích erotogenních zón – zvláště pak prsou – u ní vyvolává záchvěvy rozkoše, které zase cítím já na svém těle.
Ale to, co opravdu přivádí do extáze nás obě, je moje laktace. Dnes večer jsem vlivem vzrušené besedy s Jošuou zapomněla na odběr mléka a Lucka této skutečnosti iniciativně využila po svém přisavši se k mým prsům. Bradavky mi stimuluje jemným kousáním a silně saje, což nás vzrušuje na nejvyšší míru. Cítím, jak postupně vlhnu a jak se mi jeskyňka naplňuje milostnou šťávičkou, kterou mi Lucka nejprve rukou rozmazává po těle a potom mi zase tiskne prsa a vystřikující mléko líže.
Ale to už moje ruka bloudí v jejím klíně a jemně prohmatává její mužské vybavení. Vniká do mne! Ááách – ještě, ještě… vydrž – chce se mi křičet, ale nemohu, protože mi Lucka ucpává ústa svými…
Vyvrcholení u nás nastává téměř současně. Lucka mě naplňuje několika silnými výstřiky a pak dochází ke slastnému uvolnění… Ležíme vedle sebe, jemně se stále dotýkajíce a zhluboka oddechujeme. Hlavou mi táhnou podivné myšlenky… Co když to naše dnešní milování bude mít následky? Lucka si nedala pozor… Ale – vlastně ne! Nic se nestane! Vždyť nás mimozemšťané upozorňovali, že laktace má antikoncepční účinky… Ale na druhou stranu – mít dítě s Luckou…
Až se mi zatočila hlava z té myšlenky. Vždyť Lucka je moje sestra! Byl by to incest… Sestra – ale jen na půl… Jsme děti jedné matky a dvou otců. To snad by zase nemuselo být tak tragické. Nevím… Budu pátrat…
Je dávno po večerce, když ještě dopisuji tyto řádky. Lucka na pohovce nakonec usnula, musela jsem ji opatrně přenést na lůžko. Ale už i mně se únavou klíží oči. Takže dobrou noc, můj deníčku…
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah