Kapitola 14

Z Nikolčina deníčku – 3. dubna

Tak tady máme duben a polární noc se ujímá naplno své vlády. Lenka mě přece jen přesvědčila, abych také vyšla ven na ledovec – aspoň na chvilku, podívat se na Jižní kříž v zenitu. Dozoru nad naší bezpečností se opět ujal Lenčin osobní lékař Agill, který také propátral infračervenými lokátory široké okolí, abychom se ujistili, že se v blízkosti ústí tunelu nikdo nezdržuje.

Kromě komunikačních náramků jsme tentokrát vybaveny i dalekohledy. Venku už poklesla teplota na −64°C, takže se musíme v každé přechodové komoře zdržet 14 minut. Lenka má pravdu – pobyt v přechodových komorách skutečně působí velice tísnivě – a to jich musíme cestou projít šest! Ale jsme spolu, takže to není zase až tak hrozné.

Ačkoliv podle teploměru klesá v každé přechodové komoře teplota vždy o 1°C za minutu, vůbec ochlazování necítím. Konečně je před námi ústí tunelu – a šlapu bosou nohou na povrch ledovce!!

Obávala jsem se, že povrch bude kluzký, ale Lenka mi poradila, abych led pod sebou při chůzi mírně ohřívala a našlapovala celou plochou chodidla. Noha se mi k ledovci částečně přisaje a je tak zajištěna docela bezpečná chůze, ba i běh – to jsme nakonec i viděli během Lenčiny gymnastické produkce.

„Přišla jsem na ten fígl po několika krocích,“ svěřuje se mi Lenka.

Kupodivu se v tak vražedném mraze cítím i bez oděvu docela v pohodě. Přikládám k očím dalekohled… Pohled na Jižní kříž je opravdu fantastický, doufám, že i Lucka bude mít jednou příležitost si ho vychutnat.

Polární noc je však velmi temná, takže nám nezbývá, než se držet jen poblíž osvětleného ústí tunelu. Nemohu si tedy prohlédnout okolní ledovcové útvary v plné kráse, o které básnila Lenka. Když jsem se tedy znovu pokochala pohledem na jižní oblohu, vracíme se zpět.

„Venku je to aspoň za světla moc pěkné,“ bájí opět Lenka, „jenom mě deprimuje ta cesta – kdyby se tak dala zkrátit…“

V tomto směru má pravdu. Skoro hodinu a půl trvá jedna cesta. Zpátky taky; to jsou téměř tři hodiny – a venku jsme se zdržely pouhých 35 minut…

Teď sedíme spolu v nabíjecím středisku a obnovujeme zásoby energie, která při pobytu v ledové pustině opravdu rychle ubývá.

„Dnes ráno u snídaně jsem si všimla,“ navazuje konverzaci Lenka, „že Mořská Vlna už nenosí ten bílý náramek…“

„Však také byl nejvyšší čas,“ vydechla jsem úlevně, „zítra budou mít dvojčata připraven trvale působící bioenergetický stimulátor – a to by ho podle Etického kodexu ani nemohla přijmout. Ale dalo to práci…“

Vyprávím tedy Lence, že po zkušenostech samé se sebou a s Urszulou jsem vyhledala Arianu a vyptala jsem se jí na podrobnosti k pobytu Mořské Vlny v krytu. Dozvěděla jsem se, že na ni hluboce zapůsobil výjev retrospektivního záznamu z jižního ostrova, kde Fred s potěšením týral bezbranná nezletilá děvčata. Jenže obě dvojčata jsou v pohodě, celé dny řádí v bazénech a žádný stres si nepřipouštějí. To znamená jediné – Mořskou Vlnu pořádně ‚vytočit‘ – jako to udělala Jana mně… Znovu jsem tedy kontaktovala Arianu – a ta dostala opravdu spásný nápad. Abych nenechala nic náhodě, probrala jsem ještě celou záležitost s Janou, která mi potvrdila, že při její jisté poznámce Mořská Pěna opravdu zle ‚vypěnila‘ – a že bych totéž – nebo něco podobného – mohla zkusit provést i Mořské Vlně.

„A právě včera odpoledne se k tomu naskytla příležitost,“ napínám kamarádku.

„Ano? A copak jsi provedla naší Sličné Akvabele za taškařici?“

„Včera jsme s dvojčaty docela bezstarostně dováděly zase v bazénu, když tu se tam objevila Urszula.“

„Cože? Urszula? V bazénu? Tu jsem tam tedy v době volna nikdy vlézt neviděla,“ podivuje se Lenka, „je jí proti srsti pobývat v bazénu i v rámci povinného programu…“

„Jenže ona si zhotovila plavky a přišla si je otestovat…“

Lenka se kroutí smíchy: „To už fakt přehání, ne?“

„No právě. Sama mám ráda volnost, se kterou se dá bez oděvu pohybovat nebo plavat. Je to určitě příjemnější než v plavkách – a tady toho využívám do sytosti. S Urszulou souhlasím v tom, že na přednášky, do knihovny a na kulturní programy se nahota nehodí – ale přijít oblečená do bazénu, to už přišlo k smíchu i mně. A když jsem ji upozornila na to, že jsme Jošuu ujistily, že do vyšetřoven, tělocvičen a bazénů budeme chodit i nadále zcela vysvlečené, Urszula se ovšem urazila a prohlásila něco v tom smyslu, že teď tady žádní mimozemšťané nejsou a že si vyprošuje, abych ji terorizovala.“

Lenka už nemůže: „Přestaň, nebo veškerou energii, kterou se tady teď nabiji, vyplýtvám na smích…“

„Jenže to se mi právě v té chvíli hodilo – ani nevíš, jak…“

Lenka se přestala kuckat a upřeně se na mě zahleděla.

„Urszulko,“ poznamenala jsem, „ze mne strach mít nemusíš. Tady dvojčata jsou členky teroristické skupiny!“

„To sis tedy dovolila hodně,“ vydechla Lenka, „Jana mi vyprávěla, jak jsou na to dvojčata háklivá…“

„Právě! Mořská Vlna se na mě vrhla – div mě neutopila,“ líčím kamarádce včerejší hrůzný zážitek, „naštěstí její sestra se v tu chvíli zrovna ponořila a neslyšela, co jsem řekla. Když znovu vyplavala na hladinu – naštěstí včas – domnívala se, že mezi námi došlo ke kolizi při skoku. Mořskou Vlnu ode mne odtrhla a zachránila mě.“

„Takže teď jste s Peruánkou na kordy, co?“

Zasmála jsem se: „Vůbec ne, protože v momentě, kdy se jí sestra dotkla, poznamenala: »No teda – trvalo ti to!«

»Co?«

»Naučit se udržet bioenergetickou rovnováhu, přece!«

Pak se obrátila ke mně a zeptala se: »Jak’s to dokázala?«

»Jenom jsem ti sestřičku trochu vytočila…«

»Trochu!« vybuchla Mořská Vlna, »Pořádně mě vytočila! Představ si, že si dovolila říci…«

»Jenže jsem to nemyslela vážně,« omluvila jsem se jí, »jenom jsem u tebe potřebovala vyvolat citový šok – aspoň v mém případě se to osvědčilo.«

No, a Mořská Vlna se ke mně vrhla znovu, tentokrát to však udělala z radosti.“

„Tak se mi zdá, že se začínáš úspěšně kvalifikovat v nové odbornosti,“ konstatuje Lenka, pokyvujíc uznale hlavou, „když si jen vzpomenu, jak jsme to nacvičovaly spolu…“

„Ještě řekni, že se ti to nelíbilo,“ namítla jsem – asi dost nakvašeně…

„Náhodou se mi to moc líbilo a za mnohé ti vděčím,“ odpověděla Lenka a spontánně se ke mně přitulila.

Lenka! Nádherná, báječná, okouzlující! Hledím do jejích velkých hnědých očí a znovu po ní začínám toužit. Vycítila to. Kalihapické podněty jsou neomylným zdrojem informací a stanou-li se jedním z rozměrů vnímání, nabývá člověk dojmu, jako by byl opatřen oním pověstným šestým smyslem.

Tisknu se vroucně ke kamarádce a soustavně laskám nejintimnější místečka jejího těla. Úplně se mi poddala, mohu si s ní dělat, co chci… Naprosto přesné vím, co právě teď ode mne očekává, zmocňuji se svými ústy její bradavky a piji její mléko. Vlna rozkoše, která v tu chvíli vyšlehla z jejího těla, je mi odměnou.

Poznamenávám na tomto místě, že kalihapická výměna informací o našich tužbách je vzájemná. Lenka vycítila, že jsem dostala neodolatelnou chuť na její milostnou šťávičku, která už proudem vytéká z její lasturky, a instinktivně roztahuje nohy až do rozštěpu. Pronikám jazykem mezi její pysky a slastně saji, dráždíc při tom její ztopořený klitoris.

A teď … teď … dosahujeme orgasmu – obě současně… Aniž by mě Lenka dráždila… Jak je to možné?! Tak zvláštní pocit při vyvrcholení jsem ještě nikdy neměla! A pak mi to došlo! Já vnímám JEJÍ orgasmus!

Teprve teď dosahuji z Lenčina kalihapického podnětu orgasmu svého – a Lenka ho vnímá! Vím to, poznala jsem to, jako kdyby mezi námi fungovala zpětná vazba!

My dokážeme vnímat navzájem jedna pocity té druhé. Každý dotyk, stisk nebo pohlazení nám vzájemně zprostředkovává tolik informací, že mi slova nestačí. Jak vyjádřit vjemy, které cítím svým tělem, ale neumím je popsat? Nevím…

Uvolnění… Ležíme tiše vedle sebe a občas se dotkneme. Naše doteky jsou zpočátku jemné a něžné, postupně však znovu nabývají na intenzitě a najednou jsme znovu v pevném objetí. Máme znovu chuť, neodolatelnou touhu pokračovat ve vzájemném působení si potěšení.

Je to snad telepatie? Ne… telepatie… je přenos myšlenek na dálku, kdežto my spolu komunikujeme doteky, fyzickým kontaktem. Najednou si dokážeme předat tak obrovské množství informací, že jsem toho Lence více slovy nepověděla za celou dobu, co se známe. A intenzita přenosu vzrůstá, dotýkáme-li se navzájem dobře inervovaných míst v erotogenních zónách – zvlášť když se tiskneme jedna druhé na prsa.

Zcela se navzájem poddáváme jedna druhé a sdílíme svá nejniternější tajemství. Kalihapické vnímání mi otevírá brány do Lenčina vnitřního světa a poskytuje mi i zpětnou vazbu – jaké informace naopak já předávám jí a jak na ně ona v mysli reaguje. Už ví, že toužím po dítěti, které bych chtěla s Luckou – a ona mi svěřuje podobný svůj sen. Chtěla by mít dítě – s mimozemšťanem! Ale přirozenou cestou – ne ze zkumavky. Věří, že jednoho dne se našim přátelům podaří prolomit bariéru, která tlumí jejich milostné touhy a vzrušení a že se její sen splní – Hillův bratr je tou jiskřičkou naděje, jen je třeba odhalit jeho tajemství … když vcházeli synové Boží k dcerám lidským a ony rodily jim.

Celé odpoledne jsme proležely v nabíjecím středisku vzájemně se objímajíce a laskajíce. Nakonec jsme usnuly, ale i ve spánku jsme zřejmě vnímaly své podněty, protože když nás Ariana probudila a já jsem se znovu zahleděla do Lenčiných očí, projela mnou vlna poznání, že se jí mohu svěřit absolutně s čímkoliv. Že mě nikdy nezradí a nepodrazí…

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 4. dubna

Dnes je na CPLEN neobyčejně rušno. Začínají se tu objevovat dívky z druhé vlny příjmů na původní CPLE. Mimozemšťané je chtějí rovněž ochránit před ‚zájmem‘ tajných služeb. Mezi nimi objevuji i Patricii – to je ta, kterou počátkem ledna přepadla Jennifer, aby se zmocnila jejích dokumentů a mohla zaujmout její místo v lůžkovém voze.

Nedovedu si představit, jak to mimozemšťané provedli, že mě dokázali vrátit o osm měsíců zpět do minulosti – vždyť podle data, které dnes platí, musí někde – v nějakém mimoprostoru, neznámo kde – existovat Clinica Puellaris Exoterra – která vlastně neexistuje, protože teprve vybuchne roztržena tlakem vnitřní atmosféry…

Lucka bádá nad tímto problémem, aniž by dosáhla nějakých výsledků. Nechápe to stejně jako já i jako mnozí mimozemšťané – profesora Amynilla nevyjímaje.

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – 5. dubna

Značný rozruch jsem dnes způsobila při ranní rozcvičce, jsouc vybavena tělesnými orgány, které dívky obvykle nemají. Na rozdíl od vojáků v internačním táboře se však u nově přišedších děvčat jedná o pouhou zvědavost a ne o nějakou atrakci nebo dokonce důvod k posměchu či jiným nemístným aktivitám. S povděkem kvituji, že ‚dědičky Božích synů‘ jsou zřejmě už geneticky vybaveny tím správným smyslem pro toleranci, takže jejich poznámky na mou adresu vyznívají přátelsky a neurážlivě. Přesto jsme se s Nikolkou dohodly, že mě postupně představí všem nově přicházejícím dívkám, abychom případným nedorozuměním raději předešly.

- × - × - × -

Z Nikolčina deníčku – 6. dubna

Je zajímavé, že všechny nově přišedší dívky si pamatují zdejší ‚pravidla hry‘ a chovají se podle bývalého Domácího řádu První přednášky absolvují poslušně vysvlečené úplně do naha.

Teprve když se Urszula iniciativně ujala instruktáže a seznámila je s Etickým kodexem – nebo aspoň s částmi, které jsou pro náš pobyt rozhodující, rozběhla se opět výroba nejrůznějších modelů v improvizovaném butiku. K Urszulině nevoli se však neujaly ani plavky ani gymnastické trikoty.

Dnes večer byla dokonce uspořádána módní přehlídka, jejímž zlatým hřebem se stala jednoznačně velká večerní toaleta, kterou Urszula s Halininou pomocí ‚stvořila‘ – jiného slovesa snad ani nelze použít – protekčně pro Lucku.

Když Lucka ‚vplula‘ na pódium v nádherných černých šatech posetých hvězdami – představujících motiv noční oblohy – které jí padly opravdu jako ulité, vyrazila dech všem kamarádkám i mimozemšťanům, kteří se zúčastnili téměř všichni – snad jen s výjimkou těch, kteří zrovna byli nuceni plnit své služební povinnosti.

A, světe, div se – dokonce i doktor Zemill, který proti Jošuovu rozhodnutí zrušit Domácí řád nejvíce brojil, se zájmem sleduje vyparáděné dívky a spokojeně pokyvuje hlavou.

Když tento kulturní program skončil a chystaly jsme se k odchodu, zadržel mě technický ředitel stanice, Jošuův zástupce Gabriel:

„Slečno Nikolko, jak jste daleko se zácvikovým kursem?“

Jeho otázka mě trochu zaskočila, protože mám ještě plnou hlavu té přehlídky, ale vzpamatovala jsem se: „Už ho mám pár dní za sebou, proč?“

„Oznámili mi naši technici,“ informuje mě Gabriel, „že váš domek je už téměř zrekonstruován. Bylo by proto vhodné, abyste se teleportovala domů a dohlédla na dokončovací práce. Také je nutné, abyste se pod vedením našich techniků naučila obsluhovat zabezpečovací a ochranná zařízení. Pak by za vámi mohla přijít i vaše sestra.“

„Ano? A kdy se mám připravit na cestu?“ vydechla jsem radostně.

Gabriel přistoupil k nejbližšímu komunikátoru a stiskl několik tlačítek. Pak se zahleděl na obrazovku, kde se objevily pro mne nesrozumitelné mimozemské hieroglyfy, a po chvíli odpověděl: „Bylo by to tak v horizontu jednoho až dvou dnů. Nejpravděpodobněji zítra…“

Takže zítra, sedmého dubna se konečně po více než třech měsících zase dostanu domů. A za pár dní za mnou Lucka. Dlouho nemůžeme usnout spřádajíce plány do budoucna…

- × - × - × -

Soudní přelíčení s obžalovanou Nancy Moareovou je veřejné. Koná se v hlavním sále Informačního centra SSE, kde jsou ideální podmínky pro zveřejňování důkazů, tj. promítání retrospektivních záznamů.

Předsedou poroty je inženýr Hefaistos, jakožto nejvýše postavený vedoucí pracovník základny.

Vedle Jennifer a Anthonyho jsou jako diváci přítomni dokonce i oba zajatí piloti.

Nahá Nancy sedí na lavici obžalovaných mezi dvěma dozorci a naslouchá plamenné řeči veřejného žalobce:

„… z čehož vyplývá, že obžalovaná se dopustila trestného činu pokusu vraždy, kterou se chystala provést zvláště krutým a zavrženíhodným způsobem. Vedle přiznání, které učinila pod vlivem psychotropní látky, již si sama aplikovala – jak dokazuje retrospektivní záznam – zde máme i odborný posudek doktora Zemilla. Látka, kterou chtěla obviněná aplikovat své oběti, bez milosti a krutě zabíjí, pokud není postižené osobě poskytnuta adekvátní pomoc – což obviněná podle své výpovědi neměla v úmyslu učinit.“

„Děkuji za vyčerpávající výklad i předvedené důkazy a dávám slovo obžalované,“ oznámil předseda poroty.

Nancy na pokyn jednoho z dozorců vstala a spustila: „Přiznání nelze brát jako soudní důkaz! Žádám, abych byla okamžitě propuštěna a aby mi byla poskytnuta satisfakce za omezování osobní svobody a za ponižující zacházení, kterému jsem zde po celý měsíc bez ustání vystavována. Psychotropní látku, pod jejímž vlivem jsem vypověděla všechny ty nesmysly, kterými jste mě tady zavalili, mi aplikoval člen vaší teroristické skupiny. Zároveň žádám, abych byla informována o přesném místě, kde se vlastně nacházím a aby mi bylo umožněno spojení se zástupcem diplomatické mise či exekutivy Spojených států!“

Hefaistos se jen trpně pousmál: „Předně – nemáme diplomatické styky se Spojenými státy, za druhé – retrospektivní záznam je u nás uznávaným soudním důkazem, který má stejnou váhu jako u vás daktyloskopie nebo testy DNA. A za třetí – žádám delikventku, aby vážila slova, neboť urážlivé výlevy vůči naší civilizaci jsou brány jako přitěžující faktor. Žádám demonstrátorku, aby znovu promítla moment, kdy byla obžalované aplikována psychotropní látka.“

Velkoplošná obrazovka hlavního sálu Informačního centra se rozzářila a Nancy znovu – po kolikáté už? – sleduje, jak sama udeřila do injekční stříkačky, kterou drží v ruce doktor Zemill, a jak jí jehla zajíždí do stehna. V momentě, kdy potom vlastní rukou stiskla píst, byl obraz zastaven. Je jasný jako kvalitní fotografie.

„Tak kdo vám aplikoval to svinstvo, slečno delikventko?“

Nancy hledí na obrazovku – a mlčí. Ví, že přítomné těžko přesvědčí o něčem jiném.

„Dobře, neodpovídáte. Končím přelíčení a porota se odebere k poradě.“

Hefaistos a pět přísedících tvořících šestičlennou porotu zmizeli ve vedlejším salónku a k Nancy se obrátil Anthony: „Ještě si uvědom, že jsme neuplatnili žalobu na tvůj úmysl zavraždit i nás!“

Nancy sedí nadále mezi dvěma dozorci. Je v sále jediná osoba bez oděvu – dokonce i zajatí piloti byli vybaveni plášti, které se střihem podobají těm, jimiž byly vybaveny dívky v internačním táboře, jenže z mnohem kvalitnějšího materiálu.

„Povstaňte, přichází soud!“

Šestice porotců v čele s Hefaistem vstupuje do sálu a usazují se do svých křesel.

„Předveďte obžalovanou!“

Nancy je vyvedena na vyvýšené pódium.

„Postav se čelem do sálu, rozkroč se na šíři ramenou a ruce za hlavu,“ nařizuje jí dozorce.

Světla v sále potemněla a nahá Nancy vystavená jako ve výkladní skříni je osvětlena kuželem jasně bílého oslnivého světla.

Poté Hefaistos spustil: „Poslyšte rozsudek…“

Nancy zavřela oči, aby se aspoň trochu chránila před oslněním. Přesto vnímá upřené pohledy všech přítomných a v duchu běsní. Až se odsud dostanu – a doufám, že to bude brzy – zasadím se o to, aby všichni, kteří si dovolili vztáhnout ruku na mě, občanku Spojených států, a kteří si dovolili mařit zájmy našich úřadů, byli potrestáni tím nejpřísnějším způsobem…

Když se probrala z úvah, zaslechla už jen konec rozsudku:

„… je uznána vinnou v plném rozsahu obžaloby a odsuzuje se ke dvanácti letům odnětí svobody. Trest bude vykonáván v experimentační laboratoři s nástupem ihned. Proti tomuto rozsudku není odvolání.“

Světelný kužel pohasl a Nancy byla bez dalších prodlev odvedena do své cely.

Během soudního přelíčení ztratila i poslední sympatie obou zadržovaných pilotů. Pochopili, že i jim by hrozila smrt z jejích rukou, protože přišli do styku s přísně utajovanými skutečnostmi.

Když měli být odvedeni do svých cel a byli při té příležitosti vyzváni, aby odevzdali pláště, pokusili se využít příležitosti a obrátili se k inženýru Hefaistovi, který zde momentálně představuje nejvyšší autoritu:

„Žádáme vás, abyste s námi zacházel jako s válečnými zajatci podle Ženevských konvencí.“

Hefaistos jen odmítavě zavrtěl hlavou: „Ne, pánové. Vy také nedodržujete tyto konvence – nevím tedy, proč se na ně odvoláváte. Máte na vybranou – buď budete respektovat náš Vězeňský řád tak, jak jste měli dosud možnost ho poznat. Nebo budete podrobeni stejnému režimu, jaký platí pro vaše válečné zajatce.“

„Vzhledem k tomu, že váš Vězeňský řád navozuje u zajatců neustálý pocit ponížení, žádáme, abychom byli vězněni podle našich pravidel.“

„Dobře, pánové. Řekli jste si o to sami.“

Pak se obrátil k vrchnímu dozorci: „Pro pány platí od tohoto okamžiku na zkušební dobu tří dnů plán „K“.

Dozorce jen přikývl a dal povel eskortě. Ta vede oba zajatce do výtahu. Vyšli z budovy, eskorta šesti dozorců piloty obklopuje ze všech stran. Obešli jezírko, kde se sluní krásné nahé mimozemšťanky, přešli zelený pás kolem areálu základny a zamířili k okraji pouště. Tam je postaveno pod plastikovým přístřeškem několik klecí. Dozorci otevřeli dveře jedné z nich.

„Prosím pánové, račte si udělat pohodlí…“

Oba zajatci se ocitli v jedné kleci tvaru krychle o straně 1,5 m a dveře za nimi hlučně zaklaply…

- × - × - × -

Lucčiny myšlenky – 10. dubna

Okruh mých známých se povážlivě ztenčil – sestřičku mi před třemi dny teleportovali domů, aby jednak dohlédla jako architektka na závěrečné úpravy při rekonstrukci našeho domku, a za druhé – technici ji musí seznámit s obsluhou zabezpečovacích a ochranných zařízení, která tam jsou instalována kvůli CIA, FBI a já nevím, jak všelijak se nazývají ty zbytečné instituce, které nám v poslední době ztrpčují život.

Sám Jošua mi přislíbil, že jakmile Nikolka zvládne obsluhu těchto zařízení, budu se moci také podívat domů, na což se nesmírně těším.

Lenka je už třetí den na Menstruačním oddělení a Jana tam nastoupila dnes. Dvojčata ráno odešla na vyšetřovnu v 6. podlaží, kde jim má být aplikována dávka bioenergetického stimulátoru, takže z nejbližších kamarádek mi zbývá jen Xiaolan, která mě také představuje nově přicházejícím dívkám. Vzhledem k tomu, že pobývala na původní CPLE rovněž od začátku její existence, zná je všechny a ochotně se tohoto úkolu zhostila.

Ráno jsme byly spolu na přednášce, odpoledne pak vede skupinku dívek zajímajících se o moderní gymnastiku. Chvíli jsem se byla na ně v tělocvičně také podívat, ale pak jsem stejně odešla do Informačního centra, kde se zdržuji nejraději.

Neustále se snažím proniknout do tajemství mimoprostoru. Matematický model je mi naprosto jasný – stačí soustavu souřadnic rozšířit o čtvrtou dimenzi – a je to. Jenže fyzikální model je pro mne naprosto nepředstavitelný! Postupuji sice logicky správně, výpočty to potvrzují, ale… V rovině můžeme jedním bodem vést právě dvě na sebe kolmé přímky. Jakmile je tam máme, třetí přímku kolmou na ty dvě stávající už do toho bodu neumístíme. V prostoru se nám v jednom bodě mohou protnout tři na sebe kolmé přímky nebo dokonce tři na sebe kolmé roviny.

A teď si zavedeme čtvrtý rozměr. V matematickém modelu je to naprosto triviální záležitost – zavedeme čtvrtou souřadnici. Takže můžeme napsat rovnice čtyř přímek, které procházejí jedním bodem a jsou na sebe vzájemně kolmé. Můžeme napsat rovnice čtyř navzájem kolmých rovin, které se protínají v jednom společném bodě. A dokonce můžeme napsat rovnice čtyř třírozměrných prostorů, které jsou na sebe vzájemně kolmé a protínají se v jednom společném bodě.

JENŽE – převeďte tuto teorii do praxe. Tady si z papíru složím dvě krychle – ale jak to udělám, aby byly na sebe kolmé? Analytická geometrie to popisuje snadno a srozumitelně – kdežto model postavit nelze! Nemám reálně k dispozici tu čtvrtou dimenzi, která by mi to umožnila. Tady mi opravdu zůstává rozum stát…

„Nad čím bádáš, Lucinko?“

Zvedla jsem hlavu. Proti mému stolku stojí strýček Hill a už zřejmě drahnou chvíli sleduje, jak po něm bezcílně posouvám dvěma papírovými krychličkami.

Znechuceně jsem je smetla na podlahu, kde se jich po chvíli zmocnil úklidový robot.

„Já snad to tajemství mimoprostoru v životě nerozluštím,“ posteskla jsem si mu.

Hill chvíli sleduje dráhu úklidového robota a pak se jen pousmál: „Z toho si nic nedělej, já to taky nechápu. Užívám mimoprostorových vymožeností, aniž bych znal jejich podstatu. Také létáš v letadle a nevíš, proč vlastně létá, když je těžší než vzduch…“

„Tak pozor! Proč letadlo létá – to náhodou vím,“ ohradila jsem se, „působením vztlakové síly. Podívej:“

Vzala jsem dva proužky papíru, na koncích jsem je zahnula, aby byly schopny stát na hraně, a postavila jsem je rovnoběžně vedle sebe na stůl tak, aby mezi nimi byla úzká mezera, zahnutými okraji vně.

„Co myslíš, že se stane, když mezi ně zafoukám?“

Hill bezmyšlenkovitě odpověděl: „Nejspíš se rozletí…“

Sklonila jsem se a lehce zafoukala mezi proužky papíru. Ty pochopitelně padly, ale k Hillovu údivu se před tím k sobě přiblížily!

„Když fouknu mezi proužky,“ vysvětluji, „zředím tam vzduch – a tlak okolního vzduchu je pak k sobě přiblíží. Právě tak je tomu u letadla. To se pohybuje vpřed velkou rychlostí, takže proti směru jeho letu vždycky fouká vítr. Křídla letadla jsou konstruována tak, aby se vzduch při jejich obtékání nad nimi zřeďoval. Hustší vzduch pod nimi pak udrží letadlo ve výšce – přesně podle Archimédova zákona.“

„No vidíš, co všechno nevím. Já jsem lékař, ne fyzik. Proto ti záhadu mimoprostoru neobjasním. Jen zkusím jiný příklad: Podívej – naše smysly jsou uzpůsobeny ke vnímání tří rozměrů. Ten čtvrtý lze registrovat jen přístroji. UV záření také nevidíme, ale můžeme ho registrovat. Podobně je to s ultrazvukem.

Dokážeme se dostat pomocí transdimensionálního teleportu do jiného třírozměrného prostoru, který je zkonstruován jako podprostor ve čtyřrozměrném prostoru – a také ho vnímat stejně jako prostor, ve kterém teď pobýváme. Ovšem jak se to udělá – nevím…“

„Ale s lékařským problémem bys mi poradit mohl, viď?“

„Předpokládám, že ano,“ pousmál se Hill.

„Víš, strýčku, já a Nikolka jsme sestry – sice nevlastní, ale sestry. A protože jsme vlastně od Nikolčina narození spolu, nedokážeme jedna bez druhé žít. Bylo by to pro mě něco nepředstavitelného, kdybych ji neměla. A teď si představ, že Nikolka zatoužila po dítěti.“

„Proč ne, to přece není nic nesplnitelného,“ ubezpečuje mě Hill, „sice by to pro nás znamenalo značnou ztrátu – Nikolka jako nulligravida disponuje mlékem obsahujícím velice vzácné látky. Po porodu dítěte se však složení mléka může podstatně změnit, což by znamenalo i změnu našich plánů – nehledě k tomu, že pak její mléko bude spotřebovávat v první řadě dítě – to má samozřejmě absolutní přednost.

Ale nejste náš majetek. Jste naši přátelé a my vám přece nebudeme bránit ve štěstí. Pokud tedy Nikolka touží po dítěti – není v tomto směru ničím omezena a vždy může počítat s naší pomocí a podporou.“

„Jenže já jsem ti to nedopověděla celé. Víš, ona to dítě…“

Teď jsem se zarazila. Vždyť je to nesmysl. Byl by to incest. Co by si o nás asi strýček pomyslel. Ale už je pozdě…

„V čem je ještě problém, Lucinko? Nikolčino přání musíme přece respektovat. Bojíš se, že se Nikolka vdá, odejde od tebe a ty zůstaneš sama?“

„Ne, to rozhodně ne – tady je totiž… Ona by si přála, abych…“

Zase jsem se zarazila. Vždyť je to přece hrozná hloupost! Šílenost! Incest přece … já vím, zakazují ho zákony … občanské i církevní (to mě napadlo, přestože mi mohou být všechny církve ukradené). Zákonodárce může učinit výjimku ze zákona – to ano, ale příroda takový čin obvykle neodpouští… Jenže ten Nikolčin nápad je tak šílený – až je geniální!

Hill trpělivě čeká, až budu pokračovat. Nenaléhá. Sama vím, že když už jsem tu myšlenku nakousla, nezbývá mi, než ji dokončit…

„Strýčku, já ti svěřím veliké tajemství a ráda bych, aby sis je nechal pokud možno pro sebe. Nikolka si totiž přeje – a moc po tom touží, abych…“

Znovu jsem se zarazila a sbírám odvahu k dokončení té osudové věty, o které předem nevím, co může způsobit. Zavřela jsem oči a v hlavě se mi promítá onen moment, kdy mi Nikolka své přání poprvé vyjevila. Nakonec jsem přece jen zašeptala: „… abych já byla otcem jejího dítěte…“

Když jsem oči otevřela, Hill už ve studovně nebyl. Odešel tiše, aniž by dal slůvkem najevo, co si o Nikolčině nápadu myslí. Když jsem si však v přísálí převlékala župánek, našla jsem v jeho kapse lístek s jedinou větou: „Budu o tom uvažovat. H.“

Autor: © Éósforos, 2005–2014

Předchozí kapitola         Pokračování         Zpět na obsah