IV. Intermezzo

Porada kolegia CPLEN se proti vůli předsedající – profesorky Hygieially – protahuje už neúměrně dlouho. Důvodem je především otázka dalšího postupu při aplikacích bioenergetického stimulátoru nově přišedším dívkám. Podle Jošuových plánů by pobyt dívek, které je nutno stimulátorem vybavit a které nesouhlasí s další spoluprací, neměl přesáhnout tři měsíce.

„Za ty tři měsíce,“ zdůrazňuje doktor Hill, „dokážeme provést potřebná vyšetření, autofarmaticky je připravit k přijetí obnovitelně působícího bioenergetického stimulátoru, vycvičit je a dodat jim trvale působící stimulátor. Pak projdou týdenním zácvikovým kursem a budou teleportovány nejkratší cestou domů. Pokud nemají zájem o další spolupráci, nemá cenu instalovat teleport v místě jejich bydliště.“

„S tím lze jen souhlasit,“ dává mu za pravdu doktor Zemill, „ale pořád odbíháme od otázky, jak postupovat u dívek, které s námi spolupracovat chtějí – těch je sice méně, ale stále je to pro nás dostačující počet.“

„Těm budou nabídnuty velice výhodné podmínky,“ objasňuje celou situaci sám Jošua, „teleporty budou instalovány buď přímo v místech jejich bydliště nebo v jejich bezprostřední blízkosti a budou jim umožněny časté pobyty doma. Toto je operativní rozhodnutí, které jsem uvedl v platnost na základě besedy s prvními dívkami, jmenovitě z podnětu slečny Nikolky. Ale teď mě prosím omluvte, mám důležité jednání s inženýrem Hefaistem, který se dostavil – aspoň podle svých slov – v mimořádně důležité věci.“

Jošua opustil jednání a spěchá do své pracovny.

- × - × - × -

„Tak tě vítám ze Sahary, můžeš mi vysvětlit, proč vyžaduješ osobní setkání – to by to nešlo vyřídit přes komunikátor?“

„Ale šlo, šlo by to – jenže si nejsem jist výsledkem, kterého bych dosáhl či nedosáhl. A tak tě jdu přesvědčovat osobně,“ vysvětluje Hefaistos Jošuovi svůj neočekávaný příchod.

„Ó, to bude asi něco velikého, když vážíš takovou cestu v době, kdy u vás panuje napjatá atmosféra. Máš snad problémy se zajatci?“

„Jsi vševědoucí po Otci,“ dobírá si Hefaistos Jošuu.

Jošua však nemá dnes na žertování náladu. Poznal to i Hefaistos z jeho kousavé výpovědi:

„Zato ty ses po svém nevyvedl – dodnes nemáš představu o počtu svých sourozenců – ať už vlastních nebo nevlastních!“

Je pravda, že veliký Zeus podváděl svou manželku (a zároveň sestru!) Héru s kdekým, ale v tom je pochopitelně Hefaistos nevinně a laskavý čtenář jistě uzná, že Jošua mu to neměl předhazovat. Hefaistova reakce také na sebe nedala dlouho čekat: „V tom směru jsi na tom stejně. Písmo svaté o těch tvých sice hovoří, ale Církev svatá jejich existenci popírá, aby byla zachována panenská nevinnost…“

„Ale – tak toho nech. A promiň. Raději mi řekni, co máš na srdci s těmi zajatci?“

Hefaistos přistoupil ke komunikátoru a spustil dokumentaci řka: „Mám tam ke dnešnímu dni tři vězněné osoby – agentku ICG usvědčenou z pokusu o brutální vraždu na slečně Lucii a odsouzenou ke dvanácti letům experimentace.

Pak jsou v naší moci dva piloti bombardovacích letadel, kteří zatím nebyli z ničeho obviněni a ani nebyli odsouzeni…“

„… nebyli obviněni … nebyli odsouzeni! Prosím tě – a v čem je problém? Shození bomby není pokusem o vraždu? Dokonce masovou?“

„To jistě je – ale piloti těch letadel mají oproti té agentce zkreslené informace. Oni a dokonce i jejich velitelé jednali právě na základě falešných informací, na jejichž výrobě se agentka zásadním způsobem podílela. Takže oni ty bomby shodili – do důsledku vzato – i její vinou. To, že jsme je nechali explodovat v poušti daleko od základny, je věc jiná.“

„S tím by se dalo souhlasit. A co potřebuješ ode mne?“

Hefaistos promítl Jošuovi další dokument na obrazovku komunikátoru se slovy: „Schválit tohle!“

„Statut válečného zajatce – podívejme se! Cožpak mi proti někomu válčíme?“

„To ne,“ přiznává Hefaistos, „ale oni proti nám válčí – a my držíme zajatce, chápeš to?“

Jošua zběžně pročetl dokument a svraštil čelo: „S tím nemohu souhlasit – Ačkoliv už nepotřebujeme biologický materiál z mužské produkce pro sebe, potřebujeme ho k výrobě některých autofarmak. Proto trvám i nadále na jeho odběru. Ale souhlasím s tím, aby Nancy nebyla svědkem těchto procedur. Pro ni to ovšem neplatí.“

„To jistě,“ přizvukuje Hefaistos, „pro ni platí i nadále Vězeňský řád v plném rozsahu a vzhledem k závažnosti jejího trestného činu mohou být v rámci trestu použity i mírné destruktivní zásahy, které by měla nepříjemně pocítit.“

„Dobře. Budou-li dodrženy podmínky, které jsi uvedl zde,“ a Jošua ukázal na dokument dosud svítící na obrazovce, „tedy pochopitelně se zabudováním mých připomínek, nemám nic proti zavedení Statutu válečného zajatce a jeho oddělení od dosud platného Vězeňského řádu. Jo – a té agentce dávejte občas opravdu zabrat. Ještě bych jí odpustil to, jak o nás nepravdivě informovala světovou veřejnost – my máme dostatek prostředků, jak vhodně reagovat. Za to však, co chtěla provést bezbranné slečně Lucii – žádné slitování…“

„Tak díky. To jsem chtěl slyšet,“ a Hefaistos se má k odchodu.

„Moment – ještě něco,“ zadržuje ho na poslední chvíli Jošua, „než těm pilotům zavedeš nový režim podle toho svého Statutu, pořádně je vyzpovídej, ať máš jistotu, že ta jejich vina je opravdu podružná, jak mě tady tak vehementně přesvědčuješ…“

- × - × - × -

„Šéf si odejde v klíčovém okamžiku,“ poznamenává nespokojeně profesor Amynill, „nejprve sdělí své zásadní rozhodnutí – a pak nám ani neřekne, jak si představuje jeho realizaci.“

„To je snad jasné,“ namítá Gabriel, „teleporty v bydlištích dívek už instalujeme a první zkušenosti jsou dobré.“

„Jenže tady nejde o teleporty – to je tvoje technická záležitost,“ namítá Amynill, „my musíme vyřešit také problém, co s dívkami, které spolupracovat chtějí, ale nebudou mít možnost dostat se domů…“

„Kolik jich máme? Tedy takových, že…“

Amynill udiveně pohlédl na Hilla a odpověděl: „Jednu – ale to snad stačí. Je to slečna Lucie – tvá praneteř!“

„Nechápu, v čem je problém. Dokončíme její přeměnu – prostředky na to máme – a pak může dostat stimu…“

„Jak se zdá, kolego, chybí vám jedna základní informace,“ přerušuje Hilla profesorka Hygieialla, „slečna Lucie totiž nechce podstoupit léčbu, která by vedla k dokončení její přeměny. S panem generálním to probírali téměř hodinu. A abychom získali materiál k přípravě bioenergetických stimulátorů pro ni vhodných, museli bychom mít xenofarmakum, jež lze získat z jediného produktu – doufám, že mi rozumíte!“

„Já si myslím, že ani získání tohoto xenofarmaka nebude problém – protože slečna Nikolka a slečna Lucie – ač nevlastní sestry – si zahrávají s myšlenkou…“

Teď si Hill uvědomil, že ho Lucka žádala, aby si Nikolčino tajné přání nechal pro sebe – ale také ji slíbil, že bude o jejich nápadu uvažovat. Nakonec usoudil, že teď je ta pravá chvíle a dokončil větu: „… početí dítěte.“

„Jenže my potřebujeme, aby plodová voda neobsahovala mužské složky,“ poznamenává doktor Zemill, který debatu zatím jen poslouchá, ale nezasahuje.

„To je pravda,“ uznává Amynill, „muselo by dojít k početí děvčete – a to hned na první pokus. Jakmile by jednou došlo k početí chlapce – byla by veškerá naše práce zmařena.“

„Vidím výhodu i v tom,“ poznamenává Amynill, „že by takto počaté děvče mělo velké množství jejich společných genů – ale protože se vlastně jedná o incest, museli bychom také zaručit, aby počatá holčička nebyla zdegenerovaná.“

„To není žádný problém – stačí ze semenné tekutiny odebírané slečně Lucii izolovat kmeny spermií, které tyto přísné parametry splňují – a pak slečnu Nikolku jimi inseminovat. Celé to můžeme zvládnout za necelý týden i s příslušnými testy.“

„Tedy, Zemille – to snad nemyslíš vážně!“

Zemill se na Hilla udiveně podíval: „Proč? Je to rychlé, spolehlivé a elegantně to řeší zájem všech zainteresovaných stran.“

„Právě, že neřeší,“ oponuje Hill, „ony si představují, že to vlastní početí bude dílem hlubokého citového aktu…“

„Citového aktu! Tedy vážení – slyšeli jste někdy něco o uplatňování citů ve vědecké práci? Kam bychom přišli? Nechci se tě dotknout, Hille, ale to je opravdu nevídaný fušerský kousek – nechat je, aby počaly dítě v rámci ‚hlubokého citového aktu‘ a riskovat tak jedinou a poslední šanci na získání nesmírně důležitých látek, které jinou cestou nedostaneme!“

„Nezlob se, Hille,“ přidává se sám profesor Amynill, „ale Zemill má tentokrát pravdu. My si opravdu nesmíme nechat tuto příležitost uniknout. Konec konců – je to nutné především v jejich zájmu.“

Hill už neodpověděl. Znechucen tím, kam až se dostalo projednávání intimní citové záležitosti jeho přímo zbožňované neteře, opustil bez omluvy poradu kolegia přiraziv za sebou dveře.

Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah