Z Nikolčina deníčku – 9. dubna – odpoledne
Konečně jsem se zase dostala k tomu, abych učinila do Tebe pár zajímavých zápisů, milý Deníčku. Je pravda, že už jsem tady druhý den – 7. dubna večer jsem šla spát jako obvykle do svého apartmá na CPLEN a včera ráno jsem se probudila doma, ale hned jsem se dostala do sporu s techniky, kteří renovují náš zničený domek.
Tedy – přestavbu a vybavení zvládli skvěle. Zvenku nikdo nepozná, že se uvnitř něco změnilo – ale uvnitř… Komfort srovnatelný s CPLE – opravdu! Stěny obložené termoplastickou hmotou, instalován jídelní automat, teleport a spousta dalších přístrojů a zařízení, se kterými mě kluci už částečně seznámili a zbytek mi mají vysvětlit dnes. Pak budu moci pozvat domů i Lucinku – už se nemohu dočkat!
Jenže si někdy počínají jako úplní naivkové! No posuďte sami…
„Pánové, vy jste se snad zbláznili, ne? Zlikvidovat kuchyň…“
„Máte tu jídelní automat, Nikolko…“
Nevěřícně kroutím hlavou: „Pak mi sem přijde návštěva – a my jim dodáme kafe z automatu – nebo jak si to vlastně představujete?“
„Proč ne? Dodává náš automat něco, co by vám snad nechutnalo?“
„Jistě že ne – ale jak my budeme cizím lidem vysvětlovat, že máme automat na jídlo? Jednak jsme byly instruovány, že máme už z důvodu vlastní bezpečnosti spojení s vámi držet pokud možno v tajnosti – a za druhé: i kdybychom někomu prozradily, že máme přístroje od mimozemšťanů, skončily bychom nejspíš v sanatoriu pro choromyslné…“
Dnes jsem přišla na další faux-pas:
„Kluci – vy jste odpojili od sítě elektroměr? V celém domě se svítí – a on se ani nehne!“
„Ale Nikolko! Nač elektroměr, když je celý dům zásobován rozdílovou elektrárnou, která je na vaší síti naprosto nezávislá?"
„To je totéž jako s jídelním automatem! Světla prozrazují, že elektřinu spotřebováváme. A až nám sem pošlou z rozvodných závodů kontrolora na odečet, zjistí, že se elektroměr ani nehnul. Pak budeme obviněny z černého odběru a budou nás považovat za zlodějky. Přijde sem revizní technik – no dovedete si to představit?“
„Dobře, ale co tedy navrhuješ?“
Žasnu nad jejich bezradností – na jedné straně dokáží vybudovat technické zázraky, nad kterými zůstává rozum stát – a na druhé straně nejsou schopni zařídit triviální kamufláž…
„Přece stačí, abyste aspoň ten světelný obvod zapojili přes elektroměr. Budeme tak mít nějakou minimální spotřebu, aspoň takovou, aby to nebilo do očí. Nebo ten elektroměr můžete zatížit nějakým malým, ale stálým odběrem, aby se pohyboval a něco naměřil, ne?“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 9. dubna – noc
Náš domek je možné v několika okamžicích změnit v nedobytnou pevnost! Vůbec jsem netušila, že plot kolem zahrady může fungovat jako silové pole. Stačí jen zapnout stav hlídání – a každý, kdo se dotkne, je odmrštěn zpět, aniž by u něj došlo k nějakému vážnému zranění – nanejvýš si po pádu udělá modřinu na zadku, ha, ha, ha.
Hůře ovšem dopadne ten, kdo by se na dům pokoušel střílet: Silové pole odmrští střelu směrem, odkud přilétla. Ale co… Kdo čím zachází, tím také schází. Až ‚tajní‘ kašpárkové udělají balistickou expertizu, budou svého člověka nutně považovat za nemehlo, které se zastřelilo samo…
A jako zlatý hřeb je instalován barostat, kterým lze upravovat hodnotu gravitačního zrychlení. Gravitační vlny jsou pohlcovány kuželovitě vzhůru a fotoplastická anténa barostatu je instalována na tyči hromosvodu. To tedy znamená, že jsme chráněny po celém obvodu ze země i shora.
Nikdo tedy nemůže na náš pozemek vniknout nekontrolovaně. A když slušně zazvoní, objeví se na obrazovkách ve všech pokojích. Můžeme si ho prohlédnout, pozeptat se, co si přeje, a teprve, když nabudeme přesvědčení, že se nejedná o nevítaného hosta, dovolíme mu vstoupit.
Při přímém fyzickém kontaktu pak mohu samozřejmě použít k obraně svého bioenergetického potenciálu. To naneštěstí zatím neplatí pro sestřičku. Bude muset po nějakou dobu pobývat doma jen v doprovodu mém nebo některé z bioenergeticky senzitivních kamarádek.
Nu, a zítřek má být zasvěcen výuce obsluhy teleportu, rozdílové elektrárny a nabíjecího agregátu. Tady nejsme v tropech, aby mi tu pražilo sluníčko od rána do večera…
Ale už jdu spát, musím tu spoustu novinek a dojmů řádně ‚vstřebat‘ a k tomu potřebuji klid a pohodu. Dobrou noc, Deníčku…
- × - × - × -
Balíček sucharů, plechovka sušeného masa a litrová láhev vody musí stačit jednomu zajatci na celý den. Hygienické podmínky jsou otřesné. Tělesné potřeby vykonávají zajatci do kbelíku a po použití zasypou pískem. Jedenkrát denně jsou vypuštěni na půl hodiny z klece – aby po sobě kbelík vynesli a vymyli. Pak jsou postříkáni proudem vody. Když oschnou, oblečou si pláště – a zpět do klece!
„Nevěřím, že je takto u nás zacházeno s válečnými zajatci,“ protestuje Steve.
„Klidně tomu věř,“ ubezpečuje ho Jennifer, která právě přinesla jejich příděl jídla, „sama jsem byla vězněna v podobné kleci a za podobných podmínek.“
„Nevěřím!“
Jennifer jen shovívavě pokývala hlavou: „Prosím, nevěř – to je tvůj problém. Na rozdíl ode mne však můžeš dnes večer požádat Jeho Excelenci o převedení na původní vězeňský režim.“
Pro zajatce zastává inženýr Hefaistos funkci guvernéra a musí být jimi oslovován ‚Vaše Excelence‘.
„Tak nevím,“ poznamenává Steve polohlasně ke svému druhovi, „je lepší pobývat v plášti tady v kleci, kde se mačkáme jako sardinky v plechovce, a pojídat do nekonečna jen suchary a sušené maso – nebo žít nazí v cele, kde si můžeme vybírat jídlo z bohatého jídelníčku a je tam k dispozici normální záchod, sprcha a základní nábytek…“
„Když zase položím na druhou misku vah skutečnost, že jsme tam sexuálně zneužíváni několikrát denně – nekonečné prohmatávání konečníku, genitálií a odběr semene nepovažuji za lékařsky odůvodněné počínání – to se na mě nezlob,“ oponuje Ray, „tak je potom ten výběr opravdu těžký. A nejvíc mě na tom žere skutečnost, že těmto potupným procedurám nás podrobují před zraky té potvory Nancy, která je připravena nás kdykoliv zavraždit – a to jenom proto, že teď už víme, kdo nás vlastně zajal. Styk s příslušníky mimozemské civilizace je povolen jen úzké skupince vyvolených…“
- × - × - × -
„Tak jak se pánové rozhodli?“
Inženýr Hefaistos si nechal oba zajatce předvést do hlavního sálu Informačního centra večer v šest hodin – přesně podle Jennifeřina sdělení.
Slova se ujal Ray: „Vaše Excelence, promiňte, ale jsme na pochybách, zda to, co jste nám tady po ty tři dny předváděli, odpovídá zacházení našich úřadů s válečnými zajatci…“
Hefaistos místo odpovědi stiskl několik tlačítek na ovladači komunikátoru. Velkoplošná obrazovka se rozzářila a oběma pilotům se naskytl hrůzný pohled na zajatecký tábor – tři řady klecí uspořádaných do podkovy a obehnaných ostnatým drátem. Z pohledu na celek je vybrán detailní záběr na jednu klec – v ní se tísní dva Indiáni oděni do špinavých a rozedraných trestaneckých plášťů. Povědomý kbelík a pytel písku, balíček sucharů, o který se dělí…
Záběr na jinou klec – v ní nezletilá dívka zbavená pláště a uvázaná k mřížím. Její na kost vyhublé tělo nese stopy mnoha ran.
A mezi klecemi procházejí stráže – vojáci v amerických uniformách a se samopaly odpovídajícími výzbroji US Army.
„Jenže to není zajatecký tábor,“ protestuje Steve, „to je internační tábor pro teroristy!“
Hefaistův pohled ztvrdl: „A to, co jste provedli vy – shození bomb na naši základnu – to nebyl teroristický útok?“
„Vaše Excelence dovolí – teroristické činy jste spáchali jako první vy! Používáte biologických zbraní a zneužili jste jich k šíření neznámé pohlavní choroby. Řada vojáků na ni zemřela a tři skončili v psychiatrické léčebně!“
„To je zajímavá interpretace těchto skutečností,“ a Hefaistos promítl několik dalších záběrů zachycených retrospektivem.
Americký voják neobyčejně obtloustlé mohutné postavy se sápe po prsou náhle překvapené slunící se dívky, jejíž krása oběma pilotům vyrazila dech. Ale co to? Z dívčiných prsou vytéká mléko, které tlusťoch hltavě saje. V momentě, kdy však zabloudil rukou do dívčina klína, skácel se v hrozné křeči na zem.
Další obraz: Jiný voják, dokonce důstojník s výložkami nadporučíka! – rozřezává podprsenku blonďaté krásce a bezostyšně saje z jejích prsou. Sesul se k zemi zle popálen v obličeji.
„Vážení! Onu pohlavní chorobu si vaši vojáci přivodili sami svou nevychovaností. Předpokládám aspoň o vás, že se dokážete k ženám chovat zdvořileji, než tito neurvalci, které jsem vám právě předvedl v akci a kteří po zásluze doplatili na svou hanebnou zvrhlost.“
„Jenže – jak oni mohli vědět, že mléko těch…“
„Mlč!“ okřikl ho nakvašeně Hefaistos, „Vaši vojáci tyto dívky trýznili – a ony se bránily. Lépe řečeno – my jsme je vybavili tak, aby byly schopny se bránit – a také se ubránily. To jenom ve vaší zvrácené společnosti, kterou si dovolujete honosně nazývat ‚civilizace‘, je žena považována za majetek, který se dá koupit, za zvířátko na hraní. A jen ve vaší ‚civilizaci‘ platí zákony na ochranu lumpů. Dívky, které jsem vám tady předvedl, se bránily násilí. Kdyby se u nás někdo pokusil znásilnit dívku a ona by se bránila tak, že násilník by utrpěl újmu na zdraví, neodvážil by se jít ji zažalovat. Dopadl by totiž mnohem hůř, než zatím dopadl.
Vaši vojáci si svůj neutěšený stav zavinili sami – svými násilnickými choutkami a nesou si za něj plnou odpovědnost. Je vám to jasné?“
„Ale my jsme byli informováni, že bojujeme proti teroristické skupině, která užívá biologických zbraní, takže jsme bombardování vaší základny považovali za správné,“ vysvětluje Steve, „a nevím, kdo mohl tušit, že ti nakažení vojáci…“
Hefaistos ho opět přerušil: „Například vaše kolegyně Nancy! Ta pobývala v internačním táboře jako zapisovatelka vyšetřovací komise a spolu s jejími členy se podílela na falšování a překrucování výpovědí vyšetřovaných dívek tak, aby informace šířené vašimi sdělovacími prostředky odpovídaly zájmům vašich úřadů.“
„Vyprošuji si, abyste tu fúrii označoval za naší kolegyni,“ ohrazuje se Ray, „nejprve z nás tahá rozumy – a když pak jsme chtěli, aby nám řekla, kdo vlastně jsou ti teroristé, proti nimž jsme měli zasáhnout, odmítla se s námi bavit, ačkoliv to všechno věděla – možná i to, co jste nám tady právě před chvílí předvedl.
A když už se máme rozhodnout, jakému režimu máme být vystaveni – nevím, jak tady Steve, ale já bych bral raději ten váš, Excelence. Jen mě deprimuje skutečnost, že ponižující procedury, kterým nás podrobujete, může bez zábran sledovat i ta zmije…“
„Asi se přidám k Rayovu stanovisku,“ poznamenává Steve.
„Dobrá pánové. Bude s vámi zacházeno tak, jak jste se sami rozhodli. A – ovšem! Rozlišíme vhodnými opatřeními váš statut válečných zajatců od režimu, kterému bude už v nejbližších dnech podrobována usvědčená a pravomocně odsouzená vražednice.“
Hefaistos stiskl tlačítko na komunikátoru a do místnosti vstoupila Jennifer a čtyři dozorci.
„Seržante,“ obrátil se Hefaistos nejprve k veliteli eskorty, „odvedete zajatce do jejich cel. A vy, paní vedoucí pečovatelko,“ oslovil vzápětí Jennifer, „dodáte těmto zajatcům zápis výpovědi odsouzené Nancy Moareové – každému jednu kopii.“
„Rozkaz, Vaše Excelence.“
„Pánové, odevzdejte pláště a račte nás následovat.“
- × - × - × -
Lucčiny myšlenky – 11. dubna
Dnešní základní povinnost – odběr biologického materiálu – mám už zdárně za sebou. Z Menstruačního oddělení se konečně vrátila Lenička, takže se to odehrálo s její a Sofiinou pomocí zase v té nejpříjemnější atmosféře.
Chvíli ještě uvolněně sedíme a povídáme si – Lenka vypravuje o svých dojmech z cest do antarktické přírody a o svých pocitech při setkání s oběma polárními badateli.
„Pracují na základně Amundsen-Scott, která je umístěna přímo na jižním pólu. Ten starší je Američan a ten mladší je Francouz, který se do USA přiženil. Přiznávám se, že po našich neblahých zkušenostech s americkými vojáky jsem z nich měla trochu hrůzu, ale ukázalo se, že jsou to velice milí a přátelští lidé.“
„Na mě taky udělali docela dobrý dojem,“ poznamenávám, „i když v momentě, kdy se pan Paul d’Abdera představil…“
Nedopověděla jsem, protože Lenka se v tom momentě rozesmála a nemohla se zastavit.
„Víš… víš… Lu… Lu… Lucinko – měla jsem co dělat, aby se mi nestalo totéž, co na svatbě Anthonyho a Jennifer, když je ten kněz oddal In nomine Patriae et Filiae!“
Lenka se směje často a hrozně to prožívá. Když jsem si uvědomila, co právě řekla, vzpomněla jsem si, že já jsem vlastně na té svatbě nebyla a že jen ze sestřina vyprávění jsem se dozvěděla, jak Lenka utekla, aby nepokazila obřad, když ten kněz cosi popletl. Takže teď už to vím a smějeme se všechny tři, protože sňatek ve jménu Vlasti a Dcery pobavil i Sofii.
„To tys na tom byla lépe, pokračuje Lenka, když se trochu uklidnila, „mohla ses tomu smát úplně bez zábran, když jsi to měla možnost sledovat zprostředkovaně. Ale on si dal opravdu záležet na tom, aby to vyznělo komicky i důstojně zároveň. Byl by z něj vynikající herec.“
Vtom se ozval bzučák u dveří. Otevřela jsem a do mého apartmá vstoupil strýček Hill. Už výraz jeho obličeje ukazuje, že došlo k něčemu velice nepříjemnému.
Uvedla jsem ho do modulu, který mi slouží jako ‚obývací pokoj‘: „Posaď se u nás… Co se stalo?“
Hill se posadil a stále mlčí.
„Nehrozí ti infarkt?“
„Infarkt? Nevím. Doufám, že ne, i když ten šílenec Zemill mě k němu co nejdříve přivede…“
Doktor Zemill – ten, který mě zachránil ze spárů té agentky. Ještě štěstí, že se tam objevil včas – jinak… nevím!
„Copak ti doktor Zemill provedl tak hrozného, že…“
Strýček vybuchl: „… že ho nazývám šílencem? Vždyť taky je! Nejraději bych ho rozsekal na šest půlek!“
„Naštěstí pro něj je to i z matematického hlediska neproveditelné,“ snažím se žertovat.
„To máš bohužel pravdu… Podívej, Lucinko… nedávno jsme se spolu bavili o tom dítěti…“
Nikolčin sen – tak strýček přece jen nezapomněl a snaží se zvážit všechna pro a proti. Zřejmě to konzultoval se Zemillem jakožto primářem experimentačního oddělení – a ten ho nějak zle namíchl…
Ale Hill opět pokračuje: „Ono by to dítě bylo totiž žádoucí – pro nás i pro tebe.“
„No tak to snad je dobře, udělám Nikolce radost – jen co se setkáme!“
Hill jenom znechuceně mávl rukou a přidává podrobnosti: „Jedinou podmínkou je, aby se narodila zdravá nezdegenerovaná holčička…“
„A jde to zařídit?“
„Jde. Jenže Zemill prosadil tu nejrychlejší metodu!“
To už začíná být podezřelé. Nejprve nic. Nikdo se nám ani nezmínil o tom, že by bylo vhodné mít dítě a proč – a pak najednou nějaká nejrychlejší metoda…
„A v čem spočívá – ta Zemillova nejrychlejší metoda?“
„V separaci vhodných spermií a umělé inseminaci…“
Zatmělo se mi před očima. „NIKDY! NEEXISTUJE! Vyřiď Zemillovi, že jen přes mou mrtvolu!!“
Mé výkřiky přivolaly Lenku a Sofii z ložnice. Když je Hill spatřil, uvědomil si, že se se mnou bavil o nejintimnějších záležitostech před svědky, protože dveře zůstaly otevřené a kamarádky určitě všechno musely slyšet – a odešel!
Lenka mě něžně objala a přiměla mě, abych si sedla na pohovku. Sofie si oblékla uniformu a tiše se vytratila.
Přitiskla jsem se ke kamarádce: „Leničko, srdíčko, slyšela’s ten nestoudný návrh? Domnívala jsem se, že naši mimozemští přátelé…“
Lenka mě zarazila: „Ale vždyť jsou to přátelé – přece nebudeme dělat aféru kvůli názoru jednoho potrhlého doktora. On se zřejmě stal obětí vědy, no. Podívej – také nemůžeme posuzovat všechny Američany podle toho, jak se k nám chovali jejich vojáci.“
„Jenže já to pořád nemohu pochopit! Jejich cílem je – aspoň podle pamětního spisu – obnovit svou vlastní reprodukci přirozenou cestou. Sami si pořizují děti ze zkumavek… Je mi jich docela líto a ráda bych jim pomohla. Jenže to, co tady navrhuje doktor Zemill, je přesně cesta, kterou se ubírali oni. Kdybys chtěla, zajdeme do Informačního centra a ukážu ti to.
Nejprve odběr spermií a jejich selekce, pak i vyhodnocování vajíček. Embrya v inkubátorech… Stalo by se nám nakonec to, co se stalo jim. A to nepřipustím. Nesmím. Je to všechno bez citu, bez lásky. Nedovedu se vůbec vžít do cítění rodičů-mimozemšťanů. Vždyť i když jsou to jejich pokrevní děti, musí je pociťovat jako adoptované…“
„Máš pravdu, povzdechla si Lenka. A pak se mi svěřuje se svým vlastním velikým snem: „Já bych taky chtěla děťátko. S mimozemšťanem. A právě taky přirozenou cestou – žádné zkumavky, žádné inkubátory… Jenže Agill nedokáže…“
Držíme se spolu v objetí a utěšujeme se navzájem. Po chvíli mi znovu došlo, co mi tady Hill naznačil, a rozhodla jsem se: „Musím za Nikolkou! A to hned, teď, okamžitě!“
Stiskla jsem příslušná tlačítka na komunikátoru. Poprvé využívám zvonku na osobní sestru. Ve dveřích se objevila usměvavá Sofie.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 12. dubna
Kluci se před chvílí teleportovali na Saharskou základnu a já jsem osaměla. Konečně se mohu připravit na příchod Lucky. Nejprve ale musím prostřít slavnostně stůl a vymyslet na uvítanou nějaké skvělé menu – takovou čínou Lucinka určitě nepohrdne a…
V momentě, kdy zrovna vymýšlím menu na slavnostní hostinu, uslyšela jsem signál teleportu!
Kluci tady asi něco zapomněli – ale to mi mohli sdělit komunikátorem a já bych jim to odeslala. Teleport už umím obsloužit. Umím přepravovat lidi i předměty…
Signální světla sdělují, že se chystá transport osoby … z antarktické stanice!
Ale dříve, než jsem nastavila povolení k příjmu, stalo se tak automaticky. To znamená, uvědomuji si včerejší lekci, že ten, kdo je na druhé straně, má k dispozici teleport vybavený administrátorskou pravomocí!
Než jsem se vzpamatovala, zjevila se na lůžku Lucčina osobní sestra – Sofie!
„Ahoj, Niki. Nevyděsila jsem tě?“
Vyjeveně zírám na kamarádku, která okamžitě vstala a chystá se manipulovat s ovládacími prvky teleportu.
„Měla bys ještě chvíli ležet,“ upozorňuji Sofii.“
„Jenže za mnou jde Lucka, a já…“
Rezolutně jsem ji zastavila: „Tak si lehni tady na pohovku, já si sestřičku přijmu sama!“
Nastavila jsem teleport na příjem další osoby a stiskla povolovací tlačítko. Lucinka se zhmotnila okamžitě. Posadila jsem se k ní a objala jsem ji, aby mi z té postele taky hned neutíkala, protože po teleportaci je třeba se asi deset minut adaptovat na změnu prostředí.
Strhla mě na sebe a zasypala polibky. „Nikolko, sestřičko! Jak jsem ráda, že jsem zase s tebou – ani si to nedovedeš představit! Kdybys jen tušila…“
„Co se stalo?“
„Ale! Hill konzultoval na poradě ten tvůj sen o děťátku…“
Strnula jsem. Jediný, kdo to kromě nás ví, je Lenka. Že by ona…
„Vždyť to nikdo kromě nás dvou neví – vlastně jen…“
„Já sama jsem se o tom se strýčkem bavila – a on to konzultoval na poradě kolegia. Dnes mi přišel sdělit výsledek…“
A Lucka se ke mně znovu přitiskla. Celá se chvěje!
„Ano? A jak zní ten výsledek?“
Lucka trochu zvedla hlavu a podívala se mi do očí: „Je prý to dobrý nápad, ale musí se narodit zdravá nezdegenerovaná holčička, aby prý z toho měly prospěch obě strany!“
„To jistě. Chlapečka bych dost nerada…“
„Jenže prošel návrh na nejrychlejší dosažení tohoto cíle, který podal doktor Zemill.“
Doktor Zemill! Na jedné straně jsem mu vděčná za záchranu sestřičky, ale jinak je to nevypočitatelný prchlivec. Kdo ví, co se mu zase urodilo v hlavě…
„A s jakým návrhem se pan doktor vytasil?“
„Selekce odebraných spermií a umělá inseminace…“ vydechla Lucka zničeně.
Fuuuj! Hnus! Vrchol cynismu a nestoudnosti!
„COŽE?? Umělá inseminace? Kdo si pan doktor myslí, že jsme?!!“ Taková nestoudnost! Jsme snad dobytek – nebo jak si to vlastně představuje? To si pan doktor myslí, že jsi chovný býk a já nějaká družstevní kráva – nebo co vlastně? Já mu dám umělou inseminaci! Asi ho inseminuji několika elektrickými šoky, ignoranta zabedněného! Vlastně neinseminuji… On je bioenergeticky senzitivní…“
Pak jsem zahlédla Sofii spící na pohovce.
„A Sofie…“
„Sofie – mě sem teleportovala. Umí obsluhovat teleport. Ale bojí se, že by mohla být předvedena před disciplinárního komisaře. Tak jsme se dohodly, že se teleportujeme obě. Nejprve nastavila teleport a já jsem ji odeslala. Pak jsem ulehla na teleportační lůžko sama a ona měla zařídit přenos odsud…“
„Pojď, lásko, půjdeme do ložnice, ať tady má kamarádka klid…“ a zavěšeny do sebe jsme přešly do vedlejší místnosti. Tam jsem posadila Lucku vedle sebe na lůžko.
„Kdo všechno ještě ví o vašem útěku?“
„Jenom Lenička – ale ta slíbila, že bude dělat, jako že o ničem neví…“
„Na Lenku je spolehnutí. Ale stejně musíme vymyslet další postup,“ uvažuji nahlas.
„Já už zpátky nechci!“ prohlásila rezolutně Lucka, „to raději zůstanu zavřená tady a budu chodit pořád jen ve tvém doprovodu – a o Sofii se určitě postaráš také, když mi pomohla, viď?“
„Přece se nevrátíme někam, kde na nás pohlížejí jako na dobytek! A mám nápad, Lucinko… Pořídíme si děťátko samy. Bez asistence nějakých potrhlých mimozemšťanů! Je mi jedno, zda to bude holčička nebo chlapeček. Jakmile budeme mít dítě, už nás nebudou moci vydírat takovým nestoudným způsobem.“
Lucka mi místo odpovědi stáhla tričko a rozepnula podprsenku. Sama je ještě nahá – jak slezla s teleportačního lůžka. Vstala jsem a nechala jsem ji, aby si mě rozbalila celou. Ne náhodou mám na sobě krajkové prádlo, se kterým se ona tak ráda mazlí. Vzrušuje nás obě už to, když mě svléká…
I těch pět dní odloučení dokáže znásobit naši vzájemnou touhu po sobě. Cítím, jak mi pod jemnými doteky jejích prstů příjemně tuhnou bradavky a mezi stehny cítím její vstávající penis. Chci zase jednou pečlivě prozkoumat každý čtvereční milimetr jejího těla…
Vzrušuje mě její vzrušení – a tak se pokouším činit jí co nejvíce rozkoše a potěšení. Využívám i termo- a elektrostimulace. Škoda jen, že už nemáme naději, že se budeme moci takto laskat vzájemně. Ale Lucinka také nezahálí a zmocňuje se mých bradavek svými rty a jazykem. Zatímco její ústa soustavně zpracovávají moje prsa, její ruce se věnují mému klínu. Jemně roztahuje stydké pysky a vniká prsty do mé jeskyňky … teď jemně zavadila o klitoris … postupně se na něj soustřeďuje … ááách … to je ono…
Moje ruce se na oplátku zmocňují jejích prsou, hladím je… tisknu… její bradavky mi rostou mezi prsty… teču… sestřička jemně roztírá šťávičku…
„Ještě … pokračuj…“
Znovu se k sobě tulíme… líbáme … snažíme se dotýkat a tisknout co největší plochou svých těl. Cítím mezi stehny její nabývající penis … posouvá se nezadržitelně do mého klína … a vniká do mne … kéž by se teď mohl zastavit čas a my byly spojeny na věky…
Prožívám nádherné vyvrcholení – a Lucka téměř současně se mnou… Naplňuje mě a cítím, jak se pode mnou otáčí Země…
Tyto řádky, milý Deníčku, zapisuji do Tebe v hluboké noci. Lucka usnula a mně už také těžknou víčka únavou… Dobrou noc.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 13. dubna
Ráno jsem se probudila … v kaluži krve! Úplně jsem v tom rozrušení zapomněla, že se blíží datum menstruace – a naše naděje rázem vyhasly.
„Lucinko, miláčku… S tím miminkem budeme muset pár dní počkat…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah