Odsouzená Nancy Moareová se předpisově vymočila do vzorkovnice, odevzdala ji samostatnému pečovateli Anthonymu a postavila se pod sprchu. Když se umyla, objednala si snídani podle jídelního lístku a usadila se za stůl. Anthony jí však místo objednaných vajíček se šunkou a ananasového džusu přinesl balíček sucharů, plechovku sušeného masa a půl litru vody. Dříve, než se Nancy stačila vzpamatovat z nemilého překvapení a nadechnout se k protestu, Anthony jí oznámil:
„Toto je dvanáctihodinový standard pro usvědčenou a odsouzenou zákeřnou vražednici. Chceš-li k jídlu něco lepšího nebo větší denní příděl, musíš si ho zasloužit.“
„Nevím jak,“ odsekla navztekaně Nancy.
„Zapomněla jsi dodat ‚pane samostatný pečovateli‘ – to bychom měli tři trestné body plus jeden za neuctivou reakci na moje sdělení,“ poznamenal nevzrušeně Anthony, „přičemž trestné body znamenají adekvátní snížení denní dávky potravin a od pěti bodů i vody.“
Nancy pochopila, že Anthony míní svá slova smrtelně vážně. Zaujala tedy předpisový postoj – rozkročila se na šíři ramenou, složila ruce za hlavu a pohlédla Anthonymu do očí: „Prosím, pane samostatný pečovateli, abyste mi sdělil bližší podmínky ohledně získávání stravy.“
„To poznáš hned, jak se nasnídáš!“
Nancy rozžvýkala několik sucharů a část sušeného masa. Pak se s odporem napila vody, která má pokojovou teplotu, a zhnuseně postavila láhev na stůl.
V té chvíli vstoupili do cely dva dozorci doprovázení doktorem Gavrillem.
„Polož se,“ ukázal Anthony na lůžko.
Dozorci roztáhli Nancyiny nohy a doktor Gavrill jí zasunul do vagíny pružnou plastovou tyčinku posetou kovovými kontakty a opatřenou na konci kuželovitou přírubou, přes kterou Gavrill přetáhl její stydké pysky.
Než si Nancy uvědomila nepříjemný tlak v pochvě, ocitla se podobná tyčinka i v jejím konečníku, přičemž její kuželovitá příruba zapadla za svěrač.
„Teď si obleč tyto kalhotky,“ a Anthony navlékl na Nancyiny nohy cosi – sice jemného, ale kupodivu – neviditelného! Nancy po hmatu našla lem kalhotek z fotoplastových vláken a natáhla si je do pasu.
„Zkus se posadit… nepříjemné, ale zvykneš si. Teď se obuj,“ a Anthony podává Nancy pár těžkých okovaných bot.
Agentka s hrůzou vsunula jednu nohu do boty – ale zjistila, že bota – ač zevně neforemná, má zevnitř příjemnou měkkou výstelku. Obula i druhou botu. Teprve teď si všimla, že boty nemají ani zipy ani šněrování, ale zámky. Jeden z dozorců je zacvakl a otočil klíčem, který pochopitelně ihned vytáhl.
„Nu, zkus se projít, děvče.“
Nancy vykročila. Boty naštěstí netlačí, ale jsou příšerně těžké. Také sondy ve vagíně a konečníku při chůzi dost nepříjemně obtěžují.
Oba zajatí piloti se zájmem sledují počínání dozorců, kteří záměrně zaujímají takovou pozici, aby byla Nancy neustále vystavena jejich pohledům.
„Tak půjdeme…“ a eskorta vede obutou, ale nahou agentku do výtahu.
Teprve po Nancyině odchodu vstoupila do Rayovy cely doktorka Myreialla doprovázená dvěma dozorci a Jennifer.
Poprvé po sedmi týdnech se Nancy dostává ven, pod širé nebe, na denní světlo. Udiveně se rozhlíží po okolí. Obrovský zastavěný areál uprostřed zeleně, rozlehlý bazén s průzračnou vodou, u kterého se sluní několik zcela nahých dívek a některé v něm plavou.
Eskorta vede Nancy podél něj na jeho protilehlou stranu. Přešli úzký pás zeleně a zastavili se na hranici pouště, kde je dlouhý a úzký pruh země ohrazen ostnatým drátem do výše 4,683 m. Tam jí dozorce spojil boty řetězem, takže vězeňkyně může dělat jen krátké kroky – odhadem necelých šedesát centimetrů.
„Budeš hloubit strouhu,“ instruuje ji Anthony, hloubka 41 cm, šířka rovněž 41 cm. Tolerance plus minus dva centimetry. Za každý centimetr délky ti bude započítán jeden bod a za každý centimetr mimo toleranci v šířce či hloubce na každý centimetr délky jeden bod ztrácíš. Za jedenačtyřicet bodů si můžeš objednat jednu porci podle jídelního lístku. Od rána máš už napočítány čtyři trestné body – tedy minus.“
Pak se ujal slova Gavrill: „Zavedené sondy monitorují tvé životní funkce a jsou sledovány experimentační laboratoří.“
Jako poslední promluvil velitel eskorty: „A nesnaž se utéci. Dráty kolem fungují jako elektrický ohradník.“
Po těchto slovech předal Anthony zkoprnělé agentce krumpáč, rýč, lopatu a svinovací metr. Eskorta opustila ohrazený prostor a četař jej uzavřel a zapnul proud.
- × - × - × -
Díky výkonným repulsitovým motorům urazila Via Lactea dalekou cestu Indickým oceánem za neuvěřitelných osm hodin. Je samozřejmé, že po vyplutí od pustého súdánského pobřeží, kam dopravil Xiaolan diskolet ze saharské stanice, až po opuštění Adenského zálivu si kapitán lodi nemohl dovolit těchto motorů použít, protože hustý provoz v tamních vodách mu to jednoduše nedovoluje. Rovněž tak před vplutím do Malackého průlivu museli přejít na obvyklý pohon lodním šroubem, což pochopitelně platí i o zbytku cesty Jihočínským, Východočínským a Žlutým mořem. Po čtyřdenní plavbě přistála Via Lactea v čínském přístavu Tchang-ku, odkud už se Xiaolan dopraví do Pekingu vlakem.
Mimozemšťané se o svou chráněnku postarali opravdu po všech stránkách. Je vybavena několika platebními kartami renomovaných světových bank, značnou hotovostí a má rezervováno apartmá v luxusním pekingském hotelu Kunlun. Jejím úkolem je předat kompetentním čínským úřadům poselství mimozemšťanů a také kompletní dokumentaci událostí v zajateckém táboře, jak byla pořízena retrospektivem. Samozřejmě nechybí ani plný záznam výpovědi Nancy Moareové.
Pro skromnou dívku z čínského venkova je dosti obtížné vžít se do role ‚dámy z vyšších společenských kruhů‘ – na drobné obtíže narazila už při jednání s personálem v hotelu. Jen náhodou vyslechla podiv recepčních nad tím, že nepřijela taxíkem a že nepožádala nosiče, aby se postaral o její zavazadla – i když na druhou stranu – jejich pohledy vyjadřovaly i údiv a zvědavost, zvlášť, když se zapsala do knihy hostů. Asi by se ten nosič pěkně prohnul, napadlo Xiaolan, když bez větších obtíží popadla své dva obrovské kufry, každý o hmotnosti přes 80 kg, a namířila si to s nimi k výtahu.
Nikde na světě není snadné pro prostého občana, aby kontaktoval některého z nejvýše postavených ústavních činitelů. Tak i Xiaolan musí postupovat krok za krokem. Začala tím, že vyhledala nejbližšího poslance Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ) – tedy poslance čínského parlamentu. Štěstí jí přálo. Poslanec, kterého oslovila nejprve telefonem, znal její jméno i její příběh, který vylíčila v dopise poslaném prostřednictvím kapitána kubánské lodi.
„Jistě, pokud dokážete, že jste opravdu slečna Xiaolan-Liu, mohu vás uvést do Stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců … Schůzku s vámi? Ale s radostí … Ano, znamenám si: Hotel Kunlun…“
A tak Xiaolan předložila své pověřovací listiny a další materiály nejprve poslanci VSLZ. Během rozhovoru se dozvěděla, že její jméno a její příběh je znám po celé zemi a že její rodiče dokonce poskytli tisku i její fotografii – takže poslanec dívku poznal ještě dříve, než mu předložila důkazy. Teprve, když jí tyto skutečnosti sdělil a ukázal jí několik výtisků novin, které byly v jejím apartmá hojně k dispozici, pochopila, proč na ni s takovým zvláštním výrazem v obličeji zírala nejen recepční v hotelu, ale i pokladní na nádraží a řada cestujících ve vlaku.
Druhého dne – pro úplnost uveďme datum 22. dubna – si už Xiaolan potřásala rukou s generálním sekretářem Stálého výboru VSLZ, který ji požádal, zda by mohla vystoupit na zítřejší schůzi výboru a seznámit jeho členy s dokumenty, které přivezla.
- × - × - × -
„A toto je další z krutých epizod života v internačním táboře,“ komentuje Xiaolan hrůzné divadlo, kdy je Mořská Pěna vlečena nahá na psím obojku po cestě vedoucí k Jorgeově dílně, „až nás budou zase Američané obviňovat z porušování lidských práv, můžete jim to klidně předvést. Svědků na to je dost – například tady Jorge. To byl náš věrný spojenec.“
Záznam však pokračuje dál a členové Stálého výboru VSLZ sledují, jak je Mořská Pěna uvázána k pranýři a jak si svýma vlastníma nohama napíná přes kladky prsa.
„To ještě nebylo to nejhorší,“ vykládá Xiaolan a předvádí výjevy z jižního ostrova, „těmto děvčatům je s bídou šestnáct… a ten surovec, který je řeže karabáčem, se jmenoval Fred. Na svou zvrhlost a surovost však už naštěstí doplatil.
A toto jsou záběry z CPLE – ten bazén byl nádherný, voda voněla bylinkami a takhle bezstarostně jsme si tam užívaly…“
- × - × - × -
„No teda – to je opravdu síla! ‚… a umlčet každého, kdo s nimi přijde do styku nebo kdo přijde do styku s jejich zařízeními a technologiemi – bez ohledu na to, zda dotyční jsou nebo nejsou občany Spojených států. Předně se jedná o šestatřicet osob ženského pohlaví, které s nimi přicházejí do styku už od počátku ledna letošního roku. Ty už byly preventivně prohlášeny za mrtvé, ačkoliv se ukázalo, že nějakým záhadným způsobem přežily ničivé zemětřesení, které dne 21. února…‘ – nebo zase tady: ‚… rovněž je nutné zajistit a zlikvidovat zbytky posádky i civilních zaměstnanců, kteří střežili zadržené ženy a zajišťovali chod internačního tábora. Nejnebezpečnější z nich je Jennifer Fournierová provdaná…‘ – to je asi naše vedoucí pečovatelka, ne?“ ujišťuje se Steve citující z Nancyiny výpovědi, „mám takový dojem, že ona to moc dobře ví a že včas přeběhla na druhou stranu barikády.“
„Ani se jí nedivím,“ bručí znechuceně Ray. „I kdyby byla z toho Nancyina blábolení pravdy jen desetina, hrozí fingovaná automobilová nehoda nebo nešťastná náhoda při výcviku i nám! Asi budu vážně uvažovat o…“
„Vážení, paní doktorka Myreialla mě informovala, že jste dnes při odběru semenné tekutiny vzorně spolupracovali a máte nárok na hodinu v bazénu,“ přerušuje jejich debatu Jennifer otvírajíc dveře jejich cel, „chcete-li si zaplavat, račte mě následovat.“
Oba piloti byli vyvedeni z areálu k bazénu uprostřed zeleně. S odporem pohlédli směrem, kde jsou postaveny klece, ve kterých strávili tři hrozné dny, a vrhli se do průzračné vody – kupodivu vonící bylinkami a poskytující opravdu příjemné osvěžení. Při jejich příchodu bazén opustili všichni mimozemšťané a podél jeho břehů přecházejí stráže.
Zajatci přeplavali bazén několikrát na šířku a teď se pustili do plavby na dél. Když se přiblížili k protilehlému břehu, spatřili dráty obehnaný pozemek. Vystoupili na břeh a překročili úzký pruh zeleně. Stráže je sice sledují, ale v cestě jim nebrání. Za ostnatými dráty objevili – Nancy!
Se zájmem sledují její počínání. Nancy neustále přeměřuje nějakou díru v zemi. Tu a tam seškrábne trochu písku, jinde ho zase opatrně přidává a upěchovává. Poté se chápe rýče a opatrně hloubí další část podivného příkopu.
Vtom si všimli samostatného pečovatele Anthonyho v doprovodu dvou dozorců. Ti se o zajatce nijak zvlášť nestarají a vstupují k Nancy do ohrazeného prostoru.
„Tak jak jsme daleko,“ a jeden z dozorců se jal přeměřovat Nancyino dílo.
Zatím druhý dozorce Nancy přidržel. Anthony jí stáhl fotoplastové kalhotky a vyňal sondu z její vagíny se slovy: „Můžeš se vymočit“ jí přidržel mezi nohama vzorkovnici. Když Nancy zaváhala, stiskl jí druhý dozorce, který zatím dokončil měření, močový měchýř.
Nancy pustila moč a zle loupla očima po obou pilotech, kteří počínání dozorců se zájmem pozorují.
Když Nancy vyprázdnila měchýř, Anthony uzavřel vzorkovnici, zavedl jí do vagíny opět sondu a natáhl jí kalhotky
Poté zrekapituloval dozorce výsledky měření: „Odsouzená delikventka vyhloubila 57 cm příkopu, z toho 48 cm v normě hloubky i šířky. Zbývající část je o tři centimetry užší a o čtyři centimetry hlubší, tj. tři trestné body na devíti centimetrech. Máme tedy 9×3=27 trestných bodů + 4 trestné body z rána je 31. 57–31=26 bodů.“
„Normu jsi tedy nesplnila,“ konstatuje Anthony, když byla Nancy odvedena do cely a k večeři dostala opět balíček sucharů, sušené maso a půl litru vody.
- × - × - × -
„Jistě, jistě, všechny materiály včetně promítacího přístroje jsou určeny našim úřadům, takže je tady zanechávám a je na vás jakožto na významných ústavních činitelích, abyste rozhodli, kdo se kterými částmi dokumentace bude zabývat. Teď ovšem jistě dovolíte, abych se s vámi rozloučila. Zítra se chci podívat domů, kde už jsem dlouho nebyla a kde bych chtěla pár dní zůstat. Je však samozřejmé, že jsem našim úřadům i nadále k dispozici.“
Xiaolan se rozloučila se členy Stálého výboru VSLZ a vyrazila do hotelu. Sbalila svá zavazadla, zaplatila účet a objednala si taxík na nádraží. Má před sebou dalekou cestu na severozápad. Jejím cílem je město Tahu-Lu-Fan, odkud má nejblíže do své rodné vesnice.
Xiaolan je v Pekingu poprvé, takže není divu, že nemá přehled o tom, kudy s ní taxikář, který se objevil ani ne minutu po její objednávce, má vlastně jet. Zřejmě upadla do mikrospánku. Když znovu procitla, zjistila, že už se stmívá. Xiaolan s hrůzou pohlíží na hodinky. Její rychlík odjíždí za dvanáct minut a nezdá se jí, že by byla poblíž cíle.
„Jak dlouho ještě pojedeme,“ obrátila se k taxikáři s netrpělivostí v hlase.
Taxikář místo odpovědi sešlápl silněji plynový pedál a vůz se rozjel na městský provoz nezvyklou rychlostí. Xiaolan s hrůzou zjistila, že právě opustili poslední městskou zástavbu a jedou po silnici v širé krajině.
„Obraťte to a odvezte mě zpátky do hotelu!“ nařídila taxikáři tvrdě, když zjistila, že je podvedena, „A nemyslete si, že za tento výlet dostanete zaplaceno.“
Řidič jen rozsvítil dálková světla a pokračuje ve zběsilé jízdě, aniž by nějak reagoval na Xiaolaninu žádost.
„Vy jste zřejmě ohluchl, ne?“ zvyšuje rozrušená dívka hlas.
Taxikář pouští nahlas rádio a jede dál po silnici pryč z města.
Xiaolan sáhla do kapsy a nezbylo jí, než konstatovat, že byla ve spánku okradena. Zmizel její satelitní telefon.
Pohlédla taxikáři upřeně do obličeje – a v podvědomí jí zablesklo, že tohoto člověka už někde viděla. Vlastně ne jeho osobně, ale na fotografii… v jedněch novinách, které jí ukazoval poslanec. Jenom si nemůže vzpomenout, součástí kterého článku ta fotografie vlastně byla…
Zatímco horečně uvažuje, auto sjelo na lesní cestu a po několika minutách zastavilo.
„Račte si vystoupit, slečno. Jsme na místě. A platit opravdu nic nemusíte, berte to jako pozornost podniku.“
Xiaolan váhavě opustila vůz a rozhlédla se.
„Tak jdeme, jdeme, dál už cesta nevede,“ ozval se za Xiaolan jiný hlas.
Ohlédla se a spatřila tři muže. Dva bělochy a jednoho Číňana, který ji právě tak přátelsky vybídl k další cestě.
Taxikář mezi tím zhasl reflektory a zamkl vůz.
„Tudy, prosím,“ a rozsvítiv kapesní svítilnu ukazuje kuželem světla do hloubi lesa.
Xiaolan jde mezi nimi jako vedena eskortou. Po několika desítkách metrů zarazili u malého domku.
„Prosím, slečno. Jsme na místě.“
Taxikář otevřel dveře a otočil vypínačem. Jasné světlo ozářilo jedinou místnost rozdělenou těžkým závěsem na dvě části. Ta přední, do které právě vešli, je vybavena pouze lůžkem, stolem a několika židlemi. Druhý Číňan vstoupil jako poslední a zamkl za sebou dveře. Čtyři muži se usadili na židle, Xiaolan zůstala stát. Chvíli nevěřícně zírá na jednoho z bělochů. Dříve, než si uvědomila, koho má před sebou, ozval se ten, který ji oslovil po výstupu z taxíku a kterého v duchu označuje jako ‚průvodce‘.
„Dovolte, slečno, abych vám představil pana poručíka Brandona, kterého ale možná znáte. On by se vás totiž chtěl zeptat na několik drobností…“
Brandon! Ano, je to on, šéf vyšetřovací komise – krutý a bezohledný, jak ho charakterizoval Jorge, letí Xiaolan hlavou. Toho druhého neznám, ale ten taxikář… ta jeho fotografie v novinách …
„Myslím, slečno Xiaolan,“ spustil Brandon anglicky a ‚průvodce‘ překládá, „že se přece jen známe, takže to nebudeme protahovat. Rád bych se dozvěděl odpovědi na několik závažných otázek – a nepochybuji o tom, že vy ty odpovědi určitě znáte.“
Xiaolan zarytě mlčí s pohledem upřeným na taxikáře. Nemůže se stále vzpomenout, u kterého článku v novinách byla jeho fotografie…
„Co kdybyste se chovala trochu zdvořileji, slečno, a tady pana poručíka aspoň pozdravila,“ vytrhl ji taxikář z rozjímání.
Při tomto proslovu mu z úst probleskly dva zlaté zuby a Xiaolan si uvědomila i podivný úsměv na té novinové fotografii. Pak odvětila: „Pane Lin-Rene, mám takový dojem, že se brzy vrátíte tam, odkud jste přišel. Jenže už ne jako politický vězeň, ‚disident‘ a ‚bojovník za lidská práva‘, který byl na nátlak USA … pardon … ‚světového společenství‘ nedávno propuštěn na svobodu, ale jako sprostý zločinec – únosce.“
Průvodce přeložil Xiaolanina slova a výraz na Brandonově tváři ztvrdl. Pak, aniž by vyčkal Lin-Renovy odpovědi, zostra uhodil: „Už víme, že vesmírní vetřelci drží na své základně uprostřed pouště Nancy Moareovou a dva naše piloty. Rovněž tak se tam vyskytují vlastizrádci Jennifer Fournierová…“
„Jennifer se provdala a přijala jméno po manželovi,“ skočila Xiaolan pohotově Brandonovi do řeči snažíc se rozšířit téma hovoru na co nejširší bázi.
„Jenže my její sňatek pochopitelně neuznáváme. Nebyl uzavřen podle práva a…“
Xiaolan ho znovu přerušila: „Oddal je váš kněz – a já jsem jedna ze svědkyň tohoto sňatku!“
„Bez ohledu na to, zda je jejich sňatek platný či nikoliv, jedná se o osoby, na které byl vydán zatykač pro vlastizradu…“
„… a které už byly preventivně prohlášeny za mrtvé – stejně jako já a dalších asi sto osob – včetně vašich vojáků,“ přerušila opět Xiaolan překladatele.
V té chvíli se Brandonovo chování změnilo.
„Víš až příliš mnoho!“
„Jistě, a nejsem sama. Veškerou dokumentaci vaší podvratné činnosti, kterou živíte štvavou kampaň proti…“
„Tak dost! Nejsme tady v diskusním klubu. Budete odpovídat na moje otázky dobrovolně, nebo…“
„Jak to mám vědět. Zatím jste mi žádnou otázku nepoložili.“
„Kde vás mimozemští vetřelci ukrývají? Víme, že na Sahaře to není!“
Xiaolan se shovívavě usmála a odvětila: „Vždyť to není žádné tajemství a divím se, že jste to ještě nezjistili.“
„Nu, tak se to dozvíme právě teď od tebe!“
„Myslíte? Nevím, proč bych vám to měla sdělovat. Namáhejte se trochu… Jste přece výzvědná služba, ne?“
Brandon opět přechází do ostrého tónu: „Vidím, že po dobrém to s tebou opravdu nepůjde. Já tady nejsem nikomu pro blázny – a zvlášť ne tobě!“
Pokynul druhému Američanovi. Ten rozhrnul těžký závěs a zeptal se Xiaolan: „Víš, co je tohle?“
„Ale ano, to je gynekologický stůl. Zkoušíte mě snad z medicíny? Já už jsem tuto zkoušku absolvovala, mohu vám předložit index…“
Xiaolan si prohlíží zařízení části místnosti za závěsem. Vedle již zmíněného gynekologického stolu je zde spousta dalších zajímavých exponátů – pocházejících zřejmě z výbavy nějaké středověké mučírny.
„Ona si z nás dělá blázny,“ běsní Brandon.
Druhý Američan však přistoupil na Xiaolanin rozverný tón: „To je dobře, že to víte. Protože teď máte jedinečnou příležitost vyzkoušet si ho v praxi. Račte si odložit…“
Nemějme Xiaolan za zlé, že neví, kdo ten druhý Američan je, protože jí nebylo umožněno seznámit se s celou Brandonovou vyšetřovací komisí – ale čtenářům důvěrně prozradíme, že se jedná o jeho výslechového specialistu, který se rozhodl napravit si reputaci – opět v Brandonových službách…
„Vzhledem k tomu, že je s vámi docela zábava, mám pro vás určitě výhodný návrh,“ prohlašuje smířlivým tónem Xiaolan. „Odvezete mě zpátky do hotelu a já pomlčím o tom, že jste se mě pokusili unést. Co říkáte?“
„Tak už dost toho laškování! Svlékej se! Rychle! Veškerý oděv dolů včetně spodního prádla,“ rozkřikl se zuřivě Brandon.
Dívka s ledovým klidem zula boty a rozepnula si šaty. Pak se otočila a nechala je sklouznout na zem. Odstoupila od nich tři kroky a zapózovala.
„Tak co, pánové, líbím se vám?“
Brandon se na ni opět zle obořil: „Ještě ty punčochy dolů…!“
Xiaolan koketně stáhla punčochy a hodila je Brandonovi do klína. „Netušila jsem, poručíku, že jste fetišista…“
„Tak pokračuj! Kalhotky dolů … a tu podprsenku taky! Znovu ti to už opakovat nebudu!“
„Chudinko malinká,“ provokuje dívka dále rozzuřeného poručíka rozepínajíc si podprsenku, „netušila jsem, že když chceš vidět pěkné děvče, musíš kvůli tomu cestovat až do Číny. Cožpak Američanky jsou tak šeredné…?“
Podprsenka a kalhotky letí do klína druhému Američanovi. Pak se obrátila k Číňanům: „Na vás už žádné fetiše nezbyly. Hosté z Ameriky mají přednost…“
Brandon se na ní opět zle utrhl: „Ona tě ta nálada na špásování za chvíli přejde. Když už máš tu zkoušku z gynekologie za sebou, rač nám předvést, jak se má na tom vyšetřovacím stole správně ležet. Prosím…!“
Xiaolan se bez okolků uvelebila na vyšetřovacím stole a provokativně zaklesla nohy do třmenů.
„S radostí, pánové. Račte se pokochat…“
V té chvíli ke stolu přistoupil výslechový specialista a zafixoval dívčiny nohy řemeny.
„Tak počkat – to jsme se nedomluvili!“
Xiaolan se posadila s úmyslem řemeny uvolnit, ale výslechový specialista ji neomaleně chytil za prsa pokoušeje se ji strhnout zpět. Sotva se jí však dotkl, zkroutila mu ruku strašlivá křeč a s nelidským úpěním klesl na podlahu. Dívka mezi tím uvolnila své nohy a seskočila na zem. Zbývající tři muži se na ni vrhli současně. Ani nevědí jak – a kroutí se v hrozných křečích na podlaze vedle výslechového specialisty. Pozdě si uvědomili, že si s nimi jejich ‚zajatkyně‘ vlastně celou dobu jen pohrávala jako kočka s myší.
Xiaolan pomalým krokem vstoupila do prostoru mučírny a sebrala se stolku čtvery policejní náramky. Pak spoutala svým únoscům ruce za zády, vždy dvěma proti sobě navzájem křížem, a nohy jim svázala řemeny – rovněž navzájem.
Když únoscům křeče přece jen povolily, zjistili, že se nemohou ani hnout.
„Doufám, pánové, že teď litujete, že jste nepřijali mou výhodnou nabídku – ale co se dá dělat. Komu není rady, tomu není pomoci. Jenže mi ještě něco dlužíte… Víte, já jsem vám tady předvedla umělecky docela obstojný striptýz – škoda jen, že bez hudby, takže teď by bylo žádoucí, abyste se mi ukázali v rouše Adamově – jak vy říkáte,“ obrátila se k Američanům, „zase vy… Jenže mi dalo dost práce, než jsem vás trochu uklidila a nechce se mi vás rozvazovat. Budu si vás tedy muset svléci sama…“
Stále nahá Xiaolan vědoma si toho, že takto své únosce neustále stresuje, chopila se nože a jala se jim rozřezávat oděvy. Začala taxikářem, v jehož jedné kapse objevila i svůj satelitní telefon, a skončila poručíkem Brandonem, kterého si nechala jako zlatý hřeb.
„Tak – a to ani nechci, abyste se mi předváděli na gynekologickém stole. Jenže… užít byste si toho taky trochu mohli, máte tu takovou pěknou sbírku zajímavých pomůcek – kdekterý SM salón by vám mohl závidět…“
Xiaolan chvíli přehrabuje vystavené rekvizity. Nakonec se spokojila tím, že penisy a prsní bradavky svých únosců vyzdobila dobře napruženými ozubenými svorkami.
Poté prohledala i oděvy ostatních únosců. Všechny dokumenty a další předměty svázala do zbytků Brandonovy košile. Teprve pak se oblékla a uchopivši své improvizované zavazadlo vyrazila z domku.
„Co s námi chcete provést dál,“ zaúpěl jeden z Číňanů, když odemykala dveře.
„Já už jsem s vámi skončila. Teď se jen modlete, abych brzy našla vaše auto a pak nejbližší policejní stanici…“
- × - × - × -
Celé čtyři hodiny trvalo Xiaolan, než v neznámé krajině objevila auto, dokázala najít nejbližší policejní stanici a odvedla muže zákona na místo činu. Zbědovaní únosci byli naloženi do dvou policejních vozů a neprodleně dopraveni do vězeňské nemocnice v Pekingu.
Xiaolan nejenže přivedla čínské úřady do lesního doupěte únosců, ale také odevzdala veškerou dokumentaci, kterou nalezla u poručíka Brandona, jeho výslechového specialisty i obou jejich čínských přisluhovačů.
„Mohla jsem si zjednat pořádek hned, když jsem zjistila, že ten taxikář mě veze jinam, než jsem si objednala,“ sděluje Xiaolan na narychlo svolané tiskové konferenci, „ale zvědavost mi nedala. Takže jsem nakonec odhalila jedno špionážní doupě i s jeho obyvateli a vybavením.“
- × - × - × -
„Poslyšte, plukovníku! Ten váš Brandon se zase vyznamenal – zůstal v drápech Číňanů. Dostali ho dočista nahého ve zbědovaném stavu a drží ho ve vězeňské nemocnici i s jeho výslechovým specialistou!“
Generál rozkládá na stole fotografie zaslané čínskou stranou požadující vysvětlení činnosti páně Brandonovy na výsostném území Čínské lidové republiky.
„Když k tomu přidáme Nancy Moareovou a dva piloty, kteří jsou drženi na saharské základně vesmírných vetřelců – jak aspoň potvrzují poslední fotografie výzvědných letadel, zdá se, že budu asi nucen odstoupit z funkce,“ povzdechl si plukovník předváděje na oplátku generálovi obrázky nahé Nancy lopotící se s kopáním příkopu a obou pilotů zavřených v jedné těsné kleci.
„Mám takový dojem, plukovníku, že nás tento osud čeká oba,“ upřesňuje generál, „zítra jsem totiž pozván k samotnému ministrovi – a pochybuji silně o tom, že se jedná o přátelský dýchánek. Nejhorší na tom však je, že veškerá naše práce přijde vniveč – zdá se totiž, že nám nakonec nezbude nic jiného, než s vetřelci vyjednávat. Oni totiž mají podle všeho ještě další základnu – v Antarktidě. Dá se tak usuzovat z toho článku v National Geographic od Sheily Trentové d’Abdera…“
„No jasně,“ pronesl zničeným hlasem plukovník prohlížeje výtisk jmenovaného časopisu, „není jí vidět do obličeje – ale podle siluety je to ta černovlasá… no prosím: Polární víla…“
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah