Ani následujícího dne, 26. února, není zaveden pravidelný denní režim podle původního vzoru CPLE. Nekoná se ani klidové vyšetření. Jen ranní rozcvičku si většina dívek v čele s Lenkou neodpustila. Dopoledne pokračují generální vyšetření, jak už včera předeslala Ariana ve svém proslovu před obědem. Všech šestatřicet dívek se nachází ve vyšetřovnách se svými lékaři a osobními sestrami. Dokonce i Lucka po včerejším více než hodinovém rozhovoru s ředitelem CPLEN, Jošuou, se zázračným způsobem uklidnila a absolvuje zbývající procedury generálního vyšetření bez známek jakéhokoliv stresu.
Všechny se sešly u oběda a objednávají si jídlo podle zaběhnutého pořádku. Je pochopitelné, že Jana s Nikolkou se vyvarovaly podobného incidentu jako včera, protože už dnes jsou podávána první autofarmaka a po obědě se koná klid na lůžku.
„Nebude ti vadit, když si lehnu k tobě?“ ptá se Lucka Nikolky přetahujíc svoje lůžko přes spojovací dveře do Nikolčiny ložnice minutu před tím, než k ní vstoupila sestra Conchita s autofarmaky. Vzápětí za ní přichází Lucčina osobní sestra, Sofie.
„Stejně nechápu, proč máme oddělené pokoje,“ medituje nahlas Nikolka.
„Pokoje máte oddělené proto,“ vysvětluje Sofie, „že podle nařízení ředitele CPLEN musí mít každá pacientka k dispozici vlastní apartmá. Ale to neznamená, že byste pokoje nemohly sdílet.“
„Pravda,“ vzpomíná Nikolka, „když jsem byla poprvé v Menstruačním oddělení, byly jsme na pokoji spolu s Janou a nikdo neprotestoval.“
„Tak – a teď se co nejpohodlněji uložte…“ a Conchita se Sofií se ujímají svých povinností a aplikují dívkám dávky předepsaných autofarmak. Nikolce vaginálně a rektálně, Lucce pochopitelně pouze rektálně.
„Stejně je to ještě neúplná dávka,“ oznamuje Nikolce Conchita káravým tónem, „protože jste si včera vyměňovaly to jídlo u oběda. Doktor Zemill řádil jako černá ruka, že jste nabouraly jednodenní chod laboratoří.“
Nikolka pohlédla Conchitě do očí a rozesmála se, protože výraz jejího obličeje vůbec neodpovídá tónu, jakým to dívkám sdělila.
V té chvíli se už neudržela ani Sofie a vyprskla smíchy také: „Zemill je nejnáladovější a nejpopudlivější mimozemšťan na základně. Kdyby neměřil skoro dva metry, tak by měl Louis de Funès znamenitého dvojníka.“
„Ještě jsi ale zapomněla dodat, že mu chybí pleš,“ dorazila veselí dívek Conchita.
Když Conchita se Sofií odešly, sestry v ložnici osaměly. Pohodlně se uložily na svá lůžka a v poklidu vstřebávají dodaná autofarmaka.
„Kam jsi včera z té klubovny zmizela? Vůbec jsem tě nemohla najít, tak jsem si šla potom lehnout sama,“ sděluje Lucka Nikolce.
„Včera večer? Aha, ty jsi byla zabrána do rozhovoru s Jošuou a my jsme zašly s Lenkou, Janou a Xiaolan do nabíjecího střediska. Já tě vlastně musím ještě naučit, jak v areálu hledat lidi – tedy pokud sis to nepřečetla
v Informačním řádu…“
„Přečetla, přečetla,“ přerušuje sestru Lucka, „jenže pod dojmem tolika zážitků mi nedošlo, že bych této služby mohla využít.“
„Nevadí, aspoň ses pořádně prospala. Sama na sobě cítím, že po tom měsíci útrap mi to taky dost chybí. Jen tak mimochodem – co zajímavého ses dozvěděla od pana ředitele?“
„Spoustu věcí,“ odvětila Lucka, „uvažovali jsme o osudu dědečka a o materiálech, které po sobě zanechal. Taky jsme se bavili o problémech pohlavní identity v mimozemské civilizaci, což na mě zapůsobilo velice optimisticky.“
„Cožpak oni také mají problémy s pohlavní identitou?“ Nikolka žasne.
„Právě že nemají,“ vysvětluje Lucka, „aspoň podle toho, jak mi to Jošua vysvětlil, považují se za transsexuály všichni. Prý neexistuje ideální muž nebo ideální žena – jednotlivci se takovým ideálům mohou jen blížit. Jošua dokonce prohlásil, že pohlaví je u nich měřitelná veličina…“
„Cože? Pohlaví jako měřitelná veličina? A v jakých jednotkách ji vlastně měří?“
Lucka se pobaveně podívala na sestru: „To je prý relativní veličina. Máme si to představit asi jako kdyby ideálu mužství odpovídala hodnota 0, ideálu ženství hodnota 1 – a každý jedinec se pohybuje někde mezi nimi.“
„A kdo a čím takovou hodnotu zjišťuje, to ti neřekl? Je zajímavé, že například Jana proseděla v knihovně celé dny a nikdy se o takovém poznatku nezmínila…“
„Tak to mi opravdu neřekl… Ale Janu na to upozorníme, tu to bude zajímat docela určitě.“
Nikolka se na chvíli zamyslela nad novým, vpravdě ohromujícím poznatkem. Ticho prolomila Lucka: „Dokonce mi řekl, že u nás – pozemšťanů – toto platí také, ale že pod vlivem nesmyslných náboženských předsudků, které jsou v naší společnosti zakořeněny tak hluboko, že se jimi řídí i zapřisáhlí ateisté, dochází k politováníhodné segregaci jedinců, kteří se řízením osudu ocitají mimo uznávané normy.“
„Tak to tedy žasnu! Žila jsem tady mezi nimi celých osm měsíců – a taková důležitá okolnost mi unikla…“ a Nikolka se ponořila do svých myšlenek nevnímajíc své okolí. Nakonec usnula.
Probudil ji až dotyk doktora Erymilla, který přišel zkontrolovat, jak se vstřebala podaná autofarmaka. Mile se na ni usmál a dovolil ji vstát z lůžka.
Nikolka se rozhlédla. Před zrcadlem vidí Lucku, která se češe a upravuje si župánek.
„Ty se někam chystáš?“
„Ano, ráda bych si prohlédla další část areálu – tedy aspoň z těch, které jsou nám přístupné. Doufám, že mi neodmítneš dělat doprovod…“
Nikolka se zasmála vidouc její šibalský výraz v očích: „A co když mě to nebaví…“
Tentokrát se zase zasmála Lucka a obě sestry vyrazily z Nikolčina apartmá na průzkum. Procházejí klikatou chodbou a Nikolka seznamuje Lucku se zařízením kluboven, salónků, tělocvičen i vyšetřoven. Jejich cesta skončila v jedné klubovně na patře A, kde narazily na Janu, Lenku, Xiaolan a Sličné Akvabely.
„…tak jsem tu měsíc nebyla a už zase spolehlivě bloudím…“ zaslechla Nikolka část Janina povzdechu, „…abych tu zase chodila s navigátorem jako nějaká novicka. Stejně nechápu, proč ti mimozemšťané staví všechno do šestiúhelníků. Chodby jsou pak klikaté a nepřehledné…“
„Ale zase se ušetří spousta stavebního materiálu,“ přerušuje její nářky Nikolka.
Jana se na kamarádku udiveně podívala: „Nechápu, jak lze ušetřit materiál, když se staví takhle nepřehledně…“
„Představ si,“ vysvětluje Nikolka, „že máš za úkol obezdít plochu 1 m² s co nejmenším množstvím stavebního materiálu. Vystavíš-li kolem té plochy kruhovou zeď, jaká bude délka obvodu?“
„To bych si musela vzít kalkulačku a vzpomenout si…“
„Kalkulačka támhle leží. A vzorečky ti připomenu: plocha kruhu = πr² a obvod kruhu = 2πr – takže když πr² = 1, tak 2πr = kolik?“
„Ach jo, to jsem si zase o něco řekla,“ povzdechla si Jana berouc do ruky kalkulačku, „takže r² = 1/π, to znamená, že r = √(1/π) … a teď tohle dosadit za r v tom druhém vzorečku…“
Jana chvíli mačká tlačítka na klávesnici a pak předvádí Nikolce výsledek: 3,5449.
„Správně,“ raduje se Nikolka, „jenže kdybychom stavěli kruhové místnosti, nebyla by pokryta celá plocha. Aby byla plocha využita, musíme stavět zdi tak, aby místnosti spolu sousedily beze zbytku. Sama se můžeš přesvědčit, že plochu lze pravidelnými mnohoúhelníky beze zbytku vyplnit pouze tehdy, když se jedná o trojúhelník, čtyřúhelník nebo šestiúhelník. Třeba s pětiúhelníky nebo osmiúhelníky se ti to určitě nepodaří…“
„Aha, takže teď ještě ke všemu budeš chtít vypočítat obvod trojúhelníku, čtverce a šestiúhelníku o ploše 1 m², že?“
„Správně, takže se do toho pusť…“
„Tak nejdřív asi ten čtverec… plocha = a², obvod = 4a… a² = 1 … a = 1 … takže obvod je 4, to se počítá krásně i bez kalkulačky,“ raduje se Jana, „ale ten trojúhelník…“
„Neboj, i ten zvládneme. Plocha je polovina strany krát výška, což se musí v našem případě rovnat jedné, takže avₐ/2 = 1. Výška vₐ = c sin β, ale u pravidelného trojúhelníku jsou všechny strany stejně dlouhé a vnitřní úhly 60°. Rovněž tak všechny tři výšky jsou stejně dlouhé, takže se s nimi nemusíme zvlášť označovat. Vzoreček si zjednodušíme a píšeme, že v = a sin α, kde α = 60°. Tedy (a²/2) × sin 60° = 1, to znamená, že a = √(2/sin 60°) … nu, a obvod pravidelného trojúhelníku je 3a …“
Jana poctivě mačká klávesy podle Nikolčina diktátu a dochází k číslu 4,559.
„Sláva, teď ještě ten šestiúhelník – to bude zlatý hřeb toho tvého matematického trápení,“ směje se Nikolka.
„To už je jednoduché,“ vstupuje do hovoru Lucka, „představ si, že pravidelný šestiúhelník se skládá ze šesti rovnostranných trojúhelníků, takže (a²/2) × sin 60° = 1/6. Z toho plyne, že a = √(1/3 sin 60°). Nu, a šestiúhelník má takových stran šest, takže 6a = 3,7224.“
Jana odložila kalkulačku a s povděkem pohlédla na Lucku, která podle svého zvyku vychrlila výpočet zpaměti.
„Když si to tedy shrneme,“ pokračuje Nikolka ve svých úvahách, „tak k obezdění trojúhelníkové místnosti o ploše 1 m² potřebujeme 4,559 m zdiva, k obezdění čtvercové místnosti 4 m zdiva, ale k obezdění šestiúhelníkové místnosti stačí jen 3,7224 m zdiva. Šestiúhelníkové místnosti představují proto nejekonomičtější využití plochy. Jen tak mimochodem, Janičko, nebyla’s to náhodou zrovna ty, kdo přirovnal areál CPLE ke včelímu plástu?“
„Asi ano,“ vzpomíná Jana na svoje první dojmy.
„Takže aspoň teď víš, jak včeličky dokáží šetřit voskem. Jsou to úžasně chytří tvorečkové.“
Jana si jen všimla, jak během Nikolčina výkladu Lucce zazářily oči.
„Jenže ty ekonomické důvody jsou podle mého názoru pro mimozemšťany jen vedlejší efekt,“ vkládá se do diskuse Lenka, „vždyť oni v mnoha případech nešetří energií, proč by měli šetřit stavebním materiálem?“
„A co tedy je podle tebe tím hlavním důvodem k výstavbě šestiúhelníkových místností?“
„Spíše bych brala v úvahu psychologické hledisko,“ odpovídá Lenka na otázku Mořské Vlny, „představ si například takovou trojúhelníkovou místnost, jak o ní před chvílí uvažovala tady Nikolka při těch výpočtech…“
„Brrr,“ otřásla se Indiánka odporem, „to bych si připadala opravdu stísněně, byť i by ta místnost zabírala stejnou plochu, jako ta šestiúhelníková.“
„Tak, to je ono,“ přizvukuje její sestra, „oni vlastně tou šestiúhelníkovou architekturou zabíjejí dvě mouchy jednou ranou: jednak spoří stavební materiál a za druhé opticky zvětšují místnosti, které se tak zdají větší, než ve skutečnosti jsou.“
„I to je jeden z efektů takto koncipované architektury,“ připouští Nikolka, „mohla by to být inspirace pro moje budoucí projekty…“
Vtom se otevřely dveře a do nich vstoupila Ariana. Pohlédla na Nikolku, jejíž poslední větu zřejmě zaslechla, a přívětivě se usmála. Pak se otočila k peruánským dvojčatům: „Měla bych teď čas na nějaké to dovádění v bazénu, neměly byste zájem?“
Sličné Akvabely, Lenka, Jana, Xiaolan i Nikolka se hotoví k odchodu, když vtom se za nimi ozve povědomý hlas: „Slečnu Nikolku bych tady ale rád pozdržel.“
Nikolka se ohlédla po známém hlase a spatřila Jošuova technického ředitele, Gabriela.
„A vaši sestru bych také potřeboval…“
Ostatní dívky odešly s Arianou, zatímco Lucka s Nikolkou sedí v pohodlných křeslech proti Gabrielovi.
„Nejprve musíme vyřešit jeden formální problém,“ spustil Gabriel, „ta záležitost je sice banální, ale přesto se musí zjednat náprava. Já vím, že jste sestry a že si vzájemně bezmezně důvěřujete, jenže… víte… stala se taková nepříjemná věc…“
Co hrozného se zase stalo, že muž číslo dvě, zástupce ředitele pro technické záležitosti, tady koktá jako nepřipravený žáček před tabulí, uvažuje Nikolka a soustředěně hledí Gabrielovi do očí.
„… víte… slečno Nikolko, vy jste totiž své sestře prozradila svůj osobní kód … a to odporuje
Informačnímu řádu… Takže bych vás chtěl požádat, abyste si ho změnila. Já vím, že se vám to zdá malicherné, ale osobní kódy představují informaci natolik důvěrnou, že…“
„To si ten kód mohu změnit sama? Domnívala jsem se, že kódy jsou generovány…“
„Samozřejmě, že kódy jsou generovány, že si nemůžete navrhnout číselnou kombinaci, jaká by vás napadla. Ale jsou generovány na požádání, takže si ho můžete nechat nově vytvořit, kdy vás napadne. Zpravidla tehdy, když máte pocit, že došlo k jeho prozrazení…“
„Takovou věc jste jí neměl prozrazovat,“ obrací se Lucka ke Gabrielovi a na její tváři hraje potutelný úsměv, „měl jste jí zkrátka nový kód vygenerovat a přinést…“
„To se dělá jen při zavádění nové osoby do systému,“ oponuje Gabriel, „další případné změny si už každý obstarává zpravidla sám. Proč vlastně by neměla vaše sestra vědět, jak se osobní kód mění?“
„Protože moje sestra trpí numerománií!“
„Cože? Jakou numerománií? To slovo slyším opravdu poprvé…“
„To teprve poznáte! Například číslo mobilu si mění každý kvartál… Doufám jen, že číslovací plán vašeho informačního systému má dostatečnou kapacitu. Taky by se mohlo stát, že…“
Lucka větu nedokončila, protože jí Nikolka zakryla pusu svou rukou.
„Klid,“ rozesmál se Gabriel, „nemá šanci vyčerpat 129 kombinací – odhlédnu-li od kontrolních číslic – protože osobní kód lze měnit jen jedenkrát denně.“
Pak se otočil znovu k Nikolce: „ Navštivte Informační centrum, zadejte tam svůj současný osobní kód na klávesnici libovolného komunikátoru a pak postupujte podle menu na monitoru. Nový kód bude vygenerován a vypadne vám z tiskárny v zapečetěné obálce. Pak se novým kódem přihlaste a v menu vyberte ‚Potvrzení platnosti‘, aby váš nový kód začal fungovat.“
Obě dívky se zvedly a vyrazily ke dveřím.
„Moment, moment,“ zadržel je Gabriel, „slečnu Lucii si tady ještě chvíli nechám. Zařiďte si změnu kódu, „obrací se k Nikolce, „a pak se sem pro sestru vraťte.“
Když za Nikolkou zapadly dveře, pokynul Gabriel Lucce, aby se ještě chvíli posadila.
„Musíme spolu vyřešit jeden závažný problém,“ spustil Gabriel, „totiž – potřebujeme prostudovat materiály zanechané vaším dědečkem – hlavně jeho osobní dokumenty. Já vím, že jeho cestovní deník jste už přeložily, ale pak zůstaly písemnosti – jak jste už sdělila svému prastrýci, doktoru Hillovi, které jsou pro vás nerozluštitelné.“
„Ano, zůstaly po něm dokumenty psané neznámou řečí a neznámými znaky, jenže ty jsou u nás doma – pokud se o ně zatím někdo nepostaral,“ uvažuje Lucka. „Otázka ovšem je, jak je sem dopravit.“
„Vy bydlíte v domku, že?“
Lucka zkoumavě pohlédla na Gabriela: „Jistě, proč?“
„Během čtyř dnů přistane na Kubě loď s našimi přáteli, takže stejně budeme nuceni vyslat expedici do obydlených končin Země. Jenže ani na Kubě ani u vás není zřízen teleport. Jelikož vás u toho potřebujeme, dovoluji si navrhnout toto řešení: Pozítří, tj. 28. února, budete teleportována na naši saharskou základnu. Odtud přepravíme celou naši výpravu včetně vás někam poblíž vašeho bydliště osobním diskoletem. Protože se jedná o přistání v hustě zalidněném prostoru, budeme ovšem potřebovat vaši pomoc. Diskolet bude vybaven teleportem, který zůstane k dispozici ve vašem domku, aby bylo zajištěno okamžité spojení se zdejší základnou. Kdybyste bydlela v nějakém činžáku, nebo v bytě na sídlišti, nebylo by toto řešení proveditelné. Ale ve vlastním domku je to o něčem úplně jiném.
Druhý diskolet přistane poblíž havanského přístavu a pomocí jeho teleportu budou do svého nového působiště dopraveni Anthony a Jennifer.“
„Moment, moment,“ brzdí Lucka další Gabrielův výklad, „co když nedám k instalaci nějakého teleportu ve svém domě souhlas? Vždyť ani nevím, co všechno může přítomnost takového zařízení způsobit, jak to bude se spotřebou energie, jaký to bude mít dopad na životní prostředí, jak mnoho místa bude zabráno, zda to nevyvolá podezření u sousedů…“
„O čem to tady tak vášnivě diskutujete?“
„No představ si,“ sděluje Lucka vrátivší se sestře, „že tenhle člověk nám chce domů nainstalovat teleport!“
„To snad není nic hrozného. Máš ho nainstalovaný v posteli, ani o tom nevíš…“
Gabriel však Nikolku zarazil: „Pozor, v postelích máte nainstalovánu vlastní stanici – ale ta potřebuje ještě strojové zázemí. I když ne tak složité, jako u transdimensionálního teleportu, kde strojový park zabíral skoro polovinu železničního vozu. Proto také říkám, že ve vašem případě máme štěstí, když bydlíte v domku.“
Pak se obrátil znovu k Lucce: „Teleport ve vašem domku bude nainstalován jen po dobu, kdy si to budete přát. Ale zatím by bylo výhodné, aby tam byl. Jeho strojové zařízení budeme pochopitelně důkladně kamuflovat pomocí různých domácích přístrojů. O prozrazení se nemusíte obávat.“
„My se vrátíme domů?“
Gabriel se znovu obrátil k Nikolce: „Zatím jen slečna Lucka – a hned se zase vrátí sem. Potřebujeme dokumenty Hillova bratra.“
Záře Nikolčiných očí pohasla.
„Upozorňuji vás ovšem,“ promlouvá Gabriel znovu k Lucce,“ že ve vlastním zájmu budete přesně dodržovat bezpečnostní opatření zavedená velitelem expedice, protože bychom se neradi dočkali vašeho dalšího únosu.“
„Dobře – a mohu se aspoň dopředu seznámit s tím velitelem?“
„Ano. Tím velitelem jsem byl jmenován já…“
- × - × - × -
„Kam mě vlečeš?“
„Ariana s děvčaty řádí v bazénu a…“
„Ale já na to koupání nějak nemám náladu,“ oponuje Lucka Nikolce.
„Vždyť tě k tomu nikdo nenutí, ale podívat se na nás snad můžeš, ne?“
„A co tam budu vidět?“
„Náhodou, tvoje prateta tady funguje jako trenérka akvabel, na to se snad ráda podíváš?“
Lucka místo odpovědi přidala do kroku. Sjely výtahem do 1. suterénu (Pozn. autora: Ačkoliv je celý areál hluboko v podzemí, jednotlivá podlaží jsou značena jako na původní CPLE, která byla situována v mimoprostoru.) a zamířily k bazénu. V přísálí se zaregistrovaly na evidenční klávesnici (Nikolka svým novým kódem). Pak Nikolka odložila svůj rozevlátý župánek a vrhla se do bylinkami provoněné vody. Dívky ji vítají bouřlivým jásotem.
Lucka se nemůže vynadívat na překrásné kreace, které předvádějí peruánská dvojčata, jejichž nádherná nahá těla se ve vodě přímo vznášejí. Po předehře se na Arianin pokyn zapojují ještě Lenka a Nikolka. Souhra jejich pohybů je fascinující a Lucka je tou podívanou přímo nadšena.
Po chvíli však akvabely opouštějí bazén.
„Škoda, že jsme přišly pozdě,“ posteskla si Lucka, „nic tak pěkného jsem ještě neviděla.“
Ariana Lucku něžně objala: „Vždyť tady neplaveme naposledy, zítra budeme určitě pokračovat. Ale teď je čas na nabíjení a pak bude večeře…“
Teprve teď si Lucka uvědomila, že zůstala s tetou na břehu bazénu sama. Dívky mezitím odešly.
„Jenom je škoda, že neplavete podle hudebního doprovodu. Takhle je to také pěkné, ale ta hudba mi tak nějak chybí…“
Lucka vede tetu do svého apartmá.
„Chci se tě zeptat, jak náročné zařízení je teleport. Gabriel nám ho chce nainstalovat do domku a…“
„Z teleportu nemusíš mít obavy,“ chlácholí Ariana neteř, „klidně se na to podívej.“
Ariana se rozhlédla po ložnici: „Kam ti zmizela postel?“
„Vedle, u Nikolky, nerada zůstávám sama.“
Ariana se zasmála a vstoupila do sousední místnosti. Pak odstrojila Lucčino lůžko.
„Toto je stanice…“
„Ale já … nic nevidím! Vždyť ty matrace … jako by visely ve vzduchu!“
Ariana uchopila Lucku za ruku a přitiskla ji k domnělé prázdnotě. Lucka ucítila pod svými prsty jemnou síťku. Udiveně pohlédla na Arianu.
„Síť, na které leží matrace, je základem stanice teleportu a je vyrobena z fotoplastické hmoty. Foptoplasty – vedle toho, že jsou průhledné – mají ještě několik zvláštních vlastností – dokáží přizpůsobit index lomu světla prostředí, ve kterém se nalézají. Takže nejsou vůbec vidět. A kromě toho jsou to elektrické vodiče – nikoliv izolanty jako jiné plastické hmoty. Těchto dvou základních vlastností je užito právě při provozu teleportu. Fotoplastickými vlákny je také protkán koberec na podlaze a rovněž kolečka u postele jsou touto látkou potažena. Takže teleport zabudovaný v posteli je vodivě spojen s podlahou a tím je zajištěno spojení s dalšími přístroji nutnými k vlastní teleportaci.“
Ariana pokládá matrace zpět na neviditelnou síť a vysvětluje dále: „Rovněž matrace jsou potaženy látkou, jejíž vlákna jsou fotoplastem protkána. Máte-li spát zcela nahé, není o jen ulehčení pro lékaře a osobní sestry během vyšetření prováděných na lůžku, ale proto, abyste byly s teleportem neustále v kontaktu. Tak můžete být v případě jakýchkoliv hrozeb okamžitě teleportovány do bezpečí.“
„Ale Gabriel říkal, že lůžko je jen teleportová stanice, která ke svému provozu ještě něco potřebuje…“
„Tak to jistě. Tady na základně máme centrální teleport, kterým je možno obsluhovat všechny stanice. Kdežto doma budete mít jen jakýsi mobilní teleport, k jehož instalaci stačí malá skříňka. Jenže teleport spotřebovává obrovské množství energie, takže je nutno postavit i elektrárnu – a ta už je poněkud rozměrnější…“
„Snad ne jadernou – jako v krytu! Já nechci…“
„Ale uklidni se, jadernou elektrárnu jsme měli na ostrově jako okamžité nouzové řešení. U vás postavíme elektrárnu využívající zbytkového tepla – jako je tomu tady a jako tomu bylo na původní CPLE. To znamená, že bude využívat teplo okolního prostředí. Je to ten nejekologičtější energetický zdroj, jaký si vůbec dovedeš představit.“
„Konečně se dozvídám zajímavé věci. Každou chvíli mi někdo z vás řekne: ‚To není můj obor‘ – teto, co je vlastně tvůj obor?“
„Já řídím jeden výzkumný úkol v bioenergetické laboratoři, takže musím mít určité znalosti jak z energetiky, tak i z biologie a medicíny. To je totiž interdisciplinární obor, víš?“
„A co ten tvůj trénink akvabel…“
„Ale Lucinko, copak ty nemáš kromě své práce také nějaké záliby?“
Lucka už nestačila tetě odpovědět, protože se opět ozvalo ono nepříjemné zapípání – a Ariana spěšně se rozloučivši s Luckou, opustila rychlým krokem Nikolčino apartmá.
- × - × - × -
Už je sice dávno po večerce, ale Lucka s Nikolkou nemohou usnout. Obě lůžka jsou přiražena k sobě, aby měly sestry k sobě blíž. Přikryté jednou pokrývkou se k sobě tisknou a něžně se hladí. Přitom si sdělují své dojmy posledních dnů:
„Tak jsme s děvčaty při nabíjení objevily takovou zajímavou věc,“ svěřuje Nikolka Lucce, „že se poznáme po hmatu. Ale jindy než při nabíjení to nefunguje.“
„Mě snad znáš po hmatu i bez nabíjení,“ šeptá Lucka a vlní se pod Nikolčinými dotyky. Její ruka si při tom hraje se sestřinými blonďatými vlasy, pak sjíždí přes čelo, nos a rty ke krku a projíždí žlábkem mezi ňadry.
„Ale ano, tebe poznám i bez nabíjení,“ odpovídá vzrušeným šepotem Nikolka a opětuje sestřiny pohyby, „jenže to není celé. Je to veliká záhada. My se totiž navzájem poznáme i podle elektrických výbojů, které si navzájem předáváme.“
„Tak to už se těším, až také nabudu bioenergetické senzitivity. Teta Ariana se mi svěřila, že řídí právě jeden výzkumný úkol v bioenergetické laboratoři, možná, že…“
Nikolka zavřela sestře pusu svými rty a okolní svět přestal pro ni existovat.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah