„Mně se tam ale nechce. Zase se předvádět nahá před neznámými lidmi…“
Jana se jen pousmála: „Na večerní program si můžeš jít jak chceš, i když je zvykem i tam být bez šatů,“ uklidňuje Lucku, která opět vykazuje známky stresu.
A tak nakonec i Lucka vchází do velké klubovny oblečená v župánku, který ji nadchl už před měsícem, když ho prvně spatřila na své sestře. Skutečně, většina dívek je usazena kolem stolů pohodlně v křeslech bez jakéhokoliv odění a počínají si zcela nenuceně. Jen několik málo, které by Lucka snadno spočítala na prstech jedné ruky, má na sobě župan. Lucka se posadila mezi nahou Janu a Nikolku, která sice župan má, ale rozevlátý, jak ho s oblibou nosila už na CPLE. V jeho kapsách opět obligátní poznámkové bloky.
Ale to už se znovu otevřely dveře a do klubovny vstupuje majestátním krokem sám ředitel CPLEN – Jošua.
„Vítám vás na nové klinice,“ usmál se a posadil se k ovládacímu pultu komunikátoru. Pak se rozhlédl po místnosti a jeho zrak padl na Lucku.
„Zvlášť vřele vítám v našich řadách Vás, slečno Lucie, a moc bych si přál, aby se Vám mezi námi líbilo,“ prohlásil přívětivě se usmívaje.
Lucka, mile překvapena vlídným přijetím, se rovněž usmála.
„V první řadě dovolte, abych se vám všem jménem svým i celé naší civilizace omluvil za to, co jste musely prožívat v minulých dnech. Ačkoliv jsme byli varováni vaší kamarádkou Jennifer, nedokázali jsme včas zareagovat. Ale katastrofa, které CPLE podlehla, se blížila tak rychle, že jsme byli rádi, když se nám podařilo zachránit aspoň vaše životy a podstatnou část výsledků naší společné práce.“
Jošua se na chvíli odmlčel a pohlédl na monitor komunikátoru. Stiskl několik kláves a přenesl obraz na velkoplošnou obrazovku, která vyplňuje podstatnou část jedné ze šesti stěn místnosti. Dívky sledují mapu Antarktidy, jak ji odpoledne vyvolala Lucka a doplnila Ariana.
„Některé z vás už dnes tuto mapu viděly. Domnívám se však, že byste měly všechny vědět, kde přesně se nacházíme. Toto je mapa Antarktidy – bílého kontinentu – jak zní její přezdívka. A ten žlutě blikající bod je místo, kde se hluboko pod povrchem nachází naše základna, jejíž součástí je i Clinica Puellaris Exoterra Nova, ve zkratce CPLEN. Protože předpokládám, že většina z vás…“
Vtom Jošua zahlédl zdviženou ruku. „Copak, slečno Urszulo?“
Urszula vstala a urovnala si shrnutý župánek: „Ráda bych hned od začátku chtěla vědět…“ dívka se za chvíli zarazila a znovu pohlédla na mapu, „… zda základna, kterou jste vybudovali v této pustině, není také ohrožena nějakou katastrofou. Antarktida – ačkoliv je sevřená ledovým krunýřem – je kontinent velice živý. Led je pohyblivý a stalo se například, že když se r. 1986 odtrhl ledovcový šelf o rozloze 14 000 km² a odplul do Weddelova moře, vzal s sebou i argentinskou stanici Belgrano I a sovětskou stanici Družnaja…“
Jošua s úsměvem mávl rukou a zastavil tak tok Urszuliny řeči: „Á – budoucí učitelka zeměpisu se nezapře. Máte pravdu. A vzpomínám-li si dobře, Sověti měli ještě štěstí aspoň potud, že se jim podařilo zmizelou stanici po třech měsících najít. Zato Američanům odplulo koncem šedesátých let pět malých výzkumných stanic – a dodnes je nenašli.“
Urszula pokyvuje hlavou na souhlas.
„Ale o naši základnu se nemusíte obávat, slečno. Vybudovali jsme ji hluboko ve skalním masívu, takže i kdyby led povolil, stanice zůstane nedotčena. Kromě toho je situována v samém srdci pevniny, kdežto stanice, jejichž osud jste tady zmínila, byly vybudovány přímo v pobřežním ledovci.“
Urszula, zdá se, že uklidněná Jošuovým vysvětlením, se zase posadila, a Jošua pokračoval v začaté větě: „Protože předpokládám, že většina z vás má o tomto kontinentu opravdu málo informací – tedy až na řídké výjimky,“ pokynul směrem k Urszule, „domnívám se, že byste měly vědět aspoň to, že hlavním důvodem k tomu, abychom vybrali pro základnu toto místo, je skutečnost, že je i se současnou nejvyspělejší pozemskou technikou relativně velice těžko dostupné, což nám bude značně usnadňovat případnou její obranu.
Naše základna byla vybudována k tomu, aby plnila tři základní úkoly: Musíme se v první řadě o vás postarat tak, abyste byly schopny účinně se bránit útokům ‚tajných služeb‘ různých pozemských států – a nejen o vás, ale i o další naše spolupracovníky a spolupracovnice, kteří s námi kdy přišli do styku. Týká se to mimo jiné i vašich osobních sester.
Dále bychom chtěli navázat na řešení úkolů, které si vytkla už původní CPLE, totiž řešení jednoho z našich civilizačních problémů, jak jste mnohé z vás byly informovány už na CPLE a jak je konec konců popsáno v pamětním spisu.
Jako třetí stěžejní úkol stojí před námi navázání oficiálních styků s pozemskými institucemi. To – přiznávám – v původním plánu nebylo, ale když už se nám nepodařilo, abychom svou existenci utajili, a když už se vám stalo, co se stalo, musíme se postarat i o to, abychom zvrátili nepřátelskou kampaň, která byla proti nám rozpoutána vládou Spojených států.“
Při těchto slovech nechává Jošua klubovnou kolovat několik výtisků novinových zpráv včetně Xiaolanina podvrženého prohlášení a zprávy New York Herald Tribune ze dne 22. února, vše v anglickém originále i esperantském překladu.
„V knihovně máte k dispozici kompletní dokumentaci nejen tiskových zpráv, ale i televizního a rozhlasového zpravodajství, zpravodajství na Internetu a dokonce i prvních beletrických a filmových děl – tak jak je soustavně zpracovává naše nepřetržitá rešeršní služba,“ zaznívají Jošuova slova do vřavy, ze které se občas ozývají výbuchy smíchu a občas rozhořčené poznámky.
Když se dívky poněkud uklidnily, Jošua pokračuje:
„To jen, abyste věděly, co se kolem vás i nás děje ve světě. Ale teď k nejbližším úkolům: Dnes začala nová generální vyšetření, jejichž cílem je především posoudit, zda jste během pobytu v internačním táboře CIA neutrpěly nějaké újmy na zdraví, a hlavně – vybavit vás trvalou energetickou senzibilitou. Během vašeho pobytu u nás bychom s vámi pochopitelně chtěli projednat případnou spolupráci na řešení našeho vlastního civilizačního problému.“
Jošua se na chvíli odmlčel. Toho využila Jana a zeptala se:
„Dobře. A co konkrétně od nás očekáváte?“
„V první řadě odběr biologického materiálu, abychom mohli připravit dostatek autofarmak i xenofarmak potřebných pro oba hlavní projekty. Bez nich nelze vyrobit a aplikovat bioenergetický stimulátor ani…“
„Co to jsou xenofarmaka?“
Urszula si právě vzpomněla na ponižující výslech před vyšetřovací komisí. Ten jejich doktor se mě také ptal na xenofarmaka. Ale v rozrušení jsem se pak zapomněla někoho zeptat.
„Xenofarmaka jsou biologické látky, které jsou na rozdíl od autofarmak produkovány jiným organismem než vlastním tělem. Nejdůležitějším z nich je mléko,“ sděluje stručně Jošua Urszule. „Ovšem ty z vás, které ještě mléko neprodukovaly, musí před tím projít náročným vyšetřením…“
Jana si při těchto slovech vzpomněla, jak při něm upadla do bezvědomí. Xiaolan, Nikolka, Lenka, Halina a Sličné Akvabely pohlédly na Janu a vzpomněly na to, jakou pomocí pro ně při tomto vyšetření byla. Urszula, aniž by věděla, oč se vlastně jedná, zezelenala a oči se jí rozšířily hrůzou…
Jošua si jejího stavu okamžitě všiml: „Spolupráce s námi je absolutně a naprosto dobrovolná. Nikdo k ní není nucen. Vše jen na základě souhlasu a pochopitelně, že taková spolupráce je i adekvátně kompenzována.“
Náhrada času a odstranění i těch nejnepatrnějších zdravotních potíží, uvědomuje si v duchu Jana, jenže čím nám chtějí kompenzovat spolupráci tady, v reálném čase?
„Doufám, že všechny jak tu jste chápete, že už jen ta skutečnost, že jste s námi přišly jakkoliv do styku, je pro mnoho lidí důvodem, abyste byly znovu uneseny, vyslýchány a nakonec i umlčeny – dokumentace, kterou jsem vám právě poskytl, o tom jednoznačně svědčí. A proto budete všechny ve vlastním zájmu vybaveny bioenergetickou senzitivitou, která vám zaručí účinnou obranu. Tato procedura potrvá jeden až dva měsíce, protože musíme u dobrovolnic znovu vyvolat laktaci, abychom měli dostatek xenofarmak. Ty z vás, které už jste vybaveny obnovitelnou bioenergetickou senzitivitou, převedeme během dvou až tří týdnů na bioenergetickou senzitivitu trvalou. U ostatních musíme nejprve provést zbytek nutných vyšetření, vyvolat nejprve obnovitelnou a teprve potom trvalou bioenergetickou senzitivitu.“
Dívkám se tak začíná rýsovat program prvních týdnů pobytu na CPLEN. Vyděšené Urszuly se ujímá Nikolka: „Za tu dobu, co jsme s mimozemšťany přišly do styku, se jejich vztah k nám dost podstatně změnil, a dalo by se říci, že jeho úroveň je kvalitativně mnohem vyšší a přímější. Když si jen vzpomenu na první dny, kdy jsme nevěděly, kde jsme a co se s námi bude dít a všechno jsme musely odhalovat a prozkoumávat samy, a porovnám to s dnešním Jošuovým přístupem, kdy hned od začátku víme, co je cílem jejich snažení…“
„Vidíš. A já jsem si naivně myslela, že podstoupím léčbu a odjedu domů. Jenže pár dní na to k nám vtrhli tři po zuby ozbrojení… A to jen kvůli tomu, že jsem vládu nějakých Spojených států nepožádala milostivě o dovolení… Víš, já se od doktorů držím raději dál a teď abych tvrdla v nemocnici jen kvůli aroganci a chamtivosti lidí, které ani neznám a do kterých mi vůbec nic není,“ svěřuje se Urszula Nikolce.
„Byla jsi ty vůbec někdy v nemocnici? Tedy myslím v obyčejné, pozemské nemocnici. Byla jsi nucena tam týdny ležet po vážném úrazu nebo kvůli nějakému závažnějšímu onemocnění?“
„Ne,“ odpovídá udivená Urszula na kamarádčinu otázku.
„Podívej, Urszulinjo, já taky prostředí nemocnice nemám nijak zvlášť v lásce a docela mi stačilo to, co jsem tam musela prožít po tom úrazu. Ale pobyt v pozemské nemocnici se s pobytem na klinice mimozemšťanů nedá vůbec srovnávat. To je asi takový rozdíl, jako mezi lágrem pro utečence a superluxusním hotelem. Nebo mezi naším zdravotnickým zařízením a chýší křováckého šamana. Ale to jsou jen materiální rozdíly. Tady nastupuje ještě další rozměr, a to je lidský přístup personálu – ať už lékařů či sester.“
„Lidský přístup – a co ty společenské poměry, které tu vládnou?“ Urszula se rozhlíží kolem.
Skutečně. Většina dívek v místnosti se pohybuje zcela bez oděvu, jen několik málo jich má navlečený župánek. Urszula s Luckou jsou jediné, které je mají pečlivě zapnuté a převázané.
„Nu, někdy mi to taky vadí, ale za těch osm měsíců jsem si jakž-takž zvykla. I když si myslím, že s tou nahotou by se to nemělo přehánět. Na druhé straně se tady vyskytují i kamarádky – jako například Lenka – kterým zase vadí, že je nutné se oblékat před vstupem do jídelny,“ a Nikolka se zasmála.
„Snad mě tady nepomlouváte,“ ozvalo se náhle Nikolce za zády.
„Ale vůbec ne,“ chlácholí Nikolka rozesmátou Lenku, „jenom tady Ursulce vysvětluji, že ti vadí, když se máš obléknout před vstupem do jídelny.“
„To je pravda, to mi tady vadí.“
„Vidíš, a Urszulce zase vadí, že musí pobývat nahá ve vyšetřovně a v tělocvičně a…“
Lenka se zkoumavě podívala na Urszulu: „To ti vadí? Vždyť je to úžasně pohodlné a praktické. Lékaři mají usnadněnou práci, v tělocvičně se můžeš soustředit na vlastní pohyb a nemusíš se starat o to, kde tě co škrtí nebo kde ti padá ramínko…“
„Jenže já si pořád nemohu zvyknout na to, že ve společnosti…“
„Pravda, tys pobyla na CPLE vlastně jen pár týdnů a odjela jsi domů, takže ses nestačila adaptovat. Ale mně se to zalíbilo hned od začátku a tady Nikolka může potvrdit…“
„Ano, ano, Leničko. Potvrzuji, že ty jsi oblečená k vidění jen v jídelně. A ta přezdívka Antická Bohyně ti opravdu sedí.“ Nikolka zálibně přejela očima nádherné tělo nahé Lenky a Urszula, která zjistila, že se směr rozhovoru stočil jiným směrem, než původně očekávala, pronesla jakousi závěrečnou řeč: „Ale já jsem požádala o propuštění právě proto, že jsem se nechtěla adaptovat…“
Poté se s oběma dívkami rozloučila a opustila klubovnu. Nikolka se znovu zahleděla na usmívající se Lenku. Pak si však uvědomila, že v klubovně nastal jakýsi stav volné zábavy. Jošua už úvodní besedu ukončil a dívky se nenuceně baví mezi sebou sdělujíce si navzájem nové dojmy. Teprve teď si Nikolka uvědomila, že Jošua je v klubovně stále přítomen a je zabrán do zřejmě zajímavého rozhovoru s Luckou.
„Asi bychom je neměly rušit…“
Nikolka se otočila. Lenka stále stojí vedle ní a drží ji za ruku. Jemně ji přitáhla k sobě a vykročila směrem ke dveřím. Pak se však zarazila: „Nezabloudí?“
„Kdo? Lucka? To snad nemyslíš vážně,“ a Nikolka se shovívavě usmála. Pak se zarazila: „A kam vlastně jdeme?“
„Kam bychom šly. Do nabíjecího střediska. Nezapomínej, že jsme se už dva dny nenabíjely. Jana a Xiaolan tam odešly právě ve chvíli, když jsem se k vám připojila.“
- × - × - × -
Nabíjecí středisko je ve čtvrtém patře, kam nebyl na CPLE dívkám povolen přístup z bezpečnostních důvodů. Teď je pro ně část patra přístupná. Obě dívky vstoupily do přísálí nabíjecího střediska, kde Nikolka odložila župan a obě se zaregistrovaly k pobytu zadáním svých osobních kódů na evidenční klávesnici. Pak se před nimi otevřel úchvatný pohled…
Nabíjecí středisko zabírá několik desítek spojených šestiúhelníkových modulů. Je zde simulovaná tropická krajina s umělým sluncem, svěží trávou i proudící vodou.
„Vypadá to tu jako v ráji,“ vydechla úžasem Lenka zvědavě se rozhlížejíc po obrovské prostoře, „jenom by mě zajímalo, zda ty rostliny jsou také živé nebo je to jenom nějaká imitace.“
„A co ti brání se o tom přesvědčit,“ ptá se Nikolka a slastně uléhá do trávy, „už na dotek se zdá, že se o žádnou umělinu nejedná. I ty květiny voní, jak mají…“
„Vždyť tady jsou i stromy!“
Nikolka vstala a s údivem pohlédla Lenčiným směrem. Skutečně! V dálce je vidět docela vzrostlý lesík.
„Tak se mi zdá, že nabíjecí středisko tvoří půlka patra,“ uvažuje Nikolka, „jenže jak to vyřešili s výškou?“
Vyrazily k lesu. Po několika desítkách kroků zjistily, že problém s výškou je řešen tím, že v prostoru fungují umělá slunce rozmístěná vysoko u stropu v pravidelných intervalech.
„Ale stejně – páté patro musí být hrozně nízké, copak tam asi mají,“ uvažuje Nikolka polohlasně.
„Tam bude zřejmě technické zázemí tady toho,“ ozval se za ní povědomý hlas.
„Janičko, jakpak už jste tu dlouho?“
„Jen o chvíli déle než vy.“
Jana, Xiaolan, Lenka a Nikolka zkoumají ‚přírodní prostředí‘ základny společně vystavujíce svá nahá těla umělým sluncím.
„Tady se můžeme nabíjet bez obav, že nás bude šmírovat nějaký Fred nebo velebníček…“ raduje se Nikolka.
„Co? Jaký velebníček?“
Jana s Xiaolan hledí s údivem na Nikolku.
„Ale,“ spustila pro změnu Lenka, „nabíjely jsme se tadyhle s Nikolkou tam na mýtince, co byla poblíž Jorgeovy dílny, a ten kněz, který byl povolán původně kvůli Fredovu pohřbu, si nás prohlížel tak svědomitě, že se při tom ‚udělal‘ – ale my jsme se tenkrát s Jorgem dohodli, že to neprozradíme, aby neutrpěla důstojnost Jennifeřina sňatku. Jenže teď, když už jsou pryč, tak si myslím, že vám to můžeme prozradit.“
V té chvíli si Nikolka vzpomněla na podrobnosti a vypravuje, jak Jorge vytáhl kněze z houštiny za opasek rozepnutých kalhot. Jana se rozesmála: „Škoda, že jsem u toho také nebyla. To mě docela mrzí.“
„Nakonec se musel zase on svléknout před námi a umýt se v potoce přesně podle biblických citátů, které mu tady Lenka přednášela.“
„A proč zrovna podle biblických citátů?“
„Protože on,“ ujala se opět slova Lenka, „on nás sledoval při tom, když jsme se během nabíjení milovaly, a sám si začal cosi o zvrhlostech – a že v Písmu svatém stojí… – tak jsem mu předvedla, co tam stojí ohledně jeho vlastního počínání, no.“
„Cože? Vy jste se milovaly během nabíjení? Cožpak to jde? To jsem tedy ještě nezkoušela.“
„Ne? Opravdu ne? Ale to jsi o hodně přišla,“ sděluje Janě Nikolka, „mám takový dojem, že to budeme muset honem rychle napravit…“ a s těmito slovy k sobě Janu přitiskla. Ani Lenka se dlouho nerozmýšlí a zmocňuje se sympatické Číňanky.
Nikolka Janu k sobě střídavě tiskne a pak se od ní mírně oddaluje V té chvíli projel Janiným tělem nepopsatelně krásný pocit a uslyšela jemné zapraskání elektrického výboje. Zavlnila se rozkoší. Už několik jemných Nikolčiných doteků a drobných elektrických jisker stačí, aby ucítila vlhkost v klíně. Její prsty na oplátku cíleně prozkoumávají Nikolčina intimní místečka a Jana neomylně cítí kamarádčino vzrušení. Dvojitý blesk, který přeskočil mezi jejích ztvrdlými bradavkami, je doprovázen vůní ozónu. Jana k sobě Nikolku přivinula a dotkla se jazykem jejích rtů. Obě dívky klesly do trávy a vášnivě se líbají předávajíce si vzájemně obrovská kvanta energie. Vtom přeskočil další blesk, tentokrát však způsobuje oběma dívkám potěšení trochu jiného druhu. Nikolka si v té chvíli uvědomuje, že dokáže cosi zajímavého – rozezná podle charakteru elektrického výboje, že pochází od LENKY! Ano! Elektrický výboj mezi mnou a Janou vyvolává jiný pocit než výboj mezi mnou a Lenkou. A s Lenkou jsme si zatím vyměnily energie nejvíce.
Zároveň také zjistila, že se jí Lenka dotkla zasvěcujíc Xiaolan do krás bioenergeticky senzitivního milování. Obě dívky se vymkly z objetí svých partnerek a udiveně si pohlížejí do očí. Pak Lenka beze slova vztáhla k Nikolce svou ruku a ta se jí zmocnila. Při doteku opět přeskočil elektrický výboj a Jana si všimla, jak se oči kamarádek rozšiřují údivem.
„Co se stalo?“ vydechla úzkostlivě.
Žádná odpověď. Nikolka s Lenkou se jen chvíli vzájemně hladí – a pak se jako na povel opět zmocňují svých předchozích partnerek.
„To snad ani není možné,“ vydechla údivem Lenka, tohle musíme důkladně prozkoumat!“
„Co chceš důkladně prozkoumat?“
„Uvidíš!“ a Lenka k sobě Janu prudce přivinula. Nikolka se teď věnuje Xiaolan. Mazlí se jazykem s jejími ztuhlými bradavkami a rukou ji hladí po bříšku neomylně směřujíc k její jeskyňce. Obě dvojice teď leží na trávě vedle sebe a Lenka s Nikolkou se snaží o to, aby se přivalily těsně k sobě. Když se tak stalo, dotkly se každá své předchozí partnerky: Nikolka Jany a Lenka Xiaolan. Nejprve přeskočily jiskry a pak byly doteky dokonány…
„Já už vím, co se stalo,“ pronesla váhavě Xiaolan, „my se vzájemně poznáme i hmatem!“
Jana se vyvinula z Lenčina objetí a střídavě se dotýká všech tří kamarádek. Skutečně. I se zavřenýma očima pozná, na kterou sáhla!
„Je ale zajímavé, že jsme na takový objev narazily až teď,“ medituje polohlasně, „vždyť před třemi dny, když jsme se měly po hmatu poznat při té naší hře u Jorgeovy dílny…“
„Jenže tu jsme hrály v noci, kdežto teď to zkoušíme během nabíjení. Možná, že…“ Nikolka nedopověděla.
„To bude nejspíš ono,“ zvolala Lenka, „vždyť my jsme se vlastně často vzájemně dotýkaly, ale při nabíjení jsem to zažila vlastně jen s Nikolkou. Teď ale víme, že kouzlo nabíjení v sobě nese i estetický zážitek jiného rozměru. Všimly jste si, že ty naše vzájemné doteky se liší nejen podle osoby, ale ještě také něčím jiným?“
„A čím?“ ptá se udiveně Nikolka.
„Víš, já jsem to sice pociťovala, ale neuměla jsem si to vysvětlit. Totiž: Když jsme se spolu chodily nabíjet – a bylo to několikrát – poznala jsem z tvých doteků i tvou náladu – rozrušení, napětí, úzkost, radost, vzrušení ... podobně, jako se to pozná podle zabarvení hlasu, výrazu obličeje a tak. U jiných děvčat jsem toho však schopna nebyla, takže jsem nad tím příliš neuvažovala. Jenže teď, když jsme při nabíjení zjistily tohle…“
Nikolka se nad Lenčinými slovy chvíli zamyslela zkoumavě přejíždějíc rukama po nahých tělech kamarádek vystavených paprskům umělých sluncí. Nejen že hmatem bezpečně rozezná Lenku od Xiaolan, ale cítí, že její hmatový smysl přenáší i informace o citovém rozpoložení obou kamarádek. Jana nezůstává stranou a rovněž se každou rukou dotýká jedné dívky. V momentě, kdy Nikolka uvolněně ležící v hebké trávě ucítila Janinu ruku na svých prsou, byla zasažena třetím proudem citových vjemů a zavlnila se slastí a blahem. Oddala se směsici vjemů a pocitů a okolní svět pro ni přestal existovat… Jana je neklidná a napjatá, asi o něčem závažném přemýšlí. Lenka vyzařuje radost a pohodu celou svou bytostí, kdežto Xiaolan zachovává stoický klid uplatňujíc své rozsáhlé znalosti orientálních rituálů k tomu, aby vyvolala maximální pocit rozkoše jak u sebe tak i u kamarádek. Xiaolaniny zkušené prsty neomylně nalézají cestu do Nikolčiných intimních oblasti. Nikolka instinktivně roztahuje nohy od sebe, aby Xiaolanina ruka měla volné pole působnosti. Doteky na citlivých tkáních stydkých pysků a poštěváčku zprostředkovávají teď nejen vjemy rozkoše a blaha, ale i spoustu nových informací. Nikolka posouvá svou ruku po Xiaolanině těle snažíc se dosáhnout týchž oblastí – a Nikolka ví, cítí, je si vědoma toho, že i Xiaolan její ruku ve svém klíně toužebně očekává. Je to součást zesilujícího se toku informací, který je zprostředkován hmatem. V momentě, kdy Nikolčiny prsty dosáhly Xiaolanina bodu G, stiskla svou druhou rukou intenzivně Lenčin prs, k čemuž dostala signál od naběhlé bradavky dotýkající se její dlaně. V téže chvíli vyšel podobný signál z její vlastní ztopořené bradavky do Janiny ruky… U všech čtyř vzájemně se dotýkajících dívek došlo k bouřlivému orgasmu a Nikolka nabyla dojmu, že se země pod ní zachvěla…
Když si zase začala uvědomovat skutečnost, první slova, která zaslechla, byla:
„… takže jsme vlastně objevily nový umělecký obor, jakousi hapestetiku nebo jak by se to … to … hmatové umění … mělo jmenovat.“
„Nový umělecký obor, ano … ale hapestetika … to ne, to se nehodí,“ oponuje Lence Jana, „protože hapestetika existuje i bez našeho objevu a je to soubor metod, kterými se přibližuje výtvarné umění nevidomým – reliéfní obrázky a tak… Takže to je vlastně ‚krásno vnímatelné hmatem‘ – kdežto my hmatem ty libé pocity, to krásno, přímo vytváříme.“
„Takže je to něco jako krasodotyk nebo krasohmat nebo tak něco podobného,“ uvažuje nahlas Lenka, „jako je třeba krasobruslení nebo krasopis ... kaligrafie ... a co takhle KALIHAPIE?“
„Kalihapie, kalihapie ... to zní docela sympaticky a je to srozumitelné,“ uvažuje Jana, „a docela to vystihuje i podstatu věci.“
„Tedy – ze začátku jsem vám skoro nic nerozuměla,“ stěžuje si Xiaolan, „jenom ke konci jsem pochopila, že se snažíte zavést nějaký nový termín KALIHAPIE pro ‚hmatové‘ umění. Jak jste vlastně k němu dospěly a co znamená?“
„Tedy to éterické tlumočení, jak se zdá, je i sebeučící – ten stroj dokáže na základě dosti vágní definice, kterou jsem se tady pokusila vyslovit česky, zavést do svého repertoáru nový výraz.“ Lenka nevychází z údivu. Mezitím Jana vysvětluje své kolegyni Lenčin myšlenkový proud při odvozování nového výrazu a definování jeho významu, kteréžto skutečnosti ke konci prošly hladce tlumočícím zařízením.
„To jsem tedy zvědavá, jak budou mimozemšťané reagovat na to, že mají v systému etherického tlumočení zaveden nový termín,“ směje se Nikolka, „a rovněž je zajímavé, že jsme na tuto vlastnost bioenergetické senzitivity nebyly upozorněny.“
„Toť otázka. Ale zajímavá,“ přizvukuje Jana, „na to se budeme muset zeptat při nejbližší příležitosti, ale asi bychom měly vyzkoušet, jaké nové pocity nám může ještě kalihapie zprostředkovat, co říkáte?“
„Cožpak o to, já jsem pro…“
Xiaolan svou myšlenku nedokončila. Zazněl poplašný signál a všechna umělá slunce rázem zhasla. Prostor je teď osvětlen difúzním jasným neoslňujícím světlem známým z kluboven a vyšetřoven. Nikolka se vrhla k nejbližšímu komunikátoru a pohlédla na obrazovku.
„Aha. Jana právě vyčerpala dnešní dávku energie, kterou se může nabít.“
Dívky opustily nabíjecí středisko a vyrazily ke svým pokojům. Nikolka se ještě od výtahu spěšně vrátila pro župan. Na poslední chvíli ho zachránila z drapáku úklidového robota.
„Málem jsem zase přišla o poznámky,“ pobrukuje si polohlasně, nahlížejíc do Lucčina apartmá.
Ale Lucka ji nevnímá. Zmožena dojmy dnešního dne usnula hlubokým spánkem dávno před Nikolčiným návratem.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah