Slavnostně prostřená jídelna CPLEN působí opravdu monumentálním dojmem. Ačkoliv jsou dívky po první části generálního vyšetření vyhladovělé a příděl jídla je kvůli tomu omezen, přece jen se jedná o slavnostní oběd – když už ne bohatostí jídla, tak aspoň atmosférou a úpravou prostředí. Stoly ve tvaru pravidelných šestiúhelníků (jaký jiný tvar byste od mimozemšťanů také mohli očekávat…) jsou pokryty zelenými ubrusy s červenými ornamenty a ozdobeny květinami. Mezi nimi tiše pojíždějí jídelní automaty nové generace.
Do tohoto přepychu přivedla Laura Lenku jako poslední. Všech šest stolů je plně obsazeno, jen u jednoho zbývá pro Lenku poslední místo mezi Janou a Nikolkou. S nimi jsou tam ještě peruánská dvojčata – a pochopitelně Lucka, Nikolčina sestra. Lenka zastihuje kamarádky uprostřed živého rozhovoru.
„… a tak se mě ujala Ariana, protože žádná z pozemských sestřiček se mě nemůže bez nebezpečí dotknout,“ sděluje právě Mořská Vlna děvčatům.
V té chvíli spatřila Jana Lenku a bouřlivě ji objala: „Kdepak ses nám zapomněla?“
Ale to už od stolů vstávají i ostatní dívky a vítají se s poslední příchozí.
„Asi jsem se právě zamilovala do své osobní sestry,“ zasmála se Lenka a usadila se na místo, které jí kamarádky přisoudily.
„Tak to je zajímavé zjištění,“ přemýšlí nahlas Jana, „protože mně také není Agnes lhostejná, a co ty, Nikolko…?“
Janinu začatou otázku však přerušil zvuk zvonku nabádající děvčata ke klidu a slova se ujímá Ariana:
„Tak vás všechny srdečně vítám na nové klinice, která je označována jako Clinica Puellaris Exoterra Nova, ve zkratce CPLEN. Večer budete oficiálně přivítány naším ředitelem, Jošuou, kterého jste poznaly krátce před katastrofou CPLE. Teď ale pracovně. V první řadě vás musím seznámit s obsluhou nových jídelních automatů a s vaším rozvrhem na první dny pobytu. Jídelní automaty nové generace jsou na rozdíl od těch na CPLE univerzální. To znamená, že můžete kterýkoliv aktivovat svým osobním kódem. Na jeho základě vám automat předloží váš osobní jídelní lístek, ze kterého si už vyberete jídlo podle své chuti už obvyklým způsobem, který znáte z CPLE.“
„Tak to mi budeš muset vysvětlit,“ naklání se Lucka k Nikolce, „protože to neznám a nerada bych umřela hlady.“
Nikolka jen Lucku pohladila po vlasech a poslouchá dále Arianin proslov:
„… a proto bylo na mimořádné poradě kolegia rozhodnuto, že generální vyšetření budou u nich prováděna po částech celý týden, protože se ukázalo, že …“
„Ale mně ten dnešek úplně stačil! Mám nějakého vyšetřování až po krk…“ šeptá opět Lucka sestře. Ta jí znovu k sobě přivinula a opět jí utekla část Arianiny řeči.
„… budou dokončeny zítra. Dnes odpoledne a vlastně každé odpoledne až do ukončení generálních vyšetření bude osobní volno. V té době jsou vám pochopitelně k dispozici všechny prostory – klubovny, bazény, tělocvičny, sauny, solária, knihovna, hudební salónky a pro energeticky senzitivní dívky též nabíjecí středisko.
Biologický materiál odevzdáváte ode dneška, takže od zítřejšího oběda už budete mít k dispozici první autofarmaka – což znamená hodinový klid na lůžku po obědě. Ale teď už vás nebudu zdržovat a přeji vám dobrou chuť.“
Ariana odešla a mezi stoly vyjely jídelní automaty. Po jídelně se jich pohybuje 12, tedy jeden pro tři dívky. Nikolka vysvětluje sestře zvyklosti v jídelně a obsluhu automatu:
„Pod deskou stolu máš evidenční klávesnici … ano, to je ona. Vysuň ji a polož si ji na stůl. A teď zadej svůj osobní kód – tak, a čekej.“
Po chvíli se u stolu objevil jeden z automatů a položil před Lucku jídelní lístek. Pak se otočil k Nikolce a rovněž na jejím místě u stolu se objevily tuhé desky s jídelním lístkem, potažené jemným červeným sametem se zlatou ořízkou.
Dívky otevřely desky a vzájemně porovnávají nabízená jídla.
„Je divné, že máme každá jiný jídelní lístek, ne?“ podivuje se Lucka pročítajíc nabídku čtyřiadvaceti jídel sepsaných na jejím exempláři.
„Tady je to normální,“ odpovídá na Lucčinu otázku Jana, „strava je totiž součástí léčby a mimozemšťané přistupují ke každé pacientce naprosto individuálně. Dokonce i jídla, která jsou na obou lístcích stejně označena, budou pro každou z vás připravena jinou technologií a s použitím jiných surovin.“
„To snad nemyslíš vážně? Vždyť…“
„Ale myslím, vždyť jsem v té jejich knihovně nevysedávala jen tak zbůhdarma,“ přerušila Jana výlevy Lucčina údivu.
„To musím vyzkoušet – “ a Lucka studuje svůj a Nikolčin jídelní lístek položené vedle sebe…
„Tak například já mám na třetím místě uvedeno: Zapečené těstoviny se zeleninou a se sýrem. Totéž máš ty na šestém místě…“
„…já na druhém a Lenka na dvanáctém…“ doplňuje Jana Lucčinu úvahu.
„Dobře, a nebude vám vadit, když si všechny objednáme totéž jídlo, abychom to mohly porovnat?“
Kamarádky pochopitelně nic nenamítají, jen se potutelně usmívají a přistupují na Lucčin nápad. Vytahují opět klávesnice, Lucka si objednává podle Nikolčina návodu trojku, Nikolka šestku, Jana dvojku a Lenka dvanáctku.
„Ukažte, co tu máte vy…“ a Lucka zvědavě nahlíží do jídelních lístků Sličných Akvabel, které jsou pochopitelně psány kečuánsky. To ovšem Lucku nemůže rozházet. „Mohu vás poprosit, abyste si objednaly … ty sedmičku a ty šestnáctku? Děláme totiž takový pokus…“
Dvojčata také přistupují na Lucčinu hru. A tak v jeden okamžik přijíždí k jejich stolu šest jídelních automatů a servírují dívkám objednaná jídla.
„Opravdu – každá máme něco jiného,“ nevychází Lucka z údivu, když zjišťuje, že jednotlivé porce se už na první pohled od sebe podstatně liší – jak množstvím, tak i složením.
„A to ještě nevíš, že ani ty těstoviny nemáme všechny stejné, i když to tak vypadá,“ poznamenává Jana oddělujíc část své porce a přesunujíc ji na Lucčin talíř, „jen ochutnej!“
„Senzační nápad!“ A Nikolka rozdělila svou porci na šest dílů. Jeden si ponechává, ostatní rozděluje na talíře kamarádkám. Podle Nikolčina vzoru se zachovaly i ostatní a rozdělují si své porce navzájem. Uprostřed ‚výzkumných prací‘ je však vyrušil přísný hlas: „Nezdá se vám, že se proviňujete proti
Stravovacímu řádu?“
„Ono se to pro jednou nezblázní,“ chlácholí Jana poněkud nerudného mimozemšťana, podle oblečení lékaře.
„To doufám, že je to jen pro jednou. Ale bude-li se to opakovat, skončíte před disciplinárním komisařem, to vám garantuji!“
„Já vím, že se to nesmí,“ informuje Jana Lucku, když doktor odešel, „protože se u nás o jeden den zpozdí podávání autofarmak. Ona jejich příprava záleží i na složení stravy. Já jsem tě chtěla jen přesvědčit, že opravdu se stravujeme naprosto individuálně a jídlo je připravováno pro každou zvlášť – i když je stejně označeno.“
Ale nálada u stolu po tomto incidentu přece jen znatelně ochladla. První byly s jídlem hotovy Peruánky. Rozloučily se a „…teď nejprve do nabíjecího střediska a pak do bazénu. Už se nemůžeme dočkat…“
Sotva dvojčata odešla, přisedla si ke stolu Xiaolan: „Co se to tady dělo za nepříjemnosti?“
„Ale,“ informuje svou kolegyni Jana, „porušily jsme
Stravovací řád
a nějaký doktor, kterého ani pořádně neznám, nám tady kvůli tomu dělal kázání.“
„Ale musíte uznat,“ usmívá se decentně Xiaolan, „že po těch věčných rybách jsme se dnes měly přímo královsky.“
„To ano, zvlášť když jsem měla hned napoprvé šest stejných a přece jen různých jídel,“ přikyvuje souhlasně Lucka.
„Takže vy jste si navzájem prohazovaly jídla? No to se ani nedivím, že jste dostaly kázání. Víš, jaký galimatyáš z toho budou mít v laboratoři?“ obrátila se pak speciálně k Janě.
„Ale vím, vím. Jenže si zase myslím, že kvůli jednomu dni se to nezblázní. Horší by bylo, kdybych to provedla v době, kdy už bude zavedena autofarmatická terapie,“ vysvětluje Jana pohnutky, které ji vedly k porušení
Stravovacího řádu
hned při prvním obědě.
„Taky pravda,“ souhlasí s Janiným názorem Číňanka, „ale pro Zemilla to musel být šok! On si žije jen svými výzkumy… No představ si,“ obrací se Xiaolan k Lucce, „že bys ležela v nemocnici, sestra by vám tam na pokoj přinesla léky – každému pacientovi jiné – a vy byste si je tam navzájem ochutnávali.“
Jana si konečně uvědomila, kdože to přišel jejich skupinku pokárat. Opravdu! Doktor Zemill, primář experimentačního oddělení, který měl v práci Jennifer. Zároveň si ale uvědomuje, že do jeho kompetence patří i dietologický výzkum a laboratoře, kde se připravují autofarmaka.
„Tak proto on tolik řádil…“
Lucka vzhlédla nevěřícně k oběma medičkám: „Tady patří i jídlo mezi léky?“
„Ano,“ potvrzují obě kamarádky unisono, „u mimozemšťanů patří mezi léky i jídlo. Proto máme také každá jiný jídelní lístek – naprosto individuální ‚šitý na míru‘ – mimozemšťané si v tomto směru na nějakou ‚konfekci‘ nepotrpí.“
„Zajímavé,“ uvažuje Lucka nahlas, „tak co se léčebných postupů týče, přistupují ke každé z nás individuálně, zatímco u odívání dávají přednost uniformitě.“
„S odíváním si nemusíš dělat starosti,“ chlácholí Lucku Lenka, „ten župánek je vlastně nutným zlem jen v jídelně. Jakmile odsud odejdeme, hodím ho do špíny a nový si vezmu až na večeři…“
„Ale já … nejsem zvyklá pobíhat … nahá na veřejnosti…“
„Jenže tady není žádná veřejnost. Tady jsme v uzavřené společnosti…“
„Na tom nezáleží. I v uzavřené společnosti snad platí nějaká pravidla slušnosti, ne?“ oponuje Lucka.
Pak si však vybavila v paměti svou diskusi na toto téma s tetou Arianou a poznamenala: „Promiň, Lenko. Ale stejně jsem zvědava, k čemu dojde během interference dvou natolik odlišných kulturních zvyklostí.“
„Jak se vám líbí průběh nového generálního vyšetření?“ obrací Lenka nit hovoru netušíc, že dává příčinu k ostré výměně názorů, „já přímo nevycházím z údivu, čeho všeho jsem schopna. Jen si představte, že jsem dokázala měnit svou tělesnou teplotu od −8°C do +300°C – a to není zřejmě konečná škála, protože Agill tvrdil, že tyto hranice jsou omezené jen proto, že jsem vybavena pouze obnovitelným…“
„Lenko, nezlob se,“ vstupuje náhle do hovoru Urszula, která se sem přestěhovala od sousedního stolu, „ale mně už to předvádění se bez šatů přímo leze krkem a dnešní vyšetření jsem přestála opravdu jen se skřípějícími zuby…“
„Urszulko, prosím tě! Chceš zase skončit v internačním táboře některé tajné služby? Ona ti ta lekce od CIA nestačila? Uvědom si,“ Jana proti svým zvyklostem zvyšuje hlas, „uvědom si, že jsi tady ve svém vlastním zájmu. V momentě, kdy budeš vybavena obranným systémem, nikdo – opakuji NIKDO! – tě tady dále násilím držet nebude.“
„A jak to vůbec můžeš vědět?“
Jana nevěřícně kroutí hlavou: „Zdržoval tě někdo na původní CPLE, když jsi projevila přání vrátit se domů?“
„Nezdržoval… Ale proč to sem pleteš? Mně tyto praktiky připadají urážlivé. Vždyť zrovna v tom americkém táboře…“
„A nezdá se ti, že mezi zajateckým táborem CIA a základnou mimozemšťanů je podstatný rozdíl? Pravda, i tam nás neustále nutili předvádět se zcela vysvlečené. Ale podstatný rozdíl spočívá v tom, že Američané nás takovými praktikami chtěli ponížit a psychicky zlomit, abychom jim prozradily svoje tajemství. Kdežto mimozemšťané s námi zacházejí velice ohleduplně a v jejich pojetí na důstojnosti spíše získáváme. Vždyť na nás hledí přímo se zbožnou úctou a hledají u nás pomoc pro řešení svých vlastních problémů. O nějakém ponižování či psychickém nátlaku z jejich strany nemůže být řeč!“
„Prosím tě! Co ty o tom můžeš vědět? Vždyť…“ i Urszula spontánně zvyšuje hlas netušíc, že se svým předčasným opuštěním původní CPLE přišla o rozuzlení celého případu.
„Tak na sebe neřvete! Nezapomínejte, že Urszula opustila CPLE dávno před tím, než došlo ke katastrofě,“ obrací se Nikolka k Janě snažíc se uklidnit rozvášněnou situaci, „takže se jí nedostal do ruky pamětní spis ani nebyla přítomna přednáškám profesora Amynilla či Jošuovu výkladu těsně před katastrofou.“
„To je pravda,“ vstupuje do rozhovoru tentokrát Xiaolan, „Urszulo, zajdi si do knihovny a přečti si pamětní spis CLINICA PUELLARIS EXOTERRA - Plena raporto pri la agado de la ekesto ĝis la malapero – je to velice poučné čtení, které ti osvětlí celou problematiku…“
Urszula uraženě odešla, aniž by nechala Xiaolan domluvit, ale na Lenkou nakousnuté téma navázala Lucka: „Je fakt, že takzvané ‚generální vyšetření‘ v pojetí mimozemšťanů mě přivedlo do značných rozpaků a cítila jsem se během něj všelijak. Docela mám hrůzu z toho, co bude zítra, protože chtějí u mne pokračovat. Obávám se, že to už asi nezvládnu…“
„Lucinko, srdíčko,“ tentokrát se ujala slova Nikolka, tisknouc rozechvělou sestru něžně k sobě, „vydrž to ještě zítra, já bych se musela hrůzou zbláznit, kdybych věděla, že se nedokážeš ubránit a nebyly bychom zrovna spolu…“
„Oni s tebou zacházeli nějak nevhodně,“ ptá se věcně Jana.
„To snad ani ne,“ uvažuje Lucka, „ale producírovat se nahá před cizími lidmi, pak bez jakéhokoliv oděvu ležet půl dne na stole a trpně snášet všechny hmaty, doteky… Vůbec jsem se necítila ‚ve své kůži‘ – připadalo mi to hrozně trapné, i když přiznávám, že poníženě jsem se v jejich přítomnosti necítila. Chovali se velice ohleduplně. Nechci je kritizovat, ale domnívám se, že kdyby mě protáhli nějakým přístrojem na způsob našeho CT, netrvalo by to tak dlouho – jen pár minut – a získali by tak mnohem podrobnější přehled o mém zdravotním stavu, než tím nekonečným prohlížením a prohmatáváním…“
Jana zmateně pohlédla na Xiaolan a dívky kolem ztichly. Náhle si uvědomily, že jídelna je už dávno prázdná a že ony zde zůstaly poslední. Lucčinu otázku však nedokáže zodpovědět ani Jana ani Xiaolan, ačkoliv – jak samy tvrdí – proseděly v knihovně CPLE spoustu času. Pak se přece jen Jana ujala slova: „Lucko, Nikolka má pravdu, ono je to generální vyšetření velice důležité, protože na jeho základě bude u tebe zahájena terapie směřující jednak k tvé konečné přeměně v ženu a jednak k tomu, abys nabyla bioenergetické senzitivity a abys byla schopna ubránit se…“
„Kdo ale tvrdí, že mám zájem o úplnou přeměnu? Zvlášť když je to spojeno s metodami podobnými těm, které jsem musela prožívat…“
„Snad mi nechceš tvrdit,“ přerušila rozjetou Lucku Jana, „že s tebou zacházeli nějak nevhodně. Kdo vlastně se tě při generálním vyšetření ujal?“
„Nějaký profesor Amynill, a ten se střídal s nějakou profesorkou Hygieiallou. A ještě mi přidělili osobní sestru, která se jmenuje Sofie. Ptala jsem se jí, jestli tě zná,“ obrací se Lucka ke své sestře, „a ona tvrdí, že jen od vidění, ale že si o tobě povídaly s Conchitou.“
Při vyslovení tohoto jména zazářily Nikolce oči. „Copak Conchita, ta je báječná, určitě tě s ní musím seznámit – ale Sofie… tu neznám…“
„Nevadí, s tou tě zase seznámím já, protože se mi docela zamlouvá,“ pochvaluje si Lucka svou osobní sestru, „jenže ten postup vlastního vyšetření mě značně konsternuje. Nevím, zda to všechno raději nevzdám…“
„Víš co, Lucinko, zatím o tom nepřemýšlej a pojď s námi, ukážeme ti ‚naši‘ kliniku, abys věděla, jak to tady vlastně vypadá,“ odvádí Lenka kamarádku od ožehavého tématu.
Vyrazily klikatou chodbou směrem k výtahům. Orientační značky i tabulky na dveřích souhlasí s těmi, které dívky důvěrně znají z původní CPLE. Zvláště Jana ke svému potěšení zjišťuje, že architektonické řešení jedenáctého podlaží, ve kterém se nacházejí pokoje dívek, odpovídá tomu, které si tenkrát musela tak pracně zafixovat do paměti.
Naproti tomu Lucka zatím o cestě, kterou ji kamarádky vedou, příliš nepřemýšlí. Fascinuje ji vybavenost kluboven a salónků.
„A to jsi ještě neviděla bazény, tělocvičny, sauny …“
Lucka se na Lenku usmála: „Já vím, že je to tvoje potěšení, ale nezapomínej, že já už jsem přece jen poněkud starší a že tato zařízení už mě příliš nelákají. To už bych raději chtěla poznat tu ústřední knihovnu, o které básní tady Jana s Xiaolan.“
„Tak dobře, jdeme do knihovny. Vy si tady zatím můžete řádit a až vás to omrzí, přijďte za námi,“ navrhuje Jana vidouc, že Lenka i Xiaolan už se dávno zbavily župánků a nedočkavě se rozhlížejí po tělocvičně.
Lucka, Jana i Nikolka vyrazily k výtahu a sjíždějí do Informačního střediska. Tady jim ovšem nezbývá než odložit také župany, protože do knihovny v oděvu vstoupit nelze. Nejenže to zakazuje
Informační řád,
ale ani vstupní dveře nelze v oděvu otevřít. Nikolka si bezděčně vzpomněla na svůj zážitek při druhé návštěvě opěrného bodu mimozemšťanů v krytu zajateckého tábora a zasmála se: „V župánku se už dál nedostaneš, ale mohu tě ujistit, že návštěva knihovny za to stojí.“
Všechny tři dívky odložily župany a zcela vysvlečené vstoupily do Informačního centra, jehož dveře se před jejich nahými těly pohostinně otevřely.
„Každý dokument, který je v knihovně uložen,“ seznamuje Jana Lucku s uspořádáním knihovny, „vyskytuje se zde ve čtyřech exemplářích: totiž v originále a v překladu do esperanta a kromě toho pochopitelně obě verze v elektronické podobě. Katalog je pak veden pouze v elektronické podobě a hledat můžeš podle titulů, podle autorů, podle oborů, podle klíčových slov i podle celých úseků textu.“
Lucka se seznamuje s jednotlivými funkcemi katalogu, přičemž je mile překvapena i tím, že v knihovně jsou k dispozici také veškeré její vlastní publikace, z nichž většina je opatřena kladně vyznívajícími recenzními poznámkami mimozemských vědců. Je do studia tak zabrána, že leknutím málem vykřikla, když se jejího ramene dotkla čísi ruka. Zprudka se otočila…
„Teto! Tohle mi nedělej, ještě se celá třesu…“
„Promiň, Lucinko. To jsem opravdu nechtěla,“ omlouvá se Ariana a usedá vedle své praneteře. Zahleděla se na monitor komunikátoru, který právě zobrazuje mapu Antarktidy.
„Zajímá tě, kde právě jsme?“ – a aniž by vyčkala odpovědi, stiskla několik tlačítek na klávesnici. Na mapě se rozblikal jasný žlutý kroužek. Lucka mechanicky stiskla dalších několik kláves a do mapy se promítla souřadnicová síť. Ariana obdivně pokývala hlavou: „Tedy, děvče, klobouk dolů! Seděla jsi tenkrát v krytu u té bedny sotva dvě hodiny – a pamatuješ si takové detaily!“
Nikolka i Jana zanechaly také svých výzkumů a sledují mapu na Lucčině obrazovce. „Tak tady jsme? To je skoro na pólu,“ hodnotí Nikolka situaci, „na 86°58′ jižní šířky a 108° východní délky.“
„Ano,“ potvrzuje Ariana, „jsme pouhých 337 km od jižního pólu, hluboko v horském masívu, jehož výška dosahuje 3 200 m nad mořem…“
„A jak to vypadá nahoře? Vždyť jste také museli přestěhovat obrovská kvanta ledu a zeminy, když jste dokázali v podzemí vybudovat takový obrovský areál…“
„Nahoře je široko daleko ledová pustina,“ odpovídá Ariana na Nikolčinu otázku, „ a zeminou jsme srovnali jedno údolí. Navrch jsme přemístili ledovou tříšť, která se už částečně slila, takže se při zběžném průzkumu nic nepozná. Musely by se prý dělat hluboké sondy, říká Gabriel. Ale podrobnosti neznám, není to můj obor…“
„Pro začátek mi to úplně stačí. Díky, Ariano.“
Dívky si prohlížejí záběry vnějších kamer, které Ariana přepnula na obrazovku během svého výkladu. Opravdu, kam až oko – pardon: objektiv kamery – dohlédne, rozprostírá se bílá poušť. Ne nadarmo se Antarktidě říká bílý kontinent. Všechny čtyři se shodují na tom, že si tento přívlastek plně zaslouží. Iluze jednolitosti povrchu je opravdu dokonalá. Ani Ariana nedokáže přesně určit, kde se nacházelo zasypané údolí.
Vtom si Jana vzpomněla na otázku, kterou Lucka položila v jídelně: „Ariano, mohla bys nám vysvětlit, proč jsou lékařská vyšetření na zdejší klinice tak zdlouhavá? Nestačilo by k získání podrobných informací o našem zdravotním stavu použití nějakého vhodného přístroje?“
Ariana se na Janu udiveně podívala: „On se ti náš přístup nelíbí? Pokud se dobře pamatuji, tak ty patříš právě k těm pacientkám, které aktivně spolupracují, a manžel si tě nemůže vynachválit…“
„To je pravda. Mně se to moc líbí a kromě toho se o tyto metody zajímám. Jenže tady Lucka… a taky Urszula, jestli se nemýlím…“
Ariana vzala Lucku jemně za ruku: „Oni se k tobě Amynill a Hygieialla chovali nějak nepřístojně?“
„To vůbec ne,“ vysvětluje Lucka, „ale je mi nepříjemné být takovou dobu ve vyšetřovně úplně nahá. Já vím, nežijeme ve středověku a měla bych to u vás bez problémů brát jako normu. Jenže mám na tyto situace velice nepěkné vzpomínky a připadám si vystresovaná a nesvá. Zvlášť, když mi zkoumají orgány, které… I když je pravda, že na rozdíl od některých našich lékařů se ti dva ke mně chovali velice ohleduplně.“
„Ano, to je součást našich etických norem,“ vysvětluje Ariana. „Mezi pacientem a lékařem musí panovat absolutní důvěra. Pacient by se měl zcela odevzdat do rukou lékaře, naprosto se otevřít a dovolit mu prakticky cokoliv. Lékař však této otevřenosti nesmí zneužít a nesmí provést nic, co by jen vzdáleně poškodilo pacienta na zdraví nebo na důstojnosti. A co se týče tvé otázky,“ Ariana se obrátila k Janě, „lékařská etika nám nařizuje lidský přístup k pacientovi. Pacient musí být s lékařem v neustálém kontaktu – ať už slovním nebo fyzickém. Samozřejmě, že vyšetření pomocí přístrojů je také možné, ale využívá se ho jen ve výjimečných případech – když selhávají běžné vyšetřovací metody – a ty my máme detailně propracované – například je-li pacient v bezvědomí a nemůže s lékařem spolupracovat, nebo když se jedná o tak specifická vyšetření nebo zákroky, kde běžné kontaktní metody selhávají například pro bolestivost. Našinci považují vyšetření pomocí přístrojů za ponižující, nedůstojné a odlidštělé. Hodně velký vliv zde hraje i skutečnost, že přístrojová vyšetření jsou aplikována především ve veterinární praxi. Podle lékařského etického kodexu je vyšetření pomocí přístrojů – za předpokladu, že je i jiná možnost – povoleno jen u osob odsouzených. U nich je to bráno jako součást trestu. Proto také…“
Arianin výklad byl přerušen jemným pípáním vycházejícím z kapsy jejího pláště.
„Promiňte, děvčata, musím do služby, ale zítra si to určitě dopovíme.“
Ariana odešla a dívky pohlédly bezděčně na hodiny.
„Chudák teta,“ uvažuje polohlasně Lucka, „ráno ‚zaskakovala‘ za osobní sestru Mořské Vlny a teď musí ještě do laboratoře…“
„Neboj, mimozemšťané jsou schopni na rozdíl od nás soustředěně a bezchybně pracovat bez přestávky i několik dní,“ chlácholí Jana kamarádku.
„Víte co? Do večeře zbývá půldruhé hodiny,“ obrací Lucka směr hovoru, „půjdeme ke mně na pokoj a seznámíte mě s jeho zařízením. Od rána nebyl čas se takové důležité věci věnovat a já si tady občas připadám jako divoch ve fyzikálním ústavu…“
„Od tebe to sedí,“ směje se Jana, „s komunikátorem umíš pomalu zacházet lépe než my – a to máme před tebou osmiměsíční náskok…“
Přesto však opustily knihovnu, navlékly si župany a namířily si to k výtahům. Nikolka má kapsy opět nacpané poznámkovými bloky. Vrátily se do jedenáctého patra a vstoupily do Lucčina pokoje. Ten pochopitelně sousedí s Nikolčiným – dívky dokonce zjistily, že obě apartmá spojují zvláštní dveře. „I na to mysleli…“ nešetří obdivem Jana.
V té chvíli se k ní Lucka otočila a Jana si povšimla podivného výrazu v jejích očích. Otázka na sebe nedala dlouho čekat: „Janičko, rozuměla jsi vůbec výkladu tety Ariany o těch jejich etických zásadách pro lékaře a pacienty? Já ti nevím, ale já mám ze zítřka hrůzu už teď. Zase budu muset…“
Jana vrhla bezradný pohled na Nikolku. Pak se posadila na pohovku a jemně přitáhla Lucku k sobě. Nikolka se posadila z druhé strany, takže mají Lucku mezi sebou.
„Představ si, že si tam hraješ, jako když jsi s námi,“ snaží se Jana navodit situaci, „vůbec nemysli na to, že se jedná o vyšetření, jehož výsledky slouží k tomu, aby ovlivnily tvůj další život. Já se ti pokusím vysvětlit rozdíl mezi medicínou naší a jejich – nebo mám užívat ‚vaší‘? Vždyť ty jsi přece ze čtvrtiny mimozemšťanka…“
Lucka se zasmála: „Chceš-li to počítat takhle, pak ty jsi taky mimozemšťanka – možná z jedné tisíc čtyřiadvecetiny nebo…“ přičemž bezděčně zabloudila rukou pod Janin plášť a jemně jí stiskla prs.
„Pravda – jsme genetickým dědictvím ‚božích synů‘,“ uvažuje Jana polohlasně a opětuje Lucčin pohyb, „a právě tady se to pozná. To je jeden z nejdůležitějších – ne-li nejdůležitější – z poznávacích znaků. A u tebe se projevil ještě ve druhé generaci jako dominantní. I u nás stále dominuje – i po těch tisících let, i když v některých momentech se projevily i znaky recesivní – u některých více, u některých méně…“
„A co já?“ hlásí se o svá práva Nikolka, která napůl vzrušeně a napůl žárlivě pozoruje pohyby kamarádek, aniž by vnímala proud jejich tichého rozhovoru, a jako první nechává sklouznout svůj župan na zem.
Její slova probudila Lucku k aktivitě – okamžitě rozhrnula svůj župan a vášnivě se k ní přitiskla. Ani Jana však nezůstává nečinně sedět. Střídavě hladí obě mazlící se sestry na intimních místech a postupně se nechává zatáhnout do hry. Cítí, že se jí podařilo skoro nemožné – uvolnit Lucčino napětí a zbavit ji pocitu stresu. Hra se pomalu mění v odvázané radovánky podobné těm, kterými dívky před třemi dny oslavily své osvobození.
„Tak, a teď se přesvědčíme, jaká ty jsi vlastně mimozemšťanka,“ laškuje Lucka s Janou, „hezky se polož na pohovku, uvolni se…“
Pak se otočila k Nikolce: „Sestřičko, že si zahraješ sestru, viď?“
„Ano? A co mám dělat – snad mi nechceš diktovat protokol…Hrůza!“
Její poznámka ovšem vyvolala bouři smíchu u obou kamarádek. „Kdepak protokol, budeš jen sledovat, jak nám Janička ‚poteče‘…
„Když mě pak ‚uděláte‘ taky – tak proč ne?“
Zatímco Lucka prohmatává Janina prsa počítajíc laloky mléčné žlázy, Nikolka se činí v její lasturce. Mazlí se s labiemi, občas stiskne klitoris a vniká prsty hluboko do Janiny povolené pochvy. Jak Lucka, tak i Nikolka cítí stále mohutnější vlny vzrušení, které zaplavují její tělo. Nebylo tedy divu, že Lucka se správného čísla vůbec nedopočítala, protože Janin orgasmus nakonec prožívají svorně všechny tři.
„Myslím, že z toho zítřku už ani hrůzu nemám…“ poznamenává Lucka, když všechny tři svorně skončily ve sprše.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah