Lenka se probudila do příjemného šera charakteristické místnosti šestiúhelníkového půdorysu a spokojeně se protáhla. Tak konečně jsme se dočkaly vysvobození z toho ohavného zajetí – a jak tak koukám, tady je to zařízené navlas stejně jako na bývalé CPLE. Lenka se rozhlíží po pokoji a vybavuje se jí každý kus nábytku. Jenom okno tu není.
Tak nevím – mám ležet a počkat, až někdo přijde, nebo mohu vstát… Lence probíhá hlavou sled jednotlivých řádů kliniky a upamatovává se, že každý den – až na několik výjimek – začíná klidovým vyšetřením. I co, zůstanu ještě v posteli. Vždyť mi nic neuteče…
Hlavou jí táhnou vzpomínky na bezvadně zařízenou tělocvičnu, na nádhernou, bylinkami provoněnou vodu v bazénu, bohatě vybavenou knihovnu…
Lehký závan vzduchu ji donutil znovu otevřít oči. Pohlédla směrem ke dveřím…
„Lauro!“
Lenčina osobní sestra přistoupila k lůžku a odhrnula její pokrývku. „Tak tě vítám na nové klinice, Lenko. Už jsem se na tebe moc těšila.“
Lence zazářil v obličeji radostný úsměv. Beze slova vstala a Lauru na uvítanou pevně objala.
„Vidím, že neneseš teploměr, tak to se dnes klidové vyšetření nekoná, viď?“
Laura se vyvinula z Lenčina náručí a popadla dech: „Ne, dnes se klidové vyšetření opravdu nekoná. Ale za hodinu tě čeká Agill ve vyšetřovně na vyšetření generální…“
Agill… Zase bude mým osobním lékařem, a Lence se kmitl v očích záblesk radosti. Už pouhá představa opětovného setkání s Laurou a Agillem, s lidmi, ke kterým si vypěstovala za osm měsíců důvěrný vztah sahající daleko za hranice přátelství nebo jen nějakého formálního vztahu mezi pacientkou a lékařem, zaplavují její mysl i srdce hřejivými vlnami rozkoše. A Laura už stojí před ní. Milá, usměvavá…
„…měla bys vypít tady tu limonádu…“
„… s projímadlem, já vím,“ zasmála se Lenka lišácky na Lauru a chopila se sklenice.
Vzpomněla si při tom, jak jí podobnou limonádu vnutil průvodčí lůžkového vozu, když vystoupila na neznámém nádraží a měla v hlavě strašlivý zmatek.
„Na rozdíl od minulé cesty si naprosto přesně pamatuji, co se se mnou v posledních hodinách stalo,“ sděluje Lauře své dojmy.
„Takový blázinec jsem posledně prožila taky,“ svěřuje se Laura, „pomalu jsem nevěděla, kde jsem, kdo jsem a odkud jsem. Ale teď je to v pohodě. Agill mi vysvětlil, že ten zmatek nastává při transdimensionální teleportaci – to když cestujeme do mimoprostoru. Jenže teď jsme prý v reálném prostoru a prostá teleportace naše duševní rozpoložení nijak nenarušuje.“
Během hovoru opustily obě dívky Lenčino apartmá a míří k výtahu. Lenka prochází důvěrně známou klikatou chodbou nemajíc na sobě jediného kousku oděvu, na což se už těšila od okamžiku, kdy jí Ariana sdělila, že je pod antarktickým ledovcem budována nová klinika. Sjely výtahem o dvě patra níž a vstoupily do kabinky vyšetřovny. Lenka provádí automaticky procedury běžné před vstupem do vyšetřovny – tak jak byla po osm měsíců zvyklá. Vymočit se do vzorkovnice … aha, teď zabralo to projímadlo v limonádě …
Konečně se Lenka dostává pod sprchu. Nechala se od Laury důkladně namydlit a teď se zvolna otáčí pod proudem vody, jejíž teplota narůstá. Laura plynule zvyšuje tlak horké vody a ubírá vodu studenou instinktivně očekávajíc Lenčino charakteristické trhnutí rameny, které signalizuje, že teplota vody už je jí nepříjemná. Dnes se však Lenka klidně otáčí, aniž by něco signalizovala. Studená voda je už úplně zavřená, ze sprchové růžice se s vodou valí oblaka syčící páry… Když Laura už sama nedokáže udržet rukojeť sprchy, stahuje horkou vodu a zvyšuje tlak studené. Hadice sprchy se rychle ochlazuje a po chvíli tryská z růžice voda o teplotě 0,12°C – jak ukazuje indikátor teploměru. Pochází z odtávajícího ledovce. Usmívající se Lenka se stále pomalu otáčí a přivádí Lauru do extáze.
Konečně Laura sama zavírá vodu a nevěřícně hledí na svou svěřenkyni: „Sice se moc dobře pamatuji, že ledová voda ti vždycky dělala moc dobře, ale jak můžeš vydržet těch 98°C – to tedy opravdu nechápu… Myslela jsem, že si opařím ruku.“
„Jak to tak pozoruji, vůbec jsi nebyla poučena o našich nově nabytých schopnostech,“ poznamenává Lenka zlehka tisknouc Lauřinu ruku.
„Dost, dost,“ a Laura zděšeně rukou ucukla, „vždyť to hrozně – aúúú – pálí!“
„Promiň, tak to jsem zase nechtěla…“ a Lenka s omluvným úsměvem ulehla na lehátko. Laura tiskne Lenčino břicho a roztahuje její stehna kontrolujíc dokonalost vyprázdnění a stav vyholení, přičemž cítí pod svými prsty první záchvěvy Lenčina vzrušení…
Konečně otevřela dveře do vyšetřovny a Lenka spatřila dobráckou tvář doktora Agilla, svého osobního lékaře.
„Lenko…! Vítám tě zase na klinice!“
Doktor Agill si Lenku oblíbil jako svou pacientku hned od začátku pro její bezprostřednost a uvolněnost. Neexistuje hmat nebo dotek, který by mi nedovolila a při kterém by se vždy slastně nezavlnila. Tuto pacientku mi doslova závidí všichni kolegové. Žádná z dívek – snad jen s výjimkou Jany a peruánských dvojčat, nespolupracuje se svým lékařem tak ochotně a harmonicky.
Ukazuje se, že ani měsíční strádání, stres a mnohdy nelidské zacházení neubralo nic z Lenčina půvabu a její biometrické parametry jsou až na rozdíly v řádu stočtyřiačtyřicetin (Pozn. autora: Nezapomínejme, že mimozemšťané počítají ve dvanáctkové soustavě, takže se jedná o druhé místo za ‚dvanáctinnou‘ čárkou!) v souladu s posledním vyšetřením na CPLE.
Krevní tlak, výška, hmotnost, míry přes prsa, pas i boky – to vše lze vlastně beze změn opsat podle posledních záznamů v osobní evidenci. Agill jen z povinnosti prohmatává Lenčiny uvolněné paže hodnotě opravdu harmonicky vyvážený poměr tukové a svalové tkáně. Pak pozoruje vlny dýchacích pohybů klidně stojící nahé dívky. Po několika minutách přikládá na její hruď fonendoskop a poslouchá vzrušením se zrychlující tep Lenčina srdce a její prohlubující se pravidelný dech, nechávaje se touto rajskou hudbou téměř uspat.
Konečně přístroj odložil, nadiktoval sestře Lauře podrobný úvod protokolu a požádal Lenku, aby ulehla na vyšetřovací stůl opatřený známým polohovacím zařízením. Lenka na rozdíl od Jany vykonává moje příkazy s téměř strojovou přesností, aniž by se dopodrobna vyptávala na jejich smysl. Agill si přesně vybavuje jeden z rozhovorů s kolegou Hillem, Janiným osobním lékařem…
Polohovací zařízení roztahuje Lenčiny nohy a dívka cítí hluboko v rektu výtěrový štěteček. Doktor Agill jím pohybuje citlivě do všech stran, sleduje výraz rozkoše v dívčině obličeji. Podobně si počíná při výtěru z poševní sliznice. Štěteček zavádí hluboko do Lenčiny vagíny a ponechává ho uvnitř tak dlouho, dokud Lenčiny oči slastně září. Jen výtěr z uretry je takřka bleskový, protože výraz odporu v Lenčině obličeji jasně signalizuje, že tento úkon je dívce krajně nepříjemný.
Teď ovšem přicházejí na řadu nové testy, které při minulém generálním vyšetření z pochopitelných důvodů chyběly. Lenčino tělo je opatřeno celou sadou teploměrů – Agill je zasouvá do rekta i vagíny, do úst i do podpaží a do slabin.
„Tak, a teď postupně zvyšuj svou tělesnou teplotu…“
Sestra Laura se postavila do Lenčina zorného pole zády k Agillovi a významně si poklepala prstem na čelo: „Cvok…“ naznačila neslyšně svými rty.
Ale pak jí zamrzl úsměv v obličeji. Stupnice teploměrů se pohnuly… 36, 37, … 40, 41, 42, … 60, 70, 80,… teploměry v tělesných otvorech se zastavily na 41,14°C – ale teploměry sledující teplotu povrchu Lenčina těla stoupají dál! Když jeden z nich překročil hodnotu 300°C, naznačil Agill Lence, že už by to pro dnešek stačilo. „A teď se zase zkus ochlazovat.“
Vyjevená Laura se už raději ničemu nediví a zapisuje do protokolu nejnižší vnitřní teplotu 34,8°C a nejnižší povrchovou teplotu −8°C. Ne, že by Lenka nedokázala své tělo dále svévolně ochlazovat, ale Agill jí zarazil při dosažení této hodnoty a vysvětlil jí, že těmito hranicemi je omezena jen proto, že je její bioenergetická senzitivita nabuzena pouze obnovitelným stimulátorem.
„Více už se nepřepínej, mohla by sis přece jen ještě sama poškodit zdraví. Vnitřní teplotu musíš v každém případě udržet v přijatelných mezích kolem normálu. Až budeš převedena na trvalý stimulátor, budou pak meze povrchové teploty mnohem variabilnější.“
Pak pohlédl na vyděšenou Lauru: „Ale, ale. Mám takový dojem, že si budu muset vážně promluvit s vrchní sestrou! Jak se zdá, zanedbala školení…“
„Ale, Agille,“ chlácholí nadšená Lenka svého osobního lékaře, „vždyť se zase tak moc neděje. Já potom Lauru sama zasvětím do našich nových schopností a vysvětlím jí, aby si dávala pozor na Mořskou Vlnu, která dosud není vycvičená. A abych pravdu řekla, vůbec jsem netušila, že dovedu svou teplotu ovládat až do těchto mezí…“
„Cože? Mořská Vlna není ještě vycvičená? No to se tedy Hill opravdu vyznamenal. A Ariana jak by smet’ – vždyť to odporuje hned dvěma článkům základních bezpečnostních předpisů!“
Agill je vyveden z míry a vyděšená Laura uvolňuje Lenku od polohovacího zařízení, neboť i přes své rozrušení postřehla příslušné gesto v lékařových pohybech.
„Uděláme si přestávku a já musím jít varovat…“ – aniž by dokončil větu, mizí z vyšetřovny.
Laura uchopila za ruku Lenku, která právě vstala se stolu, a křečovitě ji stiskla.
„Tady ale panuje chaos,“ povzdechla si Lenka tisknouc Lauřinu hlavu na své rameno.
Laura se v Lenčině objetí konečně trochu uklidnila a posadila se do křesla. Lenka se usadila proti ní a rozkošnicky se protáhla. Tento její charakteristický pohyb Laura zaregistrovala s povděkem, protože si tak uvědomila, že má před sebou opravdu tu milou dívku, kterou si za posledních osm měsíců tolik oblíbila.
„Chaos… Byla jsem doma necelé tři týdny, když tu uprostřed noci se u mě objevili dva členové ochranky z CPLE – a že se mám ihned připravit a musím pryč, nechci-li špatně skončit. Než jsem se nadála, strhli mi noční košili a řetízek s krku, strčili mě do teleportu – a najednou jsem se ocitla někde – ani nevím, kde jsme. Včera mi přinesli k podpisu pracovní smlouvu s nástupem ode dneška. Představovala jsem si to jako na CPLE, když jsem tě ráno našla v pokoji, tak jsem se zaradovala, že tě zase vidím, jenže ses tak nějak změnila… Já nevím, jak bych ti to řekla… v té sprše jsem najednou z tebe dostala strach. A teď ještě k tomu to, co jsi před chvílí předváděla na vyšetřovacím stole… A ta vrchní – opravdu mě v tomto směru nijak neškolila.“
„Tak to buď ráda, že tě ‚unesli‘ – taky bys mohla skončit v zajateckém táboře CIA jako my. Nemohu říci, že by to bylo něco příjemného,“ a Lenka se otřásla odporem při vzpomínce na právě prožitý měsíc.
V té chvíli se vrátil Agill. Chmury z jeho tváře jsou ty tam: „Ona se jí ujala sama Ariana, takže se naštěstí nic vážného nestalo. Aspoň, že si je vědoma své odpovědnosti …“
„Tady se děje něco nezvyklého, že?“
Lenčina otázka vyprovokovala Agilla k sáhodlouhému proslovu: „Jo! Pěkný blázinec. Původně totiž bylo rozhodnuto, že po vašem transportu bude věnován týden na vaši aklimatizaci. Jenže Jošua se děsí ztráty reálného času – nejsme totiž v mimoprostoru, kde si čas můžeme prodlužovat nebo zkracovat podle potřeby – a na poslední chvíli změnil rozhodnutí. Já jsem se například před dvěma hodinami dozvěděl, že mám u tebe provést generální vyšetření 3. stupně, tj. jako u osoby obnovitelně bioenergeticky senzibilní. Vůbec jsem před tím netušil, že’s této schopnosti nabyla…“
Laura se zoufale snaží pochopit logiku Agillovy řeči, zatímco Lenka si pomalu, ale jistě začíná dělat obrázek o zbrklosti počínání mimozemšťanů.
„Co ještě zbývá k dokončení generálního vyšetření 3. stupně?“
Agill se na chvíli zamyslel: „Vždyť jsme sotva začali. Patří k němu všechno to, co ke klasickému vyšetření 1. stupně, které jsi prodělala na CPLE, plus testy bioenergetické senzibility a rovnováhy. Teď máš za sebou testy ovládání tělesné teploty, takže chybí ještě provést testy nabíjení – tepelné i elektrické, a testy udržení a přenosu energie obou forem. Protože se jedná o rozsáhlé vyšetření, je rozvrženo na dva dny. Dnes a zítra.“
V Lauřiných očích se zračí neuvěřitelný zmatek. Ale Lenka jen chápavě pokývala hlavou a vyzvala doktora Agilla, aby tedy pokračoval v plánovaných vyšetřeních. „O přestávce ti všechno vysvětlím,“ obrátila se s úsměvem ke zmatené Lauře.
„Tak dobře,“ vydechl ulehčeně doktor Agill vida, že se pacientka poměrně snadno a rychle zorientovala v chaotické situaci, a vyzval Lenku, aby opět ulehla na vyšetřovací stůl. Laura upoutala zcela nahou dívku k polohovacímu zařízení a doktor Agill se ujal svých povinností.
Lenčiny nohy mírně pokrčeny a lékař zahajuje prohlídku dívčina břicha. Pečlivě vyhmatává jednotlivé orgány a cítí pod svýma rukama nervové záchvěvy, kterými Lenka spontánně dává najevo své vzrušení. Musí dělat častější přestávky, aby Laura stačila vedle zápisu protokolu odsávat mohutný proud Lenčina vaginálního sekretu.
„Asi by stálo za to, aby mi asistovaly dvě sestry,“ uvažuje Agill polohlasně během jedné z těchto krátkých přestávek, „zdá se, že s tou bioenergetickou senzitivitou se ti zvýšil i počet erotogenních zón. Ty také budeme muset nově zmapovat.“
„S úžasem to rovněž pozoruji,“ a Lenka se znovu slastně zavlnila pod novým dotekem Agillovým.
Konečně je Lenčino břicho důkladně prohmatáno a polohovací zařízení zvedá a roztahuje její nohy. Stůl mírně stoupl a Agill se pouští do vyšetření vagíny a rekta. Lenka zhluboka dýchá a silou vůle zadržuje orgasmus. Agill si toho pochopitelně povšiml a dospěl k názoru, že je nutná delší přestávka.
„Půjdu sehnat ještě jednu sestru, zatím si odpočiňte. Obě.“
Když zmizel za dveřmi, Laura uvolnila Lenku od polohovacího zařízení a nabídla jí zase trochu vody na osvěžení. Pak se posadila do křesla proti ní: „A teď mi, Leničko, vysvětli…“
„Máš pravdu, musím ti něco vysvětlit… Ale nejprve se tě zeptám: Víš, kdo tě zaměstnává?“
Laura se na chvíli zamyslela: „Netuším – ledaže bych přistoupila na ten váš šílený nápad s mimozemšťany. Nerada bych však skončila v blázinci.“
„Tak se s tím nápadem budeš muset smířit.“
A Lenka vypravuje o tom, jak už na staré CPLE – „… což je Clinica Puellaris Exoterra, neboli Mimozemská dívčí klinika – ale to sis mohla odvodit sama, když umíš tak krásně latinsky…“ – Jana s Nikolkou a sličnými Akvabelami začaly pronikat do tajemství jejího umístění, architektury a léčebných postupů, jak postupně zjistily, že nejsme na Zemi a že největší zájem mimozemšťanů se točí kolem prsou ‚léčených‘ dívek, jak správně postřehly Peruánky. Postupně zasvěcuje svou osobní sestru i do toho, co je cílem mimozemšťanů – získávat od dívek biologický materiál, který má posloužit k léčbě sexuálních zdravotních potíží samotných mimozemšťanů.
„Když jsme se vrátily domů, byly jsme uneseny tajnou službou Spojených států – CIA – do zajateckého tábora kdesi uprostřed Atlantiku a tam jsme byly drženy v naprosto nedůstojných podmínkách, přiváděny do ponižujících situací a vyslýchány vyšetřovací komisí. Když se Američanům nedařilo z nás vyždímat pro ně ‚důležité‘ informace po dobrém, zkusili to pomocí elektrotortury – ale tady skončili velice neslavně. Mimozemšťané řadu z nás – přesně řečeno deset dívek ze šestatřiceti – narychlo vybavili bioenergetickou senzitivitou. Dokážeme svou vůlí regulovat vlastní tělesnou teplotu, rozdáváme elektrické rány a dokonce to teplo i elektřinu a světlo dovedeme v sobě konzervovat pro pozdější použití. Když se pak dostala do spárů komise Mořská Pěna a oni na ní chtěli uplatnit své špinavé výslechové metody, zničila jim tu jejich mučicí aparaturu a nakonec samojediná vyřídila celou komisi v čele s nějakým poručíkem Brandonem a jeho výslechovým specialistou.“ A Lenka vzpomínajíc na to, jak porůznu zranění členové slavné vyšetřovací komise prchali před dívkami nevědouce, která je pro ně nebezpečná a která ne, se otřásá v záchvatu smíchu.
„Ale co se stalo s Mořskou Vlnou, že se chudák Agill tak hrozně vyděsil?“
Lenka se však ještě chvíli směje, než se jakž-takž uklidnila a mohla Lauře souvisle odpovědět: „Víš, Mořská Vlna má stejné schopnosti jako já, protože patří mezi těch deset dívek, o kterých jsem se zmiňovala, jenže jako jediná není ještě vycvičená – to znamená, že nedokáže přenos energie zadržet. Takže se jí nesmíš dotknout, nechceš-li utrpět ošklivou popáleninu nebo elektrický šok.“
„Tak to já se raději nebudu dotýkat ani Mořské Pěny – vždyť je od sebe občas nerozeznají ani jejich osobní sestry. Důležité je, že se mohu dotýkat tebe.“
Pak její pohled utkvěl na hodinách: „Podle časového plánu už jsi měla svačit v salónku – a ještě ani není dokončena ta část generálního vyšetření, kterou musíš absolvovat vyhladovělá…“
„S tím si nedělej starosti. A jestli chceš, můžeš mě znovu důkladně osprchovat tou horkou vodou, já už si z ní další energii vyzískám.“
Laura už se nediví naprosto ničemu a Lenka se znovu otáčí pod proudem vody zahalena v oblaku páry. Pak se opět nechá sprchovat vodou z tajícího ledovce a působí jí potěšení, že jí svou nově nabytou energii dokáže v sobě zadržet a nemusí ji předat svému okolí. Tak obě dívky našel doktor Agill, když se po půlhodině vrátil s další sestrou.
„Jak vidím, čerpáš energii. To je dobře,“ pochválil Lenčin nápad, „budeme moci pokračovat bez přestávky na svačinu, ale obědvat potom musíš, víš, že…“
„… vím, vím: Musím každý den jíst aspoň trošku,“ připomíná Lenka pravidla vštěpovaná doktorem Hillem, uléhajíc znovu na vyšetřovací stůl.
Nová sestra se ujala psaní protokolu a Laura se plně věnuje asistenci doktoru Agillovi. Ten se snaží dokončit prohmatávání Lenčiny vagíny a rekta, ale cítí, že s Lenkou to nebude mít tentokrát vůbec lehké. Její nádherné tělo se svíjí nebývalým vzrušením. Naběhlý klitoris Agillovi v práci vyloženě překáží a kdykoliv se ho i třeba nechtěně dotkne, dívčino tělo se vzepne tak mohutně, že její upoutané končetiny lomcují s polohovacím zařízením. Její obličej vyzařuje vlny rozkoše a z vagíny jí vytéká mohutný proud sekretu, „který by se dal měřit pomalu na litry,“ jak v údivu poznamenává sestra Laura.
Nakonec Lenka nevydržela a oddala se divokému orgasmu. Přetrhla lanka poutající její ruce a strhla na sebe Lauru, která se kupodivu ani nesnaží vymanit z jejího objetí.
„Myslím, že se generální vyšetření u tebe protáhne na několik dní,“ loučí se na nejvyšší míru překvapený Agill, kterému je jasné, že dnes už pokračovat nebude, i když do oběda schází ještě skoro hodina.
Vyměnil přetržená lanka polohovacího zařízení a opustil s druhou sestrou vyšetřovnu, zatímco Lenka s Laurou se k sobě ještě stále tisknou.
„Myslím, že tu sprchu budu potřebovat také,“ prohlásila Laura, když popadla dech, a jala se svlékat z uniformy. Lenka postřehla její promočené kalhotky, které by se daly nejspíš ždímat, a opět se srdečně rozesmála. Pak Lauře rozepjala podprsenku, naházela všechno její šatstvo do špíny a vleče jí do sprchy. Sprchují se spolu však jen chvíli, protože Lenka se opět dožaduje sprchování vroucí vodou, což si Laura pochopitelně nemůže dovolit.
Konečně se obě vysprchovaly do sytosti a Lenka se zasněně zahleděla na svou společnici. Nádherné tělo, lesklé černé vlasy s nádechem do modra, pevná prsa s vyzývavě trčícími bradavkami se dmou v rytmu jejího dechu. Krásně opálená pleť bez jediného světlého proužku signalizuje, že Laura rovněž holduje pobytu na sluníčku bez plavek.
„Nikdy jsem si neuvědomila, jak jsi krásná…“
Laura sleduje Lenčin pohled. Jako kdyby jí četla myšlenky: „To mám ještě ze solária CPLE, cožpak si myslíš, že bych si mohla dovolit chodit takhle u nás doma … na Sicílii?“
Lenka k ní přistoupila blíž a vztahuje k ní opět ruku. Laura však poděšeně ustoupila a otevřela skříňku pro personál.
„Zůstaň ještě chvíli takhle,“ a Lenka zastoupila nahé Lauře cestu, aby se nemohla natáhnout pro čistou uniformu.
„Jenže to odporuje Pracovnímu řádu. Kdyby mě přistihli, že se s Tebou sprchuji, tak…“
Lenka přesto zabránila Lauře v jejím úmyslu tím, že ji k sobě znovu přivinula: „Dej pokoj s nějakým Pracovním řádem, Mně ty jejich řády někdy připadají praštěné. Za chvíli půjdeme do jídelny – abych si kvůli tomu oblékala župan, a…“ Lenka proslov nedokončila, neboť se jala jazykem laskat Lauřiny ztopořené bradavky. Lepší argument už nemusela hledat, protože roztoužená Laura v té chvíli rovněž nezůstala chladná. Zapomněla na Pracovní řád, na uniformu i na své povinnosti a její ruce se zmocnily Lenčiných pevných prsou. Cítí pod svými prsty zrychlující se tlukot Lenčina srdce a vzrušením znovu začíná téci. Lenka si v té chvíli uvědomila, že ona dnes už orgasmu dosáhla a že by k němu mohla pomoci i Lauře, která se pod jejíma rukama přímo vzpíná. Uchopila ji do náručí, zvedla do výšky a zamířila k vyšetřovně. Tam ji položila na stůl a upoutala ji k polohovacímu zařízení. Laura už vzrušením přerývaně dýchá a ochotně se poddává Lenčiným aktivitám. Ta roztahuje polohovacím zařízením Lauřiny nohy, jednou rukou jí hněte prsa, druhou vyhmatává její klitoris a svými ztopořenými bradavkami dráždí Lauřino břicho. Cítí pod svými prsty proud Lauřiny milostné šťávičky, kterou něžně roztírá po jejím i svém těle. Konečně i Laura dosahuje vyvrcholení provázeného několika slastnými výkřiky.
„A řekni, že se ti ta hodinka se mnou nelíbila,“ ptá se Lenka štěstím zářící Laury, uvolňujíc ji z náramků polohovacího zařízení.
Laura vstala, pohlédla při Lenčiných slovech na hodiny a zhrozila se: „Na oběd už je nejvyšší čas!“
Přesto Lenka Lauru zatáhla ještě jednou do sprchy a pak teprve jí dovolila, aby si oblékla čistou uniformu, sama se navlékajíc do župánku.
Autor: © Éósforos, 2005–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah