Janiny zápisky – 28. července – pokračování
„Ty, Jano, proč se vlastně nechceš se mnou pomilovat, jak se sluší a patří,“ zeptal se mě David, jemně mi prohmatávaje prsa, když jsme se navečer zase nazí mazlili, já jsem znovu odmítla, aby vnikl svým úžasně ztopořeným penisem do mé vagíny, a on byl nucen zase se vystříkat na prázdno.
„Víš, Davide, nejprve bychom se měli na jedné věci dohodnout. Je pravda, že jsem do tebe blázen a že někoho jiného opravdu nechci. Avšak je tu jedna překážka, kterou bychom měli vzít v potaz. Totiž: Bylo by nemoudré, abys nebyl bioenergeticky senzitivní. Sám ses mohl přesvědčit jak moc je to výhodné – dokonce to nekonečně prodlužuje mládí, aniž bys musel každé dva roky trávit spoustu času na SSE. To ale předpokládá, že dívka, se kterou se rozhodneš zplodit dítě, bude sama bioenergeticky senzitivní, že jako první dítě porodí dceru a že k aktivaci své bioenergetické citlivosti využiješ veškerého biologického odpadu vzniklého při porodu té dcery – pupečníkovou krev, placentu apod.
Maminku, která by mohla dodat xenofarmakum v podobě mateřského mléka, už nemáš. Nezbývá tedy nic jiného, než abys se mnou zplodil dceru – a musí to být moje první dítě, aby kouzlo fungovalo. Kdybychom se bez rozmyslu pomilovali – po čemž já sama neskutečně toužím, protože jsi úžasný kluk – mohlo by se stát, že to první dítě bude chlapec – a vše by bylo ztraceno…“
„To nějak nechápu. Můžeš mi to objasnit nějak srozumitelněji?“ požaduje David.
„Nu, je to docela pochopitelné,“ spustila jsem podle naučených skutečností – (pozorné čtenářky nechť nezapomenou, že jsem v Informačních střediscích CPLE a potažmo i CPLEN proseděla neskutečné množství času) – „v otázkách bioenergetické senzitivity dítěte je vždy dominantní otec, zatímco matka je recesivní.“
(Pozn. autora: V BDSM vztazích se jedná o partnery dominantního a submisivního, v genetice je jeden z partnerů nositelem vlastnosti dominantní a druhý recesivní – to si račte zapamatovat!)
„To znamená, že dítě, které se narodí bioenergeticky senzitivní matce a biologicky nesenzitivnímu otci, bývá obvykle bioenergeticky nesenzitivní,“ pokračuji ve výkladu.
„Aby bylo čerstvě narozené dítě bioenergeticky senzitivní, musí nejprve projít pubertou a jeho matka mu musí v té době poskytnout xenofarmaka pocházející z jejího mateřského mléka. Pokud se však jedná o děvče, může si snadno příslušná autofarmaka pořídit ze své vlastní menstruační krve. Což samozřejmě u chlapců není možné. Ale jim může potřebná xenofarmaka ze svého mateřského mléka dodat i bioenergeticky nesenzitivní matka. Pokud se však má stát bioenergeticky senzitivním i otec, který (už) nemá matku schopnou produkce mateřského mléka, pak jedinou cestou je zplození dcery s bioenergeticky senzitivní partnerkou a využití odpadních látek porodu, chápeš to?“
„Teď už ano, ale není mi jasné, co máš vlastně v plánu…“ pronáší David nejistě.
„O tom bych se s tebou právě chtěla poradit. Můj návrh je následující: Drážděním tvých erotogenních zón tě přivedu k erekci a ejakulaci. Zachytím tvoje spermie do vzorkovnice, selektuji z nich jen ty s pohlavním chromozómem ‚X‘ – vím přesně jak postupovat, v Informačním středisku na CPLE i CPLEN jsem proseděla neskutečně času. Ty mě pak jimi uměle oplodníš. Jsi gynekolog, dokonce jeden z nejlepších na světě, a víš, jak při tom postupovat. Tak bude zaručeno, že naše první dítě bude děvče a že budeš moci využít všech biologických zplodin porodu ve svůj prospěch. Jak – to vím zase já. Asistovala jsem při bioenergetické přeměně Lucky. Pak už se budeme moci milovat naplno a bez zábran, jak často budeme chtít – a nebude nám záležet na pohlaví narozených dětí. Všechny pak budou bioenergeticky senzitivní hned od narození. Jen ta prvorozená dcera si bude muset počkat, až jí odezní puberta…“
„Sice se mi ten postup zdá poněkud – tedy dost neromantický a bez lásky – technokratický bude asi ten nejlepší termín,“ medituje nahlas David – a já jsem si při té příležitosti vzpomněla na obdobnou situaci: totéž navrhoval kdysi doktor Zemill v případě Nikolky a Lucky, po čemž Lucka s odporem uprchla z CPLEN – „ale není-li jiné cesty, nezbývá mi, než s tebou souhlasit. Avšak toto – to doufám ničemu nebrání…“
„To nebrání,“ vydechla jsem slastně, složivši ruce za hlavu, abych mu svá prsa zpřístupnila bez jakýchkoliv zábran a on se s nimi mohl dle libosti mazlit, líbat je a laskat je. Nakonec mě jejich ‚sofistikovaným‘ drážděním dovedl k nádhernému orgasmu. Naprosto jsem netušila, že mám prsa tak úžasně citlivá. Nebo je to speciálně Davidovo dílo – a nikdo jiný kromě něj to nedokáže? Nevím – a nechci to vědět…
- × - × - × -
Janiny zápisky – 29. července
Včera navečer se ozval Charaxos a sdělil nám, že se v Jeruzalémě schyluje zřejmě ke katastrofě – dveře do podzemí prý zavalí sutiny.
„Varoval jsem i pana profesora, a celá archeologická expedice okamžitě končí a všichni její členové urychleně opouštějí Jeruzalém,“ hovoří k nám velice naléhavě.
„Jenže to se jedná o Jeruzalém,“ chlácholím Charaxa. „My jsme přece v Haifě, to je přes sto kilometrů daleko. Kromě toho tady máme velice důležitou práci. Přece tu dívčinu nemohu nechat bez pomoci, když jsem jí to slíbila!“
„Nu, dobrá. Varoval jsem vás. Já se obratem vracím do roku 2142.“
„Tak šťastnou cestu a Nikolku od nás pozdravuj,“ loučím se s ním, protože cítím z jeho chování, že je celý jako na trní.
„Nebojte, pozdrav vyřídím…“
To byla jeho poslední slova před ukončením hovoru.
…
„Někdy za týden dojde u mne k ovulaci,“ upozorňuji Davida. „Je nejvyšší čas, abychom začali pracovat na mém plánu, chceš-li, protože bych si chtěla selekci spermií s pohlavním genem ‚X‘ nacvičit. Přestože vím, jak postupovat, nikdy jsem to v praxi nedělala. A za druhé: tím, že polovinu – a možná víc, než polovinu – spermií vyselektuji a zničím, dojde k prořídnutí tvé semenné tekutiny a kouzlo by se nemuselo povést, proto navrhuji vyrobit inseminační roztok rovnou ze dvou dávek.“
„Myslím,“ usmál se David, „že k takovému experimentu bychom měli přistupovat mnohem zodpovědněji. Navrhoval bych inseminační roztok vyrobit rovnou ze čtyř dávek. Pak by pravděpodobnost oplodnění stoupla docela enormně.“
„To by ovšem znamenalo začít pracovat hned dnes,“ uvažuji nahlas. „Jednu až dvě dávky – tu dnešní a pravděpodobně i tu zítřejší – spotřebuji na pokusy. Aby semenná tekutina byla opravdu kvalitní, nemá cenu vynucovat u tebe ejakulaci více než jedenkrát denně, takže potom zbudou ony čtyři poslední dny na výrobu té dvojité dávky inseminační tekutiny…“
Sice je mi jasné, že vedlejším efektem Davidova návrhu je i jeho touha po každodenním orgasmu (i když tedy jemu bych klidně udělala denně klidně dva nebo tři) – avšak vzhledem k vážnosti situace o tom raději nepřemýšlím. Stejně vzápětí vyrážíme do vyšetřovny, abychom mohli s realizací mnou navrženého plánu ihned začít. Připomínám jen, že i dnes jsme oba zcela nazí, jak už jsme si za těch jedenáct dní pospolu zvykli.
Ve vyšetřovně jsem Davida připoutala k polohovacímu zařízení – ani jsem je nemusela nastavovat podle jeho biometrických hodnot, protože náhodou ležel na stole včera při našich hrátkách jako ‚poslední‘.
„Jano, prosím tě, uvolni mi ruce,“ požádal mě.
To jsem docela ráda udělala, protože podvědomě tuším, proč…
Mezi jeho nohy jsem umístila širokou misku namísto obvyklé vzorkovnice a tvrdým trhnutím jsem mu přetáhla předkožku tak, abych obnažila jeho žalud v co největší délce a abych dostala pod svou přímou zrakovou kontrolu ústí jeho močové trubice. Poté jsem se jala dráždit erotogenní zóny jeho nahého těla. Docela tvrdě prohmatávám jeho úžasně vypracované svaly, zvláště pak břišní – což mu činí obzvláštní potěšení. Následně ho dráždím prsty na břiše od pupíku dolů, mnu jeho prsní bradavky mezi prsty a nakonec zavádím dva prsty do jeho konečníku a tvrdě mu masíruji prostatu.
Jeho ruce ovšem nezahálejí a pozorně zkoumají mé nahé tělo, především prsa a vagínu – tušila jsem, proč chce ruce uvolnit – a nemýlila jsem se…
Vyvrcholili jsme téměř současně. Čtyři z pěti vydatných Davidových výstřiků byly zachyceny v misce. Jeden výstřik – ten první – skončil na rameni mé ruky zavedené do jeho konečníku, avšak jakmile začal stříkat, instinktivně jsem se uhnula, takže výsledek je více než potěšující.
Misku jsem okamžitě popadla a mizím s ní v Davidově laboratoři, i když z vagíny teču jako Labe. Avšak zpracování zachycené semenné tekutiny je přednější, než nějaké sprchování, a cestičku vyznačenou mou milostnou šťávičkou snadno uklidí robot…
Ani jsem netušila jak snadná je selekce spermií mimozemskou metodou. Než si David osvobodil nohy z vázání polohovacího zařízení, ukládám už hotové dílo do mrazicího boxu.
„Dopadlo to výborně…“ vydechla jsem jen úlevně.
„Z toho mám sám radost, protože – podařil-li se ti už nácvik – znamená to, že budeme mít inseminační tekutinu připravenou rovnou ze šesti dávek a početí Sáry bude téměř jisté hned na poprvé.“
„Sáry?“ zeptala jsem se udiveně.
„No, zapomněl jsem se s tebou na jméně holčičky domluvit, ale navrhuji toto jméno. Je hebrejského původu, podobně jako jméno moje i tvoje – a znamená ‚princezna‘, tak jsem si myslel, že bys nemusela být proti…“
Jeho nápad mě docela nadchl, takže jsem ho místo odpovědi jen objala a políbila. Vzpomněla jsem si při této příležitosti, že Lucka s Nikolkou měly pro svou holčičku – (Míšenku – pozn. autora) – připraveno dávno před jejím narozením. My s Davidem už máme jméno pro holčičku ještě před jejím početím. Skončili jsme na podlaze laboratoře v poloze 69, aniž se mě zeptal, čemu jsem se zasmála…
- × - × - × -
Časně ráno, hned po východu Slunce, sebrala Lenka nahé fotografie obou důstojnic – Tussiové i Lafittové – s majorčinými hodinkami na levém zápěstí prošla brankou v žiletkovém plotě a vydala se směrem, kde jí Aiša vysvětlila, že se nalézají kasárna strážkyň. Jde jako obvykle úplně nahá a navíc vytvořila kolem sebe silové pole, aby nemusela sledovat prostor za sebou. Posléze se přesvědčila, že její opatrnost je na místě, neboť se za ní ozvala série výstřelů.
Pohotově se otočila a zjistila, že za ní leží mrtvá strážkyně, která po ní vystřelila celou dávku ze samopalu bez varování ze zálohy – a druhá na ni svým samopalem míří.
„Nestřílej!“ zvolala na ni varovně Lenka. „Neopovažuj se na mě vystřelit, nebo skončíš, jako tvoje kamarádka!“
„Kdo jsi? Neznám tě – a ty signalizuješ, že jsi majorka Tussiová!“ odpověděla strážná tvrdě.
„Samozřejmě, že nejsem Tussiová,“ odpovídá Lenka. „Zaveď mě do kasáren, něco pro vás mám…“
„Do kasáren je cizím osobám vstup zakázán!“ oznamuje opět tvrdě strážkyně, domnívajíc se, že Lenku stále drží v šachu svým samopalem.
„Přece se tě nebudu dovolovat,“ odpověděla měkce Lenka, chystajíc se na další cestu.
„Stůj! Už ani krok a ruce vzhůru!“ nařídila jí strážná.
„Přestaň mi hrozit, nebo…“
„Nebo – co?!“ zeptala se strážná zostra.
Lenka jen rozšířila působnost silového pole na větší vzdálenost – (je nahá takže si to může bez větší ztráty energie dovolit – a navíc začíná Slunce docela pálit, takže se Lenka zase okamžitě nabíjí) – a pole strážnou povalilo na zem, přičemž jí samopal vylétl z rukou…
„Už je ti jasné, co?“ zeptala se jí posměšně Lenka. Zrušila na chvíli pole a sebrala samopal ležící na zemi.
„Vrať mi to!“ zvolala na ni vyděšeně strážná, sbírajíc se se země.
„Teď raději ne, moje drahá“ oponuje Lenka. „Nerada bych, aby sis ublížila…“
Vyrazila směrem ke kasárnám a strážná ji schlíple následuje. Po chvíli ji předbíhá a staví se jí do cesty.
„Dál už nesmíš! Prosíííím! Nebo mě čeká krutý trest!“
„Neboj, se mnou se ti nic nestane,“ chlácholí ji Lenka bídnou angličtinou, sahajíc až na samé dno svých jazykových schopností. (Znovu připomínám, že Lenka angličtinu nesnáší, a to, co umí, pochytila jako polyglotka za necelý měsíc v internačním táboře…)
„Ale…“
“Shut up and come with me!” přerušila Lenka tvrdě její další pokus o protest, blížíc se nezadržitelně k bráně kasáren.
Tam je ovšem zastavila hlídka s namířenými samopaly.
Lenka chytila svou ‚chráněnku‘ za ruku. Musela ji však stisknout pevně, jako do kleští, protože strážná se snaží svou ruku z jejího sevření vykroutit. Proti vytrénované Lence však nemá šanci.
„Drž ve vlastním zájmu,“ sykla jen Lenka výstražně, vytvořivši kolem sebe a strážné silové pole. To samozřejmě vyžaduje pevné fyzické spojení obou, aby strážné neublížilo.
„Kam jdete?“ zeptala se ostře velitelka hlídky, míříc na příchozí samopalem.
„K vám, do kasáren,“ odpověděla samozřejmě Lenka.
„Tak moment!“ obořila se na ni velitelka, nespouštějíc je s mušky. „Jak mi vysvětlíš, že se tvé identifikační znaky shodují s identifikačními znaky majorky Tussiové, ač jsi evidentně někdo jiný, protože majorku Tussiovou znám. Proč jsi úplně nahá, a jakým právem jsi sebrala strážkyni samopal?“
„To je snadno vysvětlitelné,“ chlácholí Lenka velitelku hlídky. „Identifikačními znaky majorky Tussiové se hlásím, protože mám na ruce její hodinky. Nahá jsem z bezpečnostních důvodů. A strážkyni jsem sebrala samopal proto, aby si neublížila. Její kamarádka leží pár set metrů odsud mrtvá – zastřelila se vlastní zbraní…“
„Co to plácáš za nesmysly? Proč by se střílela vlastní zbraní?!“ obořila se na Lenku velitelka.
„Je to tak, můžete se jít přesvědčit,“ informuje Lenka velitelku.
„Co se to tady děje?“ ozval se náhle za velitelkou stráže mužský hlas.
„Pane trenére…“ spustila velitelka stráže, ale okamžitě byla přerušena.
„Á, podívejme se! Nádherně vytrénovaná strážná,“ přejel trenér znaleckým pohledem Lenčino nahé tělo, „jak se jmenuješ, děvče? Že se na tebe nepamatuji…“
Trenér je zřejmě rodilý mluvčí, protože ‚mele‘ tak rychle, že mu Lenka téměř nerozumí.
“I cannot understand,” pronesla proto pomalu, pečlivě vyslovujíc všechny hlásky.
“Ah, yes…” povzdechl si trenér a zopakoval svou otázku onou příšernou okleštěnou a zmrzačenou hantýrkou, která je zde za angličtinu vydávána.
„Pozor, pane trenére! To není žádná skvěle vytrénovaná strážná,“ varuje ho velitelka. „To je nějaká vetřelkyně, která…“
„Ale vytrénovaná je opravdu skvěle!“ přerušil ji nadšeným hlasem trenér. „Jen se podívejte na to nádherné ploché bříško, na ty jemně vyrýsované svaly! Kéž by takhle vypadala aspoň jedna z vás, vy CENZUROVÁNO!“
„No dovolte…“ snaží se velitelka stráže o jakous-takous obranu. Nejvíce se jí ovšem dotkla ona sprostá nadávka. Avšak trenér je tak nadšen Lenčiným nahým tělem, že strážnou vůbec nevnímá.
„Okamžitě ji uvedu k plukovníkovi! A musí být povýšena – co nejdříve!“ hřmí trenér ‚zjednodušenou‘ angličtinou.
Popadl konsternovanou nahou Lenku – která, vidouc, že už jí nehrozí strážná samopalem, zrušila silové pole – za ruku a kamsi ji vede, protesty velitelky stráže nevnímaje. Nutno přiznat, že Lenka, vědoma si svého příslibu ochrany, táhne svou ‚chráněnku‘ instinktivně dál za sebou. Ovšem, ta se jí po přestálém incidentu sama drží jako klíště…
„Kam vlastně jdeme?“ ptá se Lenka trenéra, když vstoupili do baráku v čele chatek.
„Přece k veliteli – panu plukovníkovi Terringerovi!“ oznamuje jí trenér samozřejmě.
Lenka neprotestuje, protože setkání s velitelem kasáren je konec konců její hlavní cíl. Náhle si všimla insignií na ramenou trenéra a jen tak ze zvědavosti se zeptala na jejich význam.
Trenér je okouzlen Lenčinou krásou, jejím nádherným vysportovaným nahým tělem natolik, že mu její otázka vůbec nepřipadá podivná – (Lenka, jako strážná, za kterou ji trenér považuje, by přece měla jeho hodnost znát!) – a spontánně odpovídá: „Přece jsem trenér – takto důstojnický aspirant. Pobyt zde dostávají jako odměnu jen ti nejlepší z nás!“
Lenka pochopila, proč strážná – takto supervizorka – uctivě ustoupila trenérovi, který má o třídu vyšší hodnost než ona. Ale to už přicházejí ke kanceláři samotného velitele. V předpokoji ovšem sedí velitelův asistent v hodnosti kapitána – a ten nemá pro trenérovo nadšení pochopení.
„Pane kapitáne, aspirant Green. Dovolte mi s vámi promluvit.“
„Mluvte, aspirante!“
„Pane kapitáne, rád bych panu plukovníkovi představil jednu skvěle vytrénovanou strážnou, která by měla svými tělesnými vlastnostmi sloužit za vzor všem ostatním…“
„Pane aspirante!“ obořil se na trenéra kapitán zostra, „vám nevadí, že tato strážná se hlásí identifikačními znaky naší společné představené, majorky Tussiové? Jak se vůbec můžete odvážit vstoupit s touto pochybnou ženštinou – N. B. úplně nahou – do předpokoje samotného velitele kasáren? Mám takový neblahý dojem, že…“
Celý kapitánův proslov Lenka nechápe, jelikož se jedná zřejmě rovněž o rodilého mluvčího, avšak jeho část “…nota bene full naked…” zaregistrovala naprosto zřetelně, a pochopila, co kapitánovi mj. vadí, a zareagovala zcela spontánně po svém: Vytrhla se aspirantovi, přiskočila ke kapitánovi, chňapla po jeho pravé ruce – a kapitán se bez dalšího komentáře poroučí v bezvědomí k zemi. Navíc shodila s jeho stolu čtečku, která na svém monitoru hlásí majorku Tussiovou, takže aspirant se už nemůže přesvědčit o pravdivosti kapitánových slov. Ten teď leží za svým stolem na podlaze omráčen a aspirant se zřejmě domnívá, že Lenka odrovnala kapitána nějakým bojovým chvatem. Aspirantovy oči zazářily obdivem…
„Můžeme jít za plukovníkem, opravdu ráda bych ho poznala,“ prohodila pak Lenka k trenérovi onou ‚zjednodušenou‘ angličtinou.
Aspirant vůbec ‚nezavětřil‘, že s jeho ‚favoritkou‘ není zřejmě něco v pořádku. Očima hltá její nádherně modelovaná prsa s velkými vystouplými tmavými dvorci a růžovými bradavkami. A vůbec – celé její nádherné nahé tělo ho okouzlilo natolik, že si nějaký podraz vůbec nepřipouští. Kromě toho už se otevřely dveře velitelovy kanceláře – a v nich stojí sám plukovník Terringer.
„Co se to tady děje?“
„Pane plukovníku…“ spustil aspirant své nacvičené hlášení, ale plukovník, rovněž okouzlen nádherným Lenčiným nahým tělem, ho okamžitě přerušil.
„No tedy, pane aspirante, to je výsledek vaší práce? Dovolte, abych vám pogratuloval.“
Lenka, která se snaží řešit problémy ‚cestou nejmenšího odporu‘ vycítila šanci a postavila se do vzorného pozoru, zakrývajíc svým nádherným nahým tělem strážnou, kterou s sebou byla přivedla. Nutno přiznat, že se jí manévr docela daří, protože Arabka je o hlavu menší, a aspirant, pochopiv instinktivně Lenčin záměr, postavil se těsně vedle ní, takže ani skutečnost, že je Arabka přece jen ‚rozsochatější‘ – i když tedy ne vyloženě tlustá – nebrání jejímu prvotnímu zakrytí.
„Mladší samostatná strážná Lenka,“ zahlásila se Lenka odposlouchaným způsobem. – (Instinktivně jí došlo, že se nemůže zahlásit jako ‚starší samostatná strážná‘, nebo dokonce ‚supervizorka‘ protože je zcela nahá a na jejím břiše není patrná jizva po operaci vaječníků, kterou by byla nucena podstoupit, kdyby měla vyšší hodnost, jak ji byla instruovala včera Aiša.) „Jsem ráda, že vás mohu pozdravit.“
„I já jsem nesmírně potěšen,“ rozplývá se plukovník, zcela neomaleně zíraje na Lenčina vypjatá prsa. „Račte vstoupit.“
Pak se obrátil k aspirantovi a zeptal se: „Jak dlouho jí trvalo, než dosáhla…“
V té chvíli však zareagovala čtečka v plukovníkově kanceláři!
„Moment, moment!“ pronesl plukovník ostražitě. „Co to má znamenat?“
Na monitoru čtečky jasně vyvstalo majorčino jméno včetně hodnosti a funkce!
„Mám její hodinky,“ pronesla Lenka, zřetelně vyslovujíc každou hlásku – a navíc zamávala plukovníkovi před obličejem rukou, na jejímž zápěstí má hodinky připnuté.
„Ona ti je půjčila?“
„Ne! Normálně jsem jí je sebrala, když jsem ji zajala,“ prohlásila Lenka samozřejmě.
„Ty – ty sis dovolila vztáhnout ruku na mou zástupkyni?!“ obořil se plukovník na Lenku už vyloženě zle. „Jakým právem si nějaká prachsprostá strážná může dovolit atakovat svou velitelku – a ještě navíc důstojnici?!“
“I cannot understand…” odpověděla Lenka na jeho slovní vodopád doprovázený pro Lenku složitou gramatikou.
„Ty sis dovolila zatknout mou zástupkyni?!“ Plukovník větu zjednodušil a užil oné nemožné hatmatilky, která je zde za angličtinu vydávána.
„Ano,“ odpověděla klidně Lenka. „Nechtěla poslouchat…“
„Tebe?!“
„Jistě. Koho jiného. A dokonce bych pro vás měla i několik zajímavých fotografií…“
Lenka přistoupila ke stolu a rozložila na něm dvě fotografie Tussiové a dvě Lafittové.
„Jen, por ke vi vidu, ke ili ambaŭ estas sub mia potenco!“ {„To, abyste viděl, že obě jsou v mé moci!“} poznamenala jen tak zkusmo esperantem. „Mi intencas publikigi ilin sur la murgazeto.“ {„Mám v úmyslu zveřejnit je na nástěnce.“}
Reakce plukovníkova byla však zcela nečekaná.
„Co si to dovoluješ mluvit zde, v kasárnách, esperantem? A jak ses dostala k jejich nahým fotografiím? Cožpak nevíš, že nahé je smí spatřit jen důstojník s vyšší hodností, než mají ony? A že před svými podřízenými se nesmějí objevit jinak, než v uniformě? Že se před nimi nesmějí ukázat dokonce ani v plavkách? A dát je na nástěnku? Neexistuje!“
Lenka z jeho čistě anglického běsnění téměř nic nerozumí, avšak aspirant, který z divokého rozhovoru nic nevnímá, maje oči jen pro Lenčiny úžasné křivky, se pohotově natáhl ke stolu a fotografií se zmocnil.
„Mi mem metos ilin tien…“ {„Dám je tam sám…“} poznamenal na půl úst esperantem a zmizel z plukovníkovy kanceláře.
Jeho krátké větě Lenka porozuměla tak, že aspirant má s některou z důstojnic zřejmě nějaké nevyřízené účty. Zastoupila tedy cestu plukovníkovi, který se chtěl za aspirantem vrhnout. Odkryla tak pohled na vyděšenou arabskou strážnou. Plukovník najednou zjistil, že má v kanceláři dvě neznámé ženštiny. Sice ani jedna z nich není ozbrojena, ale ta nahá je skvěle fyzicky vybavena…
Plukovník hmátl do zásuvky stolu a v jeho ruce se objevila pistole.
„Tak – a teď se obě chytněte hvězd, nebo…“ cedí pomalu a zřetelně mezi zuby, tak aby Lenka rozuměla.
Ta ovšem znovu pevně sevřela ruku své ‚chráněnky‘, která je tak vyděšená, že už se raději nebrání. Pak vytvořila kolem sebe opět ochranné pole, kterým dokonce odhodila stranou jednu překážející židli, a zvolala na plukovníka: „Ne aŭdacu pafi, ol ci estos en la faŭko de la morto!“ {„Neodvažuj se vystřelit, nebo budeš synem smrti!“}
Plukovník sklonil zbraň a pohlédl vyděšeně na nahou Lenku. „Vi… vi estas eksterteranino?“ {„Vy… vy jste mimozemšťanka?“} zakoktal konečně.
„Ano, jsem,“ odpověděla Lenka kladně na plukovníkovu otázku – teď už zásadně esperantem.
„Ale… aha… co… co ode mne potřebujete?“
„Co? Abys konečně pochopil, že proti mně nemáš šanci a aby ses zdržel všech pokusů o násilí. A propos – tato dívka,“ ukázala na arabskou strážnou, „je pod mou ochranou. Teď mi ještě vysvětli, jak je možné, že ovládáš esperanto, přičemž mně jsi tvrdil, že se nemám odvažovat užívat ho zde, v kasárnách?“
„Protože… protože já ho ovládám jako…“ zarazil se plukovník náhle.
„… jako jazyk nepřítele?“ dokončila Lenka zkusmo jeho načatou větu.
Plukovník jen bez hlesu přikývl.
„Tion mi jam ie aŭdis,“ {„To už jsem někde slyšela,“} medituje nahlas Lenka. „Mi pensas, ke de fraŭlino Barnes. Kiamaniere ci volas klarigi al mi, ke…“ {„Myslím, že od slečny Barnesové. Jak mi chceš vysvětlit, že…“}
„Protože je to její tajný milenec,“ ozvalo se náhle ode dveří, rovněž esperantem.
Plukovník skočil po aspirantovi jako tygr, ale Lenčino ochranné pole ho odhodilo zpět. Praštil sebou o zem’.
„Tajný milenec? Vždyť Barnesová, nemýlím-li se, je lesbička…“
„Právě, že se mýlíte,“ pokračuje aspirant dále skvělým esperantem. „Barnesová a Harlotová jako lesbičky vystupují jen jako kamufláž pro veřejnost. Ve skutečnosti jsou Barnesová a Terringer milenci. Esperantem se mezi sebou baví, tak jsem se ho naučil taky, abych jim rozuměl, jenže to je zakázáno, stejně jako milenecké vztahy mezi…“
„Silentu, ci CENZURITA, alie mi montros al vi, kiu…“ {„Mlč, ty CENZUROVÁNO, jinak ti ukážu, kdo…“} rozkřikl se plukovník na aspiranta.
Lenka jen rozšířila působnost pole. Plukovníkův stůl zapraskal, avšak plukovník ukončiv svou vyhrůžku uhnul stranou. Iniciativy se však chopil aspirant. Obešel Lenčino silové pole a vrhl se na plukovníka jako rozzuřený býk. Oba se válejí na zemi a Lenka jen vyděšeně zírá na jejich lítý zápas.
„Do holky mi dělat nebudeš, ty CENZUROVÁNO – máš svou, a jestli…“ vyráží ze sebe aspirant vztekle mezi jednotlivými ranami pěstí, kterými plukovníkovo tělo zpracovává.
„Ty CENZUROVÁNO! To je mimozemšťanka, nemáš šanci…“ odpovídá mu plukovník bráně se více méně úspěšně jeho pěstním výpadům.
„Oni, oni se perou kvůli vám…“ vydechla arabská strážná tiše, pochopivši, že Lenka jejich konverzaci příliš nerozumí.
„Tak to ukončíme…“ poznamenala jen Lenka a přimáčkla oba zápasící kohouty silovým polem k podlaze tak pevně, že se nemohou ani hnout.
„Prohledej plukovníkův stůl, jestli tam nemá náramky,“ požádala vzápětí Arabku.
„Má, ale už ti asi budou k ničemu!“ ozvalo se tvrdě ode dveří. V nich stojí kapitán. Pravou ruku má stále paralyzovanou, v levé však drží pistoli a míří jí na Lenku.
„On pracuje levou,“ špitla jen varovně Arabka, stojíc v čele plukovníkova stolu, z čehož Lenka pochopila, že kapitán je levák. Na chvíli pustila oba zápasící ze sevření pole a přitiskla jím kapitána zády k zárubni.
„Pusť tu pistoli na zem! Okamžitě!“
„Ty mi nemáš co rozkazovat!“ odsekl kapitán vztekle a pokusil se přece jen se zbraní manipulovat.
Lenka poněkud rozšířila působnost pole do strany a přitiskla jím kapitánovu ruku ke zdi.
„Tak, a teď si vystřel…“
Kapitán pochopil, že by vystřelil leda tak do rohu boční zdi, a poněkud se zklidnil. Zato plukovník s aspirantem pocítili uvolnění a začali se znovu řezat jako vzteklí psi.
„No tak, pánové, co to zase vyvádíte?“ zeptala se jich Lenka udiveně. „Vždyť vy si ani pojmenování ‚gentlemani‘ nezasloužíte…“
„Když on…“ spustil aspirant, ale plukovník využil jeho chvilkové nepozornosti a vyloženě ho knokautoval. V momentě vstal a vrhl se k Arabce, která se konečně pustila do prohledávání jeho stolu.
„Co si to dovoluješ, ty CENZUROVÁNO! Mám dojem, že tě pošlu do sklepa. A na celé tři hodiny. Zkrotneš, jako…“
Víc už nestačil. Lenka uvolnila kapitána, otočila se a druhou stranou pole srazila plukovníka k zemi. Kapitán pocítil volnost – namířil a vystřelil na Lenku dvě rychlé rány těsně za sebou. Obě střely se odrazily od Lenčina pole. Jedna zasáhla kapitána do prsou, druhá do hlavy. Padl na místě mrtev.
Arabka mezitím s námahou otevřela další zásuvku plukovníkova zdeformovaného stolu – a hned na vrchu objevila požadované náramky.
„Odhoď zbraň a nastav ruce!“ nařídila Lenka plukovníkovi. Už s ním mluví zásadně esperantem.
Plukovník, vida, jak neslavně dopadl jeho asistent, poslušně pustil pistoli na zem, pochopiv, že v Lenčině přítomnosti by se jí mohl nanejvýš zranit nebo dokonce zabít, a nechal si spoutat ruce.
„Co je v tom sklepě?“ zeptala se posléze Lenka Arabky.
„Tam… Tam je to prý strašné… Já jsem tam nikdy nebyla, ale jedna moje kamarádka…“ Arabka, místo aby pokračovala, spontánně padla na kolena a jala se vroucně modlit. K Alláhovi…
„Kio estas en la kelo?“ {„Co je v tom sklepě?“} zeptala se Lenka tentokrát plukovníka. Ten však mlčí jako zařezaný.
„Mučírna…“ odpověděl místo něj aspirant, který se byl mezitím vzpamatoval.
„Jaká mučírna?“ zeptala se udiveně Lenka.
„Strašná. Pojď se podívat…“
Lenka našla druhé náramky v kapitánově stole. Spoutala jimi plukovníkovy nohy, vytáhla mu z kalhot opasek a připoutala ho za něj k masivnímu zdeformovanému stolu a vyrazila za aspirantem do sklepa.
Už na chodech uslyšela srdceryvný nářek.
„Někoho tam asi mezitím zavřeli…“ poznamenal aspirant.
Lenka se vrhla ke dveřím a tvrdě do nich narazila.
„Je zamčeno. Máš klíč?“ obrátila se k aspirantovi.
„Ne. Klíč je na strážnici…“
„Tak uhni!“
Lenka se chytila pevně zábradlí a vyrazila dveře silovým polem. Pohled, který se jí vzápětí naskytl, byl opravdu příšerný.
V jedné kleci tam byla za ruce připoutaná úplně nahá dívka. Do vagíny jí byl zaveden trn a na bradavkách měla obtěžujícím způsobem připnuty ozubené svorky, od kterých vedly kabely k důmyslně konstruovanému generátoru elektrických pulsů.
Lenka na nic nečekala, vrhla se ke kleci a odepjala dívce svorky. Pak ji jemně nadzvedla a uvolnila jí ze závěsů ruce.
Dívka je natolik zničená, že si spontánně lehla nahá na betonovou podlahu…
„Co to má znamenat?“ obrátila se Lenka k aspirantovi, vysvobodivši dívku z mučicího zařízení.
„No, asi neuposlechla nějaký rozkaz, tak…“
„Tak co?!“
„Tak ji sem zavřeli…“
„To vidím, že ji sem zavřeli. Ještě mi vysvětli, jak funguje tohle?“ a Lenka ukázala k jedné kleci. V rychlosti si spočítala, že klece jsou čtyři ve třech řadách – tedy celkem dvanáct.
„No… delikventku uvážou za ruce k těm řetězům támhle nahoře a posadí ji tak, aby měla trn zaveden do vagíny. Potom ji vytáhnou nahoru tak, aby se nemohla nohama opírat o zem. Na bradavky jí připnou kabely generátoru – no a ona se buď na těch rukách udrží, nebo klesne, trn se dotkne dna její pochvy a dostane tvrdou elektrickou ránu. Jak do prsou, tak i do vagíny. To jí obvykle vzpruží k tomu, aby se nadzvedla. Pak je určeno, jak dlouho tu má pobýt – zda půl hodiny, nebo tři. Půl hodiny je minimum, tři hodiny je maximum – ale ty tři hodiny ještě žádná nevydržela. Už dvě hodiny znamenají téměř jistou smrt, protože svaly na rukou rychle ochabnou – a když některá nasedne na trn plnou vahou, přičemž její váhu určí měřidlo v závěsu, uvede v činnost likvidační zařízení. Dutý trn zafunguje jako injekční jehla, prorazí jí vnitřnosti a vstříkne do ní koncentrovanou kyselinu sírovou. Delikventka pak umírá v strašlivých bolestech…“
„Opravdu úděsné! To bych nepřála ani nepříteli. Za toto bude někdo souzen. A odsouzen!“ zvolala hněvivě Lenka. „Jdeme odsud. Jo, a tuhle zmučenou dívku odnes někam na ošetřovnu a zajisti jí maximální zde dostupnou péči! Přece ji nenecháme ležet nahou na studené betonové podlaze…“
„Stejně předpokládám – když už vím, kdo jste – že tady to vyhodíme do povětří…“ uvažuje nahlas aspirant.
„Ne!“ odporuje tvrdě Lenka. „Uvědomte si, že jsou tady lidé. A vraždit opravdu nebudu. Odneste tu dívku, já už něco vymyslím…“
Aspirant se tedy chopil zmučené dívky a kamsi ji odnáší, zatímco Lenka vrátila na místo vyražené dveře a svařila jejich závěsy i zámek elektrickým obloukem. Pak se vrátila do plukovníkovy kanceláře.
„Tak, pane plukovníku! Viděla jsem dost. Půjdeme!“
„Kam…“ vydechl v hrůze plukovník.
Poznáš, holoubku,“ odpověděla mu jízlivě Lenka odpoutávajíc mu opasek od stolu a uvolňujíc mu nohy. „Pojď hezky opatrně za mnou a rukama si drž kalhoty, nechceš-li, aby ti spadly před zraky tvých podřízených.“
A vyrazili. Nejprve Lenka, kryjíc svým nahým tělem plukovníkovy spoutané ruce, a za nimi v závěsu ona arabská strážná, které Lenka slíbila ochranu.
Asi v půli cesty se za nimi ozval tichý hlas: „Ĉu mi povas iri kun vi?“ {„Mohu jít s vámi?“}
„Proč ne?“ odpovídá Lenka rovněž esperantem.
A tak do hlavní budovy SSE vstoupily hned čtyři osoby: Lenka, plukovník, arabská strážná a aspirant. Vstoupili do výtahu a Lenka pod svým osobním kódem navolila sedmý suterén. Tam odvedla plukovníka do jedné z cel daleko od ostatních.
„Svlékni se do naha!“ nařídila mu vzápětí.
„Cože? Před nimi?“ mávl rukou směrem k aspirantovi a arabské strážné. „Víš přece, že mě smí spatřit bez oděvu jedině generál…“
„Jenže teď už nejsi plukovník, ale prachsprostý vězeň – a toho, nemýlím-li se, smí spatřit nahého každý!“
„Ale…“ snaží se plukovník vyjednávat.
„Pomozte mu…“ požádala Lenka Arabku a aspiranta.
Ti dva se na plukovníka vrhli s velikou chutí – asi s ním mají nevyřízené účty – a ani bych se nedivila – pomyslela si Lenka – a plukovník je v mžiku, jak ho Veliký Baal stvořil.
Klapla mříž, zanikla ozvěna kroků – a zajatý plukovník v Adamově rouše v cele osaměl…
- × - × - × -
Z Theresina služebního deníku – 20. září
To prase Brandon konečně zhublo na 210 liber, takže už má jen nadváhu, což pro mne znamená, že bych si s ním mohla něco začít. Jsem dva dny po menstruaci – ideální čas, ale nejprve jsem se rozhodla, že ho budu tak trochu psychicky deptat.
Vstoupila jsem do jeho cely.
„Co si přejete, má paní?“ zeptal se mě uctivě, kleče přede mnou s doširoka roztaženými stehny a s rukama za hlavou.
Navlékla jsem si před jeho zraky fotoplastickou rukavici, přetáhla jsem mu předkožku a prohmatala jsem mu tvrdě varlata, obnažený žalud penisu i konečník, kam jsem zajela dnes neobvykle hluboko a hned třemi prsty. Své hmaty jsem doprovodila citelnými elektrickými ranami, až vždy zařval bolestí (jeho řev mě obvykle úžasně vzruší, můj Mistře, takže tam dole teču jako Amazonka) a položila jsem před něj tužku a papír.
„Sepiš svou poslední vůli, otroku. To pro případ, že bys další hrátky se mnou nepřežil! Máš na to tři hodiny!“ nařídila jsem mu tvrdě, poplácavši ho po zadku. Pak jsem jeho celu opustila.
- × - × - × -
Atrium základny Kurupira je nabito diváky sehnanými ze všech koutů. Dva Verdeletovi technici připoutávají k pranýřům nahé muže, další dva formují nahé ‚spolupracovnice‘ v předpisových postojích do kruhu kolem masivního gynekologického stolu a z kruhu pak navíc uličku k postranním dveřím, o kterých se nikdo nepamatuje, že by byly kdy otevřeny.
Uprostřed kruhu na gynekologickém stole je upoutána Irina Petrovna v opravdu potupné pozici: Ruce za hlavou, aby byla bez zábran zpřístupněna její prsa, zadeček přes okraj, lehce zvednuté nohy, roztažené do rozštěpu odhalují bez zábran její poševní vchod s mírně se otevírajícími velkými stydkými pysky, i anální otvor. To by nebylo nic nového – ale z její vagíny volně odkapává menstruační krev do misky pod stolem. Nad ní se sklání doktor Azizill ve fotoplastových rukavicích.
Jen sličné Akvabely chybějí a nikdo neví, kde jsou, protože právě ony se všech seancí v atriu vždy velice aktivně zúčastňují a pravidelně vymýšlejí nová ‚zvěrstva‘. Například toto též vychází z jejich hlavy. Asi se stalo něco mimořádného…
Po chvíli se otevřely tajemné postranní dveře a uličkou mezi nahými ‚spolupracovnicemi‘ jsou do středu kruhu uvedeny i Sličné Akvabely – obě pochopitelně v Evině rouše, ale navíc mají ruce spoutány za zády, v pusách roubíky, nohy mají spoutány krátkými masivními řetězy, aby mohly dělat jen krátké kroky, a ‚vodítka‘ mají upjata ke svorkám na bradavkách. Jedno vodítko ovládá Nihasa, druhé pak inženýr Verdelet. Za nimi kráčí majestátně samotný Baal Segul.
Svita se zastavila uprostřed kruhu nahých ‚spolupracovnic‘, které, vidouce vstupovat samotného Baala Segula, kajícně poklekly.
Nihasa i inženýr Verdelet předali vodítka technikům. Ti je připnuli k lankům vedoucím přes kladky u stropu a jali se je vytahovat. Po chvíli se prsa obou dvojčat zvedla nahoru a lanka nutí obě dívky, aby se postavily na špičky. Technici přestali s vytahováním teprve tehdy, když se obě dívky dotýkají země jen konečky prstů. V této poloze lanka zaaretovali a podali Baalu Segulovi hlášení: „Hotovo, šéfe…“
Teprve tehdy Baal Segul pokynul blahosklonně ke klečícím ‚spolupracovnicím‘, aby vstaly a zaujaly předpisový postoj.
Po tomto pokynu Baal Segul spustil: „Račte se podívat na tyto dvě rebelky. Ony – pod rouškou spolupráce – připravovaly sprosté spiknutí proti mně a proti naší základně! Snažily se o to svým ‚aktivním‘ přístupem k plnění úkolů a vymýšlením dalších a dalších ‚zdokonalení‘ v oblasti ponižování a odbourávání pocitů studu mezi vámi. Jejich poslední nápad – Veřejná prohlídka nahého těla v době menstruace – bude právě teď uskutečněna zde, v atriu základny – a to naposledy s jejich účastí.
Za jejich hnusný čin je odsuzuji k okamžité doživotní změně ze stavu ‚spolupracovnice‘ na stav ‚zajatkyně‘ – a navíc budou na této stanici internovány v izolaci – a to bez jakékoliv možnosti spojení s okolním světem. V době internace pak budou podrobovány všem prohlídkám a tělesným testům, podobně, jako vy zde po dobu výcviku. Nakonec budou na věky věkův hibernovány.
A nyní, doktore, pusť se do práce – a to i přes to, že tato nahá spolupracovnice nás na komplot upozornila – byť i jenom tím, že nám sdělila, že tyto dvě výtečnice slyšela mluvit španělsky, ač vehementně prohlašovaly, že tuto řeč neznají. Pak už stačilo podrobněji prozkoumat jejich činnost – a výsledky práce našich techniků vidíte sami. Jen podotýkám, že tato dvě individua jsou od této chvíle zbavena všech autorských práv a veškeré jejich nápady se tímto stávají duševním vlastnictvím základny!“
Po těchto slovech si doktor Azizill natřel rukavici vazelínou, zajel dvěma prsty do Irinina konečníku a shora přitlačil ruku na její břišní stěnu. Z tvrdě masírované dělohy vyrazila menstruační krev proudem a nebohá dívka vyjekla bolestí.
Autor: © Éósforos, 2016
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah