Hodina uplynula a Lenka vyrazila znovu do −7. podlaží za svými ‚schovankami‘. Tussiová s Lafittovou spolu stále konverzují, přičemž Lafittová přizpůsobila svou angličtinu angličtině Tussiové – mluví ‚orwellovským neolektem‘, pomalu a všechny hlásky pečlivě vyslovuje – takže Lenka, která se přiblížila tiše jako kočka za poslední roh klikaté chodby, plně využívajíc k neslyšnému pohybu své nahoty, rozumí každé slovo:
„… ta hodina co nevidět uplyne a ta potvora si pro mne přijde,“ hovoří právě Lafittová, „takže já v rychlosti shrnu, na čem jsme se domluvily. Budu tedy předstírat, že přistupujeme na její hru. Tím pádem budeš osvobozena. Pak vydáš jedno hlášení o bezproblémovém chodu tábora, abychom získaly čas. Osvobodíme Petru, sem do některé cely zavřeme tu zrádkyni Harlotovou a následujícího dne vyšleme s hlášením tichý poplach.“
„Ještě jsi zapomněla,“ dodává Tussiová, „že by bylo dobré pokusit se odklidit tu potvoru… Sice nevím, jak, ale kdyby se nám to podařilo, povýšení by nás určitě neminulo. A Harlotovou necháme v každém případě postavit před válečný soud. Skončí v nějakém lágru na nucených pracích…“
Lenka už dále neposlouchá. Tiše se vrátila o pár záhybů chodby zpět. Pak se znovu vydává k cele Tussiové, úmyslně vrážejíc do mříží, aby obě důstojnice zaregistrovaly její příchod. Pochopitelně – obě dvě našla zabrané do běžné konverzace ‚o ničem‘.
„Hodina uplynula,“ oznámila samozřejmě svou nádhernou francouzštinou. „Jdu si pro vás, Charlotto.“
Lafittová se za to oslovení křestním jménem na Lenku podívala, jako by ji chtěla zničit, ale vyrazila za ní. Lenka ji vede klikatou chodbou a Lafittová najednou neví, kde se přesně nalézá. Jen zjišťuje, že kolem dokola je spousta prázdných otevřených cel, přestože cestou k Inge občas na nějakou obsazenou celu narazily.
„Je to ještě daleko k výtahu?“ zeptala se Lenky nejistě.
„Samozřejmě – hodně daleko…“
Vtom se Lenka otočila a prudce do ní strčila loktem. Lafittová, nečekajíc podobný manévr, zavrávorala a vzala ‚pochopa‘ do jedné z prázdných cel. V té chvíli Lenka zavřela mříž, otočila klíčem a vytáhla ho ze zámku.
„Co to má znamenat?“ vyjela na ni Lafittová zostra.
„Nu, co by to znamenalo… Vyslechla jsem závěr vašeho rozhovoru, když jste rekapitulovaly opatření, která hodláte udělat, a snažím se tomu tak trochu zabránit. Zítra ráno ti přikováme na nohu kouli a odpoledne se připrav na pořádný výprask za ten pokus o zradu. Zatím se měj. Dobrou noc.“
- × - × - × -
Jak Lenka slíbila, tak se také stalo. Úderem sedmé hodiny vstoupila do cely Lafittové Lenka, z bezpečnostních důvodů stále v rouše Evině, nesouc dvacetiliberní kouli. V závěsu za ní pak Aiša a Dina, obě v dozorcovských uniformách, přes něž mají uvázané kovářské zástěry, nesoucí příslušné vybavení.
Lenka pustila kouli na zem – především z psychologických důvodů, aby si Lafittová uvědomila její tíhu – a poručila delikventce, aby nastavila ruce ke spoutání. Lafittová se však postavila do bojové pozice a ruce napřáhla proti Lence. Ta beze slova po jedné její ruce chňapla, paralyzovala ji elektrickým výbojem, opatřila ji náramkem a druhý konec připoutala k mříži.
„Doufám, že za druhou ruku se necháš připoutat dobrovolně…“
„A-ano…“ zakoktala zmatně Lafittová a váhavě nastavila i druhou ruku.
„Tak – a teď nohy!“ velí Lenka.
„Proč?“
„Abys děvčata náhodou nepokopala, až ti budou přikovávat kouli,“ poučuje ji Lenka. „A odpoledne se připrav na tvrdý výprask za ten komplot, který jste proti mně osnovaly s Tussiovou. Neboj, tu provětráme taky…“
…
„Musíme teď vyřešit několik závažných problémů,“ spustila Lenka francouzsky, ponechávajíc čas na překlad své tlumočnici.
„V noci na dnešek přibyla na základnu poručice Lafittová, kterou jsem se snažila získat na naši stranu. Ona si pak vyžádala rozhovor s majorkou Tussiovou. Jeho závěr jsem náhodou vyslechla a připravované zradě jsem zabránila tak, že jsem Lafittovou umístila do jedné volné cely v minus sedmičce, daleko od ostatních – nechala jsem jí přikovat k noze kouli a na odpoledne jsem jí slíbila pořádný výprask. Ten samozřejmě čeká i Tussiovou, aby v tom nebyla Lafittová sama. Obě dvě komplot osnovaly, obě dvě za to ponesou následky.
Teď jsme však postaveny před vážnou situaci – už několik dní podává zprávu o bezproblémovém chodu tábora jen poručice Harlotová, posledně jsme neodevzdali žádnou vycvičenou kojnou a termín nové předávky se rychle blíží… Ještě na něco jsem zapomněla?“
„Jistě,“ ozvala se supervizorka Aiša. „K těm nově přijatým dívkám jsme nepozvaly gynekologa…“
„Hmm, a co nám brání v jeho pozvání?“
„Může přijít jen v doprovodu eskorty tří ozbrojených žen,“ vysvětluje Aiša. „Jako ostatně kterýkoliv muž vstupující do tábora.
„Hmm, a gynekoložku pozvat nemůžeme?“
„Ne! Musí přijít gynekolog. To je psychologický efekt,“ upřesňuje Aiša, „podobně je tomu v případě soudců, žalobců, advokátů apod. V jejich případě působí i stresový faktor.“
„Aha. A ten ozbrojený doprovod – to je kdo?“ zeptala se Lenka.
„To jsou speciálně vycvičené ženy – taky z našich řad,“ informuje Lenku Aiša. „Aby byly nuceny tady zůstat, jsou pravidelně podrobovány důkladným lékařským prohlídkám úplně nahé. Rovněž tak tělesnou přípravu absolvují v plné nahotě, a to pod vedením mužských trenérů. Vedle toho jsou povinny účastnit se zvrhlých náboženských orgií. Při všech těchto příležitostech jsou i fotografovány a jejich nahaté fotografie jsou pak posílány jejich rodinám. Před povýšením do hodnosti ‚starší samostatná strážná‘ je dívka podrobena vyoperování vaječníků, podobně jako v našem případě při povyšování do hodnosti ‚starší samostatná dozorkyně‘ – a to už se domů nemůže vrátit ze dvou důvodů: Jednak proto, že je závislá na příjmu ženských hormonů injekční cestou, což je tady automaticky zajišťováno, a pak proto, že doma by ji jako nepoužitelnou okamžitě ukamenovali – nehledě tedy i na spoustu těch jejích nahatých fotografií, které mezitím její rodina obdržela.“
„No, hrůza!“ zvolala Lenka. „Kde ale ony mají…“
„Myslíš kasárna? Na druhé straně hlavní budovy. Tam mají cvičiště i střelnici. Odtamtud jsou povolávány do služby vždy, když je zde přítomen gynekolog, některý soudce, žalobce nebo advokát – zkrátka někdo z mužského osazenstva.“
„Dobře. A to ‚mužské osazenstvo‘ sídlí kde?“ vyptává se Lenka.
„Trenéři strážkyň a rovněž tak i velitel posádky, plukovník Dick Terringer, bydlí s nimi v kasárnách, přičemž území kasáren mohou opustit jen letecky – a to mimo území zdejší základny. Do našeho tábora ani do hlavní budovy nemají přístup – jejich přístupové čipy je tam jednoduše nepustí. Ti ostatní jsou zásadně externisté. Svou běžnou praxi vykonávají v Gau, v Bamaku a v dalších okolních městech. K výkonu praxe zde jsou povoláváni podle potřeb.“
V okolních městech, uvažuje Lenka o Aišině sdělení, ale ta ‚okolní‘ města jsou odsud stovky kilometrů…
„Na ta kasárna bych se asi měla jít podívat, abych měla představu…“
„To snadno můžeš,“ přerušila Lenku Aiša. Majorka Tussiová tam funguje jako zástupce velitele a její hodinky ti tam otevřou cestu.“
„Je divné, že zatím nikdo nezablokoval přístupová práva čipu těch hodinek…“ medituje nahlas Lenka.
„To dělá dispečerka sídlící v hlavní budově na příkaz velitele základny. No, a velitele i dispečerku jsi uklidila do cel v sedmém suterénu – ještě před tím, než přišli na to, že by to mohli udělat,“ vysvětluje opět Aiša.
„Dobrá, nechám si všechny tvé informace projít hlavou a něco vymyslím. Jo, a zítra ráno se pokusím dostat do těch kasáren. Teď už je čas k obědu – a na odpoledne jsem slíbila výprask Lafittové za ten podraz, který na mě chystaly s Tussiovou – i ta konec konců bude rovněž potrestána, jak už jsem Lafittové ráno slíbila.“
„Tak – to bude nejlépe provést venku před hlavní budovou tábora. Vztyčíme dva pranýře… Dost možná, že by se nám hodily i jejich nahaté fotografie. Ty by se pak mohly zveřejnit v kasárnách. Kdypak se naskytne příležitost, aby tamní trenéři viděli nahatou fotografii zástupkyně velitele i její asistentky…“
„Dobrý nápad, Aišo. Jdeme se najíst a pak tě to nechám zařídit. Vyznáš se ve všech zdejších záležitostech asi nejlépe. Jak dlouho tu sloužíš?“
„Příští měsíc to bude osm let…“ povzdechla si Aiša cestou do jídelny.
…
Po polední přestávce vztyčily bývalé dozorkyně před správní budovou tábora dva pranýře – nám již známé kříže ve tvaru písmene ‚X‘ – a čekají na Lenčiny pokyny.
„Tak jděte pro ně,“ požádala Lenka (neustále nahá) čtyři dívky oblečené do dozorcovských uniforem a vybavené náramky na svázání rukou, když výtah ovládaný jejím osobním kódem zastavil v sedmém suterénu, „a zacházejte s nimi šetrně. Nezraňte je a nepochroumejte je, aby si pak ten trest užily v plné síle. Hlavně berte v potaz skutečnost, že každá vláčí u nohy dvacetiliberní kouli. Přiveďte napřed jednu, pak druhou.“
Takto se rozhodla především proto, že oblečené strážné budou pro zcela nahé delikventky představovat stresový faktor, zatímco ona zůstává v rouše Evině z bezpečnostních důvodů.
Netrvalo dlouho, a čtyři dozorkyně přivádějí vzpouzející se Lafittovou. Ruce má spoutané za zády, dvě dozorkyně ji táhnou za ramena, třetí ji postrkuje, kolenem jí šťouchajíc do zadku, a čtvrtá jí nadlehčuje kouli u nohy.
„Výborně jste to vymyslely,“ pochválila je Lenka čekající u otevřeného výtahu. „naložte ji a jděte pro Tussiovou.“
Tussiová je naložena do výtahu za necelých deset minut a obě delikventky jsou vyloženy v přízemí hlavní budovy, kde už čekají další čtyři dozorkyně. Ty, instruovány svými kolegyněmi, se chopily Tussiové, první čtyři se zmocnily Lafittové, a vedeny Lenkou prošly brankou v žiletkovém plotě. K pranýřům přivázaly obě delikventky vzorově podle předpisů: Vlasy jim svázaly vzadu do drdolů, aby měly bez zábran odhalená prsa i šíje. Ruce a nohy jim roztáhly, co nejvíce se jim podařilo. Na pranýřích téměř visí za ruce, dotýkajíce se země stěží špičkami nohou a jejich hladce vyholené vagíny jsou bez zábran vystaveny tak dokonale, že se jim mírně otevírají stydké pysky.
„Milé dámy,“ spustila Lenka svou nádhernou francouzštinou a ‚její‘ tlumočnice překládá pro ostatní do ‚zjednodušené‘ angličtiny, „Fyzické tresty sice nesnáším, ale ve vašem případě se asi nedá nic jiného dělat. Jelikož jste se pokoušely o komplot proti mně a mým děvčatům, budete nyní za tuto drzost potrestány následovně: Nejprve budete nahé vyfotografovány a tyto vaše fotografie budou vystaveny v kasárnách…“
„Ale… To snad nemyslíš vážně!“ zvolala zděšeně Lafittová, rozumějící originálu – a to ještě dříve, než tlumočnice stačila přeložit.
„To myslím naprosto vážně,“ odpovídá tvrdým hlasem Lenka, „a za to tykání budete navíc potrestány obě. Čím víc žvaníš, tím víc dostanete. A za další prohřešek jedné z vás budete potrestány obě, abyste si pak náhodou něco nevyčítaly!“
„Ale proč bych měla být trestána já za…“ spustila Tussiová, když tlumočnice přetlumočila Lenčinu řeč.
„Na nic jsem se tě neptala,“ odvětila Lenka tvrdě tentokrát německy. Pak pokračovala francouzsky, aby mohla tlumočnice dále překládat: „I tato nemístná poznámka paní majorky bude do trestu započítána.“
„Tak, a teď k trestu samotnému: Za komplot dostanete každá dvacet ran kopřivovým bičíkem přes prsa. Za tykání, kterého se drze dopustila slečna Lafittová. dostanete každá tímto bičíkem deset ran přes vagínu a za nemístnou poznámku paní majorky pět ran přes totéž místo. Rány budete počítat a za každou poníženě poděkujete. Udělá-li některá z vás chybu, dostanete obě dvě navíc dvě rány. A za počůrání se, paní majorko, bude pět ran přes břicho. Pro obě. Protože se bičík brzo ‚unaví‘, bude po každých pěti ranách vyměněn za čerstvý. Je vám vše jasné?“
„No, ale ty bičíky obsahují látku, která zabraňuje vyplavování endorfinů, které způsobují otupení bolesti, do krve, takže ta bolest je pak téměř nesnesitelná, víte to?“ ohrazuje se tentokrát Tussiová.
„Nu, to je jen dobře. Ale za nemístnou poznámku dalších šest ran přes vnitřní stranu stehen, ano?“
„Ne-é-é!“ zvolala tentokrát zděšeně Lafittová.
„Takže deset,“ kontruje Lenka nevzrušeně.
Konečně obě dámy ztichly a Aiša položila do speciálního stojanu zásobu oněch žahavých bičíků, z nichž jeden už prsa Tussiové ochutnala.
„Začneme,“ pokynula Lenka.
Jedna z dívek uchopila do rukou fotoaparát a namířila objektiv na nahou Tussiovou. „Paní majorko, usmějte se trochu. Nebo chcete, aby vaše fotografie visela na nástěnce v kasárnách s takovým kyselým výrazem?“
„Ty jedna CENZUROVÁNO – co si o sobě myslíš!“ zařvala vztekle Tussiová.
„Za sprostou nadávku dalších deset ran přes vnitřní stranu stehen,“ poznamenala Lenka v momentě, kdy cvakla spoušť. Na fotografii je nahá Tussiová s dokořán otevřenou pusou a s obličejem zkřiveným vztekem.
„Takhle budete vypadat na té nástěnce. Jako příšera ze špatného filmu,“ poznamenala se smíchem Lenka, ukazujíc Tussiové i Lafittové obrázek na displeji přístroje. „Doufám, paní poručice, že vy si při fotografování povedete lépe.“
Ale to už dívka míří objektivem na nahou Lafittovou. „Tak se usmějte aspoň vy, paní poručice…“
Konsternovaná Lafittová se přece jen pousmála. Cvakla spoušť a fotografka nadšeně zvolala: „No, prosím! To je jiný materiál, než obrázek paní majorky. Slečno Lafittová, vaši fotografii vystavíme na nástěnce na čestném místě. Jen se podívejte, jak jste se mi povedla!“
„Výborně,“ raduje se Lenka. „Můžeme začít s výpraskem. Děvčata, chopte se bičíků…“
„Jauauau-úúúúúúúúú…“ zavyla Lafittová. „Je-jedna. Děkuji…“
„Úúú-óóóó-dvě, Dě-děkuji…“ ozvala se vzápětí Tussiová.
„Chyba! Dvě navíc, pro obě!“ oznamuje Lenka.
„Jauauau-úúúúúúúúú…“ zavyla Lafittová znovu. „Tři. Děkuji…“
„Další chyba a další dvě pro obě,“ poznamenala hlasitě Lenka.
Po páté ráně, když byly vyměněny bičíky za čerstvé, majorka nevydržela – a pustila moč.
„Takže pět přes břicho. Obě,“ rozhodla Lenka.
Při druhé ráně přes břicho ovšem pustila moč i Lafittová.
„Tedy, slečno poručice, že se nestydíte počůrávat,“ směje se Lenka. „To dostanete obě dalších pět přes břicho, rozumíte?“
Pak se obrátila k trestajícím dívkám: „To by byly ale seřezané přespříliš – a to já nemám ráda. Prsa už seřezaná mají, břicha taky. Dejte každé ještě čtyři přes vnitřní stranu stehen a dvě čerstvými bičíky přes vagínu, ať si to na těch nejcitlivějších místech trochu užijí – a odvedeme je do cel. Já zítra ráno navštívím kasárna a vystavím tam jejich fotografie.“
„Ale trest je teprve na začátku,“ protestuje jedna z trestajících dívek, která zřejmě má s některou z důstojnic nevyřízený účet. „Ještě mají dostat patnáct ran přes prsa, osm přes břicho a přes vagínu celých deset…“
„Já vím, zlato, ale pochop – nic se nemá přehánět, víš?“
„Nu dobrá, ale to, co zbývá, si opravdu za rámeček nedají…“
„Jauauau-úúúúúúúúú-áááá“ zařvala znovu Tussiová a pustila další dávku moči ve chvíli, kdy dostala čerstvým bičíkem přes vagínu.
Ani jsem netušila, že ona na poprvé úplně nevyprázdnila měchýř, pomyslela si Lenka na konci exekuce…
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 14. března 2142
Naštěstí se ukázalo, že všechny Charaxovy výpočty byly správné, a já jsem se náhle ocitla na témže místě, ale v budoucnosti posunuté o více než sto let. Teprve když jsem vystoupila nahá z chronoportu, uvědomila jsem si, že od 17. července jsem na sobě neměla ani nitku, neustále v Evině rouše. Před sebou jsem spatřila jednak živou ‚mramorovou sochu‘ – zřejmě Tanymoiallu – Sněhurku, jak ji nazvala Lenka, Charaxa – rovněž bez jakéhokoliv oděvu, a pak jednoho neznámého muže v krátkém župánku.
„Nu, a jsme všichni,“ raduje se Charaxos. „ Celá operace vyšla podle mých výpočtů, takže se můžeme pustit do práce. A – abych nezapomněl… Nikolko, toto je bratr zahradník a – bratře zahradníku, toto je Nikolka – sestra sestry Lucie.“
Na ta slova přede mnou bratr zahradník poklekl a políbil mi ruku.
„Bratr zahradník mluví jen latinsky a starofrancouzsky,“ informuje mě Sněhurka, mluvíc ke mně česky. „Sice se pokoušel i o češtinu, avšak s chabým výsledkem. Jenom mě mrzí, že tady nemám hypnopedické zařízení, aby se mohl některý z jazyků naučit hypnopedicky…“
„V tom případě navrhuji mluvit zásadně esperantem, aby se tento jazyk co nejrychleji naučil. Zdá se mi totiž, že to je nejschůdnější cesta k tomu, abychom se co nejrychleji mezi sebou domluvili bez tlumočníků.“
„Dobrá, ale nejprve se jeden z nás musí ihned vrátit zpět a informovat pana profesora. Když se vrátíme do sedmadvacátého července, bude na povrchu tak půlka srpna, ne-li začátek září – a profesor by nemusel takovou dobu vydržet,“ varuje Charaxos. „Víš sama, jak je netrpělivý!“
„Nechám to na tobě,“ rozhodla jsem se skoro automaticky. „Já už se nemohu dočkat setkání se sestřičkou…“
Charaxos neprotestuje. Vstoupil do chronoportu – a ten nám zmizel s očí…
„Kion vi scias pri Lucinjo kaj Lenjo?“ {„Co víte o Lucce a Lenočce?“} zeptala jsem se Sněhurky a bratra zahradníka, jakmile Charaxos odcestoval.
„Moc ne,“ spustila Sněhurka esperantem, ale současně překládajíc pro bratra zahradníka do latiny. „Jen to, že jim někam zmizela Luisa – tedy bratra zahradníka neteř…“
„Já vím, kdo je Luisa. Lucčina a Lenčina kronika byla totiž nalezena. A co se stalo s Luisou?“
„Právě, že nevíme! Lenka a Lucka opustily bratra zahradníka asi před 14 dny… Vlastně! My ani nevíme, kde jsme!“ zvolala náhle Sněhurka.
„Nu, dnes je 12. března 2142. Dostali jste se více než o sto let dál do budoucnosti, než jste vůbec chtěli. Tak to aspoň vyplývá z kroniky… Vlastně – moment! Jak je možné, že kronika byla nalezena, avšak archeologická expedice se přes dveře přetlakové komory nemohla dostat?“
„Nu, to je prosté. Věděla jsem, že Lucka a Lenka kroniku píší. Než jsme se přesunuli v čase, kroniku jsem vystěhovala před dveře,“ vysvětluje Sněhurka. „Jenže – ony teď nejdou otevřít. Nevím, co se stalo…“
„Hmm, nejdou otevřít a nelze se dostat ven… Ale co Lucka a Lenka? Ozvaly se? Co se s nimi stalo?“
„Tak, to nevíme. Bratr zahradník na ně čekal, a když už mu došly potraviny…“
„Ale – kde na ně čekal?“
„V jedné chalupě na samotě,“ překládá Sněhurka jeho latinský proslov, „ale je to takové… moc divné místo… Dokonce jsem tam našel i vybavenou mučírnu. Jen mistr popravčí tam scházel…“
„Aha. Já už vím, kde. Takže tam ti sestry zmizely a zatím se neozvaly. No, to je tedy hezké…“
„Ty to místo znáš?“ zeptala se mě Sněhurka.
„Ano, znám… Byly jsme tam jeden čas s kamarádkami… A tu ‚mučírnu‘ jsme tam vybudovaly my – tedy jako ‚vyšetřovnu‘ vašeho stylu,“ poznamenala jsem ke Sněhurce, „protože jsme si chtěly vyzkoušet…“
Vtom se opět zjevil chronoport a v něm Charaxos.
„Vážení! Dveře nejdou otevřít,“ hlásí hned po ‚vylodění‘. „Nedokázal jsem se s profesorem spojit.“
„Aha! Že on nevydržel a provedl nějakou pyrotechnickou nepředloženost!“ zvolala jsem docela nakvašeně. „On je to kněz, dokonce profesor theologie, ale trpělivost není zrovna jeho kamarádkou, jak by se na jeho poslání slušelo!“
„No, ale co Jana a David? Ti přece…“ spustil Charaxos.
„Jana a David… Jana zná kroniku téměř nazpaměť, takže nějakou dobu potrvá, než se po nás začnou shánět. Přece ví, že čas na povrchu…“
„To sice ví,“ oponuje Sněhurka, „ale ty dveře nejdou otevřít ani teď! To znamená, že více než sto let nikoho ani nenapadlo ty sutiny odklidit – jestli ovšem se stalo to, co předpokládáš!“
„Nebo ty sutiny časem někdo uklidí, ale dojde k nějakému novému závalu,“ uvažuje Charaxos. „Vždyť přece Jana s Davidem vědí, že jsme tady, a…“
„Cožpak o to – vědí. Ale i kdyby se tam nakrásně dostali – co tam budou dělat, když všechny chronoporty jsou u nás?“ oponuji. „A i kdyby tam některý chronoport zůstal – stejně ho nebudou umět obsluhovat.“
„No, tak mi nezbývá, než abych se tam vrátil a čekal, zda se ke mně probojují. Tedy – aspoň Jana. David není bioenergeticky senzitivní, Jana by ho musela navléknout do skafandru.“
„Nebo se vrať zpět ještě o kus dál…“
„Kam jako dál?“ přerušil mě Charaxos.
„No, myslím… až do okolí 27. července povrchového času, když jsem byla já naposledy nahoře. To ty dveře ještě otevřít šly…“
„No dobrá. Něco vyzkouším,“ pronesl Charaxos dosti váhavým hlasem, „snad se mi to povede…“ A vstoupiv do chronoportu, zmizel nám s očí.
- × - × - × -
Ze služebního deníku Mořské Pěny – 30. srpna
Dnes byl můj velký den – nechala jsem se důkladně vyšetřit doktorem Zemillem v době své menstruace. Doktor Zemill je opravdu úžasný. Už včera mi přikázal, abych nic nejedla, neboť potřebuje, abych byla dokonale vyhladovělá. Dnes mě navíc nechal obšťastnit úžasným klystýrem, takže jsem i zcela vyprázdněná. Roztáhl si mě na vyšetřovacím stole opravdu dokonale – tak, aby si zpřístupnil všechny partie mého nahého těla, a jal se mě vyšetřovat opravdu zevrubně. Dlouze mi prohmatal prsa, provedl hlubokou palpaci břicha – a to hned třikrát: nejprve normálně, pak zavedl prsty jedné ruky do mého konečníku a nakonec mě prohmatal i přes vagínu. Všechny tři způsoby pak využil k tvrdé masáži mé dělohy, takže jsem z vagíny masivně krvácela. Zvlášť si dal záležet při poslední masáži, kdy moje menstruační krev stékala po jeho ruce, což bylo opravdu perverzní, jak aspoň usuzuji z videozáznamu, který jsem si se zájmem prohlédla. Dospívám k názoru, že vyšetřování mého nahého těla doktorem Zemillem je nejúžasnější zážitek, který jsem kdy v tomto směru zažila, a budu zřejmě poníženě prosit svého Mistra, aby mi ho přidělil jako osobního lékaře. Na zítřek mám ještě naplánované Důkladné kritické hodnocení svého nahého těla a postavy, ke kterému jsem se sama dobrovolně přihlásila – rovněž tedy v době menstruace.
O dva dny později se obdobným procedurám podrobí má nahá sestra – to ještě budeme obě menstruovat. Jsem zvědava, zda bude nadšena podobně, jako dnes já.
- × - × - × -
Z tajného deníku Sličných Akvabel – 3. září
Jak už psala sestra ve svém (a potažmo teď i v mém) služebním deníku, uskutečnily jsme záměr navržený doktorem Zemillem – nechaly jsme se jím veřejně vyšetřit v době menstruace a následně jsme se podrobily Důkladnému kritickému hodnocení nahého těla a postavy. Sice to nebylo nic příjemného, ale v očích našich nových ‚přátel‘ jsme obě vyrostly aspoň o metr. Dokonce nám byl doktor Zemill přislíben jako náš osobní lékař. Zatím nás tedy vyšetřuje jen v rámci ‚garantovaných služeb‘ – třikrát týdně mě a třikrát týdně sestru.
Zato s ostatními spoluvězeňkyněmi teď není k vydržení, protože jedna z ruských studentek, teprve devatenáctiletá, jménem Irina Petrovna – (silně věřící a velice stydlivá dívčina, která permanentní nahotu opravdu těžce nese) – se stala přímo ‚obětí našich nápadů. Ale abych to upřesnila: Nejprve byla ‚vylosována‘ k podrobení se garantované službě Veřejné vyšetření rodidel, dvakrát byla ‚přepadena‘ v noci s cílem prohmatat její nahé tělo – a to mladším z obou řidičů autobusu – jenže se vždy svinula do klubíčka, za což byla nemilosrdně prosprchována ledovou vodou a následně vystavena na gynekologickém stole v atriu stanice – no, a zítra ji čeká ono opravdu perverzní vyšetření v době menstruace. Následujícího dne se má – stále menstruujíc – podrobit Důkladnému kritickému hodnocení nahého těla a postavy, protože ten debil Baal Segul rozhodl, že po vyšetření v době menstruace bude tato služba automaticky následovat – podle vzoru, který sestra nechtěně zavedla.
Co se týče působení doktora Zemilla, nutno přiznat, že se u něj necháváme pravidelně vyšetřovat obě – já i sestra – a naše kalihapická konverzace je rozsáhlá. Kdyby šlo jen o nás tři – mě, sestru a doktora Zemilla, už bychom tu dávno nebyli. Ale naším cílem je záchrana i všech ostatních lidí zajatých na základně. Mimo osazenstva ruského autobusu je tu i šest mexických dívek, které byly zlákány falešnou vidinou studia ve Spojených státech. Otázkou ovšem je, jak je přesvědčit, protože oni si myslí, že jsme se skvadrou Baala Segula spolčeny – a já se jim nedivím, tedy po tom všem, co jsme si se sestrou navymýšlely, abychom se vetřely do jejich přízně – a co také bylo realizováno…
Jak budou práce na osvobození pokračovat, budeme řešit s doktorem Zemillem za dva dny, kdy jsem se dobrovolně přihlásila ke službě Důkladné vyšetření prsou, což zajišťuje s doktorem Zemillem nejdokonalejší kalihapickou komunikaci. Ještě snazší by byla kalihapická komunikace, kdyby nám doktor Zemill prováděl Důkladné vyšetření rodidel, ale to by nesměl mít při tom rukavice. A to mu zase nedovolí ten CENZUROVÁNO Azizill… Nutno tedy přiznat, že já i sestra máme už prsa vyšetřena tak důkladně, jako za dob pobytu na bývalé CPLE, kde nám naši osobní lékaři vyšetřovali podrobně prsa dvakrát denně – také to byl jeden z faktorů, který nám a Janě ukázal směr dalšího výzkumu, na jakém základě jsme byly pro pobyt na CPLE vybrány.
Od té doby, kdy se nás doktor Zemill ujal, musíme být mezi Baal Segulovými ‚spolupracovníky‘ brány jako typické ‚horňačky‘, které vyšetřování prsou vyloženě zbožňují, což se v praxi projevuje i tak, že nám prsa důkladně vyšetřuje i doktor Azizill, a někdy nám dá opravdu dost práce nenavázat s ním kalihapický kontakt, i když nám prsa vyšetřuje po Zemillově vzoru rovnšž bez rukavic a o kalihapický efekt se pravidelně snaží. Ale, koukám, že jsem sem napsala spoustu informací, které se Baal Segulovi a jeho skvadře nesmějí dostat do rukou, takže už raději končím a odesílám.
- × - × - × -
Janiny zápisky – 28. července
Dnes se ozval Charaxos a oznámil nám, že už byl za Sněhurkou v roce 2142 a Nikolka že tam už zůstává. Ptal se, zda chceme s Davidem odcestovat také.
„Asi ne, Charaxe,“ uvažuji nahlas, aby mě slyšel i David. „Máme tu s Davidem rozdělanou práci a kromě toho – s Nikolkou jsem cestovala především proto, abych ji uvedla u Davida. Předpokládám, že s Lenkou, Luckou i Nikolkou přicestujete zpět…“
„Na to pozor, Jano! V Jeruzalémě asi dojde brzo k nějakému vážnému incidentu a dveře do podzemí budou s největší pravděpodobností zavaleny. Pan profesor se dušoval, že oni výbušnin nepoužijí – varoval jsem ho tedy před neštěstím a celá archeologická expedice zítra odjíždí.“
„Dobře. My tady však ještě aspoň dva měsíce zůstaneme – než mi začne nový akademický rok. Musíme počkat, až u naší pacientky skončí šestinedělí a až se trochu vzpamatuje z toho příšerného traumatu po porodu. Pak ji teleportuji k sobě na kliniku i s dítětem a musím jí udělat kompletní rekonstrukci dělohy a břišních svalů – autofarmatickou cestou, pochopitelně.“
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 15. března 2142
Charaxos nám po svém návratu oznámil čtyři závažné zprávy:
„Jana a David tě pozdravují,“ sdělil mi ještě nádavkem.
Po těchto zprávách jsem se rozhodla k teleportaci do Lenčiny hájovny, doufajíc, že tam najdu stopy jejich pobytu. Jelikož komunikátory nekomunikují, se Sněhurkou jsme se dohodly, že si budeme posílat dopisy teleportem. Rozloučila jsem se s novými přáteli a ulehla jsem na teleportační lůžko…
…
Podle nalezených stop jsem usoudila, že hájovna je – anebo byla – nedávno obývána. Procházím jednotlivými místnostmi a zkoumám je velice podrobně. V kuchyni, kde se nachází jídelní/výrobní automat, mě zaujala jedna kuriozita v podobě neskutečné hromady podprsenek. Jen tak ze zvědavosti jsem stiskla opakovací tlačítko. Z automatu vypadla další podprsenka, jejíž velikost odhaduji na 80D – „asi tak pro Lenku,“ uvažuji nahlas. Došlo mi, že se zřejmě jednalo o pokusy bratra zahradníka vydobýt z automatu něco k snědku a v duchu jsem se zasmála. Nakonec jsem však zakotvila v jídelně, kde na stole leží zpráva od Pauliho pro Lenku, psaná esperantem:
|
Merkredo, la 2142-03-14
Saluton, Lenjo! Lucinjo, Luisinjo kaj la ceteraj amikoj estas ĉe ni, sur la ĉeĥa bazo de TERAGO (estinta kliniko de Jonjo). Se ci hazarde revenus el la SSE ĉi tien, do ke ci sciu, kie serĉi. Ĉar cia teleportilo ne havas la administrejajn kompetencojn, ĝi estos de ni aktivata ĉiun dimanĉon ekde la 23ª horo ĝis la midnokto. Se ci ekkuŝos sur ĝin tiutempe, ci estos de ni registrita kaj teleportita. Pauli. |
|
{Středa 14. 3. 2142.
Nazdar, Leničko! Lucka, Luisa a další přátelé jsou u nás na české základně TERAGO (bývalá Janiččina klinika). Kdyby ses náhodou vrátila ze SSE sem, tak abys věděla, kde hledat. Jelikož Tvůj teleport nemá administrátorské pravomoce, bude aktivován od nás každou neděli od 23 hodin do půlnoci. Když si na něj v tu dobu lehneš, budeš námi zaregistrována a teleportována. Pauli.} |
To je asi to nejdůležitější, co jsem objevila.
No jo, ale co je to vlastně TERAGO? A jak já se dostanu na bývalou Janinu kliniku? Jedině v neděli v noci teleportem. Nevím, jak cestovat veřejnou dopravou, nemám platné peníze… Ale protože je zpráva určena pro Lenku, Pauli asi předpokládá, že se sem Lenka nějak dopraví. Buď by bylo možno počkat tu na ni, nebo v neděli odcestovat. Ale do neděle je ještě času dost. Dnes máme čtvrtek.
Sedla jsem ke stolu a jala jsem se psát dopis Sněhurce, když vtom se ozvaly kroky v předsíni. Že by to byla Lenka? Ani jsem si nepřipustila, že by to mohl být někdo jiný, a automaticky předpokládajíc, že se jedná o Lenku, jsem vyšla před dveře, jak jsem byla – tedy v Evině rouše. Přede mnou však stojí neznámý chlápek, levou botu zutou, s pravou se chystá udělat totéž! Využila jsem tedy skutečnosti, že jsem nahá, a s nasazením jen nepatrného množství energie jsem ho ‚přišpendlila‘ ke zdi silovým polem.
„Kdo jste a co tady pohledáváte,“ spustila jsem vzápětí bez pozdravu.
„To bych se měl spíš zeptat já vás!“ odpověděl mi stejným tónem.
Po této ‚výměně zdvořilostí‘ na sebe chvíli němě zíráme.
„Vy jste sem přicestovala zřejmě teleportem…?“ zeptal se po chvíli nejistě, přeměřiv pohledem mé nahé tělo od hlavy k patě.
„Ano…“ vydechla jsem zmateně.
„Myslel jsem si to… Tedy – odhadl jsem to… Podle vašeho odění… Vy určitě nejste agentka nějakého globálního úřadu?“
„Tak teď vám vůbec nerozumím,“ vydechla jsem zděšeně.
„Do, vi estas kunlaborantino kun TERAGO?“ {„Tedy, jste spolupracovnice s TERAGO?“} přešel chlápek nečekaně do esperanta.
„Mi… ne komprenas, kion vi volas scii, sed…“ {„Nerozumím… co chcete vědět, ale…“} náhle jsem si uvědomila, co stojí v Pauliho zprávě pro Lenku… „Ne, sed mi volus estiĝi kunlaborantino kun TERAGO!“ {„Ne, ale chtěla bych se stát spolupracovnicí s TERAGO!“}
„Nu, už jsem se lekl, že jste agentka GIA nebo něčeho podobného. Ale… Víte vy vůbec, co je to TERAGO?“ pokračuje neznámý stále esperantem.
„Sice nevím,“ odpovídám nejistě týmž jazykem, „ale jeden můj dobrý přítel spolupracovníkem je. Předpokládám tedy, že se nejedná o nic špatného.“
„No – to máte pravdu, že to není nic špatného.“
„Jen tak mimochodem – podle čeho jste poznal, že nejsem agentka toho… toho… globálního?…“ nějak jsem pozapomněla, zač mě před tím označil…
„Protože ovládáte esperanto. K tomu oni by se nikdy nehlásili…“
„Aha. Tak esperanto je poznávacím znamením spolupracovníků s TERAGO?“ zeptala jsem se
„Dalo by se říci, že ano…“
„Ale… Esperanto je velmi snadný jazyk,“ namítám tentokrát opět česky. „To se přece může naučit kde kdo za pár týdnů. Já sama jsem toho zářným příkladem…“
„O tom nepochybuji, protože ho sám používám,“ vysvětluje chlápek, obrátiv rovněž do češtiny. „Ale… esperanto je zakázané – to byste jako budoucí spolupracovnice s TERAGO měla vědět. Každý musí povinně ovládat angličtinu – i když tedy patřičně zjednodušenou a okleštěnou.“
„Myslíte něco, jako newspeak či neolekt – aspoň podle Orwella?
„Něco na ten způsob,“ přisvědčil chlápek. „A toto je další stopa, která vás prozrazuje. Stoupenci CZ totiž nemají o většině klasických spisovatelů ani potuchy – a George Orwell, jak jistě víte, je dokonce mezi těmi zakázanými.“
„CZ – to jako… České republiky?“
„Aha! Tak vy i víte, že CZ bývala zkratka České republiky… podívejme se! Tak tomu teď ovšem není. CZ je Civilizovaná Zóna, anglicky pak Civilized Zone. No, a v esperantu to je pochopitelně Civilizita Zono, ale zásadně to neříkáme. Není to sice zakázané – tedy, v esperantu pochopitelně není nic zakázané – ale považuje se to za vulgarismus…“
„Já zase nevím, co znamená zkratka CZ dnes, protože jsem přicestovala z minulosti,“ sdělila jsem chlápkovi popravdě.
„Tak to raději na veřejnosti neříkejte, protože cestování časem je v CZ trestným činem,“ upozornil mě. „A ještě bych vás poprosil, abyste mě uvolnila ze sevření toho silového pole, pokud by vám to nečinilo potíže…“
„Dobrá,“ souhlasím a ruším silové pole.
Sotva jsem tak učinila, chlápek si zul i pravou botu a pak se ke mně znovu obrátil: „Taky bychom se měli seznámit. Já se jmenuji Rudolf a oficiálně pracuji jako řidič městského autobusu v Ostravě. Ale pracuji i pro TERAGO a paní generální ředitelka si mě na dnešek pozvala, protože tam potřebují cosi opravit.“
„Těší mě,“ podávám mu ruku. „Já jsem Nikola a …“
Stiskl mi nabízenou ruku.
„Nikolka? Maminka Míšenky?“ zeptal se, mě náhle.
„Cože… Vy znáte Míšenku?“
„Ano. To je tamní bezpečnostní ředitelka. Jinak tedy moc milá dívčina a prima kamarádka Má vaši velkou fotografii… – tedy – jen portrét, škoda… – (znovu přejel dlouhým pohledem mé nahé tělo) – pověšenou na zdi ve své kanceláři. Proto jsem vás poznal ihned, když jste se zjevila tady na chodbě, ale chtěl jsem si to předtím ověřit i jinou cestou, protože se mi to zdálo příliš fantastické.“
Rudolf stále drží mou ruku, čehož jsem využila: Přitáhla jsem ho k sobě a políbila jsem ho:
„Na tykání,“ poznamenala jsem. (Míšenčini kamarádi jsou i mí kamarádi – bez diskuse…)
„Nu, dobrá. A proč jsi sem vlastně přišel, Rudolfe?“ zeptala jsem se ho, když se z mého manévru vzpamatoval.
„Protože je tady teleport a já jím musím odcestovat do centrály TERAGO,“ oznámil mi Rudolf samozřejmě.
„No, to je senzační!“ zvolala jsem. „Nebudu muset čekat do neděle. Až budeš na místě, sděl Míšence, že jsem tu a že bych se k nim ráda teleportovala co nejdříve. Ať pro mě aktivuje teleport dvě hodiny po tvém příchodu na stanici, Já mezitím odešlu dopis přátelům, aby věděli, kde jsem.“
„Spolehněte se.“
„Snad jsi chtěl říci: »Spolehni se«, ne?“ opravila jsem ho.
„Pardon, zapomněl jsem. Stává se málokdy, aby mi takové pěkně děvče nabídlo tak rychle tykání. Tedy: Spolehni se!“ omluvil se a opravil Rudolf, znovu dlouze přeměřiv mé nahé tělo.
Pak pohlédl na hodinky a poznamenal: „Teleport bude pro mě aktivován za necelou půlhodinku. Musím se připravit. Pustíš mě?“
„Ale zajisté…“
Odstoupila jsem ze dveří, Rudolf prošel do koupelny, svlékl se a osprchoval. Pak kolem mě přešel bez rozpaků nahý do ložnice a lehl si na teleportační lůžko. Za pár minut mi zmizel s očí…
Autor: © Éósforos, 2016
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah