Caret periculo, qui etiam cum est tutus, cavet.
{Vyhne se nebezpečí, kdo se má na pozoru, i když je v bezpečí.}
Publius Syrus
„Nejprve bych chtěla vysvětlit, proč je v těch kasárnách ta úděsná mučírna,“ zeptala se Lenka aspiranta, využívajíc toho, že ovládá esperanto, když byl do naha vysvlečený plukovník uklizen v jedné z cel sedmého suterénu.
„To snadno vysvětlím,“ spustil aspirant velice ochotně. „Strážkyně jsou vlastně ‚spotřební materiál‘. Když náhodou některá přijde o život – a to je v podstatě na denním pořádku, je ihned nahrazena jinou. Za tím účelem se na ně pořádají hony, jako ve starověku na otroky…“
„To se nedělo jen ve starověku,“ povzdechla si Lenka, „ale pokračuj. Docela mě to začalo zajímat.“
„Já se žádných podobných aktivit nezúčastňuji, i když bych z titulu své funkce mohl,“ ohradil se aspirant. „Já je trénuji tělesně, to se příliš neliší od sportu, i když tedy – ony jsou povinny trénovat v Evině rouše – a to mě baví… Jedenkrát týdně tam takto trénují i dozorkyně.
Ale strážkyně vedle toho prodělávají i velice ostrou drezuru psychologickou, kterou vedl kapitán. Musí bez rozmýšlení plnit jakékoliv rozkazy – a to i ty automaticky naučené. Například na vás, vzácná paní, strážkyně bez varování vystřelila. To je jeden z tzv. ‚naučených rozkazů‘ – bez varování střílet na každého vetřelce, který se ocitne v blízkosti kasáren. Ta druhá by po vás byla taky bez varování vystřelila, kdybyste se byla včas neotočila, nevarovala ji a nesebrala jí zbraň.“
„Víš co? Nechej si tu ‚vzácnou paní‘ od cesty. Já jsem Lenka,“ sděluje mu Lenka, podávajíc mu ruku.
„Díky, já jsem Herbert, ale přátelé mi říkají ‚Herbie‘“ opětuje její nabídku aspirant, tiskna její nabízenou ruku.
Pak pokračoval: „Pokud strážkyně rozkaz nesplní, je zcela samozřejmě odsouzena k pobytu v mučírně. Tedy – já jsem tam nikdy žádnou neposlal, ač mám k tomu právo, ale děvče je u mě děvče – a děvčatům já nikdy neubližuji, protože jsou pro mě vrcholem přírodních krás…“ vzdychl aspirant, přímo hltaje pohledem Lenčino nádherné nahé tělo. „Zato plukovník – ten tam provinivší se strážkyně posílá s oblibou – a to minimálně na půldruhé hodiny…“
„Aha. A co Tussiová a spol.?“ zeptala se Lenka, vystavujíc záměrně své okouzlující křivky aspirantovi na odiv.
„Hmm… Tussiová se klidně může s plukovníkem srovnat. Ty ostatní je tam taky posílají, pravda, ale nanejvýš jen na půl hodiny.“
„Dveře do mučírny jsem důkladně přivařila k zárubni, takže tam už nikdo nikoho nepošle, ledaže by je nechal vyříznout,“ medituje nahlas Lenka, „ale Tussiové aspoň pohrozím, že ji tam dám poslat. Teď ovšem je nejdůležitější, aby někdo jiný – kromě Harlotové – hlásil, že běh tábora je v pořádku. Potřebovala bych ještě aspoň týden klidu, než se mi podaří situaci zkonsolidovat – především musím nastolit pořádek v těch kasárnách. Není přece možné, aby tam byly dívky tak krutě terorizovány!“
„Možná, že by stačilo, kdybys sdělila Barnesové, že víš o tom jejím mileneckém vztahu k plukovníkovi,“ navrhuje aspirant, stále hladově hltaje Lenčina nádherně modelovaná prsa. „To je docela krutě trestáno – nemýlím-li se, tak i degradací obou o dva stupně a vyhoštěním do některého z pracovních táborů – každý jinam a hodně daleko od sebe, to dá rozum – a toho ona se určitě bude bát víc, než trestu za komplot. Já sice neznám formu toho hlášení, ale znám kód tichého poplachu, takže bych byl ochoten pohlídat, aby ho Barnesová k tomu hlášení náhodou nepřidala.“
„Kaj se mi povus kontroli ŝin vestitan nur en ŝia propra haŭto…“ {„A kdybych ji mohl kontrolovat oblečenou jen v Evině rouše…“} dodal jakoby mimochodem.
„Rozkaz, šéfe,“ zasmála se Lenka jeho poslednímu požadavku, uvědomujíc si, že Petra Barnesová je opravdu ‚výstavní kus‘ a že se do ní plukovník nezbláznil pro nic za nic.
„Na ten týden, který budu ještě minimálně potřebovat, ovšem musíme zabezpečit stanici tak, abychom věděli o každém pohybu, který v okolí nastane. Proto se nevzdaluj z obvodu tábora, pokud nechceš riskovat úraz, nebo dokonce smrt,“ upozorňuje Lenka aspiranta. „To říkám teď dodatečně jen tobě, protože všechny dívky o mých opatřeních vědí.“
- × - × - × -
Janiny zápisky – 2. srpna
„Asi bychom to neměli uspěchat,“ poznamenal David, když jsem mu odebrala další dávku semene. „Kdy přesně čekáš tu ovulaci?“
„No, někdy zítra či pozítří…“
„To je moc brzo,“ míní David. „Raději bych počkal ještě měsíc do tvé další ovulace. Zmražené spermie vydrží velmi dlouhou dobu, takže budeš moci připravit vysoce kvalitní inseminační roztok a já se budu moci lépe teoreticky připravit na tvé oplodnění.“
„S tím by se dalo souhlasit – počkáme tedy do 31. srpna, ale bylo by možná lepší, abychom se přestěhovali na mou kliniku poblíž Prahy, protože ta je lépe vybavena,“ navrhuji. „A cestovat bychom mohli přes Bamako. Čokoládka by nás mohla oddat.“
„Jaká Čokoládka…?“ podivuje se David.
„No, Malik – velvyslankyně mimozemšťanů v Bamaku,“ upřesňuji.
„Aha, tu znám. Ale proč jí říkáš ‚Čokoládka‘?“
„On jí tak něžně začal říkat Jorge – no, a ujalo se to…“
„Jaký Jorge, prosím tě?“
„Toho neznáš. Je to už starý pán a žije s kamarády Markem a Willym na Kubě. Ale pomáhal nám tenkrát, když jsme byly vězněny v tom internačním táboře CIA…“
„Aha. O tom jsem slyšel, vyprávěla mi to kdysi Ariana. Jenže – ta svatba… Já už rodiče nemám, to přece víš – a…“
„Já sice rodiče mám, ale na naši svatbu je zvát nemíním, jsou dost staromódní a nepochopili by, proč se mají účastnit tak důležitého obřadu nazí – no, a já bych si přála svatbu v mimozemském stylu…“
David mě místo odpovědi objal a políbil, z čehož jsem vycítila ‚souznění našich duší‘ – (abych vnesla do svého zápisu také trochu romantiky a nevyjadřovala se pořád, jako vědecká pracovnice…)
- × - × - × -
Z Theresina služebního deníku – 21. září
Včera jsem si konečně s Brandonem užila! Řádila jsem na něm jako tornádo. Svíjel se pode mnou, jako užovka, ale často ochaboval. Musela jsem ho povzbuzovat jemnými elektrickými šoky, hlavně do penisu, aby mu stále neměkl a abych ho ve své pochvě pořádně cítila. Prožila jsem úžasný orgasmus, ale jemu jsem ho nedovolila, natož, aby se do mě vystříkal. Když už se zdálo, že vyvrcholí, obdařila jsem ho takovou elektrickou ranou, že vykvikl bolestí. Jeho penis zplihl jako kus hadru, vypadl z mé vagíny a jeho sperma z něj volně vyteklo. Ale podařilo se mi odchytit je do vzorkovnice, takže nepřišla ani kapka nazmar. Posílám je obvyklou cestou, včetně nahrávky našich sexuálních orgií – vše perfektně natočeno, můj Mistře. Rovněž přikládám jeho poslední vůli, kterou včera sepisoval na můj povel roztřesenou rukou. Jelikož můj otrok je naprosto nemajetný, odkazuje vašemu výzkumu aspoň své mrtvé tělo. Zatím však žije – a já si ho vytrénuji opravdu dokonale. Mohla bych poníženě poprosit o jednu feminellu? Ráda bych mu přidala další hodinu tvrdého tělocviku, ve které bude ještě usilovněji provádět kopulační pohyby, pokud možno v reále…
- × - × - × -
„Poslyš, Verdelete,“ oslovil Baal Segul svého inženýra znenadání, „mám takový dojem, že by nebylo moudré, aby Tanny teď, když jsme vlastně ovládli téměř celou planetu, vyšla náhodou na povrch a způsobila poplach.“
„Ale, Seggi,“ namítá vrchní technický ředidel základny Kurupira, „vždyť je už pár tisíc let – vezmeme-li v potaz dobu oběhu planety – hibernovaná, a…“
„Inženýre! Čert nikdy nespí!“ oponuje Baal Segul. „Hned zítra vyšleš teleportem do Jeruzaléma technika, který zjistí, jak jsou zabezpečeny dveře, umožňující východ na povrch, a pověříš ho, aby jejich kódový zámek nastavil na hodnoty, které mu určím. Nepřipustím – opakuji: NEPŘIPUSTÍM – aby se tamtudy dostal kdokoliv na povrch“ Mohlo by to zhatit naše plány, chápeš to?“
„Chápu, šéfe! Ale mám dojem, že to je poněkud polovičaté řešení. Přece…“
„Ano, vím, vím… Nepodařilo se nám pochytat a ‚zpacifikovat‘ všechny Jošuovy spolupracovnice, ani zjistit adresy všech teleportů instalovaných v jejich domovech, protože nemáme supervizorská práva k údajům v Informačním středisku té jejich SSE. – Proto jsme byli nuceni vrátit se zpět sem, na Kurupiru, přestože je ta jejich SSE mnohem komfortnější. Ovšem – bezpečí je přece jen důležitější, než luxus, i když s tou jejich SSE určité plány mám… Ale to jsem jen odbočil… Měli bychom eliminovat aspoň nebezpečí v těch lokalitách, které máme úplně pod kontrolou, takže neprodleně zařiď, co jsem ti uložil!“
„Rozkaz, šéfe!“
„Ty pozemské ‚opičky‘ si nechej od cesty. Raději se postarej o tu feminellu pro Theresu, aby nám zase něco originálního předvedla…“ zavrčel Baal Segul nevrle, opouštěje pracovnu hlavního technika.
- × - × - × -
Z Nikolčina deníčku – 16. března 2142
Setkání s rodinou bylo opravdu velkolepé! Když jsem se včera navečer zhmotnila na teleportačním lůžku bývalé Janiny kliniky, kterou jsem kdysi projektovala jako svůj debut, stála z jedné strany Lucinka a z druhé Míšenka. Opravdu jsem si v té chvíli představila, že jsem v ráji!
Po povinných deseti minutách klidu na teleportačním lůžku se obě ke mně vrhly. Vytáhly mě do koupelny, kde jsem od nich byla ‚zasvěcena‘.
Pak mě ale Míšenka náhle uchopila za ruce a Lucka mi zavázala oči černým šátkem. Kamsi mě vedou a konečně mě usadily do pohodlného fotelu.
„Můžeš si sundat šátek, maminko,“ pronesla Míšenka slavnostním hlasem.
Stalo se, přičemž se ozval bouřlivý potlesk, jako kdybych byla světoznámá filmová hvězda…
Sedíme ve velkém salonu, stoly se prohýbají pod mísami plnými šťavnatého ovoce a bohatě nazdobenými zmrzlinovými poháry. Kolem stolu pak spousta lidí, z nichž většinu neznám – ale všichni do jednoho v Adamově nebo Evině rouše – podobně jako já, Lucka i Míšenka. Z přítomných poznávám jen Irenku, Máju, Pauliho a několik málo dalších přátel…
„Co vlastně slavíme, a kdo jsou všichni ti lidé?“ zeptala jsem se Míšenky místo pozdravu.
„Víš o tom, že už jsi nejen babička, ale i prababička – a co nevidět budeš i pra-prababička?“ zeptala se mě Míšenka s potutelným úsměvem na rtech.
„No, to samozřejmě nevím, ale ty v tom případě už musíš být babička a chystáš se na prababičkovskou dráhu!“
„Jistě, jistě,“ souhlasí Míšenka. „A tohle je celá naše rozvětvená rodina. Vítej, maminko, mezi námi!“
„Je to od vás opravdu milé,“ spustila jsem slavnostním hlasem, „že mě takto všichni vítáte. Opravdu jsem netušila, jak velikou rodinu budu jednou mít. Avšak – nevidím tady Pauliho rodiče – tedy, předpokládám, že jste s Paulim manželé,“ obracím se s dotazem k Míšence.
„Jistě, jistě, maminko,“ přitakává Míšenka. „Sheila a Paul řídí pobočku TERAGO ve Francii. Jenže Paul není bioenergeticky senzitivní, protože Sheila porodila jako prvního chlapce – a tak se o jeho omlazování stará Martin, Májin manžel. Mája totiž porodila jako první děvče, takže Martin se stal bioenergeticky senzitivní…“
„Počkej, počkej, sluníčko, to je nějak moc informací na mou více než stoletou hlavu,“ zasmála jsem se. „Raději mi pověz, co je s Lenkou? Proč tu také není? A kde je Evička a její sourozenci? Proč…“
Otevřely se dveře a do salónku nahlédl Rudolf. „ Není tu náhodou paní generální?“
„Není, Rudo,“ odpovídá Míšenka automaticky. „Ona není u sebe?“
„Tam jsem ještě nebyl,“ vrtí hlavou Rudolf. „Myslel jsem, že je tady, když tu máte takové veliké shromáždění.“
„Sárinka naneštěstí nepatří do rodiny,“ povzdechla si Míšenka.
Když se za Rudolfem zavřely dveře, otočila se Míšenka ke mně: „Sárinka je Janina prvorozená a dělá tu generální ředitelku, víš?“
„Nevím, sluníčko. Budeš mě muset se všemi seznámit, abych věděla, kdo je kdo. Ale nejprve mi povězte, co je vlastně s Leničkou?“
„Ta zůstala na SSE a pokud vím, tak po mém útěku zosnovala vzpouru,“ ujala se slova Lucka. „Představ si, že tam fungují naše bývalé identifikační osobní kódy, no a protože ona tam má vlastně domicil, tak se stala neomezenou vládkyní stanice.“
„Dobře, ale v tom případě se tam musíme okamžitě vypravit aspoň my dvě, aby v tom nezůstala sama.“
„Taky jsme se tam s Míšenkou chystaly, hlavně, abychom jí přesně poreferovaly o současných poměrech, ale pak sem přicestoval Rudolf a informoval nás o tobě, tak jsme cestu odložily, abychom se tam mohly vypravit spolu s tebou,“ vysvětluje Lucka.
„Dobře. Na SSE odcestujeme hned zítra ráno – všechny tři. Dnes mě seznamte ještě s rodinou…“
Autor: © Éósforos, 2016
Předchozí kapitola Zpět na obsah
Vážené čtenářky, vážení čtenáři!
Osudy hlavních hrdinek i hrdinů 6. dílu se uzavírají – a já jsem si tak nějak zadělal na 7. díl… Teď si musím ovšem tak trochu odpočinout, načerpat nové inspirace, doplnit slovníčky »Kdo je kdo« a »Co je co« o nové osoby a fakta ze 6. dílu apod., takže si, prosím, na další pokračování tak trochu (déle) počkejte. Osobně tedy předpokládám, že se mezi tím ozvu zase nějakou novou povídkou, zerotizovanou pohádkou či překladem…
Zatím se mějte,
Váš