Na základně Kurupira koná Baal Segul ‚válečnou‘ poradu. Kladně hodnotí práci Theresy Rayenové i Lukáše Maliny ohledně ‚protiteroristické‘ akce konané v Den nezávislosti, avšak je poněkud rozladěn jinou věcí:
„Poslyš, inženýre,“ obrací se právě k šéfovi svých techniků, Verdeletovi, „jak daleko jste s přípravou invaze na SSE?“
„Šéfe – je tu jeden dosti závažný problém. My máme k dispozici jen přístupová práva náležející Therese Rayenové. Ona tam žila osmnáct let a za tu dobu postupně získala oprávnění velkého rozsahu. Avšak je vidět, že oni jí zase tak moc nedůvěřovali, takže jí přidělili jen minimum práv administrátorských, ale ani jedno supervizorské. Takže pro nás není problém zmocnit se stanice – tedy za předpokladu, že se nám podaří posádku znenadání překvapit.
S potěšením kvituji, že oni si počínají značně liknavě a Rayenové práva dosud neodebrali, ač by ji měli považovat za zrádkyni. Avšak my, až se stanice lstí zmocníme – což už je připraveno a můžeme udeřit prakticky okamžitě silným dormizačním zářením – nebudeme mít možnost odříznout od přístupových oprávnění nikoho. Opakuji: Nikoho, protože k tomu je nutno mít právě…“
„Chápu, chápu, nejsem debil, nemusíš mi takovou důležitou věc připomínat,“ uťal Baal Segul navztekaně Verdeletův proslov. „Raději podej návrh na zabezpečení stanice, aby se nám tam nenaboural někdo z venku, až stanici sami opanujeme a dormizační záření budeme nuceni vypnout, abychom tam nakonec sami neusnuli.“
„Navrhuji následující postup,“ spustil inženýr Verdelet. „Stávající uspanou posádku teleportujeme na jejich antarktickou stanici, kde budou všichni hibernováni. Rovněž tak tam postupně přesuneme všechny jejich pozemské spolupracovnice. Rayenová už dostala pokyn, aby je pochytala s pomocí pracovníků jejich tajných služeb. Retrospektivní záznamy jí ukazují, kde je má hledat. První čtyři už by měla mít, čekám jen na její hlášení. Pak tady máme tu skupinku na naší bývalé základně Templos de Kotosh, kterou se nám podařilo uvěznit. Ti mohou být hibernováni na místě, stačí jen uvést tamní zařízení do provozu. Základna je pod naší kontrolou a můžeme ji ovládat na dálku – ani se tam nemusíme obtěžovat. Odtamtud neutečou. Nějakou dobu je tam takto potrápíme a pak spustíme dormizační záření.“
„Nu což, Verdelete. Je vidět, že nezahálíte, dobře jste to zorganizovali. Zasloužíš si pochvalu. Ty i celá tvoje skupina.“
„Jen tak mimochodem,“ ozvala se Nihasa, žasnouc nad tím, že šéf taky jednou někoho po dlouhé době pochválil, „tam na té naší základně jsou uvězněny ty dvě zdejší samice, které vykazují náš genetický kód – a to znamená…“
„Pravda, pravda!“ přerušil tok jejích myšlenek Baal Segul. „Obě dvě pochopitelně teleportujeme sem – a projdou opravdu důkladnou prohlídkou. Verdelete, zařiď to!“
„Polovinu této práce už máme hotovou,“ hlásí Verdelet. „Jedna z nich nám sama vstoupila do teleportu – a máme ji už dva týdny v karanténní cele. S ní jsme sem ovšem dopravili i jednoho samce…“
„No – to je fantazie!“ zvolal Baal Segul nadšeně. „Týden je snad dost dlouhá doba, natož pak dva. Připravte vyšetřovnu a předveďte ji tam! Jo, a abych nezapomněl: Nejprve ji zpracujte psychicky. Dejte jí přečíst Statut spolupracovnice, vysvětlete jí, co se stane, když ho nepřijme, a udělejte všechno pro to, aby nám dala souhlas – budeme tak mít k dispozici její přístupový kód. Pak s ní vyplňte Intimní dotazník. Verdelete, inženýre! Za to, že jsi tak vynikajícím způsobem zapracoval, jmenuji tě jejím Mistrem. Funkce se ujmi ihned!“
„Co ten samec?“ zeptala se Nihasa – a Baal Segul si všiml jejích planoucích očí.
„Můžeš se o něj postarat, Nihhy…“
„Jako jeho Madam?“
„No… Ale ano, klidně! V první řadě se však postarej, aby byl důkladně vyšetřen – nejlépe koedukovaně současně s tou samicí. Zvláštní péči věnujte především jeho pohlavnímu ústrojí. Zatím si ho tu necháme na semeno. Později si ho možná upravíme.“
„Díky, šéfe,“ vydechla Nihasa s patrným vzrušením v hlase.
Dnes jste mi po dlouhé době způsobili opravdu radost,“ pokračuje Baal Segul ve svém proslovu. „Pusťte se do další práce. Hlavně, inženýre… Tu druhou samici bych prosil! Ostatní hibernujte, kde jsou.“
„Rozkaz, šéfe!“
Baal Segul se této frázi, Verdeletem odposlouchané od vojáků, poprvé zasmál.
…
V karanténní cele na stanici Kurupira se začíná ‚rozednívat‘. Pomalu, protože oba zajatci – Mořská Pěna i Manuel – jsou po celé dva týdny drženi ve tmě. Výživu jim po tu dobu zajišťují feminelly – ale rovněž potmě, takže zajatcům nezbývá, než je identifikovat hmatem. Jejich pohyb je omezen silovým polem a zvuková bariéra je rovněž zapnuta, takže nevědí jeden o druhém, nemohouce se navzájem ani vidět ani slyšet.
Asi po dvaceti minutách je karanténní cela jasně osvětlena, takže zajatci se mohou vidět, ale nemohou se slyšet, protože zvuková bariéra nebyla odstavena. Oba zůstávají úplně nazí, jak byli vstoupili do teleportační skříně na archeologickém nalezišti Templos de Kotosh.
První se vzpamatovala Mořská Pěna. Manuel pozoruje pohyby jejích rtů, snaže se odezíráním zjistit, co se dívka snaží sdělit, ale nedaří se mu. Jejich pokusy o dorozumění ukončilo zprůhlednění zrcadlové stěny. Před jejich zraky náhle vyvstal obraz ‚vyšetřovny‘ podobné té pod chavínským chrámovým komplexem.
Silové pole nejprve ‚pustilo‘ Manuela, kterého se vzápětí zmocnily dvě příšery ve skafandrech, vyvlekly ho k jednomu z vyšetřovacích stolů a připoutaly ho za ruce i nohy k polohovacímu zařízení.
Konečně byla i Mořská Pěna propuštěna z moci silového pole, avšak nezmocnily se jí příšery ve skafandrech. Místo nich se před ní zjevily dvě osoby – muž a žena – s alabastrově bílými obličeji a rukama. Dívka, vzpomenuvši si na Proseprinu, pochopila, že se jedná o členy posádky základny Kurupira, kteří zde v podzemních prostorách prospali tři tisíce let.
„Těší mě, že vás mohu přivítat na naší základně, slečno,“ spustil inženýr Verdelet monotónně americkou angličtinou, „a doufám, že se nám bude dobře spolupracovat.“
„Nemohu říci, že bych byla nějak zvlášť potěšena, vážený pane, neboť způsob přibytí na vaši základnu mi spíš připomíná únos. Nejprve bych tedy důrazně požádala o omluvu za nevhodné chování – a také okamžitě uvolněte mého kolegu z vyšetřovacího stolu. Jednáte s ním jako se zajatcem, jestli vám to nevadí.“
„Děkujeme za připomínky,“ spustila Nihasa rovněž americkou angličtinou.
Její projev nezní tak monotónně, zdá se, že této řeči používá častěji, pomyslela si Mořská Pěna, avšak Nihasa pokračuje nenechávajíc jí čas k přemítání: „Všichni pozemští samci – tedy až na jednoho upraveného – jsou našimi zajatci a je s nimi také tak nakládáno. Dost možná, že vybereme ještě některé další, kteří budou vhodní, upravíme je a vyšleme je do terénu, ale o tom ještě není rozhodnuto. Samice se pak mohou samy rozhodnout, zda budou spolupracovat dobrovolně a za odměnu v terénu, nebo zda se budou vzpouzet – a pak budou ke spolupráci prostě donuceny jako zajatkyně – bez nároku na odměnu. Zajatkyně však jsou zaměstnávány zásadně na základně a podléhají jejímu řádu. Do terénu je nevysíláme z bezpečnostních důvodů. Jasné?“
„Moc ne,“ odpovídá Mořská Pěna sarkasticky. „Podle toho vašeho výkladu se jedná spíše o otroky, než o někoho, kdo má statut válečného zajatce nebo dokonce ‚spolupracovnice‘, že?“
„To už si nazvi, jak chceš,“ mávla Nihasa rukou. „Pro mě, za mě – třeba otroci, pokud ti to lépe vyhovuje. Ostatně – válku jsme oficiálně nikomu nevyhlásili…“
„Co vlastně obnáší ta … jak vy tomu říkáte … dobrovolná spolupráce?“ zeptala se Mořská Pěna, když zjistila, že jejím věznitelům jsou terminologické otázky lhostejné.
„Jedná se nejprve o výcvik,“ informuje dívku inženýr Verdelet. „No, a po výcviku, za který samotný přináleží značná odměna, následuje zadávání pracovních úkolů v terénu podle pokynů odsud – ze základny. Jejich plnění je pochopitelně kontrolováno a liknavost nebo dokonce neposlušnost jsou přísně trestány – a to nejen krácením mzdy!“
„Tady si sedni,“ ujímá se znovu slova Nihasa, ukazujíc na křeslo pod lampou, „a přečti si
Statut spolupracovnice.
Pak se rozhodni sama, které z obou variant dáš přednost.“
…
„Mohli bychom si prohodit role?“ ptá se Nihasa doktora Azizilla nad vyšetřovacím stolem, na němž leží nahý Manuel, připoután za ruce i nohy k polohovacímu zařízení.
„V jakém smyslu si chceš ty role vyměnit, Nihhy? Nechápu…“
„Že bych jako já vyšetřovala a ty bys mi asistoval…“
„No, to není dobrý nápad, ale – jak tě znám, Nihhy, tebe ty samčí genitálie obzvlášť vzrušují – tak budeš tedy vyšetřovat, avšak já ti nebudu asistovat. Budu tě kontrolovat, stačí?“
Nihasa se zářícíma očima sešlápla pedály a rozevřela Manuelovy nohy tak, aby bylo jeho pohlavní ústrojí zcela odkryté a bez zábran přístupné. Vzápětí se vrhla k penisu svého ‚pacienta‘ a jediným nacvičeným hmatem mu úplně stáhla předkožku, obnaživši jeho žalud v celé délce. Manuel vykřikl úlekem i bolestí.
„Počkej, počkej, nepospíchej…“ krotí její nedočkavost Azizill. „Mají být vyšetřováni koedukovaně – a slečna ještě ani nedočetla Statut spolupracovnice. To by se nemohla soustředit na sledování tvého umění, Nihhy…“
Nihasa místo odpovědi vrhla nevraživý pohled na Mořskou Pěnu, prokousávající se Statutem spolupracovnice, jehož je Nihasa autorkou. Manuelovu předkožku však nechala staženou.
„Ještě štěstí, že jsem jí nedala číst i prováděcí směrnice,“ procedila navztekaně skrz zuby.
„Příšerný blábol,“ ozvala se v té chvíli Mořská Pěna. „Ještě by mě zajímalo, v čem spočívá to
důkladné kritické hodnocení nahého těla a postavy,
které je předepsáno po té vstupní prohlídce…“
„Mám dojem, že ti nic jiného nezbude,“ poznamenal Azizill a v očích mu potměšile zajiskřilo.
Nihasa podala Mořské Pěně další svůj elaborát. Dívka se do něj pozorně začetla.
Je to pěkně praštěné – jak ten jejich povedený statut, tak i tato prováděcí směrnice, uvažuje Mořská Pěna nad oběma dokumenty, ale když se budu bránit, nic moc tím nezískám. Kdežto přijmu-li jejich hru, mohu se pak odsud dostat snáze. Snad se mi podaří ty jejich zvrhlosti přežít. Během výcviku si v klidu rozmyslím, jak pokračovat, abych se jim dostala na kobylku.
„Čteš to ještě, nebo u toho spíš?“ vyrušila dívku z rozjímání Nihasa, nezakrývajíc svou netrpělivost.
„Zdá se mi, že s tebou nějak moc cloumají hormony,“ poznamenává k Nihase doktor Azizill obecným jazykem mimozemšťanů, aniž by tušil, že Mořská Pěna jeho posměšku rozumí – právě tak, jako jejich celému předchozímu rozhovoru nad nahým tělem Manuelovým.
„Nespím,“ odpověděla Mořská Pěna znuděně, snažíc se zakrývat své napětí.
„Tak pověz, jak ses rozhodla,“ ujal se zase inženýr Verdelet své funkce Mistra.
„Ale ano, beru to. Co mám s vámi dělat…“ povzdechla si dívka opět znuděně.
„Zadej tedy elektronický souhlas s výcvikem a potvrď ho svým přístupovým kódem,“ požádal ji Verdelet nezvykle příkrým tónem.
„Žádný přístupový kód jsem od vás nedostala,“ upozorňuje dívka.
„Můžeš použít svého kódu z CPLEN,“ odpovídá Verdelet.
Odkud by ho mohli znát… uvažuje horečně Mořská Pěna. A pak jí to ‚docvaklo‘! Aha! Oni ho sice neznají, ale pokoušejí se ho ze mne dostat! Tak to ne, holoubkové…
Přistoupila k evidenční klávesnici, navolila kód souhlasu se spoluprací a za ním následuje jako ‚přístupový kód‘ náhodně namačkaných dvanáct číslic. Hlavně, abych si tu kombinaci zapamatovala pro příště, uvažuje horečně dívka a záměrně volí takovou posloupnost číslic, kterou má naději udržet v paměti bez dlouhého učení.
„Výborně, výborně ses rozhodla,“ sděluje jí inženýr Verdelet. „Obával jsem se, že nám dá víc práce přesvědčit tě o tomto výhodném kroku pro tebe. Ale od teď jsi naše, jasné? Pojď tedy sem, za mnou!“
Verdelet zavedl Mořskou Pěnu doprostřed místnosti – tak aby ji měl Manuel upoutaný na vyšetřovacím stole v zorném poli. Nihasa ještě stůl sklonila a Manuel má na nahé tělo vyšetřované dívky nerušený pohled. Pak jí ukázal na část hrbolatě dlážděné podlahy: „Tady si klekni a pořádně roztáhni stehna. Ještě víc! A ruce za hlavu! Dobře… Budeš mě od této chvíle titulovat ‚Můj Mistře‘ – jasné?“
Mořská Pěna přikývla.
„Nějak jsem přeslechl tvou odpověď…“
„Ano…“ vydechla Mořská Pěna zmateně.
„… můj Mistře!“ doplnila Nihasa.
„A-ano, můj Mistře…“ opakuje Mořská Pěna váhavě.
„Ještě jednou! Nahlas, zřetelně a bez koktání!“ nařídila jí Nihasa tvrdě.
„Ano, můj Mistře!“
„Vidíš, že umíš… tedy… když chceš. Ale my už tě vycvičíme, abys takto odpovídala automaticky a bez váhání,“ pronáší chlácholivě Nihasa, rozevírajíc na stolku listy
Intimního dotazníku.
„Jméno!“ vyštěkla vzápětí.
„Daniela Serazová, můj Mistře;“ udává Mořská Pěna předpisově své občanské jméno.
„Věk!“
„38, můj Mistře.“
„Hmm, dejme tomu… Věk první menstruace?“
„Asi 9, můj Mistře.“
„Menstruuješ pravidelně?“
„Moment, moment,“ přerušuje intimní výslech Nihasa, mluvíc obecným jazykem mimozemšťanů, „mám takový dojem, že je tu jeden zádrhel.“
„Jaký, Nihhy?“
„Ten samec zřejmě nerozumí ani slovo z toho, nač se té samice vyptáváš. To je ovšem chyba, protože ona je úplně v klidu, zatímco má být z toho výslechu vystresovaná a má pociťovat maximální stud a ponížení, ne?“
„Asi máš pravdu,“ souhlasí Verdelet sleduje výrazy obličejů obou vyšetřovaných. „Ale – jak tedy máme s nimi mluvit, aby rozuměli oba?
Mořská Pěna napjatě sleduje nový rozhovor obou mimozemšťanů, nedávajíc však najevo, že rozumí každému slovu.
„Vyndáme mu z mordy ten roubík a necháme ho promluvit,“ navrhuje Nihasa. „Pak se zařídíme podle okolností.“
Inženýr Verdelet přitakal na souhlas a Nihasa se vrhla k Manuelovi upoutanému bezmocně na vyšetřovacím stole. Vytáhla mu z pusy roubík a jala se tvrdě prohmatávat jeho pohlavní žlázy. Reakce na sebe nedala dlouho čekat – Manuel vychrlil na její adresu dlouhou sérii šťavnatých španělských nadávek.
„Výborně, výborně,“ pochvaluje si Nihasa ucpávajíc Manuelovu pusu znovu roubíkem.
„Hmm, ale výslech musíš vést sama,“ upozorňuje ji Verdelet. „Víš, že já nejsem v mluvení tímhle dialektem dostatečně zběhlý.
„Nevadí. Já ji budu vyslýchat a ty budeš psát…“
Aha, takhle to tedy je. Ale – co s tím… uvažuje dívka horečně. Pak si však vzpomněla na jednu z Lucčiných pouček. No, já vám ukážu…
«¿Menstrúas regularidad?» zeptala se Nihasa Mořské Pěny – španělsky, aby Manuel rozuměl.
“What? I don’t understand, my Mistress,” zapřela Mořská Pěna pohotově jeden ze svých rodných jazyků.
Tak – a teď jsem zvědava, co budete dělat, pomyslela si. Já ‚jako‘ nerozumím španělsky, Manuel skutečně nerozumí anglicky – a vy budete s celou svou psychologickou hrou v troubě, holoubkové.
„Není přece možné,“ upozorňuje Nihasa doktora Azizilla i inženýra Verdeleta, „aby neměli nějaký společný jazyk!“
„Proč by to nebylo možné?“ namítá Verdelet. „Ta velká skupina, kterou jsme unesli nedávno, užívá jakousi ruštinu, tady ten dialekt – nazývaný španělština – se prý ‚učí‘ a dialekt zvaný angličtina ovládají jen zcela nedokonale. Z toho by se dalo usuzovat, že tihle dva se také nemusejí navzájem dorozumět.“
„Mají v tom nějaký zmatek,“ přizvukuje Azizill. „Povedu výslech angličtinou – a ty budeš překládat do španělštiny, aby z toho ten samec vůbec něco měl…“
„Dobře,“ souhlasí Nihasa. „A ta samice…“
„Bude za trest klečet na té hrbaté dlažbě o to déle,“ přerušuje její úvahy Verdelet. „Když se uráčili nemít společnou řeč, tak ať trpí!“
„Stejně by mě zajímalo, jak to ten Jošua zařídil, aby si navzájem rozuměli, když jim jednotlivé formy toho dialektu dělají problémy,“ medituje Verdelet. „Přece tady musí být nějaké východisko, jinak si nedovedu představit…“
„Zdá se,“ míní Nihasa, „že tady na Zemi je asi nejrozšířenější ta… angličtina – zdá se mi totiž, že řada z těch, kteří jí nemluví, se ji snaží aspoň napodobit. Jenom nechápu, proč zrovna tenhle samec…“
„Není sám,“ oponuje Verdelet. „znovu připomínám, že v té velké skupině…“
„To je pravda,“ souhlasí Nihasa. „Necháme však toho – aspoň pro teď, abychom se někam hnuli. Šéf chce mít co nejrychleji výsledky vyšetření tady té samice, jež je, zdá se, nositelkou genetického kódu, který tady rozšířila přímo naše skupina.“
„Pravda, pokračujeme. Jak chceš postupovat?“
„Nejprve vyslovím otázku španělsky, aby rozuměl ten samec. Pak teprve ji zopakuješ anglicky.“
„Proč zrovna v tomhle pořadí?“ zeptal se nechápavě Verdelet.
„Tak nedáme té samici čas na rozmyšlenou a budeme na ni naléhat, aby odpovídala okamžitě a spontánně,“ zdůvodňuje svůj postup Nihasa a Verdelet ji dává za pravdu.
Mořská Pěna, která rozumí jejich dohadům, se v duchu směje, ale navenek nedává nic najevo. I jí je jasné, že přetlumočené otázky a odpovědi nebudou mít ten správný psychologický náboj – i když za to zaplatí delším krajně nepohodlným klečením.
„Dobrá, začneme,“ rozhodl inženýr Verdelet, pokládaje dívce znovu otázku ohledně pravidelnosti její menstruace.
Intimní výslech Mořské Pěny pokračuje šnečím tempem – vinou dvojjazyčného průběhu – ale jednotlivé kolonky
Intimního dotazníku
se přece jen postupně zaplňují jejími odpověďmi, které jsou částečně pravdivé (•) a částečně vymyšlené (×). Taky o mně nemusejí vědět všechno do detailu, uvažuje Mořská Pěna nad každou otázkou déle, než mají Verdelet s Nihasou tušení…
Konečně zazněla poslední otázka: „Vzrušila ses při vyplňování tohoto dotazníku?“
„Jasně, jsem z něj celá odvázaná, můj Mistře…“ odpověděla Mořská Pěna, s mnohoznačným úsměvem na rtech.
„Výborně. Jsem potěšen, že se ti u nás líbí,“ pochvaluje si Verdelet, nepochopiv ironický tón dívčiny odpovědi. „Teď popros tady pana doktora, aby ti udělal důkladnou prohlídku těla.“
Mořská Pěna, zvyklá z dřívějška na to, že ‚důkladná‘ prohlídka na mimozemské klinice vždy začíná měřením, vážením, poslechem a dalšími ‚zahřívacími‘ procedurami, byla docela překvapena tím, že si ji doktor Azizill rovnou nechal připoutat k vyšetřovacímu stolu hned proti Manuelovi – samozřejmě tedy tak, aby byl kolem obou stolů dostatečný prostor. Vzápětí byl Manuelův stůl skloněn tak, aby měl Manuel na zcela nahou Mořskou Pěnu nerušený výhled, a doktor Azizill se pustil do vlastního vyšetřování.
To je sice prováděno velice podrobně, ale dívka brzy pochopila, že její prohlídka slouží především jako divadlo pro Manuela, zvláště pak, když zjistila, že obraz snímaný přístrojem zavedeným jí hluboko do vagíny, je přenášen v mnohonásobném zvětšení na velkou obrazovku v čele vyšetřovny. Zároveň cítí, že v ní začal pracovat vibrátor vyvolávající u ní značné sexuální vzrušení, kterému nedokáže vzdorovat. Zavřela oči. Cítí, jak jí nabíhá klitoris deroucí se neodbytně ven z kožní řasy a lasturka jí teče jako Amazonka. Doktor Azizill doplňuje ‚vyšetření‘ ještě důkladnou masáží prsou, přičemž neustále zvyšuje tlak i intenzitu. Bradavky se jí ochotně topoří a dokonce cítí hru doktorových prstů na jejích vystouplých dvorcových žlázkách. Teď už jí doktor prsa tvrdě hněte. Vytrvalému silnému dráždění se tedy nakonec podvolila a po chvíli dospěla k mohutnému orgasmu, při němž se divoce zmítá v poutech.
Když se konečně uklidnila, role se obrátily. Teď je její stůl nakloněn tak, aby měla nerušený výhled na nahého Manuela – a vzápětí začíná druhé dějství bizarního divadla, ve kterém je ona divačkou a Manuel nedobrovolným hercem.
„Tak začni,“ vybídl doktor Azizill Nihasu.
„Vzhledem k tomu, že to tady chce šéf držet na semeno,“ spustila Nihasa sebevědomě anglicky, „dovolila bych si přednostně vyšetřit jeho pohlavní ústrojí.“
Vzápětí svou úvahu briskně přeříkala i španělsky, aby měl i Manuel představu o tom, co se bude dít.
„Sice to není obvyklý postup,“ poznamenává Azizill, netuše, že Mořská Pěna rozumí i jejich ‚tajnému‘ rozhovoru, „ale když vidím, jak se na něj třeseš, nebudu ti kazit radost.“
Pěkně úchylná potvora, pomyslela si dívka.
„Vyšetřování samce tedy začneme u pohlavního ústrojí,“ ujala se slova opět Nihasa. „V první řadě přetáhneme předkožku a obnažíme žalud penisu. Ne, že by to bylo až tak nutné pro celé vyšetření, ale snažíme se mu všechny následné procedury co nejvíce znepříjemnit. To už jsem ostatně udělala předem.“
„To vidím…“ poznamenal Azizill potutelně se usmívaje.
„Nyní mu vyšetřím pohlavní žlázy. Důkladně je prohmatám a budu hodnotit jejich velikost, tvar, tvrdost, citlivost, způsob uložení ve scrotu a jejich vzájemnou polohu.“
„Budiž,“ souhlasí Azizill. „Předveď, jak to budeš dělat…“
„Nejprve vyhmatám místo, kde je na varle napojeno nadvarle… tady…“
„Aúúú!“ vyjekl Manuel. Nihasa si nepočíná právě nejněžněji…
„Správně,“ pokyvuje Azizill uznale hlavou, „pokračuj…“
„Teď si toto místo přidržím dvěma prsty jedné ruky, čímž si celé varle zpřístupním, abych ho mohla pečlivě prohmatat druhou rukou.“
„Aúúúú!“ zavyl Manuel znovu, protože Nihasa tiskne jeho pohlavní žlázu v nejcitlivějším bodě a nemíní nepříjemný stisk uvolnit.
„Oni tomu pozemšťané říkají kdoví proč »koule« – ale tvar té žlázy je spíš vejčitý až fazolovitý, vede Nihasa svůj monolog i přes stálé Manuelovo úpění, „přičemž místo, kde je napojeno nadvarle, které pávě držím, se nachází právě v té zahnuté části. Za těchto podmínek lze snadno zkontrolovat tvar, velikost, tvrdost a způsob uložení. Citlivost zjišťujeme několika tvrdšími stisky jak podélnými, tak i v pólech, což je ovšem pro samce velmi nepříjemné…“
Nihasa předvádí stisky jako medička u zkoušky, nedbajíc sílícího nářku svého ‚figuranta‘, vedouc svůj výklad jak v angličtině, tak i ve španělštině.
Mořská Pěna si pozdě uvědomila, že odmítnutím španělštiny vystavuje svého kolegu značným nepříjemnostem ve dvojnásobné délce.
„Pak už stačí důkladně prohmatat samotné nadvarle,“ pokračuje nevzrušeně Nihasa. „Zjišťuji, že se obě žlázy nijak zvlášť neodchylují od průměru zjištěného našimi výzkumy před hibernací. Teď jen prozkoumáme stejným způsobem druhé varle a nadvarle – a s obsahem scrota budeme hotovi.“
Nešťastný Manuel musel vytrpět ještě týž sled nepříjemných hmatů a stisků na druhé pohlavní žláze, avšak ani potom série nepříjemných procedur neskončila.
„Vzhledem k tomu, že si ho tady chce Seggi nechat na semeno,“ pokračuje Nihasa ve své produkci, „doporučovala bych nejprve provést test výkonnosti a zachycenou semennou tekutinu pak laboratorně vyšetřím. Pak také počet ductuli efferentes testis…“
„Ten počet pro naše potřeby není zatím až tak důležitý, i když nepopírám, že se jedná o vyšetření velice nepříjemné a že ty se vynasnažíš, aby hodně bolelo. Měli by se mu postupně podrobit všichni samci – i když tedy jen pro forma. Teď bych se tím však nezdržoval. Se zbytkem souhlasím, ale napřed popiš, jak budeš postupovat,“ povzbuzuje svou kolegyni doktor.
„Předně bych nechala vlastní vyšetření penisu pro tentokrát stranou. Vyšetříme přednostně prostatu a její tvrdou masáží nakonec dosáhneme erekce a ejakulace. Studovat budeme mohutnost výstřiků a k zachycení semenné tekutiny pro laboratoř použijeme širokou misku. Množství nás tentokrát nebude zajímat, to zjistíme, až se bude podrobovat pravidelným odběrům pro xenofarmatické účely.“
„Dobře, tak začni,“ pokynul Azizill blahosklonně Nihase.
Nihasa si navlékla gumové rukavice a dva prsty natřela gelem. Pak je zavedla Manuelovi do konečníku a jala se provádět tvrdou masáž prostaty. I přes staženou předkožku nedala na sebe erekce dlouho čekat a vzápětí Manuel dosáhl opravdu silného orgasmu spojeného s několika mohutnými výstřiky. Azizill se v tento moment ujal původně Nihasiny práce a přidržel plochou misku asi 60 cm od Manuelova penisu, aby zachytil aspoň část jeho ejakulátu.
Mořská Pěna sleduje tento výjev se široce otevřenýma očima a cítí, že se začíná znovu vzrušovat. Sice se snaží svůj stav pokud možno skrýt, avšak inženýr Verdelet svou svěřenkyni sleduje opravdu bedlivě a pohotově jí zavedl do vagíny znovu odsávačku s vibrátorem.
„No ne! Druhý orgasmus v takhle krátké době,“ upozorňuje s údivem Nihasa doktora Azizilla, všimnuvši si Verdeletova počínání. „Mám takový dojem, že od ní získáme obrovské množství vaginálního sekretu. A ty její erotické reakce budeme muset prozkoumat mnohem pečlivěji.
Podle jejího
Intimního dotazníku
se jedná o vyloženou nymfomanskou dračici. Jsem moc zvědava ještě na její
Intimní BDSM dotazník.
Dáme jí ho vyplnit hned, jak tady skončíme…“
Azizill jen souhlasně přikývl a předal Nihase misku s Manuelovým ejakulátem. Ta s ním vzápětí zmizela v laboratoři. Verdeletovi technici mezitím odpoutali Mořskou Pěnu od vyšetřovacího stolu a vrazili jí do ruky Nihasou připravený BDSM dotazník.
Co to je zač? Mořská Pěna nevěřícně zírá do složky – a po chvíli jí to ‚docvaklo‘. Ano, dotazník BDSM je součástí přijímacího řízení, uvědomuje si, ale aby to byla snůška takových blbin… to je neuvěřitelné! Maně si vzpomíná,
že kdysi dávno chtěly se sestrou nějaký SM salón navštívit,
že se dokonce i objednaly a že každá musela také vyplnit jakýsi dosti rozsáhlý dotazník, i když s toho pak – asi naštěstí! – sešlo, ale tohle? Různé činnosti bez ladu a skladu – vlastně seřazené jen podle abecedy, přičemž o některých ani nevím, co si mám představit… Zřejmě to stáhli někde z Internetu… No, uvidíme. Když už jsem se vyprofilovala jako sexuální dračice, tak se musím blýsknout… To znamená – eliminovat jen ta nejhorší a nejnechutnější zvěrstva a se vším ostatním ochotně souhlasit, popřípadě i uvést, že to ‚důvěrně‘ znám… Tak se do toho dáme, ať zírají…
Dívka se chopila tužky a jala se
rozsáhlý formulář
vyplňovat, přičemž každou odpověď patřičně okomentovala.
- × - × - × -
„Nějak se nám začínají ty výzkumy v Jižní Americe vymykat z rukou,“ zahájil Jošua ze svého sídla na CPLEN další poradu kolegia pomocí videokonference ihned po té, kdy se na SSE vrátila neúspěšná Gabrielova mise. „Celá expedice je zavřena v podzemí komplexu Templos de Kotosh, do stanice se nelze dostat a navíc je evidentní, že v tomto prostoru zmizely i všechny osoby z havarovaných aut a autobusu. Všechna tato vozidla byla nalezena téměř nepoškozena v těchto místech i se všemi osobními věcmi cestujících včetně jejich oblečení a prádla.“
„To už ale je neklamný důkaz, že se jedná o dílo Baala Segula a jeho skupiny,“ přihlásila se o slovo Proseprina.
„Nepochybně,“ souhlasí Jošua. „Domnívám se proto, že končí práce našich pozemských spolupracovníků z řad policie.
„Samozřejmě vás nikdo nevyhání,“ obrátil se Jošua vzápětí k oběma důstojníkům, „můžete u nás zůstat jako milí hosté jak dlouho si budete přát, avšak další pátrání nabírá tímto nezvratným zjištěním nový směr, do kterého můžete těžko svými prostředky zasáhnout.“
„Děkujeme za pozvání,“ ozval se Miguel. „Požádáme o dovolenou a pár dní strávíme tedy u vás. Pak se stejně rozloučíme, musíme se vrátit ke svým rodinám.“
„To není problém, své ženy a děti pozveme sem k nám a můžete zde s nimi strávit dovolenou celou,“ navrhuje Gabriel.
S tím oba důstojníci nadšeně souhlasí a požádali okamžitě jednoho z techniků, aby jim pomohl pozvání odeslat a zařídit cestu jejich rodinných příslušníků na SSE.
„Dobrá,“ spustil Gabriel po jejich odchodu do jedné z přilehlých kójí Informačního střediska, „příčina je jasná – podvratná činnost Baala Segula a jeho skupiny. Jenže my se teď musíme zařídit podle toho – v první řadě bych rád dostal naše spolupracovníky z jeho zajetí. Otázkou ovšem je, zda je naše expedice stále uvězněna pod komplexem Templos de Kotosh, či zda nemá Baal Segul náhodou možnost teleportovat je k sobě na základnu Kurupira, popřípadě někam jinam – a to i v čase. Narážím zde na neblahý osud Lucky a Lenky.“
„Má i tyto možnosti,“ potvrzuje Proseprina,“ tedy musíme brát v úvahu všechny eventuality.“
„Hmm, nepotěšilas mě. Co se dá dělat. Budeme tedy muset postupovat…“
…
Gabriel už větu nedokončil. Na obrazovce komunikátoru se místo něj objevila alabastrově bílá tvář muže ve středních letech s krutým úšklebkem na bezkrevných rtech.
„Baal Segul!“ zvolala přidušeným hlasem Proseprina.
„Ano, jsem to já – Baal Segul! Se zájmem poslouchám vaši ujetou poradu a rád bych vás tedy informoval, co bude dál. Od této chvíle totiž přejímám řízení celé planety já osobně. Vaši saharskou stanici jsem právě odpojil od komunikace s vámi a její osazenstvo jsem uspal. I vy budete hibernováni – a to hned, teď, okamžitě, abyste neměli čas na obranná opatření. Dobrou dlouhou noc a sladké sny…“
Obraz na monitoru se zavlnil a rozplynul v okamžiku, kdy účastníci videokonference v čele s Jošuou pocítili, že jim těžknou víčka…
- × - × - × -
„Dobrá práce, inženýre,“ oceňuje Baal Segul skutečnost, že posádky obou stanic – CPLEN i SSE – se pohroužily do ‚zimního‘ spánku. „Teď už nám nestojí nic v cestě. Můžeme se odstěhovat do centra dění. Saharskou posádku teleportujeme do Antarktidy a z přepychové SSE si uděláme hlavní stan. Ani jsem nedoufal, že se celá operace zdaří tak hladce.“
„Je fakt, Seggi, že je pro nás nedůstojné, abychom vegetovali v téhle díře a že saharská stanice je opravdu přepychová – avšak jeden problém tu přece jen máme – totiž…“
„Já vím, já vím, inženýre. Nemáme supervizorské hesla, takže nelze stanici zabezpečit proti vetřelcům, kteří se momentálně pohybují mimo stanice – ale jak sám dobře víš, zaúkoloval jsem naše otroky, aby je pochytali a dopravili sem. Zde budou uspáni a následně teleportováni do Antarktidy, kterou pak komunikačně izolujeme.“
„To samozřejmě vím, šéfe. Ale také vím, že všichni čtyři byli zadrženi policií, protože se těmi ženskými nechali obrat o veškeré vybavení. Dokonce i o šatstvo. Pak se snažili zaplatit nefunkční kartou…“
„… a když byli podmínečně propuštěni, tak se rozhodli pro žňovou brigádu, jak jim ji doporučily ty ženské, aby si vydělali peníze,“ přerušil Baal Segul naštvaně Verdeleta.
Ten se k šéfově nelibosti rozesmál a není k zastavení.
„Slyšel jsem – nechali se ‚zaměstnat‘ na tzv. zážitkové farmě‘ – a teď se nestačí divit, jak se ještě víc zadlužili.
„Počkej, počkej… To je pro mne novinka. Co že provedli?“
„Šéfe, když je znovu zatkla policie…“
„Verdelete! Oni se nechali zase sebrat? Co tam k čertu vyvádějí? A proč mě o tom nikdo neinformoval? Co je to za způsoby,“ čílí se Baal Segul, až se mu dělá u úst pěna.
„To je nejnovější zpráva, šéfe, právě před tím, než jsme se pustili do vyšetřování té dvojice, mi ji hlásila Theresa. Pak ale nebyl čas…“
„Nebyl čas… nebyl čas… Inženýre! Že já jsem vás přechválil? Tak copak Theresa hlásila?“
„No právě – že se omylem nechali ‚zaměstnat‘ na tzv. zážitkové farmě, no a když skončili, tak ke svému údivu měli ty peníze, o kterých si mysleli, že si je vydělali, tak ty měli oni zaplatit sami. No, a protože po odchodu z doupěte těch ženských zůstali bez prostředků – vždyť jediné, co měli, byly plavky-adamky, pasy a znehodnocené platební karty, tak samozřejmě zaplatit nemohli – a majitel té farmy na ně zavolal policii. To se stalo…“
„Dobře, ještě mi vysvětli, co je to ta ‚zážitková‘ farma, a také jak je možné, že ti jejich průvodci, kteří údajně znají tamní dialekt, tak nemožně selhali!“
„No, šéfe… zážitková farma je farma pro různé manažery, snoby a zbohatlíky, kteří už nevědí, co by – a tak se nechávají na takových farmách ‚zaměstnat‘ – tedy ne proto, aby si tam vydělali peníze, ale proto, aby si vyzkoušeli práci zemědělců ‚na vlastní kůži‘ – samozřejmě pod vedením zkušeného instruktora. A za to pak platí nemalé peníze.“
„Aha – tak už to jakž-takž chápu. Ale proč vlastně se nechali ‚zaměstnat‘ v podniku tohoto druhu, když si sami potřebovali peníze vydělat?“
„To je tak, šéfe,“ snaží se Verdelet co nejdéle kličkovat kolem horké kaše, „oni na to našli inzerát a domnívali se, že je to nabídka výdělku. To, že se jedná o ‚zážitkovou‘ farmu, bylo z toho inzerátu sice patrné, ale ti dva jejich pucflekové žili v emigraci příliš dlouho na to, aby se seznámili s nejnovějším výrazivem…“
Baal Segul nenechal Verdeleta ani domluvit a zajíkavě se rozchechtal škodolibým smíchem.
„Ver… hi, hi, hi, Ver… hi, hi, hi Verdelete… hi, hi, hi, To… hi, hi, hi, to… hi, hi, hi, snad ani není… hi, hi, hi, možné. Jak to… hi, hi, hi, že pro nás pracuje banda takových… hi, hi, hi, břídilů? Víš co? Vůbec se v jejich případě nebudeme angažovat a necháme je, ať si to holoubkové pěkně vyžerou sami… hi, hi, hi!“
„To bych i bral, šéfe, jenže my potřebujeme pochytat spoustu jejich ‚spolupracovníků‘ a ‚spolupracovnic‘ – jsou rozlezlí po cele Zemi, a…“
„Jenže ne všichni mají administrátorská práva. Nám eminentně záleží jen na několika z nich. Ostatní bych pustil k vodě…“
„To je taky pravda,“ souhlasí Verdelet. „Jenže ty čtyři nejdůležitější, o kterých to bezpečně víme, zlikvidovaly dvě naše komanda. Pak je tu ještě ta novinářka a ta Číňanka. Na ty teď nemůžeme nikoho poslat, protože jsou obě v Číně – a tam se nějaký americký agent v našich službách neodváží, protože… Ale o tom by mohl vyprávět starý Brandon – nebo ten jeho výslechový specialista – jenže toho teď drží česká policie…“
„To mají štěstí, že je drží právě Češi. Ti, až vypátrají jejich totožnost a přesvědčí se, že jsou to opravdu Američané, tak je ještě s omluvou pustí, protože jsou z Američanů celí podělaní,“ vstupuje do dialogu Nihasa, která právě vešla do sálu a zaslechla poslední věty.
„To snad zjistí snadno podle těch jejich pasů, ne?“
„To ano, inženýre, ale vzhledem k jejich odění a neplatným kartám bude policie ověřovat nejprve jejich pravost – a to nějakou dobu přece jen trvá,“ oponuje Nihasa Verdeletovi.
„Dejme tomu, vážení. Ale teď už dost klábosení – a do práce. Verdelete, vezmi si dva ze svých techniků, teleportujte se na tu saharskou stanici a připravte ji k převzetí. Během dvou až tří dnů bych tam už rád fungoval.“
„To bych zatím nedoporučoval, šéfe,“ oponuje Verdelet nesměle. Dokud budou po světě běhat ty jejich ‚spolupracovnice‘, musí náš hlavní stan zůstat tady…“
„Já to chápu. Avšak ta jejich základna na Sahaře za průzkum stojí,“ pozměňuje svou utkvělou představu Baal Segul. „Aspoň potom rozhodneme, k čemu ji sami využijeme.“
„Rozkaz, šéfe!“ pokusil se Verdelet o ‚žert‘ – avšak Baal Segul po něm jen zle loupl očima.
Už zase není v náladě, pomyslel si pro sebe inženýr Verdelet a vyrazil za svými techniky, aby splnil šéfovo přání…
Autor: © Éósforos, 2015
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah