Šrouby držící řetězy náramků povolily a Nikolka cítí, že má volné ruce i nohy. Jenže jí nějak neposlouchají. Zapotácela se. Jeden voják ji podepřel. Nikolka zuřivě třepe rukama. Řetězy divoce létají a vojáci ustupují do bezpečné vzdálenosti. Když nad svýma rukama opět nabyla vládu, strhla si pásku s očí. Zvyká si chvíli na světlo. Když jí mžitky před očima zmizely, rozhlédla se. Jediné, co zbývá z jejího pláště, je cár dolního dílu, který Fred pověsil na větev. Knoflíky jsou utrženy, zbývají jen dvě poutka opasku. Nikolka si rozvázala vlasy a opasek vrátila na jeho místo. Pak se zbylým cárem přepásala.
V dálce vidí odcházejícího údržbáře. Vyrazila za ním. Nikdo ji nesleduje, protože byl právě vydán signál k nástupu posádky.
Portorikánec se otočil a vida za sebou spěchající dívku, přidal do kroku. Nikolka za ním musí popobíhat. Když vstoupili do lesa, zůstal stát.
«Buenos días, Nicolita.»
„Jorge… promiň, já neumím španělsky.“
„To nevadí,“ spustil svou špatnou angličtinou, „snad se nějak domluvíme. Proč tě tam uvázali?“
„Zaútočila jsem na velitelku tábora, a…“
„Tak to jsi dopadla ještě dost dobře, podívej…“ a Jorge si vyhrnul košili. Na jeho zádech spatřila Nikolka jizvy po ranách bičem.
„To je za nesplnění rozkazu… Pak mě převeleli sem. Ani po dvou letech se to neztratilo.“
Během hovoru dorazili do dílny.
„Nejdřív se musíš dát trochu do pořádku,“ a Jorge prohlíží náramky na jejích rukou a nohou, „promiň, ale asi to bude dost nepříjemné…“
Údržbář vybral vhodné nástroje a jal se opatrně odstraňovat pouta tak, aby dívku pokud možno nezranil. Celá procedura trvala asi půl hodiny, ale nakonec se dílo podařilo jen se dvěma nepatrnými škrábanci. Jorge si oddechl: „To víš, kdybych to mohl upnout do svěráku, tak je to přeřezané na to šup, ale když to máš přímo na těle, tak to trvá…“
„Ale, Jorge, neomlouvej se, já jsem ráda, že’s mě toho zbavil.“
„Jenže co teď s tebou? Takhle tu chodit nemůžeš, za chvíli by ses na tom slunci spálila,“ komentuje její nedostačující oděv. Pak se zasmál: „Vypadáš v tom jako miss monokiny… Ale já ti tu snad něco najdu, běž se zatím osprchovat.“
Když se Nikolka vrátila ze sprchy přepásaná ručníkem, podal jí Jorge civilní tričko.
„Bude ti to trochu velké, ale ta trička jsou moje a nejsou evidovaná, takže i když tě v tom chytnou, nebudou vědět, odkud to máš.“
Nikolka si navlékla tričko. Sahá jí až do půli stehen jako minišaty.
„Také by ses měla trochu najíst a napít, jenže… Musí ti stačit tabulka čokolády a voda. Já tady opravdu nic jiného nemám. Ale voda je z pramene, a když několik desítek litrů, které zůstaly v trubkách, odčerpám, bude krásně studená.“
„Tak ti moc děkuji, Jorge,“ poděkovala Nikolka, když snědla, co jí mohl údržbář nabídnout.
„Ty, Jorge…,“ vzpomněla si na nešťastnou kamarádku, „Lenka, víš, která to je?“
„Ta, jak s tebou obsluhovala v jídelně. Krásná, černovlasá…“
„Ano, ta. Představ si, že ta čarodějnice, která převzala vedení tábora, ji nechala hodit do protiatomového krytu. Na dva dny. Bez jídla, pití, světla i oděvu. Úplně nahou a bosou…“
Jorge se zasmál: „Zavřená v krytu? Ale to přece není žádný problém, to je kryt a ne vězení. Vždyť zevnitř se dostane snadno ven…“
Pak zvážněl: „Pravda, nedostane, pokud neví jak.“ Vzal kus papíru a tužku a jal se Nikolce kreslit mechanismus vnitřní strany pancéřových dveří krytu.
„Takže, rozumím-li tomu dobře, musí uvolnit bezpečnostní pojistky na stěnách zleva i zprava, přitáhnout ta dvě madla k sobě a potom otočit tím kolem proti směru hodinových ručiček. Ale to ona samozřejmě neví a my nemáme možnost ji informovat. Smůla smůlovatá,“ lamentuje Nikolka, „ale prozradím ti ještě dvě důležité zprávy, které jsem se tam dozvěděla – oni mají v těch samopalech jen slepé patrony. Ostrých mají tak málo, že jim je kapitán sebral a zavřel do muničáku jen pro případ nouze. A zavinil to seržant Anthony, který prý před týdnem fasoval střelivo na základně. Před týdnem… Zrovna den po té, kdy nás sem přivlekli,“ uvažuje dívka nad podivnou souvislostí.
„Anthony? Seržant Anthony? Ten přece…,“ je to ten vysoký, asi jako já,“ uvažuje Jorge „ten patří tady ještě k té slušnější sortě.“
„Ke slušnější sortě vojáků? Vždyť vlastnoručně strhl Lenčin plášť!“
„Nějak mi to s ním nejde dohromady,“ pobrukuje si Jorge napůl pro sebe, ale tak, aby to dívka slyšela.
„A potom. Posádka je rozvaděná kvůli tomu, že Jennifer převzala vedení tábora. A ten Anthony je do ní cvok.“
„To je také zajímavé… Jenže, Nicolita, nechci tě vyhánět, ale už jsi tady přes hodinu. Nebylo by dobré, aby se zjistilo, že se známe a že vám pomáhám.“
„Ale… co s Lenkou?“
„Já tady rezervní klíče od krytu nemám. Musel bych je vyrobit, ale to znamená udělat otisky v zámku a čas na jejich přípravu. Nejprve však musím zkontrolovat agregát. Jsem na to sám, když se kluci zranili při tom požáru, a nesmíme vzbudit podezření. A mimochodem, Juanita, ta tvoje kamarádka, je báječná holka. Kluci mi říkali, že nebýt jí, tak už spali pod kytičkami. Jenom tak mimochodem: Víš, že příčina toho požáru nebyla dosud vyšetřena? A že to nějakým způsobem – nepodařilo se mi zjistit jakým – hodili na ty dva kluky?
Takže až obsloužím agregát, půjdu udělat ty otisky a klíče. Po večerce se sejdeme u krytu a Lenku vysvobodíme.“
Nikolka uznává, že údržbář má pravdu. Tak on přede mnou neutíkal, on jenom chtěl, abychom nebyli spatřeni spolu. Já si opravdu někdy počínám dost zbrkle. Nevím, čím to je. Už jenom to, jak jsem dělala Janě při té zkoušce figurantku úplně nahá, muselo být podezřelé… Pak ten nesmyslný útok na Jennifer…
Rozloučila se s Jorgem a vyrazila pryč z jeho dílny. Její nohy se zcela automaticky obrátily k přístavu. Do tábora se vrátit nesmím. Našli by mě v tričku a mohlo by dojít k podezření a vyšetřování, kde jsem ho vzala a proč nejsem v plášti, který je určen pro zajatkyně. Když došla k mohutné skále, která tvoří jeho východní hráz, zamířila k pancéřovým dveřím krytu. Rozhlédla se. Široko daleko se nevyskytuje živá duše. Dívka sebrala velký kámen a buší jím v pravidelných intervalech do pancéřových dveří, až od něj odletují jiskry. Mezi jednotlivými sériemi úderů přikládá ke dveřím ucho a poslouchá, zda Lenka bude nějak její signály opětovat. Její pozornost ochabuje…
„Snad se tam nechce slečinka taky ochladit,“ ozval se za Nikolkou posměšný hlas.
Nikolka strnula. To je seržant Anthony se dvěma vojáky ze strážní čety… A pak si uvědomila obrovskou šanci, která se jí právě naskytla. Otočila se a mrštila kamenem po nenáviděném lumpovi, který vlastnoručně strhl s Lenky plášť. Mířila dobře. Seržant dostal ránu doprostřed prsou a zavrávoral.
„Tak ty takhle, jo?“ A provedl právě to, co si Nikolka toužebně přála:
Seržant, který je více než o hlavu větší než zaútočivší dívka, k ní přiskočil. Jednou rukou ji přidržel a druhou z ní strhl Jorgeovo tričko. Pak pokynul oběma vojákům. Dveře krytu otevřeny a oděvu zbavená Nikolka uvržena do stejného ‚žaláře‘ jako ráno Lenka.
„Když se tam k sobě přimáčknete jako lesby, tak vám třeba nebude zima,“ prohlásil Anthony jízlivě sekundu před tím, než pancéřové dveře za Nikolkou s rachotem zaklaply.
- × - × - × -
„Kde je Nikolka?“
Lucka se vyptává všech dívek, které jí přijdou do cesty. Nakonec navštívila ošetřovnu. Xiaolan právě převazuje Markovu nohu: „Zítra ho pustíme. Dokonce se bude moci ujmout zase práce u agregátu,“ sděluje radostně Lucce, „zato Willy si tu ještě pár dní poleží… Nikolku? Tu jsem dneska vůbec neviděla. Ani jsem nebyla u rozkazu, protože máme s Janou práci tady. Kam vůbec byla přidělena?“
„Do prádelny,“ vzpomněla si Lucka, a vyrazila pryč z ošetřovny. Jenže prádelna je už prázdná. Práce byly skončeny. Lucka přemýšlí, které všechny dívky byly do prádelny ještě určeny rozkazem. Nikolka, Rodica, Urszula…, která jen byla ta čtvrtá? Nemůže si vzpomenout. Před chvílí skončila další série ponižujících výslechů a do večerního rozkazu zbývá ještě hodina. Lucka se rozhlédla. Služební morálka dozorců hned první den po nástupu Jennifer do funkce velitelky tábora značně ochladla. Dívky, zdá se, nikdo nehlídá. Čtyři samopalníci sedí před dveřmi do ratejny na zemi, samopaly opřeny o zeď, pokuřují a hrají karty.
Lucka se okolo nich krade jako stín. Nevšimli si jí. Vyrazila okolo vyhořelého skladu dřeva k lesu. Překročila potůček, u kterého Lenka předstírala mdloby, a zamířila k údržbářské dílně.
„Lucía! To je ale milá návštěva,“ raduje se Jorge vida před sebou Nikolčinu sestru, „vyřiď Nicolitě, že už mám hotové ty klíče, takže když se jí podaří po večerce…“
„Jenže Nicolita zmizela a já ji nemohu najít,“ přerušila Lucka proud Portorikáncovy řeči.
„U mě byla krátce před obědem,“ informuje Jorge Lucku. „Byla před tím uvázána k pranýři, prý zaútočila na velitelku tábora…“
„Cože!?“
Lucka poslouchá údržbářovo vypravování a nevychází z údivu.
„Na tom pranýři si vytrpěla sexuální obtěžování a ponižování. Fyzicky ji ale naštěstí netýrali. Roztrhali jí plášť úplně na cáry. Dal jsem jí jedno tričko, aby se nespálila na sluníčku. Jenže při těch jejich nechutných erotických hrátkách se před ní otevřeně bavili. Dozvěděla se dost zajímavých věcí: V samopalech nemají ostré náboje, posádka je rozvaděná kvůli nějaké Jennifer.“
„Kam však mohla jít,“ uvažuje Lucka, „do tábora se nevrátila, dívky pracující v prádelně, kam byla u rozkazu zařazena, ji také neviděly… Od čeho jsi vyrobil klíče?“
„Od krytu, přece,“ vysvětluje Jorge, „chce osvobodit Lenku. Kdyby Lenka znala mechanismus vnitřní strany těch dveří, dostala by se ven sama. Snadno a rychle. Možná, že by stálo za to, abyste se s tím mechanismem seznámily všechny, kdyby se takový incident opakoval.“
A Jorge předložil a vysvětlil Lucce nákres, který před tím vyhotovil pro Nikolku.
„Pojď mi ukázat ten kryt, možná, že tam šla…“
„Tak to ne, Lucía, to by bylo nebezpečné. Mohli by nás vidět spolu. Podívej,“ a Jorge ukázal na téměř neznatelně vyšlapanou cestičku, „tudy půjdeš k přístavu. Než tam dojdeš, uhni vpravo k té masivní skále, která tvoři jeho východní hráz. A ty pancéřové dveře…“
„Tak to děkuji, já už vím, kde to je,“ a Lucka vyrazila naznačeným směrem.
Za dvacet minut přiběhla zpět. Celá vyděšená. „Jorge! Je to tvoje tričko?“
„Ano, to jsem jí dal, aby tu neběhala jako miss monokiny, vzpomněl si Jorge s úsměvem na přirovnání, kterého už jednou použil.
„Tak to bylo zachyceno na skalním výběžku nad těmi pancéřovými dveřmi…“
„Myslíš si, že by ho svlékla sama a dobrovolně?“
„Sama určitě ne a o té dobrovolnosti lze také pochybovat,“ a Lucka tričko rozložila. Šev rozpáraný po celé délce jasně signalizuje, co se asi stalo: „To jí musel někdo strhnout násilím.“
„Dobře, ale co budeme dělat,“ ptá se Jorge.
„Asi přijdu po večerce sama a prohledáme ten kryt, abychom vysvobodili aspoň Lenku. Po rozkaze se ještě podívám do okolí přístavu po sestře, pokud se mi podaří obelstít stráže. Teď se mi to naštěstí snadno podařilo. Od doby, kdy velí táboru Jennifer, jejich služební morálka bere za své…“
- × - × - × -
„Kde jste ji objevili?“
„U krytu. Střídavě tloukla kamenem do dveří a poslouchala, jestli se tam odtud něco neozývá. Když nás spatřila, hodila po mně tím kamenem. Zavřel jsem ji tam taky, aby jí to nebylo líto.“
Ženský hlas Jana poznává. Patří Jennifer. Mužský hlas nezná. Sedí pod otevřeným oknem kanceláře velitelky tábora.
„Měla štěstí, že jste ji tam objevili právě vy, protože…“
„A kdo jiný by ji tam asi měl objevit, když jsem předevčírem strážní službu vyfasoval za trest na celý měsíc…“
„Já vím, seržante, kvůli těm patronám,“ zasmála se Jennifer, „To jsi udělal schválně nebo nedopatřením?“
„No dovol…“
Seržant se baví s velitelkou tábora jako se sobě rovnou…podivuje se v duchu Jana.
„Co tady pohledáváš? Špicluješ? Chceš uvázat na pranýř jako ráno ta tvoje kumpánka?“
Jana se dívá vojákovi do očí a dělá, že nerozumí. V duchu však horečně přemýšlí, jak ven z této nepříjemné situace, když vtom se otevřely dveře kanceláře a z nich vyběhla rozzlobená Jennifer: „Kial vi ne estas en via laborejo?“ {Proč nejsi na svém pracovišti?} … odveď ji na ošetřovnu,“ nařídila vojákovi, který Janu přistihl.
„Ona tady špiclovala pod oknem,“ informuje voják velitelku.
„Jak může špiclovat, když nerozumí ani slovo? Můžeš mi to vysvětlit?“
Voják neodpověděl. Popadl Janu za rameno a tlačí ji směrem k ošetřovně.
Na ošetřovně sděluje Janě Xiaolan: „Před chvílí tu byla Lucka. Nemůže najít Nikolku. Beze stopy zmizela…“
„Takže je v krytu. Ještě se o tom přesvědčím. Půjdu dnes mimořádně k rozkazu, i když my dvě jsme osvobozeny…“
- × - × - × -
„Říkala mi Xiaolan, že sháníš sestru,“ slyší Lucka za sebou tichý Janin hlas.
„Ano, ty o ní něco víš?“
„S největší pravděpodobností je zavřená v krytu. Náhodou jsem vyslechla Jennifer a jednoho seržanta. Vykládal jí, že kohosi našel u krytu a zavřel ho tam. Protože vidím, že tady všechny dívky jsou – tedy kromě Lenky, a chybí jen Nikolka, tak to bude jedině ona, která tam byla zavřena jako druhá.“
„Jenže Nikolka umí otevřít dveře krytu zevnitř. Takže buď už jsou s Lenkou dávno někde pryč, nebo tam nadále setrvávají dobrovolně z nějakých neznámých důvodů,“ zapíná Lucka svůj matematicky přesně fungující mozek na plné obrátky.
„Takže musíme varovat Jorgea, aby tam po večerce nechodil, protože by to bylo jen nebezpečné a žádný užitek by to nepřineslo. Jenže koho tam poslat? Ty budeš teď tlumočit na ošetřovně, já a Xiaolan musíme být u toho…“
„Tak tam pošleme některou ze Sličných Akvabel, španělsky se on baví moc rád…“
- × - × - × -
„Stůjte! Kam jdete?“
Hlas seržanta Adamse zapůsobil na obě Indiánky jako výstřel. Každá uskočila na jednu stranu cesty. Jedna z nás musí dorazit k cíli, závisí na tom utajení přátelských vztahů údržbáře Jorgea s naší skupinou. Druhá, kterou by případně chytili, musí počítat s následky. Obě dvojčata jsou i v tomto směru dokonale sehraná.
„Kde máš sestru?“
Jeden z Adamsových vojáků drží Mořskou Pěnu za límec trestaneckého pláště a cloumá s ní, jako by z ní chtěl vytřást duši.
„Najděte si ji, cožpak jsem její hlídač?“
„Nebudeme se namáhat s jejím hledáním, sama nám o ní něco povíš a při tom se budeš modlit, aby se co nejdříve objevila,“ pohrozil Adams a v duchu si promítl směr ‚útěku‘ obou Indiánek. Pak se obrátil k vojákovi, kterému pod rukama povolila chatrná látka, takže roztrhl Indiánce plášť až k opasku: „Je to jasné! Sčuchly se s tím mizerným Portorikáncem. Svlékni ji, nasaď jí obojek – a jdeme!“
Dívka zbavená pláště i sandálů, se svázanýma rukama za zády a se psím obojkem na krku je vlečena k údržbářské dílně a doufá, že její sestra neztratí hlavu a neprovede nějakou nepředloženost. Vojáci jdou rychle a Jorgeova dílna už je na dohled. Když přišli blíž, nacpali Mořské Pěně do úst roubík z cárů jejího vlastního pláště a uvázali ji za vodítko mezi stromy tak, aby ji Jorge zatím nemohl vidět.
„Vylez ven z té své nory, skunku!“ řve seržant Adams přede dveřmi dílny, a vyveď všechny, kteří tam jsou s tebou!“
„Se mnou tu nikdo není,“ oznamuje Jorge samozřejmě Adamsovi, když vyšel před dílnu.
Vojáci vtrhli dovnitř a zběžně prohlédli interiér.
„Opravdu – nikoho tu nemá – “
Pak přivedli před něj zadrženou zajatkyni.
„A tuhle znáš?“
„Jistě, obsluhuje v jídelně. Ale, pánové, jak to zacházíte se ženami? To jste gentlemani? Domníval jsem se, že…“
„Drž hubu!“ okřikl ho hrubě seržant, „Není v tvé kompetenci posuzovat, jak my s kým jednáme nebo nejednáme. Toto je jedna ze zrádkyň, které kolaborují za našimi zády a bez našeho souhlasu s mimozemskými vetřelci, a my s ní jednáme tak, jak si sama zaslouží. Byla chycena na útěku z tábora a šla směrem k téhle barabizně – “ a seržant mávl směrem k dílně, „takže tě chci jenom upozornit, že v případě, kdyby ses s nimi chtěl spolčovat, mohl bys dopadnout velice zle.“
S těmito slovy se vojáci vedeni Adamsem otočili a vlekouce s sebou Mořskou Pěnu zamířili zpět k táboru. Cestu urazili za necelých dvacet minut a zadrženou dívku uvázali k pranýři, který byl mezitím už zase vybaven řetězy s náramky.
„Naposledy se tě ptám, kam zmizela tvoje sestra!“ Adamsův hlas připomíná štěkot vzteklého psa.
„Jak to mám vědět? Sami víte, že jsme šly spolu do lesa, a když jste se objevili, ztratila jsem ji z dohledu právě tak, jako vy,“ kryje Mořská Pěna svou sestru, aby mohla dokončit úkol a vrátit se od Jorgea dříve, než po ní začnou vojáci znovu pátrat.
„A copak jste pohledávaly v lese? Podle táborového řádu nesmíte prostor tábora opustit!“
„Podle čeho se pozná prostor tábora?“
Adams nevěřícně mávl rukou: „Mám takový dojem, že veškerá diskuse s tebou je asi zbytečná.“
Po těch slovech přistoupil k bezmocné dívce a jal se nestoudnými hmaty zkoumat její tělo.
„Máš docela pěkně stavěná prsa,“ poznamenal tiskna jí je surově proti hrudníku, „bylo by škoda, aby ti přišla k nějaké úhoně. Nu, uvidíme, jak dlouho dokážeš vzdorovat.“
Pak se obrátil ke svým mužům a vydal rozkaz: „Nasaďte první stupeň autotortury!“
Dva vojáci připevnili na ramena pranýře, ke kterým má dívka připoutány paže, kladky. Přes ně přehodili pevná nylonová lanka zakončená skřipci, kterými sevřeli obtěžujícím způsobem její prsní bradavky. Pak odpoutali dívčinu pravou nohu od pranýře, zvedli ji mírně do výšky a připoutali k ní druhý konec jednoho lanka. Totéž provedli s její levou nohou a druhým lankem.
Mořská Pěna teď visí bezmocně za ruce na pranýři a nohy má ve vzduchu.
Pochopila, že kdyby se pokusila opřít nohama o zem, ucítí nesnesitelný tah v prsních bradavkách. Teď je otázka, co vydržím déle – tah za ruce nebo napětí břišních svalů… uvažuje dívka a snaží se své nohy uvést do takové polohy, aby zátěž na jednotlivé svalové partie byla co nejmenší.
Do této její úvahy zazněl výhrůžný Adamsův hlas: „Je devět hodin a dvanáct minut. Takhle tady budeš viset tak dlouho, dokud se tvoje sestra neobjeví. A až se vrátí, tak tě tu na stejnou dobu vystřídá. Nechceš mi opravdu prozradit, kam zmizela?“
Mořská Pěna místo odpovědi zkouší různé polohy s cílem ulevit aspoň napjatým břišním svalům. Pokrčila nohy v kolenou a zároveň si je přitáhla více k břichu. Tento manévr jí přinesl značnou úlevu, na druhou stranu však zcela odkryla svou vagínu pohledům vojáků.
„No ne, šéfe, to je senzační poloha,“ oslovuje jeden z vojáků familiárně seržanta, „co kdybychom teď zkusili nasadit vibrátor…“
„Za pokus to stojí. Přines ho! A taky reflektor, ať na ní pořádně vidíme!“
Žádný rozkaz nebyl nikdy vyplněn tak rychle a ochotně. Ve chvíli ucítila žár reflektorů, které ji celou osvětlují. K její odkryté vagíně se sklonili dva vojáci. Jeden jí doširoka roztáhl stydké pysky, druhý zavedl vibrátor hluboko do její pochvy. Dívčin pokus o jeho odkopnutí skončil bolestným zaúpěním, protože vymrštivší se noha napjala lanko, které je skřipcem upevněno na její prsní bradavce.
Vibrátor je uveden do chodu a dívčino tělo se vzpíná námahou. Intenzivní dráždění pochvy až k děložnímu čípku, o který se vibrátor opírá, mě nutí ke vstřícným pohybům vůči vibrátoru, lanka napínající moje prsa mi naopak v pohybech brání. Snažím na podněty vibrátoru nereagovat, ale citlivé erotogenní zóny, které jsou vibrátorem intenzivně drážděny, reagují proti – „aúúúúú“ – dívka spontánně napjala nohy – mé vůli. Sice jsme jednou chtěly se sestrou navštívit SM salón, ale nakonec nám to – „aúúúú“ – nevyšlo. A po dnešní zkušenosti –„aúúú“ – už asi nebudu mít zájem – „aúúúú“.
„Tedy, šéfe,“ pochvaluje Adamsovu metodu další voják, „to je krásný koncert! Nu, řekněte…“
„Mám dojem,“ upozorňuje Adams dívaje se směrem ke kuchyni, „že nám bude koncertovat další sopranistka,“ a ukazuje na dva vojáky vlekoucí Mořskou Vlnu.
- × - × - × -
Mořská Vlna uskočila na druhou stranu cesty a duchapřítomně se přikryla bohatě olistěnou ulomenou větví. Počkala, až vojáci odejdou. Pak se vrátila na cestu a sledovala eskortu až k Jorgeově dílně. Tam se opět ukryla mezi stromy. Byla svědkem rozhovoru mezi Jorgem a vojáky i ponižujícího postavení, ve kterém se ocitla její sestra. Když vojáci odešli vlekouce Mořskou Pěnu s sebou, ještě chvíli počkala, aby získala jistotu, že jsou všichni pryč. Konečně se odvážila opustit svůj úkryt a vstoupila do dílny.
„Jorge!“
„Vítám tě, muchacha, jak ses osvobodila?“ žasne Jorge, „ale zůstat tu nemůžeš, mohli bychom se prozradit a bylo by zle!“
„Já jsem ta druhá sestra, Jorge, a zůstat tady nemíním, pochopitelně. Jenom jsem ti přišla oznámit, že Nicolita je zavřená v krytu, takže tam v noci nechoď, ať nevzbudíš podezření. A teď se měj hezky, musím se rychle vrátit zpátky, i když bych si s tebou moc ráda popovídala.“
A Mořská Vlna vyrazila zpět. Od skupiny vojáků vlekoucích potupně na vodítku její sestru však udržuje odstup, aby nebyla také chycena. Mezitím však byly kvůli oběma ‚uprchlicím‘ zesíleny stráže a Mořské Vlně trvalo skoro půl hodiny, než se jí podařilo mezi nimi proklouznout. Na ošetřovnu dorazila krátce po čtvrt na deset a sděluje Lucce, že vzkaz byl v pořádku vyřízen, i když její sestra byla chycena.
„Sestru ti před chvílí uvázali k pranýři,“ sděluje jí Jana.
„Asi si to s nimi vyřídím…“ a Mořská Vlna opustila ošetřovnu. Proklouzla do kuchyně a ozbrojila se rožněm. Sotva se však objevila na táborovém náměstíčku, zadržela ji čtyřčlenná hlídka a vede ji za seržantem Adamsem. Předává mu delikventku i zbraň.
„Máte obě štěstí,“ oznamuje Adams Mořské Pěně pohlédnuv na hodinky, „našla se za osm minut…“
Na jeho pokyn byla Mořská Pěna, která už na sobě pociťuje značné fyzické vyčerpání, uvolněna ze sebemučicí polohy na pranýři. A její místo zaujímá ve stejné poloze její sestra, kterou mezi tím vojáci zbavili pláště a sandálů.
„Za to, že se proti nám chystala použít zbraně, ji pověste na dvanáct minut – ať si užije,“ rozhodl Adams a obličej se mu zrůznil krutým šklebem.
- × - × - × -
„Ještě štěstí, že jsme vytrénované sportovkyně,“ sděluje Mořská Vlna ostatním dívkám po návratu z pranýře, „dokonce těch dvanáct minut se dalo přežít, i když už mi ke konci umdlévaly ruce i nohy…“
„A to jste ještě měly štěstí, že si tam ti vojáci dopoledne Nikolku téměř položili a pak ten pranýř už neuvedli do původní polohy,“ upozorňuje Rodica, „ležely-li jste na nakloněné rovině pod 30° úhlem, byly jste taženy za ruce silou, která se rovná polovině vaší váhy – pokud tedy neuvažujeme tření. Kdyby ten pranýř zůstal v původní poloze se 60° sklonem, činil by ten tah celých 86 % váhy a…“
Sličné Akvabely se při jejím výpočtu svorně zachvěly hrůzou.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah