Mnohanásobná ozvěna zaklapnuvších se pancéřových dveří dozněla a dvojí cvaknutí Nikolce signalizuje, že seržantovi vojáci nastavili pomocí klíče bezpečnostní pojistky do zablokovaného stavu. Nikolka si uvědomila, že ona mnohanásobná ozvěna znamená, že protiatomový kryt je prostora značně rozlehlá. V první řadě ohmatala stěny a dveře. Objevila obě bezpečnostní pojistky, madla i kolo sloužící k otevření odjištěného zámku. Pak se otočila směrem, kterým tušila pokračování chodby, a zavolala s veškerým napětím hlasivek: „Lén-kóóó!“
Žádná odpověď. Jen mnohanásobná ozvěna opakuje: „óóó, óóó!“
„Lén-kóóó!“
„óóó, óóó!“
Kde může být? Měla jsem se Jorgea na ten kryt podrobněji vyptat, protože bych se tu mohla taky ztratit. Zabloudit potmě ve skalním labyrintu asi nebude nijak příjemné. Ale mohu chvíli počkat, otevřít dveře a pustit sem trochu světla.
Když se Nikolce zdálo, že uplynula už dost dlouhá doba, uvolnila bezpečnostní pojistky, přitáhla k sobě madla, podržela je pravou rukou a levou otočila kolem proti směru hodinových ručiček. Dveře se otevřely a na kraj dlouhé chodby dopadlo denní světlo. Nikolka si prohlédla obě boční stěny podle rámu pancéřových dveří. Vedle mechanismu uzávěru objevila i několik vypínačů. Postupně všechny stiskla, ale jenom jeden zafungoval, rozsvítila se světla nouzového osvětlení. Nikolka za sebou zavřela dveře a vydala se na průzkum. Nouzové osvětlení je pravda mizerné, ale pořád lepší, než úplná tma. Nikolka cítí na svém nahém těle chlad vnitřku krytu, který se postupně stává nepříjemným. Ještě štěstí, že mi zapomněl sebrat i sandály. Chudinka Lenka! Aby jí umrzly nohy.
„Lén-kóóó!“
„óóó!“
Co to? Teď už ozvěna není mnohanásobná… Nikolka zkusila zavolat znovu:
„Lén-kóóó!“
„óóó!“
Skutečně. Ozvěna se už tolik nerozléhá. Nikolka zjišťuje, že se dostala na konec jedné chodby. Otočila se a vrací se na křižovatku, aby se pokusila prozkoumat další chodbu. Uhnula vlevo. Tady se chodba dost prudce svažuje. Nikolka si svým citem architektky uvědomuje, že už je hluboko pod úrovní terénu. V podzemí. A chodba vede stále šikmo dolů.
Vždyť už musím být i mimo hranice ostrova, uvažuje Nikolka. Nade mnou je moře. Schody. Opět vedou směrem dolů. Dívka sestupuje po jednotlivých stupních. Schody jsou dosti příkré, připomínají svým sklonem spíše žebřík. Když Nikolka sestoupila tak hluboko, že se její hlava dostala pod úroveň horního schodu, uslyšela podivný šustot. Zvedla hlavu a celým jejím tělem projel pocit nevýslovné hrůzy. Horní ústí schodiště zakryla silná kamenná deska. Nikolka se chytila oběma rukama výstupků na horních schodech.
Když se trochu uklidnila, uvědomila si, že jí nezbývá nic jiného, než další cesta směrem dolů. Zpátky nemůže. Sestupuje tedy po schodišti, které se jí zdá nekonečné. Během sestupu však cítí, že okolní vzduch se otepluje. V momentě, kdy se dotkla nohou podlahy pod posledním schodem, osvětlení začíná přibírat na intenzitě. Za chvíli zesílilo natolik, že by se při něm dalo číst i drobné písmo. Nikolka se rozhlíží. Stojí v jakési místnosti, jejíž půdorys připomíná useknutou polovinu šestiúhelníku. V jejím čele jsou jediné dveře opatřené povědomým nápisem:
|
Upozornění pro pacientky: Odložte veškerý oděv včetně spodního prádla. Vstupujte zcela vysvlečené. |
A po straně dveří důvěrně známá evidenční klávesnice.
Myslím, že s odkládáním oděvu to mám právě dnes nesmírně jednoduché. Nikolka zula sandály a navolila svůj osobní kód, kterého více než půl roku užívala na CPLE. Dveře se poslušně otevřely a Nikolka se ocitla v charakteristické šestiúhelníkové místnosti.
„Vítám tě, Nikolko, konečně se zase setkáváme.“
Nikolka se otočila po známém hlase a spatřila sestru Arianu, která na CPLE vedla skupinu akvabel.
„Ariano!“
Nikolka myslí, že se jí to všechno jenom zdá. Hluboko pod americkou vojenskou základnou se zajateckým táborem se nalézá kousek čehosi příjemného, důvěrně známého, co vyvolává milé vzpomínky.
„Pojď se osprchovat a najíst, už jsi určitě hodně vyčerpaná, viď?“
„Kde je Lenka?“ To je první otázka, kterou Nikolka pokládá sestře Arianě.
„Lenka teď spí, ale brzy se spolu shledáte,“ uklidňuje Ariana dívku, které leží na srdci především osud krutě potrestané kamarádky.
Krutě potrestané? Náhle Nikolka začíná vidět Jennifer v jiném světle.
„A Jennifer… tady o tom… ví?“
„Ne tak docela. Ona jenom dostala pokyn, že šest vybraných dívek, které byly na CPLE nejdéle a u nichž máme nejpodrobnější sérii vyšetření, má pod nějakou záminkou dát zavřít do krytu aspoň na dva dny. Co se tady ovšem bude dít dál, o tom zatím nemá ani tušení, protože by nebylo dobré, aby se to prozradilo.“
„Á, to je Nikolka! Tak tě u nás vítám, děvče!“
Nikolka poznává už po hlase, ještě dříve než se otočila, doktora Hilla – Arianina manžela a Janina osobního lékaře na CPLE.
„Tak vy jste si tady zřídili základnu…“
„Tomu nelze říkat základna – to je jen nouzový opěrný bod,“ vysvětluje Hill, „protože my nemáme právo provádět jakékoliv operace na cizím území.“
„Ale ty špionážní družice, které…“
„Špionážní družice jsou umístěny ve vesmíru. A ten je podle vašich pozemských zákonů mezinárodní. Tam my můžeme zasahovat zcela volně. A kromě toho – náš zásah kdekoliv na Zemi – tedy na zemském povrchu, je vždy spojen s nepříjemnými vedlejšími účinky, protože kosmická technika, které jsme nuceni používat…“
„Ale tady jste zasáhli docela úspěšně, ne?“
„Ne tak docela. Jak byl vyšetřen ten požár ve skladišti dřeva, například?“
„Oni se s tím nijak zvlášť nevyšetřovali. Ti dva kluci byli obviněni z neopatrného zacházení s pohonnými hmotami, i když je to nesmysl. Ty dva kanystry od nafty tam byly určitě podstrčeny později, protože Jorge, který se teď stará o agregát…“
„Tak je to jasné,“ skočil Hill Nikolce do řeči, „oni to nějak potřebují vysvětlit. A protože to byl důsledek naší neopatrnosti při hloubení spojovací chodby, když došlo k nechtěnému úniku energie…“
Pak si však uvědomil, že ani Nikolka, která studuje technický obor, asi nebude zatím schopna proniknout do tajů mimozemské energetiky: „… zkrátka – to co’s mi právě řekla, je součást jejich štvavé propagandy proti nám. Vy to tady nevíte, ale za ten týden, co jste tu drženy, už pod jejich taktovkou běží celosvětová kampaň proti vesmírným vetřelcům a vy všechny jste údajně byly uneseny námi. Jenže se vloudila chybička: Při únosu Xiaolan byli únosci prozrazeni. Dívku sice odvlekli – to víš sama, ale nestačili kamuflovat stopy. Takže teď Čína žádá diplomatickou cestou americké úřady o navrácení své unesené občanky. A hádej, děvče, s jakou nehorázností byla čínská nóta zamítnuta?“
„Nedovedu si to představit.“
„Xiaolan prý požádala Spojené státy o azyl. Dokonce vydali ‚její‘ podvržené prohlášení!“
„Pochybuji, že by kterákoliv z nás stála o ‚azyl‘ takového druhu, jaký nám právě teď ‚poskytují‘.“
Pak se však zarazila a podívala se na manželský pár sedící na pohovce proti ní.
„Jenže – jak dlouho budeme nuceny trpět všechny ty špinavosti, ponižující prohlídky, výslechy, pranýřování a sexuální obtěžování, když vy nemůžete přímo zasáhnout?“
„To máš tak, Nikolko,“ spustil doktor Hill konečně výklad o tom, proč vlastně mají být některé dívky ‚trestány‘ uvržením do krytu, „když nás Jennifer informovala o nebezpečí, které vám bude zřejmě po návratu z CPLE hrozit…“
„Vy jste to věděli!?“ Nikolka nevěří vlastním uším.
„Ano, věděli, jenže katastrofa, které CPLE podlehla, přišla v době, kdy jste ještě nebyly připraveny na obranu proti jednání tohoto druhu. U většiny dívek chyběla řada vyšetření, a protože jsme věděli, že katastrofa je neodvratná, museli jsme udělat v první řadě dvě věci – zachránit vaše životy a zachránit co nejvíce vašeho biologického materiálu. Všechno ostatní je napravitelné.
Ale nech mě pokračovat. Tedy, když nás Jennifer upozornila na hrozící nebezpečí, začali jsme vás připravovat také k tomu, abyste byly schopny se ubránit případnému fyzickému útoku. Ale jen u šesti z vás – z vaší bývalé terapeutické skupiny, jsme stihli udělat všechna potřebné vyšetření a připravit příslušná auto- i xenofarmaka, která jsou nutná k nabuzení vaší bioenergetické aktivity.“
„Co to je,“ zeptala se Nikolka se zájmem.
„Je to série změn ve vašich tělech, jejichž cílem je umožnit vám řídit bioenergetické toky ve svých tělech vlastní vůlí. Podej mi ruku.“
Nikolka podala Hillovi ruku, ale po několika sekundách s hrůzou ucukla. Doktorova ruka je náhle rozpálená jako plotna.
„Tak s tím se setkala Jana, když vyšetřovala tady Arianu,“ vzpomněla si Nikolka.
„Ano, jenže ta energie se dá využít různě,“ a doktor Hill se dotkl Nikolčiny ruky znovu. Dívka ucítila slabou elektrickou ránu a znovu ucukla.
„Tak, teď bys měla mít hrubou představu, co to znamená ovládat svou bioenergii vlastní vůlí.“
„Mohl byste … bys,“ Nikolka si vzpomněla na večírek, kdy si začali tykat, a na jejím obličeji se mihl veselý úsměv, „mi vysvětlit, jakým způsobem se ta bioenergie ovládá?“
„Samozřejmě, bez podrobného výkladu by ses stala nebezpečnou svému okolí. Ale nejprve tě s problematikou seznámíme jen rámcově. Důvod je ten, že Lenka už se podrobila aplikaci bioenergetických stimulátorů. A já bych chtěl využít příležitosti, že jste tady dnes rovnou dvě a že budete moci absolvovat potřebná cvičení spolu a na sobě navzájem.“
Slova se ujala Ariana: „Vy lidé, pozemšťané, umíte přijímat energii jen jediným způsobem – potravou. A tuto energii spotřebováváte částečně z vlastní vůle a částečně mimovolně. Z vlastní vůle se pohybujete – ať už jakkoliv, a mimovolně spotřebováváte energii na tvorbu tělesného tepla, srdeční činnost, myšlení a podobně.
Bioenergetické stimulátory dělíme na tři základní skupiny – trvale působící, dočasně působící a obnovitelně působící. Přičemž stimulátory trvale působící lze přijmout teprve tehdy, adaptuje-li se organismus na stimulátory obnovitelně působící. Stimulátory dočasně působící vám nemá cenu aplikovat, protože po jejich aplikaci můžete se svou energii podle vlastní vůle ovládat jen po dobu jejich působení.“
„A jaké možnosti budu mít po aplikaci stimulátorů?“
„Jednak získáš schopnost přijímat energii i jinak než potravou, protože množství energie získané tímto způsobem je nedostačující. Další energii budete získávat tak, že vaše pokožka se stane fotoenergeticky, termoenergeticky a elektroenergeticky senzitivní, takže vystavíte-li ji například přímému slunečnímu záření, budete tak velice účinně zvyšovat svůj energetický potenciál. Rovněž tak budete imunní vůči úrazu elektrickým proudem, protože budete schopny tuto energii přijmout a zpracovat.“
„Ale u mě to není možné,“ děsí se Nikolka, „já jsem přírodní blondýna a …“
„Nikolko, ještě jednou opakuji: Tvoje pokožka se stane foto- a termoenergeticky senzitivní. Na slunci ti bude velice příjemně a vůbec se nespálíš.“
„Dobře, a co bude dál?“
„Tady v tropech stačí jen krátký pobyt na přímém slunci – 30 až 40 minut přes poledne, popřípadě několikrát denně po čtvrthodince – sama budeš cítit, kdy už to stačí, a takto získaná energie ti bude bohatě stačit celý další den na veškeré energetické potřeby tvého těla, včetně případné obrany. Bude to mít jeden jediný nepříjemný důsledek: Nebudeš mít dost velkou chuť k jídlu. Ale budeš to muset překonat a denně něco sníst, třeba i málo, ale něco.“
„Dobře. Získám obrovské množství energie. Co potom?“
„Budeš jí moci volně využívat k pohybu i k obraně. To je celé.“
„A jak přeměním tu energii třeba na elektrickou ránu, když se budu chtít bránit?“
„Snáze, než si myslíš. Stačí jen letmý dotyk oděvem nechráněné části těla. Zítra budete nacvičovat s Lenkou, jak to zařídit, aby se ta energie na elektrickou ránu nepřeměnila, abys nechtěně nezranila někoho blízkého. Budete na to mít celý den.“
„Dobře. Co je nutné udělat k tomu, aby moje tělo fungovalo tak, jak jste mi to popsali?“
„Především tvůj souhlas, jako vždycky, když chceme nějaký zákrok provést.“
„Souhlas… Dobře, ale ještě mi povězte, jaký je vlastně rozdíl mezi tím stimulátorem trvalým a obnovitelným, nebo jak jste to jmenovali.“
„Trvalý stimulátor lze aplikovat až poté, kdy se tvoje tělo adaptuje na stimulátor obnovitelný. Trvalý stimulátor zajišťuje tělu trvalou schopnost nakládat s energií podle vlastní vůle, pokud ji ovšem máš k dispozici, tzn. pokud ses nabila. Obnovitelný stimulátor funguje obdobně, ale předpokládá, že se budeš pravidelně nabíjet – buď na slunci, nebo elektrickým proudem. Nebudeš-li to pravidelně dělat, začne se tato schopnost postupně vytrácet. Pak ještě existují stimulátory dočasné – ty fungují jen omezenou dobu. Jedno nabití, jedno vybití a konec. Pak nastoupí standardní hospodaření s energií získanou z potravy jako před zákrokem.“
„A v čem spočívá ten zákrok?“
„V běžném podání autofarmak a xenofarmak – orálně, rektálně a vaginálně. To znáš. Po jejich podání usneš. Až se probudíš, budeš se moci poprvé nabít,“ vysvětluje Hill dívce.
„A máte souhlas dárců xenofarmak?“
„Máme, vždyť se jedná o vaše biologické produkty a vy jste nám ten souhlas daly k využití pro naše potřeby. Vzpomínáš si?“
„Ano. A jak mám vyjádřit souhlas se zákrokem?“
„Standardním způsobem. Zadáš stanovený kód,“ a Hill podal Nikolce papír s vyznačením kódu, který má Nikolka zadat na evidenční klávesnici.
Když tak učinila, předložila jí Ariana oběd. Porce je rozdělena na dvě části, menší na červeném talířku. Nikolka se najedla a ulehla nahá na lůžko, jako za starých časů na CPLE. Do rekta jí zaveden čípek a do vagíny jí vstříknuta rovněž dávka stimulátoru. Pak usnula.
Autor: © Éósforos, 2003–2014
Předchozí kapitola Pokračování Zpět na obsah